Finmag (červen 2009)
Prostornou místnost na první pohled připomínající školní třídu naplňuje ostré světlo z několika zářivkových výbojek. Většinu židlí ale kdosi odnesl. Zbylo jen sedm statečných stoliček pečlivě vyrovnaných v kruhu. Na každé z nich sedí shrbená postava. Všichni mlčí. Ani pár imitací impresionistů na stěnách, ani sotva slyšitelný hlas Bono Voxe linoucí se ze staré reprosoustavy nedokážou přemoci stísněnost, která mě při pohledu na tohle smutné panorama svírá.
„Dobrý den, jmenuji se Rick Wagoner a býval jsem šéfem GM,“ prolomí náhle ticho starší muž v dobře padnoucím obleku. „Ahoj Ricku,“ zahlaholí nekoordinovaně osazenstvo.
„Ahoj, já jsem Dr. Richard Chopp, ale klidně mi říkejte Dicku. Jsem známý urolog specializující se na vasektomie,“ pokračuje bez vyzvání muž Rickově po levici, jakmile ševel ustane. „Ahoj Dicku.“ Stejné huhlání jako před chvílí.
„A kdo je tenhle čiperný důchodce? Nechtěl by se nám taky představit,“ popíchne staršího muže sedícího vedle Dicka neúspěšný šéf americké automobilky.
„Ale to je přece Václav Větvička, velký popularizátor botaniky! Ty ho neznáš?“ zastoupí ikonu botanické zahrady jediná žena ve skupině. „A já jsem Alexandra Penny. Píšu romány, ale proto tu, na rozdíl od vás, nejsem. Dostala jsem se sem kvůli tomuhle hajzlovi. Ukradl mi devětadevadesát procent svých úspor,“ zahrozí žena směrem poslednímu členovi skupiny.
Ten se jen nenuceně usměje a pronese.
„Jmenuji se Bernard Madeoff a myslím, že nemusím říkat, čím jsem se živil.“
Tak takhle nějak by mohlo vypadat setkání svépomocné léčebné skupiny nominativních deterministů, nebo také lidí trpících nejhorší formou aptronimismu, velmi vážné a nebezpečné duševní choroby.
Oběti tohoto onemocnění poznáte tak, že se jejich profesní a často také osobní život odehrává v zajetí jejich příjmení a někdy i křestního jména.
Velice hezky aptronismem trpí i jeden můj kamarád z dětských let. Matně si vzpomínám, že se sice moc dobře neučil, o to lépe ale prospíval o přestávkách. Byl mohutný a nebojácný. Asi proto si vybral kariéru sbíječe. Aspoň myslím, že právě tak se lidé pracující se sbíječkou nazývají. Když ho potkám dnes, nejsem si jist, zda ho jeho „otřesná“ práce baví. Podle počtu prázdných lahváčů, které se kolem něho povalují, bych tipl, že příliš ne. Stačí si však vzpomenout na spolužákovo jméno a hned vím, že si vybral správně. Na údernější jméno byste v kraji narazili jen sotva.
Můj kamarád se jmenuje Viktor Buchar.
S nápadem zabývat se nominativním determinismem systematicky přišel jako první magazín New Scientist. Článek měl obrovský úspěch. Redakci zavalily stovky dopisů plné osobních zkušeností. Díky nezdolným popularizátorům vědy z New Scientist se tak lidské poznání opět posunulo o kus dál.
Dnes už víme, že německý fotbalový klub Vfl Wolfsburg úspěšně trénoval Wolfgang Wolf (Arsene Wenger v Arsenalu je jen jeho slabým odvarem) a že jiný muž s příjmením Wolf, Eduard Wolff, byl posledním člověkem, kterého v Lichtenštejnsku zabil poslední volně žijící vlk. Víme také, že v britském Middlesexu úspěšně podniká pohřební firma, jejímiž hrdými majiteli jsou pánové Wake a Paine, a že v Novém Yorku narazíte na holiče, který má v řidičáku jméno Dan Druff.
Infikovaní jedinci se ale vyskytují i v našich končinách. V bratislavské nemocnici Na Kramároch spolu ordinují hematoložka Monika Drakulová a traumatolog Ernest Řezník (Mäsiar). A pokud vás nebolí tělo, ale duše, můžete zaskočit do ambulance psychiatra Lubomíra Vraždy. Jejich léčebné metody jsou definitivní.
Ne tak diktatura příjmení.
Naštěstí!
Pokud se totiž v září k moci dostane Jiří Paroubek, museli bychom se dle zákona nominativního determinismu připravit na nejhorší – briskní sešup „PLNOU PAROU BACK“.
Ještě kapesní slovníček:
Bernard Madeoff (uprchl, ukradl)
Rick Wagoner (vozka, forman)
Dr. Dick Chopp (penis setnout)
Alexandra Penny (haléř)
Wake a Paine (volně přeložitelné jako bolestné probuzení)
Dan Druff (dandruff – lupy na hlavě)
Zobrazují se příspěvky se štítkemblog. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemblog. Zobrazit všechny příspěvky
1.10.09
Penzisté mučili poradce
Finmag (červen 2008)
Skupina zámožných penzistů minulý týden unesla a čtyři dny mučila svého investičního poradce. Požadovali navrácení téměř 3,4 milionu dolarů, které americký poradce s německými kořeny, James Ambrun, utopil ve floridském trhu s nemovitostmi. Ze zajetí ho vysvobodilo až 40 členů speciální protiteroristické jednotky. Pěti zatčeným mučitelům, dvěma německým manželským párům a jednomu Američanovi, bylo dohromady 342 let.
„Seběhlo se to, přímo před dveřmi mého domu v západním Německu. Nejdříve mě uhodili do hlavy a pak mě omotali lepicí páskou, až jsem vypadal jako mumie,“ popsal okolnosti svého zajetí Amburn.
„Neměl jsem důvod těm lidem nedůvěřovat, znali jsme se čtvrtstoletí,“ dodal. Paralyzovaného poradce důchodci, dva z nich bývalí lékaři, naložili do kufru Audi A8 a odvezli do 480km vzdáleného domu jednoho z pachatelů. „Trvalo to věčnost, než se jim povedlo nacpat mě do kufru. Několikrát si museli odpočinout, protože jim docházel dech,“ rýpl si do pachatelů po svém osvobození Amburn.
Důchodci, z nichž nejstaršímu bylo 79 let, sice nedisponovali fyzickým fondem mladíků, přesto dokázali spoutanému poradci během zajetí zlomit nohou od židle dvě žebra a cigaretami mu způsobit četné popáleniny. „Neustále jsem jim opakoval, že za nepodařenou investici nemohu já, ale především krize a že mi je jejich ztráty velice líto. Přesvědčit se mi je však nepodařilo,“ uvedl Amburn.
Chyťte ho, zloděje!
Třetí den věznění se poradce pokusil uprchnout. „Když mě pustili na cigaretu, přelezl jsem zeď a začal utíkat. Únosci si toho ale všimli, nasedli do auta a začali mě v dešti pronásledovat. Křičeli přitom na kolemjdoucí, že jsem zloděj,“ sdělil později Amburn policistům. Dva chodci nakonec na volání zareagovali a poradce lapili. Frustrovaní penzisté ho pak znovu zavřeli do sklepa, kde Amburna čekalo další mučení.
Na poradce se však usmála štěstěna. „Řekl jsem důchodcům, že pokud mi dovolí prodat jisté švýcarské obligace, budu jim schopný peníze sehnat. Do faxu se souhlasem k transakci se mi za jejich zády podařilo propašovat zprávu, aby adresát okamžitě kontaktoval policii.“ Švýcarská banka nebrala prosbu na lehkou váhu a okamžitě zkontaktovala německou policii.
Členové elitní jednotky SEK pak polonahého poradce osvobodili v sobotu ráno. „Když policisté nakládali pachatele zločinu do policejní dodávky, musel jim asistovat lékař. Churaví důchodci nemohli vylézt po schůdkách,“ popsal zatýkání důchodců britský Daily Mail.
Všem zúčastněným hrozí 15 let odnětí svobody za únos, mučení a těžké ublížení na zdraví. Pokud všichni svůj trest přežijí (o čemž je možné s úspěchem pochybovat), bude pětici, která se rozhodla vzít osud do vlastních rukou, po propuštění celkem 417 let.
Prokvetlá kriminalita
Finančně motivovaných trestných činů páchaných lidmi v postproduktivním věku v poslední době přibývá. Shodou okolností také v Německu si v současnosti odpykává trest jiný prokvetlý gang. Tři důchodci, kterým stát přisoudil minimální penzi, mají na svědomí 14 bankovních loupeží. Ke zločinnému jednání je prý motivovaly nehorázné odměny topmanagementu bankovních domů. „Vykrást banku je neuvěřitelně jednoduché,“ nechal se u soudu slyšet jeden z pachatelů, třiasedmdesátiletý Wilfried Ackermann. „Místo pistole jsme pokladním vyhrožovali mrkví schovanou v kapse!“
Skupina zámožných penzistů minulý týden unesla a čtyři dny mučila svého investičního poradce. Požadovali navrácení téměř 3,4 milionu dolarů, které americký poradce s německými kořeny, James Ambrun, utopil ve floridském trhu s nemovitostmi. Ze zajetí ho vysvobodilo až 40 členů speciální protiteroristické jednotky. Pěti zatčeným mučitelům, dvěma německým manželským párům a jednomu Američanovi, bylo dohromady 342 let.
„Seběhlo se to, přímo před dveřmi mého domu v západním Německu. Nejdříve mě uhodili do hlavy a pak mě omotali lepicí páskou, až jsem vypadal jako mumie,“ popsal okolnosti svého zajetí Amburn.
„Neměl jsem důvod těm lidem nedůvěřovat, znali jsme se čtvrtstoletí,“ dodal. Paralyzovaného poradce důchodci, dva z nich bývalí lékaři, naložili do kufru Audi A8 a odvezli do 480km vzdáleného domu jednoho z pachatelů. „Trvalo to věčnost, než se jim povedlo nacpat mě do kufru. Několikrát si museli odpočinout, protože jim docházel dech,“ rýpl si do pachatelů po svém osvobození Amburn.
Důchodci, z nichž nejstaršímu bylo 79 let, sice nedisponovali fyzickým fondem mladíků, přesto dokázali spoutanému poradci během zajetí zlomit nohou od židle dvě žebra a cigaretami mu způsobit četné popáleniny. „Neustále jsem jim opakoval, že za nepodařenou investici nemohu já, ale především krize a že mi je jejich ztráty velice líto. Přesvědčit se mi je však nepodařilo,“ uvedl Amburn.
Chyťte ho, zloděje!
Třetí den věznění se poradce pokusil uprchnout. „Když mě pustili na cigaretu, přelezl jsem zeď a začal utíkat. Únosci si toho ale všimli, nasedli do auta a začali mě v dešti pronásledovat. Křičeli přitom na kolemjdoucí, že jsem zloděj,“ sdělil později Amburn policistům. Dva chodci nakonec na volání zareagovali a poradce lapili. Frustrovaní penzisté ho pak znovu zavřeli do sklepa, kde Amburna čekalo další mučení.
Na poradce se však usmála štěstěna. „Řekl jsem důchodcům, že pokud mi dovolí prodat jisté švýcarské obligace, budu jim schopný peníze sehnat. Do faxu se souhlasem k transakci se mi za jejich zády podařilo propašovat zprávu, aby adresát okamžitě kontaktoval policii.“ Švýcarská banka nebrala prosbu na lehkou váhu a okamžitě zkontaktovala německou policii.
Členové elitní jednotky SEK pak polonahého poradce osvobodili v sobotu ráno. „Když policisté nakládali pachatele zločinu do policejní dodávky, musel jim asistovat lékař. Churaví důchodci nemohli vylézt po schůdkách,“ popsal zatýkání důchodců britský Daily Mail.
Všem zúčastněným hrozí 15 let odnětí svobody za únos, mučení a těžké ublížení na zdraví. Pokud všichni svůj trest přežijí (o čemž je možné s úspěchem pochybovat), bude pětici, která se rozhodla vzít osud do vlastních rukou, po propuštění celkem 417 let.
Prokvetlá kriminalita
Finančně motivovaných trestných činů páchaných lidmi v postproduktivním věku v poslední době přibývá. Shodou okolností také v Německu si v současnosti odpykává trest jiný prokvetlý gang. Tři důchodci, kterým stát přisoudil minimální penzi, mají na svědomí 14 bankovních loupeží. Ke zločinnému jednání je prý motivovaly nehorázné odměny topmanagementu bankovních domů. „Vykrást banku je neuvěřitelně jednoduché,“ nechal se u soudu slyšet jeden z pachatelů, třiasedmdesátiletý Wilfried Ackermann. „Místo pistole jsme pokladním vyhrožovali mrkví schovanou v kapse!“
Cos dělal, když umřel Michael?
Finmag (červenec 2008)
„Elektronická média přetvořila svět na globální vesnici,“ napsal počátkem 60. let ve své knize Guttenbergova galaxie kanadský teoretik médií Herbert Marshall McLuhan. Jeho slova se sice nesmazatelně zapsala do dějin již dávno, jejich plný význam však vyplývá na povrch až v současnosti – v době internetových komunitních sítí, ve světě ovládaném populární kulturou a v okamžiku smrti její největší ikony.
„Generace mých rodičů se ptala: Cos dělal, když zabili Kennedyho? My se budeme ptát: Cos dělal, když umřel Michael?" okomentoval binární šílenství kolem Jacksonovy smrti novinář a publicista Miloš Čermák. Odpověď bude u řady lidí podobná – seděl u počítače, četl statusy, odpovídal na ně a přemýšlel, proč je mi rozpadajícího se Michaela vlastně líto.
Právě v možnosti okamžitého sdílení toho, co se stalo, prostřednictvím mnohosměrné komunikace many-to-many, byla zpěvákova smrt jiná než atentát na Kennedyho, havárie princezny Diany, nebo časově bližší útoky z 11. září.
Může za to „nový Internet“, Web 2.0, chcete-li.
O teroristickém útoku na WTC se podle zjištění amerického Národního centra pro výzkum veřejného mínění tři pětiny Američanů dozvěděly z televize. V České republice bylo toto číslo ještě mnohem vyšší. Mezi ty, kteří beze slova zírali na opakující se smyčku, jsem v roce 2001 patřil i já. Pamatuji si, jak jsem tehdy na gymnaziálním cyklistickém kurzu jen nevěřícně civěl do „bedny“ a přemýšlel, co bude. Chtěl jsem se ptát, proč se to stalo a jestli to samé, co cítím já, cítí i ostatní. Ne spolužáci, o těch jsem to věděl, ale všichni ostatní – Američané, Muslimové, Češi… Jenže to nešlo.
Jednosměrně komunikující televize byla zcela nekompromisní. Letadlo, náraz, výbuch a o pár minut později oblaka dýmu. Smyčka. A znovu. A znovu… Do zblbnutí. Jenže „bedna“ tehdy byla jediným zdrojem informací, a tak jsem na ni, společně se zbytkem třídy, koukal dál.
Sdílené truchlení
Jacksonova smrt, jakkoliv není možné povahu této události srovnávat s 11. zářím, ukázala, že svět a způsob, jakým o něm získáváme informace, od té doby prošel zásadní proměnou. Pohrobkem této transformace je právě televize, nebo, přesněji řečeno, globální zpravodajské stanice jako CNN, BBC a další. Jsou těžkopádné, nepropustné a ustrašené. Jsou všude, ale zároveň nikde.
Když byla v pátek CNN konečně ochotná oznámit, že Michael Jackson zemřel, měla už stránka Michael Jackson RIP na Facebooku bez sta deset tisíc členů (po hodině od jejího vytvoření bylo kondolujících už více než dvacet tisíc); na wikipedii jste si (stále před CNN a v době, kdy Sky News a BBC pomalu naznačovaly, že zpěvák upadl do komatu) mohli přečíst Michaelovu aktualizovanou biografii včetně upozornění, že vzhledem k náhlému úmrtí osoby mohou stránku měnit pouze „prověření“ přispěvatelé, a Twitterem kolovaly miliony reakcí – soustrastných i nepřátelských.
Ptáte se, jak se o Jacksonově úmrtí webová komunita dozvěděla? O selhání srdce psaly desítky pro CNN „neseriózních“ bloggerů odvolávajících se na své zdroje v nemocnici, kde se zpráva šířila rychlostí blesku. Zpravodajské televize je využít nemohly, vzájemně komunikující individua ano. Z několika lokálních zdrojů se zpráva okamžitě rozprskla do všech koutů.
Každý, kdo byl mezi jednou a třetí našeho času vzhůru a seděl u počítače připojeného k internetu, se tak během několika minut dozvěděl o dění v Losangeleské univerzitní nemocnici vše podstatné. Včetně toho, jaké emoce v lidech po celé „globální vesnici“ hudebníkovo úmrtí vyvolalo.
A neříkejte mi, že podstatné nejsou. Vždyť Majklův život byl jeden velký Thriller!
„Elektronická média přetvořila svět na globální vesnici,“ napsal počátkem 60. let ve své knize Guttenbergova galaxie kanadský teoretik médií Herbert Marshall McLuhan. Jeho slova se sice nesmazatelně zapsala do dějin již dávno, jejich plný význam však vyplývá na povrch až v současnosti – v době internetových komunitních sítí, ve světě ovládaném populární kulturou a v okamžiku smrti její největší ikony.
„Generace mých rodičů se ptala: Cos dělal, když zabili Kennedyho? My se budeme ptát: Cos dělal, když umřel Michael?" okomentoval binární šílenství kolem Jacksonovy smrti novinář a publicista Miloš Čermák. Odpověď bude u řady lidí podobná – seděl u počítače, četl statusy, odpovídal na ně a přemýšlel, proč je mi rozpadajícího se Michaela vlastně líto.
Právě v možnosti okamžitého sdílení toho, co se stalo, prostřednictvím mnohosměrné komunikace many-to-many, byla zpěvákova smrt jiná než atentát na Kennedyho, havárie princezny Diany, nebo časově bližší útoky z 11. září.
Může za to „nový Internet“, Web 2.0, chcete-li.
O teroristickém útoku na WTC se podle zjištění amerického Národního centra pro výzkum veřejného mínění tři pětiny Američanů dozvěděly z televize. V České republice bylo toto číslo ještě mnohem vyšší. Mezi ty, kteří beze slova zírali na opakující se smyčku, jsem v roce 2001 patřil i já. Pamatuji si, jak jsem tehdy na gymnaziálním cyklistickém kurzu jen nevěřícně civěl do „bedny“ a přemýšlel, co bude. Chtěl jsem se ptát, proč se to stalo a jestli to samé, co cítím já, cítí i ostatní. Ne spolužáci, o těch jsem to věděl, ale všichni ostatní – Američané, Muslimové, Češi… Jenže to nešlo.
Jednosměrně komunikující televize byla zcela nekompromisní. Letadlo, náraz, výbuch a o pár minut později oblaka dýmu. Smyčka. A znovu. A znovu… Do zblbnutí. Jenže „bedna“ tehdy byla jediným zdrojem informací, a tak jsem na ni, společně se zbytkem třídy, koukal dál.
Sdílené truchlení
Jacksonova smrt, jakkoliv není možné povahu této události srovnávat s 11. zářím, ukázala, že svět a způsob, jakým o něm získáváme informace, od té doby prošel zásadní proměnou. Pohrobkem této transformace je právě televize, nebo, přesněji řečeno, globální zpravodajské stanice jako CNN, BBC a další. Jsou těžkopádné, nepropustné a ustrašené. Jsou všude, ale zároveň nikde.
Když byla v pátek CNN konečně ochotná oznámit, že Michael Jackson zemřel, měla už stránka Michael Jackson RIP na Facebooku bez sta deset tisíc členů (po hodině od jejího vytvoření bylo kondolujících už více než dvacet tisíc); na wikipedii jste si (stále před CNN a v době, kdy Sky News a BBC pomalu naznačovaly, že zpěvák upadl do komatu) mohli přečíst Michaelovu aktualizovanou biografii včetně upozornění, že vzhledem k náhlému úmrtí osoby mohou stránku měnit pouze „prověření“ přispěvatelé, a Twitterem kolovaly miliony reakcí – soustrastných i nepřátelských.
Ptáte se, jak se o Jacksonově úmrtí webová komunita dozvěděla? O selhání srdce psaly desítky pro CNN „neseriózních“ bloggerů odvolávajících se na své zdroje v nemocnici, kde se zpráva šířila rychlostí blesku. Zpravodajské televize je využít nemohly, vzájemně komunikující individua ano. Z několika lokálních zdrojů se zpráva okamžitě rozprskla do všech koutů.
Každý, kdo byl mezi jednou a třetí našeho času vzhůru a seděl u počítače připojeného k internetu, se tak během několika minut dozvěděl o dění v Losangeleské univerzitní nemocnici vše podstatné. Včetně toho, jaké emoce v lidech po celé „globální vesnici“ hudebníkovo úmrtí vyvolalo.
A neříkejte mi, že podstatné nejsou. Vždyť Majklův život byl jeden velký Thriller!
Chcete být bilionářem?
Finmag (červen 2008)
Bývalý velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša, jr. mi po návratu z mise vyprávěl, jak k tamější české ambasádě pravidelně přijížděla dodávka až po strop nacpaná obřími pytli ještě teplých, ale už prakticky bezcenných zimbabwských dolarů. Šlo doslova o každou minutu.
Zaměstnanci ambasády „papírky“ co nejrychleji vyložili a rozběhli se po nákupech. Hyperinflace v Zimbabwe sice tehdy ještě nedosahovala 79 600 000 000 procent měsíčně jako na konci loňského roku, kdy docházelo ke zdvojnásobení cen každý den, přesto byla dost vysoká na to, aby si člověk mohl dovolit meškat.
Jen pro srovnání: pokud uvedenou měsíční míru inflace přepočteme na častěji používanou inflaci roční, dojdeme k „úctyhodné“ cifře 89 triliard procent, tedy 89 700 000 000 000 000 000 000 procent.
Jak podobná hyperinflace vypadá v reálu?
Třeba takhle: V pondělí dostanete neukojitelnou chuť na teplou housku. Vydáte se do krámu a prodavači zaplatíte sympatickou jednu korunu. Za týden vás mlsná popadne znovu. Při pohledu na narychlo načmárané cenovky vás ale chuť okamžitě přejde. Za uplynulých sedm dní rohlík podražil na 64 korun.
Uběhne další týden. Po vstupu do prodejny vás okamžitě zaujmou nepatřičně velké cenovky. Té udávající hodnotu jednoho rohlíku vévodí částka 8192 korun. A pak už to jde z kopce: další pondělí už je pokořena milionová hranice a po měsíci, kdy cena rohlíku přesáhne 134 milionů za kus, už prodavači cenovky ani nevypisují. Nevešly by se jim do krámu.
Tak nějak se žilo v Zimbabwe na konci loňského roku. O měsíc později již nebylo možné odhad inflace provádět vůbec. Tržní ceny v zemi totiž totálně zkolabovaly. Teprve pak zoufalá zimbabwská vláda oficiálně povolila používání jiných, stabilnějších, měn. Nevyřešilo to ale vůbec nic: „Cesta do práce mě každý den stojí dva americké dolary, jako učitel si ale měsíčně vydělám v přepočtu jen jeden dolar. Jaký smysl má v takových podmínkách jezdit do zaměstnání?“ posteskl si v té době reportérovi BBC nejmenovaný učitel z Harare.
Z hyperinflace devastující zimbabwskou ekonomiku se ale mezitím stal celosvětový fenomén a z jejího symbolu, modré stobilionové bankovky, vyhledávaný sběratelský unikát.
Zajímavým způsobem toho využila reklamní agentura propagující týdeník The Zimbabwean, první tištěné periodikum určené nejen Zimbabwanům v exilu, kterých jen v Jihoafrické republice, Botswaně a Velké Británii žijí přes tři miliony – přibližně čtvrtina populace. Každému alespoň půlročnímu předplatiteli Zimbabwana totiž agentura slíbila zaslat jako bonus originální výtisk stobilionovky – pohrobka první hyperinflace 21. století. Originálního nápadu se okamžitě chytila západní média a počet předplatitelů tak rázem stoupl o desítky procent.
The Zimbabwean s originálním darem si můžete předplatit i vy. Půlroční balík 25 čísel vyjde na 45 liber včetně poštovného a balného. Existuje ale i zábavnější cesta, jak se k modré bankovce se dvěma viklany a spoustou nul dostat. Periodikum totiž můžete předplatit libovolné zimbabwské vládní organizaci. Pokud se cíl vaší osvěty nachází v jedné ze zimbabwských aglomerací, vyjde vás tato forma předplatného na 20 liber za 25 vydání.
Ale pozor, jednejte rychle! Vydavatel periodika na svých stránkách varuje, že bilionová akce platí jen do vyprodání zásob.
S bezcennými bankovkami se však dá „pracovat“ i jinak. Například v jihoafrickém Johannesburgu se po měnové reformě objevily billboardy vytištěné na papírcích s nekonečnou sérií nul opatřené slogany: Díky Mugabemu se z těchto peněz stala papírová tapeta (viz. foto), nebo Tenhle plakát bylo levnější vytisknout na bankovky, než na obyčejný papír.
Bývalý velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša, jr. mi po návratu z mise vyprávěl, jak k tamější české ambasádě pravidelně přijížděla dodávka až po strop nacpaná obřími pytli ještě teplých, ale už prakticky bezcenných zimbabwských dolarů. Šlo doslova o každou minutu.
Zaměstnanci ambasády „papírky“ co nejrychleji vyložili a rozběhli se po nákupech. Hyperinflace v Zimbabwe sice tehdy ještě nedosahovala 79 600 000 000 procent měsíčně jako na konci loňského roku, kdy docházelo ke zdvojnásobení cen každý den, přesto byla dost vysoká na to, aby si člověk mohl dovolit meškat.
Jen pro srovnání: pokud uvedenou měsíční míru inflace přepočteme na častěji používanou inflaci roční, dojdeme k „úctyhodné“ cifře 89 triliard procent, tedy 89 700 000 000 000 000 000 000 procent.
Jak podobná hyperinflace vypadá v reálu?
Třeba takhle: V pondělí dostanete neukojitelnou chuť na teplou housku. Vydáte se do krámu a prodavači zaplatíte sympatickou jednu korunu. Za týden vás mlsná popadne znovu. Při pohledu na narychlo načmárané cenovky vás ale chuť okamžitě přejde. Za uplynulých sedm dní rohlík podražil na 64 korun.
Uběhne další týden. Po vstupu do prodejny vás okamžitě zaujmou nepatřičně velké cenovky. Té udávající hodnotu jednoho rohlíku vévodí částka 8192 korun. A pak už to jde z kopce: další pondělí už je pokořena milionová hranice a po měsíci, kdy cena rohlíku přesáhne 134 milionů za kus, už prodavači cenovky ani nevypisují. Nevešly by se jim do krámu.
Tak nějak se žilo v Zimbabwe na konci loňského roku. O měsíc později již nebylo možné odhad inflace provádět vůbec. Tržní ceny v zemi totiž totálně zkolabovaly. Teprve pak zoufalá zimbabwská vláda oficiálně povolila používání jiných, stabilnějších, měn. Nevyřešilo to ale vůbec nic: „Cesta do práce mě každý den stojí dva americké dolary, jako učitel si ale měsíčně vydělám v přepočtu jen jeden dolar. Jaký smysl má v takových podmínkách jezdit do zaměstnání?“ posteskl si v té době reportérovi BBC nejmenovaný učitel z Harare.
Z hyperinflace devastující zimbabwskou ekonomiku se ale mezitím stal celosvětový fenomén a z jejího symbolu, modré stobilionové bankovky, vyhledávaný sběratelský unikát.
Zajímavým způsobem toho využila reklamní agentura propagující týdeník The Zimbabwean, první tištěné periodikum určené nejen Zimbabwanům v exilu, kterých jen v Jihoafrické republice, Botswaně a Velké Británii žijí přes tři miliony – přibližně čtvrtina populace. Každému alespoň půlročnímu předplatiteli Zimbabwana totiž agentura slíbila zaslat jako bonus originální výtisk stobilionovky – pohrobka první hyperinflace 21. století. Originálního nápadu se okamžitě chytila západní média a počet předplatitelů tak rázem stoupl o desítky procent.
The Zimbabwean s originálním darem si můžete předplatit i vy. Půlroční balík 25 čísel vyjde na 45 liber včetně poštovného a balného. Existuje ale i zábavnější cesta, jak se k modré bankovce se dvěma viklany a spoustou nul dostat. Periodikum totiž můžete předplatit libovolné zimbabwské vládní organizaci. Pokud se cíl vaší osvěty nachází v jedné ze zimbabwských aglomerací, vyjde vás tato forma předplatného na 20 liber za 25 vydání.
Ale pozor, jednejte rychle! Vydavatel periodika na svých stránkách varuje, že bilionová akce platí jen do vyprodání zásob.
S bezcennými bankovkami se však dá „pracovat“ i jinak. Například v jihoafrickém Johannesburgu se po měnové reformě objevily billboardy vytištěné na papírcích s nekonečnou sérií nul opatřené slogany: Díky Mugabemu se z těchto peněz stala papírová tapeta (viz. foto), nebo Tenhle plakát bylo levnější vytisknout na bankovky, než na obyčejný papír.
Destroy: záruka bez záruky
Finmag (červenec 2009)
Nosil je Kurt Cobain, The Ramones a s nimi snad všichni pankáči, co kdy pogovali na planetě Zemi. Basketbalisté v čele se slavným Dwyanem Wadem s jejich pomocí porušují zákony gravitace a stejně nepochopitelné výkony v nich podávají i studenti den co den sprintující do škol. Tenisky All Star od firmy Converse se za devadesát let své existence staly pojem, kterému na paty šlape snad jen zdravotní obuv doktora Martense.
„Allstáry“ jsou mimo originálního designu vyhlášené především svou muší vahou, vysokou odolností a snadnou údržbou. I proto se jich v uplynulém století prodalo více než 750 milionů párů. Pověst „držáků“ navíc provází i všechny ostatní typy „Konversek“. Právě to zviklalo mého kamaráda, počítačového grafika k návštěvě specializovaného obchodu se značkovou obuví Destroy, který „Konversky“ nabízí.
Vojta si nakonec nevybral klasický model All Star, ale jeho nižší koženou alternativu. Předpokládal, že kůže přeci jen vydrží víc než látka. Už po měsíci nepravidelného používání se mu však boty za 2100 korun začaly rozlepovat. Vojta se proto rozhodl boty bez meškání reklamovat. Stačilo však krátké nahlédnutí do informačního letáku, který v obchodě Destroy dostanete ke každé zakoupené obuvi, aby pochopil, jak nelehký úkol ho čeká.
Podle Destroy jsou totiž Vojtovy „Konversky“ módní obuví, „která je určená ke krátkodobému nošení, např. po místních komunikacích, v dopravních prostředcích a v místnostech“. Dále pak, že „prvořadá je u této obuvi módnost nikoliv životnost“ a že se obuv vyznačuje „aktuálními módními prvky a ty limitují její životnost“. Zkrátka a dobře, že ať již boty přinese k reklamaci s jakoukoliv vadou, bude okamžitě odpálkován, protože si koupil drahé a hezké boty, které z logiky věci přece nemohou nic vydržet.
Na lince SOS
Ano, oba bychom mohli obchodu křivdit. Třeba Destroy v letáku, který vám v obchodě vydají společně s účtenkou až po zaplacení, jen straší, třeba mu usměvavé prodavačky jeho reklamaci rády uznají, třeba… bohužel, v tomto případě platí otřepané klišé, že optimista je jen špatně informovaným pesimistou. Jakmile totiž zkusíte vygooglovat slovní spojení „obuv Destroy“, hned na první stránce vede odkaz na stránky Sdružení obrany spotřebitelů.
Dlouhou řadou stížností se jako červená nit táhne neochota Destroy uznat jakoukoli reklamaci. Tři příklady za všechny: „S firmou Destroy mám otřesné zkušenosti. Při reklamaci po jednom měsíci rozlepených bot za čtyři tisíce argumentovali tím, že šlo o vysoce módní obuv, na což nás ale nikdo neupozornil,“ stěžuje si na webu SOS Marcela Janečková. „Napsala jsem tedy přímo společnosti Camper, výrobci obuvi, o vyjádření. Samozřejmě, že svou obuv takto neoznačují a mám právo na opravu nebo navrácení peněz,“ dodává.
O několik řádků níže píše další nespokojená zákaznice: „Se společností Destroy mám i já jen samé špatné zkušenosti! Reklamovala jsem obuv s viditelně kratšími pásky (obuv nebyla nošená). Reklamace mi také nebyla uznána. Pan majitel prý nechápe co je s obuví špatně,“ popisuje své zkušenosti dívka. „Prodejna Destroy má na malém letáčku u pokladny napsáno, že všechna u nich zakoupená obuv je k nošení pouze v interiéru, a proto nebudou uznávat reklamace bot nošených venku. Dejte si tedy pozor, aby vám vaše nové kozačky dobře ladili s kuchyňskou linkou,“ varuje v závěru svého příspěvku.
Tady už končí všechna legrace… Abych nebyl genderově nekorektní, přidávám také jednu pánskou reklamaci: „V prodejně Destroy jsem zakoupil boty značky Skechers. Po dvou měsících se mi prodřela pata. Reklamaci mi neuznali s tím, že to bylo špatným utažením tkaniček a dalšími nesmyslnými bláboly,“ píše Aleš Pernica.
Co by na podobné jednání řekl a hlavně jak by zareagoval zesnulý frontman Nirvany, nebo třeba Veron Little, hlavní postava skvělého románu od D. B. C. Pierra podezřelá z brutálního masakru na americké střední škole, která miluje Konversky nadevše na světě, raději ani nemyslet.
Stejně jako na nákup čehokoliv v jakékoliv prodejně Destroy.
Pokud jste si však již v Destroy něco zakoupili, nebo nějakému jimi nabízenému produktu zkrátka nemůžete odolat, uložte si raději do mobilu poradenskou linku Sdružení obrany spotřebitelů: 900 08 08 08. Nejspíš se vám bude hodit.
Naštěstí se i u nás najdou lidé, kteří si takové jednání nenechávají líbit. Díky nim pak existují příběhy se šťastným koncem inspirující ostatní: „Reklamaci mi zamítli. Prý protože na obuvi nebyla shledána žádná výrobní ani materiálová vada. Obrátila jsem se proto na soudního znalce, který mi vyhotovil posudek a domluvil právníka. Ten mi pak pomohl odstoupit od smlouvy. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, ale peníze mám zpět. Jiná šance není,“ popisuje svou story na stránkách SOS Lenka. „Prodejce to nakonec stálo místo 2000 skoro 12000. Navíc jsem předem neplatila ani posudek, ani právníka. Služby jsem uhradila až poté, co přišly peníze od prodejce, takže mě to nic nestálo,“ dodává.
Vojta vyráží do boje zítra. Do akce jdu, vybaven diktafonem a fotoaparátem, s ním.
O výsledku vás budu informovat.
Nosil je Kurt Cobain, The Ramones a s nimi snad všichni pankáči, co kdy pogovali na planetě Zemi. Basketbalisté v čele se slavným Dwyanem Wadem s jejich pomocí porušují zákony gravitace a stejně nepochopitelné výkony v nich podávají i studenti den co den sprintující do škol. Tenisky All Star od firmy Converse se za devadesát let své existence staly pojem, kterému na paty šlape snad jen zdravotní obuv doktora Martense.
„Allstáry“ jsou mimo originálního designu vyhlášené především svou muší vahou, vysokou odolností a snadnou údržbou. I proto se jich v uplynulém století prodalo více než 750 milionů párů. Pověst „držáků“ navíc provází i všechny ostatní typy „Konversek“. Právě to zviklalo mého kamaráda, počítačového grafika k návštěvě specializovaného obchodu se značkovou obuví Destroy, který „Konversky“ nabízí.
Vojta si nakonec nevybral klasický model All Star, ale jeho nižší koženou alternativu. Předpokládal, že kůže přeci jen vydrží víc než látka. Už po měsíci nepravidelného používání se mu však boty za 2100 korun začaly rozlepovat. Vojta se proto rozhodl boty bez meškání reklamovat. Stačilo však krátké nahlédnutí do informačního letáku, který v obchodě Destroy dostanete ke každé zakoupené obuvi, aby pochopil, jak nelehký úkol ho čeká.
Podle Destroy jsou totiž Vojtovy „Konversky“ módní obuví, „která je určená ke krátkodobému nošení, např. po místních komunikacích, v dopravních prostředcích a v místnostech“. Dále pak, že „prvořadá je u této obuvi módnost nikoliv životnost“ a že se obuv vyznačuje „aktuálními módními prvky a ty limitují její životnost“. Zkrátka a dobře, že ať již boty přinese k reklamaci s jakoukoliv vadou, bude okamžitě odpálkován, protože si koupil drahé a hezké boty, které z logiky věci přece nemohou nic vydržet.
Na lince SOS
Ano, oba bychom mohli obchodu křivdit. Třeba Destroy v letáku, který vám v obchodě vydají společně s účtenkou až po zaplacení, jen straší, třeba mu usměvavé prodavačky jeho reklamaci rády uznají, třeba… bohužel, v tomto případě platí otřepané klišé, že optimista je jen špatně informovaným pesimistou. Jakmile totiž zkusíte vygooglovat slovní spojení „obuv Destroy“, hned na první stránce vede odkaz na stránky Sdružení obrany spotřebitelů.
Dlouhou řadou stížností se jako červená nit táhne neochota Destroy uznat jakoukoli reklamaci. Tři příklady za všechny: „S firmou Destroy mám otřesné zkušenosti. Při reklamaci po jednom měsíci rozlepených bot za čtyři tisíce argumentovali tím, že šlo o vysoce módní obuv, na což nás ale nikdo neupozornil,“ stěžuje si na webu SOS Marcela Janečková. „Napsala jsem tedy přímo společnosti Camper, výrobci obuvi, o vyjádření. Samozřejmě, že svou obuv takto neoznačují a mám právo na opravu nebo navrácení peněz,“ dodává.
O několik řádků níže píše další nespokojená zákaznice: „Se společností Destroy mám i já jen samé špatné zkušenosti! Reklamovala jsem obuv s viditelně kratšími pásky (obuv nebyla nošená). Reklamace mi také nebyla uznána. Pan majitel prý nechápe co je s obuví špatně,“ popisuje své zkušenosti dívka. „Prodejna Destroy má na malém letáčku u pokladny napsáno, že všechna u nich zakoupená obuv je k nošení pouze v interiéru, a proto nebudou uznávat reklamace bot nošených venku. Dejte si tedy pozor, aby vám vaše nové kozačky dobře ladili s kuchyňskou linkou,“ varuje v závěru svého příspěvku.
Tady už končí všechna legrace… Abych nebyl genderově nekorektní, přidávám také jednu pánskou reklamaci: „V prodejně Destroy jsem zakoupil boty značky Skechers. Po dvou měsících se mi prodřela pata. Reklamaci mi neuznali s tím, že to bylo špatným utažením tkaniček a dalšími nesmyslnými bláboly,“ píše Aleš Pernica.
Co by na podobné jednání řekl a hlavně jak by zareagoval zesnulý frontman Nirvany, nebo třeba Veron Little, hlavní postava skvělého románu od D. B. C. Pierra podezřelá z brutálního masakru na americké střední škole, která miluje Konversky nadevše na světě, raději ani nemyslet.
Stejně jako na nákup čehokoliv v jakékoliv prodejně Destroy.
Pokud jste si však již v Destroy něco zakoupili, nebo nějakému jimi nabízenému produktu zkrátka nemůžete odolat, uložte si raději do mobilu poradenskou linku Sdružení obrany spotřebitelů: 900 08 08 08. Nejspíš se vám bude hodit.
Naštěstí se i u nás najdou lidé, kteří si takové jednání nenechávají líbit. Díky nim pak existují příběhy se šťastným koncem inspirující ostatní: „Reklamaci mi zamítli. Prý protože na obuvi nebyla shledána žádná výrobní ani materiálová vada. Obrátila jsem se proto na soudního znalce, který mi vyhotovil posudek a domluvil právníka. Ten mi pak pomohl odstoupit od smlouvy. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, ale peníze mám zpět. Jiná šance není,“ popisuje svou story na stránkách SOS Lenka. „Prodejce to nakonec stálo místo 2000 skoro 12000. Navíc jsem předem neplatila ani posudek, ani právníka. Služby jsem uhradila až poté, co přišly peníze od prodejce, takže mě to nic nestálo,“ dodává.
Vojta vyráží do boje zítra. Do akce jdu, vybaven diktafonem a fotoaparátem, s ním.
O výsledku vás budu informovat.
Člověk nepochází z opice, ale z upíra!
Finmag (červenec 2009)
„Kolik asi bylo slohů, které jsem za své více než desetileté učitelování v jedné základní škole na okraji Neapole přečetl? Nevím, přestal jsem je počítat. Ale nepřestal jsem na ně myslet, protože všechny, ať byly napsané pečlivě, nebo nepořádně, ať byly smutné, nebo veselé, někdy dokonce polemické, mi něco řekly a často i leccos daly,“ vyznává v předmluvě ke knize Já to doufejme ňák zmáknu, o jejíž druhé vydání se před nedávnem postaralo nakladatelství Baobab, Marcello D’Orta.
Italského učitele slohová cvičení jeho studentů zaujala natolik, že z nich koncem minulého století vybral šedesát nejzajímavějších. Výsledek D’Ortovy editorské práce opravdu stojí za to. Krátké příběhy vykreslené bystrým a nekompromisním jazykem dětí totiž vypovídají o současném světě mnohem víc, než by kdy dokázal mnohosvazkový sborník šedesáti prací největších žijících sociologů, ekonomů a environmentalistů opatřený dokonalým citačním aparátem, metodologickým ukotvením a vznešenými latinskými slůvky vysázenými kursivou.
Místo nich je kniha (naštěstí) prošpikovaná humorem. Humorem často nezamýšleným, který nejdříve pobaví, ale po čase vám z něj naskočí husí kůže. Mohl bych se tady marně pokoušet o všemožné analýzy, ale tentokrát rád, a s pocitem, že bych to lépe neřekl, nechám mluvit studenty prvního stupně základní školy.
Mezi témata, jež se v dětských pracích objevují nejčastěji, patří chudoba, hlad a bída – peníze totiž v hlavách neapolských žáčků fungují jako zásadní nástroj diferenciace. Nejinak je tomu ve slohu, jehož zadání znělo: Učitel vám vykládal o Švýcarsku. Dovedli byste shrnout nejdůležitější body jeho výkladu?
Švýcarsko je malá země v Evropě, která sousedí se Švýcarskem, Itálií, Německem a Rakouskem. Je tam hodně jezer a hodně hor, ale moře ve Švýcarsku nemaj, hlavně ne v Bernu.
Švýcarsko prodává zbraně do celýho světa, protože aby na něj vyzráli, ale sami nevedou ani jednu malinkatou válku.
Za ty peníze stavěj banky. Ale ne dobrý banky, banky pro zlý lidi, hlavně pro feťáky. Kriminálníci ze Sicílie a z Číny tam dávají peníze, celý miliardy. Příde policie, řekne čí jsou ty peníze, já nevim, stejně ti to neřeknu, vyser se na mě, banka je zavřená.
Ale nebyla zavřená! Byla otevřená!!
Ve Švýcarsku, když dostaneš v Neapoli nádor, v Neapoli umřeš, ale když jedeš do Švýcarska, umřeš pozdějc, nebo zůstaneš naživu. Protože maj moc krásný nemocnice, kobercem kytky, čistý schody, nikde ani jedna krysa. Ale stojí to hrozně peněz, když neděláš levotu, tak se tam nedostaneš.
Stačí to takhle dlouhý?
Dovolím si ještě jednu ukázku. Téma této slohové práce bylo: Hlad ve světě
Hladu je ve světě hodně. Existujou národy, který umírají hlady. Existujou mouchy. Krokodýlové. Pavouci. Hlad. To je Afrika. Ale ani v Indii to není žádná sranda. V Číně, když si neuděláš děti, tak ti zaplatěj.
Hlad se ve světě hemží jako červy, jako žížaly. Existujou národy hrozné bohaté, které ani nevědí, co znamená hlad, ale existuje taky Indie, Afrika a Basilicata /kraj v jižní Itálii/, kde vědí, co znamená hlad!
Svět je příšerný. Země je příšerná. Lidský bytosti jsou příšerný. Svět se chová jako Bohatec a Lazar je Afrika, a taky trochu Peru. Kdysi bylo Peru strašně bohatý, teď ho bolí břicho hlady.
Svět je příšerný, já se to nebojím říct, protože jsem přeceda třídy a některý věci můžu klidně říkat.
Ale tuhle slohovou práci bych rád zakončil slovy: ČLOVĚK NEPOCHÁZÍ Z OPICE, ALE Z UPÍRA!
Každý vzdělaný „dospělák“ zhltne útlou knížečku plnou gramatických chyb a surrealistických obratů za pár desítek minut. Její obsah vám však bude vrtat v hlavě mnohem déle.
Tedy pokud vás neodradí vysoká cena a podobizna Berlusconiho, který „si nechává všechno pro sebe a nikomu nic nedá a jenom natáčí pornofilmy“, na obalu.
Ale snad to nějak zmáknete…
„Kolik asi bylo slohů, které jsem za své více než desetileté učitelování v jedné základní škole na okraji Neapole přečetl? Nevím, přestal jsem je počítat. Ale nepřestal jsem na ně myslet, protože všechny, ať byly napsané pečlivě, nebo nepořádně, ať byly smutné, nebo veselé, někdy dokonce polemické, mi něco řekly a často i leccos daly,“ vyznává v předmluvě ke knize Já to doufejme ňák zmáknu, o jejíž druhé vydání se před nedávnem postaralo nakladatelství Baobab, Marcello D’Orta.
Italského učitele slohová cvičení jeho studentů zaujala natolik, že z nich koncem minulého století vybral šedesát nejzajímavějších. Výsledek D’Ortovy editorské práce opravdu stojí za to. Krátké příběhy vykreslené bystrým a nekompromisním jazykem dětí totiž vypovídají o současném světě mnohem víc, než by kdy dokázal mnohosvazkový sborník šedesáti prací největších žijících sociologů, ekonomů a environmentalistů opatřený dokonalým citačním aparátem, metodologickým ukotvením a vznešenými latinskými slůvky vysázenými kursivou.
Místo nich je kniha (naštěstí) prošpikovaná humorem. Humorem často nezamýšleným, který nejdříve pobaví, ale po čase vám z něj naskočí husí kůže. Mohl bych se tady marně pokoušet o všemožné analýzy, ale tentokrát rád, a s pocitem, že bych to lépe neřekl, nechám mluvit studenty prvního stupně základní školy.
Mezi témata, jež se v dětských pracích objevují nejčastěji, patří chudoba, hlad a bída – peníze totiž v hlavách neapolských žáčků fungují jako zásadní nástroj diferenciace. Nejinak je tomu ve slohu, jehož zadání znělo: Učitel vám vykládal o Švýcarsku. Dovedli byste shrnout nejdůležitější body jeho výkladu?
Švýcarsko je malá země v Evropě, která sousedí se Švýcarskem, Itálií, Německem a Rakouskem. Je tam hodně jezer a hodně hor, ale moře ve Švýcarsku nemaj, hlavně ne v Bernu.
Švýcarsko prodává zbraně do celýho světa, protože aby na něj vyzráli, ale sami nevedou ani jednu malinkatou válku.
Za ty peníze stavěj banky. Ale ne dobrý banky, banky pro zlý lidi, hlavně pro feťáky. Kriminálníci ze Sicílie a z Číny tam dávají peníze, celý miliardy. Příde policie, řekne čí jsou ty peníze, já nevim, stejně ti to neřeknu, vyser se na mě, banka je zavřená.
Ale nebyla zavřená! Byla otevřená!!
Ve Švýcarsku, když dostaneš v Neapoli nádor, v Neapoli umřeš, ale když jedeš do Švýcarska, umřeš pozdějc, nebo zůstaneš naživu. Protože maj moc krásný nemocnice, kobercem kytky, čistý schody, nikde ani jedna krysa. Ale stojí to hrozně peněz, když neděláš levotu, tak se tam nedostaneš.
Stačí to takhle dlouhý?
Dovolím si ještě jednu ukázku. Téma této slohové práce bylo: Hlad ve světě
Hladu je ve světě hodně. Existujou národy, který umírají hlady. Existujou mouchy. Krokodýlové. Pavouci. Hlad. To je Afrika. Ale ani v Indii to není žádná sranda. V Číně, když si neuděláš děti, tak ti zaplatěj.
Hlad se ve světě hemží jako červy, jako žížaly. Existujou národy hrozné bohaté, které ani nevědí, co znamená hlad, ale existuje taky Indie, Afrika a Basilicata /kraj v jižní Itálii/, kde vědí, co znamená hlad!
Svět je příšerný. Země je příšerná. Lidský bytosti jsou příšerný. Svět se chová jako Bohatec a Lazar je Afrika, a taky trochu Peru. Kdysi bylo Peru strašně bohatý, teď ho bolí břicho hlady.
Svět je příšerný, já se to nebojím říct, protože jsem přeceda třídy a některý věci můžu klidně říkat.
Ale tuhle slohovou práci bych rád zakončil slovy: ČLOVĚK NEPOCHÁZÍ Z OPICE, ALE Z UPÍRA!
Každý vzdělaný „dospělák“ zhltne útlou knížečku plnou gramatických chyb a surrealistických obratů za pár desítek minut. Její obsah vám však bude vrtat v hlavě mnohem déle.
Tedy pokud vás neodradí vysoká cena a podobizna Berlusconiho, který „si nechává všechno pro sebe a nikomu nic nedá a jenom natáčí pornofilmy“, na obalu.
Ale snad to nějak zmáknete…
Darwinova cena
Finmag (srpen 2009)
František Mašek zde před nedávnem psal o nadbytku „roztodivných soutěží a ocenění“ a také o tom, že některé z nich jsou šity na míru „známým firmám“. Naprosto s ním souhlasím. Darwinova trofej je však výjimečná. Stejně jako její vítězové. Posuďte sami:
Od oné slastné chvíle, kdy Gerhard poprvé nastartoval své zbrusu nové Porsche Cayenne, uplynulo jen několik dní. I za tak krátkou dobu si však řidič s velkým SUV skvěle rozuměl, a plynulost cesty tak narušovaly jen časté dopravní zácpy. Nic neobvyklého, chtělo by se říci. Jedna z nich si ale na našeho řidiče připravila nepříjemné překvapení. Kolonu pomalu postupujících vozidel totiž křižoval chráněný železniční přejezd. Zatímco ostatním řidičům zdravý selský rozum našeptal, že není od věci vyčkat s vjezdem do kolejiště, až se na druhé straně vytvoří dostatečná mezera, netrpělivý Gerhard se rozhodl nemeškat.
V tu chvíli zafungoval Murphyho zákon. Než si řidič stačil uvědomit, co se děje, sklapla past. Samozřejmě, že mohl Gerhard dřevěné závory prorazit, jeho Cayenne by pravděpodobně neutrpěl vážnější újmu, řidič však dostal lepší nápad: hbitě vyskočil z vozidla a s mávajícíma rukama nad hlavou se ze všech sil rozběhl proti blížící se lokomotivě. K cestě za záchranou svého miláčka si ale Gerhard bohužel (nebo, řečeno s Darwinem, bohudík) zvolil stejnou kolejnici jako těžkotonážní kolos…
Nutno dodat, že kolegium udělující Darwinovu cenu hodnotí Gerhardův pokus jako částečně úspěšný. Vozidlo totiž utrpělo znatelně menší škodu, než jeho majitel, kterého náraz, následný třicetimetrový let a tvrdý dopad změnily k nepoznání. Veškeré snahy o resuscitaci byly marné.
Podobných příběhů najdete na stránkách www.darwinawar ds.com desítky. O farmáři, který se zachránil před útokem včelího roje tím, že svou hlavu neprodyšně uzavřel do plastového pytle, o knězi, který chtěl překonat rekord v letu na židli nadnášené heliovými balónky, a mnoho jiných veselých historek vyprávěných povětšinou v minulém čase.
V soutěžní sekci máme jedno žhavé želízko v ohni i my – Češi.
Všichni víme, jak se to u nás má se sběrnami druhotných surovin. Jejich provozovatelé se zbytečně neptají a „sázejí na dřevo“, zvláště pokud jde o jakostní slitinu, která se používá na ocelová lana ve výtahových šachtách. Inspirován touto nedocenitelnou informací, rozhodl se jeden z našich spoluobčanů navštívit opuštěnou silážní věž nedaleko Žatce. Psal se 8. březen 2008.
Když se hrdina vsoukal do výtahové šachty, zjistil, že se její horní konec ztrácí v černočerné tmě. V nedohlednu byl i konec tlustého, pevně napnutého lana. Kdyby se v tu chvíli protagonista býval zarazil, nemuselo vzniknout přísloví: „Neštěstí nechodí po šachtách, ale po lidech“. Nestalo se tak.
S rámovou pilou v ruce a naditou peněženkou v mysli pustil se muž do díla. Přeřezat mohutné lano mu trvalo pěkných pár minut. „Ještěže se mi to nesvírá,“ pomyslel si možná, když si otíral pot z čela.
Nesvíralo. Na kladce na druhém konci lana poklidně vyčkávalo mnohatunové závaží.
Jeho let byl téměř neslyšný.
O to hlučnější však byl jeho dopad…
František Mašek zde před nedávnem psal o nadbytku „roztodivných soutěží a ocenění“ a také o tom, že některé z nich jsou šity na míru „známým firmám“. Naprosto s ním souhlasím. Darwinova trofej je však výjimečná. Stejně jako její vítězové. Posuďte sami:
Od oné slastné chvíle, kdy Gerhard poprvé nastartoval své zbrusu nové Porsche Cayenne, uplynulo jen několik dní. I za tak krátkou dobu si však řidič s velkým SUV skvěle rozuměl, a plynulost cesty tak narušovaly jen časté dopravní zácpy. Nic neobvyklého, chtělo by se říci. Jedna z nich si ale na našeho řidiče připravila nepříjemné překvapení. Kolonu pomalu postupujících vozidel totiž křižoval chráněný železniční přejezd. Zatímco ostatním řidičům zdravý selský rozum našeptal, že není od věci vyčkat s vjezdem do kolejiště, až se na druhé straně vytvoří dostatečná mezera, netrpělivý Gerhard se rozhodl nemeškat.
V tu chvíli zafungoval Murphyho zákon. Než si řidič stačil uvědomit, co se děje, sklapla past. Samozřejmě, že mohl Gerhard dřevěné závory prorazit, jeho Cayenne by pravděpodobně neutrpěl vážnější újmu, řidič však dostal lepší nápad: hbitě vyskočil z vozidla a s mávajícíma rukama nad hlavou se ze všech sil rozběhl proti blížící se lokomotivě. K cestě za záchranou svého miláčka si ale Gerhard bohužel (nebo, řečeno s Darwinem, bohudík) zvolil stejnou kolejnici jako těžkotonážní kolos…
Nutno dodat, že kolegium udělující Darwinovu cenu hodnotí Gerhardův pokus jako částečně úspěšný. Vozidlo totiž utrpělo znatelně menší škodu, než jeho majitel, kterého náraz, následný třicetimetrový let a tvrdý dopad změnily k nepoznání. Veškeré snahy o resuscitaci byly marné.
Podobných příběhů najdete na stránkách www.darwinawar ds.com desítky. O farmáři, který se zachránil před útokem včelího roje tím, že svou hlavu neprodyšně uzavřel do plastového pytle, o knězi, který chtěl překonat rekord v letu na židli nadnášené heliovými balónky, a mnoho jiných veselých historek vyprávěných povětšinou v minulém čase.
V soutěžní sekci máme jedno žhavé želízko v ohni i my – Češi.
Všichni víme, jak se to u nás má se sběrnami druhotných surovin. Jejich provozovatelé se zbytečně neptají a „sázejí na dřevo“, zvláště pokud jde o jakostní slitinu, která se používá na ocelová lana ve výtahových šachtách. Inspirován touto nedocenitelnou informací, rozhodl se jeden z našich spoluobčanů navštívit opuštěnou silážní věž nedaleko Žatce. Psal se 8. březen 2008.
Když se hrdina vsoukal do výtahové šachty, zjistil, že se její horní konec ztrácí v černočerné tmě. V nedohlednu byl i konec tlustého, pevně napnutého lana. Kdyby se v tu chvíli protagonista býval zarazil, nemuselo vzniknout přísloví: „Neštěstí nechodí po šachtách, ale po lidech“. Nestalo se tak.
S rámovou pilou v ruce a naditou peněženkou v mysli pustil se muž do díla. Přeřezat mohutné lano mu trvalo pěkných pár minut. „Ještěže se mi to nesvírá,“ pomyslel si možná, když si otíral pot z čela.
Nesvíralo. Na kladce na druhém konci lana poklidně vyčkávalo mnohatunové závaží.
Jeho let byl téměř neslyšný.
O to hlučnější však byl jeho dopad…
Černá mračna nad Kaesongem
Finmag (srpen 2009)
Ještě před nedávnem to vypadalo, že sbližování Jižní a Severní Koreje nestojí nic v cestě. Osvícená politika dvou bývalých jihokorejských prezidentů: Kim Dae-junga a jeho nástupce Roh Moo-hyuna, slavila jeden úspěch za druhým. S příchodem nekompromisního Lee Myung-baka však vývoj nabral směr zcela opačný.
První přelomový summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Hozené rukavice se okamžitě chopily jihokorejské konglomeráty v čele Hyundai. Netrvalo dlouho a v příhraničním severokorejském městě Kaesong vyrostl obří průmyslový komplex zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz, který se měl stát vzorovou platformou budoucí konfederace.
Spokojení byli, až na výjimky, všichni zúčastnění. Jihokorejský lid oslavoval otevření hranice, konglomeráty se s ohledem na prachmizernou mzdu vyplácenou Severokorejcům těšily na obrovské zisky a severokorejské elity zase jásaly nad přílivem nedostatkových dolarů. Jediný, kdo se na nic netěšil, byl severokorejský lid. Neměl k tomu jediný důvod.
Plat tisíců pečlivě vyvolených dělníků byl stanoven na 57 amerických dolarů měsíčně, a nedosahoval tak ani pěti procent jihokorejského průměru. Podle neoficiálních informací si navíc severokorejský režim ponechával až 50 dolarů z platu každého dělníka. Od slavnostního zahájení výroby v prosinci 2004 byla sice mzda několikrát navýšena až na současných 75 dolarů měsíčně, pokaždé z toho primárně profitoval Kim a jeho garnitura.
První problémy se objevily až s nástupem současného prezidenta Lee Myung-baka, shodou okolností bývalého vysoce postaveného zaměstnance Hyundai. Ten sice stavěl ekonomické priority nadevše ostatní, zároveň však tvrdě odmítal tradiční severokorejskou vyděračskou taktiku. Netřeba proto dlouho polemizovat nad tím, jak se prezident s přezdívkou Buldozer zachoval, když mu severokorejští vyjednavači letos na jaře přetlumočili nové podmínky, za nichž měl Kaesong, smlouva nesmlouva, dále fungovat. Podle nich měly mzdy 40 tisíc dělníků okamžitě vzrůst na 300 dolarů měsíčně s tím, že ročně místo současných 5 procent porostou o 11 procent. Zároveň se změnily i podmínky pronájmu – režim najednou za svou ochotu poskytnout půdu a levnou pracovní sílu (energii, telefonické spojení a veškeré know-how a technologie samozřejmě dodala Jižní Korea) požadoval půl miliardy dolarů.
Veškeré požadavky Severokorejců druhá strana okamžitě odmítla. Již tak bouřlivé vody dále rozčeřilo zatčení jednoho ze 109 jihokorejských pracovníků v komplexu. Muž údajně kritizoval severokorejský režim a přemlouval k emigraci jednu ze severokorejských dělnic. Následovala oficiální nóta deklarující, že pokud Jih požadavky nepřijme, všech 106 zaintereso vaných společností bude z Kaesongu okamžitě vykázáno.
Od uvěznění jihokorejského vedoucího uplynulo 120 dní, nukleární exploze, zajetí jihokorejské rybářské lodi a několik testů balistických raket. Kaesong sice nadále chrlí nenáročné výrobky s vysokou přidanou hodnotou, o jeho budoucnosti však rozhodnuto není.
„Protože Kaesong leží na našem území, je unilaterální změna smlouvy zcela legitimní. Dosud jsme vůči jihokorejskému režimu volili jen vstřícná slova, pokud však naše požadavky nedojdou naplnění, nezbude nám než komplex uzavřít. Bude to však Jižní Korea, která si na svých bedrech ponese stigma viníka,“ nechal se 18. července slyšet režim.
K ukončení projektu však s největší pravděpodobností nedojde. Je příliš cenný pro všechny. KLDR zmítaná nástupnickými problémy jde pravděpodobně o vybudování co nejvýhodnější vyjednávací pozice, Jihu zase o zachování co maximální rentability. Výsledkem tak bude kompromisní řešení kdesi uprostřed.
Spokojení pak zase budou všichni. Tedy až na obyčejné Severokorejce.
Ti se podle známého experta na Severní Koreu Andreje Lankova již nyní dělí na dvě nerovnoměrné skupiny. Tu, která shání obživu nelegálně na černém trhu, a tu, jež umírá hlady.
Ještě před nedávnem to vypadalo, že sbližování Jižní a Severní Koreje nestojí nic v cestě. Osvícená politika dvou bývalých jihokorejských prezidentů: Kim Dae-junga a jeho nástupce Roh Moo-hyuna, slavila jeden úspěch za druhým. S příchodem nekompromisního Lee Myung-baka však vývoj nabral směr zcela opačný.
První přelomový summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Hozené rukavice se okamžitě chopily jihokorejské konglomeráty v čele Hyundai. Netrvalo dlouho a v příhraničním severokorejském městě Kaesong vyrostl obří průmyslový komplex zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz, který se měl stát vzorovou platformou budoucí konfederace.
Spokojení byli, až na výjimky, všichni zúčastnění. Jihokorejský lid oslavoval otevření hranice, konglomeráty se s ohledem na prachmizernou mzdu vyplácenou Severokorejcům těšily na obrovské zisky a severokorejské elity zase jásaly nad přílivem nedostatkových dolarů. Jediný, kdo se na nic netěšil, byl severokorejský lid. Neměl k tomu jediný důvod.
Plat tisíců pečlivě vyvolených dělníků byl stanoven na 57 amerických dolarů měsíčně, a nedosahoval tak ani pěti procent jihokorejského průměru. Podle neoficiálních informací si navíc severokorejský režim ponechával až 50 dolarů z platu každého dělníka. Od slavnostního zahájení výroby v prosinci 2004 byla sice mzda několikrát navýšena až na současných 75 dolarů měsíčně, pokaždé z toho primárně profitoval Kim a jeho garnitura.
První problémy se objevily až s nástupem současného prezidenta Lee Myung-baka, shodou okolností bývalého vysoce postaveného zaměstnance Hyundai. Ten sice stavěl ekonomické priority nadevše ostatní, zároveň však tvrdě odmítal tradiční severokorejskou vyděračskou taktiku. Netřeba proto dlouho polemizovat nad tím, jak se prezident s přezdívkou Buldozer zachoval, když mu severokorejští vyjednavači letos na jaře přetlumočili nové podmínky, za nichž měl Kaesong, smlouva nesmlouva, dále fungovat. Podle nich měly mzdy 40 tisíc dělníků okamžitě vzrůst na 300 dolarů měsíčně s tím, že ročně místo současných 5 procent porostou o 11 procent. Zároveň se změnily i podmínky pronájmu – režim najednou za svou ochotu poskytnout půdu a levnou pracovní sílu (energii, telefonické spojení a veškeré know-how a technologie samozřejmě dodala Jižní Korea) požadoval půl miliardy dolarů.
Veškeré požadavky Severokorejců druhá strana okamžitě odmítla. Již tak bouřlivé vody dále rozčeřilo zatčení jednoho ze 109 jihokorejských pracovníků v komplexu. Muž údajně kritizoval severokorejský režim a přemlouval k emigraci jednu ze severokorejských dělnic. Následovala oficiální nóta deklarující, že pokud Jih požadavky nepřijme, všech 106 zaintereso vaných společností bude z Kaesongu okamžitě vykázáno.
Od uvěznění jihokorejského vedoucího uplynulo 120 dní, nukleární exploze, zajetí jihokorejské rybářské lodi a několik testů balistických raket. Kaesong sice nadále chrlí nenáročné výrobky s vysokou přidanou hodnotou, o jeho budoucnosti však rozhodnuto není.
„Protože Kaesong leží na našem území, je unilaterální změna smlouvy zcela legitimní. Dosud jsme vůči jihokorejskému režimu volili jen vstřícná slova, pokud však naše požadavky nedojdou naplnění, nezbude nám než komplex uzavřít. Bude to však Jižní Korea, která si na svých bedrech ponese stigma viníka,“ nechal se 18. července slyšet režim.
K ukončení projektu však s největší pravděpodobností nedojde. Je příliš cenný pro všechny. KLDR zmítaná nástupnickými problémy jde pravděpodobně o vybudování co nejvýhodnější vyjednávací pozice, Jihu zase o zachování co maximální rentability. Výsledkem tak bude kompromisní řešení kdesi uprostřed.
Spokojení pak zase budou všichni. Tedy až na obyčejné Severokorejce.
Ti se podle známého experta na Severní Koreu Andreje Lankova již nyní dělí na dvě nerovnoměrné skupiny. Tu, která shání obživu nelegálně na černém trhu, a tu, jež umírá hlady.
Kolaterální čtení
Finmag (srpen 2009)
Ivan Adamovič před nedávnem věnoval svůj Knižní čtvrtek orwellovskému přešlapu největšího internetového knihkupectví Amazon.com. Podobné přešlapy gigantů ale není nutné vnímat jen jako absolutní zlo. Jejich nezamýšleným důsledkem je totiž vzrůst zájmu o alternativní a mnohdy zajímavější projekty. Jedním takovým je server betterworldbooks.com.
Better World Books se na rozdíl od Amazonu zaměřuje primárně na prodej použitých knih (nové ale můžete zakoupit také). To je sice chvályhodné, ale stále nic extra. Podobných více či méně úspěšných obchodů přece najdete na síti přehršel. Rozdíl mezi Better World Books a zbytkem knihkupeckého světa je v tom, že ze zisků z prodeje BWB financuje boj s negramotností.
Jde tedy o klasický příklad sociálního podnikání – podnikání, jehož primárním cílem není uspokojení potřeb majitelů ale provozování sociálně prospěšných aktivit. Ty nejsou, jako ve většině případů, dotovány z peněz daňových poplatníků či dárcovských příspěvků, ale prostředků získaných v rámci klasického tržního systému. Takový kapitalismus s lidskou tváří, chtělo by se říci.
Od roku 2002, kdy projekt vznikl, se společnosti podařilo v partnerství s více než 1800 americkými a kanadskými kampusy a 1400 knihovnami znovu zapojit do oběhu na 25 milionů knih. Zároveň s tím BWB zachránilo na 13 tisíc tun knih odsouzených k bolestivé smrti v recyklačních centrech. Jejich internetovým prodejem společnost vydělala 6,5 milionu dolarů.
Třetinu ze sumy BWB věnovalo neziskovým organizacím bojujícím s dětskou negramotností v Africe, další miliony pak pomáhají zvyšovat čtenářské dovednosti doma ve Spojených státech, kde má podle údajů National Assessment of Adult Literacy „nižší než základní čtecí schopnosti“ na 30 milionů dospělých. Tisíce tun knih navíc BWB zdarma (sama si hradí náklady na přepravu) rozeslala do chudých oblastí celého světa.
Pokud se na stránkách BWB rozhodnete nakupovat, narazíte kromě sociálního přesahu i na řadu dalších výhod (třeba v porovnání s Amazonem): můžete zde platit pomocí PayPalu, který monopolistický Amazon ignoruje, a potěší také nízké poštovné – za dopravu do kteréhokoliv koutu světa zaplatíte jen 3,97 dolaru. Enviromentalisty zase potěší důraz kladený na ochranu životního prostředí – BWB spolupracuje s offsetovým projektem carbonfund.org, takže vaše objednávky za sebou nezanechávají žádnou uhlíkovou stopu.
Není-li vám lhostejný osud budoucích afrických generací, nebo tupost amerických mas (jedno z nejsledovanějších videí na YouTube, vřele doporučuji), neváhejte a kupujte.
S každou další knihou, kterou přečte, totiž nevzděláváte jen sami sebe, ale kolaterálně i svět kolem vás.
Ivan Adamovič před nedávnem věnoval svůj Knižní čtvrtek orwellovskému přešlapu největšího internetového knihkupectví Amazon.com. Podobné přešlapy gigantů ale není nutné vnímat jen jako absolutní zlo. Jejich nezamýšleným důsledkem je totiž vzrůst zájmu o alternativní a mnohdy zajímavější projekty. Jedním takovým je server betterworldbooks.com.
Better World Books se na rozdíl od Amazonu zaměřuje primárně na prodej použitých knih (nové ale můžete zakoupit také). To je sice chvályhodné, ale stále nic extra. Podobných více či méně úspěšných obchodů přece najdete na síti přehršel. Rozdíl mezi Better World Books a zbytkem knihkupeckého světa je v tom, že ze zisků z prodeje BWB financuje boj s negramotností.
Jde tedy o klasický příklad sociálního podnikání – podnikání, jehož primárním cílem není uspokojení potřeb majitelů ale provozování sociálně prospěšných aktivit. Ty nejsou, jako ve většině případů, dotovány z peněz daňových poplatníků či dárcovských příspěvků, ale prostředků získaných v rámci klasického tržního systému. Takový kapitalismus s lidskou tváří, chtělo by se říci.
Od roku 2002, kdy projekt vznikl, se společnosti podařilo v partnerství s více než 1800 americkými a kanadskými kampusy a 1400 knihovnami znovu zapojit do oběhu na 25 milionů knih. Zároveň s tím BWB zachránilo na 13 tisíc tun knih odsouzených k bolestivé smrti v recyklačních centrech. Jejich internetovým prodejem společnost vydělala 6,5 milionu dolarů.
Třetinu ze sumy BWB věnovalo neziskovým organizacím bojujícím s dětskou negramotností v Africe, další miliony pak pomáhají zvyšovat čtenářské dovednosti doma ve Spojených státech, kde má podle údajů National Assessment of Adult Literacy „nižší než základní čtecí schopnosti“ na 30 milionů dospělých. Tisíce tun knih navíc BWB zdarma (sama si hradí náklady na přepravu) rozeslala do chudých oblastí celého světa.
Pokud se na stránkách BWB rozhodnete nakupovat, narazíte kromě sociálního přesahu i na řadu dalších výhod (třeba v porovnání s Amazonem): můžete zde platit pomocí PayPalu, který monopolistický Amazon ignoruje, a potěší také nízké poštovné – za dopravu do kteréhokoliv koutu světa zaplatíte jen 3,97 dolaru. Enviromentalisty zase potěší důraz kladený na ochranu životního prostředí – BWB spolupracuje s offsetovým projektem carbonfund.org, takže vaše objednávky za sebou nezanechávají žádnou uhlíkovou stopu.
Není-li vám lhostejný osud budoucích afrických generací, nebo tupost amerických mas (jedno z nejsledovanějších videí na YouTube, vřele doporučuji), neváhejte a kupujte.
S každou další knihou, kterou přečte, totiž nevzděláváte jen sami sebe, ale kolaterálně i svět kolem vás.
Zelené odpustky
Finmag (srpen 2009)
Každý, kdo dnes není zelený od podlahy až po strop, je a) Rudolf Hess, b) Lavrentij Pavlovič Berija, c) Alžběta Báthoryová, d) všichni předchozí dohromady. D je správně. Naše postmoderní oteplená éra se nese ve znamení názorové plurality a obdivu k alternativnímu, přijde-li však řeč na uhlíkovou stopu, je zle. Kdo si ji nehlídá, zaslouží v lepším případě provaz, v tom horším pomalou trýznivou smrt na bio-bambusové plantáži.
O tom, že na planetárním pocitu viny, který v nás denně pěstují média a ekologičtí aktivisté, lze vybudovat hvězdnou kariéru a vydělat slušné peníze, už bylo popsáno hodně recyklovaného papíru, stejně jako o tom, že nejhlubší uhlíkovou stopu má končetina Ala Gora. Následující příběh o „zelených odpustkách“ je už ale opravdu příliš silná káva, jakkoliv „fértrejdově“ na první pohled vypadá.
O projektu Carbonfund.org jsem se poprvé dozvěděl, když jsem připravoval svůj poslední příspěvek o alternativním knihkupeckém domě. BetterWorldBo oks.com totiž každému kupujícímu slibuje, že k němu dorazí „karbonově neutrální zásilka“- tedy zásilka s nulovou uhlíkovou stopou v zádech.
Vždyť to není možné, napadlo mě okamžitě. Objednanou knihu mi přeci nedoveze ani obojživelný cyklista, ani David Copperfield, ale pocestuje po (notně zjednodušené) ose: automobil, přepravní pás, loď, přepravní pás a na závěr ještě jednou automobil, a každý z těchto dopravních prostředků z logiky věci potřebuje „z něčeho žít“. Proklikl jsem proto na stránky Carbonfund.org, abych se dozvěděl, jak se věci mají.
Informace o vynálezu převratného bezestopého teleportu jsem na webu bohužel nenalezl. Zato jsem našel tuny klasické zelené propagandy završené vpravdě geniálním projektem „karbonových protiúčtů“, které jsou v současnosti „jediným spolehlivým řešením vedoucím k vymazání uhlíkové stopy“ a následnému nirvanickému vyvanutí. Nejde přitom o nic jiného, než o věrnou repliku středověkého odpustkového systému.
A jak to celé funguje?
Na stránkách Carbonfundu si pomocí speciální kalkulačky spočítáte, kolik že tun oxidu uhličitého ročně vypustíte do vzduchu. Zelení kněží moc dobře vědí, že pocit viny mohou mít jak firmy, tak i jednotlivci, proto je vše náležitě diverzifikováno. Jakmile své břemeno naklikáte, stránka vám každou vaší tunu vypuštěnou do atmosféry vynásobí deseti a za výsledek přidá USD. Hotovo dvacet.
Pak už stačí jen vybrat způsob platby, spokojeně si oddechnout a hurá na letiště provětrat nového Gulfstreama G650. Vaše uhlíková stopa je přece nulová, tak co má být.
Příjemci odpustků slibují, že za odeslané peníze realizují celou řadu projektů redukujících ekologickou zátěž matičky Země. Vybrat si můžete z výstavby elektráren na obnovitelné zdroje, reforestace či propagace energetické úspornosti. Co k tomu dodat, že?!
V jednoduchosti je krása. Ale i krása může být primitivní…
Zatímco se hrdě pyšníme tím, že žijeme ve světě bez víry, vyvázáni z tradic a všemožných tlaků, které nám, nespoutaným Prométheům, dříve svazovala křídla, budujeme si kolem sebe novou dogmatickou víru, která nás vrhá o pět století zpět, do doby, kdy stačilo pár grošů, dva zdrávasy a tři otčenáše a bylo po starostech.
Závěrem přiložím ještě jednu perličku. Pod záložkou Carbon Calculator na stránce nenajdete jen rozdělení na jedince a firmy. Kromě nich je zde i třetí položka: svatby! Církevní paralela tak nabývá obludných rozměrů. „Vaše svatba je oslavou vašeho budoucího soužití, proč proto zároveň s tím neoslavit také budoucnost planety,“ píší autoři webu.
Pozvete-li 60 hostů, z nichž tři přiletí, a zbytek přicestuje osobními auty, a připočtete-li jednu noc hotelového ubytování, ztěžkne vaše svědomí o osm tun oxidu uhličitého.
Nebojte! Nic není ztraceno, vykoupit se můžete za 80 USD.
Vše v souladu s krédem: Reduce what you can, offset what you can’t…
P.S: Doma mám tři odpadkové koše, biologický odpad vynáším na kompost, do práce jezdím vlakem a sebestředný páprda na Hradě mě naplňuje posvátným odporem. Čeho je ale moc, toho je příliš.
Každý, kdo dnes není zelený od podlahy až po strop, je a) Rudolf Hess, b) Lavrentij Pavlovič Berija, c) Alžběta Báthoryová, d) všichni předchozí dohromady. D je správně. Naše postmoderní oteplená éra se nese ve znamení názorové plurality a obdivu k alternativnímu, přijde-li však řeč na uhlíkovou stopu, je zle. Kdo si ji nehlídá, zaslouží v lepším případě provaz, v tom horším pomalou trýznivou smrt na bio-bambusové plantáži.
O tom, že na planetárním pocitu viny, který v nás denně pěstují média a ekologičtí aktivisté, lze vybudovat hvězdnou kariéru a vydělat slušné peníze, už bylo popsáno hodně recyklovaného papíru, stejně jako o tom, že nejhlubší uhlíkovou stopu má končetina Ala Gora. Následující příběh o „zelených odpustkách“ je už ale opravdu příliš silná káva, jakkoliv „fértrejdově“ na první pohled vypadá.
O projektu Carbonfund.org jsem se poprvé dozvěděl, když jsem připravoval svůj poslední příspěvek o alternativním knihkupeckém domě. BetterWorldBo oks.com totiž každému kupujícímu slibuje, že k němu dorazí „karbonově neutrální zásilka“- tedy zásilka s nulovou uhlíkovou stopou v zádech.
Vždyť to není možné, napadlo mě okamžitě. Objednanou knihu mi přeci nedoveze ani obojživelný cyklista, ani David Copperfield, ale pocestuje po (notně zjednodušené) ose: automobil, přepravní pás, loď, přepravní pás a na závěr ještě jednou automobil, a každý z těchto dopravních prostředků z logiky věci potřebuje „z něčeho žít“. Proklikl jsem proto na stránky Carbonfund.org, abych se dozvěděl, jak se věci mají.
Informace o vynálezu převratného bezestopého teleportu jsem na webu bohužel nenalezl. Zato jsem našel tuny klasické zelené propagandy završené vpravdě geniálním projektem „karbonových protiúčtů“, které jsou v současnosti „jediným spolehlivým řešením vedoucím k vymazání uhlíkové stopy“ a následnému nirvanickému vyvanutí. Nejde přitom o nic jiného, než o věrnou repliku středověkého odpustkového systému.
A jak to celé funguje?
Na stránkách Carbonfundu si pomocí speciální kalkulačky spočítáte, kolik že tun oxidu uhličitého ročně vypustíte do vzduchu. Zelení kněží moc dobře vědí, že pocit viny mohou mít jak firmy, tak i jednotlivci, proto je vše náležitě diverzifikováno. Jakmile své břemeno naklikáte, stránka vám každou vaší tunu vypuštěnou do atmosféry vynásobí deseti a za výsledek přidá USD. Hotovo dvacet.
Pak už stačí jen vybrat způsob platby, spokojeně si oddechnout a hurá na letiště provětrat nového Gulfstreama G650. Vaše uhlíková stopa je přece nulová, tak co má být.
Příjemci odpustků slibují, že za odeslané peníze realizují celou řadu projektů redukujících ekologickou zátěž matičky Země. Vybrat si můžete z výstavby elektráren na obnovitelné zdroje, reforestace či propagace energetické úspornosti. Co k tomu dodat, že?!
V jednoduchosti je krása. Ale i krása může být primitivní…
Zatímco se hrdě pyšníme tím, že žijeme ve světě bez víry, vyvázáni z tradic a všemožných tlaků, které nám, nespoutaným Prométheům, dříve svazovala křídla, budujeme si kolem sebe novou dogmatickou víru, která nás vrhá o pět století zpět, do doby, kdy stačilo pár grošů, dva zdrávasy a tři otčenáše a bylo po starostech.
Závěrem přiložím ještě jednu perličku. Pod záložkou Carbon Calculator na stránce nenajdete jen rozdělení na jedince a firmy. Kromě nich je zde i třetí položka: svatby! Církevní paralela tak nabývá obludných rozměrů. „Vaše svatba je oslavou vašeho budoucího soužití, proč proto zároveň s tím neoslavit také budoucnost planety,“ píší autoři webu.
Pozvete-li 60 hostů, z nichž tři přiletí, a zbytek přicestuje osobními auty, a připočtete-li jednu noc hotelového ubytování, ztěžkne vaše svědomí o osm tun oxidu uhličitého.
Nebojte! Nic není ztraceno, vykoupit se můžete za 80 USD.
Vše v souladu s krédem: Reduce what you can, offset what you can’t…
P.S: Doma mám tři odpadkové koše, biologický odpad vynáším na kompost, do práce jezdím vlakem a sebestředný páprda na Hradě mě naplňuje posvátným odporem. Čeho je ale moc, toho je příliš.
Přežijeme povstání zombie?
Finmag (září 2009)
Pomocí matematických modelů lze zkoumat celou řadu vznešených dějů, procesů či stavů: Malthusiánův model predikuje růst populace, Model racionálního chování spotřebitele zase pomáhá Teorii všeobecné rovnováhy prokázat existenci Paretova optima. Novodobí modeláři ale rozhodně nejsou jen smečkou „algebraických sucharů“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tedy alespoň ti působící na kanadských univerzitách v Ottawě a Carletonu.
Tamější učené mozky vedené profesorem Robertem Smithem totiž nedávno publikovaly akademickou práci s akademicky dlouhým názvem zato velmi neakademickým obsahem: When Zombies Attack! – Mathematical Modelling of an Outbreak of Zombie Infection (k dispozici je pouze html verze, originální pdf hlásí problém při stahování).
Hraví vědci se v ní pokoušejí zodpovědět palčivou otázku trápící lidské pokolení od chvíle, kdy nespokojený zemědělec Kain ubil svého bratříčka Ábela,čímž mimovolně obohatil jazyk o slůvko mrtvola. Otázku zda lidské pokolení přežije noc oživlých mrtvol, povstání zombie, brutální a nekompromisní atak našich předků, kteří neprozíravě ignorovali výzvy Spolku přátel žehu a rozhodli se pro klasický pohřeb do země.
Jako nejvhodnější nástroj analýzy akademici zvolili již zmíněné matematické modelování. Informace pak čerpali z populárních béčkových hororů, v nichž se to bojechtivými zombíky s neukojitelným apetitem po předlouhém dlení (či spíše tlení) přímo hemží. Nechme ale raději mluvit kanadské vědce samotné.
„V díle nastiňujeme základní model budoucího povstání zombie, v němž se nákaza šíří mezi živými v podobě infekce. Výsledek souboje mezi lidmi a zombie pak nacházíme pomocí numerického řešení. Následně se věnujeme zušlechtění modelu implementací latentního stádia zombifikace. Pracujeme tak i s obdobím mezi infikací jedince mutaci vyvolávajícím virem a jeho finální přeměnou v oživlého neživého. Další proměnnou, se kterou model pracuje, je snaha lidského pokolení zabránit šíření infekce. Máme na mysli různá karanténní opatření a spěšné hledání protilátky zabraňující mutaci. V závěru pak implementujeme i vliv náhlého snížení počtu zombie nevyvolaného lidskou aktivitou a vymezujeme podmínky, za kterých k němu může dojít.“ píši vědci v abstraktu k dílu.
A k čemu vědci došli?
Matematické modelování prokázalo, že den posledního soudu, apokalypsu nezombického veškerenstva, odvrátí jen rychlý agresivní protiútok lidského rodu, což velmi pěkně ilustruje zombická rovnice, s níž se můžete seznámit v pravém sloupci vedle tohoto textu.
„Karanténa či hledání léku by sice mohlo být úspěšné, mnohem účinnější však bude, pokud na nemrtvé udeříme tvrdě a opakovaně (v anglickém originále to hit hard and hit often),“píše se v závěru stati.
Obecně vzato jsou však šance lidí na porážku mutantů prachbídné.
Každý z nás by se proto měl připravit na nejhorší: vykopat si vlastní protizombický kryt a předzásobit se motorovou pilou, benzínem a pro jistotu i náhradním řetězem, kterýžto se má tendenci tupit, pokud s ním řežete vícero nemrtvých končetin najednou.
Ze všeho nejdůležitější však je jednoznačné upřednostnění kremace před všemi tradičními metodami, jež by se mělo stát prioritou všech světových vlád.
Prevence je totiž základ.
Pomocí matematických modelů lze zkoumat celou řadu vznešených dějů, procesů či stavů: Malthusiánův model predikuje růst populace, Model racionálního chování spotřebitele zase pomáhá Teorii všeobecné rovnováhy prokázat existenci Paretova optima. Novodobí modeláři ale rozhodně nejsou jen smečkou „algebraických sucharů“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tedy alespoň ti působící na kanadských univerzitách v Ottawě a Carletonu.
Tamější učené mozky vedené profesorem Robertem Smithem totiž nedávno publikovaly akademickou práci s akademicky dlouhým názvem zato velmi neakademickým obsahem: When Zombies Attack! – Mathematical Modelling of an Outbreak of Zombie Infection (k dispozici je pouze html verze, originální pdf hlásí problém při stahování).
Hraví vědci se v ní pokoušejí zodpovědět palčivou otázku trápící lidské pokolení od chvíle, kdy nespokojený zemědělec Kain ubil svého bratříčka Ábela,čímž mimovolně obohatil jazyk o slůvko mrtvola. Otázku zda lidské pokolení přežije noc oživlých mrtvol, povstání zombie, brutální a nekompromisní atak našich předků, kteří neprozíravě ignorovali výzvy Spolku přátel žehu a rozhodli se pro klasický pohřeb do země.
Jako nejvhodnější nástroj analýzy akademici zvolili již zmíněné matematické modelování. Informace pak čerpali z populárních béčkových hororů, v nichž se to bojechtivými zombíky s neukojitelným apetitem po předlouhém dlení (či spíše tlení) přímo hemží. Nechme ale raději mluvit kanadské vědce samotné.
„V díle nastiňujeme základní model budoucího povstání zombie, v němž se nákaza šíří mezi živými v podobě infekce. Výsledek souboje mezi lidmi a zombie pak nacházíme pomocí numerického řešení. Následně se věnujeme zušlechtění modelu implementací latentního stádia zombifikace. Pracujeme tak i s obdobím mezi infikací jedince mutaci vyvolávajícím virem a jeho finální přeměnou v oživlého neživého. Další proměnnou, se kterou model pracuje, je snaha lidského pokolení zabránit šíření infekce. Máme na mysli různá karanténní opatření a spěšné hledání protilátky zabraňující mutaci. V závěru pak implementujeme i vliv náhlého snížení počtu zombie nevyvolaného lidskou aktivitou a vymezujeme podmínky, za kterých k němu může dojít.“ píši vědci v abstraktu k dílu.
A k čemu vědci došli?
Matematické modelování prokázalo, že den posledního soudu, apokalypsu nezombického veškerenstva, odvrátí jen rychlý agresivní protiútok lidského rodu, což velmi pěkně ilustruje zombická rovnice, s níž se můžete seznámit v pravém sloupci vedle tohoto textu.
„Karanténa či hledání léku by sice mohlo být úspěšné, mnohem účinnější však bude, pokud na nemrtvé udeříme tvrdě a opakovaně (v anglickém originále to hit hard and hit often),“píše se v závěru stati.
Obecně vzato jsou však šance lidí na porážku mutantů prachbídné.
Každý z nás by se proto měl připravit na nejhorší: vykopat si vlastní protizombický kryt a předzásobit se motorovou pilou, benzínem a pro jistotu i náhradním řetězem, kterýžto se má tendenci tupit, pokud s ním řežete vícero nemrtvých končetin najednou.
Ze všeho nejdůležitější však je jednoznačné upřednostnění kremace před všemi tradičními metodami, jež by se mělo stát prioritou všech světových vlád.
Prevence je totiž základ.
Mayday May Day!
Finmag (září 2009)
Zatímco u nás v postkomunistické České republice slavíme Svátek práce 1. máje, abychom uctili stávku amerických dělníků z 1886 za osmihodinovou pracovní dobu, ve Spojených státech Labor Day proběhl tento týden. Američané totiž Svátek práce slaví každé první zářijové pondělí na počest úspěšného boje kanadských odborářů. Svět je zkrátka plný paradoxů.
To ale není zdaleka vše.
Ony se totiž od roku 1887 v USA slavily Svátky práce hned dva. První na počest kanadských odborářů a druhý připomínající chicagské události z roku 1886. Oba samozřejmě neoficiálně. Proč tedy nakonec Kongres v roce 1894 jako oficiální Svátek práce uzákonil ten komemorující dění v sousední zemi? Za vše mohou politické tahanice.
Po brutálním potlačení další velké americké stávky z konce předminulého století – slavné Pullman strike, v níž se proti sobě postavili odbory a mocní „železniční kapitalisté“, totiž administrativa tehdejšího prezidenta Grovera Clevelanda zoufale hledala cestu, jak co nejrychleji a s co nejmenší námahou znovuzískat pošramocenou přízeň veřejnosti. Když tu kohosi napadlo, že by nebylo od věci obdarovat rozčílené odboráře nějakým tím „svatým dnem“. Odborářský vlk by se tak alespoň na čas nažral a zákoník práce zůstal celý…
Logicky přišla řeč na 1. květen. Jakmile se ale politici sesedli okolo kulatého stolu, aby celou věc probrali, zjistili, že to není to pravé ořechové. Každý rok by se totiž museli potýkat se zástupy nespokojených soustružníků, jimž by stačilo špitnout do upracovaných oušek slůvko o krutém osudu jejich bratří z roku 1886, a hněv a frustrace by vykonaly své. Inu, pohodlní nejsou jen politikové čeští. Právě proto nakonec Kongres za americký Svátek práce v rekordně krátkém čase uzákonil první zářijové pondělí. Přeci jen, do Kanady je to dále než do Chicaga. Kanadsko-americká vzájemnost navíc tehdy zdaleka nedosahovala takových kvalit jako dnes.
Pro úplnost dodejme, že ani lid, ani demokratičtí spolustraníci Clevelandovy snahy příliš neocenili. Když se prezident v roce 1896 pokusil o znovuzvolení, nedostal se přes ani nominační kongres (který se shodou okolností nekonal nikde jinde než v Chicagu). Jeho kandidatura nebyla schválena právě pro jeho postoje během a po skončení Pullmanovy stávky.
Kdyby se Cleveland byl býval zachoval jinak, mohl být jediným americkým prezidentem, který kdy v Bílém domě odsloužil tři funkční období (FDR byl zvolen čtyřikrát, zemřel ale krátce po začátku čtvrtého volebního období). Takhle po něm zbyly jen dvě čtyřletky a jeden nepovedený Svátek práce, který si dnes Američané připomínají jen jako symbol končícího se léta a především začátku nové sezóny Národní ligy amerického fotbalu.
A co se stalo s Prvním májem?
Ten se ve Spojených státech díky prezidentu-generálovi Dwightu D. Eisenhowerovi také oděl do svátečního. S prací má však společného pramálo. Zarytý bojovník proti komunismu Ike ho totiž na protest proti ideologizaci prvního máje za Železnou oponou vyhlásil Dnem loajality. Američané si během něho každoročně připomínají svou oddanost americkým ideálům, hodnotám a tradici.
A máme tu další paradox…
Proč si (proboha) Američané vybrali pro oslavu amerikánství právě datum, kdy všechny americké hodnoty dostaly povážlivě na frak?
Stávku amerických dělníků z roku 1886 si přeci svět nepřipomíná jen proto, že během ní američtí policisté postříleli na padesát svých krajanů-civilistů odhodlaných bojovat za uzákonění „prává na rozumnou pracovní dobu“, ale také kvůli „monstrprocesu“, který ji následoval. Během něho bylo k smrti odsouzeno sedm z osmi obžalovaných amerických odborářů-anarchistů za to, že nezabránili (sic!) vhození bomby, jež masakr odstartovala, mezi policisty. Žalobce, který pro nedostatek důkazů nedokázal určit přímého viníka, se totiž rozhodl aplikovat princip kolektivní viny. Zkrátka: Padni, komu padni!
Horší den pro vyvěšení americké vlajky byste v kalendáři opravdu hledali jen těžko…
Zatímco u nás v postkomunistické České republice slavíme Svátek práce 1. máje, abychom uctili stávku amerických dělníků z 1886 za osmihodinovou pracovní dobu, ve Spojených státech Labor Day proběhl tento týden. Američané totiž Svátek práce slaví každé první zářijové pondělí na počest úspěšného boje kanadských odborářů. Svět je zkrátka plný paradoxů.
To ale není zdaleka vše.
Ony se totiž od roku 1887 v USA slavily Svátky práce hned dva. První na počest kanadských odborářů a druhý připomínající chicagské události z roku 1886. Oba samozřejmě neoficiálně. Proč tedy nakonec Kongres v roce 1894 jako oficiální Svátek práce uzákonil ten komemorující dění v sousední zemi? Za vše mohou politické tahanice.
Po brutálním potlačení další velké americké stávky z konce předminulého století – slavné Pullman strike, v níž se proti sobě postavili odbory a mocní „železniční kapitalisté“, totiž administrativa tehdejšího prezidenta Grovera Clevelanda zoufale hledala cestu, jak co nejrychleji a s co nejmenší námahou znovuzískat pošramocenou přízeň veřejnosti. Když tu kohosi napadlo, že by nebylo od věci obdarovat rozčílené odboráře nějakým tím „svatým dnem“. Odborářský vlk by se tak alespoň na čas nažral a zákoník práce zůstal celý…
Logicky přišla řeč na 1. květen. Jakmile se ale politici sesedli okolo kulatého stolu, aby celou věc probrali, zjistili, že to není to pravé ořechové. Každý rok by se totiž museli potýkat se zástupy nespokojených soustružníků, jimž by stačilo špitnout do upracovaných oušek slůvko o krutém osudu jejich bratří z roku 1886, a hněv a frustrace by vykonaly své. Inu, pohodlní nejsou jen politikové čeští. Právě proto nakonec Kongres za americký Svátek práce v rekordně krátkém čase uzákonil první zářijové pondělí. Přeci jen, do Kanady je to dále než do Chicaga. Kanadsko-americká vzájemnost navíc tehdy zdaleka nedosahovala takových kvalit jako dnes.
Pro úplnost dodejme, že ani lid, ani demokratičtí spolustraníci Clevelandovy snahy příliš neocenili. Když se prezident v roce 1896 pokusil o znovuzvolení, nedostal se přes ani nominační kongres (který se shodou okolností nekonal nikde jinde než v Chicagu). Jeho kandidatura nebyla schválena právě pro jeho postoje během a po skončení Pullmanovy stávky.
Kdyby se Cleveland byl býval zachoval jinak, mohl být jediným americkým prezidentem, který kdy v Bílém domě odsloužil tři funkční období (FDR byl zvolen čtyřikrát, zemřel ale krátce po začátku čtvrtého volebního období). Takhle po něm zbyly jen dvě čtyřletky a jeden nepovedený Svátek práce, který si dnes Američané připomínají jen jako symbol končícího se léta a především začátku nové sezóny Národní ligy amerického fotbalu.
A co se stalo s Prvním májem?
Ten se ve Spojených státech díky prezidentu-generálovi Dwightu D. Eisenhowerovi také oděl do svátečního. S prací má však společného pramálo. Zarytý bojovník proti komunismu Ike ho totiž na protest proti ideologizaci prvního máje za Železnou oponou vyhlásil Dnem loajality. Američané si během něho každoročně připomínají svou oddanost americkým ideálům, hodnotám a tradici.
A máme tu další paradox…
Proč si (proboha) Američané vybrali pro oslavu amerikánství právě datum, kdy všechny americké hodnoty dostaly povážlivě na frak?
Stávku amerických dělníků z roku 1886 si přeci svět nepřipomíná jen proto, že během ní američtí policisté postříleli na padesát svých krajanů-civilistů odhodlaných bojovat za uzákonění „prává na rozumnou pracovní dobu“, ale také kvůli „monstrprocesu“, který ji následoval. Během něho bylo k smrti odsouzeno sedm z osmi obžalovaných amerických odborářů-anarchistů za to, že nezabránili (sic!) vhození bomby, jež masakr odstartovala, mezi policisty. Žalobce, který pro nedostatek důkazů nedokázal určit přímého viníka, se totiž rozhodl aplikovat princip kolektivní viny. Zkrátka: Padni, komu padni!
Horší den pro vyvěšení americké vlajky byste v kalendáři opravdu hledali jen těžko…
Kimovi králičí mastodonti
Finmag (září 2009)
Karl Szmolinsky, východoněmecký penzista a vášnivý chovatel z městečka Eberswalde nedaleko Berlína, ví o králičích potřebách první poslední. A tak se není co divit, že jeho ušáci dorůstají opravdu olbřímích rozměrů. Robert – chlupatý král králů, s nímž chovatel vyhrál soutěž o největšího králíka Německa, vážil úctyhodných deset a půl kilogramu a vzrůstem předčil nejednoho psího mazlíčka.
Když si spokojený penzista odnášel v únoru roku 2007 roku pohár pro vítěze, on ani jeho chráněnec netušili, kam až se zpráva o mistrových pěstitelských kvalitách donese. Teorie chaosu zafungovala na sto procent. Obrázky zubatého monstra se rozletěly i do těch nejzapadlejších končin světa.
Tajemný host
Netrvalo dlouho a před Szmolinskeho chovnou stanicí zastavila černá opancéřovaná limuzína, z níž vystoupil pečlivě ustrojený muž s ostrými asijskými rysy. O králičí mastodonty projevili zájem špičky severokorejského komunistického režimu, který se dlouhodobě potýká s nedostatkem základních potravin, obzvláště těch bohatých na proteiny a tuky. Podle údajů Amnesty International činí denní příděl potravin z veřejné distribuční sítě, na níž je závislých 70 procent populace, naprosto nedostatečných 300 gramů na osobu na den. Jakékoliv maso je samozřejmě obrovskou vzácností. Jedinou šancí pro městské rodiny tak bývá nebezpečný a předražený černý trh. A právě to by měli obří králíci změnit.
Nabídka, která se neodmítá
Severokorejský diplomat Szmolinskeho požádal, zda by byl ochoten prodat totalitní diktatuře několik svých zubatých monster, jež by se staly základem nové chovné stanice. Pro Karla Szmolinskeho to byla nabídka, která se neodmítá. „Z každého králíka je možné získat až sedm kilogramů kvalitního masa, které pomohou nasytit hladovějící národ,“ pochlubil se pyšný chovatel novinářům přijíždějícím k farmě z celého světa.
Szmolinsky, jemuž mimo chovatelských kvalit nechybí ani ty lidské, se rozhodl vyslancům hladovějící země výrazně slevit. „Zatímco obyčejným zákazníkům prodávám králíky za 200 až 250 euro, pro Severokorejce budou k mání jen za 80 euro,“ přiznal Szmolinsky. „Doposud jsme se dohodli na prodeji 12 králíků – osmi samiček a čtyř samců. Navíc se do Severní Koreje chystám osobně, abych tamním chovatelům pomohl s výstavbou stanice. Pokud půjde vše podle plánu a zvířata budou řádně krmena, mohlo by do roka přijít na svět až 60 potomků,“ informoval novináře německý optimista. Pro chovatele bude výlet do Pchjongjangu vůbec první cestou do zahraniční v životě.
Co bude dnes k večeři?
Králíky přitom Kim Čong-ilův režim podporuje teprve krátce. Ke změně „chovatelské politiky“ ho přiměla až nedávno publikovaná vědecká zpráva. Severokorejský výzkumný tým v jejím závěru konstatuje, že právě ušáci jsou „nejekonomičtějšími chovnými zvířaty nenáročnými na stravu zato velmi výživnými.“
Mimo Korejců projevili zájem také chovatelé z Číny. „Produkci zvyšovat nehodlám, vykrmení takového desetikilového králíka je drahé a časově náročně,“ odmítl rezolutně další spolupráci Karl.
Otázkou zůstává, kde sežene Kim obrovské množství krmiva, které mastodonti denně spucují, stejně jako jestli se králíci skutečně dostanou mezi podvyživený lid, nebo skončí na talířích místních pohlavárů. Jedno je jisté, Kim má nejraději humry.
Karl Szmolinsky, východoněmecký penzista a vášnivý chovatel z městečka Eberswalde nedaleko Berlína, ví o králičích potřebách první poslední. A tak se není co divit, že jeho ušáci dorůstají opravdu olbřímích rozměrů. Robert – chlupatý král králů, s nímž chovatel vyhrál soutěž o největšího králíka Německa, vážil úctyhodných deset a půl kilogramu a vzrůstem předčil nejednoho psího mazlíčka.
Když si spokojený penzista odnášel v únoru roku 2007 roku pohár pro vítěze, on ani jeho chráněnec netušili, kam až se zpráva o mistrových pěstitelských kvalitách donese. Teorie chaosu zafungovala na sto procent. Obrázky zubatého monstra se rozletěly i do těch nejzapadlejších končin světa.
Tajemný host
Netrvalo dlouho a před Szmolinskeho chovnou stanicí zastavila černá opancéřovaná limuzína, z níž vystoupil pečlivě ustrojený muž s ostrými asijskými rysy. O králičí mastodonty projevili zájem špičky severokorejského komunistického režimu, který se dlouhodobě potýká s nedostatkem základních potravin, obzvláště těch bohatých na proteiny a tuky. Podle údajů Amnesty International činí denní příděl potravin z veřejné distribuční sítě, na níž je závislých 70 procent populace, naprosto nedostatečných 300 gramů na osobu na den. Jakékoliv maso je samozřejmě obrovskou vzácností. Jedinou šancí pro městské rodiny tak bývá nebezpečný a předražený černý trh. A právě to by měli obří králíci změnit.
Nabídka, která se neodmítá
Severokorejský diplomat Szmolinskeho požádal, zda by byl ochoten prodat totalitní diktatuře několik svých zubatých monster, jež by se staly základem nové chovné stanice. Pro Karla Szmolinskeho to byla nabídka, která se neodmítá. „Z každého králíka je možné získat až sedm kilogramů kvalitního masa, které pomohou nasytit hladovějící národ,“ pochlubil se pyšný chovatel novinářům přijíždějícím k farmě z celého světa.
Szmolinsky, jemuž mimo chovatelských kvalit nechybí ani ty lidské, se rozhodl vyslancům hladovějící země výrazně slevit. „Zatímco obyčejným zákazníkům prodávám králíky za 200 až 250 euro, pro Severokorejce budou k mání jen za 80 euro,“ přiznal Szmolinsky. „Doposud jsme se dohodli na prodeji 12 králíků – osmi samiček a čtyř samců. Navíc se do Severní Koreje chystám osobně, abych tamním chovatelům pomohl s výstavbou stanice. Pokud půjde vše podle plánu a zvířata budou řádně krmena, mohlo by do roka přijít na svět až 60 potomků,“ informoval novináře německý optimista. Pro chovatele bude výlet do Pchjongjangu vůbec první cestou do zahraniční v životě.
Co bude dnes k večeři?
Králíky přitom Kim Čong-ilův režim podporuje teprve krátce. Ke změně „chovatelské politiky“ ho přiměla až nedávno publikovaná vědecká zpráva. Severokorejský výzkumný tým v jejím závěru konstatuje, že právě ušáci jsou „nejekonomičtějšími chovnými zvířaty nenáročnými na stravu zato velmi výživnými.“
Mimo Korejců projevili zájem také chovatelé z Číny. „Produkci zvyšovat nehodlám, vykrmení takového desetikilového králíka je drahé a časově náročně,“ odmítl rezolutně další spolupráci Karl.
Otázkou zůstává, kde sežene Kim obrovské množství krmiva, které mastodonti denně spucují, stejně jako jestli se králíci skutečně dostanou mezi podvyživený lid, nebo skončí na talířích místních pohlavárů. Jedno je jisté, Kim má nejraději humry.
Kup si dům, dostaneš ženu zdarma
Finmag (září 2009)
Stará židovská anekdota praví, že moderní společnost stojí na třech základních idejích, jejichž autory jsou Karel Marx, Sigmund Freud a Albert Einstein.
Marx prý kdysi řekl Freudovi: „Všechno se točí okolo peněz.“ Slavný psychoanalytik mu na to opáčil: „Mýlíte se, Karle, svět se netočí okolo peněž nýbrž okolo sexu“. I rozpoutala se zuřivá hádka. Argument stíhal argument, ale ti dva se ne a ne dohodnout. Znesvářené kohouty nakonec roztrhl až „třetí vzadu“, Albert Einstein: „Pánové, nehádejte se, je to zbytečné. Pravdu máte oba. Všechno na světě je totiž relativní.“
Kdykoliv přijde řeč na dění v Číně, platí moudrá slova Alberta „Singlšutra“ dvojnásob. Přesto nelze zapomínat ani na peníze, ani na sex.
Čínské hospodářství je na tom v porovnání se zbytkem světa dobře. Alespoň to hlásají místní statistikové. Přesto se Číně krize nevyhnula. Svědčí o tom i razantní pokles poptávky po luxusních nemovitostech v centrech velkých měst probíhající od začátku letošního roku. Tak jako v České republice na ni doplácejí především velcí developeři, jejichž zisky jsou měsíc od měsíce nižší. Problémy však mají i ti lokální.
Ekonomická krize však zdaleka není to jediné, co nelidnatější zemi světa trápí. Čína totiž zároveň bojuje i s krizí demografickou. Nedávno zveřejněný vládní výzkum jen potvrdil co, se o zemi šušká již dlouho: Čínu trápí nejen rychle stárnoucí populace, ale především obrovský nepoměr mezi muži a ženami. Podle odhadů David M. Kennedy Center for International Studies jich bude v zemi v roce 2020 o 35 milionů více než dívek. Mohou zato především tzv. selektivní potraty, při nichž jsou ženám z těla odebírány sociálně neperspektivní, tj. femininní zárodky. Ty vedly až k tomu, že se změnil poměr mezi pohlavími novorozenců z přirozených 105–6 chlapců na 100 dívek až na současných 113 chlapců na každých 100 narozených dívek.
V Číně se tak každý rok rodí o 13 procent mužů více!
Jakmile tyto generace plonkových chlapců dospějí, což se děje právě teď, nastává mezi nimi urputný boj o ženské protějšky. Zatímco bohatá a co do počtu obyvatel mnohem menší Jižní Korea, kterou trápí stejný problém, situaci řeší importem chudých žen z jihovýchodní Asie (především z Filipín), Číňané si tento luxus dovolit nemohou. Zoufalou situaci by navíc nezvrátil ani import všech svobodných Filipínek a Thajek dohromady. Je proto potřeba hledat neotřelá řešení.
S jedním takovým nedávno přišli majitelé pekingského developera, společnosti Jin Tai Cheng. Firma se náhlý pokles zakázek rozhodla řešit opravdu kreativně: ke každé zakoupené nemovitosti v luxusním resortu Ecological Bay (sic!) totiž firma nenabízí otřepané auto, pojištění nebo bazén, ale přímo paní domu. Zkrátka a dobře: Koupíte-li dům, dostanete manželku zdarma!
Kroutíte hlavou? Pak vězte, že nejde o nic nelegálního. Společnost zkrátka povzbuzuje movité kupce, aby se začaly intimně stýkat s jejich krásnými zaměstnankyněmi z oddělení prodeje. Jejich fota dokonce vystavila na internet. Pokud takový pár skutečně dorazí až k oltáři, slibuje Jin Tai Cheng vyplatit novomanželům sympatických 60 tisíc jüanů. V přepočtu na české koruny více než 150 tisíc.
Všechny pohledné slečny se svým „darováním“ samozřejmě předem souhlasily. Co víc, pokud si dívku některý z kupců vybere, dostane dáma návdavkem nejen manželovu kreditní kartu, ale také osm procent z prodejní ceny nemovitosti.
V zemi, kde je příliš mnoho volných bytů a příliš málo nezdaných žen, to vůbec nezní jako špatný nápad. Oficiální stránky společnosti bohužel neinformují, jestli akce platí také pro zahraniční klienty. Věřme ale, že ano
Stará židovská anekdota praví, že moderní společnost stojí na třech základních idejích, jejichž autory jsou Karel Marx, Sigmund Freud a Albert Einstein.
Marx prý kdysi řekl Freudovi: „Všechno se točí okolo peněz.“ Slavný psychoanalytik mu na to opáčil: „Mýlíte se, Karle, svět se netočí okolo peněž nýbrž okolo sexu“. I rozpoutala se zuřivá hádka. Argument stíhal argument, ale ti dva se ne a ne dohodnout. Znesvářené kohouty nakonec roztrhl až „třetí vzadu“, Albert Einstein: „Pánové, nehádejte se, je to zbytečné. Pravdu máte oba. Všechno na světě je totiž relativní.“
Kdykoliv přijde řeč na dění v Číně, platí moudrá slova Alberta „Singlšutra“ dvojnásob. Přesto nelze zapomínat ani na peníze, ani na sex.
Čínské hospodářství je na tom v porovnání se zbytkem světa dobře. Alespoň to hlásají místní statistikové. Přesto se Číně krize nevyhnula. Svědčí o tom i razantní pokles poptávky po luxusních nemovitostech v centrech velkých měst probíhající od začátku letošního roku. Tak jako v České republice na ni doplácejí především velcí developeři, jejichž zisky jsou měsíc od měsíce nižší. Problémy však mají i ti lokální.
Ekonomická krize však zdaleka není to jediné, co nelidnatější zemi světa trápí. Čína totiž zároveň bojuje i s krizí demografickou. Nedávno zveřejněný vládní výzkum jen potvrdil co, se o zemi šušká již dlouho: Čínu trápí nejen rychle stárnoucí populace, ale především obrovský nepoměr mezi muži a ženami. Podle odhadů David M. Kennedy Center for International Studies jich bude v zemi v roce 2020 o 35 milionů více než dívek. Mohou zato především tzv. selektivní potraty, při nichž jsou ženám z těla odebírány sociálně neperspektivní, tj. femininní zárodky. Ty vedly až k tomu, že se změnil poměr mezi pohlavími novorozenců z přirozených 105–6 chlapců na 100 dívek až na současných 113 chlapců na každých 100 narozených dívek.
V Číně se tak každý rok rodí o 13 procent mužů více!
Jakmile tyto generace plonkových chlapců dospějí, což se děje právě teď, nastává mezi nimi urputný boj o ženské protějšky. Zatímco bohatá a co do počtu obyvatel mnohem menší Jižní Korea, kterou trápí stejný problém, situaci řeší importem chudých žen z jihovýchodní Asie (především z Filipín), Číňané si tento luxus dovolit nemohou. Zoufalou situaci by navíc nezvrátil ani import všech svobodných Filipínek a Thajek dohromady. Je proto potřeba hledat neotřelá řešení.
S jedním takovým nedávno přišli majitelé pekingského developera, společnosti Jin Tai Cheng. Firma se náhlý pokles zakázek rozhodla řešit opravdu kreativně: ke každé zakoupené nemovitosti v luxusním resortu Ecological Bay (sic!) totiž firma nenabízí otřepané auto, pojištění nebo bazén, ale přímo paní domu. Zkrátka a dobře: Koupíte-li dům, dostanete manželku zdarma!
Kroutíte hlavou? Pak vězte, že nejde o nic nelegálního. Společnost zkrátka povzbuzuje movité kupce, aby se začaly intimně stýkat s jejich krásnými zaměstnankyněmi z oddělení prodeje. Jejich fota dokonce vystavila na internet. Pokud takový pár skutečně dorazí až k oltáři, slibuje Jin Tai Cheng vyplatit novomanželům sympatických 60 tisíc jüanů. V přepočtu na české koruny více než 150 tisíc.
Všechny pohledné slečny se svým „darováním“ samozřejmě předem souhlasily. Co víc, pokud si dívku některý z kupců vybere, dostane dáma návdavkem nejen manželovu kreditní kartu, ale také osm procent z prodejní ceny nemovitosti.
V zemi, kde je příliš mnoho volných bytů a příliš málo nezdaných žen, to vůbec nezní jako špatný nápad. Oficiální stránky společnosti bohužel neinformují, jestli akce platí také pro zahraniční klienty. Věřme ale, že ano
18.6.09
Praskne fotbalová bublina?
Finmag (červen 2009)
S ekonomickou krizí lze bojovat všelijak. Hitem současnosti je nekontrolované utrácení. Nejdříve s ním přišly národní ekonomiky. Od nich infekci chytily domácnosti, které se těší, jak radostně sešrotují své úspory. Teď se vir rozšířil i do sportu. Jeho nejagresivnější mutace ovládla staronového prezidenta Realu Madrid Florentina Pereze.
V době, kdy se třetina klubů v severoamerické NBA topí ve dluzích, Formule 1 uvažuje o zavedení rozpočtového stropu a golfové turnaje škrtí odměny, přepsal šéf Galacticos dvakrát během dvou dnů tabulku nejdražších přestupů fotbalové historie. Nejdříve to „odnesl“ Brazilec Kaká. AC Milán za něj od Pereze vyinkasuje sympatických 65,7 milionů euro, v přepočtu zhruba 1,76 miliardy korun. Kaká se tak stane nejdražším fotbalistou všech dob. Své prvenství si ale dlouho neužil. O dva dny později ho vystřídal Cristiano Ronaldo. Portugalský „čutálista“ přišel na rovných 94 milionů euro, více než 2,5 miliardy korun. Shodou okolností jde stejnou sumu, jakou plánuje Eduard Janota podpořit šrotovné v České republice.
Jen pro srovnání: do začátku týdne byl nejdražším fotbalistou historie Zinedine Zidane. V roce 2001 za něj Real Madrid, „shodou okolností“ vedený také Perzem, zaplatil 53,5 milionu euro, při současném kurzu přibližně 1,4 miliardy korun. Už tehdy se přitom hovořilo o přemrštěné ceně. Když před čtvrtstoletím v roce 1984 přestupoval Diego Armando Maradona z Barcelony do Neapole, stál nicotných 6 milionů euro (viz. Graf BBC napravo, který ze všeho nejvíce připomíná graf zadlužení Spojených států).
Šéf Realu Madrid tak za tři dny utratil více než čtyři miliardy korun. Kde vzal španělský stavební magnát peníze, ale nikdo neví. Sám Perez totiž nedávno připustil, že se díky krizi topí v dluzích.
„Pokud si myslí, že na oba hráče vydělá prodejem jejich dresů, šeredně se plete. Musel by jich totiž prodat 30 milionů,“ nechal se slyšet Xavier Sala-i-Martin, hlava Ekonomické komise druhého španělského giganta FC Barcelony. Je zřejmé, že Perezovi musí na nákup někdo půjčit. Jaký bankovní dům si za současných podmínek dovolí financovat takovou nejistou investici, zůstává záhadou.
Podle zákulisních fám má ale Perez na nákupy k dispozici dokonce 300 milionů euro a roční rozpočet Realu je ještě o sto milionů vyšší. Pro srovnání rozpočet pražské Sparty je 300 milionů, jenže korun, a třeba Bohemka si ročně musí vystačit jen s 25 miliony, částkou 300násobně menší.
Analytici se shodují, že – krize, nekrize – Perezovo rozhazování vyvolá přestupové šílenství. Alex Ferguson, manažer Manchesteru United, totiž dostane celou částku za Ronalda k dispozici na nákup nových posil. Do hry navíc jistojistě vstoupí také nový majitel Manchesteru City šejk Mansour Bin Zayed Al Nahyan, jehož ropný kohoutek je prakticky bezedný.
Ceny hráčů na trhu tak okamžitě poletí vzhůru. Všechny bubliny ale jednou prasknou a s každým dalším utraceným milionem navíc bude následný dopad o to tvrdší…
Možná se ani nenadějeme a éru bailoutů bank vystřídá éra oddlužování fotbalových klubů.
Jejich přežití je přece také v národním zájmu.
S ekonomickou krizí lze bojovat všelijak. Hitem současnosti je nekontrolované utrácení. Nejdříve s ním přišly národní ekonomiky. Od nich infekci chytily domácnosti, které se těší, jak radostně sešrotují své úspory. Teď se vir rozšířil i do sportu. Jeho nejagresivnější mutace ovládla staronového prezidenta Realu Madrid Florentina Pereze.
V době, kdy se třetina klubů v severoamerické NBA topí ve dluzích, Formule 1 uvažuje o zavedení rozpočtového stropu a golfové turnaje škrtí odměny, přepsal šéf Galacticos dvakrát během dvou dnů tabulku nejdražších přestupů fotbalové historie. Nejdříve to „odnesl“ Brazilec Kaká. AC Milán za něj od Pereze vyinkasuje sympatických 65,7 milionů euro, v přepočtu zhruba 1,76 miliardy korun. Kaká se tak stane nejdražším fotbalistou všech dob. Své prvenství si ale dlouho neužil. O dva dny později ho vystřídal Cristiano Ronaldo. Portugalský „čutálista“ přišel na rovných 94 milionů euro, více než 2,5 miliardy korun. Shodou okolností jde stejnou sumu, jakou plánuje Eduard Janota podpořit šrotovné v České republice.
Jen pro srovnání: do začátku týdne byl nejdražším fotbalistou historie Zinedine Zidane. V roce 2001 za něj Real Madrid, „shodou okolností“ vedený také Perzem, zaplatil 53,5 milionu euro, při současném kurzu přibližně 1,4 miliardy korun. Už tehdy se přitom hovořilo o přemrštěné ceně. Když před čtvrtstoletím v roce 1984 přestupoval Diego Armando Maradona z Barcelony do Neapole, stál nicotných 6 milionů euro (viz. Graf BBC napravo, který ze všeho nejvíce připomíná graf zadlužení Spojených států).
Šéf Realu Madrid tak za tři dny utratil více než čtyři miliardy korun. Kde vzal španělský stavební magnát peníze, ale nikdo neví. Sám Perez totiž nedávno připustil, že se díky krizi topí v dluzích.
„Pokud si myslí, že na oba hráče vydělá prodejem jejich dresů, šeredně se plete. Musel by jich totiž prodat 30 milionů,“ nechal se slyšet Xavier Sala-i-Martin, hlava Ekonomické komise druhého španělského giganta FC Barcelony. Je zřejmé, že Perezovi musí na nákup někdo půjčit. Jaký bankovní dům si za současných podmínek dovolí financovat takovou nejistou investici, zůstává záhadou.
Podle zákulisních fám má ale Perez na nákupy k dispozici dokonce 300 milionů euro a roční rozpočet Realu je ještě o sto milionů vyšší. Pro srovnání rozpočet pražské Sparty je 300 milionů, jenže korun, a třeba Bohemka si ročně musí vystačit jen s 25 miliony, částkou 300násobně menší.
Analytici se shodují, že – krize, nekrize – Perezovo rozhazování vyvolá přestupové šílenství. Alex Ferguson, manažer Manchesteru United, totiž dostane celou částku za Ronalda k dispozici na nákup nových posil. Do hry navíc jistojistě vstoupí také nový majitel Manchesteru City šejk Mansour Bin Zayed Al Nahyan, jehož ropný kohoutek je prakticky bezedný.
Ceny hráčů na trhu tak okamžitě poletí vzhůru. Všechny bubliny ale jednou prasknou a s každým dalším utraceným milionem navíc bude následný dopad o to tvrdší…
Možná se ani nenadějeme a éru bailoutů bank vystřídá éra oddlužování fotbalových klubů.
Jejich přežití je přece také v národním zájmu.
29.5.09
Selský rozum v krizi
Finmag (květen 2009)
„O tohle místo budu bojovat klidně do poslední kapky krve,“ přísahal mi před několika týdny Tomáš. Slib ztvrdil vítěznou marlborkou a hltem piva.
„Kam tě to tak táhne? Shánějí kontrolora kvality pražských pohostinství?“ vyzvídal jsem na něm.
„Ne! Philip Morris hledá brand managera. S jeho dítky jsem prožil časy dobré i zlé, okamžiky smutku i radost, stres i největší pohodu. Teď přišel čas, abych mu to oplatil,“ vysvětlil mi s dojetím. Slzička ale nakonec neukápla. Zmáčkl ji stejně odhodlaně jako nedopalek do popelníku.
Od oné chvíle uplynuly tři týdny. Tomáš, student žurnalistiky a politologie, nakonec na vysněnou metu nedosáhl. „Vybrali jsme si uchazeče s vyšší kvalifikací,“ odbyli ho v emailu.
Spolubydlící se ale nevzdal. Bojoval. Jeho životopis se rozletěl do všech světových stran. Pohovor střídal pohovor. Odpovědi však byly na chlup stejné. Ne, ne a ne! „My máme krizi, vy nemáte dva roky praxe,“ vypoklonkovali ho vždy, když přišlo na lámání chleba. Jasná argumentační linie, které nelze odporovat.
Popelník na Tomášově pracovním stole se mezitím proměnil v ježuru australskou. Vždycky, když do ní zapíchl další nedopalek, měl jsem pocit, že slyším tiché zaúpění.
S rostoucí frustrací se nepřímou úměrou snižovaly kamarádovy požadavky. Tomáše už nedokázala rozveselit ani nabídka z PR oddělení Plzeňských pivovarů. Pochopil jsem, že je zle.
To nejhorší mělo teprve přijít.
O několik dní později jsem se s kamarádem setkal nad pivem. Usedli jsme na zahrádku. Slunce pálilo, ptáci pěli a vyprahlí tatínkové s radostí a půllitrem venčili své ratolesti. Den jako ze škatulky. Kamarád ale přišel viditelně zdrcený.
„Co se stalo? Vypadáš hrozně,“ povzbudil jsem ho k řeči, jak to kamarádi obvykle dělávají.
„Včera jsem odpověděl na jednu nabídku,“ vypadlo z Tomáše.
„No a? Proč ten smutek?“ odvětil jsem.
„Jejich jediným požadavkem na přijetí byl selský rozum! Nechtěli ani maturitu.“
„Aha. A jak to dopadlo?“
„Nevzali mě. Nemám praxi…“
„O tohle místo budu bojovat klidně do poslední kapky krve,“ přísahal mi před několika týdny Tomáš. Slib ztvrdil vítěznou marlborkou a hltem piva.
„Kam tě to tak táhne? Shánějí kontrolora kvality pražských pohostinství?“ vyzvídal jsem na něm.
„Ne! Philip Morris hledá brand managera. S jeho dítky jsem prožil časy dobré i zlé, okamžiky smutku i radost, stres i největší pohodu. Teď přišel čas, abych mu to oplatil,“ vysvětlil mi s dojetím. Slzička ale nakonec neukápla. Zmáčkl ji stejně odhodlaně jako nedopalek do popelníku.
Od oné chvíle uplynuly tři týdny. Tomáš, student žurnalistiky a politologie, nakonec na vysněnou metu nedosáhl. „Vybrali jsme si uchazeče s vyšší kvalifikací,“ odbyli ho v emailu.
Spolubydlící se ale nevzdal. Bojoval. Jeho životopis se rozletěl do všech světových stran. Pohovor střídal pohovor. Odpovědi však byly na chlup stejné. Ne, ne a ne! „My máme krizi, vy nemáte dva roky praxe,“ vypoklonkovali ho vždy, když přišlo na lámání chleba. Jasná argumentační linie, které nelze odporovat.
Popelník na Tomášově pracovním stole se mezitím proměnil v ježuru australskou. Vždycky, když do ní zapíchl další nedopalek, měl jsem pocit, že slyším tiché zaúpění.
S rostoucí frustrací se nepřímou úměrou snižovaly kamarádovy požadavky. Tomáše už nedokázala rozveselit ani nabídka z PR oddělení Plzeňských pivovarů. Pochopil jsem, že je zle.
To nejhorší mělo teprve přijít.
O několik dní později jsem se s kamarádem setkal nad pivem. Usedli jsme na zahrádku. Slunce pálilo, ptáci pěli a vyprahlí tatínkové s radostí a půllitrem venčili své ratolesti. Den jako ze škatulky. Kamarád ale přišel viditelně zdrcený.
„Co se stalo? Vypadáš hrozně,“ povzbudil jsem ho k řeči, jak to kamarádi obvykle dělávají.
„Včera jsem odpověděl na jednu nabídku,“ vypadlo z Tomáše.
„No a? Proč ten smutek?“ odvětil jsem.
„Jejich jediným požadavkem na přijetí byl selský rozum! Nechtěli ani maturitu.“
„Aha. A jak to dopadlo?“
„Nevzali mě. Nemám praxi…“
Atomový Kim
Finmag (květen 2009)
Mám rád prvotřídní humry, vysoké štekle a luxusní koňaky. Po večerech sjíždím béčkové akční filmy z Dolphem Lundgrenem a sním, že jednou natočím nejlepší film všech dob. Když náhodou nefalšuju americké dolary nebo nevyrábím vysoce kvalitní extázi, nejspíš mě zastihnete na cvičném odpališti. A vězte, že švih si opravdu nezlepšuji. Mám ho lepší než Tiger. Jmenuji se Kim Čong-il. Vítejte v mém světě.
Už od narození jsem věděl, že to někam dotáhnu. Můj příchod totiž zvěstovala dvojitá duha nad posvátnou horou všech Korejců Pektu. To není vše, přátelé. Také byste měli vědět, že jakmile jsem vystrčil olysalou hlavu z lůna a poprvé nasál vůni kimči, ozářila nebe nádherná hvězda. Na mé cestě mě provází dodnes. Snad díky ní jde od té doby všechno jako po másle. S bratry diktátory, s golfem – hned napoprvé jsem na 18 jamkovém hřišti zahrál 11 hole-in-one a skončil s 38 ranami pod par – a taky se západními politiky. Zvlášť ti mi poslední dobou dělají velkou radost.
Když potřebuju topný olej, nové Volvo nebo limitovanou edici bijáků s Chuckem Norrisem, svolám si je všechny ke kulatému stolu a dělám, že poslouchám. Nechápu proč, ale stále přicházejí rádi a plní entuziasmu. Při jednáních vždycky významně pokyvuji hlavou, souhlasím a rozdávám úsměvy – mají to tak rádi. Nakonec se spolu vyfotíme a já dostanu to, co chci. Tak to má být.
Přiznám se, že si občas i trochu zdřímnu nebo pokochám bujnými vnadami krásných tlumočnic. O tom ale se pánové ze západu nikdy nedozvědí. Za žádných okolností totiž neodkládám své sluneční brýle.
Někdy se ale i demokraté začnou cukat. Ohánějí se právem, světovým společenstvím a porušováním smluv. To si pak hodím mincí. Když padne panna, řeknu si o rýži a ustoupím. Když padne rub, je čas jednat. Sednu do auta a uháním na své odpaliště kousek za Pchjongjangem. Cestou pozoruju svůj zdravý lid – jsou hubení, pracovití a krásní. Ne jako ty bedny kytu, co je vidím ve filmech.
Většinou skončím u raket krátkého a středního doletu. Tenhle týden ale došlo na jinačí kalibr. Přivezli nekvalitní humry a já dostal bolení břicha. Lidi, jak já vám byl naštvaný. Takhle to dál nejde, řekl jsem si. I můj velký idol a ochránce dobra Chuck Norris ví, kdy končí legrace.
Nakonec z toho byla strašná rána – přes čtyři stupně na Richterově škále. Chvíli jsem si připadal jako samotný Hwanung, bájný zakladatel mého velkého národa. Nádherný pocit! V žilách mi proudily hektolitry adrenalinu a bolení bylo rázem tatam. Pokusná jaderná exploze se povedla mnohem lépe než posledně. Ještěže jsem předchozího šéfinženýra poslal i s rodinou do sběrného tábora. Ten nový je mnohem lepší.
Demokraté teď budou chvíli vyhrožovat. Svolávat zasedání, ustavovat komise a vymýšlet sankce. Přejde je to až koncem podzimu. Jak to vím? V pravé poledne 20. října jim totiž slíbím ukončení výroby štěpného materiálu a povolím návštěvu Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Oni mi na oplátku pošlou topný olej a přikrývky. Přeci jen už bude po ránu chladněji…
Pak se spolu vyfotíme.
Svět je krásný!
Jak se podle vás bude situace kolem Kimova jaderného programu dále vyvíjet? Co byste navrhovali vy? Máme proti Kimovi a jemu podobným diktátorům k dispozici nějakou účinnou strategii, nebo nám nezbývá, než začít kopat atomové kryty?Nic z toho, co jsem o Kimovi napsal, není lež. Ani ten golf.
Mám rád prvotřídní humry, vysoké štekle a luxusní koňaky. Po večerech sjíždím béčkové akční filmy z Dolphem Lundgrenem a sním, že jednou natočím nejlepší film všech dob. Když náhodou nefalšuju americké dolary nebo nevyrábím vysoce kvalitní extázi, nejspíš mě zastihnete na cvičném odpališti. A vězte, že švih si opravdu nezlepšuji. Mám ho lepší než Tiger. Jmenuji se Kim Čong-il. Vítejte v mém světě.
Už od narození jsem věděl, že to někam dotáhnu. Můj příchod totiž zvěstovala dvojitá duha nad posvátnou horou všech Korejců Pektu. To není vše, přátelé. Také byste měli vědět, že jakmile jsem vystrčil olysalou hlavu z lůna a poprvé nasál vůni kimči, ozářila nebe nádherná hvězda. Na mé cestě mě provází dodnes. Snad díky ní jde od té doby všechno jako po másle. S bratry diktátory, s golfem – hned napoprvé jsem na 18 jamkovém hřišti zahrál 11 hole-in-one a skončil s 38 ranami pod par – a taky se západními politiky. Zvlášť ti mi poslední dobou dělají velkou radost.
Když potřebuju topný olej, nové Volvo nebo limitovanou edici bijáků s Chuckem Norrisem, svolám si je všechny ke kulatému stolu a dělám, že poslouchám. Nechápu proč, ale stále přicházejí rádi a plní entuziasmu. Při jednáních vždycky významně pokyvuji hlavou, souhlasím a rozdávám úsměvy – mají to tak rádi. Nakonec se spolu vyfotíme a já dostanu to, co chci. Tak to má být.
Přiznám se, že si občas i trochu zdřímnu nebo pokochám bujnými vnadami krásných tlumočnic. O tom ale se pánové ze západu nikdy nedozvědí. Za žádných okolností totiž neodkládám své sluneční brýle.
Někdy se ale i demokraté začnou cukat. Ohánějí se právem, světovým společenstvím a porušováním smluv. To si pak hodím mincí. Když padne panna, řeknu si o rýži a ustoupím. Když padne rub, je čas jednat. Sednu do auta a uháním na své odpaliště kousek za Pchjongjangem. Cestou pozoruju svůj zdravý lid – jsou hubení, pracovití a krásní. Ne jako ty bedny kytu, co je vidím ve filmech.
Většinou skončím u raket krátkého a středního doletu. Tenhle týden ale došlo na jinačí kalibr. Přivezli nekvalitní humry a já dostal bolení břicha. Lidi, jak já vám byl naštvaný. Takhle to dál nejde, řekl jsem si. I můj velký idol a ochránce dobra Chuck Norris ví, kdy končí legrace.
Nakonec z toho byla strašná rána – přes čtyři stupně na Richterově škále. Chvíli jsem si připadal jako samotný Hwanung, bájný zakladatel mého velkého národa. Nádherný pocit! V žilách mi proudily hektolitry adrenalinu a bolení bylo rázem tatam. Pokusná jaderná exploze se povedla mnohem lépe než posledně. Ještěže jsem předchozího šéfinženýra poslal i s rodinou do sběrného tábora. Ten nový je mnohem lepší.
Demokraté teď budou chvíli vyhrožovat. Svolávat zasedání, ustavovat komise a vymýšlet sankce. Přejde je to až koncem podzimu. Jak to vím? V pravé poledne 20. října jim totiž slíbím ukončení výroby štěpného materiálu a povolím návštěvu Mezinárodní agentury pro atomovou energii.
Oni mi na oplátku pošlou topný olej a přikrývky. Přeci jen už bude po ránu chladněji…
Pak se spolu vyfotíme.
Svět je krásný!
Jak se podle vás bude situace kolem Kimova jaderného programu dále vyvíjet? Co byste navrhovali vy? Máme proti Kimovi a jemu podobným diktátorům k dispozici nějakou účinnou strategii, nebo nám nezbývá, než začít kopat atomové kryty?Nic z toho, co jsem o Kimovi napsal, není lež. Ani ten golf.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
