Efektivita není jediným kritériem úspěchu

JsmePartners (září 2009)

„Firemní kulturu má každá firma. My se ale snažíme tu naši neustále zkulturňovat. Nenecháváme věci jen tak plynout,“ říká specialista na firemní kulturu a vzdělávání finančních poradců Michal Holík.

V jednom starším rozhovoru jste prohlásil: „K obchodnímu úspěchu už dnes nestačí jen dostatek informací, je potřeba mít něco navíc.“ Co tím myslíte?

Přidanou hodnotou je podle mě člověk. Opravdový člověk. A právě jeho nacházení a rozvíjení je mým úkolem v Partners. Chci vrátit naše poradce zpět k jejich kořenům, zaměřit se mnohem více na jejich lidskou stránku.

Jak se takový smělý plán uskutečňuje v reálném životě?

V dnešní době se finanční poradci často devalvují na pouhé producenty výkonu. Jediným hodnotícím kritériem je jejich efektivita. Místo člověka s jedinečnou sadou vlastností a unikátním osudem tak často vidíme jen diář a množství schůzek, které jsme do něho schopni napěchovat. Stále více však vyplývá na povrch, že přímá úměra mezi množstvím schůzek a úspěchem neexistuje. Úspěch přichází až tehdy, pokud člověk svou práci dokáže dělat s radostí a nadšením. Mým posláním je v lidech tyto pozitivní emoce probouzet.

To nezní jako úplně obvyklý „džob“. Jak jste se k němu vlastně dostal? Dočetl jsem se o váš, že jste před nástupem do Partners působil v Pioneer Investment jako manažer prodeje. Od něj jste přeci musel ujít pořádný kus cesty, než jste nastoupil do Partners jako člověk, který se stará o firemní komunikaci a kulturu.

Naopak. Cesta to byla mnohem kratší, než se na první pohled zdá. Když jsem nastupoval do Pioneeru, tak jsem věděl, že spousta věcí, které bych chtěl, aby ve mně fungovaly, nefungují. Nabídnutou příležitost jsem se ale rozhodl chytit za pačesy a začal jsem na sobě tvrdě pracovat: bojovat s leností a nacházet v sobě vnitřní motivaci k práci. Vypořádal jsem se také s celou řadou zlozvyků, které mě zbytečně obíraly o čas…

Jaké neduhy máte na mysli?

Mojí největší závislostí byly počítačové hry. Potýkal jsem se s nimi už od dětských let a v dospělosti se z nich stala obrovská koule, která mě táhla ke dnu. Jakmile jsem se ale s náruživým hraním vypořádal, zjistil jsem, že je přede mnou obrovské množství zavřených dveří a já se těším, až je začnu otevírat. Za každými z nich se skrývala nějaká nová motivace či nástroj jak se sebou pracovat čím dál lépe. A pak jsem si zničehonic uvědomil, že se s podobným problémem zdaleka nepotýkám sám. Zkrátka že kolem mě existuje obrovské množství vnitřně frustrovaných lidí, kteří sice udělají dva kroky dopředu, v zápětí se ale o tři vrátí, protože nevědí, jak na to. Všichni tihle lidé sice svorně touží po tom, vydat se „na cestu“, jednoho ale brzdí počítačové hry, jiného zase nekonečné hodiny bezduše strávené na facebooku.

Zmiňujete především „moderní“ virtuální závislosti, co ty klasické?

Samozřejmě že i ty fungují jako brzdy nabourávající nejen pracovní ale třeba i partnerský život. A mnohdy mnohem silněji.

Od motivování sebe sama jste se tedy plynule přesunul k motivování lidí okolo vás…

Přesně tak. Ač jsem v Pioneeru působil jako manažer prodeje, začal jsem pro jednotlivé týmy připravovat semináře o osobním rozvoji. Pochopil jsem, že to je to, čemu se chci ve své kariéře dále věnovat – inspirovat své kolegy a rozvíjet v nich skrytý potenciál. Pomáhat jim, aby svou práci a vlastně i všechno ostatní dělali s radostí.

Přiznám se, že já osobně mám se záplavou příruček a hesel garantujících šťastný život a pozitivní vztah k práci velký problém. Nevěřím jim, přijdou mi prvoplánové a často demagogické. Vidím za nimi jen snahy zaměstnavatelů vyždímat ze svých zaměstnanců pod záminkou štěstí maximální efektivitu a posílit jejich loajalitu k firmě. Musím se proto zeptat, co přesvědčilo vás, že cesta, po níž jste se vydal, je ta „opravdová“.

To je jednoduché. Protože jsem nenašel nic jiného, co by mi pomohlo. Dnes už vás nikdo nevodí za ručičku, nesvazuje vás, abyste nehrál počítačové hry. Boj musíte primárně vyhrát sám v sobě. A porazit sám sebe znamená být lepší, než jste byl minulý týden. Proto je pro mě cesta osobního rozvoje tou nejlepší. Tedy existuje ještě jedno radikálnější celistvé řešení – sebevražda. Ale to není to pravé ořechové. Cesta, o které se bavíme, je skvělá proto, že člověk neustále něco nachází. Vždycky, když jsem si říkal, že už jsem si správně určil priority, rozvrhl čas a naučil se plánovat, že už tedy nemohu jít dál, objevilo se něco nového. Další výzva.

Partner Holík

Považujete za výhodu, že jste do Partners nastoupil jako do plně rozjetého vlaku? Že jste nestál u zrození firmy?

Ono je to komplikovanější. Do firmy jsem sice oficiálně nastoupil až na jaře loňského roku, s Partnery jsem ale úzce spolupracoval už od jejich vzniku. Právě pro Partners jsem totiž pořádal semináře osobního rozvoje, ještě když jsem byl u Pioneerů. Postupně jsem se čím dál méně věnoval prodeji a více se ze mě stával trenér. Byl to téměř plynulý přechod. Najednou jsem ale zjistil, že pozice již nejdou skloubit. A právě tehdy mi Katka Palková, která mojí „hodinu pravdy“ dobře rozpoznala, řekla prostě a jasně: „Tak pojď k nám“. A bylo rozhodnuto.

Jaké byly vaše první dny u Partnerů?

Najednou jsem měl volné ruce a vysněnou práci. Právě v tom čase se zrodily dva projekty, které nyní společně se Svatkou Petrovičovou realizujeme. Prvním z nich je věnovaný firemní kultuře, v níž nám jde o to nastavit základy prostředí fungování Partners. Druhým zásadním projektem pak bylo a je vzdělávání s důrazem na osobnostní rozvoj našich řiditelů a manažerů. Pokud se totiž máme držet idejí, s nimiž Partneři vznikli, a díky nimž jsme se dokázali jasně vymezit vůči konkurenci, je nezbytně nutné s lidmi na řídících pozicích pracovat. Jinak by nám v budoucnu zůstaly jen oči pro pláč.

Co je pro vás prioritou v současnosti? Věnujete se více vzdělávání nebo firemní kultuře?

Firemní kultura, to je základní kámen, na němž stojí všechno ostatní. Její vybudování ale představuje běh na dlouhou trať, ve kterém na vás netlačí termíny seminářů a školení, tak jako u vzdělávání. Zkrátka je velice náročně obě věci sladit.

Jak vypadá váš běžný pracovní týden? Tipl bych si, že nemá 40 hodin…

To určitě ne. Často vyjíždím na vícedenní školení – mimo Prahu a mimo rodinu, ale i když na žádném nejsem, není možné, abych v pět zaklapl počítač, dal si ruce za hlavu a řekl si: „Padla!“. Práci si dnes navíc vymýšlím prakticky sám, proto pro mě nepředstavuje žádný rozdíl, jestli jsem zrovna doma, nebo v kanceláři. Jakmile cítím, že je něco potřeba udělat, udělám to.

Jak tedy dokážete vyvážit čas věnovaný práci a rodině? Jak hledáte harmonii?

To je obrovská věda, kterou asi nikdy nevyřešíme dokonale. Je nutné kvalitně plánovat, být citlivý na jakoukoliv nerovnováhu a včas na ni zareagovat. Jakmile se dostanete do skluzu, ať již v jedné, nebo v druhé oblasti, začnete být ve stresu. V práci myslíte na rodinu, doma s rodinou zase na práci. Jste nespokojený a podrážděný. To je cesta do pekel.

Poslání, vize, hodnota

Vraťme se nyní zpátky k vašemu působení v Partners. Co se vám vybaví, když se řekne firemní kultura? Nosíte v hlavě nějako svoji oblíbenou definici?

Ne, protože jsem ji nikdy nestudoval. Přiznám se, že jsem celý projekt rozjel bez větší teoretické přípravy. Samozřejmě že jsem základní pojmy - poslání, vize a hodnota - znal z různých seminářů, které jsem navštěvoval, zvnitřnil jsem si je ale teprve tehdy, když jsem se s nimi naučil pracovat sám jako jedinec. Poté už jsem jen to, co jsem se naučil o sobě a v sobě, aplikoval na Partnery. A jak se nakonec ukázalo, tyhle principy fungují všude stejně.

Co je vlastně skrývá pod každým z pojmů: posláním, vizí a hodnotami, jejichž naplňování je pro firemní kulturu zásadní?

Vize jasně udává směr, cíl, k němuž směřujeme. Pokud si jej správně definujeme, nalezneme hnací motor, který nás neustále posouvá vpřed. Vize nám zároveň umožňuje sledovat, jestli se skutečně někam posouváme, nebo jestli se jen potácíme na místě. Jakmile nemám vizi, nepoznáme, jestli jsme se posunuli z bodu A do bodu B, protože nás vůbec nezajímá, že se někam pohybujeme.

Co poslání?

To dává smysl našemu každodennímu snažení. Je to jiskra pro náš všední pracovní život. Jen pokud máme poslání, dokážeme pracovat s vnitřní radostí každou sekundu nezávisle na tom, jestli třeba daný den nějakého konkrétního vytyčeného cíle dosáhneme. Jednoduše řečeno: finanční poradce s posláním má radost z toho, že je finančním poradcem, a novinář se zase dokáže těšit z toho, že pracuje jako novinář, i když zrovna nezmapoval politickou kauzu obřích rozměrů.

Zbývají nám ještě hodnoty…

Hodnoty pomáhají určit odpověď na otázku: „jak?“. Stanovují, jakým způsobem lze vytyčené vize dosáhnout. V Partners jsou jimi především etika a vzdělávání. Hodnoty vlastně fungují jako mantinely vymezující prostor, v němž danou vizi realizuji. Naplánované vize sice mohu dosáhnout, i když hodnotové mantinely překročím, vítězství to ale bude velmi hořké. Často se totiž stává, že teprve na samotném vrcholu si člověk uvědomí, že cesta, kterou zvolil, nebyla dobrá.

Firemní kultura

Řekl jste, že v hlavě žádnou definici firemní kultury nenosíte, jaká je tedy firemní kultura čistě podle Michala Holíka?

Firemní kultura má mnoho úrovní. Zásadním způsobem ovlivňuje dění jak na makroúrovni celé firmy, tak i na mikroúrovni – v hlavě každého finančního poradce. Na makroúrovni z ní vychází strategické řízení firmy, definuje poslání z firmy a musí být jasně rozpoznatelná, kdykoliv přijde zákazník s firmou do kontaktu. S jejím zaváděním na mikroúrovni už je to mnohem komplikovanější. Pokud chceme, aby se firemní kultura stala součástí každodenního fungování našich poradců a managementu, musíme jim nejprve ukázat, jak ty samé principy pomáhající na úrovni řízení fungují i na nižších úrovních.

Jak konkrétně firemní kultura ovlivnila a ovlivňuje úspěch Partners?

Firemní kulturu má každá firma. My se ale snažíme tu naši neustále zkulturňovat. Nenecháváme věci jen tak plynout, snažíme se co nejlépe definovat, jakou firemní kulturu bychom chtěli mít. Podstata věci ale leží jinde, zásadní otázkou totiž je, co považuje ta která firma za úspěch. Jestli je jediným krátkodobým kritériem zisk, pak může být firemní kultura jakákoliv. U nás ale věříme především v dlouhodobou práci s klientem, kvalitní servis a rozvoj potenciálu našich zaměstnanců. Proto je pro nás kultivovaná firemní kultura základním stavebním kamenem jak uvnitř, tak i navenek.

Jak umí české firmy a jejich zaměstnanci pracovat s firemní kulturou? Jsou v tomto ohledu Partneři výjimkou?

Pokud se podivám na společnosti zabývající se finančním poradenstvím působící v českém prostředí, musím bohužel konstatovat, že ano. Většina poradců působících u konkurence totiž není nastavená pro firmu jako pro celek. Není to ale jejich chyba, protože je k tomu nikdo nevedl. Právě naopak. Často byli spíše vedeni k odporu než ke spolupráci pro „dobro“ společnosti. Já sám jsem v tomto sektoru dlouho působil, a tak vím, že opravdu není moc firem, které by tuto službu dokázali uchopit v jejím čistém podání. Právě proto jsem se, inspirován osobnostmi z vedení Partners, rozhodl přijmout nabídku právě od této společnosti. Cítil jsem šanci jak trh zkultivovat.

Finanční poradenství v sobě ukrývá jeden zásadní vnitřní protiklad: poradci jsou individua, sóloví hráči, často bojující mezi sebou, zároveň však společně pracují pod jednou střechou. Jak se s tímto konfliktem vyrovnávají Partneři?

Díky dlouhodobé práci s poradci se nám v Partners, myslím, daří s tímto paradoxem úspěšně bojovat. Přesto nepopírám, že i u nás je občas rivalita mezi poradci problémem. Pokud bychom ale o firemní kulturu a vzdělávání poradců přestali pečovat, situace by rychle sklouzla do starých kolejí – motorem by se zase staly individuální pohnutky a osobní zisk.

Pavel Kohout: Dobrý ekonom musí znát své meze

Jsme Partners (únor 2009)

„Ekonom by především neměl být nafoukaný. Jakmile si o sobě začne myslet, že je příliš dobrý, je na nejlepší cestě zpychnout,“ říká přední český ekonom Pavel Kohout. Na finančních trzích pracuje od roku 1993 v různých profesích. Jeho hlavní specializací jsou cenné papíry, portfolio management a kolektivní investování. Do jisté míry se zabývá i veřejnými financemi a důchodovou reformou. Pracoval v největší české finanční společnosti PPF, v brokerské firmě Komero a ve společnosti ING Investment Management. Byl poradcem ministra financí B. Sobotky a V. Tlustého. V současné době je akcionářem a ředitelem pro strategii společnosti Partners a.s. Je také předsedou představenstva společnosti Microfinance, a.s. Ve volném čase se věnuje literatuře, historii a fotografii. Nemá rád slovo pokora, „protože ho většinou používají lidé, kteří pokorní nejsou, a na pokoře si jen budují svoji image“.


Ekonomie není prognostickou vědou

MV: Profesor ekonomie David Laibson působící na Harvardské univerzitě nedávno pronesl: „Existuje jen velmi, velmi, velmi málo ekonomů, kteří na sebe mohou být hrdí.“. Ke „střelbě do vlastních řad“ ho přivedla neschopnost kolegů předpovědět současnou finanční krizi a globální ekonomické zpomalení. Podle Jamese Galbraitha bylo úspěšných jen zhruba 10 až 12 ekonomů z přibližně 15 tisícové komunity…

PK: A to ještě ne všichni dokázali příchod krize předpovědět na základě těch faktorů, které ji nakonec skutečně spustily. Například Nouriel Roubini proslulý svými skeptickými prognózami sice krizi předvídal, jenže spíše v důsledku nevyrovnané obchodní bilance a deficitního federálního rozpočtu. Podobně na tom byl i bostonský profesor Laurence Kotlikoff. Ten zase kritizoval americké veřejné finance a stávající podobnu penzijního systému. Takže počet těch skutečně fundovaných předpovědí je ve finále ještě nižší.

MV: Podíváte-li se na nepočtenou skupinu úspěšných prognostiků, myslíte, že šlo o dobře informované pesimisty, nebo spíše o střelce toužící se odlišit od hlavního proudu. V ekonomii, podobně jako v dalších společenských vědách, přece platí otřepané pravidlo, že „radikálnost předpovědi = častá citovanost = cesta k nesmrtelnosti“.

PK: Tak to nemohu posoudit, protože Jamese Galbraith neuvádí jména úspěšných. Pokud ale někdo přijde s radikálním názorem, je tu vždy určitá šance, že vstoupí do dějin jako jasnozřivý prorok. Zářným příkladem je Robert Lucas. Ten přišel s tvrzením, že jakákoliv ekonomická teorie, která se začne se používat jako nástroj hospodářské politiky, nakonec přestane fungovat. Jeho slova se potvrdila a tzv. Lucasova kritika skutečně vstoupila do dějin. Existuje ale i celá řada ekonomů, kteří se o něco podobného pokusili a neuspěli. V očích svých kolegů se tak jednou pro vždy znemožnili a ztrapnili. Právě zde je patrné, jak je důležité, aby ekonom znal své limity a zbytečně se nepouštěl na tenký led.

MV: A jaký je vůbec vztah ekonomie k prognózám na teoretické rovině?

PK: Ekonomie jako vědní disciplína stojí kdesi mezi exaktními a společenskými vědami. Není tak „povídavá“, jako třeba historie nebo literární věda, na druhé straně v žádném případě nedosahuje exaktnosti teoretické matematiky. Na pomyslné ose vymezené těmito dvěma póly bych ekonomii řadil přibližně do středu, nebo mírně směrem k humanitním vědám. Přeci jen postrádá komplexní teoretický aparát, některé kvantitativní metody a čistě exaktní kulturu myšlení. Obecně je pak možné říci, že ekonomie usiluje o dva základní cíle: popsat určité dění a poskytnout recept jeho řešení. Ani deskriptivní, ani normativní ekonomie však nejsou primárně zaměřeny na poskytování prognóz. Ekonomie zkrátka ze své podstaty není prognostickou vědou zabývající se budoucími ději.

MV: To ale neznamená, že by ekonomové nebyli pravidelně dotazováni na vývoj budoucího dění…

PK: Samozřejmě, že jsou. Každého přece zajímá, jestli krize skutečně udeří, nebo jestli česká ekonomika poroste. A koho jiného se na takové otázky zeptat, než ekonomů. Jenže, jejich vědním oborem není předpovídání budoucnosti, ale ekonomie. A ta, jak již bylo řečeno, není na prognózy primárně orientovaná. Přesto mohou předpovědi ekonomů fungovat, pokud je ekonomika evidentně vzdálená nějakému rovnovážnému stavu. V tom případě ekonomie dokáže více či méně přesně popsat, co nastane, pokud bude trend pokračovat. Právě takto je možné vysvětlit, proč někteří ekonomové, dokázali předpovědět příchod krize. Zkrátka vypozorovali, že systém není v rovnovážném stavu, a tudíž předvídali příchod korekce.

MV: Proč však bylo takto jasnozřivých ekonomů jen mizivé promile? Stala se někde chyba?

PK: Někde ano. Ekonomové by se nejspíše měli zamyslet nad tím, jestli by neměli věnovat vetší pozornost vývoji nějakých efektivnějších prognostických nástrojů nebo metod.

MV: Nedojde tím k devalvaci ekonomie? Každý pohled do budoucnosti je přeci jen nejistý a velmi často končí futurologickými pohádkami?

PK: Předchozí věta byla přeci jen zamýšlena skromněji. Ekonomie v žádném případě nemá vytvářet obrazy budoucnosti. Paralelu bych vedl spíše s medicínou. Jakmile se cítíte špatně, vydáte se za svým obvodním lékařem. Navíc ho navštěvujete i během cyklických preventivních prohlídek. Doktor vám změří tlak, poslechne si vás, podívá se vám do krku a tak dále. Na základě tohoto souboru úkonů si pak lékař vytvoří relativně dobrý obraz, v jakém stavu je a v nejbližší době také bude váš organizmus. Poté vám buďto sdělí, že jste zcela zdráv a vy můžete s klidem odejít, nebo diagnostikuje nějakou odchylku od normálu. V tom případě vás pošle za odborníkem disponujícím cílenou a efektivnější sadou dalších diagnostických metod. Právě takto by podle mého měla do budoucna postupovat také ekonomie.

MV: Současná ekonomie tedy podobným komplexem prognostických nástrojů nedisponuje?

PK: To zase ne. Ekonomie nějaké diagnostické nástroje má, ale zdá se, že nejsou dostatečné. Je možné, že ukazatele, které současná ekonomie sleduje, nejsou ty správné, nebo jsou nedostatečné, popřípadě byly nějakým způsobem špatně vyhodnocovány. Mohou být ale také natolik zatížené statistickými šumy, že se v nich původně správný signál zcela ztrácí. Zkrátka, prostor pro vývoj nových nástrojů, či zdokonalení těch stávajících je tady vždycky.

Přímý kontakt s trhem

MV: Někteří ekonomové ale rezignovaně hlásají, že katastrofy zkrátka předvídat nelze. Podle vašich slov se mezi ně řadí například Laurence Ball z univerzity Johna Hopkinse. Jeho věta: „nikdo nepředvídal stagflaci, nikdo nepředvídal Velkou depresi, nikdo nepředvídal Pearl Harbor ani 11. září. Skutečně velké zlé události bývají překvapivé,“ zní skutečně fatalisticky.

PK: Ball není špatný ekonom, ale mýlí se. V případě současné finanční krize existuje aspoň jeden blog, který varoval včas: CalculatedRis¬k.blogspot.com. Ten měl svého času pouze dva přispěvatele. Jedním z nich byla úvěrová analytička Doris Dungey publikující pod přezdívkou „Tanta“. Jak je patrné z obsahu tohoto blogu, dalo se pečlivou analýzou hypotečního bankovnictví ve Spojených státech včas a přesně zjistit, že rozsah katastrofy řítící se na americký bankovní systém, bude opravdu enormní. A jak je vidno, člověk vůbec nemusel být profesorem ekonomie, aby k takovému závěru došel. Vůbec první zmínka o krizi, se kterou jsem se já osobně setkal, také nepocházela od žádného ekonoma. Přečetl jsem si ji v březnu 2007, tuším, ve Washington Post. Deníku tehdy otiskl rozhovor s jedním španělsky mluvícím realitním makléřem. Ten tvrdil, že již řadu měsíců zaznamenává zoufalé telefonáty od klientů neschopných splácet hypotéky a že během roku očekává masivní zhoršení situace.

MV: A co v té době dělali ekonomové?

PK: Ekonomové mlčeli. Všichni. Jak z akademické sféry a vládních institucí tak ze soukromého sektoru. Veškeré varovné indicie jakoby je vůbec nezajímaly. Místo nich na poplach troubila neekonomická mainstreamová média a pár specializovaných finančních blogů. To bylo vše. Před příchodem krize tedy varovali lidé zcela mimo akademické prostředí a v případě onoho španělsky mluvícího realitního makléře je dokonce možné, že ani neměl vysokoškolské vzdělání. Jestli měl nebo neměl titul, ale není v důsledku vůbec podstatné. Šlo o to, že měl přímý kontakt s trhem. Věděl, co se na něm děje, a věděl to v čas.

MV: Příchod krize tedy bylo možné předpovědět, pokud jste správně „rozklíčoval“ změny probíhající v základně mezi širokou veřejností?

PK: Ano. Pokud jste se pohyboval v terénu, mohl jste rozpoznat mnohé. To je také důvod, proč se vždycky, když se setkám s našimi poradci, nejprve zeptám, jak se daří jim a jak se daří klientům. A skutečně to nemyslím jen jako formální zdvořilostní frázi. Každá jejich odpověď je pro mě přínosná, protože já sám ze své kanceláře také nemám přímý kontakt s trhem. Chci-li zůstat v obraze, musím si tedy dění „na ulici“ tímto způsobem zprostředkovávat.

MV: Ignorování, přehlédnutí či podcenění klíčových varovných signálů přitom předchází téměř každé kritické události, kterou Laurence Ball označil jako nepředvídatelnou. Ještě před útokem na Pearl Harbour přece zachytila americká rozvědka signály o blížící se japonské flotile…

PK: To samé se ukázalo v případě 11. září, a podle dochovaných dokumentů byla také velká krize signalizována postupně. Koneckonců, pro příklady nemusíme tak chodit daleko. Před vypuknutím bankovní krize v České republice v roce 1997 se varovné signály obejvovaly nejméně s ročním předstihem. Pamatuji se, jak jsem v té době navštívil jeden makléřský večírek, kde se všichni otevřeně bavili o tom, v jaké krizi se brzy ocitne český bankovní systém. Právě tito lidé měli přímý kontakt s trhem. Pokud by analytici skutečně pečlivě pracovali s daty a informacemi z terénu, bylo by možné zdokonalit prognostické a varovné nástroje tak, abychom mohli případné krize signalizovat v čas.

MV: Jak jste vy sám spokojený s vlastní úspěšností při předjímání krizí?

PK: Právě v souvislosti s českou bankovní krizí se mi vybavuje jedna veselá příhoda. Psal jsem tehdy pro jeden již dáno zaniklý časopis odvětvové analýzy různých průmyslů. Svůj příspěvek o bankovnictví jsem tehdy v roce 1996 postavil právě na informacích od svých makléřských kolegů. Poselství textu tedy bylo jasné: české bankovnictví směřuje do průšvihu. Bohužel, redakce onoho periodika se text rozhodla nepublikovat. Přišel jim politicky nekorektní.

MV: A co vy a současná finanční krize?

PK: Když nyní zpětně hodnotím své prognózy, mám smíšené pocity. Na jedné straně se mohu chlubit, že jsem o hrozící krizi napsal jako jeden z prvních v České republice v březnu 2007, na druhé straně jsem si již v prvním pololetí roku 2008 myslel, že máme to nejhorší za sebou. A to nebyla pravda. Události z podzimu 2008 jsem skutečně nečekal. Dokonce jsem v té době připravoval článek zabývající se následky právě skončené finanční krize. Naštěstí jsem ho nedokončil.

Vliv médií je fascinující

MV: Jak se slučuje povolání ekonoma – vědce produkujícího ekonomické analýzy, s jeho působením v médiích, která ze své podstaty touží po skandálech, zvratech a velkých slovech?

PK: Vliv médií je fascinující. Pokud se podíváte na vývoj HDP v prakticky jakékoliv západní ekonomice, všimnete si, že jeho růst je plynulejší. Ekonomie se tím pádem skutečně promítla do hospodářské politiky, protože se jí podařilo ztlumit výkyvy hospodářského cyklu. Zároveň s tím ale neklesala volatilita akciových indexů, jak by člověk čekal. Právě naopak. Akciové trhy jsou čím dál tím neklidnější. V posledních několika měsících dokonce volatilita akciových trhů překročila tu na začátku velké krize. A to i přesto, že žádná podobná hospodářská krize v současnosti nehrozí. Kde je příčina? V médiích! Lidská povaha se nezměnila a systémy obchodování takový vliv nemají.

MV: Takže na volatilitu akciových trhů po celém světě má zásadní vliv především internet, elektronická média a globální zpravodajské televize?

PK: Ano. Internet je zbraň globálního masového dezinformování. Jeho vliv je mohutný, okamžitý a velmi silný. Navíc funguje oběma směry – jak pozitivně, tak negativně. Dokáže vyvolat ohromnou vlnu optimismu jako v případě tzv. internetové bubliny koncem devadesátých let. Člověk si tehdy otevřel poštovního klienta, přečetl si nadšené zprávy od svých přátel a různá diskusní fóra a okamžitě se sám zapojil do roztočené spirály. Náhle však došlo k obratu a roztočil se přesně opačný mechanismus. A právě taková je historie akciových trhů za posledních jedenáct let. Vlnu euforie střídá vlna paniky. Euforie, panika, euforie, panika…

MV: Všechny nás tedy momentálně ovládá vlna paniky?

PK: Ano. Může se stát, že ještě letos dojde k obratu, ale to si nedovolím předvídat. Zřejmé však je, že až k obratu dojde, bude podobně masivní, jako aktuální panika. Je možné tvrdit, že díky médiím zmizely střední hodnoty. Buďto jsou všichni nadšení, nebo jsou všichni v depresi.

MV: Pociťujete tedy vy sám, jako velice často publikující ekonom, střet zájmů? Svými články přeci také přispíváte svou trochou do mlýna a ovlivňujete tak veřejné mínění.

PK: Podíváte-li se na frekvenci výskytu slova krize v médiích (Pavel Kohout na svém notebooku spouští aplikaci Google Trend umožňující sledovat, jak často a v jakém období lidé vyhledávali určité slovo či frázi a také s jakou frekvencí se dané slovo objevovalo v médiích), začala se mírně zvyšovat již v roce 2007. Během září 2008 pak četnost vyskočila na mnohonásobek. Vše kulminovalo v listopadu a prosinci loňského roku. Na tomto grafu je vliv médií na celospolečenskou náladu více než markantní.

Kdykoliv jsem loni psal nějaký text, v němž se objevilo slovo krize, uvažoval jsem nakolik i já přispívám ke globální panice. Píši sice, že finanční krize ve skutečnosti v České republice nenastala, pořád ale používám slovo krize. A jak prokázaly psychologické experimenty Malcolma Gladwella, lidé nereagují jen na tematické vyznění článku, ale také na náladu, kterou vyvolávají z kontextu vytržená slova. Tudíž, i když píši o tom, že krize České republice nehrozí, lidé jsou stále ovlivňování častým výskytem slov jako krize, panika, zpomalení a tak dále. Nakonec jsem si však svou aktivitu obhájil, protože je lepší být ojedinělým hlasem upozorňujícím, že krize není, než zůstat tichý, jako pěna.