Finmag (červen 2009)
Prostornou místnost na první pohled připomínající školní třídu naplňuje ostré světlo z několika zářivkových výbojek. Většinu židlí ale kdosi odnesl. Zbylo jen sedm statečných stoliček pečlivě vyrovnaných v kruhu. Na každé z nich sedí shrbená postava. Všichni mlčí. Ani pár imitací impresionistů na stěnách, ani sotva slyšitelný hlas Bono Voxe linoucí se ze staré reprosoustavy nedokážou přemoci stísněnost, která mě při pohledu na tohle smutné panorama svírá.
„Dobrý den, jmenuji se Rick Wagoner a býval jsem šéfem GM,“ prolomí náhle ticho starší muž v dobře padnoucím obleku. „Ahoj Ricku,“ zahlaholí nekoordinovaně osazenstvo.
„Ahoj, já jsem Dr. Richard Chopp, ale klidně mi říkejte Dicku. Jsem známý urolog specializující se na vasektomie,“ pokračuje bez vyzvání muž Rickově po levici, jakmile ševel ustane. „Ahoj Dicku.“ Stejné huhlání jako před chvílí.
„A kdo je tenhle čiperný důchodce? Nechtěl by se nám taky představit,“ popíchne staršího muže sedícího vedle Dicka neúspěšný šéf americké automobilky.
„Ale to je přece Václav Větvička, velký popularizátor botaniky! Ty ho neznáš?“ zastoupí ikonu botanické zahrady jediná žena ve skupině. „A já jsem Alexandra Penny. Píšu romány, ale proto tu, na rozdíl od vás, nejsem. Dostala jsem se sem kvůli tomuhle hajzlovi. Ukradl mi devětadevadesát procent svých úspor,“ zahrozí žena směrem poslednímu členovi skupiny.
Ten se jen nenuceně usměje a pronese.
„Jmenuji se Bernard Madeoff a myslím, že nemusím říkat, čím jsem se živil.“
Tak takhle nějak by mohlo vypadat setkání svépomocné léčebné skupiny nominativních deterministů, nebo také lidí trpících nejhorší formou aptronimismu, velmi vážné a nebezpečné duševní choroby.
Oběti tohoto onemocnění poznáte tak, že se jejich profesní a často také osobní život odehrává v zajetí jejich příjmení a někdy i křestního jména.
Velice hezky aptronismem trpí i jeden můj kamarád z dětských let. Matně si vzpomínám, že se sice moc dobře neučil, o to lépe ale prospíval o přestávkách. Byl mohutný a nebojácný. Asi proto si vybral kariéru sbíječe. Aspoň myslím, že právě tak se lidé pracující se sbíječkou nazývají. Když ho potkám dnes, nejsem si jist, zda ho jeho „otřesná“ práce baví. Podle počtu prázdných lahváčů, které se kolem něho povalují, bych tipl, že příliš ne. Stačí si však vzpomenout na spolužákovo jméno a hned vím, že si vybral správně. Na údernější jméno byste v kraji narazili jen sotva.
Můj kamarád se jmenuje Viktor Buchar.
S nápadem zabývat se nominativním determinismem systematicky přišel jako první magazín New Scientist. Článek měl obrovský úspěch. Redakci zavalily stovky dopisů plné osobních zkušeností. Díky nezdolným popularizátorům vědy z New Scientist se tak lidské poznání opět posunulo o kus dál.
Dnes už víme, že německý fotbalový klub Vfl Wolfsburg úspěšně trénoval Wolfgang Wolf (Arsene Wenger v Arsenalu je jen jeho slabým odvarem) a že jiný muž s příjmením Wolf, Eduard Wolff, byl posledním člověkem, kterého v Lichtenštejnsku zabil poslední volně žijící vlk. Víme také, že v britském Middlesexu úspěšně podniká pohřební firma, jejímiž hrdými majiteli jsou pánové Wake a Paine, a že v Novém Yorku narazíte na holiče, který má v řidičáku jméno Dan Druff.
Infikovaní jedinci se ale vyskytují i v našich končinách. V bratislavské nemocnici Na Kramároch spolu ordinují hematoložka Monika Drakulová a traumatolog Ernest Řezník (Mäsiar). A pokud vás nebolí tělo, ale duše, můžete zaskočit do ambulance psychiatra Lubomíra Vraždy. Jejich léčebné metody jsou definitivní.
Ne tak diktatura příjmení.
Naštěstí!
Pokud se totiž v září k moci dostane Jiří Paroubek, museli bychom se dle zákona nominativního determinismu připravit na nejhorší – briskní sešup „PLNOU PAROU BACK“.
Ještě kapesní slovníček:
Bernard Madeoff (uprchl, ukradl)
Rick Wagoner (vozka, forman)
Dr. Dick Chopp (penis setnout)
Alexandra Penny (haléř)
Wake a Paine (volně přeložitelné jako bolestné probuzení)
Dan Druff (dandruff – lupy na hlavě)
Zobrazují se příspěvky se štítkemFinmag. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemFinmag. Zobrazit všechny příspěvky
1.10.09
Penzisté mučili poradce
Finmag (červen 2008)
Skupina zámožných penzistů minulý týden unesla a čtyři dny mučila svého investičního poradce. Požadovali navrácení téměř 3,4 milionu dolarů, které americký poradce s německými kořeny, James Ambrun, utopil ve floridském trhu s nemovitostmi. Ze zajetí ho vysvobodilo až 40 členů speciální protiteroristické jednotky. Pěti zatčeným mučitelům, dvěma německým manželským párům a jednomu Američanovi, bylo dohromady 342 let.
„Seběhlo se to, přímo před dveřmi mého domu v západním Německu. Nejdříve mě uhodili do hlavy a pak mě omotali lepicí páskou, až jsem vypadal jako mumie,“ popsal okolnosti svého zajetí Amburn.
„Neměl jsem důvod těm lidem nedůvěřovat, znali jsme se čtvrtstoletí,“ dodal. Paralyzovaného poradce důchodci, dva z nich bývalí lékaři, naložili do kufru Audi A8 a odvezli do 480km vzdáleného domu jednoho z pachatelů. „Trvalo to věčnost, než se jim povedlo nacpat mě do kufru. Několikrát si museli odpočinout, protože jim docházel dech,“ rýpl si do pachatelů po svém osvobození Amburn.
Důchodci, z nichž nejstaršímu bylo 79 let, sice nedisponovali fyzickým fondem mladíků, přesto dokázali spoutanému poradci během zajetí zlomit nohou od židle dvě žebra a cigaretami mu způsobit četné popáleniny. „Neustále jsem jim opakoval, že za nepodařenou investici nemohu já, ale především krize a že mi je jejich ztráty velice líto. Přesvědčit se mi je však nepodařilo,“ uvedl Amburn.
Chyťte ho, zloděje!
Třetí den věznění se poradce pokusil uprchnout. „Když mě pustili na cigaretu, přelezl jsem zeď a začal utíkat. Únosci si toho ale všimli, nasedli do auta a začali mě v dešti pronásledovat. Křičeli přitom na kolemjdoucí, že jsem zloděj,“ sdělil později Amburn policistům. Dva chodci nakonec na volání zareagovali a poradce lapili. Frustrovaní penzisté ho pak znovu zavřeli do sklepa, kde Amburna čekalo další mučení.
Na poradce se však usmála štěstěna. „Řekl jsem důchodcům, že pokud mi dovolí prodat jisté švýcarské obligace, budu jim schopný peníze sehnat. Do faxu se souhlasem k transakci se mi za jejich zády podařilo propašovat zprávu, aby adresát okamžitě kontaktoval policii.“ Švýcarská banka nebrala prosbu na lehkou váhu a okamžitě zkontaktovala německou policii.
Členové elitní jednotky SEK pak polonahého poradce osvobodili v sobotu ráno. „Když policisté nakládali pachatele zločinu do policejní dodávky, musel jim asistovat lékař. Churaví důchodci nemohli vylézt po schůdkách,“ popsal zatýkání důchodců britský Daily Mail.
Všem zúčastněným hrozí 15 let odnětí svobody za únos, mučení a těžké ublížení na zdraví. Pokud všichni svůj trest přežijí (o čemž je možné s úspěchem pochybovat), bude pětici, která se rozhodla vzít osud do vlastních rukou, po propuštění celkem 417 let.
Prokvetlá kriminalita
Finančně motivovaných trestných činů páchaných lidmi v postproduktivním věku v poslední době přibývá. Shodou okolností také v Německu si v současnosti odpykává trest jiný prokvetlý gang. Tři důchodci, kterým stát přisoudil minimální penzi, mají na svědomí 14 bankovních loupeží. Ke zločinnému jednání je prý motivovaly nehorázné odměny topmanagementu bankovních domů. „Vykrást banku je neuvěřitelně jednoduché,“ nechal se u soudu slyšet jeden z pachatelů, třiasedmdesátiletý Wilfried Ackermann. „Místo pistole jsme pokladním vyhrožovali mrkví schovanou v kapse!“
Skupina zámožných penzistů minulý týden unesla a čtyři dny mučila svého investičního poradce. Požadovali navrácení téměř 3,4 milionu dolarů, které americký poradce s německými kořeny, James Ambrun, utopil ve floridském trhu s nemovitostmi. Ze zajetí ho vysvobodilo až 40 členů speciální protiteroristické jednotky. Pěti zatčeným mučitelům, dvěma německým manželským párům a jednomu Američanovi, bylo dohromady 342 let.
„Seběhlo se to, přímo před dveřmi mého domu v západním Německu. Nejdříve mě uhodili do hlavy a pak mě omotali lepicí páskou, až jsem vypadal jako mumie,“ popsal okolnosti svého zajetí Amburn.
„Neměl jsem důvod těm lidem nedůvěřovat, znali jsme se čtvrtstoletí,“ dodal. Paralyzovaného poradce důchodci, dva z nich bývalí lékaři, naložili do kufru Audi A8 a odvezli do 480km vzdáleného domu jednoho z pachatelů. „Trvalo to věčnost, než se jim povedlo nacpat mě do kufru. Několikrát si museli odpočinout, protože jim docházel dech,“ rýpl si do pachatelů po svém osvobození Amburn.
Důchodci, z nichž nejstaršímu bylo 79 let, sice nedisponovali fyzickým fondem mladíků, přesto dokázali spoutanému poradci během zajetí zlomit nohou od židle dvě žebra a cigaretami mu způsobit četné popáleniny. „Neustále jsem jim opakoval, že za nepodařenou investici nemohu já, ale především krize a že mi je jejich ztráty velice líto. Přesvědčit se mi je však nepodařilo,“ uvedl Amburn.
Chyťte ho, zloděje!
Třetí den věznění se poradce pokusil uprchnout. „Když mě pustili na cigaretu, přelezl jsem zeď a začal utíkat. Únosci si toho ale všimli, nasedli do auta a začali mě v dešti pronásledovat. Křičeli přitom na kolemjdoucí, že jsem zloděj,“ sdělil později Amburn policistům. Dva chodci nakonec na volání zareagovali a poradce lapili. Frustrovaní penzisté ho pak znovu zavřeli do sklepa, kde Amburna čekalo další mučení.
Na poradce se však usmála štěstěna. „Řekl jsem důchodcům, že pokud mi dovolí prodat jisté švýcarské obligace, budu jim schopný peníze sehnat. Do faxu se souhlasem k transakci se mi za jejich zády podařilo propašovat zprávu, aby adresát okamžitě kontaktoval policii.“ Švýcarská banka nebrala prosbu na lehkou váhu a okamžitě zkontaktovala německou policii.
Členové elitní jednotky SEK pak polonahého poradce osvobodili v sobotu ráno. „Když policisté nakládali pachatele zločinu do policejní dodávky, musel jim asistovat lékař. Churaví důchodci nemohli vylézt po schůdkách,“ popsal zatýkání důchodců britský Daily Mail.
Všem zúčastněným hrozí 15 let odnětí svobody za únos, mučení a těžké ublížení na zdraví. Pokud všichni svůj trest přežijí (o čemž je možné s úspěchem pochybovat), bude pětici, která se rozhodla vzít osud do vlastních rukou, po propuštění celkem 417 let.
Prokvetlá kriminalita
Finančně motivovaných trestných činů páchaných lidmi v postproduktivním věku v poslední době přibývá. Shodou okolností také v Německu si v současnosti odpykává trest jiný prokvetlý gang. Tři důchodci, kterým stát přisoudil minimální penzi, mají na svědomí 14 bankovních loupeží. Ke zločinnému jednání je prý motivovaly nehorázné odměny topmanagementu bankovních domů. „Vykrást banku je neuvěřitelně jednoduché,“ nechal se u soudu slyšet jeden z pachatelů, třiasedmdesátiletý Wilfried Ackermann. „Místo pistole jsme pokladním vyhrožovali mrkví schovanou v kapse!“
Cos dělal, když umřel Michael?
Finmag (červenec 2008)
„Elektronická média přetvořila svět na globální vesnici,“ napsal počátkem 60. let ve své knize Guttenbergova galaxie kanadský teoretik médií Herbert Marshall McLuhan. Jeho slova se sice nesmazatelně zapsala do dějin již dávno, jejich plný význam však vyplývá na povrch až v současnosti – v době internetových komunitních sítí, ve světě ovládaném populární kulturou a v okamžiku smrti její největší ikony.
„Generace mých rodičů se ptala: Cos dělal, když zabili Kennedyho? My se budeme ptát: Cos dělal, když umřel Michael?" okomentoval binární šílenství kolem Jacksonovy smrti novinář a publicista Miloš Čermák. Odpověď bude u řady lidí podobná – seděl u počítače, četl statusy, odpovídal na ně a přemýšlel, proč je mi rozpadajícího se Michaela vlastně líto.
Právě v možnosti okamžitého sdílení toho, co se stalo, prostřednictvím mnohosměrné komunikace many-to-many, byla zpěvákova smrt jiná než atentát na Kennedyho, havárie princezny Diany, nebo časově bližší útoky z 11. září.
Může za to „nový Internet“, Web 2.0, chcete-li.
O teroristickém útoku na WTC se podle zjištění amerického Národního centra pro výzkum veřejného mínění tři pětiny Američanů dozvěděly z televize. V České republice bylo toto číslo ještě mnohem vyšší. Mezi ty, kteří beze slova zírali na opakující se smyčku, jsem v roce 2001 patřil i já. Pamatuji si, jak jsem tehdy na gymnaziálním cyklistickém kurzu jen nevěřícně civěl do „bedny“ a přemýšlel, co bude. Chtěl jsem se ptát, proč se to stalo a jestli to samé, co cítím já, cítí i ostatní. Ne spolužáci, o těch jsem to věděl, ale všichni ostatní – Američané, Muslimové, Češi… Jenže to nešlo.
Jednosměrně komunikující televize byla zcela nekompromisní. Letadlo, náraz, výbuch a o pár minut později oblaka dýmu. Smyčka. A znovu. A znovu… Do zblbnutí. Jenže „bedna“ tehdy byla jediným zdrojem informací, a tak jsem na ni, společně se zbytkem třídy, koukal dál.
Sdílené truchlení
Jacksonova smrt, jakkoliv není možné povahu této události srovnávat s 11. zářím, ukázala, že svět a způsob, jakým o něm získáváme informace, od té doby prošel zásadní proměnou. Pohrobkem této transformace je právě televize, nebo, přesněji řečeno, globální zpravodajské stanice jako CNN, BBC a další. Jsou těžkopádné, nepropustné a ustrašené. Jsou všude, ale zároveň nikde.
Když byla v pátek CNN konečně ochotná oznámit, že Michael Jackson zemřel, měla už stránka Michael Jackson RIP na Facebooku bez sta deset tisíc členů (po hodině od jejího vytvoření bylo kondolujících už více než dvacet tisíc); na wikipedii jste si (stále před CNN a v době, kdy Sky News a BBC pomalu naznačovaly, že zpěvák upadl do komatu) mohli přečíst Michaelovu aktualizovanou biografii včetně upozornění, že vzhledem k náhlému úmrtí osoby mohou stránku měnit pouze „prověření“ přispěvatelé, a Twitterem kolovaly miliony reakcí – soustrastných i nepřátelských.
Ptáte se, jak se o Jacksonově úmrtí webová komunita dozvěděla? O selhání srdce psaly desítky pro CNN „neseriózních“ bloggerů odvolávajících se na své zdroje v nemocnici, kde se zpráva šířila rychlostí blesku. Zpravodajské televize je využít nemohly, vzájemně komunikující individua ano. Z několika lokálních zdrojů se zpráva okamžitě rozprskla do všech koutů.
Každý, kdo byl mezi jednou a třetí našeho času vzhůru a seděl u počítače připojeného k internetu, se tak během několika minut dozvěděl o dění v Losangeleské univerzitní nemocnici vše podstatné. Včetně toho, jaké emoce v lidech po celé „globální vesnici“ hudebníkovo úmrtí vyvolalo.
A neříkejte mi, že podstatné nejsou. Vždyť Majklův život byl jeden velký Thriller!
„Elektronická média přetvořila svět na globální vesnici,“ napsal počátkem 60. let ve své knize Guttenbergova galaxie kanadský teoretik médií Herbert Marshall McLuhan. Jeho slova se sice nesmazatelně zapsala do dějin již dávno, jejich plný význam však vyplývá na povrch až v současnosti – v době internetových komunitních sítí, ve světě ovládaném populární kulturou a v okamžiku smrti její největší ikony.
„Generace mých rodičů se ptala: Cos dělal, když zabili Kennedyho? My se budeme ptát: Cos dělal, když umřel Michael?" okomentoval binární šílenství kolem Jacksonovy smrti novinář a publicista Miloš Čermák. Odpověď bude u řady lidí podobná – seděl u počítače, četl statusy, odpovídal na ně a přemýšlel, proč je mi rozpadajícího se Michaela vlastně líto.
Právě v možnosti okamžitého sdílení toho, co se stalo, prostřednictvím mnohosměrné komunikace many-to-many, byla zpěvákova smrt jiná než atentát na Kennedyho, havárie princezny Diany, nebo časově bližší útoky z 11. září.
Může za to „nový Internet“, Web 2.0, chcete-li.
O teroristickém útoku na WTC se podle zjištění amerického Národního centra pro výzkum veřejného mínění tři pětiny Američanů dozvěděly z televize. V České republice bylo toto číslo ještě mnohem vyšší. Mezi ty, kteří beze slova zírali na opakující se smyčku, jsem v roce 2001 patřil i já. Pamatuji si, jak jsem tehdy na gymnaziálním cyklistickém kurzu jen nevěřícně civěl do „bedny“ a přemýšlel, co bude. Chtěl jsem se ptát, proč se to stalo a jestli to samé, co cítím já, cítí i ostatní. Ne spolužáci, o těch jsem to věděl, ale všichni ostatní – Američané, Muslimové, Češi… Jenže to nešlo.
Jednosměrně komunikující televize byla zcela nekompromisní. Letadlo, náraz, výbuch a o pár minut později oblaka dýmu. Smyčka. A znovu. A znovu… Do zblbnutí. Jenže „bedna“ tehdy byla jediným zdrojem informací, a tak jsem na ni, společně se zbytkem třídy, koukal dál.
Sdílené truchlení
Jacksonova smrt, jakkoliv není možné povahu této události srovnávat s 11. zářím, ukázala, že svět a způsob, jakým o něm získáváme informace, od té doby prošel zásadní proměnou. Pohrobkem této transformace je právě televize, nebo, přesněji řečeno, globální zpravodajské stanice jako CNN, BBC a další. Jsou těžkopádné, nepropustné a ustrašené. Jsou všude, ale zároveň nikde.
Když byla v pátek CNN konečně ochotná oznámit, že Michael Jackson zemřel, měla už stránka Michael Jackson RIP na Facebooku bez sta deset tisíc členů (po hodině od jejího vytvoření bylo kondolujících už více než dvacet tisíc); na wikipedii jste si (stále před CNN a v době, kdy Sky News a BBC pomalu naznačovaly, že zpěvák upadl do komatu) mohli přečíst Michaelovu aktualizovanou biografii včetně upozornění, že vzhledem k náhlému úmrtí osoby mohou stránku měnit pouze „prověření“ přispěvatelé, a Twitterem kolovaly miliony reakcí – soustrastných i nepřátelských.
Ptáte se, jak se o Jacksonově úmrtí webová komunita dozvěděla? O selhání srdce psaly desítky pro CNN „neseriózních“ bloggerů odvolávajících se na své zdroje v nemocnici, kde se zpráva šířila rychlostí blesku. Zpravodajské televize je využít nemohly, vzájemně komunikující individua ano. Z několika lokálních zdrojů se zpráva okamžitě rozprskla do všech koutů.
Každý, kdo byl mezi jednou a třetí našeho času vzhůru a seděl u počítače připojeného k internetu, se tak během několika minut dozvěděl o dění v Losangeleské univerzitní nemocnici vše podstatné. Včetně toho, jaké emoce v lidech po celé „globální vesnici“ hudebníkovo úmrtí vyvolalo.
A neříkejte mi, že podstatné nejsou. Vždyť Majklův život byl jeden velký Thriller!
Chcete být bilionářem?
Finmag (červen 2008)
Bývalý velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša, jr. mi po návratu z mise vyprávěl, jak k tamější české ambasádě pravidelně přijížděla dodávka až po strop nacpaná obřími pytli ještě teplých, ale už prakticky bezcenných zimbabwských dolarů. Šlo doslova o každou minutu.
Zaměstnanci ambasády „papírky“ co nejrychleji vyložili a rozběhli se po nákupech. Hyperinflace v Zimbabwe sice tehdy ještě nedosahovala 79 600 000 000 procent měsíčně jako na konci loňského roku, kdy docházelo ke zdvojnásobení cen každý den, přesto byla dost vysoká na to, aby si člověk mohl dovolit meškat.
Jen pro srovnání: pokud uvedenou měsíční míru inflace přepočteme na častěji používanou inflaci roční, dojdeme k „úctyhodné“ cifře 89 triliard procent, tedy 89 700 000 000 000 000 000 000 procent.
Jak podobná hyperinflace vypadá v reálu?
Třeba takhle: V pondělí dostanete neukojitelnou chuť na teplou housku. Vydáte se do krámu a prodavači zaplatíte sympatickou jednu korunu. Za týden vás mlsná popadne znovu. Při pohledu na narychlo načmárané cenovky vás ale chuť okamžitě přejde. Za uplynulých sedm dní rohlík podražil na 64 korun.
Uběhne další týden. Po vstupu do prodejny vás okamžitě zaujmou nepatřičně velké cenovky. Té udávající hodnotu jednoho rohlíku vévodí částka 8192 korun. A pak už to jde z kopce: další pondělí už je pokořena milionová hranice a po měsíci, kdy cena rohlíku přesáhne 134 milionů za kus, už prodavači cenovky ani nevypisují. Nevešly by se jim do krámu.
Tak nějak se žilo v Zimbabwe na konci loňského roku. O měsíc později již nebylo možné odhad inflace provádět vůbec. Tržní ceny v zemi totiž totálně zkolabovaly. Teprve pak zoufalá zimbabwská vláda oficiálně povolila používání jiných, stabilnějších, měn. Nevyřešilo to ale vůbec nic: „Cesta do práce mě každý den stojí dva americké dolary, jako učitel si ale měsíčně vydělám v přepočtu jen jeden dolar. Jaký smysl má v takových podmínkách jezdit do zaměstnání?“ posteskl si v té době reportérovi BBC nejmenovaný učitel z Harare.
Z hyperinflace devastující zimbabwskou ekonomiku se ale mezitím stal celosvětový fenomén a z jejího symbolu, modré stobilionové bankovky, vyhledávaný sběratelský unikát.
Zajímavým způsobem toho využila reklamní agentura propagující týdeník The Zimbabwean, první tištěné periodikum určené nejen Zimbabwanům v exilu, kterých jen v Jihoafrické republice, Botswaně a Velké Británii žijí přes tři miliony – přibližně čtvrtina populace. Každému alespoň půlročnímu předplatiteli Zimbabwana totiž agentura slíbila zaslat jako bonus originální výtisk stobilionovky – pohrobka první hyperinflace 21. století. Originálního nápadu se okamžitě chytila západní média a počet předplatitelů tak rázem stoupl o desítky procent.
The Zimbabwean s originálním darem si můžete předplatit i vy. Půlroční balík 25 čísel vyjde na 45 liber včetně poštovného a balného. Existuje ale i zábavnější cesta, jak se k modré bankovce se dvěma viklany a spoustou nul dostat. Periodikum totiž můžete předplatit libovolné zimbabwské vládní organizaci. Pokud se cíl vaší osvěty nachází v jedné ze zimbabwských aglomerací, vyjde vás tato forma předplatného na 20 liber za 25 vydání.
Ale pozor, jednejte rychle! Vydavatel periodika na svých stránkách varuje, že bilionová akce platí jen do vyprodání zásob.
S bezcennými bankovkami se však dá „pracovat“ i jinak. Například v jihoafrickém Johannesburgu se po měnové reformě objevily billboardy vytištěné na papírcích s nekonečnou sérií nul opatřené slogany: Díky Mugabemu se z těchto peněz stala papírová tapeta (viz. foto), nebo Tenhle plakát bylo levnější vytisknout na bankovky, než na obyčejný papír.
Bývalý velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša, jr. mi po návratu z mise vyprávěl, jak k tamější české ambasádě pravidelně přijížděla dodávka až po strop nacpaná obřími pytli ještě teplých, ale už prakticky bezcenných zimbabwských dolarů. Šlo doslova o každou minutu.
Zaměstnanci ambasády „papírky“ co nejrychleji vyložili a rozběhli se po nákupech. Hyperinflace v Zimbabwe sice tehdy ještě nedosahovala 79 600 000 000 procent měsíčně jako na konci loňského roku, kdy docházelo ke zdvojnásobení cen každý den, přesto byla dost vysoká na to, aby si člověk mohl dovolit meškat.
Jen pro srovnání: pokud uvedenou měsíční míru inflace přepočteme na častěji používanou inflaci roční, dojdeme k „úctyhodné“ cifře 89 triliard procent, tedy 89 700 000 000 000 000 000 000 procent.
Jak podobná hyperinflace vypadá v reálu?
Třeba takhle: V pondělí dostanete neukojitelnou chuť na teplou housku. Vydáte se do krámu a prodavači zaplatíte sympatickou jednu korunu. Za týden vás mlsná popadne znovu. Při pohledu na narychlo načmárané cenovky vás ale chuť okamžitě přejde. Za uplynulých sedm dní rohlík podražil na 64 korun.
Uběhne další týden. Po vstupu do prodejny vás okamžitě zaujmou nepatřičně velké cenovky. Té udávající hodnotu jednoho rohlíku vévodí částka 8192 korun. A pak už to jde z kopce: další pondělí už je pokořena milionová hranice a po měsíci, kdy cena rohlíku přesáhne 134 milionů za kus, už prodavači cenovky ani nevypisují. Nevešly by se jim do krámu.
Tak nějak se žilo v Zimbabwe na konci loňského roku. O měsíc později již nebylo možné odhad inflace provádět vůbec. Tržní ceny v zemi totiž totálně zkolabovaly. Teprve pak zoufalá zimbabwská vláda oficiálně povolila používání jiných, stabilnějších, měn. Nevyřešilo to ale vůbec nic: „Cesta do práce mě každý den stojí dva americké dolary, jako učitel si ale měsíčně vydělám v přepočtu jen jeden dolar. Jaký smysl má v takových podmínkách jezdit do zaměstnání?“ posteskl si v té době reportérovi BBC nejmenovaný učitel z Harare.
Z hyperinflace devastující zimbabwskou ekonomiku se ale mezitím stal celosvětový fenomén a z jejího symbolu, modré stobilionové bankovky, vyhledávaný sběratelský unikát.
Zajímavým způsobem toho využila reklamní agentura propagující týdeník The Zimbabwean, první tištěné periodikum určené nejen Zimbabwanům v exilu, kterých jen v Jihoafrické republice, Botswaně a Velké Británii žijí přes tři miliony – přibližně čtvrtina populace. Každému alespoň půlročnímu předplatiteli Zimbabwana totiž agentura slíbila zaslat jako bonus originální výtisk stobilionovky – pohrobka první hyperinflace 21. století. Originálního nápadu se okamžitě chytila západní média a počet předplatitelů tak rázem stoupl o desítky procent.
The Zimbabwean s originálním darem si můžete předplatit i vy. Půlroční balík 25 čísel vyjde na 45 liber včetně poštovného a balného. Existuje ale i zábavnější cesta, jak se k modré bankovce se dvěma viklany a spoustou nul dostat. Periodikum totiž můžete předplatit libovolné zimbabwské vládní organizaci. Pokud se cíl vaší osvěty nachází v jedné ze zimbabwských aglomerací, vyjde vás tato forma předplatného na 20 liber za 25 vydání.
Ale pozor, jednejte rychle! Vydavatel periodika na svých stránkách varuje, že bilionová akce platí jen do vyprodání zásob.
S bezcennými bankovkami se však dá „pracovat“ i jinak. Například v jihoafrickém Johannesburgu se po měnové reformě objevily billboardy vytištěné na papírcích s nekonečnou sérií nul opatřené slogany: Díky Mugabemu se z těchto peněz stala papírová tapeta (viz. foto), nebo Tenhle plakát bylo levnější vytisknout na bankovky, než na obyčejný papír.
Češi stráví dovolenou doma
Finmag (červen 2008)
„U exotiky očekáváme poměrně velký pokles, nejspíše dvouciferný. Samotné cestovní kanceláře ho odhadují mezi 15 až 20 procenty,“ uvedl ředitel společnosti Mag Consulting Jaromír Beránek pro agenturu Mediafax.
Dovolené, jejichž cena se pohybuje nad 50tisícovou hranicí, lákaly především movité zájemce s nadprůměrnými příjmy. „Právě tito lidé si však své výdělky často ukládají do akcií a různých podílových fondů. Z průzkumu, který jsme si udělali, vyplynulo, že mnozí z nich o část svých úspor přišli, a tak nechtějí podnikat podobně nákladné dovolené, dokud se situace neuklidní,“ dodal Beránek.
Vzhledem k prohlubující se krizi, jejíž konec je stále v nedohlednu, se odborníci shodují, že řada těchto movitých zákazníků rozšíří stále početnější skupinu turistů trávících dovolenou na českém území.
Na krizi můžeme vydělat
Podle statistik CzechToursim přitom domácí turistika rostla již vloni, a to téměř 15% tempem. Další zvýšení agentura očekává i v letošním roce.
„Pokud budou jak Praha, tak ostatní regiony připraveny vyjít vstříc stále náročnějším požadavkům klientů, můžeme na probíhající krizi jako jedni z mála dokonce vydělat,“ prohlásil sebevědomě v rozhovoru pro Českou televizi tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří ČR Jan Papež.
Souhlasí s ním i zástupci CzechToursimu. Agentura podporující tuzemský turismus navíc letos plánuje spuštění mohutné reklamní kampaně, jejímž cílem bude přesvědčit Čechy, aby své těžce vydělané koruny utráceli doma. Sedmiletý projekt hrazený z evropských fondů vyjde na téměř sto milionů korun. Pokud vše půjde podle plánu, může letos domácí turismus narůst až o úctyhodných 30 %.
Češi by tak v domácích hotelech a penzionech mohli nahradit cizince, kterých kvůli silné koruně loni výrazně ubylo. Podle údajů Českého statistického úřadu jich k nám v roce 2008 dorazilo o 6,3 % méně než v předchozím roce. Návštěvnost rostla pouze u tří- a čtyřhvězdičkových hotelů (o 2,1 %, respektive o 12 %). Všechny ostatní typy ubytovacích zařízení vykázaly hluboký pokles. Nejhůře dopadly penziony, do nichž zavítalo o 31,1 % méně turistů.
Vzhledem k ekonomickému zpomalení se nedá změna negativního trendu očekávat ani letos. Zatímco vloni se objem cestovního ruchu celosvětově zvýšil o dvě procenta, letošní rok se podle Světové turistické organizace při OSN ponese ve znamení globálního propadu. Ačkoliv nejvíce ztratí chudé exotické destinace, i české hotely se musejí připravit na odliv klientů ze zahraničí. Například mladých Britů, kteří si neoblíbili jen levné české pivo, ale také nevázaný noční život, začalo výrazným způsobem ubývat již v posledním čtvrtletí loňského roku.
Z meziročního srovnání statistik ČSÚ vyplývá, že jich letos do Čech zavítalo o 22 % méně. Ubylo také Němců, Rakušanů či Italů. Hoteliéři se proto stále více zaměřují na návštěvníky z postkomunis tických zemí, především Poláky a Rusy, kterých jezdí stále víc, a také na domácí klientelu. Ta je však stále náročnější.
Češi chtějí kvalitu
Stejní Češi, kteří dříve trávili volno v kempech či turistických ubytovnách s obalovaným řízkem a přenosným mrazicím boxem plným piva, si postupně zvykli na komfort a nyní se ho nechtějí vzdát. „Chtějí-li čeští hoteliéři uspět, musejí se do budoucna zaměřit nejen na kvalitu poskytovaných služeb, ale také na rozvoj celé lokality. Například tady na Šumavě velké procento podnikatelů dosud jen počítalo zisky. Chyběla jakákoliv strategie. Nikdo neopravoval chátrající budovy, investice do nových způsobů trávení volného času byly také minimální. A to už vůbec nemluvím o tom, že by se hoteliéři měli podílet také na ekologických aktivitách a konzervaci přírody,“ vypočítává nedostatky svých kolegů z oboru ředitel nového čtyřhvězdičkového hotelu v malé obci Krutěnice nedaleko Klatov Adam Hejtmánek.
„Všechny tyhle chyby se nám všem nyní vracejí zpět. Jen obtížně oslovujeme náročnější klientelu, které se oškliví chátrající pohostinské památníky dob dávno minulých a která nemá chuť snídat v restauraci připomínající závodní jídelnu. Pokud tenhle stereotyp brzy neprolomíme, bude to zlé. Musíme se více soustředit na propagaci,“ dodává Hejtmánek. Ekonomická krize nutící Čechy zůstat doma může prolamování ledů jen napomoci.
Příkladem úspěšného projektu je i hotel Dvůr Krutěnice, který Hejtmánek řídí. Majitel, společnost Agromap, podnikající v zemědělství, se jednoduše rozhodl vydat jinou, na první pohled obtížnější cestou. Mnohamilionovou investicí zrekonstruoval a rozšířil historický poplužní dvůr, přistavěl jednu z nejmodernějších jezdeckých hal v České republice a naplánoval pro své klienty řadu venkovních aktivit. Nelítostný konkurenční boj však probíhá i v tomto segmentu trhu.
Víkend v lázních
Na rostoucí počet Čechů, kteří jsou ochotni upřednostnit dovolenou „na rodné hroudě“ před víkendem v Paříži, zareagovali také provozovatelé lázeňských objektů. Podle průzkumu MF Dnes mezi desítkou tuzemských lázeňských míst stoupá zájem Čechů o krátkodobé relaxační pobyty každým rokem.
Právě mladá a střední generace, která si již do sytosti užila levných víkendových letenek do evropských velkoměst, by mohla stát za znovuzrozením tuzemské turistiky.
„Nejdříve jsem přítele chtěla podarovat levnou dovolenou v Egyptě, nakonec jsem však dala přednost právě domácím lázním. Porovnání nabízených služeb sice na internetových stránkách vyznívalo podobně, česká pohostinnost a skutečně rodinné prostředí nás ale oba mile překvapilo,“ dodává studentka.
Podobnou filozofii v poslední době razí stále více „osvícených“ podnikatelů. „Naším cílem je, aby klient odjížděl spokojený. Hoteliéři, kteří se stále ještě spoléhají na to, že hotel až po strop naplní návštěvníky, a některým z nich se možná bude pobyt líbit, protože jsou zvyklí na podobně tragické dovolené z minulosti, dnes nemají šanci uspět. Na taková místa se klienti zkrátka nevracejí, ani o nich nevyprávějí svým přátelům,“ vysvětluje Adam Hejtmánek. „Pokud v současném vysoce konkurenčním prostředí nezaložíte svou strategii na perfektních službách a osobním přístupu, jste namydlení,“ říká ředitel hotelu.
„U exotiky očekáváme poměrně velký pokles, nejspíše dvouciferný. Samotné cestovní kanceláře ho odhadují mezi 15 až 20 procenty,“ uvedl ředitel společnosti Mag Consulting Jaromír Beránek pro agenturu Mediafax.
Dovolené, jejichž cena se pohybuje nad 50tisícovou hranicí, lákaly především movité zájemce s nadprůměrnými příjmy. „Právě tito lidé si však své výdělky často ukládají do akcií a různých podílových fondů. Z průzkumu, který jsme si udělali, vyplynulo, že mnozí z nich o část svých úspor přišli, a tak nechtějí podnikat podobně nákladné dovolené, dokud se situace neuklidní,“ dodal Beránek.
Vzhledem k prohlubující se krizi, jejíž konec je stále v nedohlednu, se odborníci shodují, že řada těchto movitých zákazníků rozšíří stále početnější skupinu turistů trávících dovolenou na českém území.
Na krizi můžeme vydělat
Podle statistik CzechToursim přitom domácí turistika rostla již vloni, a to téměř 15% tempem. Další zvýšení agentura očekává i v letošním roce.
„Pokud budou jak Praha, tak ostatní regiony připraveny vyjít vstříc stále náročnějším požadavkům klientů, můžeme na probíhající krizi jako jedni z mála dokonce vydělat,“ prohlásil sebevědomě v rozhovoru pro Českou televizi tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří ČR Jan Papež.
Souhlasí s ním i zástupci CzechToursimu. Agentura podporující tuzemský turismus navíc letos plánuje spuštění mohutné reklamní kampaně, jejímž cílem bude přesvědčit Čechy, aby své těžce vydělané koruny utráceli doma. Sedmiletý projekt hrazený z evropských fondů vyjde na téměř sto milionů korun. Pokud vše půjde podle plánu, může letos domácí turismus narůst až o úctyhodných 30 %.
Češi by tak v domácích hotelech a penzionech mohli nahradit cizince, kterých kvůli silné koruně loni výrazně ubylo. Podle údajů Českého statistického úřadu jich k nám v roce 2008 dorazilo o 6,3 % méně než v předchozím roce. Návštěvnost rostla pouze u tří- a čtyřhvězdičkových hotelů (o 2,1 %, respektive o 12 %). Všechny ostatní typy ubytovacích zařízení vykázaly hluboký pokles. Nejhůře dopadly penziony, do nichž zavítalo o 31,1 % méně turistů.
Vzhledem k ekonomickému zpomalení se nedá změna negativního trendu očekávat ani letos. Zatímco vloni se objem cestovního ruchu celosvětově zvýšil o dvě procenta, letošní rok se podle Světové turistické organizace při OSN ponese ve znamení globálního propadu. Ačkoliv nejvíce ztratí chudé exotické destinace, i české hotely se musejí připravit na odliv klientů ze zahraničí. Například mladých Britů, kteří si neoblíbili jen levné české pivo, ale také nevázaný noční život, začalo výrazným způsobem ubývat již v posledním čtvrtletí loňského roku.
Z meziročního srovnání statistik ČSÚ vyplývá, že jich letos do Čech zavítalo o 22 % méně. Ubylo také Němců, Rakušanů či Italů. Hoteliéři se proto stále více zaměřují na návštěvníky z postkomunis tických zemí, především Poláky a Rusy, kterých jezdí stále víc, a také na domácí klientelu. Ta je však stále náročnější.
Češi chtějí kvalitu
Stejní Češi, kteří dříve trávili volno v kempech či turistických ubytovnách s obalovaným řízkem a přenosným mrazicím boxem plným piva, si postupně zvykli na komfort a nyní se ho nechtějí vzdát. „Chtějí-li čeští hoteliéři uspět, musejí se do budoucna zaměřit nejen na kvalitu poskytovaných služeb, ale také na rozvoj celé lokality. Například tady na Šumavě velké procento podnikatelů dosud jen počítalo zisky. Chyběla jakákoliv strategie. Nikdo neopravoval chátrající budovy, investice do nových způsobů trávení volného času byly také minimální. A to už vůbec nemluvím o tom, že by se hoteliéři měli podílet také na ekologických aktivitách a konzervaci přírody,“ vypočítává nedostatky svých kolegů z oboru ředitel nového čtyřhvězdičkového hotelu v malé obci Krutěnice nedaleko Klatov Adam Hejtmánek.
„Všechny tyhle chyby se nám všem nyní vracejí zpět. Jen obtížně oslovujeme náročnější klientelu, které se oškliví chátrající pohostinské památníky dob dávno minulých a která nemá chuť snídat v restauraci připomínající závodní jídelnu. Pokud tenhle stereotyp brzy neprolomíme, bude to zlé. Musíme se více soustředit na propagaci,“ dodává Hejtmánek. Ekonomická krize nutící Čechy zůstat doma může prolamování ledů jen napomoci.
Příkladem úspěšného projektu je i hotel Dvůr Krutěnice, který Hejtmánek řídí. Majitel, společnost Agromap, podnikající v zemědělství, se jednoduše rozhodl vydat jinou, na první pohled obtížnější cestou. Mnohamilionovou investicí zrekonstruoval a rozšířil historický poplužní dvůr, přistavěl jednu z nejmodernějších jezdeckých hal v České republice a naplánoval pro své klienty řadu venkovních aktivit. Nelítostný konkurenční boj však probíhá i v tomto segmentu trhu.
Víkend v lázních
Na rostoucí počet Čechů, kteří jsou ochotni upřednostnit dovolenou „na rodné hroudě“ před víkendem v Paříži, zareagovali také provozovatelé lázeňských objektů. Podle průzkumu MF Dnes mezi desítkou tuzemských lázeňských míst stoupá zájem Čechů o krátkodobé relaxační pobyty každým rokem.
Právě mladá a střední generace, která si již do sytosti užila levných víkendových letenek do evropských velkoměst, by mohla stát za znovuzrozením tuzemské turistiky.
„Nejdříve jsem přítele chtěla podarovat levnou dovolenou v Egyptě, nakonec jsem však dala přednost právě domácím lázním. Porovnání nabízených služeb sice na internetových stránkách vyznívalo podobně, česká pohostinnost a skutečně rodinné prostředí nás ale oba mile překvapilo,“ dodává studentka.
Podobnou filozofii v poslední době razí stále více „osvícených“ podnikatelů. „Naším cílem je, aby klient odjížděl spokojený. Hoteliéři, kteří se stále ještě spoléhají na to, že hotel až po strop naplní návštěvníky, a některým z nich se možná bude pobyt líbit, protože jsou zvyklí na podobně tragické dovolené z minulosti, dnes nemají šanci uspět. Na taková místa se klienti zkrátka nevracejí, ani o nich nevyprávějí svým přátelům,“ vysvětluje Adam Hejtmánek. „Pokud v současném vysoce konkurenčním prostředí nezaložíte svou strategii na perfektních službách a osobním přístupu, jste namydlení,“ říká ředitel hotelu.
Destroy: záruka bez záruky
Finmag (červenec 2009)
Nosil je Kurt Cobain, The Ramones a s nimi snad všichni pankáči, co kdy pogovali na planetě Zemi. Basketbalisté v čele se slavným Dwyanem Wadem s jejich pomocí porušují zákony gravitace a stejně nepochopitelné výkony v nich podávají i studenti den co den sprintující do škol. Tenisky All Star od firmy Converse se za devadesát let své existence staly pojem, kterému na paty šlape snad jen zdravotní obuv doktora Martense.
„Allstáry“ jsou mimo originálního designu vyhlášené především svou muší vahou, vysokou odolností a snadnou údržbou. I proto se jich v uplynulém století prodalo více než 750 milionů párů. Pověst „držáků“ navíc provází i všechny ostatní typy „Konversek“. Právě to zviklalo mého kamaráda, počítačového grafika k návštěvě specializovaného obchodu se značkovou obuví Destroy, který „Konversky“ nabízí.
Vojta si nakonec nevybral klasický model All Star, ale jeho nižší koženou alternativu. Předpokládal, že kůže přeci jen vydrží víc než látka. Už po měsíci nepravidelného používání se mu však boty za 2100 korun začaly rozlepovat. Vojta se proto rozhodl boty bez meškání reklamovat. Stačilo však krátké nahlédnutí do informačního letáku, který v obchodě Destroy dostanete ke každé zakoupené obuvi, aby pochopil, jak nelehký úkol ho čeká.
Podle Destroy jsou totiž Vojtovy „Konversky“ módní obuví, „která je určená ke krátkodobému nošení, např. po místních komunikacích, v dopravních prostředcích a v místnostech“. Dále pak, že „prvořadá je u této obuvi módnost nikoliv životnost“ a že se obuv vyznačuje „aktuálními módními prvky a ty limitují její životnost“. Zkrátka a dobře, že ať již boty přinese k reklamaci s jakoukoliv vadou, bude okamžitě odpálkován, protože si koupil drahé a hezké boty, které z logiky věci přece nemohou nic vydržet.
Na lince SOS
Ano, oba bychom mohli obchodu křivdit. Třeba Destroy v letáku, který vám v obchodě vydají společně s účtenkou až po zaplacení, jen straší, třeba mu usměvavé prodavačky jeho reklamaci rády uznají, třeba… bohužel, v tomto případě platí otřepané klišé, že optimista je jen špatně informovaným pesimistou. Jakmile totiž zkusíte vygooglovat slovní spojení „obuv Destroy“, hned na první stránce vede odkaz na stránky Sdružení obrany spotřebitelů.
Dlouhou řadou stížností se jako červená nit táhne neochota Destroy uznat jakoukoli reklamaci. Tři příklady za všechny: „S firmou Destroy mám otřesné zkušenosti. Při reklamaci po jednom měsíci rozlepených bot za čtyři tisíce argumentovali tím, že šlo o vysoce módní obuv, na což nás ale nikdo neupozornil,“ stěžuje si na webu SOS Marcela Janečková. „Napsala jsem tedy přímo společnosti Camper, výrobci obuvi, o vyjádření. Samozřejmě, že svou obuv takto neoznačují a mám právo na opravu nebo navrácení peněz,“ dodává.
O několik řádků níže píše další nespokojená zákaznice: „Se společností Destroy mám i já jen samé špatné zkušenosti! Reklamovala jsem obuv s viditelně kratšími pásky (obuv nebyla nošená). Reklamace mi také nebyla uznána. Pan majitel prý nechápe co je s obuví špatně,“ popisuje své zkušenosti dívka. „Prodejna Destroy má na malém letáčku u pokladny napsáno, že všechna u nich zakoupená obuv je k nošení pouze v interiéru, a proto nebudou uznávat reklamace bot nošených venku. Dejte si tedy pozor, aby vám vaše nové kozačky dobře ladili s kuchyňskou linkou,“ varuje v závěru svého příspěvku.
Tady už končí všechna legrace… Abych nebyl genderově nekorektní, přidávám také jednu pánskou reklamaci: „V prodejně Destroy jsem zakoupil boty značky Skechers. Po dvou měsících se mi prodřela pata. Reklamaci mi neuznali s tím, že to bylo špatným utažením tkaniček a dalšími nesmyslnými bláboly,“ píše Aleš Pernica.
Co by na podobné jednání řekl a hlavně jak by zareagoval zesnulý frontman Nirvany, nebo třeba Veron Little, hlavní postava skvělého románu od D. B. C. Pierra podezřelá z brutálního masakru na americké střední škole, která miluje Konversky nadevše na světě, raději ani nemyslet.
Stejně jako na nákup čehokoliv v jakékoliv prodejně Destroy.
Pokud jste si však již v Destroy něco zakoupili, nebo nějakému jimi nabízenému produktu zkrátka nemůžete odolat, uložte si raději do mobilu poradenskou linku Sdružení obrany spotřebitelů: 900 08 08 08. Nejspíš se vám bude hodit.
Naštěstí se i u nás najdou lidé, kteří si takové jednání nenechávají líbit. Díky nim pak existují příběhy se šťastným koncem inspirující ostatní: „Reklamaci mi zamítli. Prý protože na obuvi nebyla shledána žádná výrobní ani materiálová vada. Obrátila jsem se proto na soudního znalce, který mi vyhotovil posudek a domluvil právníka. Ten mi pak pomohl odstoupit od smlouvy. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, ale peníze mám zpět. Jiná šance není,“ popisuje svou story na stránkách SOS Lenka. „Prodejce to nakonec stálo místo 2000 skoro 12000. Navíc jsem předem neplatila ani posudek, ani právníka. Služby jsem uhradila až poté, co přišly peníze od prodejce, takže mě to nic nestálo,“ dodává.
Vojta vyráží do boje zítra. Do akce jdu, vybaven diktafonem a fotoaparátem, s ním.
O výsledku vás budu informovat.
Nosil je Kurt Cobain, The Ramones a s nimi snad všichni pankáči, co kdy pogovali na planetě Zemi. Basketbalisté v čele se slavným Dwyanem Wadem s jejich pomocí porušují zákony gravitace a stejně nepochopitelné výkony v nich podávají i studenti den co den sprintující do škol. Tenisky All Star od firmy Converse se za devadesát let své existence staly pojem, kterému na paty šlape snad jen zdravotní obuv doktora Martense.
„Allstáry“ jsou mimo originálního designu vyhlášené především svou muší vahou, vysokou odolností a snadnou údržbou. I proto se jich v uplynulém století prodalo více než 750 milionů párů. Pověst „držáků“ navíc provází i všechny ostatní typy „Konversek“. Právě to zviklalo mého kamaráda, počítačového grafika k návštěvě specializovaného obchodu se značkovou obuví Destroy, který „Konversky“ nabízí.
Vojta si nakonec nevybral klasický model All Star, ale jeho nižší koženou alternativu. Předpokládal, že kůže přeci jen vydrží víc než látka. Už po měsíci nepravidelného používání se mu však boty za 2100 korun začaly rozlepovat. Vojta se proto rozhodl boty bez meškání reklamovat. Stačilo však krátké nahlédnutí do informačního letáku, který v obchodě Destroy dostanete ke každé zakoupené obuvi, aby pochopil, jak nelehký úkol ho čeká.
Podle Destroy jsou totiž Vojtovy „Konversky“ módní obuví, „která je určená ke krátkodobému nošení, např. po místních komunikacích, v dopravních prostředcích a v místnostech“. Dále pak, že „prvořadá je u této obuvi módnost nikoliv životnost“ a že se obuv vyznačuje „aktuálními módními prvky a ty limitují její životnost“. Zkrátka a dobře, že ať již boty přinese k reklamaci s jakoukoliv vadou, bude okamžitě odpálkován, protože si koupil drahé a hezké boty, které z logiky věci přece nemohou nic vydržet.
Na lince SOS
Ano, oba bychom mohli obchodu křivdit. Třeba Destroy v letáku, který vám v obchodě vydají společně s účtenkou až po zaplacení, jen straší, třeba mu usměvavé prodavačky jeho reklamaci rády uznají, třeba… bohužel, v tomto případě platí otřepané klišé, že optimista je jen špatně informovaným pesimistou. Jakmile totiž zkusíte vygooglovat slovní spojení „obuv Destroy“, hned na první stránce vede odkaz na stránky Sdružení obrany spotřebitelů.
Dlouhou řadou stížností se jako červená nit táhne neochota Destroy uznat jakoukoli reklamaci. Tři příklady za všechny: „S firmou Destroy mám otřesné zkušenosti. Při reklamaci po jednom měsíci rozlepených bot za čtyři tisíce argumentovali tím, že šlo o vysoce módní obuv, na což nás ale nikdo neupozornil,“ stěžuje si na webu SOS Marcela Janečková. „Napsala jsem tedy přímo společnosti Camper, výrobci obuvi, o vyjádření. Samozřejmě, že svou obuv takto neoznačují a mám právo na opravu nebo navrácení peněz,“ dodává.
O několik řádků níže píše další nespokojená zákaznice: „Se společností Destroy mám i já jen samé špatné zkušenosti! Reklamovala jsem obuv s viditelně kratšími pásky (obuv nebyla nošená). Reklamace mi také nebyla uznána. Pan majitel prý nechápe co je s obuví špatně,“ popisuje své zkušenosti dívka. „Prodejna Destroy má na malém letáčku u pokladny napsáno, že všechna u nich zakoupená obuv je k nošení pouze v interiéru, a proto nebudou uznávat reklamace bot nošených venku. Dejte si tedy pozor, aby vám vaše nové kozačky dobře ladili s kuchyňskou linkou,“ varuje v závěru svého příspěvku.
Tady už končí všechna legrace… Abych nebyl genderově nekorektní, přidávám také jednu pánskou reklamaci: „V prodejně Destroy jsem zakoupil boty značky Skechers. Po dvou měsících se mi prodřela pata. Reklamaci mi neuznali s tím, že to bylo špatným utažením tkaniček a dalšími nesmyslnými bláboly,“ píše Aleš Pernica.
Co by na podobné jednání řekl a hlavně jak by zareagoval zesnulý frontman Nirvany, nebo třeba Veron Little, hlavní postava skvělého románu od D. B. C. Pierra podezřelá z brutálního masakru na americké střední škole, která miluje Konversky nadevše na světě, raději ani nemyslet.
Stejně jako na nákup čehokoliv v jakékoliv prodejně Destroy.
Pokud jste si však již v Destroy něco zakoupili, nebo nějakému jimi nabízenému produktu zkrátka nemůžete odolat, uložte si raději do mobilu poradenskou linku Sdružení obrany spotřebitelů: 900 08 08 08. Nejspíš se vám bude hodit.
Naštěstí se i u nás najdou lidé, kteří si takové jednání nenechávají líbit. Díky nim pak existují příběhy se šťastným koncem inspirující ostatní: „Reklamaci mi zamítli. Prý protože na obuvi nebyla shledána žádná výrobní ani materiálová vada. Obrátila jsem se proto na soudního znalce, který mi vyhotovil posudek a domluvil právníka. Ten mi pak pomohl odstoupit od smlouvy. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, ale peníze mám zpět. Jiná šance není,“ popisuje svou story na stránkách SOS Lenka. „Prodejce to nakonec stálo místo 2000 skoro 12000. Navíc jsem předem neplatila ani posudek, ani právníka. Služby jsem uhradila až poté, co přišly peníze od prodejce, takže mě to nic nestálo,“ dodává.
Vojta vyráží do boje zítra. Do akce jdu, vybaven diktafonem a fotoaparátem, s ním.
O výsledku vás budu informovat.
Člověk nepochází z opice, ale z upíra!
Finmag (červenec 2009)
„Kolik asi bylo slohů, které jsem za své více než desetileté učitelování v jedné základní škole na okraji Neapole přečetl? Nevím, přestal jsem je počítat. Ale nepřestal jsem na ně myslet, protože všechny, ať byly napsané pečlivě, nebo nepořádně, ať byly smutné, nebo veselé, někdy dokonce polemické, mi něco řekly a často i leccos daly,“ vyznává v předmluvě ke knize Já to doufejme ňák zmáknu, o jejíž druhé vydání se před nedávnem postaralo nakladatelství Baobab, Marcello D’Orta.
Italského učitele slohová cvičení jeho studentů zaujala natolik, že z nich koncem minulého století vybral šedesát nejzajímavějších. Výsledek D’Ortovy editorské práce opravdu stojí za to. Krátké příběhy vykreslené bystrým a nekompromisním jazykem dětí totiž vypovídají o současném světě mnohem víc, než by kdy dokázal mnohosvazkový sborník šedesáti prací největších žijících sociologů, ekonomů a environmentalistů opatřený dokonalým citačním aparátem, metodologickým ukotvením a vznešenými latinskými slůvky vysázenými kursivou.
Místo nich je kniha (naštěstí) prošpikovaná humorem. Humorem často nezamýšleným, který nejdříve pobaví, ale po čase vám z něj naskočí husí kůže. Mohl bych se tady marně pokoušet o všemožné analýzy, ale tentokrát rád, a s pocitem, že bych to lépe neřekl, nechám mluvit studenty prvního stupně základní školy.
Mezi témata, jež se v dětských pracích objevují nejčastěji, patří chudoba, hlad a bída – peníze totiž v hlavách neapolských žáčků fungují jako zásadní nástroj diferenciace. Nejinak je tomu ve slohu, jehož zadání znělo: Učitel vám vykládal o Švýcarsku. Dovedli byste shrnout nejdůležitější body jeho výkladu?
Švýcarsko je malá země v Evropě, která sousedí se Švýcarskem, Itálií, Německem a Rakouskem. Je tam hodně jezer a hodně hor, ale moře ve Švýcarsku nemaj, hlavně ne v Bernu.
Švýcarsko prodává zbraně do celýho světa, protože aby na něj vyzráli, ale sami nevedou ani jednu malinkatou válku.
Za ty peníze stavěj banky. Ale ne dobrý banky, banky pro zlý lidi, hlavně pro feťáky. Kriminálníci ze Sicílie a z Číny tam dávají peníze, celý miliardy. Příde policie, řekne čí jsou ty peníze, já nevim, stejně ti to neřeknu, vyser se na mě, banka je zavřená.
Ale nebyla zavřená! Byla otevřená!!
Ve Švýcarsku, když dostaneš v Neapoli nádor, v Neapoli umřeš, ale když jedeš do Švýcarska, umřeš pozdějc, nebo zůstaneš naživu. Protože maj moc krásný nemocnice, kobercem kytky, čistý schody, nikde ani jedna krysa. Ale stojí to hrozně peněz, když neděláš levotu, tak se tam nedostaneš.
Stačí to takhle dlouhý?
Dovolím si ještě jednu ukázku. Téma této slohové práce bylo: Hlad ve světě
Hladu je ve světě hodně. Existujou národy, který umírají hlady. Existujou mouchy. Krokodýlové. Pavouci. Hlad. To je Afrika. Ale ani v Indii to není žádná sranda. V Číně, když si neuděláš děti, tak ti zaplatěj.
Hlad se ve světě hemží jako červy, jako žížaly. Existujou národy hrozné bohaté, které ani nevědí, co znamená hlad, ale existuje taky Indie, Afrika a Basilicata /kraj v jižní Itálii/, kde vědí, co znamená hlad!
Svět je příšerný. Země je příšerná. Lidský bytosti jsou příšerný. Svět se chová jako Bohatec a Lazar je Afrika, a taky trochu Peru. Kdysi bylo Peru strašně bohatý, teď ho bolí břicho hlady.
Svět je příšerný, já se to nebojím říct, protože jsem přeceda třídy a některý věci můžu klidně říkat.
Ale tuhle slohovou práci bych rád zakončil slovy: ČLOVĚK NEPOCHÁZÍ Z OPICE, ALE Z UPÍRA!
Každý vzdělaný „dospělák“ zhltne útlou knížečku plnou gramatických chyb a surrealistických obratů za pár desítek minut. Její obsah vám však bude vrtat v hlavě mnohem déle.
Tedy pokud vás neodradí vysoká cena a podobizna Berlusconiho, který „si nechává všechno pro sebe a nikomu nic nedá a jenom natáčí pornofilmy“, na obalu.
Ale snad to nějak zmáknete…
„Kolik asi bylo slohů, které jsem za své více než desetileté učitelování v jedné základní škole na okraji Neapole přečetl? Nevím, přestal jsem je počítat. Ale nepřestal jsem na ně myslet, protože všechny, ať byly napsané pečlivě, nebo nepořádně, ať byly smutné, nebo veselé, někdy dokonce polemické, mi něco řekly a často i leccos daly,“ vyznává v předmluvě ke knize Já to doufejme ňák zmáknu, o jejíž druhé vydání se před nedávnem postaralo nakladatelství Baobab, Marcello D’Orta.
Italského učitele slohová cvičení jeho studentů zaujala natolik, že z nich koncem minulého století vybral šedesát nejzajímavějších. Výsledek D’Ortovy editorské práce opravdu stojí za to. Krátké příběhy vykreslené bystrým a nekompromisním jazykem dětí totiž vypovídají o současném světě mnohem víc, než by kdy dokázal mnohosvazkový sborník šedesáti prací největších žijících sociologů, ekonomů a environmentalistů opatřený dokonalým citačním aparátem, metodologickým ukotvením a vznešenými latinskými slůvky vysázenými kursivou.
Místo nich je kniha (naštěstí) prošpikovaná humorem. Humorem často nezamýšleným, který nejdříve pobaví, ale po čase vám z něj naskočí husí kůže. Mohl bych se tady marně pokoušet o všemožné analýzy, ale tentokrát rád, a s pocitem, že bych to lépe neřekl, nechám mluvit studenty prvního stupně základní školy.
Mezi témata, jež se v dětských pracích objevují nejčastěji, patří chudoba, hlad a bída – peníze totiž v hlavách neapolských žáčků fungují jako zásadní nástroj diferenciace. Nejinak je tomu ve slohu, jehož zadání znělo: Učitel vám vykládal o Švýcarsku. Dovedli byste shrnout nejdůležitější body jeho výkladu?
Švýcarsko je malá země v Evropě, která sousedí se Švýcarskem, Itálií, Německem a Rakouskem. Je tam hodně jezer a hodně hor, ale moře ve Švýcarsku nemaj, hlavně ne v Bernu.
Švýcarsko prodává zbraně do celýho světa, protože aby na něj vyzráli, ale sami nevedou ani jednu malinkatou válku.
Za ty peníze stavěj banky. Ale ne dobrý banky, banky pro zlý lidi, hlavně pro feťáky. Kriminálníci ze Sicílie a z Číny tam dávají peníze, celý miliardy. Příde policie, řekne čí jsou ty peníze, já nevim, stejně ti to neřeknu, vyser se na mě, banka je zavřená.
Ale nebyla zavřená! Byla otevřená!!
Ve Švýcarsku, když dostaneš v Neapoli nádor, v Neapoli umřeš, ale když jedeš do Švýcarska, umřeš pozdějc, nebo zůstaneš naživu. Protože maj moc krásný nemocnice, kobercem kytky, čistý schody, nikde ani jedna krysa. Ale stojí to hrozně peněz, když neděláš levotu, tak se tam nedostaneš.
Stačí to takhle dlouhý?
Dovolím si ještě jednu ukázku. Téma této slohové práce bylo: Hlad ve světě
Hladu je ve světě hodně. Existujou národy, který umírají hlady. Existujou mouchy. Krokodýlové. Pavouci. Hlad. To je Afrika. Ale ani v Indii to není žádná sranda. V Číně, když si neuděláš děti, tak ti zaplatěj.
Hlad se ve světě hemží jako červy, jako žížaly. Existujou národy hrozné bohaté, které ani nevědí, co znamená hlad, ale existuje taky Indie, Afrika a Basilicata /kraj v jižní Itálii/, kde vědí, co znamená hlad!
Svět je příšerný. Země je příšerná. Lidský bytosti jsou příšerný. Svět se chová jako Bohatec a Lazar je Afrika, a taky trochu Peru. Kdysi bylo Peru strašně bohatý, teď ho bolí břicho hlady.
Svět je příšerný, já se to nebojím říct, protože jsem přeceda třídy a některý věci můžu klidně říkat.
Ale tuhle slohovou práci bych rád zakončil slovy: ČLOVĚK NEPOCHÁZÍ Z OPICE, ALE Z UPÍRA!
Každý vzdělaný „dospělák“ zhltne útlou knížečku plnou gramatických chyb a surrealistických obratů za pár desítek minut. Její obsah vám však bude vrtat v hlavě mnohem déle.
Tedy pokud vás neodradí vysoká cena a podobizna Berlusconiho, který „si nechává všechno pro sebe a nikomu nic nedá a jenom natáčí pornofilmy“, na obalu.
Ale snad to nějak zmáknete…
Darwinova cena
Finmag (srpen 2009)
František Mašek zde před nedávnem psal o nadbytku „roztodivných soutěží a ocenění“ a také o tom, že některé z nich jsou šity na míru „známým firmám“. Naprosto s ním souhlasím. Darwinova trofej je však výjimečná. Stejně jako její vítězové. Posuďte sami:
Od oné slastné chvíle, kdy Gerhard poprvé nastartoval své zbrusu nové Porsche Cayenne, uplynulo jen několik dní. I za tak krátkou dobu si však řidič s velkým SUV skvěle rozuměl, a plynulost cesty tak narušovaly jen časté dopravní zácpy. Nic neobvyklého, chtělo by se říci. Jedna z nich si ale na našeho řidiče připravila nepříjemné překvapení. Kolonu pomalu postupujících vozidel totiž křižoval chráněný železniční přejezd. Zatímco ostatním řidičům zdravý selský rozum našeptal, že není od věci vyčkat s vjezdem do kolejiště, až se na druhé straně vytvoří dostatečná mezera, netrpělivý Gerhard se rozhodl nemeškat.
V tu chvíli zafungoval Murphyho zákon. Než si řidič stačil uvědomit, co se děje, sklapla past. Samozřejmě, že mohl Gerhard dřevěné závory prorazit, jeho Cayenne by pravděpodobně neutrpěl vážnější újmu, řidič však dostal lepší nápad: hbitě vyskočil z vozidla a s mávajícíma rukama nad hlavou se ze všech sil rozběhl proti blížící se lokomotivě. K cestě za záchranou svého miláčka si ale Gerhard bohužel (nebo, řečeno s Darwinem, bohudík) zvolil stejnou kolejnici jako těžkotonážní kolos…
Nutno dodat, že kolegium udělující Darwinovu cenu hodnotí Gerhardův pokus jako částečně úspěšný. Vozidlo totiž utrpělo znatelně menší škodu, než jeho majitel, kterého náraz, následný třicetimetrový let a tvrdý dopad změnily k nepoznání. Veškeré snahy o resuscitaci byly marné.
Podobných příběhů najdete na stránkách www.darwinawar ds.com desítky. O farmáři, který se zachránil před útokem včelího roje tím, že svou hlavu neprodyšně uzavřel do plastového pytle, o knězi, který chtěl překonat rekord v letu na židli nadnášené heliovými balónky, a mnoho jiných veselých historek vyprávěných povětšinou v minulém čase.
V soutěžní sekci máme jedno žhavé želízko v ohni i my – Češi.
Všichni víme, jak se to u nás má se sběrnami druhotných surovin. Jejich provozovatelé se zbytečně neptají a „sázejí na dřevo“, zvláště pokud jde o jakostní slitinu, která se používá na ocelová lana ve výtahových šachtách. Inspirován touto nedocenitelnou informací, rozhodl se jeden z našich spoluobčanů navštívit opuštěnou silážní věž nedaleko Žatce. Psal se 8. březen 2008.
Když se hrdina vsoukal do výtahové šachty, zjistil, že se její horní konec ztrácí v černočerné tmě. V nedohlednu byl i konec tlustého, pevně napnutého lana. Kdyby se v tu chvíli protagonista býval zarazil, nemuselo vzniknout přísloví: „Neštěstí nechodí po šachtách, ale po lidech“. Nestalo se tak.
S rámovou pilou v ruce a naditou peněženkou v mysli pustil se muž do díla. Přeřezat mohutné lano mu trvalo pěkných pár minut. „Ještěže se mi to nesvírá,“ pomyslel si možná, když si otíral pot z čela.
Nesvíralo. Na kladce na druhém konci lana poklidně vyčkávalo mnohatunové závaží.
Jeho let byl téměř neslyšný.
O to hlučnější však byl jeho dopad…
František Mašek zde před nedávnem psal o nadbytku „roztodivných soutěží a ocenění“ a také o tom, že některé z nich jsou šity na míru „známým firmám“. Naprosto s ním souhlasím. Darwinova trofej je však výjimečná. Stejně jako její vítězové. Posuďte sami:
Od oné slastné chvíle, kdy Gerhard poprvé nastartoval své zbrusu nové Porsche Cayenne, uplynulo jen několik dní. I za tak krátkou dobu si však řidič s velkým SUV skvěle rozuměl, a plynulost cesty tak narušovaly jen časté dopravní zácpy. Nic neobvyklého, chtělo by se říci. Jedna z nich si ale na našeho řidiče připravila nepříjemné překvapení. Kolonu pomalu postupujících vozidel totiž křižoval chráněný železniční přejezd. Zatímco ostatním řidičům zdravý selský rozum našeptal, že není od věci vyčkat s vjezdem do kolejiště, až se na druhé straně vytvoří dostatečná mezera, netrpělivý Gerhard se rozhodl nemeškat.
V tu chvíli zafungoval Murphyho zákon. Než si řidič stačil uvědomit, co se děje, sklapla past. Samozřejmě, že mohl Gerhard dřevěné závory prorazit, jeho Cayenne by pravděpodobně neutrpěl vážnější újmu, řidič však dostal lepší nápad: hbitě vyskočil z vozidla a s mávajícíma rukama nad hlavou se ze všech sil rozběhl proti blížící se lokomotivě. K cestě za záchranou svého miláčka si ale Gerhard bohužel (nebo, řečeno s Darwinem, bohudík) zvolil stejnou kolejnici jako těžkotonážní kolos…
Nutno dodat, že kolegium udělující Darwinovu cenu hodnotí Gerhardův pokus jako částečně úspěšný. Vozidlo totiž utrpělo znatelně menší škodu, než jeho majitel, kterého náraz, následný třicetimetrový let a tvrdý dopad změnily k nepoznání. Veškeré snahy o resuscitaci byly marné.
Podobných příběhů najdete na stránkách www.darwinawar ds.com desítky. O farmáři, který se zachránil před útokem včelího roje tím, že svou hlavu neprodyšně uzavřel do plastového pytle, o knězi, který chtěl překonat rekord v letu na židli nadnášené heliovými balónky, a mnoho jiných veselých historek vyprávěných povětšinou v minulém čase.
V soutěžní sekci máme jedno žhavé želízko v ohni i my – Češi.
Všichni víme, jak se to u nás má se sběrnami druhotných surovin. Jejich provozovatelé se zbytečně neptají a „sázejí na dřevo“, zvláště pokud jde o jakostní slitinu, která se používá na ocelová lana ve výtahových šachtách. Inspirován touto nedocenitelnou informací, rozhodl se jeden z našich spoluobčanů navštívit opuštěnou silážní věž nedaleko Žatce. Psal se 8. březen 2008.
Když se hrdina vsoukal do výtahové šachty, zjistil, že se její horní konec ztrácí v černočerné tmě. V nedohlednu byl i konec tlustého, pevně napnutého lana. Kdyby se v tu chvíli protagonista býval zarazil, nemuselo vzniknout přísloví: „Neštěstí nechodí po šachtách, ale po lidech“. Nestalo se tak.
S rámovou pilou v ruce a naditou peněženkou v mysli pustil se muž do díla. Přeřezat mohutné lano mu trvalo pěkných pár minut. „Ještěže se mi to nesvírá,“ pomyslel si možná, když si otíral pot z čela.
Nesvíralo. Na kladce na druhém konci lana poklidně vyčkávalo mnohatunové závaží.
Jeho let byl téměř neslyšný.
O to hlučnější však byl jeho dopad…
Černá mračna nad Kaesongem
Finmag (srpen 2009)
Ještě před nedávnem to vypadalo, že sbližování Jižní a Severní Koreje nestojí nic v cestě. Osvícená politika dvou bývalých jihokorejských prezidentů: Kim Dae-junga a jeho nástupce Roh Moo-hyuna, slavila jeden úspěch za druhým. S příchodem nekompromisního Lee Myung-baka však vývoj nabral směr zcela opačný.
První přelomový summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Hozené rukavice se okamžitě chopily jihokorejské konglomeráty v čele Hyundai. Netrvalo dlouho a v příhraničním severokorejském městě Kaesong vyrostl obří průmyslový komplex zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz, který se měl stát vzorovou platformou budoucí konfederace.
Spokojení byli, až na výjimky, všichni zúčastnění. Jihokorejský lid oslavoval otevření hranice, konglomeráty se s ohledem na prachmizernou mzdu vyplácenou Severokorejcům těšily na obrovské zisky a severokorejské elity zase jásaly nad přílivem nedostatkových dolarů. Jediný, kdo se na nic netěšil, byl severokorejský lid. Neměl k tomu jediný důvod.
Plat tisíců pečlivě vyvolených dělníků byl stanoven na 57 amerických dolarů měsíčně, a nedosahoval tak ani pěti procent jihokorejského průměru. Podle neoficiálních informací si navíc severokorejský režim ponechával až 50 dolarů z platu každého dělníka. Od slavnostního zahájení výroby v prosinci 2004 byla sice mzda několikrát navýšena až na současných 75 dolarů měsíčně, pokaždé z toho primárně profitoval Kim a jeho garnitura.
První problémy se objevily až s nástupem současného prezidenta Lee Myung-baka, shodou okolností bývalého vysoce postaveného zaměstnance Hyundai. Ten sice stavěl ekonomické priority nadevše ostatní, zároveň však tvrdě odmítal tradiční severokorejskou vyděračskou taktiku. Netřeba proto dlouho polemizovat nad tím, jak se prezident s přezdívkou Buldozer zachoval, když mu severokorejští vyjednavači letos na jaře přetlumočili nové podmínky, za nichž měl Kaesong, smlouva nesmlouva, dále fungovat. Podle nich měly mzdy 40 tisíc dělníků okamžitě vzrůst na 300 dolarů měsíčně s tím, že ročně místo současných 5 procent porostou o 11 procent. Zároveň se změnily i podmínky pronájmu – režim najednou za svou ochotu poskytnout půdu a levnou pracovní sílu (energii, telefonické spojení a veškeré know-how a technologie samozřejmě dodala Jižní Korea) požadoval půl miliardy dolarů.
Veškeré požadavky Severokorejců druhá strana okamžitě odmítla. Již tak bouřlivé vody dále rozčeřilo zatčení jednoho ze 109 jihokorejských pracovníků v komplexu. Muž údajně kritizoval severokorejský režim a přemlouval k emigraci jednu ze severokorejských dělnic. Následovala oficiální nóta deklarující, že pokud Jih požadavky nepřijme, všech 106 zaintereso vaných společností bude z Kaesongu okamžitě vykázáno.
Od uvěznění jihokorejského vedoucího uplynulo 120 dní, nukleární exploze, zajetí jihokorejské rybářské lodi a několik testů balistických raket. Kaesong sice nadále chrlí nenáročné výrobky s vysokou přidanou hodnotou, o jeho budoucnosti však rozhodnuto není.
„Protože Kaesong leží na našem území, je unilaterální změna smlouvy zcela legitimní. Dosud jsme vůči jihokorejskému režimu volili jen vstřícná slova, pokud však naše požadavky nedojdou naplnění, nezbude nám než komplex uzavřít. Bude to však Jižní Korea, která si na svých bedrech ponese stigma viníka,“ nechal se 18. července slyšet režim.
K ukončení projektu však s největší pravděpodobností nedojde. Je příliš cenný pro všechny. KLDR zmítaná nástupnickými problémy jde pravděpodobně o vybudování co nejvýhodnější vyjednávací pozice, Jihu zase o zachování co maximální rentability. Výsledkem tak bude kompromisní řešení kdesi uprostřed.
Spokojení pak zase budou všichni. Tedy až na obyčejné Severokorejce.
Ti se podle známého experta na Severní Koreu Andreje Lankova již nyní dělí na dvě nerovnoměrné skupiny. Tu, která shání obživu nelegálně na černém trhu, a tu, jež umírá hlady.
Ještě před nedávnem to vypadalo, že sbližování Jižní a Severní Koreje nestojí nic v cestě. Osvícená politika dvou bývalých jihokorejských prezidentů: Kim Dae-junga a jeho nástupce Roh Moo-hyuna, slavila jeden úspěch za druhým. S příchodem nekompromisního Lee Myung-baka však vývoj nabral směr zcela opačný.
První přelomový summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Hozené rukavice se okamžitě chopily jihokorejské konglomeráty v čele Hyundai. Netrvalo dlouho a v příhraničním severokorejském městě Kaesong vyrostl obří průmyslový komplex zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz, který se měl stát vzorovou platformou budoucí konfederace.
Spokojení byli, až na výjimky, všichni zúčastnění. Jihokorejský lid oslavoval otevření hranice, konglomeráty se s ohledem na prachmizernou mzdu vyplácenou Severokorejcům těšily na obrovské zisky a severokorejské elity zase jásaly nad přílivem nedostatkových dolarů. Jediný, kdo se na nic netěšil, byl severokorejský lid. Neměl k tomu jediný důvod.
Plat tisíců pečlivě vyvolených dělníků byl stanoven na 57 amerických dolarů měsíčně, a nedosahoval tak ani pěti procent jihokorejského průměru. Podle neoficiálních informací si navíc severokorejský režim ponechával až 50 dolarů z platu každého dělníka. Od slavnostního zahájení výroby v prosinci 2004 byla sice mzda několikrát navýšena až na současných 75 dolarů měsíčně, pokaždé z toho primárně profitoval Kim a jeho garnitura.
První problémy se objevily až s nástupem současného prezidenta Lee Myung-baka, shodou okolností bývalého vysoce postaveného zaměstnance Hyundai. Ten sice stavěl ekonomické priority nadevše ostatní, zároveň však tvrdě odmítal tradiční severokorejskou vyděračskou taktiku. Netřeba proto dlouho polemizovat nad tím, jak se prezident s přezdívkou Buldozer zachoval, když mu severokorejští vyjednavači letos na jaře přetlumočili nové podmínky, za nichž měl Kaesong, smlouva nesmlouva, dále fungovat. Podle nich měly mzdy 40 tisíc dělníků okamžitě vzrůst na 300 dolarů měsíčně s tím, že ročně místo současných 5 procent porostou o 11 procent. Zároveň se změnily i podmínky pronájmu – režim najednou za svou ochotu poskytnout půdu a levnou pracovní sílu (energii, telefonické spojení a veškeré know-how a technologie samozřejmě dodala Jižní Korea) požadoval půl miliardy dolarů.
Veškeré požadavky Severokorejců druhá strana okamžitě odmítla. Již tak bouřlivé vody dále rozčeřilo zatčení jednoho ze 109 jihokorejských pracovníků v komplexu. Muž údajně kritizoval severokorejský režim a přemlouval k emigraci jednu ze severokorejských dělnic. Následovala oficiální nóta deklarující, že pokud Jih požadavky nepřijme, všech 106 zaintereso vaných společností bude z Kaesongu okamžitě vykázáno.
Od uvěznění jihokorejského vedoucího uplynulo 120 dní, nukleární exploze, zajetí jihokorejské rybářské lodi a několik testů balistických raket. Kaesong sice nadále chrlí nenáročné výrobky s vysokou přidanou hodnotou, o jeho budoucnosti však rozhodnuto není.
„Protože Kaesong leží na našem území, je unilaterální změna smlouvy zcela legitimní. Dosud jsme vůči jihokorejskému režimu volili jen vstřícná slova, pokud však naše požadavky nedojdou naplnění, nezbude nám než komplex uzavřít. Bude to však Jižní Korea, která si na svých bedrech ponese stigma viníka,“ nechal se 18. července slyšet režim.
K ukončení projektu však s největší pravděpodobností nedojde. Je příliš cenný pro všechny. KLDR zmítaná nástupnickými problémy jde pravděpodobně o vybudování co nejvýhodnější vyjednávací pozice, Jihu zase o zachování co maximální rentability. Výsledkem tak bude kompromisní řešení kdesi uprostřed.
Spokojení pak zase budou všichni. Tedy až na obyčejné Severokorejce.
Ti se podle známého experta na Severní Koreu Andreje Lankova již nyní dělí na dvě nerovnoměrné skupiny. Tu, která shání obživu nelegálně na černém trhu, a tu, jež umírá hlady.
Kolaterální čtení
Finmag (srpen 2009)
Ivan Adamovič před nedávnem věnoval svůj Knižní čtvrtek orwellovskému přešlapu největšího internetového knihkupectví Amazon.com. Podobné přešlapy gigantů ale není nutné vnímat jen jako absolutní zlo. Jejich nezamýšleným důsledkem je totiž vzrůst zájmu o alternativní a mnohdy zajímavější projekty. Jedním takovým je server betterworldbooks.com.
Better World Books se na rozdíl od Amazonu zaměřuje primárně na prodej použitých knih (nové ale můžete zakoupit také). To je sice chvályhodné, ale stále nic extra. Podobných více či méně úspěšných obchodů přece najdete na síti přehršel. Rozdíl mezi Better World Books a zbytkem knihkupeckého světa je v tom, že ze zisků z prodeje BWB financuje boj s negramotností.
Jde tedy o klasický příklad sociálního podnikání – podnikání, jehož primárním cílem není uspokojení potřeb majitelů ale provozování sociálně prospěšných aktivit. Ty nejsou, jako ve většině případů, dotovány z peněz daňových poplatníků či dárcovských příspěvků, ale prostředků získaných v rámci klasického tržního systému. Takový kapitalismus s lidskou tváří, chtělo by se říci.
Od roku 2002, kdy projekt vznikl, se společnosti podařilo v partnerství s více než 1800 americkými a kanadskými kampusy a 1400 knihovnami znovu zapojit do oběhu na 25 milionů knih. Zároveň s tím BWB zachránilo na 13 tisíc tun knih odsouzených k bolestivé smrti v recyklačních centrech. Jejich internetovým prodejem společnost vydělala 6,5 milionu dolarů.
Třetinu ze sumy BWB věnovalo neziskovým organizacím bojujícím s dětskou negramotností v Africe, další miliony pak pomáhají zvyšovat čtenářské dovednosti doma ve Spojených státech, kde má podle údajů National Assessment of Adult Literacy „nižší než základní čtecí schopnosti“ na 30 milionů dospělých. Tisíce tun knih navíc BWB zdarma (sama si hradí náklady na přepravu) rozeslala do chudých oblastí celého světa.
Pokud se na stránkách BWB rozhodnete nakupovat, narazíte kromě sociálního přesahu i na řadu dalších výhod (třeba v porovnání s Amazonem): můžete zde platit pomocí PayPalu, který monopolistický Amazon ignoruje, a potěší také nízké poštovné – za dopravu do kteréhokoliv koutu světa zaplatíte jen 3,97 dolaru. Enviromentalisty zase potěší důraz kladený na ochranu životního prostředí – BWB spolupracuje s offsetovým projektem carbonfund.org, takže vaše objednávky za sebou nezanechávají žádnou uhlíkovou stopu.
Není-li vám lhostejný osud budoucích afrických generací, nebo tupost amerických mas (jedno z nejsledovanějších videí na YouTube, vřele doporučuji), neváhejte a kupujte.
S každou další knihou, kterou přečte, totiž nevzděláváte jen sami sebe, ale kolaterálně i svět kolem vás.
Ivan Adamovič před nedávnem věnoval svůj Knižní čtvrtek orwellovskému přešlapu největšího internetového knihkupectví Amazon.com. Podobné přešlapy gigantů ale není nutné vnímat jen jako absolutní zlo. Jejich nezamýšleným důsledkem je totiž vzrůst zájmu o alternativní a mnohdy zajímavější projekty. Jedním takovým je server betterworldbooks.com.
Better World Books se na rozdíl od Amazonu zaměřuje primárně na prodej použitých knih (nové ale můžete zakoupit také). To je sice chvályhodné, ale stále nic extra. Podobných více či méně úspěšných obchodů přece najdete na síti přehršel. Rozdíl mezi Better World Books a zbytkem knihkupeckého světa je v tom, že ze zisků z prodeje BWB financuje boj s negramotností.
Jde tedy o klasický příklad sociálního podnikání – podnikání, jehož primárním cílem není uspokojení potřeb majitelů ale provozování sociálně prospěšných aktivit. Ty nejsou, jako ve většině případů, dotovány z peněz daňových poplatníků či dárcovských příspěvků, ale prostředků získaných v rámci klasického tržního systému. Takový kapitalismus s lidskou tváří, chtělo by se říci.
Od roku 2002, kdy projekt vznikl, se společnosti podařilo v partnerství s více než 1800 americkými a kanadskými kampusy a 1400 knihovnami znovu zapojit do oběhu na 25 milionů knih. Zároveň s tím BWB zachránilo na 13 tisíc tun knih odsouzených k bolestivé smrti v recyklačních centrech. Jejich internetovým prodejem společnost vydělala 6,5 milionu dolarů.
Třetinu ze sumy BWB věnovalo neziskovým organizacím bojujícím s dětskou negramotností v Africe, další miliony pak pomáhají zvyšovat čtenářské dovednosti doma ve Spojených státech, kde má podle údajů National Assessment of Adult Literacy „nižší než základní čtecí schopnosti“ na 30 milionů dospělých. Tisíce tun knih navíc BWB zdarma (sama si hradí náklady na přepravu) rozeslala do chudých oblastí celého světa.
Pokud se na stránkách BWB rozhodnete nakupovat, narazíte kromě sociálního přesahu i na řadu dalších výhod (třeba v porovnání s Amazonem): můžete zde platit pomocí PayPalu, který monopolistický Amazon ignoruje, a potěší také nízké poštovné – za dopravu do kteréhokoliv koutu světa zaplatíte jen 3,97 dolaru. Enviromentalisty zase potěší důraz kladený na ochranu životního prostředí – BWB spolupracuje s offsetovým projektem carbonfund.org, takže vaše objednávky za sebou nezanechávají žádnou uhlíkovou stopu.
Není-li vám lhostejný osud budoucích afrických generací, nebo tupost amerických mas (jedno z nejsledovanějších videí na YouTube, vřele doporučuji), neváhejte a kupujte.
S každou další knihou, kterou přečte, totiž nevzděláváte jen sami sebe, ale kolaterálně i svět kolem vás.
Zelené odpustky
Finmag (srpen 2009)
Každý, kdo dnes není zelený od podlahy až po strop, je a) Rudolf Hess, b) Lavrentij Pavlovič Berija, c) Alžběta Báthoryová, d) všichni předchozí dohromady. D je správně. Naše postmoderní oteplená éra se nese ve znamení názorové plurality a obdivu k alternativnímu, přijde-li však řeč na uhlíkovou stopu, je zle. Kdo si ji nehlídá, zaslouží v lepším případě provaz, v tom horším pomalou trýznivou smrt na bio-bambusové plantáži.
O tom, že na planetárním pocitu viny, který v nás denně pěstují média a ekologičtí aktivisté, lze vybudovat hvězdnou kariéru a vydělat slušné peníze, už bylo popsáno hodně recyklovaného papíru, stejně jako o tom, že nejhlubší uhlíkovou stopu má končetina Ala Gora. Následující příběh o „zelených odpustkách“ je už ale opravdu příliš silná káva, jakkoliv „fértrejdově“ na první pohled vypadá.
O projektu Carbonfund.org jsem se poprvé dozvěděl, když jsem připravoval svůj poslední příspěvek o alternativním knihkupeckém domě. BetterWorldBo oks.com totiž každému kupujícímu slibuje, že k němu dorazí „karbonově neutrální zásilka“- tedy zásilka s nulovou uhlíkovou stopou v zádech.
Vždyť to není možné, napadlo mě okamžitě. Objednanou knihu mi přeci nedoveze ani obojživelný cyklista, ani David Copperfield, ale pocestuje po (notně zjednodušené) ose: automobil, přepravní pás, loď, přepravní pás a na závěr ještě jednou automobil, a každý z těchto dopravních prostředků z logiky věci potřebuje „z něčeho žít“. Proklikl jsem proto na stránky Carbonfund.org, abych se dozvěděl, jak se věci mají.
Informace o vynálezu převratného bezestopého teleportu jsem na webu bohužel nenalezl. Zato jsem našel tuny klasické zelené propagandy završené vpravdě geniálním projektem „karbonových protiúčtů“, které jsou v současnosti „jediným spolehlivým řešením vedoucím k vymazání uhlíkové stopy“ a následnému nirvanickému vyvanutí. Nejde přitom o nic jiného, než o věrnou repliku středověkého odpustkového systému.
A jak to celé funguje?
Na stránkách Carbonfundu si pomocí speciální kalkulačky spočítáte, kolik že tun oxidu uhličitého ročně vypustíte do vzduchu. Zelení kněží moc dobře vědí, že pocit viny mohou mít jak firmy, tak i jednotlivci, proto je vše náležitě diverzifikováno. Jakmile své břemeno naklikáte, stránka vám každou vaší tunu vypuštěnou do atmosféry vynásobí deseti a za výsledek přidá USD. Hotovo dvacet.
Pak už stačí jen vybrat způsob platby, spokojeně si oddechnout a hurá na letiště provětrat nového Gulfstreama G650. Vaše uhlíková stopa je přece nulová, tak co má být.
Příjemci odpustků slibují, že za odeslané peníze realizují celou řadu projektů redukujících ekologickou zátěž matičky Země. Vybrat si můžete z výstavby elektráren na obnovitelné zdroje, reforestace či propagace energetické úspornosti. Co k tomu dodat, že?!
V jednoduchosti je krása. Ale i krása může být primitivní…
Zatímco se hrdě pyšníme tím, že žijeme ve světě bez víry, vyvázáni z tradic a všemožných tlaků, které nám, nespoutaným Prométheům, dříve svazovala křídla, budujeme si kolem sebe novou dogmatickou víru, která nás vrhá o pět století zpět, do doby, kdy stačilo pár grošů, dva zdrávasy a tři otčenáše a bylo po starostech.
Závěrem přiložím ještě jednu perličku. Pod záložkou Carbon Calculator na stránce nenajdete jen rozdělení na jedince a firmy. Kromě nich je zde i třetí položka: svatby! Církevní paralela tak nabývá obludných rozměrů. „Vaše svatba je oslavou vašeho budoucího soužití, proč proto zároveň s tím neoslavit také budoucnost planety,“ píší autoři webu.
Pozvete-li 60 hostů, z nichž tři přiletí, a zbytek přicestuje osobními auty, a připočtete-li jednu noc hotelového ubytování, ztěžkne vaše svědomí o osm tun oxidu uhličitého.
Nebojte! Nic není ztraceno, vykoupit se můžete za 80 USD.
Vše v souladu s krédem: Reduce what you can, offset what you can’t…
P.S: Doma mám tři odpadkové koše, biologický odpad vynáším na kompost, do práce jezdím vlakem a sebestředný páprda na Hradě mě naplňuje posvátným odporem. Čeho je ale moc, toho je příliš.
Každý, kdo dnes není zelený od podlahy až po strop, je a) Rudolf Hess, b) Lavrentij Pavlovič Berija, c) Alžběta Báthoryová, d) všichni předchozí dohromady. D je správně. Naše postmoderní oteplená éra se nese ve znamení názorové plurality a obdivu k alternativnímu, přijde-li však řeč na uhlíkovou stopu, je zle. Kdo si ji nehlídá, zaslouží v lepším případě provaz, v tom horším pomalou trýznivou smrt na bio-bambusové plantáži.
O tom, že na planetárním pocitu viny, který v nás denně pěstují média a ekologičtí aktivisté, lze vybudovat hvězdnou kariéru a vydělat slušné peníze, už bylo popsáno hodně recyklovaného papíru, stejně jako o tom, že nejhlubší uhlíkovou stopu má končetina Ala Gora. Následující příběh o „zelených odpustkách“ je už ale opravdu příliš silná káva, jakkoliv „fértrejdově“ na první pohled vypadá.
O projektu Carbonfund.org jsem se poprvé dozvěděl, když jsem připravoval svůj poslední příspěvek o alternativním knihkupeckém domě. BetterWorldBo oks.com totiž každému kupujícímu slibuje, že k němu dorazí „karbonově neutrální zásilka“- tedy zásilka s nulovou uhlíkovou stopou v zádech.
Vždyť to není možné, napadlo mě okamžitě. Objednanou knihu mi přeci nedoveze ani obojživelný cyklista, ani David Copperfield, ale pocestuje po (notně zjednodušené) ose: automobil, přepravní pás, loď, přepravní pás a na závěr ještě jednou automobil, a každý z těchto dopravních prostředků z logiky věci potřebuje „z něčeho žít“. Proklikl jsem proto na stránky Carbonfund.org, abych se dozvěděl, jak se věci mají.
Informace o vynálezu převratného bezestopého teleportu jsem na webu bohužel nenalezl. Zato jsem našel tuny klasické zelené propagandy završené vpravdě geniálním projektem „karbonových protiúčtů“, které jsou v současnosti „jediným spolehlivým řešením vedoucím k vymazání uhlíkové stopy“ a následnému nirvanickému vyvanutí. Nejde přitom o nic jiného, než o věrnou repliku středověkého odpustkového systému.
A jak to celé funguje?
Na stránkách Carbonfundu si pomocí speciální kalkulačky spočítáte, kolik že tun oxidu uhličitého ročně vypustíte do vzduchu. Zelení kněží moc dobře vědí, že pocit viny mohou mít jak firmy, tak i jednotlivci, proto je vše náležitě diverzifikováno. Jakmile své břemeno naklikáte, stránka vám každou vaší tunu vypuštěnou do atmosféry vynásobí deseti a za výsledek přidá USD. Hotovo dvacet.
Pak už stačí jen vybrat způsob platby, spokojeně si oddechnout a hurá na letiště provětrat nového Gulfstreama G650. Vaše uhlíková stopa je přece nulová, tak co má být.
Příjemci odpustků slibují, že za odeslané peníze realizují celou řadu projektů redukujících ekologickou zátěž matičky Země. Vybrat si můžete z výstavby elektráren na obnovitelné zdroje, reforestace či propagace energetické úspornosti. Co k tomu dodat, že?!
V jednoduchosti je krása. Ale i krása může být primitivní…
Zatímco se hrdě pyšníme tím, že žijeme ve světě bez víry, vyvázáni z tradic a všemožných tlaků, které nám, nespoutaným Prométheům, dříve svazovala křídla, budujeme si kolem sebe novou dogmatickou víru, která nás vrhá o pět století zpět, do doby, kdy stačilo pár grošů, dva zdrávasy a tři otčenáše a bylo po starostech.
Závěrem přiložím ještě jednu perličku. Pod záložkou Carbon Calculator na stránce nenajdete jen rozdělení na jedince a firmy. Kromě nich je zde i třetí položka: svatby! Církevní paralela tak nabývá obludných rozměrů. „Vaše svatba je oslavou vašeho budoucího soužití, proč proto zároveň s tím neoslavit také budoucnost planety,“ píší autoři webu.
Pozvete-li 60 hostů, z nichž tři přiletí, a zbytek přicestuje osobními auty, a připočtete-li jednu noc hotelového ubytování, ztěžkne vaše svědomí o osm tun oxidu uhličitého.
Nebojte! Nic není ztraceno, vykoupit se můžete za 80 USD.
Vše v souladu s krédem: Reduce what you can, offset what you can’t…
P.S: Doma mám tři odpadkové koše, biologický odpad vynáším na kompost, do práce jezdím vlakem a sebestředný páprda na Hradě mě naplňuje posvátným odporem. Čeho je ale moc, toho je příliš.
Přežijeme povstání zombie?
Finmag (září 2009)
Pomocí matematických modelů lze zkoumat celou řadu vznešených dějů, procesů či stavů: Malthusiánův model predikuje růst populace, Model racionálního chování spotřebitele zase pomáhá Teorii všeobecné rovnováhy prokázat existenci Paretova optima. Novodobí modeláři ale rozhodně nejsou jen smečkou „algebraických sucharů“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tedy alespoň ti působící na kanadských univerzitách v Ottawě a Carletonu.
Tamější učené mozky vedené profesorem Robertem Smithem totiž nedávno publikovaly akademickou práci s akademicky dlouhým názvem zato velmi neakademickým obsahem: When Zombies Attack! – Mathematical Modelling of an Outbreak of Zombie Infection (k dispozici je pouze html verze, originální pdf hlásí problém při stahování).
Hraví vědci se v ní pokoušejí zodpovědět palčivou otázku trápící lidské pokolení od chvíle, kdy nespokojený zemědělec Kain ubil svého bratříčka Ábela,čímž mimovolně obohatil jazyk o slůvko mrtvola. Otázku zda lidské pokolení přežije noc oživlých mrtvol, povstání zombie, brutální a nekompromisní atak našich předků, kteří neprozíravě ignorovali výzvy Spolku přátel žehu a rozhodli se pro klasický pohřeb do země.
Jako nejvhodnější nástroj analýzy akademici zvolili již zmíněné matematické modelování. Informace pak čerpali z populárních béčkových hororů, v nichž se to bojechtivými zombíky s neukojitelným apetitem po předlouhém dlení (či spíše tlení) přímo hemží. Nechme ale raději mluvit kanadské vědce samotné.
„V díle nastiňujeme základní model budoucího povstání zombie, v němž se nákaza šíří mezi živými v podobě infekce. Výsledek souboje mezi lidmi a zombie pak nacházíme pomocí numerického řešení. Následně se věnujeme zušlechtění modelu implementací latentního stádia zombifikace. Pracujeme tak i s obdobím mezi infikací jedince mutaci vyvolávajícím virem a jeho finální přeměnou v oživlého neživého. Další proměnnou, se kterou model pracuje, je snaha lidského pokolení zabránit šíření infekce. Máme na mysli různá karanténní opatření a spěšné hledání protilátky zabraňující mutaci. V závěru pak implementujeme i vliv náhlého snížení počtu zombie nevyvolaného lidskou aktivitou a vymezujeme podmínky, za kterých k němu může dojít.“ píši vědci v abstraktu k dílu.
A k čemu vědci došli?
Matematické modelování prokázalo, že den posledního soudu, apokalypsu nezombického veškerenstva, odvrátí jen rychlý agresivní protiútok lidského rodu, což velmi pěkně ilustruje zombická rovnice, s níž se můžete seznámit v pravém sloupci vedle tohoto textu.
„Karanténa či hledání léku by sice mohlo být úspěšné, mnohem účinnější však bude, pokud na nemrtvé udeříme tvrdě a opakovaně (v anglickém originále to hit hard and hit often),“píše se v závěru stati.
Obecně vzato jsou však šance lidí na porážku mutantů prachbídné.
Každý z nás by se proto měl připravit na nejhorší: vykopat si vlastní protizombický kryt a předzásobit se motorovou pilou, benzínem a pro jistotu i náhradním řetězem, kterýžto se má tendenci tupit, pokud s ním řežete vícero nemrtvých končetin najednou.
Ze všeho nejdůležitější však je jednoznačné upřednostnění kremace před všemi tradičními metodami, jež by se mělo stát prioritou všech světových vlád.
Prevence je totiž základ.
Pomocí matematických modelů lze zkoumat celou řadu vznešených dějů, procesů či stavů: Malthusiánův model predikuje růst populace, Model racionálního chování spotřebitele zase pomáhá Teorii všeobecné rovnováhy prokázat existenci Paretova optima. Novodobí modeláři ale rozhodně nejsou jen smečkou „algebraických sucharů“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tedy alespoň ti působící na kanadských univerzitách v Ottawě a Carletonu.
Tamější učené mozky vedené profesorem Robertem Smithem totiž nedávno publikovaly akademickou práci s akademicky dlouhým názvem zato velmi neakademickým obsahem: When Zombies Attack! – Mathematical Modelling of an Outbreak of Zombie Infection (k dispozici je pouze html verze, originální pdf hlásí problém při stahování).
Hraví vědci se v ní pokoušejí zodpovědět palčivou otázku trápící lidské pokolení od chvíle, kdy nespokojený zemědělec Kain ubil svého bratříčka Ábela,čímž mimovolně obohatil jazyk o slůvko mrtvola. Otázku zda lidské pokolení přežije noc oživlých mrtvol, povstání zombie, brutální a nekompromisní atak našich předků, kteří neprozíravě ignorovali výzvy Spolku přátel žehu a rozhodli se pro klasický pohřeb do země.
Jako nejvhodnější nástroj analýzy akademici zvolili již zmíněné matematické modelování. Informace pak čerpali z populárních béčkových hororů, v nichž se to bojechtivými zombíky s neukojitelným apetitem po předlouhém dlení (či spíše tlení) přímo hemží. Nechme ale raději mluvit kanadské vědce samotné.
„V díle nastiňujeme základní model budoucího povstání zombie, v němž se nákaza šíří mezi živými v podobě infekce. Výsledek souboje mezi lidmi a zombie pak nacházíme pomocí numerického řešení. Následně se věnujeme zušlechtění modelu implementací latentního stádia zombifikace. Pracujeme tak i s obdobím mezi infikací jedince mutaci vyvolávajícím virem a jeho finální přeměnou v oživlého neživého. Další proměnnou, se kterou model pracuje, je snaha lidského pokolení zabránit šíření infekce. Máme na mysli různá karanténní opatření a spěšné hledání protilátky zabraňující mutaci. V závěru pak implementujeme i vliv náhlého snížení počtu zombie nevyvolaného lidskou aktivitou a vymezujeme podmínky, za kterých k němu může dojít.“ píši vědci v abstraktu k dílu.
A k čemu vědci došli?
Matematické modelování prokázalo, že den posledního soudu, apokalypsu nezombického veškerenstva, odvrátí jen rychlý agresivní protiútok lidského rodu, což velmi pěkně ilustruje zombická rovnice, s níž se můžete seznámit v pravém sloupci vedle tohoto textu.
„Karanténa či hledání léku by sice mohlo být úspěšné, mnohem účinnější však bude, pokud na nemrtvé udeříme tvrdě a opakovaně (v anglickém originále to hit hard and hit often),“píše se v závěru stati.
Obecně vzato jsou však šance lidí na porážku mutantů prachbídné.
Každý z nás by se proto měl připravit na nejhorší: vykopat si vlastní protizombický kryt a předzásobit se motorovou pilou, benzínem a pro jistotu i náhradním řetězem, kterýžto se má tendenci tupit, pokud s ním řežete vícero nemrtvých končetin najednou.
Ze všeho nejdůležitější však je jednoznačné upřednostnění kremace před všemi tradičními metodami, jež by se mělo stát prioritou všech světových vlád.
Prevence je totiž základ.
Mayday May Day!
Finmag (září 2009)
Zatímco u nás v postkomunistické České republice slavíme Svátek práce 1. máje, abychom uctili stávku amerických dělníků z 1886 za osmihodinovou pracovní dobu, ve Spojených státech Labor Day proběhl tento týden. Američané totiž Svátek práce slaví každé první zářijové pondělí na počest úspěšného boje kanadských odborářů. Svět je zkrátka plný paradoxů.
To ale není zdaleka vše.
Ony se totiž od roku 1887 v USA slavily Svátky práce hned dva. První na počest kanadských odborářů a druhý připomínající chicagské události z roku 1886. Oba samozřejmě neoficiálně. Proč tedy nakonec Kongres v roce 1894 jako oficiální Svátek práce uzákonil ten komemorující dění v sousední zemi? Za vše mohou politické tahanice.
Po brutálním potlačení další velké americké stávky z konce předminulého století – slavné Pullman strike, v níž se proti sobě postavili odbory a mocní „železniční kapitalisté“, totiž administrativa tehdejšího prezidenta Grovera Clevelanda zoufale hledala cestu, jak co nejrychleji a s co nejmenší námahou znovuzískat pošramocenou přízeň veřejnosti. Když tu kohosi napadlo, že by nebylo od věci obdarovat rozčílené odboráře nějakým tím „svatým dnem“. Odborářský vlk by se tak alespoň na čas nažral a zákoník práce zůstal celý…
Logicky přišla řeč na 1. květen. Jakmile se ale politici sesedli okolo kulatého stolu, aby celou věc probrali, zjistili, že to není to pravé ořechové. Každý rok by se totiž museli potýkat se zástupy nespokojených soustružníků, jimž by stačilo špitnout do upracovaných oušek slůvko o krutém osudu jejich bratří z roku 1886, a hněv a frustrace by vykonaly své. Inu, pohodlní nejsou jen politikové čeští. Právě proto nakonec Kongres za americký Svátek práce v rekordně krátkém čase uzákonil první zářijové pondělí. Přeci jen, do Kanady je to dále než do Chicaga. Kanadsko-americká vzájemnost navíc tehdy zdaleka nedosahovala takových kvalit jako dnes.
Pro úplnost dodejme, že ani lid, ani demokratičtí spolustraníci Clevelandovy snahy příliš neocenili. Když se prezident v roce 1896 pokusil o znovuzvolení, nedostal se přes ani nominační kongres (který se shodou okolností nekonal nikde jinde než v Chicagu). Jeho kandidatura nebyla schválena právě pro jeho postoje během a po skončení Pullmanovy stávky.
Kdyby se Cleveland byl býval zachoval jinak, mohl být jediným americkým prezidentem, který kdy v Bílém domě odsloužil tři funkční období (FDR byl zvolen čtyřikrát, zemřel ale krátce po začátku čtvrtého volebního období). Takhle po něm zbyly jen dvě čtyřletky a jeden nepovedený Svátek práce, který si dnes Američané připomínají jen jako symbol končícího se léta a především začátku nové sezóny Národní ligy amerického fotbalu.
A co se stalo s Prvním májem?
Ten se ve Spojených státech díky prezidentu-generálovi Dwightu D. Eisenhowerovi také oděl do svátečního. S prací má však společného pramálo. Zarytý bojovník proti komunismu Ike ho totiž na protest proti ideologizaci prvního máje za Železnou oponou vyhlásil Dnem loajality. Američané si během něho každoročně připomínají svou oddanost americkým ideálům, hodnotám a tradici.
A máme tu další paradox…
Proč si (proboha) Američané vybrali pro oslavu amerikánství právě datum, kdy všechny americké hodnoty dostaly povážlivě na frak?
Stávku amerických dělníků z roku 1886 si přeci svět nepřipomíná jen proto, že během ní američtí policisté postříleli na padesát svých krajanů-civilistů odhodlaných bojovat za uzákonění „prává na rozumnou pracovní dobu“, ale také kvůli „monstrprocesu“, který ji následoval. Během něho bylo k smrti odsouzeno sedm z osmi obžalovaných amerických odborářů-anarchistů za to, že nezabránili (sic!) vhození bomby, jež masakr odstartovala, mezi policisty. Žalobce, který pro nedostatek důkazů nedokázal určit přímého viníka, se totiž rozhodl aplikovat princip kolektivní viny. Zkrátka: Padni, komu padni!
Horší den pro vyvěšení americké vlajky byste v kalendáři opravdu hledali jen těžko…
Zatímco u nás v postkomunistické České republice slavíme Svátek práce 1. máje, abychom uctili stávku amerických dělníků z 1886 za osmihodinovou pracovní dobu, ve Spojených státech Labor Day proběhl tento týden. Američané totiž Svátek práce slaví každé první zářijové pondělí na počest úspěšného boje kanadských odborářů. Svět je zkrátka plný paradoxů.
To ale není zdaleka vše.
Ony se totiž od roku 1887 v USA slavily Svátky práce hned dva. První na počest kanadských odborářů a druhý připomínající chicagské události z roku 1886. Oba samozřejmě neoficiálně. Proč tedy nakonec Kongres v roce 1894 jako oficiální Svátek práce uzákonil ten komemorující dění v sousední zemi? Za vše mohou politické tahanice.
Po brutálním potlačení další velké americké stávky z konce předminulého století – slavné Pullman strike, v níž se proti sobě postavili odbory a mocní „železniční kapitalisté“, totiž administrativa tehdejšího prezidenta Grovera Clevelanda zoufale hledala cestu, jak co nejrychleji a s co nejmenší námahou znovuzískat pošramocenou přízeň veřejnosti. Když tu kohosi napadlo, že by nebylo od věci obdarovat rozčílené odboráře nějakým tím „svatým dnem“. Odborářský vlk by se tak alespoň na čas nažral a zákoník práce zůstal celý…
Logicky přišla řeč na 1. květen. Jakmile se ale politici sesedli okolo kulatého stolu, aby celou věc probrali, zjistili, že to není to pravé ořechové. Každý rok by se totiž museli potýkat se zástupy nespokojených soustružníků, jimž by stačilo špitnout do upracovaných oušek slůvko o krutém osudu jejich bratří z roku 1886, a hněv a frustrace by vykonaly své. Inu, pohodlní nejsou jen politikové čeští. Právě proto nakonec Kongres za americký Svátek práce v rekordně krátkém čase uzákonil první zářijové pondělí. Přeci jen, do Kanady je to dále než do Chicaga. Kanadsko-americká vzájemnost navíc tehdy zdaleka nedosahovala takových kvalit jako dnes.
Pro úplnost dodejme, že ani lid, ani demokratičtí spolustraníci Clevelandovy snahy příliš neocenili. Když se prezident v roce 1896 pokusil o znovuzvolení, nedostal se přes ani nominační kongres (který se shodou okolností nekonal nikde jinde než v Chicagu). Jeho kandidatura nebyla schválena právě pro jeho postoje během a po skončení Pullmanovy stávky.
Kdyby se Cleveland byl býval zachoval jinak, mohl být jediným americkým prezidentem, který kdy v Bílém domě odsloužil tři funkční období (FDR byl zvolen čtyřikrát, zemřel ale krátce po začátku čtvrtého volebního období). Takhle po něm zbyly jen dvě čtyřletky a jeden nepovedený Svátek práce, který si dnes Američané připomínají jen jako symbol končícího se léta a především začátku nové sezóny Národní ligy amerického fotbalu.
A co se stalo s Prvním májem?
Ten se ve Spojených státech díky prezidentu-generálovi Dwightu D. Eisenhowerovi také oděl do svátečního. S prací má však společného pramálo. Zarytý bojovník proti komunismu Ike ho totiž na protest proti ideologizaci prvního máje za Železnou oponou vyhlásil Dnem loajality. Američané si během něho každoročně připomínají svou oddanost americkým ideálům, hodnotám a tradici.
A máme tu další paradox…
Proč si (proboha) Američané vybrali pro oslavu amerikánství právě datum, kdy všechny americké hodnoty dostaly povážlivě na frak?
Stávku amerických dělníků z roku 1886 si přeci svět nepřipomíná jen proto, že během ní američtí policisté postříleli na padesát svých krajanů-civilistů odhodlaných bojovat za uzákonění „prává na rozumnou pracovní dobu“, ale také kvůli „monstrprocesu“, který ji následoval. Během něho bylo k smrti odsouzeno sedm z osmi obžalovaných amerických odborářů-anarchistů za to, že nezabránili (sic!) vhození bomby, jež masakr odstartovala, mezi policisty. Žalobce, který pro nedostatek důkazů nedokázal určit přímého viníka, se totiž rozhodl aplikovat princip kolektivní viny. Zkrátka: Padni, komu padni!
Horší den pro vyvěšení americké vlajky byste v kalendáři opravdu hledali jen těžko…
Předvolební noční můra
Finmag (září 2009)
Buďte ostražití, v temných koutech světa jsou věci starší a horší než skřeti (Gandalf Šedý).
Časy, kdy měl každý vládce svého dvorního šaška, patří minulosti. Králové vymřeli a na jejich místo nastoupili muži z lidu – demokraté. I nová rasa vládců však rychle pochopila, že bez šašků to zkrátka nepůjde. Jenže kdysi oblíbená instituce dvorního klaunovství si mezitím si vysloužila stigma aristokratického přežitku. Dovedete si představit větší plýtvání penězi, než kdyby si ta či ona politická strana kromě svého komického ansámblu vydržovala ještě dvorního šášu? Jen těžko… Proto se hitem současnosti stal klauní outsourcing. Účty posíláme do Indie, IT řeší na Filipínách a marketing v Anglii. Tak proč si neoutsourcovat také nějakého toho šaška, řekli si politikové.
Když jsem si předevčírem těsně před usnutím přečetl, jak námluvy stran a komediantů dopadly, rozesmál jsem se na plné kolo. Vrána k vráně sedá… dál už to jistě znáte. Kdybych byl věděl, že mě hvězdy hudebního nebe zanedlouho navštíví, asi bych reagoval jinak.
…
Všechno začalo krátce potom, co jsem zavřel oči. Obrysy nábytku v ložnici se pomalu rozplynuly a já si uvědomil, že stojím na kraji hlubokého lesa. Nejdřív mě napadlo, že by to mohl být Fangorn, bájný les z pera J. R. R. Tolkiena obývaný enty. Nastavil jsem se proto na entštinu, pomalou, rezonantní, opakující se a vskutku rozvláčnou řeč tvarovanou z rozmanitých vokálových odstínů, jak ji popisuje Tolkien, a začal jsem odříkávat předlouhé entí dobrý den. Ještě jsem nebyl ani na konci slůvka dobrý, když tu zpoza vysokého trsu trávy vyskočil zakrslý skřet Michal David s kapelou a za všech sil zapištěl:
Pijeme kolu, pijeme kolu…
Rychle jsem pochopil, že dnes v noci jsem se do Středozemě nepodíval. V domnění, že pokud něco neudělám, musejí mi co chvíli prasknout bubínky, jsem zatnul zuby a zakvílel gibsonovské: svóóóbóóódu! Třemi skoky jsem se ocitl u skřetího frontmana, vytrhl mu jeho hybrid kláves a kytary a rozrazil ho vejpůl o Davidovu pleš. Podobný osud pak stihl i zbytek kapely. Už už jsem si myslel, že mám vyhráno, jenže ten dadaistický pohrobek z posledních sil zaskřehotal:
Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít….
Než bys řekl Rath, vyřítil se zpoza statného dubu další chlupatý patvor. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že to není Bilbo Pytlík, ale Pavel Vítek s oranžovou šálou a kokršpanělím pohledem. Mám rád vůni tvý kůže, hřej, když můžeš mě hřát, zakdákal jak slípka natahovaná na skřipec. Víc toho naštěstí nestihl. Začal jsem se totiž dostávat do tempa.
Odnesli to jak Kabáti, tak Jožo z Elánu i s celou Kerndlovic famílií… Jeden za druhým. Připadal jsem si jako počítačové arkádě. Nejdéle vydržela Katka Brožová. Čtyři vrstvy sádrového make-upu kladly větší odpor než mithrilová helmice.
Každá správná hra má na konci úrovně finálního bose – megapříšeru. Tím mým byl zpívající učitel-kulturista Martin Maxa. Ty máš svaly, já mám čáry, dodal jsem si odvahu před bojem. Teprve potom jsem si všiml, že se Maxovi na vytahaných lalůčcích houpou dvě třešničky. Zdroj té nejhorší magie, jakou kdy lidstvo stvořilo. Dostal jsem strach… Věděl jsem, že jeho zaklínadla budou černější než noc z 26. na 27. června 1950. Mrazivější pot mi po zádech ještě netekl. Když neuspěla ona, jak můžu já?
Maxa se jen pousmál, složil ruce na prsou a ležérně pohodil hlavou. Poslední, co si pamatuju, než mě tlaková vlna srazila k zemi, bylo jeho nasládlé:
C'est la vie…
Když včera páni politikové předčasnou volební taškařici definitivě zrušili, spadl, mi na rozdíl od jiných, balvan ze srdce. Dalšího půl roku mě snad žádný podobný noční trip nečeká. Dvě platíčka umrtvujícího Rohypnolu ale raději nechávám v pohotovostní poloze na nočním stolku. Kdo ví, jak to všechno bude…
Buďte ostražití, v temných koutech světa jsou věci starší a horší než skřeti (Gandalf Šedý).
Časy, kdy měl každý vládce svého dvorního šaška, patří minulosti. Králové vymřeli a na jejich místo nastoupili muži z lidu – demokraté. I nová rasa vládců však rychle pochopila, že bez šašků to zkrátka nepůjde. Jenže kdysi oblíbená instituce dvorního klaunovství si mezitím si vysloužila stigma aristokratického přežitku. Dovedete si představit větší plýtvání penězi, než kdyby si ta či ona politická strana kromě svého komického ansámblu vydržovala ještě dvorního šášu? Jen těžko… Proto se hitem současnosti stal klauní outsourcing. Účty posíláme do Indie, IT řeší na Filipínách a marketing v Anglii. Tak proč si neoutsourcovat také nějakého toho šaška, řekli si politikové.
Když jsem si předevčírem těsně před usnutím přečetl, jak námluvy stran a komediantů dopadly, rozesmál jsem se na plné kolo. Vrána k vráně sedá… dál už to jistě znáte. Kdybych byl věděl, že mě hvězdy hudebního nebe zanedlouho navštíví, asi bych reagoval jinak.
…
Všechno začalo krátce potom, co jsem zavřel oči. Obrysy nábytku v ložnici se pomalu rozplynuly a já si uvědomil, že stojím na kraji hlubokého lesa. Nejdřív mě napadlo, že by to mohl být Fangorn, bájný les z pera J. R. R. Tolkiena obývaný enty. Nastavil jsem se proto na entštinu, pomalou, rezonantní, opakující se a vskutku rozvláčnou řeč tvarovanou z rozmanitých vokálových odstínů, jak ji popisuje Tolkien, a začal jsem odříkávat předlouhé entí dobrý den. Ještě jsem nebyl ani na konci slůvka dobrý, když tu zpoza vysokého trsu trávy vyskočil zakrslý skřet Michal David s kapelou a za všech sil zapištěl:
Pijeme kolu, pijeme kolu…
Rychle jsem pochopil, že dnes v noci jsem se do Středozemě nepodíval. V domnění, že pokud něco neudělám, musejí mi co chvíli prasknout bubínky, jsem zatnul zuby a zakvílel gibsonovské: svóóóbóóódu! Třemi skoky jsem se ocitl u skřetího frontmana, vytrhl mu jeho hybrid kláves a kytary a rozrazil ho vejpůl o Davidovu pleš. Podobný osud pak stihl i zbytek kapely. Už už jsem si myslel, že mám vyhráno, jenže ten dadaistický pohrobek z posledních sil zaskřehotal:
Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít….
Než bys řekl Rath, vyřítil se zpoza statného dubu další chlupatý patvor. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že to není Bilbo Pytlík, ale Pavel Vítek s oranžovou šálou a kokršpanělím pohledem. Mám rád vůni tvý kůže, hřej, když můžeš mě hřát, zakdákal jak slípka natahovaná na skřipec. Víc toho naštěstí nestihl. Začal jsem se totiž dostávat do tempa.
Odnesli to jak Kabáti, tak Jožo z Elánu i s celou Kerndlovic famílií… Jeden za druhým. Připadal jsem si jako počítačové arkádě. Nejdéle vydržela Katka Brožová. Čtyři vrstvy sádrového make-upu kladly větší odpor než mithrilová helmice.
Každá správná hra má na konci úrovně finálního bose – megapříšeru. Tím mým byl zpívající učitel-kulturista Martin Maxa. Ty máš svaly, já mám čáry, dodal jsem si odvahu před bojem. Teprve potom jsem si všiml, že se Maxovi na vytahaných lalůčcích houpou dvě třešničky. Zdroj té nejhorší magie, jakou kdy lidstvo stvořilo. Dostal jsem strach… Věděl jsem, že jeho zaklínadla budou černější než noc z 26. na 27. června 1950. Mrazivější pot mi po zádech ještě netekl. Když neuspěla ona, jak můžu já?
Maxa se jen pousmál, složil ruce na prsou a ležérně pohodil hlavou. Poslední, co si pamatuju, než mě tlaková vlna srazila k zemi, bylo jeho nasládlé:
C'est la vie…
Když včera páni politikové předčasnou volební taškařici definitivě zrušili, spadl, mi na rozdíl od jiných, balvan ze srdce. Dalšího půl roku mě snad žádný podobný noční trip nečeká. Dvě platíčka umrtvujícího Rohypnolu ale raději nechávám v pohotovostní poloze na nočním stolku. Kdo ví, jak to všechno bude…
Když žárovky promluví
Finmag (září 2009)
Ačkoliv je současný svět protkaný internetovou pavučinou tak malý jako ještě nikdy předtím, stále na něm najdeme řadu černých míst. Jedno z nich leží přímo v srdci makroekonomických statistik: Jak věrohodně měřit hrubý domácí produkt států jako Severní Korea, Somálsko, Barma nebo Demokratická republika Kongo, které žádná agregovaná data nepublikují, nebo jimi záměrně manipulují?
Podle vědců působících na Brownově univerzitě, jedné z osmi amerických vzdělávacích institucí sdružených do Ivy League, se odpověď na tuto otázku skrývá tam, kde by ji hledal jen málokdo, ve hvězdách. Přesněji řečeno v nočním satelitním snímkování a následném porovnání intenzity záření v různých časových bodech.
Alternativní proxies
Ekonomové John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard svým výzkumem, jehož výsledky shrnují v práci Measuring Economic Growth From Outer Space, navazují na dlouhou tradici hledání rozličných pomůcek (proxies), které pomáhají měřit HDP tam, kde tradiční metody selhávají.
Jmenujme například pokus Mezinárodního měnového fondu měřit růst HDP Jamajky ze změn ve spotřebě elektrické energie. Díky němu dnes víme, že zatímco oficiálně naměřený růst HDP činil pouhých 0,3 % ročně, skutečný výkon ekonomiky rostl každým rokem o2,7 %. Rozdíl mezi naměřenými hodnotami pak pomohl MMF vysvětlit, jak to, že mezi lety 1980 a 2004 rostlo jamajské HDP jen o 1,6 procenta, když investice za sledované období narostly z 15 % procent na 33 % hrubého domácího produktu. Na vině byl prudký rozvoj stínové (šedé) ekonomiky, který oficiální vládní nástroje, na rozdíl od účtů energetiků, zachytit nemohly.
Neméně zajímavý, i když jistě méně validní, je také pokus Davida F. Gooda měřit ekonomický výkon 22 regionů habsburského mocnářství mezi lezy 1870–1910 množstvím odeslaných dopisů, nebo snaha Richarda H. Steckela a Jerome C. Rosea určit životní úroveň a míru sociální nerovnosti za poslední dvě tisíciletí pomocí analýzy kosterních nálezů.
Je satelitní snímkování validní?
Vraťme se ale zpět ke snímkování noční krajiny. Mají rozsvícená okna či silnější žárovky v lampách pouličního osvětlení vůbec něco společného s ekonomickým rozvojem dané oblasti? I zde je validita výzkumu, tedy požadavek smysluplného vztahu mezi stanoveným cílem výzkumu a skutečně dosaženými výsledky, na první pohled značně problematická.
Vědci z Brownovy univerzity však argumentují logicky: „Nepopíráme, že intenzita světelného záření podléhá řadě vnějších vlivů, ani že její měření není zcela přesné, přesto se domníváme, že je lepší pracovat alespoň s nějakými daty pocházejícími z neutrálních zdrojů, než se žádnými,“ dočteme se ve výzkumné práci.
Satelitní snímkování pak vědci vidí také jako vhodný korekční doplněk ke stávajícím metodám (nejrozšířenější jsou produkční, výdajová a důchodková). „Protože zatím nemáme bezchybný měřící nástroj pro výpočet HDP, je lepší pracovat s více nedokonalými měřeními než jedním, zvláště pokud spolu odchylky jednotlivých nástrojů nekorelují,“ dodávají.
John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard dalé představují další výhody jejich postupu: je možné ho aplikovat na jakoukoliv geografickou jednotku – můžeme tedy měřit jak HDP velkých států, tak i mnohem menších jednotek, jako jsou kraje či městské oblasti, pro něž jakákoliv data velmi často chybí; satelitní snímky jsou navíc k dispozici mnohem častěji než klasické statistiky a jejich vyhodnocování je mnohem rychlejší, dokážou proto mnohem dříve zareagovat na aktuální vývoj. Z nich akademici zmiňují například objevení nerostných surovin v dané lokalitě či občanské nepokoje.
Jako houby po dešti
Dalším zajímavým přínosem této metody je prokázání korelace mezi zvýšenou produkcí zemědělských oblastí zapříčiněnou prudkým zvýšením srážek a následným rozvojem měst. Zatímco dosud se předpokládalo, že vyšší úroda snižuje migraci do měst a tím zpomaluje jejich rozvoj, studie prokázala, že ve třech letech následujících po roce s nebývale vysokým srážkovým úhrnem dochází ve městech k intenzivnímu nárůstu světelného záření (až o 14 % během druhého roku).
Vědci to vysvětlují ochotou farmářů utrácet nadstandardní zisky za „urbánní produkty“ zemědělskými stroji a hnojivy počínaje a alkoholem konče (analýze bylo podrobeno celkem 541 afrických měst a k nim náležících venkovských oblastí v 18 afrických státech po dobu devíti let). Vyšší úroda tedy nejspíše zpomaluje urbanizaci (není však možné vyloučit, že je vyšší záření způsobeno lidmi, kteří „chytí šanci za pačesy“ a rozhodnou se nechat svá pole ladem věnovat se například prodeji hnojiv), samotné HDP dané oblasti ale zvyšuje.
Barmská fantasmagorie
A jak dopadlo samotné měření „hrubého světelného produktu“? Studie se zaměřila na 36 nejchudších zemí planety, u nichž porovnávala intenzitu záření z let 1992 a 1993 s tou v letech 2002 a 2003.
Zatímco v Demokratické republice Kongo HDP podle Světové banky ročně klesalo o 2,6 %, informace ze satelitů hovoří o 2,5% ročním nárůstu. Podobně pozitivní korekce se dočkal také Surinam a Papua Nová Guinea. Opačně pochodily například Súdán a Mozambik. Nejhůře však dopadla barmská vojenská junta. Zatímco Světová banka operuje s čísly převzatými od prokádrovaných barmských statistiků vykazujícími roční růst 8,6 %, satelity ukazují jen 3,4% roční zvýšení.
Právě ve verifikaci podobně nadsazených růstových hodnot u autoritativních či totalitních režimů, pro něž je jakákoliv statistika dobrá, jen pokud ukazuje „ty správné“ výsledky, je pravděpodobně možné nalézt největší přínos této nové metody. Zajímavá jsou však i aktuální zjištění na subnacionální úrovni.
Jaksi „pro zajímavost“ práce obsahuje také dvojici srovnávacích fotografií východní Evropy z let 1992 a 2002 (více obrázek napravo). Již na první pohled je z nich patrné, kteréže státy se za posledních deset lety vydaly správných směrem. Zatímco v Moldávii a na Ukrajině se svítí výrazně méně, Polsko, Maďarsko a Rumunsko se doslova rozzářily.
Ačkoliv je současný svět protkaný internetovou pavučinou tak malý jako ještě nikdy předtím, stále na něm najdeme řadu černých míst. Jedno z nich leží přímo v srdci makroekonomických statistik: Jak věrohodně měřit hrubý domácí produkt států jako Severní Korea, Somálsko, Barma nebo Demokratická republika Kongo, které žádná agregovaná data nepublikují, nebo jimi záměrně manipulují?
Podle vědců působících na Brownově univerzitě, jedné z osmi amerických vzdělávacích institucí sdružených do Ivy League, se odpověď na tuto otázku skrývá tam, kde by ji hledal jen málokdo, ve hvězdách. Přesněji řečeno v nočním satelitním snímkování a následném porovnání intenzity záření v různých časových bodech.
Alternativní proxies
Ekonomové John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard svým výzkumem, jehož výsledky shrnují v práci Measuring Economic Growth From Outer Space, navazují na dlouhou tradici hledání rozličných pomůcek (proxies), které pomáhají měřit HDP tam, kde tradiční metody selhávají.
Jmenujme například pokus Mezinárodního měnového fondu měřit růst HDP Jamajky ze změn ve spotřebě elektrické energie. Díky němu dnes víme, že zatímco oficiálně naměřený růst HDP činil pouhých 0,3 % ročně, skutečný výkon ekonomiky rostl každým rokem o2,7 %. Rozdíl mezi naměřenými hodnotami pak pomohl MMF vysvětlit, jak to, že mezi lety 1980 a 2004 rostlo jamajské HDP jen o 1,6 procenta, když investice za sledované období narostly z 15 % procent na 33 % hrubého domácího produktu. Na vině byl prudký rozvoj stínové (šedé) ekonomiky, který oficiální vládní nástroje, na rozdíl od účtů energetiků, zachytit nemohly.
Neméně zajímavý, i když jistě méně validní, je také pokus Davida F. Gooda měřit ekonomický výkon 22 regionů habsburského mocnářství mezi lezy 1870–1910 množstvím odeslaných dopisů, nebo snaha Richarda H. Steckela a Jerome C. Rosea určit životní úroveň a míru sociální nerovnosti za poslední dvě tisíciletí pomocí analýzy kosterních nálezů.
Je satelitní snímkování validní?
Vraťme se ale zpět ke snímkování noční krajiny. Mají rozsvícená okna či silnější žárovky v lampách pouličního osvětlení vůbec něco společného s ekonomickým rozvojem dané oblasti? I zde je validita výzkumu, tedy požadavek smysluplného vztahu mezi stanoveným cílem výzkumu a skutečně dosaženými výsledky, na první pohled značně problematická.
Vědci z Brownovy univerzity však argumentují logicky: „Nepopíráme, že intenzita světelného záření podléhá řadě vnějších vlivů, ani že její měření není zcela přesné, přesto se domníváme, že je lepší pracovat alespoň s nějakými daty pocházejícími z neutrálních zdrojů, než se žádnými,“ dočteme se ve výzkumné práci.
Satelitní snímkování pak vědci vidí také jako vhodný korekční doplněk ke stávajícím metodám (nejrozšířenější jsou produkční, výdajová a důchodková). „Protože zatím nemáme bezchybný měřící nástroj pro výpočet HDP, je lepší pracovat s více nedokonalými měřeními než jedním, zvláště pokud spolu odchylky jednotlivých nástrojů nekorelují,“ dodávají.
John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard dalé představují další výhody jejich postupu: je možné ho aplikovat na jakoukoliv geografickou jednotku – můžeme tedy měřit jak HDP velkých států, tak i mnohem menších jednotek, jako jsou kraje či městské oblasti, pro něž jakákoliv data velmi často chybí; satelitní snímky jsou navíc k dispozici mnohem častěji než klasické statistiky a jejich vyhodnocování je mnohem rychlejší, dokážou proto mnohem dříve zareagovat na aktuální vývoj. Z nich akademici zmiňují například objevení nerostných surovin v dané lokalitě či občanské nepokoje.
Jako houby po dešti
Dalším zajímavým přínosem této metody je prokázání korelace mezi zvýšenou produkcí zemědělských oblastí zapříčiněnou prudkým zvýšením srážek a následným rozvojem měst. Zatímco dosud se předpokládalo, že vyšší úroda snižuje migraci do měst a tím zpomaluje jejich rozvoj, studie prokázala, že ve třech letech následujících po roce s nebývale vysokým srážkovým úhrnem dochází ve městech k intenzivnímu nárůstu světelného záření (až o 14 % během druhého roku).
Vědci to vysvětlují ochotou farmářů utrácet nadstandardní zisky za „urbánní produkty“ zemědělskými stroji a hnojivy počínaje a alkoholem konče (analýze bylo podrobeno celkem 541 afrických měst a k nim náležících venkovských oblastí v 18 afrických státech po dobu devíti let). Vyšší úroda tedy nejspíše zpomaluje urbanizaci (není však možné vyloučit, že je vyšší záření způsobeno lidmi, kteří „chytí šanci za pačesy“ a rozhodnou se nechat svá pole ladem věnovat se například prodeji hnojiv), samotné HDP dané oblasti ale zvyšuje.
Barmská fantasmagorie
A jak dopadlo samotné měření „hrubého světelného produktu“? Studie se zaměřila na 36 nejchudších zemí planety, u nichž porovnávala intenzitu záření z let 1992 a 1993 s tou v letech 2002 a 2003.
Zatímco v Demokratické republice Kongo HDP podle Světové banky ročně klesalo o 2,6 %, informace ze satelitů hovoří o 2,5% ročním nárůstu. Podobně pozitivní korekce se dočkal také Surinam a Papua Nová Guinea. Opačně pochodily například Súdán a Mozambik. Nejhůře však dopadla barmská vojenská junta. Zatímco Světová banka operuje s čísly převzatými od prokádrovaných barmských statistiků vykazujícími roční růst 8,6 %, satelity ukazují jen 3,4% roční zvýšení.
Právě ve verifikaci podobně nadsazených růstových hodnot u autoritativních či totalitních režimů, pro něž je jakákoliv statistika dobrá, jen pokud ukazuje „ty správné“ výsledky, je pravděpodobně možné nalézt největší přínos této nové metody. Zajímavá jsou však i aktuální zjištění na subnacionální úrovni.
Jaksi „pro zajímavost“ práce obsahuje také dvojici srovnávacích fotografií východní Evropy z let 1992 a 2002 (více obrázek napravo). Již na první pohled je z nich patrné, kteréže státy se za posledních deset lety vydaly správných směrem. Zatímco v Moldávii a na Ukrajině se svítí výrazně méně, Polsko, Maďarsko a Rumunsko se doslova rozzářily.
Kimovi králičí mastodonti
Finmag (září 2009)
Karl Szmolinsky, východoněmecký penzista a vášnivý chovatel z městečka Eberswalde nedaleko Berlína, ví o králičích potřebách první poslední. A tak se není co divit, že jeho ušáci dorůstají opravdu olbřímích rozměrů. Robert – chlupatý král králů, s nímž chovatel vyhrál soutěž o největšího králíka Německa, vážil úctyhodných deset a půl kilogramu a vzrůstem předčil nejednoho psího mazlíčka.
Když si spokojený penzista odnášel v únoru roku 2007 roku pohár pro vítěze, on ani jeho chráněnec netušili, kam až se zpráva o mistrových pěstitelských kvalitách donese. Teorie chaosu zafungovala na sto procent. Obrázky zubatého monstra se rozletěly i do těch nejzapadlejších končin světa.
Tajemný host
Netrvalo dlouho a před Szmolinskeho chovnou stanicí zastavila černá opancéřovaná limuzína, z níž vystoupil pečlivě ustrojený muž s ostrými asijskými rysy. O králičí mastodonty projevili zájem špičky severokorejského komunistického režimu, který se dlouhodobě potýká s nedostatkem základních potravin, obzvláště těch bohatých na proteiny a tuky. Podle údajů Amnesty International činí denní příděl potravin z veřejné distribuční sítě, na níž je závislých 70 procent populace, naprosto nedostatečných 300 gramů na osobu na den. Jakékoliv maso je samozřejmě obrovskou vzácností. Jedinou šancí pro městské rodiny tak bývá nebezpečný a předražený černý trh. A právě to by měli obří králíci změnit.
Nabídka, která se neodmítá
Severokorejský diplomat Szmolinskeho požádal, zda by byl ochoten prodat totalitní diktatuře několik svých zubatých monster, jež by se staly základem nové chovné stanice. Pro Karla Szmolinskeho to byla nabídka, která se neodmítá. „Z každého králíka je možné získat až sedm kilogramů kvalitního masa, které pomohou nasytit hladovějící národ,“ pochlubil se pyšný chovatel novinářům přijíždějícím k farmě z celého světa.
Szmolinsky, jemuž mimo chovatelských kvalit nechybí ani ty lidské, se rozhodl vyslancům hladovějící země výrazně slevit. „Zatímco obyčejným zákazníkům prodávám králíky za 200 až 250 euro, pro Severokorejce budou k mání jen za 80 euro,“ přiznal Szmolinsky. „Doposud jsme se dohodli na prodeji 12 králíků – osmi samiček a čtyř samců. Navíc se do Severní Koreje chystám osobně, abych tamním chovatelům pomohl s výstavbou stanice. Pokud půjde vše podle plánu a zvířata budou řádně krmena, mohlo by do roka přijít na svět až 60 potomků,“ informoval novináře německý optimista. Pro chovatele bude výlet do Pchjongjangu vůbec první cestou do zahraniční v životě.
Co bude dnes k večeři?
Králíky přitom Kim Čong-ilův režim podporuje teprve krátce. Ke změně „chovatelské politiky“ ho přiměla až nedávno publikovaná vědecká zpráva. Severokorejský výzkumný tým v jejím závěru konstatuje, že právě ušáci jsou „nejekonomičtějšími chovnými zvířaty nenáročnými na stravu zato velmi výživnými.“
Mimo Korejců projevili zájem také chovatelé z Číny. „Produkci zvyšovat nehodlám, vykrmení takového desetikilového králíka je drahé a časově náročně,“ odmítl rezolutně další spolupráci Karl.
Otázkou zůstává, kde sežene Kim obrovské množství krmiva, které mastodonti denně spucují, stejně jako jestli se králíci skutečně dostanou mezi podvyživený lid, nebo skončí na talířích místních pohlavárů. Jedno je jisté, Kim má nejraději humry.
Karl Szmolinsky, východoněmecký penzista a vášnivý chovatel z městečka Eberswalde nedaleko Berlína, ví o králičích potřebách první poslední. A tak se není co divit, že jeho ušáci dorůstají opravdu olbřímích rozměrů. Robert – chlupatý král králů, s nímž chovatel vyhrál soutěž o největšího králíka Německa, vážil úctyhodných deset a půl kilogramu a vzrůstem předčil nejednoho psího mazlíčka.
Když si spokojený penzista odnášel v únoru roku 2007 roku pohár pro vítěze, on ani jeho chráněnec netušili, kam až se zpráva o mistrových pěstitelských kvalitách donese. Teorie chaosu zafungovala na sto procent. Obrázky zubatého monstra se rozletěly i do těch nejzapadlejších končin světa.
Tajemný host
Netrvalo dlouho a před Szmolinskeho chovnou stanicí zastavila černá opancéřovaná limuzína, z níž vystoupil pečlivě ustrojený muž s ostrými asijskými rysy. O králičí mastodonty projevili zájem špičky severokorejského komunistického režimu, který se dlouhodobě potýká s nedostatkem základních potravin, obzvláště těch bohatých na proteiny a tuky. Podle údajů Amnesty International činí denní příděl potravin z veřejné distribuční sítě, na níž je závislých 70 procent populace, naprosto nedostatečných 300 gramů na osobu na den. Jakékoliv maso je samozřejmě obrovskou vzácností. Jedinou šancí pro městské rodiny tak bývá nebezpečný a předražený černý trh. A právě to by měli obří králíci změnit.
Nabídka, která se neodmítá
Severokorejský diplomat Szmolinskeho požádal, zda by byl ochoten prodat totalitní diktatuře několik svých zubatých monster, jež by se staly základem nové chovné stanice. Pro Karla Szmolinskeho to byla nabídka, která se neodmítá. „Z každého králíka je možné získat až sedm kilogramů kvalitního masa, které pomohou nasytit hladovějící národ,“ pochlubil se pyšný chovatel novinářům přijíždějícím k farmě z celého světa.
Szmolinsky, jemuž mimo chovatelských kvalit nechybí ani ty lidské, se rozhodl vyslancům hladovějící země výrazně slevit. „Zatímco obyčejným zákazníkům prodávám králíky za 200 až 250 euro, pro Severokorejce budou k mání jen za 80 euro,“ přiznal Szmolinsky. „Doposud jsme se dohodli na prodeji 12 králíků – osmi samiček a čtyř samců. Navíc se do Severní Koreje chystám osobně, abych tamním chovatelům pomohl s výstavbou stanice. Pokud půjde vše podle plánu a zvířata budou řádně krmena, mohlo by do roka přijít na svět až 60 potomků,“ informoval novináře německý optimista. Pro chovatele bude výlet do Pchjongjangu vůbec první cestou do zahraniční v životě.
Co bude dnes k večeři?
Králíky přitom Kim Čong-ilův režim podporuje teprve krátce. Ke změně „chovatelské politiky“ ho přiměla až nedávno publikovaná vědecká zpráva. Severokorejský výzkumný tým v jejím závěru konstatuje, že právě ušáci jsou „nejekonomičtějšími chovnými zvířaty nenáročnými na stravu zato velmi výživnými.“
Mimo Korejců projevili zájem také chovatelé z Číny. „Produkci zvyšovat nehodlám, vykrmení takového desetikilového králíka je drahé a časově náročně,“ odmítl rezolutně další spolupráci Karl.
Otázkou zůstává, kde sežene Kim obrovské množství krmiva, které mastodonti denně spucují, stejně jako jestli se králíci skutečně dostanou mezi podvyživený lid, nebo skončí na talířích místních pohlavárů. Jedno je jisté, Kim má nejraději humry.
Kup si dům, dostaneš ženu zdarma
Finmag (září 2009)
Stará židovská anekdota praví, že moderní společnost stojí na třech základních idejích, jejichž autory jsou Karel Marx, Sigmund Freud a Albert Einstein.
Marx prý kdysi řekl Freudovi: „Všechno se točí okolo peněz.“ Slavný psychoanalytik mu na to opáčil: „Mýlíte se, Karle, svět se netočí okolo peněž nýbrž okolo sexu“. I rozpoutala se zuřivá hádka. Argument stíhal argument, ale ti dva se ne a ne dohodnout. Znesvářené kohouty nakonec roztrhl až „třetí vzadu“, Albert Einstein: „Pánové, nehádejte se, je to zbytečné. Pravdu máte oba. Všechno na světě je totiž relativní.“
Kdykoliv přijde řeč na dění v Číně, platí moudrá slova Alberta „Singlšutra“ dvojnásob. Přesto nelze zapomínat ani na peníze, ani na sex.
Čínské hospodářství je na tom v porovnání se zbytkem světa dobře. Alespoň to hlásají místní statistikové. Přesto se Číně krize nevyhnula. Svědčí o tom i razantní pokles poptávky po luxusních nemovitostech v centrech velkých měst probíhající od začátku letošního roku. Tak jako v České republice na ni doplácejí především velcí developeři, jejichž zisky jsou měsíc od měsíce nižší. Problémy však mají i ti lokální.
Ekonomická krize však zdaleka není to jediné, co nelidnatější zemi světa trápí. Čína totiž zároveň bojuje i s krizí demografickou. Nedávno zveřejněný vládní výzkum jen potvrdil co, se o zemi šušká již dlouho: Čínu trápí nejen rychle stárnoucí populace, ale především obrovský nepoměr mezi muži a ženami. Podle odhadů David M. Kennedy Center for International Studies jich bude v zemi v roce 2020 o 35 milionů více než dívek. Mohou zato především tzv. selektivní potraty, při nichž jsou ženám z těla odebírány sociálně neperspektivní, tj. femininní zárodky. Ty vedly až k tomu, že se změnil poměr mezi pohlavími novorozenců z přirozených 105–6 chlapců na 100 dívek až na současných 113 chlapců na každých 100 narozených dívek.
V Číně se tak každý rok rodí o 13 procent mužů více!
Jakmile tyto generace plonkových chlapců dospějí, což se děje právě teď, nastává mezi nimi urputný boj o ženské protějšky. Zatímco bohatá a co do počtu obyvatel mnohem menší Jižní Korea, kterou trápí stejný problém, situaci řeší importem chudých žen z jihovýchodní Asie (především z Filipín), Číňané si tento luxus dovolit nemohou. Zoufalou situaci by navíc nezvrátil ani import všech svobodných Filipínek a Thajek dohromady. Je proto potřeba hledat neotřelá řešení.
S jedním takovým nedávno přišli majitelé pekingského developera, společnosti Jin Tai Cheng. Firma se náhlý pokles zakázek rozhodla řešit opravdu kreativně: ke každé zakoupené nemovitosti v luxusním resortu Ecological Bay (sic!) totiž firma nenabízí otřepané auto, pojištění nebo bazén, ale přímo paní domu. Zkrátka a dobře: Koupíte-li dům, dostanete manželku zdarma!
Kroutíte hlavou? Pak vězte, že nejde o nic nelegálního. Společnost zkrátka povzbuzuje movité kupce, aby se začaly intimně stýkat s jejich krásnými zaměstnankyněmi z oddělení prodeje. Jejich fota dokonce vystavila na internet. Pokud takový pár skutečně dorazí až k oltáři, slibuje Jin Tai Cheng vyplatit novomanželům sympatických 60 tisíc jüanů. V přepočtu na české koruny více než 150 tisíc.
Všechny pohledné slečny se svým „darováním“ samozřejmě předem souhlasily. Co víc, pokud si dívku některý z kupců vybere, dostane dáma návdavkem nejen manželovu kreditní kartu, ale také osm procent z prodejní ceny nemovitosti.
V zemi, kde je příliš mnoho volných bytů a příliš málo nezdaných žen, to vůbec nezní jako špatný nápad. Oficiální stránky společnosti bohužel neinformují, jestli akce platí také pro zahraniční klienty. Věřme ale, že ano
Stará židovská anekdota praví, že moderní společnost stojí na třech základních idejích, jejichž autory jsou Karel Marx, Sigmund Freud a Albert Einstein.
Marx prý kdysi řekl Freudovi: „Všechno se točí okolo peněz.“ Slavný psychoanalytik mu na to opáčil: „Mýlíte se, Karle, svět se netočí okolo peněž nýbrž okolo sexu“. I rozpoutala se zuřivá hádka. Argument stíhal argument, ale ti dva se ne a ne dohodnout. Znesvářené kohouty nakonec roztrhl až „třetí vzadu“, Albert Einstein: „Pánové, nehádejte se, je to zbytečné. Pravdu máte oba. Všechno na světě je totiž relativní.“
Kdykoliv přijde řeč na dění v Číně, platí moudrá slova Alberta „Singlšutra“ dvojnásob. Přesto nelze zapomínat ani na peníze, ani na sex.
Čínské hospodářství je na tom v porovnání se zbytkem světa dobře. Alespoň to hlásají místní statistikové. Přesto se Číně krize nevyhnula. Svědčí o tom i razantní pokles poptávky po luxusních nemovitostech v centrech velkých měst probíhající od začátku letošního roku. Tak jako v České republice na ni doplácejí především velcí developeři, jejichž zisky jsou měsíc od měsíce nižší. Problémy však mají i ti lokální.
Ekonomická krize však zdaleka není to jediné, co nelidnatější zemi světa trápí. Čína totiž zároveň bojuje i s krizí demografickou. Nedávno zveřejněný vládní výzkum jen potvrdil co, se o zemi šušká již dlouho: Čínu trápí nejen rychle stárnoucí populace, ale především obrovský nepoměr mezi muži a ženami. Podle odhadů David M. Kennedy Center for International Studies jich bude v zemi v roce 2020 o 35 milionů více než dívek. Mohou zato především tzv. selektivní potraty, při nichž jsou ženám z těla odebírány sociálně neperspektivní, tj. femininní zárodky. Ty vedly až k tomu, že se změnil poměr mezi pohlavími novorozenců z přirozených 105–6 chlapců na 100 dívek až na současných 113 chlapců na každých 100 narozených dívek.
V Číně se tak každý rok rodí o 13 procent mužů více!
Jakmile tyto generace plonkových chlapců dospějí, což se děje právě teď, nastává mezi nimi urputný boj o ženské protějšky. Zatímco bohatá a co do počtu obyvatel mnohem menší Jižní Korea, kterou trápí stejný problém, situaci řeší importem chudých žen z jihovýchodní Asie (především z Filipín), Číňané si tento luxus dovolit nemohou. Zoufalou situaci by navíc nezvrátil ani import všech svobodných Filipínek a Thajek dohromady. Je proto potřeba hledat neotřelá řešení.
S jedním takovým nedávno přišli majitelé pekingského developera, společnosti Jin Tai Cheng. Firma se náhlý pokles zakázek rozhodla řešit opravdu kreativně: ke každé zakoupené nemovitosti v luxusním resortu Ecological Bay (sic!) totiž firma nenabízí otřepané auto, pojištění nebo bazén, ale přímo paní domu. Zkrátka a dobře: Koupíte-li dům, dostanete manželku zdarma!
Kroutíte hlavou? Pak vězte, že nejde o nic nelegálního. Společnost zkrátka povzbuzuje movité kupce, aby se začaly intimně stýkat s jejich krásnými zaměstnankyněmi z oddělení prodeje. Jejich fota dokonce vystavila na internet. Pokud takový pár skutečně dorazí až k oltáři, slibuje Jin Tai Cheng vyplatit novomanželům sympatických 60 tisíc jüanů. V přepočtu na české koruny více než 150 tisíc.
Všechny pohledné slečny se svým „darováním“ samozřejmě předem souhlasily. Co víc, pokud si dívku některý z kupců vybere, dostane dáma návdavkem nejen manželovu kreditní kartu, ale také osm procent z prodejní ceny nemovitosti.
V zemi, kde je příliš mnoho volných bytů a příliš málo nezdaných žen, to vůbec nezní jako špatný nápad. Oficiální stránky společnosti bohužel neinformují, jestli akce platí také pro zahraniční klienty. Věřme ale, že ano
Piráti vs. piráti
Finmag (září 2009)
Kolbiště mohou být různá. Ideály se ale nemění.
„Kdybychom se jmenovali Svoboda internetu nebo Strana přátel sdílení, neštěkne po nás ani pes,“ usmívá se místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková. Piráti jsou zkrátka v kurzu: na internetu je už od roku 2008 hledá víc lidí než Brintey Spears, HIV a fotbalistu Ronalda dohromady. Mohou zato nejen uhrančivé oči Jacka Sparrowa alias Johnnyho Deppa z Pirátů z Karibiku, ale také novodobí piráti vyzbrojení rychlými čluny a těžkými kulomety. Čím dál větší porci koláče si navíc nárokují i piráti, jejichž život je tradičnímu dobrodružství na míle vzdálen - piráti virtuálních sítí.
……………………………………
S Kalašnikovem místo prutu
„Námořní pirátství nelze vyhubit, stejně jako není možné zlikvidovat obchod,“ píše ve své knize Pod pirátskou vlajkou mapující dějiny pirátství Igor Vsevolodovič Možejko. Ačkoliv jeho vyprávění končí krátce po druhé světové válce, ani dnes nezbývá, než souhlasně přikyvovat.
Zatímco dříve piráty lákal především drahocenný náklad skrytý v podpalubí, dnes se ho sotva dotknou. Z části proto, že truhlici plnou zlata, drahého kamení či slonoviny, coby součást povinné výbavy nahradil počítačem ovládaný autopilot a satelitní navigace. Právě díky jejímu rozmachu se ještě před několika lety piráti považovali za ohrožený druh přežívající především na stříbrném plátně. Novodobí Jánošíci, kteří bohatým berou, a protože jsou chudí, utrženou kořist si po právu nechávají, se však dokázali skvěle adaptovat. Jejich novou taktikou se stalo zajímání.
Podle statistik Mezinárodního námořního ústavu bylo jen za první polovinu letošního roku piráty přepadeno na 240 plavidel po celém světě. Řada různých zdrojů však upozorňuje, že 50 až 90 % útoků není nikdy nahlášeno. Více než polovina ze zaznamenaných útoků pak připadá na východní pobřeží nepokoji zmítaného Somálská a Adenský záliv, strategickou tepnu spojující Evropu a Asii, po níž podle agentury Bloomberg proudí celá desetina světového obchodu.
Zlatý somálský důl
Výhodnější místo pro svou podvratnou činnost si moderní piráti vybrat nemohli. Lodě se sice mohou Suezskému průplavu vyhnout, cesta vedoucí kolem Mysu Dobré naděje je však natolik nákladná, že je stále výhodnější zaplatit vysoké pojistné, poplatek za plavbu Suezem a modlit se, že k únosu nedojde. „Piráti si ale rentabilitu plavby okolo somálských břehů uvědomují, neustále proto zvyšují cenu výkupného,“ popsal situaci pro časopis Wired investigativní reportér Scott Carney. Přestože je průměrné výkupné vyplacené dnes stonásobně vyšší než v roce 2005, bod zlomu je v nedohlednu. Lodí, které by zvolily o 16 tisíc kilometrů delší trasu, je stále minimum, stejně jako států, které by si boj proti pirátství stanovily jako svou prioritu.
I novodobé pirátství tak lze, stejně jako každý jiný business, vysvětlit pomocí čistě ekonomické terminologie. „Hlavním stimulem mezinárodního námořní obchodu je maximalizace zisku. Všechny zainteresované strany – dopravci, pojišťovny a soukromé bezpečnostní agentury proto kalkulují s tím, že je ekonomičtější pirátství tiše tolerovat a čas od času zaplatit výkupné, než proti němu vést dlouhodobou a nákladnou válku s nejistým výsledkem. Maximalizovat zisk ale chtějí i piráti. Ti proto stupňují své požadavky a testují tak odolnost trhu,“ zanalyzoval dění Scott Carney.
Jak na ně?
Boj proti pirátství je téměř k nerozeznání od zápasu s islámským terorismem, v jehož případě se pomyslné misky zisků a ztrát převážily až po útocích na Světové obchodní centrum. Pobouřené světové společenství se teprve pod tlakem veřejného mínění odvážilo vyhlásit teroru nekonečnou sérii bitev, která se nikdy nepromění v totální vítězství. Podobný vývoj lze očekávat i v případě somálských pirátů. Když 7. srpna 1998 vyletěly do povětří americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu (na 300 osob zemřelo a více než 5000 jich bylo zraněno), zareagoval Bill Clinton odpálením několik řízených střel na údajné teroristické cíle v Afghánistánu a Súdánu. Miska ztrát ještě nebyla plná a zisky z planetárního nahánění usámovců nepřevažovaly očekávané škody.
Podobně lze chápat i současné stahování námořních sil do oblasti Adenského zálivu a občasnou úspěšnou záchrannou operaci. Na frontální útok ještě nedozrál čas. „Učiníme vše, co bude v našich silách, abychom zabránili eskalaci napětí. Na stabilizaci situace v Somálsku poskytneme dalších 150 milionů dolarů,“ nechala se 7. srpna slyšet manželka bývalého amerického prezidenta a současná ministryně zahraničí Hillary Clinton. Její proslov přišel symbolicky přesně den před 11. výročím útoků na ambasády v Africe. Ke změně názoru proto světové společenství nejspíše nepřinutí ani další nárůst únosů, ani nehorázné výkupné, ale jeden zvláště brutální atak na loď plnou západních turistů, který pobouří světové mínění, podobně jako pohled na bortící se dvojičky.
Konec rybářů v Somálsku
„Pirátství vzniklo pradávno. Máme všechny důvody domnívat se, že v den, kdy první námořní obchodník naložil na svou loďku zboží a vezl ji přes průliv, vydal se za ním i první námořní loupežník,“ konstatuje Igor Vsevolodovič Možejko. V případě somálských pirátů však na scénu vyplouvá ještě jeden motiv, o němž západní média často mlčí.
„Významným faktorem, který ovlivnil rozmach pirátství v Somálsku, je nelegální nadměrný rybolov zahraničních plavidel v pobřežních vodách, k němuž došlo po kolapsu státu v roce 1991. Místní rybáři díky tomu během několika let přišli o svůj tradiční a jediný způsob obživy,“ upozorňuje ve své obsáhlé analýze příčin somálského pirátství předseda dubajského výzkumného institutu Gulf Research Center Abdulazis O. Sager. „První útoky, jež dnes nazýváme pirátskými, nebyly ničím jiným než spontánními neorganizovanými akty protestu proti plundrování mořského bohatství rybářskými giganty. Zoufalým Somálcům nešlo o zajetí posádky či ovládnutí lodi, jejich jediným požadavkem bylo vyplacení daně za rybaření v somálských výsostných vodách,“ dodává Sager.
V tomto světle pak dění v Adenském zálivu vyvstává ve zcela jiném světle. Jde o předem ztracený boj hrstky odvážných, která se rozhodla vzbouřit proti diktátu plovoucích rybích konzerváren. S trochou nadsázky lze tvrdit, že se pirátství vrací ke svým romantickým jánošíkovským kořenům. Podobné ideály mají i piráti počítačoví.
………………………………
Internet je naše moře
Když jsem se místopředsedkyně České pirátské strany Anežky Bubeníčkové zeptal, co si myslí o současné podobě autorského zákona, začal jsem se po chvíli cítit stejně, jako japonský admirál Isoroku Yamamoto po neohlášeném útoku na Havaj. V mladé dívce jsem probudil dřímajícího obra.
Před rozsudkem nad provozovateli serveru The Pirate Bay v dubnu letošního roku bylo organizované pirátské hnutí prakticky neviditelné. Celosvětový boom odstartoval až úder soudcovského kladívka, který 17. dubna poslal na rok za mříže čtyři nejvýznamnější postavy Pirátské zátoky, největší světové databáze torrentů a 111 nejnavštěvovanější stránku ne webu podle www.alexa.com.
„Výsledek byl s napjetím očekávám celou internetovou komunitou. Žalující stranou totiž nebyl nikdo jiný než Mezinárodní federace fonografického průmyslu zastupující celosvětovou hudební i filmový produkci,“ popisuje okolnosti procesu politolog a informatik specializující se na problematiku počítačového pirátství Jan Boček. „Ačkoliv obžalovaní argumentovali, že na jejich severu není uložen žádný ilegální obsah, ale pouze tzv. trackery, které stahování autorským právem chráněného softwaru umožňují, soudce připomínky obhajoby neuznal,“ dodává Boček. Krátce po rozsudku ale vyšlo najevo, že oba soudci, kteří špičky The Pirate Bay poslali za mříže, byli členy Švédská asociace pro autorské právo. Celý případ se proto bude k nelibosti nahrávacích společností znovu přezkoumávat. Do té doby jim nezbývá, než doufat, že se v devítimilionovém severním království najde alespoň jeden nezávislý soudce. Pirátská pré tak v digitální zátoce probíhají nerušeně dál.
Pirátům těm je tu hej
Jakmile se informace rozkutálely po síti, začaly pirátské strany rašit jako houby po dešti. Jejich poslání shrnula místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková takto: „Internet se nesmí stát prodejním kanálem, kde budou podmínky diktovány korporacemi či jinými zájmovými skupinami. Omezování svobody na internetu totiž zákonitě vede k omezování svobody v reálném životě.“ K dnešnímu dni je oficiálně zaregistrovaných „pirate parties“ celkem 32. Piráty tak můžete mimo tradičních evropských bašt volit i v Peru, nebo v Srbsku. K jejich koordinaci navíc vznikla první pirátská internacionála.
Nejaktivněji se počítačoví piráti zorganizovali právě ve Švédsku. „Počet členů strany stoupl během několika dní po rozhodnutí soudu trojnásobně; ze 14 tisíc členů strany k 16. dubnu se počet členů zvedl na více než 42 tisíc k 1. květnu, čímž se švédská Pirátská strana stala čtvrtou největší stranou podle počtu členů a zároveň největším zájmovým sdružením mladistvých v zemi,“ upřesnil Jan Boček.
Svou popularitu dokázala Piratpartiet zhodnotit v červnových eurovolbách, kdy pro ni hlasovalo přes 7 % voličů. Počítačoví piráti díky tomu získali své první křeslo ve Štrasburku. Přibližně stejně voličů jako ve Švédsku – 200 tisíc – hlasovalo pro piráty i v Německu.
Přežije politické pirátství?
Na první pohled to vypadá, že by se pirátům mohlo blýskat na lepší časy. Jejich úspěch na politické scéně je však pupeční šňůrou nerozlučně spjat s aktivitou protipirátských skupin. Čím více bude žalob a mediální publicity, tím více lidí bude ochotno piráty volit. Jakmile by se toto soukolí zadrhlo, politické pirátství by mělo jepičí život. Schopnost oslovit voliče i s jinými tématy, zatím piráti postrádají. Přesto existují i výjimky.
„S tradičními piráty nás nespojují pouze romantické ideály o svobodě, ale také demokratické hodnoty, které tvořily nedílnou součást jejich společenství, v níž měl i ten poslední pirát právo na podíl na kořisti,“ tvrdí místopředsedkyně strany Bubeníčková. Kromě obrany svobody virtuální, tak chtějí čeští piráti prosazovat i prvky přímé demokracie, které námořní piráti vyznávali dávno předtím, než zakořenily v americké ústavě. Pirátskou historií se ale lze inspirovat i úplně jinak…
Pornopiráti
Pirátské tematice se věnuje i údajně nejdražší pornofilm všech dob. Podle pornokritiků ve snímku s prozaickým názvem PirátiXXX najdete mimo obligátních scén také propracované šermířské souboje, drahé digitální triky, zlatý poklad a jednu černou pásku. „Porno ještě nikdy nebylo tak akční a vpravdě epické,“ prohlásila o filmu živoucí legenda Evan Stone. Je vidět, že epochální romantika provázející piráty na jejich cestě dějinami neumírá ani v situacích, ve kterých by ji marně hledal i Karel Hynek Mácha.
Kolbiště mohou být různá. Ideály se ale nemění.
„Kdybychom se jmenovali Svoboda internetu nebo Strana přátel sdílení, neštěkne po nás ani pes,“ usmívá se místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková. Piráti jsou zkrátka v kurzu: na internetu je už od roku 2008 hledá víc lidí než Brintey Spears, HIV a fotbalistu Ronalda dohromady. Mohou zato nejen uhrančivé oči Jacka Sparrowa alias Johnnyho Deppa z Pirátů z Karibiku, ale také novodobí piráti vyzbrojení rychlými čluny a těžkými kulomety. Čím dál větší porci koláče si navíc nárokují i piráti, jejichž život je tradičnímu dobrodružství na míle vzdálen - piráti virtuálních sítí.
……………………………………
S Kalašnikovem místo prutu
„Námořní pirátství nelze vyhubit, stejně jako není možné zlikvidovat obchod,“ píše ve své knize Pod pirátskou vlajkou mapující dějiny pirátství Igor Vsevolodovič Možejko. Ačkoliv jeho vyprávění končí krátce po druhé světové válce, ani dnes nezbývá, než souhlasně přikyvovat.
Zatímco dříve piráty lákal především drahocenný náklad skrytý v podpalubí, dnes se ho sotva dotknou. Z části proto, že truhlici plnou zlata, drahého kamení či slonoviny, coby součást povinné výbavy nahradil počítačem ovládaný autopilot a satelitní navigace. Právě díky jejímu rozmachu se ještě před několika lety piráti považovali za ohrožený druh přežívající především na stříbrném plátně. Novodobí Jánošíci, kteří bohatým berou, a protože jsou chudí, utrženou kořist si po právu nechávají, se však dokázali skvěle adaptovat. Jejich novou taktikou se stalo zajímání.
Podle statistik Mezinárodního námořního ústavu bylo jen za první polovinu letošního roku piráty přepadeno na 240 plavidel po celém světě. Řada různých zdrojů však upozorňuje, že 50 až 90 % útoků není nikdy nahlášeno. Více než polovina ze zaznamenaných útoků pak připadá na východní pobřeží nepokoji zmítaného Somálská a Adenský záliv, strategickou tepnu spojující Evropu a Asii, po níž podle agentury Bloomberg proudí celá desetina světového obchodu.
Zlatý somálský důl
Výhodnější místo pro svou podvratnou činnost si moderní piráti vybrat nemohli. Lodě se sice mohou Suezskému průplavu vyhnout, cesta vedoucí kolem Mysu Dobré naděje je však natolik nákladná, že je stále výhodnější zaplatit vysoké pojistné, poplatek za plavbu Suezem a modlit se, že k únosu nedojde. „Piráti si ale rentabilitu plavby okolo somálských břehů uvědomují, neustále proto zvyšují cenu výkupného,“ popsal situaci pro časopis Wired investigativní reportér Scott Carney. Přestože je průměrné výkupné vyplacené dnes stonásobně vyšší než v roce 2005, bod zlomu je v nedohlednu. Lodí, které by zvolily o 16 tisíc kilometrů delší trasu, je stále minimum, stejně jako států, které by si boj proti pirátství stanovily jako svou prioritu.
I novodobé pirátství tak lze, stejně jako každý jiný business, vysvětlit pomocí čistě ekonomické terminologie. „Hlavním stimulem mezinárodního námořní obchodu je maximalizace zisku. Všechny zainteresované strany – dopravci, pojišťovny a soukromé bezpečnostní agentury proto kalkulují s tím, že je ekonomičtější pirátství tiše tolerovat a čas od času zaplatit výkupné, než proti němu vést dlouhodobou a nákladnou válku s nejistým výsledkem. Maximalizovat zisk ale chtějí i piráti. Ti proto stupňují své požadavky a testují tak odolnost trhu,“ zanalyzoval dění Scott Carney.
Jak na ně?
Boj proti pirátství je téměř k nerozeznání od zápasu s islámským terorismem, v jehož případě se pomyslné misky zisků a ztrát převážily až po útocích na Světové obchodní centrum. Pobouřené světové společenství se teprve pod tlakem veřejného mínění odvážilo vyhlásit teroru nekonečnou sérii bitev, která se nikdy nepromění v totální vítězství. Podobný vývoj lze očekávat i v případě somálských pirátů. Když 7. srpna 1998 vyletěly do povětří americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu (na 300 osob zemřelo a více než 5000 jich bylo zraněno), zareagoval Bill Clinton odpálením několik řízených střel na údajné teroristické cíle v Afghánistánu a Súdánu. Miska ztrát ještě nebyla plná a zisky z planetárního nahánění usámovců nepřevažovaly očekávané škody.
Podobně lze chápat i současné stahování námořních sil do oblasti Adenského zálivu a občasnou úspěšnou záchrannou operaci. Na frontální útok ještě nedozrál čas. „Učiníme vše, co bude v našich silách, abychom zabránili eskalaci napětí. Na stabilizaci situace v Somálsku poskytneme dalších 150 milionů dolarů,“ nechala se 7. srpna slyšet manželka bývalého amerického prezidenta a současná ministryně zahraničí Hillary Clinton. Její proslov přišel symbolicky přesně den před 11. výročím útoků na ambasády v Africe. Ke změně názoru proto světové společenství nejspíše nepřinutí ani další nárůst únosů, ani nehorázné výkupné, ale jeden zvláště brutální atak na loď plnou západních turistů, který pobouří světové mínění, podobně jako pohled na bortící se dvojičky.
Konec rybářů v Somálsku
„Pirátství vzniklo pradávno. Máme všechny důvody domnívat se, že v den, kdy první námořní obchodník naložil na svou loďku zboží a vezl ji přes průliv, vydal se za ním i první námořní loupežník,“ konstatuje Igor Vsevolodovič Možejko. V případě somálských pirátů však na scénu vyplouvá ještě jeden motiv, o němž západní média často mlčí.
„Významným faktorem, který ovlivnil rozmach pirátství v Somálsku, je nelegální nadměrný rybolov zahraničních plavidel v pobřežních vodách, k němuž došlo po kolapsu státu v roce 1991. Místní rybáři díky tomu během několika let přišli o svůj tradiční a jediný způsob obživy,“ upozorňuje ve své obsáhlé analýze příčin somálského pirátství předseda dubajského výzkumného institutu Gulf Research Center Abdulazis O. Sager. „První útoky, jež dnes nazýváme pirátskými, nebyly ničím jiným než spontánními neorganizovanými akty protestu proti plundrování mořského bohatství rybářskými giganty. Zoufalým Somálcům nešlo o zajetí posádky či ovládnutí lodi, jejich jediným požadavkem bylo vyplacení daně za rybaření v somálských výsostných vodách,“ dodává Sager.
V tomto světle pak dění v Adenském zálivu vyvstává ve zcela jiném světle. Jde o předem ztracený boj hrstky odvážných, která se rozhodla vzbouřit proti diktátu plovoucích rybích konzerváren. S trochou nadsázky lze tvrdit, že se pirátství vrací ke svým romantickým jánošíkovským kořenům. Podobné ideály mají i piráti počítačoví.
………………………………
Internet je naše moře
Když jsem se místopředsedkyně České pirátské strany Anežky Bubeníčkové zeptal, co si myslí o současné podobě autorského zákona, začal jsem se po chvíli cítit stejně, jako japonský admirál Isoroku Yamamoto po neohlášeném útoku na Havaj. V mladé dívce jsem probudil dřímajícího obra.
Před rozsudkem nad provozovateli serveru The Pirate Bay v dubnu letošního roku bylo organizované pirátské hnutí prakticky neviditelné. Celosvětový boom odstartoval až úder soudcovského kladívka, který 17. dubna poslal na rok za mříže čtyři nejvýznamnější postavy Pirátské zátoky, největší světové databáze torrentů a 111 nejnavštěvovanější stránku ne webu podle www.alexa.com.
„Výsledek byl s napjetím očekávám celou internetovou komunitou. Žalující stranou totiž nebyl nikdo jiný než Mezinárodní federace fonografického průmyslu zastupující celosvětovou hudební i filmový produkci,“ popisuje okolnosti procesu politolog a informatik specializující se na problematiku počítačového pirátství Jan Boček. „Ačkoliv obžalovaní argumentovali, že na jejich severu není uložen žádný ilegální obsah, ale pouze tzv. trackery, které stahování autorským právem chráněného softwaru umožňují, soudce připomínky obhajoby neuznal,“ dodává Boček. Krátce po rozsudku ale vyšlo najevo, že oba soudci, kteří špičky The Pirate Bay poslali za mříže, byli členy Švédská asociace pro autorské právo. Celý případ se proto bude k nelibosti nahrávacích společností znovu přezkoumávat. Do té doby jim nezbývá, než doufat, že se v devítimilionovém severním království najde alespoň jeden nezávislý soudce. Pirátská pré tak v digitální zátoce probíhají nerušeně dál.
Pirátům těm je tu hej
Jakmile se informace rozkutálely po síti, začaly pirátské strany rašit jako houby po dešti. Jejich poslání shrnula místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková takto: „Internet se nesmí stát prodejním kanálem, kde budou podmínky diktovány korporacemi či jinými zájmovými skupinami. Omezování svobody na internetu totiž zákonitě vede k omezování svobody v reálném životě.“ K dnešnímu dni je oficiálně zaregistrovaných „pirate parties“ celkem 32. Piráty tak můžete mimo tradičních evropských bašt volit i v Peru, nebo v Srbsku. K jejich koordinaci navíc vznikla první pirátská internacionála.
Nejaktivněji se počítačoví piráti zorganizovali právě ve Švédsku. „Počet členů strany stoupl během několika dní po rozhodnutí soudu trojnásobně; ze 14 tisíc členů strany k 16. dubnu se počet členů zvedl na více než 42 tisíc k 1. květnu, čímž se švédská Pirátská strana stala čtvrtou největší stranou podle počtu členů a zároveň největším zájmovým sdružením mladistvých v zemi,“ upřesnil Jan Boček.
Svou popularitu dokázala Piratpartiet zhodnotit v červnových eurovolbách, kdy pro ni hlasovalo přes 7 % voličů. Počítačoví piráti díky tomu získali své první křeslo ve Štrasburku. Přibližně stejně voličů jako ve Švédsku – 200 tisíc – hlasovalo pro piráty i v Německu.
Přežije politické pirátství?
Na první pohled to vypadá, že by se pirátům mohlo blýskat na lepší časy. Jejich úspěch na politické scéně je však pupeční šňůrou nerozlučně spjat s aktivitou protipirátských skupin. Čím více bude žalob a mediální publicity, tím více lidí bude ochotno piráty volit. Jakmile by se toto soukolí zadrhlo, politické pirátství by mělo jepičí život. Schopnost oslovit voliče i s jinými tématy, zatím piráti postrádají. Přesto existují i výjimky.
„S tradičními piráty nás nespojují pouze romantické ideály o svobodě, ale také demokratické hodnoty, které tvořily nedílnou součást jejich společenství, v níž měl i ten poslední pirát právo na podíl na kořisti,“ tvrdí místopředsedkyně strany Bubeníčková. Kromě obrany svobody virtuální, tak chtějí čeští piráti prosazovat i prvky přímé demokracie, které námořní piráti vyznávali dávno předtím, než zakořenily v americké ústavě. Pirátskou historií se ale lze inspirovat i úplně jinak…
Pornopiráti
Pirátské tematice se věnuje i údajně nejdražší pornofilm všech dob. Podle pornokritiků ve snímku s prozaickým názvem PirátiXXX najdete mimo obligátních scén také propracované šermířské souboje, drahé digitální triky, zlatý poklad a jednu černou pásku. „Porno ještě nikdy nebylo tak akční a vpravdě epické,“ prohlásila o filmu živoucí legenda Evan Stone. Je vidět, že epochální romantika provázející piráty na jejich cestě dějinami neumírá ani v situacích, ve kterých by ji marně hledal i Karel Hynek Mácha.
Češi objevují jachting
Finmag (září 2009)
Nudí vás hotelové apartmány a organizované západy slunce? Unavuje vás devótnost recepčních? Toužíte po romantickém dobrodružství, neotřelém luxusu a absolutní volnosti? Pokud ano, nadešel čas složit kapitánské zkoušky a pořídit si vlastní jachtu.
Ze všeho nejdříve se musíte rozhodnout, jakým způsobem budete plavidlo využívat a kolik času na něm strávíte. „Zákazník, který se chce po moři plavit s rodinou maximálně sedm týdnů v roce, má odlišné požadavky od klie nta, který plánuje na lodi půl roku žít, nebo svou jachtu využívat jako originální prostor pro obchodní jednání,“ vysvětluje majitel společnosti YachtNet zabývající se prodejem luxusních plavidel Martin Voženílek. „Pokud však klient plánuje využívat loď méně než čtyři týdny do roka, stojí za zvážení, zda by si neměl plavidlo raději pronajmout. V takovém případě jsou totiž náklady spojené s celoroční údržbou, kotvením, pojištěním a servisem pohybující se v řádu desetitisíců neadekvátní času strávenému na vodě,“ upozorňuje další prodejce, Michael Kubišta ze společnosti Marine.
V moři je místa dost
„Při výběru jachty platí jednoduché pravidlo: čím větší komfort, tím nižší rychlost. Luxusní plavidla jsou širší, stabilnější, rychlostní rekordy s nimi ale lámat nebudete,“ upozorňuje zájemce o koupi plachetnice kapitán Tomáš Byrtlík. Mírný šok však zažijete, i když se se rozhodnete upřednostnit pohodlí. Zvláště kajuty umístěné zádi lodi mohou na slabší povahy působit klaustrofobickým dojmem. I na jachtě za šest milionů je zkrátka o místo nouze. Manželce uvyklé luxusní toaletě s vyhřívaným prkénkem, fotobuňkou a bidetem zase nemusí vyhovovat záchod se třemi ventily a mechanickou pumpou, který se místo fotobuňky řídí principem: v moři je místa dost.
Samozřejmě existují i superjachty jako Eclipse, nebo Dubai, jejichž hrdými majiteli jsou Roman Abramovičov a dunajský vládce Muhammad bin Rašíd Al Maktum. Obě plavidla dlouhá více než 160 metrů vybavená dvěma helipody, raketami země-vzduch či miniponorkou však nelze s jachtami cenově dostupnými potenciálním českým kupcům vůbec srovnávat. Navíc jde o motorové jachty a ne o klasické plachetnice, vraťme se proto do raději do hájenství větru a „luxusu za rozumnou cenu“.
Mahagonové obložení v základní výbavě
„Ceny podobných modelů jsou u jednotlivých výrobců velmi podobné. U lodí jakéhokoliv typu lodi se ale rozhodně nevyplatí kupovat to nejlevnější, co je na trhu k mání. Zákazníci z vyšší střední třídy si zaslouží vynikající dílenské zpracování a kvalitní a trvanlivé materiály. V tom levní výrobci zaostávají,“ radí budoucím zájemcům Michael Kubišta.
Desetimetrovou jachtu pro osm osob Delphia 33, která byla nominována na cenu Evropská loď roku roku 2008, pořídíte přibližně za dva a půl milionu korun, patnáctimetrová plachetnice od dalšího populárního výrobce, německé Bavaria Yachtbau GmbH, vás již ale vyjde na dvojnásobek. U obou nejprodávanějších značek jde však jen o základní cenu. Podobně jako u luxusních vozů si i zde můžete svou loď snů nakonfigurovat přesně podle vašich představ. Samozřejmě pokud jste ochotni připlatit. V „základu“ se sice můžete těšit z mahagonového obložení či paluby z teaku, za praktické dvojité kormidlo již ale doplatíte 125 tisíc, silnější motor od Volva vás vyjde na 50 tisíc a za komfortní elektřinou poháněnou toaletu doplatíte výrobci dalších 12 tisíc korun.
Chorvatsko nebo Francouzská Polynésie?
I v dnešní době se stále více než 80 % všech českých jachtařů plaví v chorvatských vodách. „Ročně jde odhadem o 60 tisíc Čechů,“ upřesňuje tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří Jan Papež. Oblíbenými destinacemi jsou pro svou snadnou dostupnost také Itálie, Řecko či Sardinie. Plachtit ale můžete i v mnohem exotičtějších koutech naší planety.
„Pronájem lodi ve Francouzské Polynésii či Seychelách není o mnoho dražší než ve Středomoří. Zákazníky však odrazuje cena letenky a začínající kapitány také neznalost prostředí, proto je zájem o pronájem lodí v těchto oblastech řádově nižší,“ vysvětluje Martin Voženílek. Přesto jsou destinace jako Karibik či Austrálie stále vyhledávanější. „Jen letos odletěly plachtit do Karibiku přibližně dva tisíce Čechů. Jde o nárůst ve stovkách procent,“ popisuje trend tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří Papež.
Nechte svou jachtu vydělávat
Specifickou skupinou jsou pak klienti, kteří chtějí, aby jim jejich jachta vydělávala, či alespoň pokrývala náklady spojené s provozem. Ti si jachtu pořizují v rámci některého z charterových programů. „Výhodou tohoto provozu je, že loď neleží ladem. V době, kdy ji nevyužíváte, je vaše plavidlo pronajímáno dalším klientům,“ představuje výhody charteru Voženílek. Ne každý je však ochoten dělit se o svou „krásku“ s ostatními.
Pro náročné lodivody toužící se objevovat exotické ráje existuje ještě jedna „forma“ vlastnictví jachty - Sunsail Yacht Partnership. „Pokud si plavidlo zakoupíte v rámci flotily Sunsail čítající více než tisíc lodí po celém světě, je vám kdekoliv na světě, bez ohledu na místo, kde vaše jachta kotví, neustále k dispozici jiná loď z flotily Sunsail adekvátní té, kterou jste si sám zakoupil,“ popisuje program Voženílek. V létě se tak můžete plavit na třeba Floridě, podzimní depresi zahnánět v Karibiku a Vánoce slavit u thajských břehů. Vaše loď kotvící v Chorvatsku vám navíc bude po celou dobu 3,5 nebo 5,5letého kontraktu vydělávat, protože ji budou využívat ostatní členové Sunsailu.
„Zisk se v programu Sunsail vyplácí dvěma způsoby. Buďto si koupíte loď za plnou cenu a společnost vám vyplácí garantovanou měsíční rentu, nebo zaplatíte jen část (minimum je 20 %) z ceny lodi a generovaný zisk pak slouží k umoření půjčky. Vy již svého neplatíte nic,“ dodává majitel společnosti YachtNet. Negativem členství je časově omezená možnosti jachtu využívat. Na vlastní plachetnici se totiž můžete plavit jen dva až deset týdnů v roce v závislosti na tom, zda plachtíte v hlavní turistické sezóně, nebo mimo ni.
Není lodi bez kapitána
„Pořídit si luxusní jachtu za několik milionů korun a nevlastnit kapitánský průkaz, je podobný hřích, jako vlastnit nejsilnější verzi Lamborghini Murciélago bez řidičského oprávnění. V obou případech sice vždy najdete zástup zájemců, kteří za vás budou ochotně sešlapovat plynový pedál nebo točit kormidlem, vy si však odnesete poloviční zážitek,“ vysvětluje mi Tomáš Byrtlík, zkušený kapitán, pod jehož vedením jsem letos objevoval krásy chorvatských ostrovů. „Ovládat jachtu je sice složitější než řídit motorový člun, zároveň ale mnohem zábavnější. Nestačí jen otočit klíčkem a naučit se pár základních pravidel, správný kapitán plachetnice musí pokořit živly. Je to výzva. V jachtění je navíc ukrytá i pořádná porce romantiky,“ odpovídá Tomáš Byrtlík na otázku, proč je podle něj jachtění mezi Čechy stále populárnější.
O rostoucím zájmu našinců o tichou plavbu pod napnutými plachtami hovoří i statistiky Ministerstva dopravy. „Zatímco mezi roky 1998 a 2002 ministerstvo vydalo 1101 průkazů, v letech 2003 až 2007 jich bylo již 1546 a jen za posledních 18 měsíců v Čechách přibilo celkem 737 nových kapitánů,“ sdělil FINMAGU tiskový mluvčí Ministerstva dopravy Karel Hanzelka. „Zatímco dříve drtivě převažovaly průkazy pro plavbu při pobřeží, letos byla plná třetina vydána pro plavbu na širém moři,“ dodal Hanzelka.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti
Většina českých kapitánů získává první zkušenosti v Chorvatsku. Týdenní pobyt zakončený kapitánskými zkouškami vyjde přibližně na 15 tisíc. Další zhruba tři tisíce zaplatíte vydání průkazů. Do nákladů je však nutné započítat i jednu velice flexibilní proměnou – objem alkoholu, který během plavby pod dohledem vlídné ruky profesionálního mořského vlka zkonzumujete.
Zkušenosti českých lodivodů se v tomto ohledu velmi liší. „Můj instruktor během plavby téměř nepil a ani ostatní členové výcviku nebyli zrovna společenští. Jakmile lodivod zavelel, všichni jsme se bez protestu odebrali do kajut,“ sděluje mi své zkušenosti Tomáš. Zcela jiné zážitky si z výcviku odnesl Jindřich Štrobl, další z úspěšných absolventů výcviku, s nímž jsem měl možnost hovořit. „Během mého kurzu se vše podřizovalo heslu: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Kapitán mi každé ráno vrazil do kajuty a zařval ‘chceš Ferneta, nebo Bechera!‘ Když jsem se pokusil apelovat na brzkou ranní hodinu, mořský vlk se zachmuřil,“ vypráví Jindřich. „Becherovku jsem si ale nakonec musel dát před snídaní tak jako tak. Jakmile však někdo z nás zapomněl na povinnou úlitbu Poseidonovi a nesvěřil část likéru moři, bylo zle,“ dodává. Nelze se proto divit, že si Jindra během týdenní plavby udržel v pravdě námořnický průměr jedné lahve tvrdého na den. „Vzhledem k tomu, že posádku tvořili úspěšní podnikatelé a manažeři, byla v kurzu především whiskey a stylově také karibský rum. Díky kvalitnímu tréninku během týdne jsme ale neměli u závěrečné ústní zkoušky pražádné problémy“ vzpomíná Štrobl.
Obtížnost závěrečných zkoušek hodnotí obdobně také Tomáš Byrtlík. „Ještě jsem neslyšel o tom, že by někdo zkoušky nesložil. Pokud zájemce investuje více než 15 tisíc korun, je závěrečný ústní pohovor, u kterého musíte prokázat navigační, radiofonické či meteorologické znalosti pro plavbu a schopnost vázání lan, spíše formalitou,“ přidává se i Tomáš Byrtlík. Nutno dodat, že zkoušku můžete absolvovat i bez účasti v podobném kurzu, musíte však prokázat praktické dovednosti při ovládání jachty a velení posádce.
Kolébka českého jachtingu
Podobně jako se golfisté neobejdou bez golfových klubů, mají ty své i jachtaři. Tím nejznámějším je Český Yacht klub v pražském Podolí fungující již od roku 1893. Přízvisko „kolébka jachtingu v zemích koruny české“ mu rozhodně náleží po právu. Jakmile vstoupíte do jeho stoletých útrob, dýchne na vás tradice a historie. Na rozdíl od nabubřených svatostánků golfových nadšenců, jakoby se v Podolí zastavil čas. „Jachting byl již od svých rakousko-uherských počátků zábavou pro bohaté, byli to však nadšenci – sportovci tělem a duší,“ vypráví mi v původní podolské klubovně, kustod Českého Yacht klubu Petr Šprc. „V současnosti se náš klub se opět stává místem důležitých neformálních setkání, přesto nechceme, aby sem lidé chodili jen proto. Pro nás však vždy byl a bude prioritou jachting. Proto si nové členy důsledně prověřujeme,“ upozorňuje Šprc.
Teprve když za mnou kustod v modrobílém tričku zabouchne klubová vrata, dochází mi, jak příjemné je dnes zjistit, že i když svět kolem peláší rychleji a rychleji, existují i místa, kde vítr vane stále stejným tempem.
Nudí vás hotelové apartmány a organizované západy slunce? Unavuje vás devótnost recepčních? Toužíte po romantickém dobrodružství, neotřelém luxusu a absolutní volnosti? Pokud ano, nadešel čas složit kapitánské zkoušky a pořídit si vlastní jachtu.
Ze všeho nejdříve se musíte rozhodnout, jakým způsobem budete plavidlo využívat a kolik času na něm strávíte. „Zákazník, který se chce po moři plavit s rodinou maximálně sedm týdnů v roce, má odlišné požadavky od klie nta, který plánuje na lodi půl roku žít, nebo svou jachtu využívat jako originální prostor pro obchodní jednání,“ vysvětluje majitel společnosti YachtNet zabývající se prodejem luxusních plavidel Martin Voženílek. „Pokud však klient plánuje využívat loď méně než čtyři týdny do roka, stojí za zvážení, zda by si neměl plavidlo raději pronajmout. V takovém případě jsou totiž náklady spojené s celoroční údržbou, kotvením, pojištěním a servisem pohybující se v řádu desetitisíců neadekvátní času strávenému na vodě,“ upozorňuje další prodejce, Michael Kubišta ze společnosti Marine.
V moři je místa dost
„Při výběru jachty platí jednoduché pravidlo: čím větší komfort, tím nižší rychlost. Luxusní plavidla jsou širší, stabilnější, rychlostní rekordy s nimi ale lámat nebudete,“ upozorňuje zájemce o koupi plachetnice kapitán Tomáš Byrtlík. Mírný šok však zažijete, i když se se rozhodnete upřednostnit pohodlí. Zvláště kajuty umístěné zádi lodi mohou na slabší povahy působit klaustrofobickým dojmem. I na jachtě za šest milionů je zkrátka o místo nouze. Manželce uvyklé luxusní toaletě s vyhřívaným prkénkem, fotobuňkou a bidetem zase nemusí vyhovovat záchod se třemi ventily a mechanickou pumpou, který se místo fotobuňky řídí principem: v moři je místa dost.
Samozřejmě existují i superjachty jako Eclipse, nebo Dubai, jejichž hrdými majiteli jsou Roman Abramovičov a dunajský vládce Muhammad bin Rašíd Al Maktum. Obě plavidla dlouhá více než 160 metrů vybavená dvěma helipody, raketami země-vzduch či miniponorkou však nelze s jachtami cenově dostupnými potenciálním českým kupcům vůbec srovnávat. Navíc jde o motorové jachty a ne o klasické plachetnice, vraťme se proto do raději do hájenství větru a „luxusu za rozumnou cenu“.
Mahagonové obložení v základní výbavě
„Ceny podobných modelů jsou u jednotlivých výrobců velmi podobné. U lodí jakéhokoliv typu lodi se ale rozhodně nevyplatí kupovat to nejlevnější, co je na trhu k mání. Zákazníci z vyšší střední třídy si zaslouží vynikající dílenské zpracování a kvalitní a trvanlivé materiály. V tom levní výrobci zaostávají,“ radí budoucím zájemcům Michael Kubišta.
Desetimetrovou jachtu pro osm osob Delphia 33, která byla nominována na cenu Evropská loď roku roku 2008, pořídíte přibližně za dva a půl milionu korun, patnáctimetrová plachetnice od dalšího populárního výrobce, německé Bavaria Yachtbau GmbH, vás již ale vyjde na dvojnásobek. U obou nejprodávanějších značek jde však jen o základní cenu. Podobně jako u luxusních vozů si i zde můžete svou loď snů nakonfigurovat přesně podle vašich představ. Samozřejmě pokud jste ochotni připlatit. V „základu“ se sice můžete těšit z mahagonového obložení či paluby z teaku, za praktické dvojité kormidlo již ale doplatíte 125 tisíc, silnější motor od Volva vás vyjde na 50 tisíc a za komfortní elektřinou poháněnou toaletu doplatíte výrobci dalších 12 tisíc korun.
Chorvatsko nebo Francouzská Polynésie?
I v dnešní době se stále více než 80 % všech českých jachtařů plaví v chorvatských vodách. „Ročně jde odhadem o 60 tisíc Čechů,“ upřesňuje tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří Jan Papež. Oblíbenými destinacemi jsou pro svou snadnou dostupnost také Itálie, Řecko či Sardinie. Plachtit ale můžete i v mnohem exotičtějších koutech naší planety.
„Pronájem lodi ve Francouzské Polynésii či Seychelách není o mnoho dražší než ve Středomoří. Zákazníky však odrazuje cena letenky a začínající kapitány také neznalost prostředí, proto je zájem o pronájem lodí v těchto oblastech řádově nižší,“ vysvětluje Martin Voženílek. Přesto jsou destinace jako Karibik či Austrálie stále vyhledávanější. „Jen letos odletěly plachtit do Karibiku přibližně dva tisíce Čechů. Jde o nárůst ve stovkách procent,“ popisuje trend tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří Papež.
Nechte svou jachtu vydělávat
Specifickou skupinou jsou pak klienti, kteří chtějí, aby jim jejich jachta vydělávala, či alespoň pokrývala náklady spojené s provozem. Ti si jachtu pořizují v rámci některého z charterových programů. „Výhodou tohoto provozu je, že loď neleží ladem. V době, kdy ji nevyužíváte, je vaše plavidlo pronajímáno dalším klientům,“ představuje výhody charteru Voženílek. Ne každý je však ochoten dělit se o svou „krásku“ s ostatními.
Pro náročné lodivody toužící se objevovat exotické ráje existuje ještě jedna „forma“ vlastnictví jachty - Sunsail Yacht Partnership. „Pokud si plavidlo zakoupíte v rámci flotily Sunsail čítající více než tisíc lodí po celém světě, je vám kdekoliv na světě, bez ohledu na místo, kde vaše jachta kotví, neustále k dispozici jiná loď z flotily Sunsail adekvátní té, kterou jste si sám zakoupil,“ popisuje program Voženílek. V létě se tak můžete plavit na třeba Floridě, podzimní depresi zahnánět v Karibiku a Vánoce slavit u thajských břehů. Vaše loď kotvící v Chorvatsku vám navíc bude po celou dobu 3,5 nebo 5,5letého kontraktu vydělávat, protože ji budou využívat ostatní členové Sunsailu.
„Zisk se v programu Sunsail vyplácí dvěma způsoby. Buďto si koupíte loď za plnou cenu a společnost vám vyplácí garantovanou měsíční rentu, nebo zaplatíte jen část (minimum je 20 %) z ceny lodi a generovaný zisk pak slouží k umoření půjčky. Vy již svého neplatíte nic,“ dodává majitel společnosti YachtNet. Negativem členství je časově omezená možnosti jachtu využívat. Na vlastní plachetnici se totiž můžete plavit jen dva až deset týdnů v roce v závislosti na tom, zda plachtíte v hlavní turistické sezóně, nebo mimo ni.
Není lodi bez kapitána
„Pořídit si luxusní jachtu za několik milionů korun a nevlastnit kapitánský průkaz, je podobný hřích, jako vlastnit nejsilnější verzi Lamborghini Murciélago bez řidičského oprávnění. V obou případech sice vždy najdete zástup zájemců, kteří za vás budou ochotně sešlapovat plynový pedál nebo točit kormidlem, vy si však odnesete poloviční zážitek,“ vysvětluje mi Tomáš Byrtlík, zkušený kapitán, pod jehož vedením jsem letos objevoval krásy chorvatských ostrovů. „Ovládat jachtu je sice složitější než řídit motorový člun, zároveň ale mnohem zábavnější. Nestačí jen otočit klíčkem a naučit se pár základních pravidel, správný kapitán plachetnice musí pokořit živly. Je to výzva. V jachtění je navíc ukrytá i pořádná porce romantiky,“ odpovídá Tomáš Byrtlík na otázku, proč je podle něj jachtění mezi Čechy stále populárnější.
O rostoucím zájmu našinců o tichou plavbu pod napnutými plachtami hovoří i statistiky Ministerstva dopravy. „Zatímco mezi roky 1998 a 2002 ministerstvo vydalo 1101 průkazů, v letech 2003 až 2007 jich bylo již 1546 a jen za posledních 18 měsíců v Čechách přibilo celkem 737 nových kapitánů,“ sdělil FINMAGU tiskový mluvčí Ministerstva dopravy Karel Hanzelka. „Zatímco dříve drtivě převažovaly průkazy pro plavbu při pobřeží, letos byla plná třetina vydána pro plavbu na širém moři,“ dodal Hanzelka.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti
Většina českých kapitánů získává první zkušenosti v Chorvatsku. Týdenní pobyt zakončený kapitánskými zkouškami vyjde přibližně na 15 tisíc. Další zhruba tři tisíce zaplatíte vydání průkazů. Do nákladů je však nutné započítat i jednu velice flexibilní proměnou – objem alkoholu, který během plavby pod dohledem vlídné ruky profesionálního mořského vlka zkonzumujete.
Zkušenosti českých lodivodů se v tomto ohledu velmi liší. „Můj instruktor během plavby téměř nepil a ani ostatní členové výcviku nebyli zrovna společenští. Jakmile lodivod zavelel, všichni jsme se bez protestu odebrali do kajut,“ sděluje mi své zkušenosti Tomáš. Zcela jiné zážitky si z výcviku odnesl Jindřich Štrobl, další z úspěšných absolventů výcviku, s nímž jsem měl možnost hovořit. „Během mého kurzu se vše podřizovalo heslu: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Kapitán mi každé ráno vrazil do kajuty a zařval ‘chceš Ferneta, nebo Bechera!‘ Když jsem se pokusil apelovat na brzkou ranní hodinu, mořský vlk se zachmuřil,“ vypráví Jindřich. „Becherovku jsem si ale nakonec musel dát před snídaní tak jako tak. Jakmile však někdo z nás zapomněl na povinnou úlitbu Poseidonovi a nesvěřil část likéru moři, bylo zle,“ dodává. Nelze se proto divit, že si Jindra během týdenní plavby udržel v pravdě námořnický průměr jedné lahve tvrdého na den. „Vzhledem k tomu, že posádku tvořili úspěšní podnikatelé a manažeři, byla v kurzu především whiskey a stylově také karibský rum. Díky kvalitnímu tréninku během týdne jsme ale neměli u závěrečné ústní zkoušky pražádné problémy“ vzpomíná Štrobl.
Obtížnost závěrečných zkoušek hodnotí obdobně také Tomáš Byrtlík. „Ještě jsem neslyšel o tom, že by někdo zkoušky nesložil. Pokud zájemce investuje více než 15 tisíc korun, je závěrečný ústní pohovor, u kterého musíte prokázat navigační, radiofonické či meteorologické znalosti pro plavbu a schopnost vázání lan, spíše formalitou,“ přidává se i Tomáš Byrtlík. Nutno dodat, že zkoušku můžete absolvovat i bez účasti v podobném kurzu, musíte však prokázat praktické dovednosti při ovládání jachty a velení posádce.
Kolébka českého jachtingu
Podobně jako se golfisté neobejdou bez golfových klubů, mají ty své i jachtaři. Tím nejznámějším je Český Yacht klub v pražském Podolí fungující již od roku 1893. Přízvisko „kolébka jachtingu v zemích koruny české“ mu rozhodně náleží po právu. Jakmile vstoupíte do jeho stoletých útrob, dýchne na vás tradice a historie. Na rozdíl od nabubřených svatostánků golfových nadšenců, jakoby se v Podolí zastavil čas. „Jachting byl již od svých rakousko-uherských počátků zábavou pro bohaté, byli to však nadšenci – sportovci tělem a duší,“ vypráví mi v původní podolské klubovně, kustod Českého Yacht klubu Petr Šprc. „V současnosti se náš klub se opět stává místem důležitých neformálních setkání, přesto nechceme, aby sem lidé chodili jen proto. Pro nás však vždy byl a bude prioritou jachting. Proto si nové členy důsledně prověřujeme,“ upozorňuje Šprc.
Teprve když za mnou kustod v modrobílém tričku zabouchne klubová vrata, dochází mi, jak příjemné je dnes zjistit, že i když svět kolem peláší rychleji a rychleji, existují i místa, kde vítr vane stále stejným tempem.
1.7.09
Svatava Petrovičová: Finanční poradenství není jen pro bohaté
Finmag (červenec 2008)
„Existuje skupina lidí, kteří přemýšlejí o penězích daleko více než majetní. Ti, co peníze nemají,“ říká Svatava Petrovičová, odbornice na vzdělávání finančních poradců ze společnosti Partners.
Právě méně movití lidé by proto měli podle Petrovičové více spolupracovat s finančními poradci. „Pokud peníze nemáte, musíte mnohem zodpovědněji přemýšlet, jak s nimi naložíte. Co si můžete dovolit, a co už váš rozpočet neunese. Dovolím tvrdit, že čím méně peněz vyděláváte, tím spíše byste si měl nechat poradit od odborníka v oboru,“ tvrdí Petrovičová. O služby finančních poradců se přitom v České republice zajímají především lidé s vyššími platy. „Každá rodina, ať již je její příjem jakýkoliv, by si měla vytvářet určité jistící mechanismy pro případ náhlé a nečekané události. Pokud si je živitelé rodiny nevytvářejí, chovají se k rodině neeticky,“ dodává Petrovičová, která se mimo tréninku budoucích finančních poradců zabývá také firemní kulturou společnosti. „Argument, že právě mně se nic katastrofálního stát nemůže, slýchám bohužel velmi často. Přitom si stačí ráno otevřít noviny, nebo podívat do svého okolí a hned zjistíte, že blesk skutečně dokáže udeřit i z čistého nebe,“ upozorňuje Petrovičová.
Své varování ilustruje výmluvným příkladem. „Představte si rodinu se dvěma dětmi, v níž je zaměstnán pouze muž. Žena je na mateřské dovolené a přivydělává si jen občasnými brigádami. Jednoho dne ji ale zazvoní telefon. Hlas na konci drátu ji strohým hlasem oznámí, že se manžel cestou do práce připletl do hromadné autonehody. Ačkoliv ji nezavinil, utrpěl při havárii smrtelná zranění. Kromě citové ztráty a života postaveného na hlavu se zničehonic žena ocitá v kritické finanční situaci. Jak uživí děti? Z čeho staršímu synovi zaplatí lyžařský výcvik? Co teď s tím?“ popisuje těžkou životní zkoušku Petrovičová.
Nemusí přitom jít o rodinu žijící z minimální mzdy. Podle Petrovičové se v podobné situace ocitli například bankovní úředník a učitelka, či státní zaměstnanec a prodavačka. „Povolání nerozhoduje. Společným znakem spojujícím všechny tyto případy je absence rodinné finanční rezervy pro případ náhlé události. Úmrtí jednoho z rodičů je samozřejmě mezním příkladem. Potřeba sáhnout do rezerv může vzniknout i za mnohem méně tragických okolností. Proto mě vždy šokuje, když na otázku, jakým způsobem máte zajištěnou rodinu, dostanu odpověď: A z čeho bychom si takovou rezervu měli vytvořit.“ Následující otázka je nasnadě. „A co když se jednomu z vás něco stane, zeptám se v zápětí. Místo odpovědi klienti často jen krčí rameny, popřípadě mi s vážnou tváří sdělí, že v takovém případě by se nejspíš šli oběsit. K tomu opravdu nemám, co bych dodala,“ říká Petrovičová.
Na vině je neschopnost rodičů zodpovědně plánovat. „Vím, že to zní krutě, když klientům radím, aby letos raději vynechali dovolenou v Egyptě a ušetřené peníze schovali na horší časy. Jistota zabezpečení je ale z mého pohledu mnohem větší hodnotou než desetidenní slunění u Rudého moře. Nehledě na to dovolená je mnohem více o sdíleném kvalitním prožitku než o vyhlášeném letovisku. Skvělý čas strávený s dětmi si přece můžete užít i v Šáreckém údolí,“ dodává.
Podle Petrovičové narážejí finanční poradci při práci s touto skupinou klientů na bariéru nedůvěry. Ta by však neměla ani jednu ze stran od spolupráce odradit. „Úkolem finančního poradce není přesvědčovat. Musí být trpělivý, schopný naslouchat a klást vhodné otázky typu, jak by vaše rodina řešila, kdyby… V žádném případě nesmí zastrašovat, nebo dokonce vyhrožovat. Takový poradce nedělá svou práci tak, jak by měl,“ upozorňuje Petrovičová.
Méně movití klienti navíc mají o finančním poradenství často zkreslené informace. „Naším úkolem je poskytovat zájemci službu, jejíž přidanou hodnotou je nezávislost. Pokud klient přijde do nějakého bankovního ústavu, bude mu vždy nabídnout jen omezený počet produktů od jediného poskytovatele. Tím pádem nemá porovnání. Finanční poradce však operuje s mnohem větším produktovým portfoliem od různých subjektů, z něhož dokáže po poradě s klientem vybrat ten, který nejvíce vyhovuje jeho věku, profesi a plánům do budoucna. Zákazník přitom nezaplatí finančnímu poradci ani korunu navíc,“ upřesňuje Petrovičová.
Výhody, které dokáže přinést například vhodně vybraná životní pojistka, klienti sice ocení jen v mezních situacích, právě proto jsou však zásadní. „Stejně jako si každý z nás vozí v automobilu rezervní pneumatiku, měl by být každý jištěn i pro případ svého defektu,“ dodává.
„Existuje skupina lidí, kteří přemýšlejí o penězích daleko více než majetní. Ti, co peníze nemají,“ říká Svatava Petrovičová, odbornice na vzdělávání finančních poradců ze společnosti Partners.
Právě méně movití lidé by proto měli podle Petrovičové více spolupracovat s finančními poradci. „Pokud peníze nemáte, musíte mnohem zodpovědněji přemýšlet, jak s nimi naložíte. Co si můžete dovolit, a co už váš rozpočet neunese. Dovolím tvrdit, že čím méně peněz vyděláváte, tím spíše byste si měl nechat poradit od odborníka v oboru,“ tvrdí Petrovičová. O služby finančních poradců se přitom v České republice zajímají především lidé s vyššími platy. „Každá rodina, ať již je její příjem jakýkoliv, by si měla vytvářet určité jistící mechanismy pro případ náhlé a nečekané události. Pokud si je živitelé rodiny nevytvářejí, chovají se k rodině neeticky,“ dodává Petrovičová, která se mimo tréninku budoucích finančních poradců zabývá také firemní kulturou společnosti. „Argument, že právě mně se nic katastrofálního stát nemůže, slýchám bohužel velmi často. Přitom si stačí ráno otevřít noviny, nebo podívat do svého okolí a hned zjistíte, že blesk skutečně dokáže udeřit i z čistého nebe,“ upozorňuje Petrovičová.
Své varování ilustruje výmluvným příkladem. „Představte si rodinu se dvěma dětmi, v níž je zaměstnán pouze muž. Žena je na mateřské dovolené a přivydělává si jen občasnými brigádami. Jednoho dne ji ale zazvoní telefon. Hlas na konci drátu ji strohým hlasem oznámí, že se manžel cestou do práce připletl do hromadné autonehody. Ačkoliv ji nezavinil, utrpěl při havárii smrtelná zranění. Kromě citové ztráty a života postaveného na hlavu se zničehonic žena ocitá v kritické finanční situaci. Jak uživí děti? Z čeho staršímu synovi zaplatí lyžařský výcvik? Co teď s tím?“ popisuje těžkou životní zkoušku Petrovičová.
Nemusí přitom jít o rodinu žijící z minimální mzdy. Podle Petrovičové se v podobné situace ocitli například bankovní úředník a učitelka, či státní zaměstnanec a prodavačka. „Povolání nerozhoduje. Společným znakem spojujícím všechny tyto případy je absence rodinné finanční rezervy pro případ náhlé události. Úmrtí jednoho z rodičů je samozřejmě mezním příkladem. Potřeba sáhnout do rezerv může vzniknout i za mnohem méně tragických okolností. Proto mě vždy šokuje, když na otázku, jakým způsobem máte zajištěnou rodinu, dostanu odpověď: A z čeho bychom si takovou rezervu měli vytvořit.“ Následující otázka je nasnadě. „A co když se jednomu z vás něco stane, zeptám se v zápětí. Místo odpovědi klienti často jen krčí rameny, popřípadě mi s vážnou tváří sdělí, že v takovém případě by se nejspíš šli oběsit. K tomu opravdu nemám, co bych dodala,“ říká Petrovičová.
Na vině je neschopnost rodičů zodpovědně plánovat. „Vím, že to zní krutě, když klientům radím, aby letos raději vynechali dovolenou v Egyptě a ušetřené peníze schovali na horší časy. Jistota zabezpečení je ale z mého pohledu mnohem větší hodnotou než desetidenní slunění u Rudého moře. Nehledě na to dovolená je mnohem více o sdíleném kvalitním prožitku než o vyhlášeném letovisku. Skvělý čas strávený s dětmi si přece můžete užít i v Šáreckém údolí,“ dodává.
Podle Petrovičové narážejí finanční poradci při práci s touto skupinou klientů na bariéru nedůvěry. Ta by však neměla ani jednu ze stran od spolupráce odradit. „Úkolem finančního poradce není přesvědčovat. Musí být trpělivý, schopný naslouchat a klást vhodné otázky typu, jak by vaše rodina řešila, kdyby… V žádném případě nesmí zastrašovat, nebo dokonce vyhrožovat. Takový poradce nedělá svou práci tak, jak by měl,“ upozorňuje Petrovičová.
Méně movití klienti navíc mají o finančním poradenství často zkreslené informace. „Naším úkolem je poskytovat zájemci službu, jejíž přidanou hodnotou je nezávislost. Pokud klient přijde do nějakého bankovního ústavu, bude mu vždy nabídnout jen omezený počet produktů od jediného poskytovatele. Tím pádem nemá porovnání. Finanční poradce však operuje s mnohem větším produktovým portfoliem od různých subjektů, z něhož dokáže po poradě s klientem vybrat ten, který nejvíce vyhovuje jeho věku, profesi a plánům do budoucna. Zákazník přitom nezaplatí finančnímu poradci ani korunu navíc,“ upřesňuje Petrovičová.
Výhody, které dokáže přinést například vhodně vybraná životní pojistka, klienti sice ocení jen v mezních situacích, právě proto jsou však zásadní. „Stejně jako si každý z nás vozí v automobilu rezervní pneumatiku, měl by být každý jištěn i pro případ svého defektu,“ dodává.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
Příspěvky
