Češi stráví dovolenou doma

Finmag (červen 2008)

„U exotiky očekáváme poměrně velký pokles, nejspíše dvouciferný. Samotné cestovní kanceláře ho odhadují mezi 15 až 20 procenty,“ uvedl ředitel společnosti Mag Consulting Jaromír Beránek pro agenturu Mediafax.

Dovolené, jejichž cena se pohybuje nad 50tisícovou hranicí, lákaly především movité zájemce s nadprůměrnými příjmy. „Právě tito lidé si však své výdělky často ukládají do akcií a různých podílových fondů. Z průzkumu, který jsme si udělali, vyplynulo, že mnozí z nich o část svých úspor přišli, a tak nechtějí podnikat podobně nákladné dovolené, dokud se situace neuklidní,“ dodal Beránek.

Vzhledem k prohlubující se krizi, jejíž konec je stále v nedohlednu, se odborníci shodují, že řada těchto movitých zákazníků rozšíří stále početnější skupinu turistů trávících dovolenou na českém území.

Na krizi můžeme vydělat

Podle statistik CzechToursim přitom domácí turistika rostla již vloni, a to téměř 15% tempem. Další zvýšení agentura očekává i v letošním roce.

„Pokud budou jak Praha, tak ostatní regiony připraveny vyjít vstříc stále náročnějším požadavkům klientů, můžeme na probíhající krizi jako jedni z mála dokonce vydělat,“ prohlásil sebevědomě v rozhovoru pro Českou televizi tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří ČR Jan Papež.

Souhlasí s ním i zástupci CzechToursimu. Agentura podporující tuzemský turismus navíc letos plánuje spuštění mohutné reklamní kampaně, jejímž cílem bude přesvědčit Čechy, aby své těžce vydělané koruny utráceli doma. Sedmiletý projekt hrazený z evropských fondů vyjde na téměř sto milionů korun. Pokud vše půjde podle plánu, může letos domácí turismus narůst až o úctyhodných 30 %.

Češi by tak v domácích hotelech a penzionech mohli nahradit cizince, kterých kvůli silné koruně loni výrazně ubylo. Podle údajů Českého statistického úřadu jich k nám v roce 2008 dorazilo o 6,3 % méně než v předchozím roce. Návštěvnost rostla pouze u tří- a čtyřhvězdičkových hotelů (o 2,1 %, respektive o 12 %). Všechny ostatní typy ubytovacích zařízení vykázaly hluboký pokles. Nejhůře dopadly penziony, do nichž zavítalo o 31,1 % méně turistů.

Vzhledem k ekonomickému zpomalení se nedá změna negativního trendu očekávat ani letos. Zatímco vloni se objem cestovního ruchu celosvětově zvýšil o dvě procenta, letošní rok se podle Světové turistické organizace při OSN ponese ve znamení globálního propadu. Ačkoliv nejvíce ztratí chudé exotické destinace, i české hotely se musejí připravit na odliv klientů ze zahraničí. Například mladých Britů, kteří si neoblíbili jen levné české pivo, ale také nevázaný noční život, začalo výrazným způsobem ubývat již v posledním čtvrtletí loňského roku.

Z meziročního srovnání statistik ČSÚ vyplývá, že jich letos do Čech zavítalo o 22 % méně. Ubylo také Němců, Rakušanů či Italů. Hoteliéři se proto stále více zaměřují na návštěvníky z postkomunis tických zemí, především Poláky a Rusy, kterých jezdí stále víc, a také na domácí klientelu. Ta je však stále náročnější.

Češi chtějí kvalitu

Stejní Češi, kteří dříve trávili volno v kempech či turistických ubytovnách s obalovaným řízkem a přenosným mrazicím boxem plným piva, si postupně zvykli na komfort a nyní se ho nechtějí vzdát. „Chtějí-li čeští hoteliéři uspět, musejí se do budoucna zaměřit nejen na kvalitu poskytovaných služeb, ale také na rozvoj celé lokality. Například tady na Šumavě velké procento podnikatelů dosud jen počítalo zisky. Chyběla jakákoliv strategie. Nikdo neopravoval chátrající budovy, investice do nových způsobů trávení volného času byly také minimální. A to už vůbec nemluvím o tom, že by se hoteliéři měli podílet také na ekologických aktivitách a konzervaci přírody,“ vypočítává nedostatky svých kolegů z oboru ředitel nového čtyřhvězdičkového hotelu v malé obci Krutěnice nedaleko Klatov Adam Hejtmánek.

„Všechny tyhle chyby se nám všem nyní vracejí zpět. Jen obtížně oslovujeme náročnější klientelu, které se oškliví chátrající pohostinské památníky dob dávno minulých a která nemá chuť snídat v restauraci připomínající závodní jídelnu. Pokud tenhle stereotyp brzy neprolomíme, bude to zlé. Musíme se více soustředit na propagaci,“ dodává Hejtmánek. Ekonomická krize nutící Čechy zůstat doma může prolamování ledů jen napomoci.

Příkladem úspěšného projektu je i hotel Dvůr Krutěnice, který Hejtmánek řídí. Majitel, společnost Agromap, podnikající v zemědělství, se jednoduše rozhodl vydat jinou, na první pohled obtížnější cestou. Mnohamilionovou investicí zrekonstruoval a rozšířil historický poplužní dvůr, přistavěl jednu z nejmodernějších jezdeckých hal v České republice a naplánoval pro své klienty řadu venkovních aktivit. Nelítostný konkurenční boj však probíhá i v tomto segmentu trhu.

Víkend v lázních

Na rostoucí počet Čechů, kteří jsou ochotni upřednostnit dovolenou „na rodné hroudě“ před víkendem v Paříži, zareagovali také provozovatelé lázeňských objektů. Podle průzkumu MF Dnes mezi desítkou tuzemských lázeňských míst stoupá zájem Čechů o krátkodobé relaxační pobyty každým rokem.

Právě mladá a střední generace, která si již do sytosti užila levných víkendových letenek do evropských velkoměst, by mohla stát za znovuzrozením tuzemské turistiky.

„Nejdříve jsem přítele chtěla podarovat levnou dovolenou v Egyptě, nakonec jsem však dala přednost právě domácím lázním. Porovnání nabízených služeb sice na internetových stránkách vyznívalo podobně, česká pohostinnost a skutečně rodinné prostředí nás ale oba mile překvapilo,“ dodává studentka.

Podobnou filozofii v poslední době razí stále více „osvícených“ podnikatelů. „Naším cílem je, aby klient odjížděl spokojený. Hoteliéři, kteří se stále ještě spoléhají na to, že hotel až po strop naplní návštěvníky, a některým z nich se možná bude pobyt líbit, protože jsou zvyklí na podobně tragické dovolené z minulosti, dnes nemají šanci uspět. Na taková místa se klienti zkrátka nevracejí, ani o nich nevyprávějí svým přátelům,“ vysvětluje Adam Hejtmánek. „Pokud v současném vysoce konkurenčním prostředí nezaložíte svou strategii na perfektních službách a osobním přístupu, jste namydlení,“ říká ředitel hotelu.

Když žárovky promluví

Finmag (září 2009)

Ačkoliv je současný svět protkaný internetovou pavučinou tak malý jako ještě nikdy předtím, stále na něm najdeme řadu černých míst. Jedno z nich leží přímo v srdci makroekonomických statistik: Jak věrohodně měřit hrubý domácí produkt států jako Severní Korea, Somálsko, Barma nebo Demokratická republika Kongo, které žádná agregovaná data nepublikují, nebo jimi záměrně manipulují?

Podle vědců působících na Brownově univerzitě, jedné z osmi amerických vzdělávacích institucí sdružených do Ivy League, se odpověď na tuto otázku skrývá tam, kde by ji hledal jen málokdo, ve hvězdách. Přesněji řečeno v nočním satelitním snímkování a následném porovnání intenzity záření v různých časových bodech.

Alternativní proxies

Ekonomové John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard svým výzkumem, jehož výsledky shrnují v práci Measuring Economic Growth From Outer Space, navazují na dlouhou tradici hledání rozličných pomůcek (proxies), které pomáhají měřit HDP tam, kde tradiční metody selhávají.

Jmenujme například pokus Mezinárodního měnového fondu měřit růst HDP Jamajky ze změn ve spotřebě elektrické energie. Díky němu dnes víme, že zatímco oficiálně naměřený růst HDP činil pouhých 0,3 % ročně, skutečný výkon ekonomiky rostl každým rokem o2,7 %. Rozdíl mezi naměřenými hodnotami pak pomohl MMF vysvětlit, jak to, že mezi lety 1980 a 2004 rostlo jamajské HDP jen o 1,6 procenta, když investice za sledované období narostly z 15 % procent na 33 % hrubého domácího produktu. Na vině byl prudký rozvoj stínové (šedé) ekonomiky, který oficiální vládní nástroje, na rozdíl od účtů energetiků, zachytit nemohly.

Neméně zajímavý, i když jistě méně validní, je také pokus Davida F. Gooda měřit ekonomický výkon 22 regionů habsburského mocnářství mezi lezy 1870–1910 množstvím odeslaných dopisů, nebo snaha Richarda H. Steckela a Jerome C. Rosea určit životní úroveň a míru sociální nerovnosti za poslední dvě tisíciletí pomocí analýzy kosterních nálezů.

Je satelitní snímkování validní?

Vraťme se ale zpět ke snímkování noční krajiny. Mají rozsvícená okna či silnější žárovky v lampách pouličního osvětlení vůbec něco společného s ekonomickým rozvojem dané oblasti? I zde je validita výzkumu, tedy požadavek smysluplného vztahu mezi stanoveným cílem výzkumu a skutečně dosaženými výsledky, na první pohled značně problematická.

Vědci z Brownovy univerzity však argumentují logicky: „Nepopíráme, že intenzita světelného záření podléhá řadě vnějších vlivů, ani že její měření není zcela přesné, přesto se domníváme, že je lepší pracovat alespoň s nějakými daty pocházejícími z neutrálních zdrojů, než se žádnými,“ dočteme se ve výzkumné práci.

Satelitní snímkování pak vědci vidí také jako vhodný korekční doplněk ke stávajícím metodám (nejrozšířenější jsou produkční, výdajová a důchodková). „Protože zatím nemáme bezchybný měřící nástroj pro výpočet HDP, je lepší pracovat s více nedokonalými měřeními než jedním, zvláště pokud spolu odchylky jednotlivých nástrojů nekorelují,“ dodávají.

John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard dalé představují další výhody jejich postupu: je možné ho aplikovat na jakoukoliv geografickou jednotku – můžeme tedy měřit jak HDP velkých států, tak i mnohem menších jednotek, jako jsou kraje či městské oblasti, pro něž jakákoliv data velmi často chybí; satelitní snímky jsou navíc k dispozici mnohem častěji než klasické statistiky a jejich vyhodnocování je mnohem rychlejší, dokážou proto mnohem dříve zareagovat na aktuální vývoj. Z nich akademici zmiňují například objevení nerostných surovin v dané lokalitě či občanské nepokoje.

Jako houby po dešti

Dalším zajímavým přínosem této metody je prokázání korelace mezi zvýšenou produkcí zemědělských oblastí zapříčiněnou prudkým zvýšením srážek a následným rozvojem měst. Zatímco dosud se předpokládalo, že vyšší úroda snižuje migraci do měst a tím zpomaluje jejich rozvoj, studie prokázala, že ve třech letech následujících po roce s nebývale vysokým srážkovým úhrnem dochází ve městech k intenzivnímu nárůstu světelného záření (až o 14 % během druhého roku).

Vědci to vysvětlují ochotou farmářů utrácet nadstandardní zisky za „urbánní produkty“ zemědělskými stroji a hnojivy počínaje a alkoholem konče (analýze bylo podrobeno celkem 541 afrických měst a k nim náležících venkovských oblastí v 18 afrických státech po dobu devíti let). Vyšší úroda tedy nejspíše zpomaluje urbanizaci (není však možné vyloučit, že je vyšší záření způsobeno lidmi, kteří „chytí šanci za pačesy“ a rozhodnou se nechat svá pole ladem věnovat se například prodeji hnojiv), samotné HDP dané oblasti ale zvyšuje.

Barmská fantasmagorie

A jak dopadlo samotné měření „hrubého světelného produktu“? Studie se zaměřila na 36 nejchudších zemí planety, u nichž porovnávala intenzitu záření z let 1992 a 1993 s tou v letech 2002 a 2003.

Zatímco v Demokratické republice Kongo HDP podle Světové banky ročně klesalo o 2,6 %, informace ze satelitů hovoří o 2,5% ročním nárůstu. Podobně pozitivní korekce se dočkal také Surinam a Papua Nová Guinea. Opačně pochodily například Súdán a Mozambik. Nejhůře však dopadla barmská vojenská junta. Zatímco Světová banka operuje s čísly převzatými od prokádrovaných barmských statistiků vykazujícími roční růst 8,6 %, satelity ukazují jen 3,4% roční zvýšení.

Právě ve verifikaci podobně nadsazených růstových hodnot u autoritativních či totalitních režimů, pro něž je jakákoliv statistika dobrá, jen pokud ukazuje „ty správné“ výsledky, je pravděpodobně možné nalézt největší přínos této nové metody. Zajímavá jsou však i aktuální zjištění na subnacionální úrovni.

Jaksi „pro zajímavost“ práce obsahuje také dvojici srovnávacích fotografií východní Evropy z let 1992 a 2002 (více obrázek napravo). Již na první pohled je z nich patrné, kteréže státy se za posledních deset lety vydaly správných směrem. Zatímco v Moldávii a na Ukrajině se svítí výrazně méně, Polsko, Maďarsko a Rumunsko se doslova rozzářily.

Piráti vs. piráti

Finmag (září 2009)

Kolbiště mohou být různá. Ideály se ale nemění.

„Kdybychom se jmenovali Svoboda internetu nebo Strana přátel sdílení, neštěkne po nás ani pes,“ usmívá se místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková. Piráti jsou zkrátka v kurzu: na internetu je už od roku 2008 hledá víc lidí než Brintey Spears, HIV a fotbalistu Ronalda dohromady. Mohou zato nejen uhrančivé oči Jacka Sparrowa alias Johnnyho Deppa z Pirátů z Karibiku, ale také novodobí piráti vyzbrojení rychlými čluny a těžkými kulomety. Čím dál větší porci koláče si navíc nárokují i piráti, jejichž život je tradičnímu dobrodružství na míle vzdálen - piráti virtuálních sítí.

……………………………………

S Kalašnikovem místo prutu

„Námořní pirátství nelze vyhubit, stejně jako není možné zlikvidovat obchod,“ píše ve své knize Pod pirátskou vlajkou mapující dějiny pirátství Igor Vsevolodovič Možejko. Ačkoliv jeho vyprávění končí krátce po druhé světové válce, ani dnes nezbývá, než souhlasně přikyvovat.

Zatímco dříve piráty lákal především drahocenný náklad skrytý v podpalubí, dnes se ho sotva dotknou. Z části proto, že truhlici plnou zlata, drahého kamení či slonoviny, coby součást povinné výbavy nahradil počítačem ovládaný autopilot a satelitní navigace. Právě díky jejímu rozmachu se ještě před několika lety piráti považovali za ohrožený druh přežívající především na stříbrném plátně. Novodobí Jánošíci, kteří bohatým berou, a protože jsou chudí, utrženou kořist si po právu nechávají, se však dokázali skvěle adaptovat. Jejich novou taktikou se stalo zajímání.

Podle statistik Mezinárodního námořního ústavu bylo jen za první polovinu letošního roku piráty přepadeno na 240 plavidel po celém světě. Řada různých zdrojů však upozorňuje, že 50 až 90 % útoků není nikdy nahlášeno. Více než polovina ze zaznamenaných útoků pak připadá na východní pobřeží nepokoji zmítaného Somálská a Adenský záliv, strategickou tepnu spojující Evropu a Asii, po níž podle agentury Bloomberg proudí celá desetina světového obchodu.

Zlatý somálský důl

Výhodnější místo pro svou podvratnou činnost si moderní piráti vybrat nemohli. Lodě se sice mohou Suezskému průplavu vyhnout, cesta vedoucí kolem Mysu Dobré naděje je však natolik nákladná, že je stále výhodnější zaplatit vysoké pojistné, poplatek za plavbu Suezem a modlit se, že k únosu nedojde. „Piráti si ale rentabilitu plavby okolo somálských břehů uvědomují, neustále proto zvyšují cenu výkupného,“ popsal situaci pro časopis Wired investigativní reportér Scott Carney. Přestože je průměrné výkupné vyplacené dnes stonásobně vyšší než v roce 2005, bod zlomu je v nedohlednu. Lodí, které by zvolily o 16 tisíc kilometrů delší trasu, je stále minimum, stejně jako států, které by si boj proti pirátství stanovily jako svou prioritu.

I novodobé pirátství tak lze, stejně jako každý jiný business, vysvětlit pomocí čistě ekonomické terminologie. „Hlavním stimulem mezinárodního námořní obchodu je maximalizace zisku. Všechny zainteresované strany – dopravci, pojišťovny a soukromé bezpečnostní agentury proto kalkulují s tím, že je ekonomičtější pirátství tiše tolerovat a čas od času zaplatit výkupné, než proti němu vést dlouhodobou a nákladnou válku s nejistým výsledkem. Maximalizovat zisk ale chtějí i piráti. Ti proto stupňují své požadavky a testují tak odolnost trhu,“ zanalyzoval dění Scott Carney.

Jak na ně?

Boj proti pirátství je téměř k nerozeznání od zápasu s islámským terorismem, v jehož případě se pomyslné misky zisků a ztrát převážily až po útocích na Světové obchodní centrum. Pobouřené světové společenství se teprve pod tlakem veřejného mínění odvážilo vyhlásit teroru nekonečnou sérii bitev, která se nikdy nepromění v totální vítězství. Podobný vývoj lze očekávat i v případě somálských pirátů. Když 7. srpna 1998 vyletěly do povětří americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu (na 300 osob zemřelo a více než 5000 jich bylo zraněno), zareagoval Bill Clinton odpálením několik řízených střel na údajné teroristické cíle v Afghánistánu a Súdánu. Miska ztrát ještě nebyla plná a zisky z planetárního nahánění usámovců nepřevažovaly očekávané škody.

Podobně lze chápat i současné stahování námořních sil do oblasti Adenského zálivu a občasnou úspěšnou záchrannou operaci. Na frontální útok ještě nedozrál čas. „Učiníme vše, co bude v našich silách, abychom zabránili eskalaci napětí. Na stabilizaci situace v Somálsku poskytneme dalších 150 milionů dolarů,“ nechala se 7. srpna slyšet manželka bývalého amerického prezidenta a současná ministryně zahraničí Hillary Clinton. Její proslov přišel symbolicky přesně den před 11. výročím útoků na ambasády v Africe. Ke změně názoru proto světové společenství nejspíše nepřinutí ani další nárůst únosů, ani nehorázné výkupné, ale jeden zvláště brutální atak na loď plnou západních turistů, který pobouří světové mínění, podobně jako pohled na bortící se dvojičky.

Konec rybářů v Somálsku

„Pirátství vzniklo pradávno. Máme všechny důvody domnívat se, že v den, kdy první námořní obchodník naložil na svou loďku zboží a vezl ji přes průliv, vydal se za ním i první námořní loupežník,“ konstatuje Igor Vsevolodovič Možejko. V případě somálských pirátů však na scénu vyplouvá ještě jeden motiv, o němž západní média často mlčí.

„Významným faktorem, který ovlivnil rozmach pirátství v Somálsku, je nelegální nadměrný rybolov zahraničních plavidel v pobřežních vodách, k němuž došlo po kolapsu státu v roce 1991. Místní rybáři díky tomu během několika let přišli o svůj tradiční a jediný způsob obživy,“ upozorňuje ve své obsáhlé analýze příčin somálského pirátství předseda dubajského výzkumného institutu Gulf Research Center Abdulazis O. Sager. „První útoky, jež dnes nazýváme pirátskými, nebyly ničím jiným než spontánními neorganizovanými akty protestu proti plundrování mořského bohatství rybářskými giganty. Zoufalým Somálcům nešlo o zajetí posádky či ovládnutí lodi, jejich jediným požadavkem bylo vyplacení daně za rybaření v somálských výsostných vodách,“ dodává Sager.

V tomto světle pak dění v Adenském zálivu vyvstává ve zcela jiném světle. Jde o předem ztracený boj hrstky odvážných, která se rozhodla vzbouřit proti diktátu plovoucích rybích konzerváren. S trochou nadsázky lze tvrdit, že se pirátství vrací ke svým romantickým jánošíkovským kořenům. Podobné ideály mají i piráti počítačoví.

………………………………

Internet je naše moře

Když jsem se místopředsedkyně České pirátské strany Anežky Bubeníčkové zeptal, co si myslí o současné podobě autorského zákona, začal jsem se po chvíli cítit stejně, jako japonský admirál Isoroku Yamamoto po neohlášeném útoku na Havaj. V mladé dívce jsem probudil dřímajícího obra.

Před rozsudkem nad provozovateli serveru The Pirate Bay v dubnu letošního roku bylo organizované pirátské hnutí prakticky neviditelné. Celosvětový boom odstartoval až úder soudcovského kladívka, který 17. dubna poslal na rok za mříže čtyři nejvýznamnější postavy Pirátské zátoky, největší světové databáze torrentů a 111 nejnavštěvovanější stránku ne webu podle www.alexa.com.

„Výsledek byl s napjetím očekávám celou internetovou komunitou. Žalující stranou totiž nebyl nikdo jiný než Mezinárodní federace fonografického průmyslu zastupující celosvětovou hudební i filmový produkci,“ popisuje okolnosti procesu politolog a informatik specializující se na problematiku počítačového pirátství Jan Boček. „Ačkoliv obžalovaní argumentovali, že na jejich severu není uložen žádný ilegální obsah, ale pouze tzv. trackery, které stahování autorským právem chráněného softwaru umožňují, soudce připomínky obhajoby neuznal,“ dodává Boček. Krátce po rozsudku ale vyšlo najevo, že oba soudci, kteří špičky The Pirate Bay poslali za mříže, byli členy Švédská asociace pro autorské právo. Celý případ se proto bude k nelibosti nahrávacích společností znovu přezkoumávat. Do té doby jim nezbývá, než doufat, že se v devítimilionovém severním království najde alespoň jeden nezávislý soudce. Pirátská pré tak v digitální zátoce probíhají nerušeně dál.

Pirátům těm je tu hej

Jakmile se informace rozkutálely po síti, začaly pirátské strany rašit jako houby po dešti. Jejich poslání shrnula místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková takto: „Internet se nesmí stát prodejním kanálem, kde budou podmínky diktovány korporacemi či jinými zájmovými skupinami. Omezování svobody na internetu totiž zákonitě vede k omezování svobody v reálném životě.“ K dnešnímu dni je oficiálně zaregistrovaných „pirate parties“ celkem 32. Piráty tak můžete mimo tradičních evropských bašt volit i v Peru, nebo v Srbsku. K jejich koordinaci navíc vznikla první pirátská internacionála.

Nejaktivněji se počítačoví piráti zorganizovali právě ve Švédsku. „Počet členů strany stoupl během několika dní po rozhodnutí soudu trojnásobně; ze 14 tisíc členů strany k 16. dubnu se počet členů zvedl na více než 42 tisíc k 1. květnu, čímž se švédská Pirátská strana stala čtvrtou největší stranou podle počtu členů a zároveň největším zájmovým sdružením mladistvých v zemi,“ upřesnil Jan Boček.

Svou popularitu dokázala Piratpartiet zhodnotit v červnových eurovolbách, kdy pro ni hlasovalo přes 7 % voličů. Počítačoví piráti díky tomu získali své první křeslo ve Štrasburku. Přibližně stejně voličů jako ve Švédsku – 200 tisíc – hlasovalo pro piráty i v Německu.

Přežije politické pirátství?

Na první pohled to vypadá, že by se pirátům mohlo blýskat na lepší časy. Jejich úspěch na politické scéně je však pupeční šňůrou nerozlučně spjat s aktivitou protipirátských skupin. Čím více bude žalob a mediální publicity, tím více lidí bude ochotno piráty volit. Jakmile by se toto soukolí zadrhlo, politické pirátství by mělo jepičí život. Schopnost oslovit voliče i s jinými tématy, zatím piráti postrádají. Přesto existují i výjimky.

„S tradičními piráty nás nespojují pouze romantické ideály o svobodě, ale také demokratické hodnoty, které tvořily nedílnou součást jejich společenství, v níž měl i ten poslední pirát právo na podíl na kořisti,“ tvrdí místopředsedkyně strany Bubeníčková. Kromě obrany svobody virtuální, tak chtějí čeští piráti prosazovat i prvky přímé demokracie, které námořní piráti vyznávali dávno předtím, než zakořenily v americké ústavě. Pirátskou historií se ale lze inspirovat i úplně jinak…

Pornopiráti

Pirátské tematice se věnuje i údajně nejdražší pornofilm všech dob. Podle pornokritiků ve snímku s prozaickým názvem PirátiXXX najdete mimo obligátních scén také propracované šermířské souboje, drahé digitální triky, zlatý poklad a jednu černou pásku. „Porno ještě nikdy nebylo tak akční a vpravdě epické,“ prohlásila o filmu živoucí legenda Evan Stone. Je vidět, že epochální romantika provázející piráty na jejich cestě dějinami neumírá ani v situacích, ve kterých by ji marně hledal i Karel Hynek Mácha.

Svatava Petrovičová: Finanční poradenství není jen pro bohaté

Finmag (červenec 2008)

„Existuje skupina lidí, kteří přemýšlejí o penězích daleko více než majetní. Ti, co peníze nemají,“ říká Svatava Petrovičová, odbornice na vzdělávání finančních poradců ze společnosti Partners.

Právě méně movití lidé by proto měli podle Petrovičové více spolupracovat s finančními poradci. „Pokud peníze nemáte, musíte mnohem zodpovědněji přemýšlet, jak s nimi naložíte. Co si můžete dovolit, a co už váš rozpočet neunese. Dovolím tvrdit, že čím méně peněz vyděláváte, tím spíše byste si měl nechat poradit od odborníka v oboru,“ tvrdí Petrovičová. O služby finančních poradců se přitom v České republice zajímají především lidé s vyššími platy. „Každá rodina, ať již je její příjem jakýkoliv, by si měla vytvářet určité jistící mechanismy pro případ náhlé a nečekané události. Pokud si je živitelé rodiny nevytvářejí, chovají se k rodině neeticky,“ dodává Petrovičová, která se mimo tréninku budoucích finančních poradců zabývá také firemní kulturou společnosti. „Argument, že právě mně se nic katastrofálního stát nemůže, slýchám bohužel velmi často. Přitom si stačí ráno otevřít noviny, nebo podívat do svého okolí a hned zjistíte, že blesk skutečně dokáže udeřit i z čistého nebe,“ upozorňuje Petrovičová.

Své varování ilustruje výmluvným příkladem. „Představte si rodinu se dvěma dětmi, v níž je zaměstnán pouze muž. Žena je na mateřské dovolené a přivydělává si jen občasnými brigádami. Jednoho dne ji ale zazvoní telefon. Hlas na konci drátu ji strohým hlasem oznámí, že se manžel cestou do práce připletl do hromadné autonehody. Ačkoliv ji nezavinil, utrpěl při havárii smrtelná zranění. Kromě citové ztráty a života postaveného na hlavu se zničehonic žena ocitá v kritické finanční situaci. Jak uživí děti? Z čeho staršímu synovi zaplatí lyžařský výcvik? Co teď s tím?“ popisuje těžkou životní zkoušku Petrovičová.

Nemusí přitom jít o rodinu žijící z minimální mzdy. Podle Petrovičové se v podobné situace ocitli například bankovní úředník a učitelka, či státní zaměstnanec a prodavačka. „Povolání nerozhoduje. Společným znakem spojujícím všechny tyto případy je absence rodinné finanční rezervy pro případ náhlé události. Úmrtí jednoho z rodičů je samozřejmě mezním příkladem. Potřeba sáhnout do rezerv může vzniknout i za mnohem méně tragických okolností. Proto mě vždy šokuje, když na otázku, jakým způsobem máte zajištěnou rodinu, dostanu odpověď: A z čeho bychom si takovou rezervu měli vytvořit.“ Následující otázka je nasnadě. „A co když se jednomu z vás něco stane, zeptám se v zápětí. Místo odpovědi klienti často jen krčí rameny, popřípadě mi s vážnou tváří sdělí, že v takovém případě by se nejspíš šli oběsit. K tomu opravdu nemám, co bych dodala,“ říká Petrovičová.

Na vině je neschopnost rodičů zodpovědně plánovat. „Vím, že to zní krutě, když klientům radím, aby letos raději vynechali dovolenou v Egyptě a ušetřené peníze schovali na horší časy. Jistota zabezpečení je ale z mého pohledu mnohem větší hodnotou než desetidenní slunění u Rudého moře. Nehledě na to dovolená je mnohem více o sdíleném kvalitním prožitku než o vyhlášeném letovisku. Skvělý čas strávený s dětmi si přece můžete užít i v Šáreckém údolí,“ dodává.

Podle Petrovičové narážejí finanční poradci při práci s touto skupinou klientů na bariéru nedůvěry. Ta by však neměla ani jednu ze stran od spolupráce odradit. „Úkolem finančního poradce není přesvědčovat. Musí být trpělivý, schopný naslouchat a klást vhodné otázky typu, jak by vaše rodina řešila, kdyby… V žádném případě nesmí zastrašovat, nebo dokonce vyhrožovat. Takový poradce nedělá svou práci tak, jak by měl,“ upozorňuje Petrovičová.

Méně movití klienti navíc mají o finančním poradenství často zkreslené informace. „Naším úkolem je poskytovat zájemci službu, jejíž přidanou hodnotou je nezávislost. Pokud klient přijde do nějakého bankovního ústavu, bude mu vždy nabídnout jen omezený počet produktů od jediného poskytovatele. Tím pádem nemá porovnání. Finanční poradce však operuje s mnohem větším produktovým portfoliem od různých subjektů, z něhož dokáže po poradě s klientem vybrat ten, který nejvíce vyhovuje jeho věku, profesi a plánům do budoucna. Zákazník přitom nezaplatí finančnímu poradci ani korunu navíc,“ upřesňuje Petrovičová.

Výhody, které dokáže přinést například vhodně vybraná životní pojistka, klienti sice ocení jen v mezních situacích, právě proto jsou však zásadní. „Stejně jako si každý z nás vozí v automobilu rezervní pneumatiku, měl by být každý jištěn i pro případ svého defektu,“ dodává.

Život s kýčem

Finmag (červen 2009)

Co spojuje sněť slezinnou, yperit a kýč? Všechno jsou to zbraně hromadného ničení. Zatímco první dvě devastují náš organismus, kýč je zákeřnější. Útočí na naše požitkářská já. Je vlahý jako letní západ slunce nad klidnou hladinou Jadranu, tvárný jako mokré plavky Pamely Anderson a neodolatelný jako Barack Obama na nádvoří Pražského hradu.

Kýč se stal všudypřítomným a nejnápadnějším rysem soudobého konzumního světa bez hranic. Zatímco dříve kynuly lokální nevkusy pod pokličkou domácích kultur, dnes se díky masovým médiím šíří rychlostí blesku. Řada autorů předpokládá, že totální kultura kýče v budoucnu převálcuje všechny ostatní. Vznikne tak neodolatelný univerzální paskvil.
Kde se vzal?

O kýči, kýčovitosti a nevkusu se podle vědců začíná mluvit teprve s nástupem průmyslové revoluce a dalekosáhlých sociálních změn, které vyvolala. S kýčem přímo souvisejí dvě – masová urbanizace a zvyšování gramotnosti.

Zatímco dříve byla schopnost číst a psát výsadou elit, technologické inovace a s nimi související reformy vzdělávacího systému z ní v 19. století učinily masovou záležitost. Alfabetizace a vynález rotační tiskárny v roce 1847 pak odstartovaly revoluci. V jejím čele stanul bulvár. Levná prvoplánová zábava pro líné čtenářstvo a živná půda nevkusu a kýčovitosti.

Na vzniku kýče se podepsal také prudký rozvoj průmyslu a neutuchající potřeba pracovní síly. Továrny a montážní linky vyrvaly jedince z jejich venkovských kořenů. Odměnou za brutální pracovní tempo, odcizení se a minimální mzdu byly pro pracující stísněné městské aglomerace, alkoholismus a hazard. „Noví měšťané“ sice dovedli číst a psát, tradiční měšťácká kultura jim ale byla zcela cizí. Kvůli totálnímu pracovnímu nasazení totiž neměli přistěhovalci ani čas, ani chuť se s kulturními obyčeji ztotožňovat. Změnou životního stylu a životního prostředí ale imigranti zároveň ztratili pouto ke své tradiční venkovské kultuře. Stali se kulturně bezprizorními. Poznali nudu a začali hledat cestu ven.

Vznikla tak masivní poptávka po nových formách zábavy. Čerství obyvatelé měst hledali snadno dekódovatelnou kulturu, která by ladila jejich potřebám. Odpovědí producentů byla „náhražková kultura, kýč, určená pro jedince po kultuře toužící, ale neschopné ocenit její skutečný význam,“ píše ve své Sociologické analýze fenoménu kýče Šárka Syslová. Přesto nutno dodat, že v nejobecnějším pojetí nás kýč provází již od nepaměti. Existuje stejně dlouho jako špatný vkus. Industrializace však kýči dodala úžasnou schopnost bezostyšné mechanické reprodukce.
Kýč x umění

Jasná hranice mezi kýčem a uměním samozřejmě neexistuje. Úvah na toto téma ale stihlo lidstvo vyprodukovat tisíce. Otázkou, co nás opravňuje k tomu, abychom tvrdili, že objekt, v němž se projevuje uměleckost, je výrazem nevkusu, se zabýval i Umberto Eco. Ten kýčovitost vidí ve sděleních vyvolávajících předpřipravenou citovou reakci. Jeho názor je mi velmi blízky. „Ženský oděv, který s řemeslnou dovedností dokáže zdůraznit půvaby osoby, která si je obléká, není projevem nevkusu. Stane se jím teprve tehdy, jestliže pozornost toho, kdo se na dotyčnou ženu dívá, se obrací výhradně k jejím nejnápadnějším aspektům, neboť v tom případě šaty nezdůrazňují její krásu jako celek, vychylují její osobnost z rovnováhy a činí z ní pouhý suport jednoho tělesného aspektu,“ píše italský autor.

Jakmile pláčeme se slepou Esmeraldou, poklekáme před pompézností církevních staveb nebo tiše sníme o dokonalé americké svatbě, stáváme se, aniž bychom to tušili, oběťmi prvoplánového útoku na naše neuspokojené potřeby – podléháme kýči. Prázdnému a snadno dostupnému objektu, od něhož požadujeme krásu (efekt) na první pohled, o které nemusíme přemýšlet, hledat ji. Krásu bez námahy.

Umění nás na druhou stranu nutí pátrat, objevovat – přináší nám nejen radost z požitku, ale především radost ze hry doprovázející jeho nacházení. „Zatímco umění naši smyslovou zkušenost světa zintenzivňuje, kýč ji uspává,“ shrnuje úvahy o vkusném a nevkusném Tomáš Kulka, filosof působící na katedře estetiky FF UK.
Polykat, plynout, plýtvat

Do spárů kýče nás tedy kromě nudy přivádí také lenost neoddělitelně spojená s konzumerismem: Nekonečný proud reklamy nabízí „štěstí za pár korun“ a my, poslušné ovečky, ochotně následujeme. Přestáváme myslet a začínáme chtít.

Výsledkem je chování, které skvěle vystihují vyjmenovaná slova po L – polykat, plynout, plýtvat. Naše předměstské trávníky se prohýbají pod vahou sádrových trpaslíků, platíme trojnásobnou cenu za tričko s emblémem krokodýla a večer co večer se naše SUVčka sjíždí do 100 % originálních anglických resortů. Kýč přestal být ukojením chudých, z jeho prsu ochotně sajeme všichni bez rozdílu pohlaví, víry a bankovního konta.

Právě věrné napodobování historických stylů je jedním z charakteris­tických znaků nevkusu a kýče. Fenomenálním příkladem je pohádkový zámek Neuschwanstein v Bavorsku, v celoplanetárním hlasování nedávno zvolený jako novodobý div světa. „Mým záměrem je stvořit nádhernou autentickou kopii středověkého hradu. Božský chrám pro drahého přítele, s nímž do světa přišla spása a požehnání,“ pochlubil se před začátkem stavby její mecenáš bavorský král Ludvík. Kdyby byl kýč tekutý, musel by být autor tohoto sdělení velmi dobrým plavcem, aby se ve své pracovně neutopil.
Hledání opravdového

„Kýč je výtahem všeho, co je ve světě naší doby falešné, co poskytuje zástupné zážitky a falešné pocity,“ konstatoval před lety vlivný kritik Clement Greenberg. Existuje však dnes vůbec něco, co bychom mohli označit jako opravdové, originální? Už římský komediální dramatik Terence přeci prohlásil: „Nemohu říci ani udělat nic, co by již nebylo řečeno, nebo uděláno.“ A to se psal rok 54 před Kristem. Univerzální opravdovost je nejspíš opravdu mrtvá. Kolik je lidí, tolik je i pravd, hlásí přece postmoderna. Přesto se s globálním diktátem kýče můžeme utkat. V době, kdy je jím vše a nic zároveň, však máme jen jedinou šanci.

Měli bychom začít znovu přemýšlet! O tom, proč děláme to, co děláme, proč konzumujeme to, co konzumujeme, a proč se obklopujeme takovými věcmi, jakými se obklopujeme. Jen tak můžeme odhalit prvoplánovou hloupost…

I cesta může být cíl.

Jak kýčovité…

Čechy zachvátila DVD mánie

(Finanční magazín – únor 2009)

Novinové stánky praskají ve švech. Každý den se na ně valí lavina levných DVD. Za padesátikorunu se tak můžete ocitnout V kůži Johna Malkoviche nebo společně s Přednostou stanice, Posledním mohykánem a Columbem prožít další neobyčejné dobrodružství v šesté sérii Pohádek z mechu a kapradí. Že je to málo? Neleňte a Natrhejte fialky dynamitem. Jen pozor, abyste neskončili u primáře Sovy v Nemocnici na kraji města. Prý si teď říká Englechen a místo skalpelu používá Meč židů. To už by vás asi nezachránili ani Pěnička, Paraplíčko a Lady Chatterleyová. Co na to Jája a Pája, agentury neuvádějí…

Jen během prvního únorového týdne se na stáncích objevilo celkem 64 nových DVD; téměř deset novinek každý den. Dle statistik První novinové společnosti (PNS) přitom v loňském roce vycházelo „jen“ 35 titulů týdně a před dvěma lety dokonce pouhých šest. Ze sběratelství papírových obalů s blýskavými disky se zkrátka stalo celonárodní hobby a jen těžko najdete rodinu, která by doma alespoň jednoho „podpapíráka“ neměla. V létě chodíme na houby, v zimě na DVDéčka. Svědčí o tom i prudký nárůst počtu publikovaných titulů před loňskými Vánocemi, kdy se jich podle PNS na pultech stabilně objevovalo přes 50 týdně. S příchodem ekonomické krize se však i v tomto odvětví očekává zpomalení. Podle obchodního ředitele distribuční společnosti Hollywood Classic Entertainment (HCE) Jakuba Kučery by ale její důsledky nemusely být tak citelné, jako jinde. „Lidé se chtějí bavit i v čase recesí a válek. Pokud budeme nadále poskytovat kvalitní produkci za nízkou cenu, věřím, že se nám ekonomické zpomalení vyhne,“ zhodnotil situaci na trhu s levnými DVD Kučera.

České evergreeny

Celkově Češi v loňském roce nakoupili minimálně 120 milionů levných nosičů, které vyšly společně s nějakým periodikem. „V porovnání s předchozím rokem se prodej CD a DVD zvýšil na dvojnásobek,“ uvedla pro ČTK manažerka marketingu a komunikace PNS Zuzana Hurychová. Nejprodávanějšími tituly byly dle očekávání české evergreeny Jak dostat tatínka do polepšovny a Jak vytrhnout velrybě stoličku následované Slavnostmi sněženek a Troškovým majstrštykem Slunce, seno a pár facek.

Kde se počet prodaných kusů zastaví, budou-li novinky chrleny stejným tempem jako nyní, lze odhadnout jen těžko. Češi jsou sice stále lační, narůstající remitenda však svědčí o tom, že trh začíná být nasycený. „Aby pro nás byl prodej nosičů ziskový, nesmí počet vrácených nosičů dlouhodobě překročit hranici 50 procent. Tituly vydávané s naším mediálním partnerstvím se stále pohybují mezi 25 a 30 procenty, jinde jsou na tom již hůře,“ sdělil FINMAGU ředitel komerčních aktivit vydavatelství Ringier Daniel Hort. Podle obchodního ředitele HCE Jakuba Kučery však remitenda nevypovídá o všem. „Samozřejmě, že je nutné pečlivě vypočítat náklad každého produktu, remitenda přesto nemusí být určující. Vše se odvíjí od výrobních nákladů – ceny ropy, papíru a lisování, autorských práv a výdajů na marketing. Může se stát, že se vám vrátí pouze deset procent nosičů a přesto skončíte ve ztrátě,“ upřesnil Kučera. Zde je nutné vyvrátit jeden v české společnosti rozšířený blud. Levná DVD s filmovou produkcí totiž nevydávají periodika samotná, ale specializované distribuční společnosti. Jedničkou na trhu je právě Hollywood Classic Entertainment. „Tištěná periodika nám de facto jen propůjčí své logo. Veškeré náklady nese distribuční společnost. Novinám pak za mediální partnerství odvádíme část zisku,“ vysvětil obchodní ředitel HCE Kučera.

Růst remitendy navíc souvisí také s neustálým rozšiřováním počtu nabízených titulů. Zatímco poptávka vzrostla dvakrát, počet vylisovaných a rozvezených titulů se meziročně zvýšil trojnásobně. Podle údajů PNS i tak nachází více než polovina všech disků svého vděčného majitele.

Spokojení však nejsou jen konzumenti. Z ekonomického hlediska jsou DVD přílohy zajímavé jak pro tvůrce, kteří by autorská práva ke starším dílům prodávali jen obtížně a na prodeji nových vydělávají obrovské částky, tak pro distribuční společnosti a vydavatelské domy. „Levná DVD jsou nejen zisková, zároveň nám velmi pomohla také při propagaci jednotlivých periodik. Další výhodou je, že peníze získané mediálním partnerstvím s distribuční společností, nesnižují zisky z jiných komerčních aktivit našeho vydavatelství,“ představil přednosti digitálních nosičů Daniel Hort. Na své si samozřejmě přijdou také výrobci DVD, distribuční společnost PNS a v neposlední řadě také drobní prodejci. I na tomto odvětví se však podle Horta začínají projevovat důsledky hospodářské krize. „Trh s levnými nosiči čekají krušné časy. Některé distribuční společnosti omezily nákup nových titulů a publikují již jen skladové zásoby. Z pohledu novin a časopisů zase dochází k vyčerpání marketingového potenciálu. Nám však krize spíše pomáhá, protože z trhu postupně mizí slabí hráči,“ dodává řiditel komerčních aktivit Ringieru. Periodika spravovaná v rámci tohoto vydavatelství se v současnosti spolupodílí na zhruba dvaceti levných nosičích týdně.

Žvýkačky a zábavu na večer

Již nyní je nových titulů tolik, že na internetu vznikly speciální stránky, které pro nadšené sběratele dopředu vytvářejí přesné rozpisy s datem publikace, cenou, periodikem a nechybí ani divácké hodnocení dle Československé filmové databáze. Blýskavé disky tím pádem nemusíte vybírat na poslední chvíli před nevrlou trafikantkou jen podle názvu a obalu. Nejen že se tím vyvarujete mručení tabákových závisláků, kteří ve frontě za vámi odmítnou sdílet váš cit pro filmový detail, ale za fundovanou volbu si jistě vysloužíte i slova chvály vašich partnerů a partnerek. Jedním z takových portálů je třeba www.dvdinform.cz. Podle obchodního ředitele HCE Jakuba Kučery však začíná čím dále více převažovat právě opačný trend, tedy impulzivní nakupování. „Dříve zákazníci cíleně vybírali konkrétní tituly. Do trafiky šli na jisto za svým oblíbeným filmem. Dnes je situace jiná. Lidé do obchodu vběhnou pro žvýkačky a odnesou ti také zábavu na večer. Stále větší význam proto hraje název filmu či seriálu.“

V nabídce deníků se přitom čas od času objevují opravdové skvosty. Například distribuční společnost HCE v mediálním partnerství s vydavatelstvím Ringier, pod jehož křídla spadá mimo jiné bulvár Aha!, nabídlo 11. srpna loňského roku kultovní film režiséra Jurahe Herze Spalovač mrtvol. Aha! s přílohou pro skutečné filmové labužníky tehdy skončilo v taškách a batozích, do nichž by podobně orientovaný plátek pronikal jen s obtížně. Tuhle Sofiinu volbu mezi bulvárem a kvalitní kinematografií jsem řešil i já. Když jsem po krutém boji s vlastním svědomím předstoupil před oblíbeného trafikanta a poprosil o Aha!, odpovědělo mi jen s údivem zdvižené obočí. Ruměný ale odhodlaný jsem se jal prodavači vysvětlovat, že mě skutečně zlákal Rudolf Hrušínský v životní roli pana Kopferkigla, a ne obrovský titulek Prosím, pomozte mi! doprovázený fotografiemi kolabujícího Bronislava Poloczka. Zdali jsem uspěl, nevím. Spalovač mrtvol obohacený o bonusové materiály mi za „hřích“ každopádně stál.

Vypadáme jako zloději

Fenomenální nástup levných DVD má ale také své oběti. „Když jsem před dvěma roky začal pracovat v síti videopůjčoven Planet DVD, zákazníci si u nás podávali dveře,“ vypráví mi bývalý zaměstnanec pobočky Havlíčkově ulici v Praze Vojta Miller. „Na některé hity jsme dokonce vedli dlouhé čekací pořadníky. S postupem času však půjčujících výrazně ubývalo. Poslední dobou už k nám pomalu nezabloudila lidská duše. Ani se nedivím, že se to tu rozhodli zavřít,“ přiznává. Podobně se vyjádřil také majitel sítě půjčoven Planet DVD Zbyšek Petrlíček v rozhovoru pro Hospodářské noviny. „Když si kdokoliv může koupit za padesátku film na stánku, tak my potom vypadáme jako zloději, když ho za stejnou částku jenom půjčujeme. To je jasné, že si člověk ten film pak radši koupí.“

Box

Jak to všechno začalo

Digitální nosiče dat se začaly u tištěných periodik objevovat již před více než patnácti lety. Až do roku 2006 však trhu nedominoval denní tisk, ale časopisy. Průkopníkem současného DVD boomu se ale stala knižní edice Světová literatura Lidových novin, která odstartovala 25. května 2005. Každý pátek jste si tehdy mohli v trafice za příjemnou cenu 99 korun zakoupit jednoho ze světových klasiků. Zájem čtenářů byl obrovský. Na její úspěch vzápětí navázal další, tentokrát již digitální, projekt DVD Světový film Lidových novin. Prvním filmem, který 9. února 2006 ve dvanáctidílné edici vyšel, byl Costnerův Tanec s vlky. Ačkoliv byla cena každého DVD stanovena na 179 korun, šly filmy doslova na dračku. Vždyť v běžném obchodě jste tehdy za podobně kvalitní film zaplatili více než dvojnásobek.

Nápadu připojit k deníku DVD se brzy chytila konkurence. Prvním skutečně levným filmem, který vyšel mimo edici Lidových novin jako příloha celostátního deníků, byli 11. října 2006 Samotáři. „Mladá Fronta Dnes dumpingově nabízí svůj obsah s přiloženým DVD Samotáři za 30 korun,“ okomentoval tehdy přelomovou událost na svém blogu uživatel vystupující pod přezdívkou Gyd. Další slavné počiny české kinematografie – Obecná škola a Kolja následovaly v lednu, respektive únoru následujícího roku. Prvním zahraničním filmem pak byl 31. ledna 2007 Asterix a Obelix. Od té doby se s filmy, seriály a dokumenty doslova roztrhl pytel.

Mikroúvěr: půjčka na cestu z chudoby

(Finanční magazín – leden 2009)

Homo sapiens sapiens se zrodil kdesi ve východní Africe před dvěma sty tisíci lety. Od té doby se rozšířoval, kam mu jen podmínky dovolily. Někde se mu dařilo lépe, a tak budoval, bohatl a ovládal, jinde hůře. My (Češi, Evropané, obyvatelé bohatého Severu – nechť si každý dosadí dle svého gusta) jsme se shodou mnoha okolností ocitli na té správné straně barikády. Máme se lépe, než většina ostatních, a stále častěji si to také uvědomujeme. Nic na tom nezmění ani aktuální ekonomické zpomalení. Sousloví jako cílená rozvojová pomoc, Corporate Social Responsibilty (Společenská odpovědnost firem), Fair Trade či právě mikrofinanční služby se proto v našem slovníku objevují stále častěji.

Konec jednoho mýtu

S jejich nástupem se bortí jeden donedávna obecně schvalovaný mýtus. Jeho základem byla premisa, že k vyvedení rozvojových zemí z chudoby stačí podarovat tamější vlády dostatečným množstvím peněz, které nasytí hladové, vyléčí nemocné a vyhloubí studny s pitnou vodou. O jeho nesmyslnosti hovoří například známy americký ekonom a bývalý pracovník Světové banky William Easterly ve své knize The White Man’s Burden (Břemeno bílého muže). „Posledních šedesát let jsme strávili pumpováním peněz ze Severu na Jih zcela zbytečně. Jen do Afriky samotné jsme poslali zhruba 2,3 bilionu dolarů, aniž bychom dosáhli byť malého zvýšení jejího hrubého domácího produktu,“ kritizoval systém Easterly během Světového ekonomického fóra v roce 2007. Více než půlstoletí finanční pomoci sice prokázalo, že nejsme lakomí, obyvatele plovoucí vesnice na kambodžském jezeře Tonlé Sap, největšího keňského slumu Kibera či chudých předměstí mexických velkoměst jsme však z života v bídě vyvést nedokázali. „V mechanismu rozvojové pomoci je cosi principiálně chybného,“ souhlasí s Easterlym přední český ekonom Pavel Kohout.

Alternativ k neefektivnímu modelu existuje řada. Jednou z nich je Spravedlivé obchodování, o němž jste si mohli přečíst v lednovém čísle Finmagu. Fair Trade je však stále limitován obtížnou certifikační procedurou a malým množstvím obchodovatelných produktů. Jak z pozice českého „dárce“, tak i příjemce rozvojové pomoci ve třetím světě, se jako mnohem efektivnější jeví mikrofinanční služby. Dárce je v předchozí větě uveden v uvozovkách záměrně, protože se zde nejedná o klasický nezištný dar, ale o investici se sociálním rozměrem. Mikrofinance totiž označují širokou skupinu finančních služeb (úvěrových, platebních, pojišťovacích) těm obyvatelům rozvojových zemí, kteří nemají přístup k formálnímu finančnímu systému, tedy ke kamenným bankám či pojišťovnám.


Vlastní prací z bídy

S myšlenkou poskytovat drobné půjčky chudým obyvatelům Dublinu a umožnit jim tak vymanit se vlastní prací z bídy přišel již v 18. století irský esejista Jonathan Swift. Mikrofinanční instituce začaly v chudé zemi rašit, jak houby po dešti. V roce 1843 jich v Irsku působilo na tři sta. Každá z nich poskytovala průměrně 1500 třílibrových půjček s týdenním splátkovým kalendářem po dobu 20 týdnů. Úrok se tehdy pohyboval okolo 9 procent. Na irský úspěch navázal v 19. století Lysander Spooner. Americký anarcho-kapitalista se kromě propagace mikroúvěrů proslavil i založením soukromé doručovatelské služby, která natolik úspěšně konkurovala předraženému státnímu monopolu, až ji americký stát zničil sérií neoprávněných žalob. S mikroúvěry počítal také Marshallův plánu na obnovu poválečné Evropy. Za jejich současnou publicitou však stojí především bangladéšský bankéř, zakladatel slavné Grameen Bank a držitel Nobelovy ceny míru Muhammad Yunus.

Yunus: Tenhle problém dokážu vyřešit

„Všichni obyvatelé jedné vesnice, v níž jsem počátkem 70. let pracoval na rozvojovém projektu, byli zcela závislí na lichvě. Samozvaným bankéřům povinně odevzdávali veškeré peníze. Po sečtení dluhu celé komunity jsem přitom došel jen k necelým 27 dolarům. Byl jsem šokován, o jak nízkou částku se jedná. V kontextu rozvojové pomoci se vždycky hovořilo v miliardách,“ popisuje Muhammad Yunus svou cestu k mikrofinancím v rozhovoru pro Der Spiegel. Jakmile si Bangladéšan uvědomil, že k vyvedení vesnice ze závislosti na lichvářích stačí ani ne třicet dolarů, měl jasno. „Tenhle problém dokážu vyřešit,“ řekl si tehdy a pustil se do díla. Nejdříve osobně ručil bankám, které odmítaly poskytovat nízko úročené půjčky chudým. Pak se rozhodl založit vlastní specializovaný peněžní ústav – Grameen Bank. „Od vzniku v roce 1976 do roku 2007 banka poskytla 750 milionů mikroúvěrů v úhrnné výši 6,8 miliardy dolarů. Návratnost investic přitom dosáhla 98,9 procent. V zisku skončila Garmeen Bank mimo tří let pokaždé,“ dodává Yunus a jeho slova potvrzuje také řada nezávislých auditorů. Z Bangladéše se mikrofinanční instituce (MFI) rozšířily do sousední Indie a pak také do dalších rozvojových zemí. Stále však působily lokálně a nezahrnovaly přímé zahraniční peer to peer investice. Vše změnil až nástup internetu.

Rozvojová pomoc po netu

Prvním mikrofinančním webovým portálem umožňujícím půjčovat jednotlivcům v rozvojovém světě prostřednictvím lokální MFI byl www.kiva.org spuštěný v roce 2005. Celý proces je velice jednoduchý. Na internetové stránce si zájemce z rozvinutého světa vybere konkrétní podnikatelský záměr, na jehož realizaci nemá drobný živnostník v rozvojové zemi finanční prostředky. Minimální výše půjčky je stanovena na 25 dolarů. Ačkoliv Kiva nenabízí věřiteli žádný zisk z půjčky, jde o klasickou rozvojovou pomoc, získal projekt obrovskou popularitu. V prvním kvartálu roku 2008 se na serveru uskutečnila jedna půjčka každých 37 vteřin. Denně jich tak bylo více než 2300. Do ledna 2009 proběhly na portálu transakce celkem za 55 750 tisíc dolarů, které pomohly odstartovat business téměř 420 tisícům podnikatelů. Díky bezplatné spolupráci s internetovým bankovním systémem PayPal dojde k proplacení úvěru živnostníkovi již za 50 hodin od jeho odeslání. Návratnost investic je přitom podobná jako u Garmeen Bank, přesahuje 97 procent.

Na úspěch Kivy brzy zareagovali další. V současnosti na internetu působí mimo Kivy další tři projekty. Jeden z nich – My Electronic Loan Exchange Network (www.myelen.com), spuštěný jako celkově třetí na světě v roce 2007, vznikl v České republice. „MyELEN se zatím orientuje především na českou klientelu, máme ale ambice proniknout také na další trhy. Zájemce o spolupráci nacházíme především v Anglii, ale také ve Francii. Cílovou destinací všech našich půjček je Mexiko, kde již máme vybudovanou sít čtyř důvěryhodných mikrofinančních institucí. Ty jsou financovány nejen z vkladů svých klientů, ale také finančními dary, bankovními úvěry nebo investicemi od rozvojových agentur, soukromých či institucionálních investorů“ přestavuje projekt výkonná řiditelka společnosti Mikrofinance, a.s., která portál provozuje, Linda Hanyková (rozhovor s ní najdete na následující stránce).

Pomáhejte a bohatněte

MyELEN a Kiva jsou si na první pohled velmi podobné. Na internetu si nejdříve vyberete třeba Paulitu Aldama Mentado která se věnuje hrnčířství a vaše peníze by ráda využila k nákupu hrnčířské hlíny, glazury a barev, nebo Rosarii Moreno Gómez připravující chutné placky z obiloviny jménem amarantu, jež by z půjčky ráda nakoupila suroviny. Zde ale vzájemná podobnost končí. V případě českého záměru totiž nejde o klasickou rozvojovou pomoc, ale o sociálně motivovanou investici provázenou zhodnocením vložené částky. Pokud se rozhodnete půjčit své peníze prostřednictvím MyELEN, bude vám suma navýšena o úrok odvíjející se od její výše, dohodnutého splátkového kalendáře a také podmínek stanovených cílovou mikrofinanční institucí. Složíte-li minimální vklad pět tisíc korun, dočkáte se ročního úroku mezi 2 a 5 procenty v závislosti na MFI v Mexiku, při investici nad jeden milion korun už budou vaše peníze hodnoceny mezi 5 a 8 procenty ročně. Takto vysoká částka bude samozřejmě rozložena mezi více klientů. V závislosti na mexické mikrofinanční instituci se průměrná půjčka pohybuje mezi 192 a 743 dolary na jeden projekt.

Také v případě MyELEN je návratnost investic velmi vysoká. Míra neplnění závazků se liší mezi jednotlivými mikrofinančními institucemi (MFI): začíná 0,15 procenty u MFI CrediComún a končí 4,28 procenty MFI Ámbito Productivo. Přesto zde, ani u ostatních internetových portálů, neexistuje žádná formální garance. „Záruky jsou sice velmi silné, pojistit se proti případnému nesplacení ale nelze. Právě proto jsme v pilotní fázi důsledně připravovali finální podobu smlouvy a především její ukotvení do českého právního rámce. Česká legislativa totiž mikroúvěry zatím neošetřuje, ačkoliv za to již byla opakovně kritizována Evropskou unií.“ postěžovala si Linda Hanyková. „Řada Čechů si v sobě navíc špatnou zkušenost s malými kampeličkami či investičními fondy, která nepřestává ovlivňovat jejich smýšlení,“ dodala Hanyková.

MyELEN si přesto své klienty brzy našel. Nabídka spojující možnost pomáhat druhým a zároveň své úspory relativně bezpečnou cestou zhodnocovat je pro Čechy velmi lákavá. Uspokojuje totiž nejen bolavé srdce, ale také děravou peněženku

Elektronická jízdenka pod lupou

(11. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Používání elektronické jízdenky je ekologické, pohodlné a v jistých situacích dokonce nezbytné. Jak ale změť jedniček a nul zakomponovat do účetnictví?

Zatímco v Jižní Koreji můžete pomocí mobilu odpuzovat dotěrný bodavý hmyz1, v Praze vám od konce loňského roku poslouží jako repelent na neméně dotěrné revizory.

„Hlavním motivem zavedení služby SMS jízdenka bylo ulehčit cestujícím starosti s automaty, drobnými mincemi a především dát možnost nedobrovolným černým pasažérům skoncovat s neplacením a riskováním pokut,“ říká ředitel marketingu Dopravního podniku hl. m. Prahy Jan Svoboda.

Dopravce však k zavedení elektronického jízdného dovedl spíše racionální kalkul. Výdaje spojené s provozem služby jsou totiž výrazně nižší, než by byly náklady na instalaci jízdenkových automatů do blízkosti každé zastávky hromadné dopravy. O pravidelném servisu, jenž by náklady dále zvyšoval, ani nemluvě.

Jak na to?

Koupě jízdenky je jednoduchá. Stačí odeslat textovou zprávu obsahující zkratku DTP (nezáleží, zda použijete kapitálky či malá písmena, nebo je různě zkombinujete) na telefonní číslo 9020626. Do dvou minut pak obdržíte SMS nazvanou prozaicky LISTEK. Ta obsahuje všechny nezbytné údaje. Cenu jízdenky, tedy 26 korun (jinou sazbu zatím dopravní podnik nenabízí), počátek a konec platnosti jízdenky (využívat ji můžete 90 minut), upozornění, že s elektronickým tiketem jste oprávněni cestovat jen v pásmu P (provoz na příměstských linkách se plánuje) a nezbytný kontrolní kód. Virtuální lístek tak platí o patnáct minut déle, než jeho reálný předobraz. „Papírák“ za 26 korun vám poslouží jen hodinu a čtvrt.

Příjemné je, že cena 26 korun je konečná. Cestující tedy naplatí ani o haléř více, než by zaplatil při koupi papírové jízdenky. Pokud byste si náhodou SMS jízdenku v době její platnosti omylem smazali, můžete si za 6 korun pořídit duplikát. Postup pro zaslání duplikátu zakoupené jízdenky je velmi podobný. Stačí, když napíšete SMS zprávu ve tvaru DPTA. Tu odešlete na telefonní číslo 9000606.

Spokojenost však vládne i v pokladně dopravního podniku. Náklady na tisk klasického lístku a jeho distribuci jsou totiž vyšší, než poplatky odváděné operátorům a provozovateli služby.

Stinnou stránkou věci může být pro mnohé to, že odesláním SMS s požadavkem de facto darujete své telefonní číslo nejen dopravnímu podniku, který si ho, jak vyplývá z poučení pro uživatele SMS jízdenky, „uchovává pro účely reklamačního řízení a pro účely vyplývající ze závazných právních předpisů (zejména daňových),“ ale také společnostem Erika, a.s. a CROWSNEST, a.s. Ty totiž zajišťují provoz systému po technické stránce.

Ještě poznamenejme, že k využívání služby nesmíte mít od operátora zablokovanou službu PREMIUM SMS a vaše SIM karta musí být od jednoho z českých operátorů. „Cestujete-li společně se čtyřnohým chlupáčem nebo přítelkyní, mohou si SMS poslat také oni. Mobilní telefon k tomu stačí jediný,“ potvrdil mi na infolince dopravního podniku Jiří Horský. Záleží jen na vašem gentlemanském rozhodnutí. Další informace jsou k nalezení na http://www.dpp­.cz/sms-jizdenka/.

Zasloužený zavináč

Ohlasy na elektronickou jízdenku jsou více než půl roku od jejího zavedení veskrze pozitivní. Povědomí o ní se mezi Pražany rozšířilo raketovým tempem, tedy kromě finančních úřadů, ale o tom až za chvíli, a její služby si chválí také dopravce.

Dle statistik si ji od ledna objednává průměrně devatenáct tisíc cestujících denně. Výzkum agentury Westminster, jehož zadavatelem byl dopravní podnik, navíc ukázal, že 60 % uživatelů SMS jízdenky představují nové platící zákazníci, kteří se rekrutovali z řad „nedobrovolných“ černých pasažérů. Tedy těch, kteří si jízdenku zkrátka neměli kde koupit. Dopravnímu podniku tak denně plynnou zisky od 12 tisíc nových pasažérů, a to již není zanedbatelné číslo.

Z výsledků průzkumu je dále patrné, že díky zavedení SMS jízdenky ubylo permanentních černých pasažérů, o 16 % je méně nedobrovolných či občasných černých pasažérů a naopak přibylo o 17 % více platících cestujících. Právě pro svou originalitu, efektivitu a schopnost usnadnit život byl projekt, dle mého zcela po zásluze, oceněn Českým zavináčem za rok 2008.
Kam s ním?

Uživatelům elektronické jízdenky by teoreticky mohly vzniknout komplikace s jejím zanesením do účetnictví. Virtuální lístky jsou totiž stejně jako klasické jízdenky daňově uznatelné. Jenže, jak tuhle virtuální změť jedniček a nul do účetnictví dostat?

Podle informací získaných na infolince dopravního podniku existují dvě možnosti – na oslovených finančních úřadech však nevěděli ani o jedné. „Tak to jste mě překvapil. S tímhle se setkávám poprvé,“ omlouvá se mi zaměstnankyně Finančního úřadu pro Prahu 4. Podobně dopadám i na dalších dvou pobočkách.

Pojďme se přesto na obě možnosti podívat podrobněji. Obě jsou relativně jednoduché, ale jen ta druhá je zcela v souladu se zákony o účetnictví a daňové evidenci.
Řešení první – nekompletní

„Pokud vlastníte firemní mobilní telefon s paušálním tarifem, je řešení nasnadě. Jako doklad o koupi poslouží operátorem pravidelně zasílané vyúčtování,“ instruují mě na infolince dopravního podniku. Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Elektronické jízdenky sice skutečně ve vyúčtování nacházím (v odstavci Zprostředkovaný prodej – ověřováno u T-Mobile), jsou ale schované pod názvem Premium SMS. Navíc vidím pouze celkovou částku za všechny „prémiové esemesky“, a ne jejich konkrétní rozpis, což je zavádějící. Pomocí těchto zpráv si totiž mimo lístku na tramvaj můžete zaplatit cokoliv od vyzváněcích melodií pro váš telefon přes soutěžní hlasování během televizního fotbalového utkání. Jediným limitem je celková cena zprávy. Ta nesmí překročit 99 korun.

Kam přesně odcházejí vaše prémiové SMS poznáte teprve, když si od vašeho operátora necháte posílat Podrobný výpis hovorů. Ten vás, pokud platíte inkasem, přijde na korunu, což se rozhodně vyplatí. Jestliže ale platíte „hovorné“ složenkou nebo převodem z účtu, zaplatíte za tištěnou verzi 65 korun, elektronická vás pak vyjde na 40 korun (T-Mobile).

Teď tedy konečně můžete prokázat, kolik lístků na MHD jste si doopravdy koupili, a máte proto podle informací poskytnutých DP hlavního města Prahy vyhráno. Jenže to bohužel není pravda. Aby bylo vše v souladu se zákony, musíte si vyúčtování od mobilního operátora doplnit o příslušné daňové doklady za elektronické jízdenky (jak je získat si povíme dále) zakoupené v jednotlivých zúčtovacích obdobích.

Řešení druhé – jak to má být doopravdy

„Co když však místo paušálního tarifu používám tarif předplacený (např. Twist) a žádné vyúčtování nedostávám?“ tážu se operátorky. „No tak to vám nemohu sloužit,“ odpovídá. Řešení však existuje. Navíc zcela legální. Naleznete jej na webu pražského dopravního podniku http://www.smsjiz­denka.cz/bill_lo­gin.aspx (o němž na infolince DP neměli ani potuchy).

Uvedená stránka má jedinou funkci. Funguje jako portál pro vystavení daňového dokladu DP hlavního města Prahy, a.s. K jeho získání dokonce nepotřebujete ani kód z jízdenky, k níž požadujete daňový doklad. Stačí znát telefonní číslo, ze kterého byl lístek objednán a kód vám dojde jako SMS. Po jeho zadání se vám zobrazí další přehled všech elektronických jízdenek, které jste si kdy ze zadaného telefonního čísla koupili. Daňové doklady pak můžete tisknout jednotlivě, po skupinách, nebo pohodlně všechny najednou.

Portálu můžete samozřejmě využít i v situaci, kdy si jako právnická osoba chcete dát do daní elektronické jízdenky, jež proplácíte vašim zaměstnancům, kteří mají sjednáno ve smlouvě místo pracoviště, a jezdí z práce například na úřady, ministerstva nebo poštu.

Kdo zaujme televizí, vítězí

(7.1.2007 - Respekt)

Bush, Blair, Putin, Chirac, Al Thání – ti všichni zápasí o Blízký východ

Když katarský šejk Al Thání vyzval v listopadu Západ na souboj, jako zbraň si zvolil globální zpravodajské televize, takzvané 24-news. Do prostoru, kterému dosud dominovali Anglosasové, tedy americká CNN a britská BBC, vstoupil kanál Al Jazeera English určený anglicky mluvícím divákům po celém světě. Západu nezbylo než výzvu k mediálnímu „střetu civilizací“ přijmout.

Období spánku teď dohánějí všichni velcí hráči. Nejmladšímu ze zpravodajských kanálů je měsíc a nese hrdé jméno France 24. Svými ambicemi se netají. „Věřím, že do tří let bude France 24 schopná ovlivňovat veřejné mínění na úrovni CNN a BBC,“ rozhlašuje její první muž Alain de Pouzilhac. Podobné ambice mají i Rusové s anglickým kanálem Russia Today či africké země s projektem A24. Zaměřme se na dva nejočekávanější projekty: francouzský a katarský.

Chiracovo vymodlené dítě

France 24 zahájila vysílání 6. prosince v Paříži. Do zavedeného zpravodajského světa tak přibyl ambiciózní konkurent, jehož cílem je přiblížit téměř 75 milionům domácností v Evropě, Africe, na Blízkém východě a omezeně i v USA svět vnímaný francouzskou optikou. Ta by měla podle vedení stanice silněji akcentovat úctu ke kulturní a politické rozmanitosti, než jak jsme zvyklí u anglo-amerického či arabského výkladu světa. Realita je ale prozaičtější. „Cílem našich snah je obnovit vliv Francie,“ přiznal listu Le Figaro de Pouzilhac.

Duchovním otcem kanálu je dosluhující prezident Jacques Chirac – charismatický kritik invaze do Iráku, který se nikdy netajil geopolitickými ambicemi Francie a snahou obnovit multipolární svět. Právě jednostranný způsob prezentace mezinárodní roztržky mezi stoupenci války a jejími odpůrci v čele s Chiracem a bývalým německým kancléřem Schröderem na přelomu let 2002 a 2003 byl pro vznik stanice klíčový.

Francouzi tehdy z anglo-amerických vizuálních médií jasně vycítili snahu o marginalizaci svého úsilí najít diplomatické řešení konfliktu. Především CNN tehdy zemi galského kohouta ukazovala jako malého spratka, který se dožaduje čokoládové zmrzliny, ač ví, že došla a dlouho nebude.

Chiracovo dítě, jak se France 24 říká, má před sebou složitý úkol – napravit pošramocenou pověst země, za níž stojí nejen neúspěšná snaha o řešení irácké otázky, ale i krach evropské ústavy a řádění neintegrované mladé generace na periferiích velkoměst. Bude zajímavé sledovat, nakolik lze skloubit zlepšování mediálního obrazu země s objektivně podávaným zpravodajstvím.

Arabský mesiáš konečně vysílá

Francouzská slova o obnově ztracené slávy kontrastují s výroky zástupců arabské sítě. „Úkolem Al Jazeery je nabídnout nestranné zpravodajství v globální perspektivě,“ odříkává svou mantru Will Stebbins, šéf washingtonské pobočky Al Jazeera English. Navzdory jiné rétorice mají Arabové stejný cíl jako Francouzi: zvrátit anglosaský monopol na globální informace. Politické ambice však v případě Al Jazeery působí skromnějším dojmem. „Snažíme se dosavadní směr toku informací ze Severu na Jih obrátit,“ vysvětluje šéf zpravodajství Steve Clark. „Chceme dosáhnout vyváženějšího zpravodajství.“

Al Jazeera English odstartovala v listopadu. Přes satelit či kabel šíří svůj program do celého světa včetně USA. Nejvíc si ale slibuje od anglicky mluvících muslimů na Západě a přibližně sedmi set milionů vyznavačů islámu jihovýchodní Asie. Zpravodajství se proto zaměřuje hlavně na Blízký východ, Afriku, jihovýchodní Asii a také Jižní Ameriku, ostatními médii opomíjenou.

Ve vysílání se budou pravidelně střídat čtyři regionální redakce: dvanáct hodin katarské Dauhá, po čtyřech hodinách Londýn, Washington a Kuala Lumpur v Malajsii. Originální koncept „přesunu zpráv za sluncem“ nemá ve světě 24-news obdobu. „Redakce jsou navzájem nezávislé, každá bude prezentovat vlastní úhel pohledu na mezinárodní události,“ pyšní se Stebbins. Navíc otevřela Al Jazeera i mnoho regionálních poboček. Jen v Africe jich je dvanáct, včetně Zimbabwe, kde žádné jiné globální zpravodajství doposud příslušné povolení nezískalo.

Arabský původ a alternativní image mají ale i svá rizika. Proklamovaná neutralita může popudit mnohé arabské vládce. „Vznikne-li dojem, že je Al Jazeera English zaujatá proti islámu, celá značka Al Jazeera ztratí hodnotu,“ uvedl před rokem mediální poradce pro OSN Hugh Miles. O něco méně korektně to vyjádřila čtenářka britského Guardianu: „Al Jazeera se snaží osedlat dva koně naráz, a padá z obou.“

Kde leží novinářská Mekka

Výsledek? Na Blízký východ se soustřeďuje pozornost celého světa a každý zde chce mít svůj tlampač. K domácím kanálům patří kromě satelitních Al Jazeery a Al Arabíji také množství lokálních stanic vzývajících některého z vládců. Americký prezident promlouvá skrze stále méně oblíbenou CNN a okupační iráckou televizi Al Hurrá s takřka nulovou sledovaností. Evropu zastupuje BBC a německá Deutsche Welle, jež vysílá dvanáct hodin denně v arabštině. Putinova ústa představuje kanál Russia Today v angličtině. Během letoška se zřejmě přidá arabská verze BBC, financovaná z peněz ušetřených za zrušené vysílání pro střední Evropu. A nevzdávají se ani Francouzi: rádi by letos naučili France 24 mluvit arabsky a pak španělsky. Evropská unie zase uvažuje o vysílání arabských Euronews.

Jen málokdo si troufne odhadnout, co v této zkumavce vznikne. „BBC přináší důvěryhodnost,“ zkouší to Lawrence Pintak z Americké univerzity v Káhiře. Rozhodujícím kritériem při tak tvrdé konkurenci mohou být peníze. Tím se prakticky dostává ze hry France 24 s dotací 80 milionů eur ročně a desetinou zaměstnanců oproti CNN. Pro srovnání: CNN má na rok přes 800 milionů dolarů, BBC kolem čtyř miliard liber.

Nedostatek peněz je na France 24 poznat už dnes, původní materiál tvoří jen třetinu celkové produkce a grafika působí nedotaženě. „Porozhlédneme-li se po mediálním trhu, je bohužel jasné, že možnosti France 24 zasáhnout diváky po celém světě jsou nedostatečné,“ komentuje to Gérarad Sebag, zástupce ředitele vládní France Télévisions.

Naopak Al Jazeera English, která má v regionu pevné kořeny a k tomu miliardu dolarů od šejka Al Tháního, je na Blízkém východě horkým favoritem. Už dnes poráží své konkurenty na hlavu: v prosinci zaznamenala fenomenální úspěch, když uzavřela dohodu s izraelským poskytovatelem satelitního vysílání Yes TV, který její anglickou odnož zařadil do nabídky programů. Sledovanost BBC, kritizované Izraelci i Palestinci za neobjektivní zpravodajství, rázem klesla v Izraeli na polovinu,“ uvedl v listu The Jerusalem Post Daniel Seaman, šéf tiskového oddělení izraelské vlády. „Hluboce si vážím způsobu, jímž Al Jazeera informuje o izraelsko-palestinském konfliktu. Ačkoli jsem občas s poskytnutými informacemi nemohl souhlasit, nikdy nebyly podávány jednostranně s cílem dezinformovat. Dle mého je Al Jazeera mnohem dále než BBC nebo CNN.“

Dění na poli zpravodajství dokazuje, že to podstatné se dnes odehrává na Blízkém východě a nejdůležitějším bojištěm nejsou Golanské výšiny, ale veřejné mínění. „Střet civilizací“ tak má podobu boje o diváka. A v tom zatím Západ prohrává. Ať už jde o zpravodajství z Iráku, kterému nevěří už ani sami Američané, nebo třeba kauzu karikatur proroka Mohameda. Západ ztratil schopnost přesvědčit diváka ze třetího světa a stále častěji tápe i sám v sobě.

Řešení „mediální krize Západu“ přitom může vést jen přes spolupráci s třetím světem. „Musíme vzít v úvahu, že globální krajina se bude s nástupem Číny, Indie a dalších zemí dále měnit. Spojené státy přitom potřebují každého spojence,“ upozorňuje John Zogby ze společnosti Zogby International zabývající se průzkumy veřejného mínění.

BOX:

Nejen Bagdád hoří

Bylo by skoro neslušné opomenout stále vlivnější nová média. Internet umožnil milionům uživatelů včetně těch žijících v oblastech kulturních či vojenských střetů, aby s dalšími sdíleli svůj vlastní pohled na realitu oproštěný od filtrů a národních zájmů jednotlivých globálních televizí a jejich sponzorů. Za všechny stačí zmínit blog Bagdád hoří. „Jsem žena, Iráčanka. Je mi 24 let a přežila jsem válku. To je vše, co potřebujete vědět. Na ničem ostatním už nezáleží,“ začíná autorka, která si říká pouze Riverbend, své vlastní vyprávění o Iráku bez Saddáma. Od roku 2003 do současnosti přinesla na svých stránkách takové zpravodajství, o jakém se všem globálním zpravodajcům může jen zdát (www.riverbendblog.blogspot.com).

Jan Boček, Martin Vlnas

Autoři působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.