Čtyři hodiny v Phnom Penhu: Kalašnikov, Pol Pot a Gates

Konoptikum (březen 2009)

„Ty si opravdu nechceš zastřílet z kalašnikova? No tak, nelži mi. Každej turista ze západu si přece chce pohrát s ruským samopalem,“ naléhá mě můj „tuk-tukář“ Serey. Ačkoliv je teprve devět ráno, vzduch kolem se tetelí jak v největším létě na Mácháči. Jenže tady, v Phnom Penhu - srdci hrdého khmerského národa a stoprocentní vlhkosti, to očividně nikoho nevzrušuje. Teda kromě mě.

Památky počkaj

Po čele se mi nezadržitelně valí vodopády potu a na špičce nosu nasávajícího ty nejzvláštnější pachy se mi co chvíli udělá malá kapička. Chvíli jednu z nich pozoruju a přemýšlím, jestli si nakonec opravdu nechci zastřílet. „Památky počkaj a to tvoje vězení taky,“ přidává pod kotel Serey. „Stojej tu už tisíc let. Tak by snad jeden den ještě mohly vydržet. A že seš to ty, budeš to mít s překvapením,“ licituje mladý Khmer. Na sobě má dlouhý hnědý kalhoty a světlou bundu. Nechápu, jak může existovat. Nakonec ve mně zvítězí svědomí. Pro tohle jsem do Kambodži opravdu nepřiletěl.

Sereye o svém rozhodnutí přesvědčuji dalších pět minut. Nakonec pomůže až výhružka. Kolem nás se totiž v mezičase shromáždil hlouček jeho kolegů, kteří naši debatu se zájmem sledují, připraveni okamžitě nabídnout svoje služby. Jakmile se ostentativně zvednu z červeně polstrované sedačky tuk-tuku, Serey pochopí, že končí legrace. „Tak já tě teda do toho Tuol Slengu odvezu, ale musíš mi slíbit, že pokud si budeš chtít zastřílet, zavoláš mě!“ navrhuje mi řidič. Nadšeně přikývnu. Slavnostní přísaze se pokouším dodat na vážnosti kokršpanělí grimasou. Kvalit jejího vynálezce – Slye Stallona, ale očividně nedosahuju. „Není ti něco? Vypadáš nějak blbě,“ zareaguje na ni Serey, když se na mě před začátkem cesty naposledy ohlédne.

Tři babky pro šestičlennou rodinu

Toul Sleng, nechvalně proslulé vězení z Pol Potovy éry, leží kousek od centra Phnom Penhu. Právě proto Serey nechtěl s tak krátkou cestou souhlasit. Ví, že mu za ni nedám víc, než dolar. Tři, když na mě počká a odveze mě zpátky. I tak je to ale víc, než si vydělá průměrný Kambodžan za den.

Podle údajů Světové banky z roku 2004 představují právě tři dolary sumu, kterou potřebuje šestičlenná khmerská rodina na jeden den, aby se udržela nad hranicí chudoby. Osmdesát procent padne na zajištění základních potravin. Ze zbylých dvaceti procent se financuje vše ostatní. Od šatstva přes bydlení až po léky a nezbytné cigarety. Více než třetina Khmerů ale musí vyžít s částkou ještě nižší. I tak se ale ekonomická situace Kambodžanů za posledních 15 let výrazně zlepšila. Nezabránila tomu ani obrovská korupce, na kterou si stěžuje každý, s kým se na ulici dáte do řeči. Před 15 lety totiž žila pod hranicí chudoby plná polovina národa.

Zácpa, nezácpa!

Symbolem nově nabitého „luxusu“ se stal, stejně jako v jakékoliv rozvíjející se zemi jihovýchodní Asie, motocykl. V ulicích hlavního města proto po ránu panuje neskutečný chaos. Tuk-tuky – motorky s přívěsem pro přepravu pasažérů, bílé Land Rovery a Toyoty financované z rozvojové pomoci, staré japonské vraky, ale i luxusní Mercedesy s černými skly umazanými od černých peněz; ti všichni se marně proplétají záplavou tisíců kol a motorek, na kterých se za prací, školou nebo zábavou přepravují celé rodiny. Mým rekordem bylo pět lidí na jednom českého Simsona připomínajícím stroji. Na internetu ale kolují i fotografie se šesti nebo sedmi jezdci. Helma je přitom luxus, který si mohou dovolit jen nemnozí. Teprve tady člověk docení vizi indického průmyslníka a tvůrce extrémně levného automobilu Ratana N. Taty.

Serey si ale z hustého provozu nic nedělá. Když se ucpou tři pruhy v jednom směru, je čas vzít to čtvrtým. Co naplat, že je protisměrný. „Neboj, mám to pod kontrolou,“ mrkne na mě černovlasý řidič, když si zapaluji další cigaretu a přemýšlím, jestli mu nemám poklepat na rameno. Díky jeho drzosti a totální znalosti rozměrů své rikši se před námi vězeňská brána objeví za necelou půlhodinu. Zácpa, nezácpa!

Khmerský mlýnek na maso

Na první pohled nevypadá Toul Sleng nijak hrozivě. Tři oprýskané „panelákovité“ budovy obklopené zdí a nízkou zástavbou. Pro Evropana, který navštívil Osvětim a viděl výlohy plné lidských vlasů a protéz, nic „světoborného“. Na to, abych úplně změnil svůj názor, stačí průvodkyni pár vět.

„Pokud se za tebou jednou zavřela tahle brána, měl jsi to spočítané. Ze sedmnácti tisíc internovaných jich přežilo jen dvanáct. Moji rodiče mezi nimi nebyli,“ suše konstatuje starší Khmerka, která mě vězením provází. „Na rozdíl od technicky precizních nacistů a jejich plynových komor vraždili Rudí Khmerové klasicky. Mačetami, krumpáči, trubkami. Střelivo bylo příliš vzácné, aby se jím plýtvalo. Dětem se rozbíjela hlava o strom.“ Odosobněný monotónní tón, kterým o zvěrstvech mluví, mě bodá do uší. Propocené triko najednou strašně studí. Když procházíme celami, cítím jen plíseň a promarněné lidské osudy. Zvedá se mi žaludek. Slova průvodkyně mi splývají v jediný souvislý zvuk bez významu. Jen občas z něj vyskočí slova vyslovovaná s kambodžským přízvukem – Toul Sleng a hlavně Pol Pot.

Absurdní preciznost, s níž se ve Francii vzdělaný intelektuál rozhodl v květnu roku 1975 realizovat svůj sen, se nesmazatelně vryla do kambodžské historie. Pod jeho taktovkou rozdělili Rudí Khmerové lid na tři skupiny – kopáče, pěstitele a drobné řemeslníky zajišťující základní nezbytnosti. „Pokud vykopeme dostatek kanálů, bude voda! Pokud bude voda, bude rýže! Pokud bude rýže, budeme mít cokoliv, na co jen pomyslíme!“ znělo oficiální heslo režimu. Zbylá povolání byla prohlášena za nežádoucí, stejně jako peníze. Phnom Penh, tehdy dvoumilionová metropole jihovýchodní Asie, byla během několika dní kompletně vylidněna. V jeho srdci zůstal jediný „živý“ bod – Toul Sleng.

Ticho jako v hrobě

Po pěti letech řádění Rudých Khmerů nezůstala rodina, jež by někoho neztratila. Pol Potův experiment zaplatilo životem jeden a půl milionu Kambodžanů.

Plná pětina tehdejší populace. Na rozdíl od všech ostatních, kteří zemřeli hlady nebo byli zabiti mimo Phnom Penh, se vězňům v Toul Slengu dostalo zvláštního privilegia. Bachaři si pro snadnou identifikaci každého z nich vyfotili. Fotografie se zázrakem dochovaly. Dnes je, podobně jako v polské Osvětimi, najdete vystavené v hlavní budově. Všichni kolem nich procházejí v naprosté tichosti.

V zemi nedávno začal ostře sledovaný proces s posledními žijícími špičkami tehdejšího režimu. Jeho význam je především symbolický – země a její obyvatelé touží nakreslit poslední tlustou čáru za minulostí. Hlava Rudých Khmerů – Pol Pot – ale zemřela už v roce 1998. Až do konce života přitom diktátor bojoval proti nové vládě. Podporovali ho jak čínští komunisté, tak paradoxně také Spojené státy. Historie se zkrátka opakuje.

Co ti trvalo tak dlouho?

Když se totálně vyčerpaný vypotácím z brány, Serey mě už netrpělivě vyhlíží. „Co ti trvalo tak dlouho,“ ptá se mě. „Normálně to lidem trvá jen hodinu.“ Teprve teď zjišťuji, že jsem uvnitř strávil víc než tři hodiny. Kam se poděly, se už nikdy nedozvím. Potřebuji se uklidnit, a tak okamžitě zapaluji cigaretu. Sereovi mezitím vyprávím, co jsem zažil. „Mně zase Pol Pot zabil babičku. Ale to už je dávno, už na to nemyslím,“ pronese řidič mezi řečí. „Pojďme se raději bavit o něčem jiném. Máš rád marihuanu?“ vypadne z něj najednou. „Cože?“ ujede mi. „No jestli chceš, mám tady pár jointů. Tak můžeme někam zajet a dáme si. Třeba se ti zlepší nálada,“ začíná mi docházet, že to Serey myslí vážně.

Chvíli mi zelený návrh vrtá hlavou, ale nakonec se raději rozhoduju nehulit. „Po tomhle zážitku bych to taky nemusel rozchodit,“ vysvětluju mu. „No nic. Co ty to seš za turistu? Na střelnici nechceš, na špeka nechceš. S tebou není žádná legrace,“ popichuje mě dál.

Pivo s outěžkem

Jediné, na co mám v tu chvíli chuť, je vychlazené pivo. „Aspoň něco!“ pousměje se Serey a zakřičí cosi v khmerštině na opodál stojícího prcka. Ten někam odběhne a za chvíli se zpoza rohu vynoří zástup malých Khmerů. Každé za sebou táhne obrovský kýbl. Netipl bych jim víc, než sedm, osm let, i proto, že jim kbelíky často sahají až k pasu. „Ach jo,“ ujede mi. „Co se ti zase nelíbí,“ opáčí Serey. „Nemyslíš, že jsou na tohle ještě trochu malé,“ odpovím. „No, co chceš, každý se musíme něčím živit, a děti vydělají pouličním prodejem mnohem víc než dospělí. To je osvědčená taktika,“ bere mi vítr z plachet Serey, zatímco se kolem nás překřikuje chumel dětí. „Pleaaaaaase, buy from me,“ mává na mě jeden ze zadní řady. Za chvíli už oba držíme v ruce vychlazenou plechovku místního Angkoru. Pivo je výtečné. A vůbec mi nevadí, že jsem si společně s ním koupil od ostatních špuntů taky dvě sady pohledů a použité, ale úhledně zabalené, týden staré vydání Newsweeku.

„Já se z tebe asi zblázním,“ komentuje moji marnotratnou náladu Serey. „Kdybys mi nekoupil to pivo, tak se tady na místě vyklopím,“ rozesměje se.

Teprve když se rozjedeme směrem k hotelu, uvědomím si, že se na mě z titulní strany Newsweeku směje obrovská fotografie Billa Gatese.

Asi jsem si toho špeka měl přeci jenom dát…