Partyzáni s motyčkami útočí

Finmag (květen 2009)

„Musíš zasadit strom, postavit dům a zplodit syna! Teprve pak si budeš moci říct, že tvůj život za něco stál,“ říkával mi můj děda, když jsme po nedělním obědě sedávali na zápraží. On pil kávu a já kakao. Jeho slova mi vtiskla do paměti stejně jako husté šedivé obočí a hluboké vrásky na čele.

Stavení, které postavil vlastníma mozolnatýma rukama, stojí nedaleko Jílového dodnes. Přečkalo povodně i Kyrilla. Stejně jako mohutná borovice. Její šišky jsem dlouhá léta sbíral pod dohledem jeho syna. Mého otce. Kruh se uzavřel. Myslím, že děda umíral spokojený.

Dnešní doba je ale jiná. Děti skáčou ze zkumavek, domy budují developeři a stromy sázejí zahradníci – podle přesných plánů architektů. Nám, mužům, kteří neberou slova svých dědů na lehkou váhu, nezbývá nic jiného, než si najít vlastní cestu, jak spoluutvářet svět kolem sebe. Jednou z nich je Guerilla Gardening – partyzánské zahradničení.

„Najdi si ve svém městě ohavný, zanedbaný kout, který ještě nepohltil beton. Veřejný prostor. Kus hlíny nebo trávník, kolem něhož chodíš ty a stovky dalších do práce. Takové místo osaď květinami, keři, malými stromy. Zveleb ho. Partyzánský výsadek zdokumentuj,“ vysvětluje mi podstatu zahradničení Jan Boček. „Nezapomeň své dílo zalévat, hnojit a jednou za čas odplevelit,“ dodává.

U nás Guerilla Gardening zapustil kořeny především v Praze, pomalu se ale rozrůstá také do Brna a dalších měst. „Zatímco na západě se tohle krášlení měst považuje za pevnou součást aktivit probouzejících občanskou společnost, v Čechách a celé východní Evropě zatím partyzánsky zahradničíme především z recese. I když i u nás lze mluvit o prvních nesmělých krůčcích směrem k civil society. Naše aktivity samozřejmě obsahují také špetku provokace vůči státním orgánům,“ usmívá se „zahradník“, který se v civilním životě živí jako novinář.

Celá „diverzní akce“ začíná v zahradnictví. „Já preferuji slunečnice, protože mají nejlepší poměr mezi cenou a výkonem,“ říká Boček. Večer, pod rouškou tmy, pak skupina vyrazí na dohodnuté místo. „Akce obvykle netrvá déle než půl hodiny. Největší problém je následná údržba – zalévání a hnojení,“ dodává.

Reakce okolí bývají většinou pozitivní. „Nejčastější jsou ale projevy klasické české povahy. Když místo zaléváme nebo hnojíme, lidé nás napůl zvědavě a napůl znechuceně pozorují, cože to děláme ve veřejném prostoru. Osobně ale doufám, že nad odporem převládá zvědavost.“.

Z možných právních postihů za „ničení“ veřejného prostoru si zahradníci hlavu nedělají. „O akcích pravidelně informujeme lokální média, která o nich ráda referují. Zároveň s tím se novináři často dotazují strážníků na legálnost naší činnosti. Podle informací, které mám, by policisté pravděpodobně celou akci jen zaprotokolovali. Tím by ale celý případ skončil, protože oni sami by si museli ze všeho nejdříve udělat podrobnou právní analýzu. V Čechách zatím neexistuje precedens.“

Pokud už máte dost čísel, statistik, betonu a krize nebo se zkrátka o partyzánských zahradnících chcete dozvědět víc, navštivte www.guerrilla gardening.org.