(Reflex 17/2008)
Napětí a strach, jak to dopadne: už brzy budou čeští studenti dělat zkoušky na vysoké školy. To, co zažívají domácí uchazeči o studium, je ale čajíček proti tomu, jakým martyriem musí procházet jihokorejští studenti. Zkoušky na vysoké školy se v Jižní Koreji už tradičně nesou ve znamení stresu, modliteb i sebevražd. Pro šest set tisíc studentů závěrečných ročníků střední školy nadchází rozhodující den jejich života.
Netrubte, nestávkujte – zkoušíme!
Regulérnosti zkoušek jsou Jihokorejci schopni podřídit vše. Korejské vzdušné síly každoročně ruší všechny své aktivity, nerudní taxikáři netroubí, odboráři nestávkují a zaměstnavatelé nařizují podřízeným pozdní příchody, aby v době zkoušek neblokovali přetíženou soulskou dopravu - skutečnosti v kterýkoli jiný den nemyslitelné! Přijímacími zkouškami žije celá konfuciánskými tradicemi prostoupená země, v níž je diplom nejvýznamnějším původcem sociálního statu. "Během dopoledne jsou na silnicích rozmístěny speciální policejní eskorty připravené za zvuku sirén dopravit opozdilce na místo testu," doplňuje studentka ekonomie Bae Jung-eun. "Řada středoškoláků ale stejně přespává přímo v budově, v níž se devítihodinový test koná. Já tam spala taky," přiznává se.
Vyplatilo se jí to. Dostala se na univerzitu Sungkjunkwan, jednu z pětice nejlepších, navíc jako studentka zahraničního obchodu - oboru, který se v jedenácté největší ekonomice světa cení ze všech nejvíc. Jejímu velkému dni ale předcházela léta krutého odříkání.
Jen procvičit angličtinu
Šestnáctiletý Oh Hjun-chul má, na rozdíl od Bae Jung-eun, svůj velký den teprve před sebou. V září nastoupil do prvního ročníku tříleté střední školy a to nejhorší ho teprve čeká. "Každý den mimo neděli vstávám v šest ráno a domů se vracím kolem půl druhé v noci. Do pěti hodin jsem ve škole a zbytek dne pak strávím doučováním či samostudiem v knihovně," vypráví mi v autobuse. "Koníčky? Nikdo, kdo chce v tomhle věku něčeho dosáhnout, nemá koníčky," směje se Oh Hjun-chul. "Víš, my tady máme takové staré pravidlo. Pokud budeš spát čtyři hodiny denně, dostaneš se na univerzitu, kterou si vybereš. Pokud budeš spát pět hodin, máš smůlu. Skončíš na nějaké podřadné venkovské škole. Musíš se rozhodnout ... Spát můžeš v autobuse, o přestávce ve škole, kdekoliv." Mluví jako dospělý muž ukrytý v křehkém pohublém těle dítěte. Absurditu situace dotváří povinná školní uniforma. Podle bledého obličeje a tmavých kruhů pod očima je značně unavený. Jak se přiznal, oslovil mě, protože si chtěl procvičit angličtinu.
Ne každý je ale úspěšný jako Bae Jung-eun. "Už nemám sílu takhle pokračovat. Každý den myslím na sebevraždu, mám ale jen třicet tisíc wonů (asi 600 Kč - pozn. aut.). Můžete mi někdo prodat sebevražednou pilulku? Nechci skočit ze střechy ani pod metro. Bojím se bolesti," píše na internetovém diskusním Yahoo! Korea jiný jihokorejský student. Teprve pod pláštěm anonymity našel stejně jako řada jemu podobných odvahu "řešit" svou situaci. "Ve škole mě šikanují, ale doma je to ještě horší. Prostě nemám na to, mít tak dobré známky jako ostatní. Ani rodiče je ze mě nevymlátí. A teď mě čekají přijímačky. Nechci rodinu zklamat, vím, kolik peněz do mě investovala. Přesto se bojím nejhoršího," ukončil svou litanii středoškolák.
Právě na dospívající klade jihokorejská společnost největší nároky, přijímací zkoušky tak každý rok provázejí sebevraždy. Před dvěma lety, kdy svůj neúspěch neuneslo pět dětí, se proti existující podobě systému postavili sami studenti. Čtyři stovky nejodvážnějších se jich sešly v centru Soulu, ačkoliv jim to zakázala jak škola, tak jejich rodiče. Mnozí si kvůli obavám z trestu zakryli obličeje maskami, ostatní prosili fotografy, aby nesundávali krytky z objektivů. "Škola nás učí kráčet přes mrtvoly našich kamarádů," kritizovala tehdy šestnáctiletá Šin Ji-hae stále platný systém známkování používaný jak na středních, tak na vysokých školách. Publikum složené převážně ze studentů začalo po jejích slovech spontánně skandovat. "Nejsme studující roboti, jsme teenageři!" V Koreji totiž výsledná školní známka nezáleží na procentu správných odpovědí, jak je tomu u nás, ale na pozici studenta v porovnání s ostatními. "Pokud jsou tady ostatní lepší, nepomůže ti, že máš test ze čtyř pětin správně. Proto je tak důležité vzdělávat se po škole. My se nechodíme doučovat. My se učíme látku několik kapitol dopředu, abychom pak měli větší šanci porazit ostatní," vysvětluje mi Bae Jung-eun.
Právě tvrdá drezúra dospívajících - pro muže okořeněná o dvouletou povinnou vojenskou službu - vychovávající vysoce motivované, autoritě zcela podřízené a odhodlané jedince představuje klíčový faktor jihokorejského ekonomického zázraku posledních třiceti let. Její původ je možné vystopovat až do dynastie I, která zemi vládla od roku 1392 až do japonské okupace v roce 1910. Pod ní byl do té doby převládající buddhismus definitivně nahrazen vzdělanost oslavujícím konfucianismem. Ten zároveň podpořil přísnou hierarchizaci společnosti a totální poslušnost autoritě. Oblíbené korejské přísloví: "Žák nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele," dobře vystihuje myšlení místních.
Konfuciánskou historii reflektují také současné přijímací zkoušky. Ty se svou strukturou, náročností a důrazem na memorování obrovského množství dat velmi podobají testu, jejž museli podstoupit uchazeči o post ve státní správě. Byrokratický aparát pak de facto řídil zemi místo královské rodiny.
Významnou úlohu při reprodukci neúprosného vzdělávacího systému hraje rodina, další z konfuciánských pilířů. "Pokud se můj syn nedostane na jednu z pěti nejlepších jihokorejských vysokých škol, nevím, co budu dělat," kroutí hlavou profesor Sang Soo-kwon z katedry východoasijských studií univerzity Sungkjunkwan. Před chvílí nám přitom během přednášky vyprávěl o škodlivosti systému produkujícího "poslušné, pracovité, ale stádní a nekreativní mravence".
Pro rodiče s dobrou univerzitou a vysokým sociálním statem je ale nutné, aby jejich děti studovaly na minimálně stejně vyhlášené instituci. Není si proto těžké představit, do jakých krajností jsou otcové schopni zajít pro úspěch potomků.
"Syn mého přítele, také profesora, se hlásil na Soulskou národní univerzitu. Byl skvěle připraven, ale porazila ho nervozita a mezi jedno procento přijatých se nedostal. Nepomohla ani matčina tradiční stodenní modlitba. Syn sice nakonec odjel jako stipendista na jednu ze škol Ivy League (nejprestižnější americké univerzity), otec přesto ztratil u kolegů část své prestiže," zakončuje profesor Sang Soo-kwon absurdní historku. Shluk zahraničních studentů okolo něj jen nechápavě mlčí. "Právě proto bych své děti v Koreji nikdy studovat nenechala," prolomí ticho Sie Yeoung-jung, rodilá Němka, jejíž rodiče do Evropy emigrovali z Jižní Koreje počátkem osmdesátých let.
BOX:
Autoritativním a přísně selektivním vzdělávacím systémem vycepovaná společnost je tvrdá nejen na děti, ale i na dospělé. Každý neúspěch se trestá. "Pokud jednou zkrachujete jako obchodník, nesete si svůj cejch po zbytek života. A to, i když se postavíte na nohy a znovu zbohatnete. Ve stejně stigmatizující situaci se ocitne žena, která se nechá z vlastního popudu rozvést. Situace se sice zlepšuje a lidé začínají být otevřenější, přesto je tenhle pozůstatek konfucianismu stále silný," dozvídám se během přednášky Vhled do korejského myšlení od profesora Yoo Hong-joona. "Právě proto má Jižní Korea nejvyšší sebevražednost ze všech členů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj," dodává. Statistiky jsou alarmující. V roce 2005 připadlo na 100 tisíc obyvatel země téměř 24,7 sebevraždy. V roce 1994 to přitom bylo jen 10,5 a v roce 1982 dokonce 6,8. Pro srovnání: v Japonsku je to 20,3; v ČR 15,5 a Řecku jen 3,3 úmrtí na 100 tisíc obyvatel. Mezi 20. a 30. rokem života je sebevražda nejčastější příčinou úmrtí Jihokorejců; u středoškoláků je na druhé pozici po dopravních nehodách.
Napětí a strach, jak to dopadne: už brzy budou čeští studenti dělat zkoušky na vysoké školy. To, co zažívají domácí uchazeči o studium, je ale čajíček proti tomu, jakým martyriem musí procházet jihokorejští studenti. Zkoušky na vysoké školy se v Jižní Koreji už tradičně nesou ve znamení stresu, modliteb i sebevražd. Pro šest set tisíc studentů závěrečných ročníků střední školy nadchází rozhodující den jejich života.
Netrubte, nestávkujte – zkoušíme!
Regulérnosti zkoušek jsou Jihokorejci schopni podřídit vše. Korejské vzdušné síly každoročně ruší všechny své aktivity, nerudní taxikáři netroubí, odboráři nestávkují a zaměstnavatelé nařizují podřízeným pozdní příchody, aby v době zkoušek neblokovali přetíženou soulskou dopravu - skutečnosti v kterýkoli jiný den nemyslitelné! Přijímacími zkouškami žije celá konfuciánskými tradicemi prostoupená země, v níž je diplom nejvýznamnějším původcem sociálního statu. "Během dopoledne jsou na silnicích rozmístěny speciální policejní eskorty připravené za zvuku sirén dopravit opozdilce na místo testu," doplňuje studentka ekonomie Bae Jung-eun. "Řada středoškoláků ale stejně přespává přímo v budově, v níž se devítihodinový test koná. Já tam spala taky," přiznává se.
Vyplatilo se jí to. Dostala se na univerzitu Sungkjunkwan, jednu z pětice nejlepších, navíc jako studentka zahraničního obchodu - oboru, který se v jedenácté největší ekonomice světa cení ze všech nejvíc. Jejímu velkému dni ale předcházela léta krutého odříkání.
Jen procvičit angličtinu
Šestnáctiletý Oh Hjun-chul má, na rozdíl od Bae Jung-eun, svůj velký den teprve před sebou. V září nastoupil do prvního ročníku tříleté střední školy a to nejhorší ho teprve čeká. "Každý den mimo neděli vstávám v šest ráno a domů se vracím kolem půl druhé v noci. Do pěti hodin jsem ve škole a zbytek dne pak strávím doučováním či samostudiem v knihovně," vypráví mi v autobuse. "Koníčky? Nikdo, kdo chce v tomhle věku něčeho dosáhnout, nemá koníčky," směje se Oh Hjun-chul. "Víš, my tady máme takové staré pravidlo. Pokud budeš spát čtyři hodiny denně, dostaneš se na univerzitu, kterou si vybereš. Pokud budeš spát pět hodin, máš smůlu. Skončíš na nějaké podřadné venkovské škole. Musíš se rozhodnout ... Spát můžeš v autobuse, o přestávce ve škole, kdekoliv." Mluví jako dospělý muž ukrytý v křehkém pohublém těle dítěte. Absurditu situace dotváří povinná školní uniforma. Podle bledého obličeje a tmavých kruhů pod očima je značně unavený. Jak se přiznal, oslovil mě, protože si chtěl procvičit angličtinu.
Ne každý je ale úspěšný jako Bae Jung-eun. "Už nemám sílu takhle pokračovat. Každý den myslím na sebevraždu, mám ale jen třicet tisíc wonů (asi 600 Kč - pozn. aut.). Můžete mi někdo prodat sebevražednou pilulku? Nechci skočit ze střechy ani pod metro. Bojím se bolesti," píše na internetovém diskusním Yahoo! Korea jiný jihokorejský student. Teprve pod pláštěm anonymity našel stejně jako řada jemu podobných odvahu "řešit" svou situaci. "Ve škole mě šikanují, ale doma je to ještě horší. Prostě nemám na to, mít tak dobré známky jako ostatní. Ani rodiče je ze mě nevymlátí. A teď mě čekají přijímačky. Nechci rodinu zklamat, vím, kolik peněz do mě investovala. Přesto se bojím nejhoršího," ukončil svou litanii středoškolák.
Právě na dospívající klade jihokorejská společnost největší nároky, přijímací zkoušky tak každý rok provázejí sebevraždy. Před dvěma lety, kdy svůj neúspěch neuneslo pět dětí, se proti existující podobě systému postavili sami studenti. Čtyři stovky nejodvážnějších se jich sešly v centru Soulu, ačkoliv jim to zakázala jak škola, tak jejich rodiče. Mnozí si kvůli obavám z trestu zakryli obličeje maskami, ostatní prosili fotografy, aby nesundávali krytky z objektivů. "Škola nás učí kráčet přes mrtvoly našich kamarádů," kritizovala tehdy šestnáctiletá Šin Ji-hae stále platný systém známkování používaný jak na středních, tak na vysokých školách. Publikum složené převážně ze studentů začalo po jejích slovech spontánně skandovat. "Nejsme studující roboti, jsme teenageři!" V Koreji totiž výsledná školní známka nezáleží na procentu správných odpovědí, jak je tomu u nás, ale na pozici studenta v porovnání s ostatními. "Pokud jsou tady ostatní lepší, nepomůže ti, že máš test ze čtyř pětin správně. Proto je tak důležité vzdělávat se po škole. My se nechodíme doučovat. My se učíme látku několik kapitol dopředu, abychom pak měli větší šanci porazit ostatní," vysvětluje mi Bae Jung-eun.
Právě tvrdá drezúra dospívajících - pro muže okořeněná o dvouletou povinnou vojenskou službu - vychovávající vysoce motivované, autoritě zcela podřízené a odhodlané jedince představuje klíčový faktor jihokorejského ekonomického zázraku posledních třiceti let. Její původ je možné vystopovat až do dynastie I, která zemi vládla od roku 1392 až do japonské okupace v roce 1910. Pod ní byl do té doby převládající buddhismus definitivně nahrazen vzdělanost oslavujícím konfucianismem. Ten zároveň podpořil přísnou hierarchizaci společnosti a totální poslušnost autoritě. Oblíbené korejské přísloví: "Žák nesmí nikdy vstoupit do stínu svého učitele," dobře vystihuje myšlení místních.
Konfuciánskou historii reflektují také současné přijímací zkoušky. Ty se svou strukturou, náročností a důrazem na memorování obrovského množství dat velmi podobají testu, jejž museli podstoupit uchazeči o post ve státní správě. Byrokratický aparát pak de facto řídil zemi místo královské rodiny.
Významnou úlohu při reprodukci neúprosného vzdělávacího systému hraje rodina, další z konfuciánských pilířů. "Pokud se můj syn nedostane na jednu z pěti nejlepších jihokorejských vysokých škol, nevím, co budu dělat," kroutí hlavou profesor Sang Soo-kwon z katedry východoasijských studií univerzity Sungkjunkwan. Před chvílí nám přitom během přednášky vyprávěl o škodlivosti systému produkujícího "poslušné, pracovité, ale stádní a nekreativní mravence".
Pro rodiče s dobrou univerzitou a vysokým sociálním statem je ale nutné, aby jejich děti studovaly na minimálně stejně vyhlášené instituci. Není si proto těžké představit, do jakých krajností jsou otcové schopni zajít pro úspěch potomků.
"Syn mého přítele, také profesora, se hlásil na Soulskou národní univerzitu. Byl skvěle připraven, ale porazila ho nervozita a mezi jedno procento přijatých se nedostal. Nepomohla ani matčina tradiční stodenní modlitba. Syn sice nakonec odjel jako stipendista na jednu ze škol Ivy League (nejprestižnější americké univerzity), otec přesto ztratil u kolegů část své prestiže," zakončuje profesor Sang Soo-kwon absurdní historku. Shluk zahraničních studentů okolo něj jen nechápavě mlčí. "Právě proto bych své děti v Koreji nikdy studovat nenechala," prolomí ticho Sie Yeoung-jung, rodilá Němka, jejíž rodiče do Evropy emigrovali z Jižní Koreje počátkem osmdesátých let.
BOX:
Autoritativním a přísně selektivním vzdělávacím systémem vycepovaná společnost je tvrdá nejen na děti, ale i na dospělé. Každý neúspěch se trestá. "Pokud jednou zkrachujete jako obchodník, nesete si svůj cejch po zbytek života. A to, i když se postavíte na nohy a znovu zbohatnete. Ve stejně stigmatizující situaci se ocitne žena, která se nechá z vlastního popudu rozvést. Situace se sice zlepšuje a lidé začínají být otevřenější, přesto je tenhle pozůstatek konfucianismu stále silný," dozvídám se během přednášky Vhled do korejského myšlení od profesora Yoo Hong-joona. "Právě proto má Jižní Korea nejvyšší sebevražednost ze všech členů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj," dodává. Statistiky jsou alarmující. V roce 2005 připadlo na 100 tisíc obyvatel země téměř 24,7 sebevraždy. V roce 1994 to přitom bylo jen 10,5 a v roce 1982 dokonce 6,8. Pro srovnání: v Japonsku je to 20,3; v ČR 15,5 a Řecku jen 3,3 úmrtí na 100 tisíc obyvatel. Mezi 20. a 30. rokem života je sebevražda nejčastější příčinou úmrtí Jihokorejců; u středoškoláků je na druhé pozici po dopravních nehodách.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat