Martin Vlnas: Workoholici vs. alkoholici

(Finanční magazín – červenec 2008)

Příspěvek do rubriky Kontrasty složený zde dvou reportážních textů:

Jižní Korea: Tahle země není pro líný
Únik jménem Soju

Korejci jsou národ plný protikladů. Disciplinovaní, poslušní, jdou, kam šéf poručí, a pracují jak o život. Po večerech se upíjejí, aby ďábelské vypětí vydrželi. Přenést tuto firemní kulturu do továren v Česku se jim však asi nepodaří.

Jižní Korea: Tahle země není pro líný

Zatímco české investice v Jižní Koreji by na prstech jedné ruky spočítal i nemotorný soustružník, opačným směrem se valí lavina. Hyundai Motor, SungWoo, Donghee Group, KOS Wire, Sejong Industrial nebo třeba Hanwha Living & Creative – pobočky jihokorejských společností v českém podnebí rostou jako houby po dešti. Podle odhadů zaměstnají bezmála 7,5 tisíce lidí.

Čeko tady zná každý

„K dnešnímu dni v České republice operuje více než třicet jihokorejských společností. Některé již výrobu zahájily, jiné teprve nedávno poklepaly na základní kámen miliardových investic. V opačném směru registrujeme jediného zájemce,“ upřesňuje Lee Yun-Ju z Obchodně-ekonomického úseku české ambasády v Soulu. Podle statistik České národní banky u nás loni Korejci proinvestovali více než osm miliard korun a jen investice společnosti Hyundai přesáhne podle CzechInvestu miliardu eur. Společně s korejskými penězi přicházejí do země „mlékem a strdím oplývající“ také východoasijské kulturní zvyky a tradice.

Korejské restaurace servírují nefalšovaný bibimbap či kalbi, v pražské Gorazdově ulici najdete věrnou kopii korejského krámu s potravinami a u Hranic na Moravě pravděpodobně vyroste továrna na výrobu korejského národního pokrmu „kimchi“ – speciálně upravovaného kvašeného zelí, bez něhož se neobejde žádné korejské menu. Korejci se u nás zkrátka chtějí cítit jako doma. Statistický úřad jich sice v České republice eviduje pouze 940, skutečné číslo je však vyšší. Řada Jihokorejců totiž nemá vyřízené povolení k trvalému pobytu, a tak u nás pobývají v rámci tříměsíčního turistického víza. Vstup České republiky do Schengenského prostoru však udělal jihokorejským „turistům“ čáru přes rozpočet, a tak si mnozí o povolení zažádali.

Mimochodem, v Jižní Koreji jen obtížně nejdete někoho, kdo by naši vlast neznal. Zatímco Rakousko si Korejci neustále pletou s Austrálií, na „čeko“ hbitě zareaguje každý. „Sice jsem v České republice nikdy nebyla, ale Prahu a Český Krumlov znám jako vlastní boty,“ vypráví mi pohledná studentka ekonomie Bae Jung-eun. „Natočili jsme totiž u vás jednu v Koreji velice úspěšnou telenovelu. Milostný trojúhelník a na pozadí vaše historické budovy. Bylo to moc romantické,“ rozplývá se Bae, která se netají tím, že se po skončení studií pokusí najít zaměstnání v Evropě. „Tady se všichni neustále ženou kupředu. Tempo je zběsilé. Vidím to na rodičích, jsou tak unavení,“ říká po chvíli smutně.

S větrem o závod

Jižní Korea je jen o čtvrtinu větší, než Česká republika; nedosahuje tedy ani rozlohy bývalého Československa, přesto je dnes 13. nejsilnější ekonomikou světa s hrubým domácím produktem pětkrát vyšším, než ten český. Po přepočtu na obyvatele se sice rozdíl dle statistik Mezinárodního měnového fondu zmenší na tři tisíce dolarů na osobu, i tak ale zůstává znatelný. Před padesáti lety přitom byla situace zcela opačná. Korejský poloostrov zpustošený válečným konfliktem, jehož jediným důsledkem bylo potvrzení statusu quo ante, produkoval zhruba tolik jako nejchudší africké státy. Československo tehdy okupovalo čelní příčky mezi členy RVHP. Ještě v roce 1963 kolísal jihokorejský nominální HDP kolem hranice 100 dolarů na osobu; o třicet let později však již překročil hranici 10 tisíc dolarů a letos přesáhl 20 tisíc dolarů. „Země jitřního klidu“, jak se Koreji přezdívá, se během půlstoletí vyšvihla do pozice předního světového hráče diktujícího trendy nejen v informačních technologiích, ale také ve stavebnictví, loďařství nebo právě v automobilovém průmyslu.

747 – pokrok na tryskový pohon

Cesta východoasijského tygra za bohatstvím nemohla být přímější, krize z roku 1997 však ukázala, že není všechno zlato, co se třpytí. Direktivně řízenou ekonomiku tehdy od pohromy zachránily svou intervencí a finančními injekcemi Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Jihokorejci se ale rychle oklepali a dnes si pod vedením čerstvě zvoleného prezidenta a bývalého prvního muže Hyundai Construction Lee Myung-baka stanovují odvážné cíle. „Naše ekonomika ročně poroste o sedm procent, a za deset let tak přesáhneme čtyřicetitisícovou hranici HDP na obyvatele. Budeme sedmou největší ekonomikou světa,“ nechal se slyšet prezident, který si svou tvrdostí a schopností motivovat podřízené k nadlidským výkonům vysloužil nelichotivou přezdívku Buldozer. Svůj program Lee pojmenoval prozaicky 747. Číslo je odvozené z cílů programu a v zemi je oblíbené právě pro symbolickou souvislost s Boeingem 747, donedávna největším a nejmohutnějším letounem.

A na to národ obklopený světovými velmocemi a neustále hledající vlastní střední cestu slyší. Lee v prezidentských volbách zvítězil největším rozdílem od konce vojenské diktatury na začátku 90. let. Ekonomický rozvoj je pro Jihokorejce prioritou. Kde Evropa upřednostňuje kvalitu života – ať již s ohledem na sociální, nebo ekologické hodnoty –, preferují Korejci průmysl. Tomu v zemi od nástupu vojenské chunty v 60. letech vládne několik čebolů – ohromných státem podporovaných konglomerátů. Nejvýznamnějším z nich je jednoznačně Samsung produkující neuvěřitelných 20 procent veškerého jihokorejského exportu.

Když deník Chosun Ilbo porovnal v roce 2004 výkon „Republiky Samsung“ s HDP národních států, zjistil, že firma je 36. nejsilnější ekonomikou světa. Česká republika skončila až za ním. Také další jihokorejští giganti si nevedli špatně – LG skočilo 48. (již za ČR) a Hyundai 51. Čeboly se však na výsluní nedostaly jen díky státní podpoře a americkým a japonským subvencím. Za jejich úspěchem stojí především korejská mentalita, ne nepodobná té Japonské, možná ale ještě extrémnější. A právě ta, společně s Korejci, přichází nyní do Čech.

Už od školních škamen

Všechno začíná už ve školních lavicích. Jihokorejský vzdělávací systém nezná bratra, a zřejmě ani Komenského. Studenti jsou známkováni relativně, s ohledem na výsledky ostatních spolužáků, a ve třídě je tak uměle vytvářeno neustálé napětí. „Když zameškáš hodinu, nepočítej s tím, že by ti někdo dal opsat poznámky, natož pak písemku,“ říká mi Youn Hee Park. Známky navíc zásadně ovlivňují šanci získat kvalitní zaměstnání. Proto musejí mladí Korejci navštěvovat speciální doučovací instituty. „V hagwonech (tak se soukromé školy jmenují, pozn. autora) se všichni učíme dopředu, abychom pak při hodinách excelovali,“ dodává Youn Hee. Děti ve vzdělávacích institucích tráví v průměru 12 hodin denně včetně sobot. Znavené středoškolské uniformy potkáte na ulici klidně i v 11 večer. Pro rodiče je vzdělání potomstva jednoznačná priorita, a jsou proto za hagwony ochotni utratit obrovské částky. Podle údajů OECD vydávají Jihokorejci na vzdělání 2,8 procenta národního příjmu – více než v Japonci nebo Američané.

Již v raném věku se tak rodí základ korejského úspěchu založeného na intenzivním vzdělávání, odříkání a přísném drilu, který vám vštípí, že jinak než tvrdou prací a respektováním pravidel se k úspěchu nepropracujete. Význam vyššího celku a poslušnost autoritě zásadně upevní také dva roky strávené v armádě, jimž se vyhnou jen ti opravdu nezpůsobilí. Takto vychovaní Jihokorejci se po získání nezbytného akademického titulu stávají precizními kolečky v soukolí expandujícího korejského průmyslu.

„Naší kulturou je business. Nechodíme do divadla, neužíváme si volného času; nikdo nás to nenaučil. Žijeme ze dne na den jen pro práci a jsme pod neustálým tlakem,“ stěžuje si soulský právník Yoon Chung-il. Jeho slova potvrzuje i učitelka korejštiny na univerzitě Sungkyunkwan Jang Hye-ri. „Pokud jsem zrovna nepřednášela, nebo se nepřipravovala na další hodiny, neměla jsem pořádně co dělat. Kamarádi zaměstnaní u velkých firem pracovali do noci a pak šli pít s kolegy z práce. Tak jsem si našla druhé zaměstnání. Po škole chodím vyrábět tradiční korejský papír,“ vysvětluje Jang. Další statistika OECD výše uvedený fakt jen potvrzuje. Jihokorejci ročně odpracují 2357 hodin – zdaleka nejvíce ze všech. Od druhých Řeků je odděluje třísethodinová propast. Třetí Češi stráví v práci o 350 hodin méně, tedy o celé dva týdny, během nichž by pracovali 24 hodin denně. A v porovnání s posledními Holanďany napracují Korejci ročně dokonce o 40 dní více. Přesto je to současné korejské hlavě státu málo. „Chceme-li dosáhnout vytyčených cílů, musí být mladá generace ještě pracovitější a businessmani ještě ambicióznější,“ prohlásil Lee Myung-bak během únorového inauguračního projevu. U podniků nad 250 zaměstnanců, tvořících páteř korejské ekonomiky, mají přitom Korejci druhou nejvyšší produktivitu na světě.
Podle řady výzkumů stojí národ na pokraji kolapsu už teď. Jižní Korea má nejvyšší sebevražednost ze všech vyspělých zemí a gwarosa, korejský výraz pro „smrt z přepracování“, se v médiích skloňuje stále častěji stejně jako nadměrné pití alkoholu. Opíjet se Korejci chodí zásadně v pracovním kolektivu.

Únik jménem Soju

„Proboha, ti vypadají. Podívej se na ně,“ nabádá mě Ondra, student brněnské politologie, a nevěřícně přitom kroutí hlavou. Ještě než se otočím směrem, kam udiveně zírá, tuším, co mě čeká. Nedaleko od nás sedí na chodníku v řadě pět Korejců. Pěkně jeden vedle druhého. Je kolem desáté večerní. Ulice v soulské čtvrti Sincheon se topí v záplavě neonových nápisů, které dodávají celému výjevu téměř mystickou atmosféru.

Ohnivá voda Všichni na sobě mají tmavé obleky střižené podle poslední módy, bíle košile, kravaty z nejvybranějších materiálů a černé lakované polobotky. Jihokorejci si na svůj vzhled opravdu potrpí a o mužích pohybujících se ve světě businessu to platí dvojnásob. Všudypřítomní pouliční leštiči obuvi či prodejny kvalitního oblečení si na nedostatek zákazníků stěžovat skutečně nemohou. Momentálně je ale těmhle pěti korejským pánům do jejich vzhledu asi tolik jako českému horníkovi fárajícímu z dolu po mnohahodinové směně na šachtě. Košile mají rozepnuté, kravaty povolené a sako jednoho z nich se povaluje opodál. Na první pohled je zřejmé, že to přehnali s alkoholem. Mohou za to konfuciánské zvyky, stres a především soju – malé zelené lahve plné tradičního korejského nápoje.

Více než sedm set let známý nápoj podle původní receptury destilovaný z rýže, se dnes vyrábí ze všeho, co je právě po ruce, nejčastěji však z brambor. Chutná jako sladší, slabá a nekvalitní vodka. Za jeho bezprecedentní oblíbeností v Koreji stojí především jeho nízká cena. Jedna lahev (360 ml nejčastěji konzumované 20% verze) vyjde na 16 korun. Nápoj má mezi Korejci řadu přezdívek, nejčastější je ale „kamarád“. Pro společnost, v níž vztahy a kolektiv znamenají vše, představuje soju médium – zbavuje studu, umožňuje snadněji komunikovat s okolím a dává zapomenout na pracovní stres. Nelze se proto divit, že značka Jinro Soju je již šest let po sobě nejprodávanějším tvrdým alkoholem na světě. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Vězte, že mimo Koreu se ho ročně vyveze jen mizivé procento.

S kocovinou, ale první

„Tohle musím zdokumentovat,“ zamrmlá Ondra a už vytahuje z kapsy fotoaparát, aby si skupinku podroušených businessmanů zvěčnil. Tři z nich mají hlavy opřené o kolena a spokojeně pochrupují, zbylí dva kouří a vedou hlasitý, leč neartikulovaný rozhovor. Oba mají velké kruhy pod očima. Na první pohled je zřejmé, že za sebou mají náročný den a ještě náročnější noc. Ondru na poslední chvíli přesvědčím, aby svůj fotografický záměr přehodnotil. „Ačkoliv si Korejci fotí všechno a všude, takovéhle situace jsou zkrátka tabu,“ vysvětluji mu, „korejština pro to má i speciální výraz: kibun – svým jednáním bys nikdy neměl uvést jiného člověka do trapné situace, kvůli které by ztratil svou tvář.“ Když opilce míjíme, jeden z dvojice méně znavených nám zamává. Lehkým úklonem pozdrav opětujeme a mizíme ve spleti úzkých uliček. Podobných skupinek cestou k našemu oblíbenému baru potkáme ještě několik. Všichni do jednoho budou zítra v osm sedět ve svých kancelářích. Pozdě si nedovolí přijít ani jediný. Právě naopak. Kdo bude v práci nejdříve, vyslouží si pochvalné herdy od svých kolegů. Každý ví, že se předešlý večer pilo, a proto je první příchozí vždy považován za nejsilnějšího jedince.

Život a pracovní nasazení v kterékoli východoasijské společnosti jsou zkrátka od českých poměrů „trochu“ odlišné. Pro srovnání: nedávno mi vyprávěl Dominik, zaměstnanec nejmenované pražské reklamní agentury, pobočky velké nadnárodní korporace, jak ho po firemním večírku s koncem ne nepodobným osudu zmíněných Korejců vzbudil kolem jedenácté dopoledne vyzvánějící mobil. Když na displeji uviděl jméno svého nadřízeného, doslova se zhrozil. „Ahoj, už jsi v práci?“ zeptal se šéf. „Moc se omlouvám, ale ještě ne. Slibuji, že do půl hodiny tam budu,“ vylámal ze sebe Dominik. Po krátkém tichu se z telefonu ozvalo: „Nic si z toho nedělej, já jsem se taky právě probudil.“

Zábavné peklo

„Jižní Korea je zábavné peklo, kdekoliv jinde si připadám jako v nudném ráji,“ vypráví nám o přestávce Yoo Hong-joon, profesor sociologie na soulské univerzitě Sungkyunkwan. Souhlasí s ním i Tai Ham, jihokorejský businessman neustále pendlující mezi Soulem, Evropou a Spojenými státy, kde strávil velkou část svého bohatého obchodního života. Komunikativní padesátník, jehož firma vyváží přesná optická zařízení do celého světa, si v Soulu otevřel restauraci Castle Praha. „Nálevnu“ usadil do věrné repliky Staroměstské radnice s funkčním orlojem a podává zde české jídlo a točí české pivo, ale nenalévá soju.

Pro místní zákazníky je to jedinečné lákadlo. Ačkoliv má „Kásl“ otevřeno do pozdních nočních hodin, Korejci se obvykle po večeři přesouvají jinam. Soju je přece jen soju. „Pokud jste zaměstnaný v korejské společnosti, je vaší povinností dvakrát týdně po práci vyrazit s kolegy na večeři. Když nadřízený zavelí, jde se. Přísná konfuciánská morálka hlásající naprostý respekt k nadřízenému nedává šanci na únik. Společným jídlem se ale jen začíná,“ přednáší nám Sang Sun Kwon, který si do univerzitního klidu Graduate School of Business odskočil z divokého světa burzovních spekulací. Svou dnešní lekci nazvanou Korejská tradice pití alkoholu, na rozdíl od těch předešlých, připravenou nemá. Mluví spatra. Přes dvacet let strávených v soukromém sektoru mu, jak sám říká, „dalo zkušeností na rozdávání“. Nakonec neodolá našim prosbám a souhlasí, že nám tradiční večer korejského zaměstnance ukáže v reálu. „V práci obvykle končíme kolem osmé, takže v osm na Daehangno,“ loučí se s námi profesor Kwon. Jde o soulskou čtvrť proslulou počtem restaurací, klubů a barů. Představte si ostravskou Stodolní ulici, vynásobte ji desetkrát a na závěr ji zabalte do mihotajícího amalgamu neonů a korejské abecedy.

V bzučícím úle jsem na čas. Několik opozdilců se ale jako vždy našlo. „Za každých pět minut zpoždění váš čeká panák soju,“ neúprosně konstatuje Kwon. „Chtěli jste ukázat, jak to chodí v korejské firmě, tak si zvykejte. Musíte respektovat ostatní,“ dodává s kamennou tváří.

S lahví místo ukazovátka

Již během večeře nám profesor, coby firemní boss, rozlil několik lahví všudypřítomného soju. „V Koreji si alkohol nikdy nenalévejte sami, je to proti zvyklostem a lidé vás budou považovat za nevychovaného individualistu. Zároveň platí, že jakmile vám nalévá nadřízený, nesmíte nikdy odmítnout,“ přednáší profesor s lahví místo ukazovátka. „Pijí buď všichni, nebo nikdo, a vy nechcete být ten, kdo zradí jako první. Od vstupu do restaurace o vašem bytí a nebytí zkrátka rozhoduje šéf. A to jsem dnes já!“

Profesor je ale na rozdíl od jiných ohleduplný a kdo nechce, pít nemusí. V kolektivním duchu neprobíhá jen konzumace jedů, ale i stravování. Obvykle se jí ze společné nádoby či grilu umístěného ve středu stolu. Také vedlejší chody nepatří nikomu. „Problém nastává, když dojde na placení,“ upozorňuje nás již mírně podnapilý profesor. Vždy totiž platí jediná osoba za všechny zúčastněné. „Moci zaplatit je pro nás velká čest, a tak se často stává, že se jeden z pracovníků vytratí a pod záminkou odchodu na toaletu účet vyrovná. Peníze se nevybírají. Ostatní zaplatí jindy.“ Západní studenti usazení kolem profesora jen nevěřícně kroutí hlavou. „Tak a vzhůru dál. Noc je ještě mladá!“ zaburácí náš dnešní hostitel.

Následuje rychlý přesun do baru. Stoly kolem nás jsou nacpané do posledního místečka. Jsme snad jediní, kdo na sobě nemají bílou košili a kravatu, ale to neznamená, že by nám nechutnalo. „Už jste ochutnali poktanju?“ zeptá se po chvíli profesor. Kroutíme hlavou. Za moment už před námi kouzlí. Před sebou dvě řady sklenic - jedny velké, druhé malé. Do větších lije pivo, do menších plné panáky soju. Lihovinu pak jemně vloží na dno pivní skleničky. „Tímhle tady obvykle začínáme. Ale to by s vámi pak nic nebylo. Kombé (korejsky na zdraví, pozn. autora). A na ex!“ Naše konverzace ztrácí poslední zábrany.

Po další rundě soju nadchází vrchol večera. Jdeme, tak jako ostatní businessmani, na karaoke, které je v Koreji nesmírně populární. Profesor začíná s fenomenální replikou Franka Sinatry. Je vidět, že má natrénováno. Postupně se k němu přidáváme i my…

Cestu domů zvládám dobře, leč nutno zmínit, že k osudu oněch „pěti statečných“ z počátku tohoto příběhu nemám daleko. I ti se ale nakonec domů dostali. Ráno je tragické. Obdivuji Korejce, kteří se po takovém večírku dokážou vzbudit a myslet na to, jak být v práci dřív, než kolegové, a s mokrým hadrem na hlavě proklínám náš geniální nápad poznávat tradice naživo.

Na Čechy to neplatí

S postupem času a jedním aspirinem se má mozková aktivita pomalu vrací do normálu a já poznávám, že vše, co se předešlý večer událo, mělo svůj přesný řád a jasně daný cíl – utužit kolektivního ducha, posílit vazby mezi zaměstnanci a dát alespoň na chvíli zapomenout stresu a neúprosnému tlaku jihokorejské společnosti. Díky poznávání do puntíku propracované korporátní kultury a systému zaměstnaneckých výhod začínám chápat, proč jsou Korejci pro svou firmu ochotni položit život. Firma a lidé v ní jsou totiž jejich život! Rodina, o niž se ve většině případů stará manželka zcela sama (i tehdy, když pracuje), i koníčky zůstávají hodně pozadu. Západní individualismus, užívání si volného času a priorita rodiny před prací představují pro Korejce tvrdý oříšek, jejž louskají jen s nechutí. Tvrdohlavý a samostatný Čech se na druhou stranu jen velice nerad podřizuje kolektivu a pevně dané hierarchické struktuře. Jenže právě tyto principy představují hnací motor místní ekonomiky, a tak se s nimi každý, kdo chce uspět na jihokorejském trhu práce, musí dříve nebo později popasovat. Stejné problémy řeší také Češi a Slováci zaměstnaní v pobočkách jihokorejských nadnárodních společností ve střední Evropě.

„Korejci by chtěli nepřetržitou výrobu, sypat díly z linek jeden za druhým, ale zapomínají, že máme rodiny, zájmy a že nemůžeme věnovat všechen volný čas fabrice,“ stěžuje si na internetovém serveru korea.cz nespokojený zaměstnanec ostravské pobočky jihokorejské firmy Sungwoo. „Tady nikdo neví, kdy se nařídí nějaká povinná sobota či mimořádný přesčas,“ dodává muž vystupující pod přezdívkou Kliďas. Pro Korejce trávící v zaměstnání dvanáct hodin denně včetně drtivé většiny sobot nic neobvyklého. Pro Čecha, který v pátek kolem čtvrté nadává na ucpanou výpadovku z Prahy, brutální galeje. Blízké setkání třetího druhu v plné parádě. A to se na Čechy nevztahují popracovní „posilování kolektivu“, lokální tradice a poktanju do češtiny překládané jako „časovaná bomba“.

Box:

Podle statistik asociace sdružující korejské výrobce alkoholu vypili Korejci v roce 2006 více než tři miliardy litrů soju, piva a dalších alkoholických nápojů. Spotřeba roste rok od roku. Na každého Korejce a Korejku starší dvaceti let tak dnes připadá více než 90 lahví soju ročně. Jedna lahev přitom naplní sedm plných půldecilitrových sklenic.