(30. 4. 2008 - MF Dnes)
Jihokorejský Soul se zbarvil do ruda. Do desetimilionové metropole totiž společně s olympijskou pochodní dorazilo "na zájezd“ 7 000 čínských studentů, odhodlaných podpořit plamen na jeho pouti městem.
Čínské úřady celou akci naplánovaly do detailů. Pro studenty, svážené najatými autobusy, připravily stovky rudých praporů a tisíce triček, šátků a praporků. Centrum byznysu, jindy vyhrazené pro pečlivě upravené muže v drahých oblecích, tak připomínalo sraz komunistické mládeže. "Ještě nikdy jsem neviděla tolik čínských vlajek pohromadě. Dokonce ani u nás doma. Ambasáda si dala opravdu záležet,“ divila se absolventka elitní Pekingské univerzity Lie Čcheng, žijící v Jižní Koreji už čtvrtým rokem. "Ale politika mi stejně nikdy nic neříkala,“ dodala.
Takových jako ona však byla naprostá menšina. Ostatní neúnavně provolávali slávu "Jediné Číně“. Slogan nad hlavami usměvavého páru hlásal: "Rezolutně potlačíme jakékoliv snahy o rozdělení naší země.“ Ti ostatní prezentovali Čínu jako vyspělý stát, který se nyní stal obětí propagandy západních médií. Ve chvíli, kdy se na obzoru zjevil někdo, kdo nadšení čínských mladíků nesdílel, rozhodli se s narušiteli rudé masy skoncovat po svém. Létaly kameny a z bambusových tyčí, na nichž ještě před chvílí vlály zástavy, se staly nebezpečné zbraně. Přitom drtivá většina Číňanů nevěděla, kdo proti nim vlastně stojí. "Až letos jsem díky protestům zjistila, že Tibet má vlastní vlajku a že dalajlama získal Nobelovu cenu míru. Myslím, že o tom nevědí ani Číňané tady v Soulu. Nechtějí to vědět. Věří tomu, co se naučí doma,“ přiznala Lie Čcheng.
Proti osmi tisícům jihokorejských policistů, rozmístěných v ulicích, si čínští studenti na rozdíl od místních občanů mohli dovolit cokoliv. Politické elity Jižní Koreje si za žádnou cenu nechtěly rozhněvat svého největšího obchodního partnera. Z protičínských aktivistů na soulské pouti štafety na sebe největší pozornost strhli demonstranti kritizující zacházení čínských úřadů se severokorejskými uprchlíky, kteří jsou ve většině případů okamžitě po odhalení vráceni do rodné vlasti. Tam je čeká v lepším případě převýchovný tábor, v tom horším smrt.
Severokorejec Son Jong Hoon, jemuž se vysněná cesta na jih nakonec zdařila, se na protest proti praktikám čínského režimu pokusil upálit. Svou smrt si naplánoval právě na den, kdy do Soulu dospěla pochodeň. Než se mu však podařilo zoufalý čin dokonat, zasáhla jihokorejská policie. Den poté se olympijský plamen "ladně“ přehoupl přes 38. rovnoběžku a neprodyšně uzavřenou hranici mezi jihem a severem Koreje.
V Pchjongjangu se podle očekávání neprotestovalo vůbec, a tak si pochodeň i její tentokrát už jen minimální čínský doprovod dopřály den oddechu. První běžec, Pak Du Ik – pamětník severokorejského fotbalového zázraku na mistrovství světa ve fotbale 1966 – vystartoval z místa pod 170metrovou věží, jež je složena z 25 550 kamenných bloků, a každý z nich symbolizuje jeden den vůdce Kim Čong-ila. Vyzdobené ulice hlavního města obklopily během štafety tisíce lidí v národních krojích. Pro Severokorejce byla návštěva pochodně, první v historii, svátkem. Kterékoliv jiné pondělí by drtivá většina z nich trávila "budováním režimu“, a tak den volna, strávený s mávátky, uvítali všichni.
Martin Vlnas
Jihokorejský Soul se zbarvil do ruda. Do desetimilionové metropole totiž společně s olympijskou pochodní dorazilo "na zájezd“ 7 000 čínských studentů, odhodlaných podpořit plamen na jeho pouti městem.
Čínské úřady celou akci naplánovaly do detailů. Pro studenty, svážené najatými autobusy, připravily stovky rudých praporů a tisíce triček, šátků a praporků. Centrum byznysu, jindy vyhrazené pro pečlivě upravené muže v drahých oblecích, tak připomínalo sraz komunistické mládeže. "Ještě nikdy jsem neviděla tolik čínských vlajek pohromadě. Dokonce ani u nás doma. Ambasáda si dala opravdu záležet,“ divila se absolventka elitní Pekingské univerzity Lie Čcheng, žijící v Jižní Koreji už čtvrtým rokem. "Ale politika mi stejně nikdy nic neříkala,“ dodala.
Takových jako ona však byla naprostá menšina. Ostatní neúnavně provolávali slávu "Jediné Číně“. Slogan nad hlavami usměvavého páru hlásal: "Rezolutně potlačíme jakékoliv snahy o rozdělení naší země.“ Ti ostatní prezentovali Čínu jako vyspělý stát, který se nyní stal obětí propagandy západních médií. Ve chvíli, kdy se na obzoru zjevil někdo, kdo nadšení čínských mladíků nesdílel, rozhodli se s narušiteli rudé masy skoncovat po svém. Létaly kameny a z bambusových tyčí, na nichž ještě před chvílí vlály zástavy, se staly nebezpečné zbraně. Přitom drtivá většina Číňanů nevěděla, kdo proti nim vlastně stojí. "Až letos jsem díky protestům zjistila, že Tibet má vlastní vlajku a že dalajlama získal Nobelovu cenu míru. Myslím, že o tom nevědí ani Číňané tady v Soulu. Nechtějí to vědět. Věří tomu, co se naučí doma,“ přiznala Lie Čcheng.
Proti osmi tisícům jihokorejských policistů, rozmístěných v ulicích, si čínští studenti na rozdíl od místních občanů mohli dovolit cokoliv. Politické elity Jižní Koreje si za žádnou cenu nechtěly rozhněvat svého největšího obchodního partnera. Z protičínských aktivistů na soulské pouti štafety na sebe největší pozornost strhli demonstranti kritizující zacházení čínských úřadů se severokorejskými uprchlíky, kteří jsou ve většině případů okamžitě po odhalení vráceni do rodné vlasti. Tam je čeká v lepším případě převýchovný tábor, v tom horším smrt.
Severokorejec Son Jong Hoon, jemuž se vysněná cesta na jih nakonec zdařila, se na protest proti praktikám čínského režimu pokusil upálit. Svou smrt si naplánoval právě na den, kdy do Soulu dospěla pochodeň. Než se mu však podařilo zoufalý čin dokonat, zasáhla jihokorejská policie. Den poté se olympijský plamen "ladně“ přehoupl přes 38. rovnoběžku a neprodyšně uzavřenou hranici mezi jihem a severem Koreje.
V Pchjongjangu se podle očekávání neprotestovalo vůbec, a tak si pochodeň i její tentokrát už jen minimální čínský doprovod dopřály den oddechu. První běžec, Pak Du Ik – pamětník severokorejského fotbalového zázraku na mistrovství světa ve fotbale 1966 – vystartoval z místa pod 170metrovou věží, jež je složena z 25 550 kamenných bloků, a každý z nich symbolizuje jeden den vůdce Kim Čong-ila. Vyzdobené ulice hlavního města obklopily během štafety tisíce lidí v národních krojích. Pro Severokorejce byla návštěva pochodně, první v historii, svátkem. Kterékoliv jiné pondělí by drtivá většina z nich trávila "budováním režimu“, a tak den volna, strávený s mávátky, uvítali všichni.
Martin Vlnas
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat