Zasaženi krizí: Island

(5. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Až donedávna byl Island synonymem života v luxusu. Nejen díky panenské přírodě, ale především díky létům bezprecedentního ekonomického růstu. K malému zaškobrtnutí sice došlo v roce 2003, ale islandská ekonomika, považovaná za vzorový příklad neregulovaného tržního hospodářství, se z krátké recese bez problémů otřepala.

Za poslední dvě dekády vylétl nominální hrubý domácí produkt na obyvatele na 65 tisíc amerických dolarů – podle statistik Světové banky se lépe hospodařilo jen v Lucembursku a v Norsku. Human Development Index Islandu zase přisoudil pozici nejrozvinutější a zároveň nejvíce rovnostářské země světa. Současný Island je však docela jiný. Nad ostrovním rájem na pomezí Atlantského oceánu a Norského moře se nečekaně zatáhla mračna. Bouři, kterou s sebou oblaka přinesla, nepamatují ani ti nejstarší. O životě na dnešním Islandu jsem hovořil s Þorsteinnem Ásgrímssonem Melénem, studentem ekonomie a filozofie na nejprestižnější islandské univerzitě.

Jak si prožíval poslední dny a týdny? Co všechno se změnilo?

Ještě před dvěma měsíci, kdy na povrchu ještě všechno vypadalo tak, jak má, jsem shodou okolností začal pracovat v jedné z islandských bank. Lepší dobu pro začátek kariéry bankovního úředníka jsem si skutečně vybrat nemohl. V popisu práce jsem měl mít přesně to, co každý nováček. Nudná komunikace s klienty, čísla a zase nuda. Podle toho jsem se také připravoval. Nakonec ale bylo všechno trochu jinak.
Mojí hlavní pracovní náplní se stal trauma management. Vlastně ze mě byl víc psycholog než cokoli jiného. Za přepážkou jsem se ze dne na den musel naučit, jak co nejšetrněji odmítat klienty žádající o dříve naprosto samozřejmé služby – mezinárodní převody peněz, výběry hotovosti a podobně. Když jsem nebyl dostatečně citlivý, končila komunikace s klientem obviněním, že nechávám záměrně hladovět děti v rozvojových zemích, poté co jsem musel odmítnout převod peněz na účet neziskové organizace, nebo se na mě zkrátka valily nadávky a pohrdavé pohledy.

Pro Islanďany to musela být ohromně traumatizující zkušenost. Jaká nálada je v zemi nyní?

Přesně tak. Za posledních osm nebo deset let se islandský bankovní sektor neskutečně rozmohl. Naše banky expandovaly do celého světa a ohromný vliv si vytvořily také u nás doma. Ze zisků profitovala celá řada lidí. Všichni jsme si žili v luxusu a bohatství, které si nikdo z nás předtím nedokázal představit. Teď, když se situace změnila, se všichni jen neradi smiřujeme s tím, že bychom se měli svého pohodlného života vzdát. Každý chytrák na ulici teď dokáže jen obviňovat a nadávat na ty, kteří stáli před krizí v čele – politikové, ekonomové, bankéři. Nejvíce čelí výhrůžkám a nadávkám samozřejmě ti nejbohatší. Lidé je osočují z hamižnosti a mamonářství, ale také ze zadlužení země.

Co si myslíš o vinících celého zemětřesení ty?

Podle mého je stále jasnější, že ten, kdo situaci nezvládl, nebyli bohatí lidé, ale vláda a především národní banka. Tihle lidé by měli co nejrychleji přijmout zodpovědnost za svá individuální selhání a odstoupit. Pro každého je však nyní strašně obtížné zaujmout nějaké skutečně fundované stanovisko. Situace se mění skoro každou hodinou a nikdo, ani média, nedokáže podávat spolehlivé informace.

Proč nejsou média spolehlivým zdrojem informací?

Na to existuje jednoduchá odpověď. Tiskové agentury jsou na Islandu buďto ve vlastnictví státu, a po tom, co se stalo, už lidé státu nevěří, nebo je vlastní skupiny patřící bankám a jiným společnostem úzce napojeným na finanční sektor. Tady je situace ještě horší. Jediné, co nám zbývá, je sledovat zahraniční zpravodajství.

Dotkla se krize nějakým způsobem i tebe osobně?

Po pravdě řečeno, měl jsem a pořád mám velké štěstí. Jen ve společnosti, v níž teď pracuji, dostaly výpověď tři stovky z patnácti set zaměstnanců. Taky naštěstí nemám žádné půjčky v cizí měně. Vzhledem k tomu, jak silně islandská koruna oslabila, se nyní velmi obtížně splácejí. Řada místních má teď kvůli tomu existenční problémy. Týká se to především mladých lidí a rodin s dětmi. Právě mezi nimi bylo „módní“ půjčovat si v zahraničí třeba na první rodinný dům. Teď, když nejsou schopni svým závazkům dostát, hrozí, že se ocitnou na ulici.

Věří Islanďané v obrat k lepšímu?

Z dlouhodobé perspektivy snad ano, ale… Řada lidí se obává, že pád bank je jen začátek. Po nich krize nejspíše zasáhne malé a střední podniky. Ekonomika by se prý podle některých odhadů mohla propadnout až o deset procent, a to je těžko představitelné. Někteří zaměstnavatelé nemají dost peněz na výplaty již nyní, musejí propouštět. Když si představíte, že se u nás nezaměstnanost za poslední zhruba čtyři roky pohybovala mezi jedním a dvěma procenty, pochopíte, jak moc se lidé obávají ztráty místa.

Co obyvatelé Islandu očekávají od budoucnosti?

Přijdou další problémy, protože se lidé nedostanou ke svým účtům v cizích měnách, ale také proto, že řada z nich vložila své celoživotní úspory na penzi do dnes problematických fondů a akcií. Vzhledem k jejich propadu si mnoho z nich už nikdy nekoupí svůj vysněný dům na jihu slunné Itálie… Nejhorší ze všeho je však nejistota. Celý národ se teď každý večer schází u televizních obrazovek a s napětím očekává každou, třeba i jen trochu pozitivní zprávu, která by naznačovala obrat k lepšímu. Pořád ale máme své zdraví, své rodiny a někteří z nás i svá pracovní místa. Nezbývá nám než čekat a doufat.