Krušné časy taťků z Wall Streetu

(22. 10. 2008 - Finanční magazín web)

Pokud se i tentokrát potvrdí staletími prověřená pravda, nečeká nás ani konec světa, ani konec historie, jen pány z Wall Streetu čekají možná o trochu krušnější časy než jindy. A tentokrát za to nemohou jen jejich náročné manželky.

Globální ekonomická krize kosí jeden bankovní dům za druhým. Společně s ní se k zemi řítí také generace jestřábů, která bez uvážení a nejspíš i bez pokory podlehla mámení zlatého telete. Teď za to platí krutou daň. Krušné časy ale nastávají také jejich manželkám. Vytížení mužici jim naslibovali hory doly, aby alespoň částečně vykompenzovali své totální pracovní nasazení a pocuchané nervy.

Jen pro ilustraci: v roce 2006 si průměrný zaměstnanec Lehman Brothers přišel podle The Times na příjemných 335 tisíc dolarů. Chlapíci od Goldman Sachs na tom byli ještě o trochu lépe. Každý z více než 26 tisíc zaměstnanců si za svou dobře odvedenou práci (zisky společnosti tehdy vzrostly meziročně o 70 procent) odnesl v průměru 622 tisíc dolarů (jestli jsou do statistik zahrnuti také vrátní, The Times neuvádí). Jenže jak zpívá Walda Matuška: „To všechno vodnééés čas!“

Sám doma II. – Ztracen v New Yorku

Došlo na utahování opasků. Investiční bankéři teď sice doma tráví mnohem více času než dříve, svým partnerkám ale najednou zakazují lodičky od Jimmyho Choo, kabelky od Chanelu a ani osobní řidiči již nejsou samozřejmostí. Podle newyorských sloupkařů se začíná Wall Streetem šířit strach z masivního nárůstu rozvodů. Řada investičních bankéřů si sice odnesla tučné padáky, ty ale dopad na tvrdou zem dokážou jen přibrzdit.

Pokud se světová a americká ekonomika rychle nepostaví na nohy, bude zle. Reálně hrozí, že tihle ještě před nedávnem mocní pánové ztratí nejen uznání a respekt podřízených a důvěru veřejnosti, ale také své velmi drahé polovičky. Neméně zajímavé bude, jak se k selhání otců (a několika málo matek) postaví jejich potomci.

Komentátoři i sociologové se shodují na jednom: Krizové okamžiky dějin nejsou charakteristické jen tím, že s sebou přinášejí traumata, představují také jedinečnou dobu pro generační výměnu. A jak kdysi řekl Igor Stravinskij: „Asi za to může příroda, že se často cítíme být blíže generaci, která žila dříve než generace našich otců.“

Tak jde čas

Devadesátá léta znamenala konec pro Tichou generaci „tvrdě pracujících jedinců, kteří jsou odhodláni tiše nést osud světa na svých ramenou“. Právě takto popsal časopis Time archetyp jedince narozeného zhruba mezi léty 1925 a 1945. V řídících pozicích stejně jako v čele ideologické bitvy je následně vystřídali Baby Boomers (1945–1965), první generace odchovaná v blahobytu předměstských domků doprovázená neustálým blikáním televizní obrazovky. Do světa businessu spolu s nimi přišla transparentnost, zodpovědnost a rozhodování založené na důkladné analýze všeho, co je jen trochu analyzovatelné.

Nyní žijeme v době Generace X nebo také 13. generace (1965–1981). Jedním ze základních znaků první americké generace po mnoha letech, v níž si synové vydělali reálně méně než jejich otcové (což se ale o mužích z Wall Streetu říci nedá), je cynismus a odpor k hodnotám otců, kteří společně přistávali na Měsíci a bojovali (a také umírali) za americkou demokracii.

Další přiléhavou charakteristikou je snaha vyšlapat svým dětem širokou a rovnou stezku k růžové budoucnosti. Xkoví rodiče tak za své děti píší přijímací eseje na vysoké školy, zaměstnávají je ve svých firmách, přehnaně řeší každou životní obtíž, v níž se ratolesti ocitnou, a celkově bedlivě kontrolují jejich „zdravý“ vývoj. Za svou snahu si vysloužili označení „helicopter parents“, protože jako vrtulníky krouží vždy na dohled, připraveni odstřelit každé zlo, ať si to synkové a dcery přejí, nebo ne.

Generace Y

Jenže dítka Generace Y (kterým dnes táhne na třicítku) jsou nakonec úplně jiná, než zamýšleli jejich dohlíživí rodičové. Vypadá to, jako by se pomyslné jablko při svém pádu nedaleko stromu potlouklo o větve, které měly zmírnit rychlost volného pádu. Podle knihy Connecting to the Net.Generation jich více než dvě třetiny komunikuje prostřednictvím Facebooku a třetina má vlastní blog. Jejich vlastenectví již není kované CNN či CNBC, ale webem, kde každý najde to, co hledá.

Tihle Američané se stávají první skutečně globální generací. Jejich klasická národní identita se rozmělňuje a postupně nahrazuje světoobčanstvím. Všichni bez rozdílu pohlaví či vyznání navíc již osmým rokem dřou intelektuální bídu pod taktovkou George „Walker Texas Rangera“ Bushe, který z nich svým texaským přízvukem a průpovídkami typu „I know that human being and fish can coexist peacefully“ nechtě vytváří budoucí „ultras“ boje proti stávajícímu globálnímu řádu.

Členové Generace Y se zkrátka místo rudého východu hrozí globálního oteplování a o trvale udržitelném rozvoji toho či onoho popsali ve škole tolik stránek papíru, že se teď musejí obávat o svou uhlíkovou stopu, i když na rozdíl od táty s mámou jezdí do práce hybridem. Pád nadnárodních korporací pro ně představuje důkaz selhání systému založeného na vykořisťování, devastaci planety a hromadění pro hromadění. Jedním z mnoha webových manifestů Generace Y je třeba „Příběh věcí“ (The Story of Stuff – viz http://www.sto­ryofstuff.com/).

Svět v pohybu

Samozřejmě že jsou mezi Ypsiloňáky i zastánci stávajících pořádků, kteří se nenechali zviklat a posouvají laťky konzumu poháněného populární kulturou na dosud netušenou rovinu. Jestliže se ale i na MTV – symbolu generace – začnou rozmáhat „reklamy“ vyzývající k podpisu petice za propuštění barmské disidentky Aun Schan Su Ťij či k boji proti globálnímu oteplování nebo domácímu násilí, cítíte, že svět je v pohybu. A když vám černý rapper Kanye West ve svém klipu Diamonds are Forever klade na srdce, abyste si při nákupu diamantů nechali ukázat certifikát původu a nepodporovali nelegální těžbu diamantů v Sierra Leone, začínáte tomu pomalu věřit.

Nic na tom nezmění ani fakt, že po skončení spotu zhlédnete show, v níž se patnáct polonahých žen svíjí před mužem rozhazujícím stodolarovky jako tetřev hlušec tokající po partnerce.