Pravěcí lidé mohli opakovaně věnovat drahocenný čas tanci namísto užitečnějších činností jen díky tomu, že subjektivně uvěřili muži vydávajícímu se za experta, podle něhož jim poskakování okolo ohně nebo totemu přinese „něco navíc“.
Pavel Kohout píše ve svém článku Jak investuje supermedvěd o neschopnosti ekonomů předvídat recese. Odpověď na otázku, proč nebyli ani ty nejfundovanější mozky planety schopny s ročním náskokem předpovědět jejich příchod, je možné nalézt v sociologickém teorému, jehož autorem je William Isaac Thomas.
Památné souvětí „jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích“ nebylo ve dvacátých letech minulého století, tedy v době, kdy ho tento americký sociolog formuloval, ničím převratným.
Teprve Thomas (společně s Florianem Znanieckim) však dokázal stručně shrnout a výstižně formulovat myšlenkové pochody svých předchůdců. Thomasova definice situace se od té doby stala jedním ze základních nástrojů symbolického interakcionismu pro popis společenských vztahů.
O náboženství a toaletním papíru?
Teorém nás, stručně řečeno, upozorňuje na to, že to není akce, co vyvolává reakci. Reakci vyvolává to, jak danou akci interpretujeme. Tato interpretace se následně skutečně vyplní – stane se reálnou.
Opakovaně plýtvat drahocenný čas (který mohli věnovat zajištění vlastního přežití) zběsilým tancem před totemickým symbolem kmene mohli pravěcí lidé, jen pokud subjektivně uvěřili muži (vydávajícímu se za experta), že jim poskakování okolo podobizny zvířete přinese „něco navíc“.
Vzhledem k tomu, že takto jinak atomizovaná individua zakusila pocit davové psychózy, tomu tak skutečně bylo. To vedlo ke zbožštění šamana (byly uznány jeho expertní znalosti) a později vzniku náboženství.
Stejně tak mohli v zimě roku 1973, kdy světem cloumala ropná krize, stovky lidí zlikvidovat veškeré zásoby amerického toaletního papíru jen proto, že uvěřili informaci, že klesající dovoz ropy povede ke kritickému nedostatku této civilizační nezbytnosti. Jejich papírová mánie následně skutečně vedla k nedostatku toaletního papíru v obchodech, což jen potvrdilo „pravdivost“ mylné informace.
Není to tedy objektivní realita nezpochybnitelných faktů, ale subjektivní interpretace situace, která je návodem k jednání jedinců a skupin. A to i tehdy, pokud nějaká zcela objektivní pravda o věci existuje.
Tyto subjektivní definice mají tendenci se na sebe vršit, překrývat se a ovlivňovat tak identitu jedince a společnosti. Jak bylo prokázáno, „zásadní úlohu v procesu, během kterého mohou být subjektivní imprese projektovány do reálného života, sehrávají média, vzdělávací systém či rodina,“ píše v knize hodnotící přínos W. I. Thomase Edmond H. Volkart.
Sebenaplňující se proroctví
Jednoduchou sociologickou poučku je možné aplikovat i na úspěchy a neúspěchy analytiků při předpovídání recesí. Dojde-li dostatečné množství osob, disponujících specifickým druhem symbolického kapitálu (v našem případě ho představují tituly z prestižních univerzit či významné profesní pozice, které osobám poskytují právo fundovaně se vyjadřovat k aktuálnímu dění a předpovídat ekonomickou budoucnost) ke shodnému závěru o hrozící krizi, roztočí se spirála sebenaplňujícího se proroctví.
Hrozba krize začne být zainteresovanými institucemi a jedinci interpretována jako reálná a díky tomu se také reálná stává. Začnou se proto okamžitě podnikat korekce možných důsledků. Z logiky věci k nim dojde ještě před samotným vypuknutím krize. Té se pak podaří zabránit.
Děje se tak proto, že předpovědi o možné ekonomické krizi pocházejí z úst jedinců s expertním věděním. Kdyby se na tom samém shodl Svaz bojovníků proti přemnožení celulitidy, nikdo by sdělení nevěnoval pozornost.
Tito experti jednak disponují řadou specifických informací o jistém výseku sociální reality, které jsou ostatním dostupné jen velmi obtížně (jsou tedy de facto ve stejné pozici jako o mnoho let dříve šaman, jen své soudy podporují objektivními nebo „objektivními“ fakty), a zároveň se, díky titulům a funkcím, o těchto osobách ví, že expertním věděním disponují.
Geniální středoškolský učitel sice může ve výjimečné situaci ovládat podobnou sumu znalostí a být tedy schopen podobných predikcí, ve finále však dopadne stejně jako bojovníci proti celulitidě.
Pokud se však experti na hrozbě krize neshodnou, není tato definována jako reálná, a proto za reálnou není považována. To ale (jak ukazují statistiky Mezinárodního měnového fondu z roku 2001) neznamená, že taková krize nemůže vypuknout. Její výbuch je náhlý a nečekaný. Proto ho provázejí všeobecné zmatky, obviňování a hledání viníků. Společnost, která si „pěstuje“ své experty, v jejich úsudek během přelomových událostí ztrácí důvěru. Dav chce krev.
Neklesejte na mysli
Vždy se však najdou výjimky, jako například Profesor Nouriel Roubini (viz článek Pavla Kohouta), jež expertním věděním disponují a vznik katastrofického scénáře předpovídali. Tito jedinci se pak stávají novými modlami mas a obnovují pošramocenou důvěru v systém, který je k nositelům expertního vědění velmi krutý.
Pokud totiž dělají svou práci dobře (upozorňují předstihem na budoucí krize, kterým se proto podaří zabránit), mnoho aplausu nesklidí. Pokud ji ale dělají špatně, padají hlavy a vznikají statistiky.
Moc by mě zajímala statistika analyzující, v kolika procentech případů analytici vznik krizí s předstihem předpověděli a tím jim zabránili. Jenže, jak na ni?
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat