Vietnamská Odyssea

(Finanční magazín - leden 2008)

Je půl deváté večer. V pražském Podolí najdete mimo mnoha svatostánků české pivní kultury jediný otevřený krám. Provozuje ho početná vietnamská rodina. Maminka chová na klíně malé dítě a markuje, táta a dva synové doplňují zboží. Na první pohled působí unaveným dojmem – velké kruhy pod očima, malátné pohyby. Možná proto se o svém údělu nechtějí bavit. Když se ale otce zeptám, jestli obchod vydělává, pokývá hlavou. Housky přitom prodává levněji, než nedaleká Michelská pekárna.

Chrastavské děti

Příběh vietnamské komunity v srdci Evropy se začal psát v dětském domově v Chrastavě na Liberecku. „Tenkrát v roce 1956 to byla ohromná senzace,“ vypráví mi ředitel městského muzea František Vydra. „Vietnamských dětí, z nichž nejmladšímu bylo šest a nejstaršímu třináct let, u nás bylo přibližně sto. V porovnání s českými žáky byli velice učenliví, nadaní, toužící po vzdělání. Jako bývalý kantor na ně, stejně jako ostatní pamětníci, vzpomínám velice rád,“ vyznává se Vydra. Vzpomínají i dnes již šedesátiletí Vietnamci, kterým nikdo neřekne jinak než „chrastavské děti“. Letenku z válkou zdevastovaného Vietnamu jim příkladným bojem za nezávislost země vybojovali jejich rodiče. Řada z padesáti čtyř chlapců a čtyřiceti šesti dívek se do malého městečka na severu republiky podívala i v dospělosti. „Československo si zamilovali. Jedna z dívek přeložila do vietnamštiny Babičku Boženy Němcové,“ končí své vyprávění o čtyřech letech strávených s malými asiaty, které si v červenci 1957 přiletěl osobně zkontrolovat i tehdejší vůdce země Ho Či Min, František Vydra. Dětský domov, kde Vietnamci žili, funguje v Chrastavě dodnes.

Letadlo s prvními vysokoškoláky přistálo v Ruzyni nedlouho poté. Nejpočetnější skupinou se ale rychle stali učňové, pracovníci a praktikanti. Ti v tehdy neporovnatelně vyspělejším, politicky klidnějším a bohatším Československu získali zkušenosti k nezaplacení. „Po návratu k rodinám se jejich sociální situace velmi zlepšila, což dokazuje i velký počet občanů s Československou minulostí ve vedoucích pozicích dnešních soukromých i státních podniků ve Vietnamu,“ píše se ve zprávě Mezinárodní organizace pro migraci vypracované v roce 2004. „Ve vládě žádného jiného státu na světě nenajdete dva česky mluvící ministry,“ doplňuje předseda česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Podle jeho odhadu žije ve dnešním rapidně se rozvíjejícím asijském tygru na 200 tisíc osob s minimálně základní znalostí českého jazyka.

Z Vietnamu až na konec světa

Po revoluci se struktura vietnamské menšiny na našem území změnila k nepoznání. Vzdělávání cizinců přestalo být pro demokratizující se stát prioritou. Mnoho z nadaných a pracovitých studentů vycepovaných přísnou konfuciánskou morálkou a dětstvím stráveným v chudobě se ocitlo před osudovou volbou. Buď se vrátit zpět do jihovýchodní Asie a čelit nejisté budoucnosti, nebo změnit účel svého pobytu v zemi. Někteří se vrátili, řada z nich se ale rozhodla zůstat. Zároveň s nimi se do českého „tržního“ hospodářství zapojila i řada Vietnamců s československou minulostí. Většinu příchozích (přibližně 70 až 80 procent) však tvořili „noví Vietnamci“. Ty často zlákalo vyprávění příbuzných o „bohaté zemi uprostřed Evropy“. Právě tak odstartovala „vietnamská stánkařská Odyssea“. Dnes žije v České republice legálně přibližně 40 tisíc Vietnamců. Dalších minimálně 10 tisíc u nás pracuje bez povolení. Alespoň takový je odhad předsedy česko-vietnamské společnosti Marcela Wintera. Sami vietnamští občané ale odhadují čísla daleko vyšší – mezi 70 a 80 tisíci.

„Do České republiky jsem přiletěl před deseti lety s mámou. Táta, obchodník s textilem, už tady nějakou dobu žil. Do Čech odletěl, když mi byly dva roky,“ vypráví mi svůj příběh Hung Do Thanh, dvacetiletý student podnikové ekonomie a češtiny pro cizince na Masarykově univerzitě v Brně. Osudů jako je tenhle najdete mezi dnešní dospívající generací Vietnamců v České republice tisíce. Hung s dlouhými černými vlasy do půlky zad a černou mikinou s potiskem vypadá, jako by právě přišel z koncertu heavy-metalové kapely. Když se s ním o své dojmy podělím, pobaveně se usměje. „Já se o svůj vzhled moc nestarám. Oblečení mám od rodičů, ale dlouhé vlasy se mi líbí,“ jeho čeština má slabý přízvuk, ale jinak je vynikající. Občas se do ní připlete i hanácké nářečí – pozůstatek dětství stráveného v Litovli. „Víš, to je kósek od Olomóca,“ napovídá mi. S rodiči po příletu strávil jen týden, pak ho poslali do rodiny kamaráda učit se česky. „Půl roku jsem si hrál s jeho dvěma syny, aniž bychom si rozuměli jediné slovo. Dnes už si to vůbec nedokážu představit,“ vzpomíná na těžké začátky vietnamský student.

Škola základ života

„Děti trhovců se často musejí vypořádat s obrovskými ambicemi svých rodičů. Ti se je za každou cenu snaží vyvést ze začarovaného kruhu stánkového prodeje,“ vysvětluje mi vietnamistka a předsedkyně klubu Hanoj Eva Pechová. „Důraz na vzdělání je součástí naší národní kultury od nepaměti. Tátové jsou schopní nadávat i kvůli dvojce. Na druhou stranu je pravda, že se mi naskytla jedinečná možnost. Ve Vietnamu je školství v katastrofálním stavu. Učitelé dostávají ubohou mzdu, a tak děti ve škole učí jen část látky a zbytek si schovávají do soukromých odpoledních hodin. Ty by si naše rodina dovolit nemohla,“ přiznává Hung. Nelze se proto divit, že mnoho mladých Vietnamců předčí u maturity z českého jazyka své spolužáky. „Průměr vietnamských studentů na základních školách je 1,3, na středních 1,7. Červený univerzitní diplom je pak mezi vysokoškoláky z jihovýchodní Asie téměř samozřejmostí,“ doplňuje Marcel Winter z česko-vietnamské společnosti.

Vietnamci jsou zkrátka, podobně jako další asijské národy – Číňané, Korejci nebo Japonci, ambiciózní, pracovití a rozhodnutí chytit příležitost za pačesy. „Jednou nás, pohodlné Evropany, převálcují,“ shodujeme se s Evou Pechovou, která se svůj život rozhodla zasvětit integraci Vietnamců do české společnosti. Kdo v Asii nějaký čas pobývá, brzy pochopí, že pro tamější obyvatele je úspěch dětí posláním. Rodiče pracují do úplného vyčerpání, často jen proto, aby dětem dopřáli kvalitní vzdělání a otevřeli jim tak brány k bohatství a uznání. Neúspěch se nepřipouští. Má to ale i své stinné stránky. „Řada dětí z druhé generace přistěhovalců si během puberty prošla obdobím popírání vlastní vietnamské identity – nechtěly používat svá vietnamská jména nebo ve škole odmítaly o zemi svého původu jakkoliv mluvit. Zatímco se naučily perfektně česky, zapomněly vietnamštinu, což vedlo k prohloubení generačních problémů. Rodiče si s dětmi zkrátka nerozuměli,“ nastiňuje mi situaci Pechová. „Kolem dvacátého roku se ale jejich postoj zásadně obrátil a dnes jsou nejaktivnějšími propagátory vietnamské kultury a bořiči zažitých mýtů,“ dodává.

Černé časy trhovců

Čeští Vietnamci mají ale ještě jeden důvod k důsledné kontrole žákovských knížek svých ratolestí. Vietnamské tržnice, jež se za necelá dvě desetiletí staly nedílnou součástí českých měst, upadají. „Vydělávám rok od roku míň. Zlatá éra je pryč. Kdybych měl peníze, přestěhuju se do krámu a prodávám potraviny. Jíst přeci musíte všichni!“ láteří prodejce textilu v Holešovické tržnici Deuc. „Tátovy tržby jsou rok od roku nižší. Je to smutné. Já už jsem ale samostatný a textil prodávat určitě nechci,“ říká mi nad kávou Hung Do Thanh, který mimo studia dvou vysokých škol brigádničí v nočním provozu výrobní linky.

Budoucnost Vietnamců, kterým stále ještě nebyl přidělen status národnostní menšiny, ačkoliv jsou po Slovácích a Ukrajincích třetí nejpočetnější minoritou na našem území, se zkrátka rýsuje jinde než u stánků „na levnou krásu“. „Mým snem je napsat průvodce po Vietnamu. Samozřejmě v češtině,“ vyznává se Hung. Nekvalitním teniskám značky Pila či Adibas, ponožkám Nake a trikům Beerok odzvonilo. A Vietnamci to vědí velmi dobře. Právě proto se dnes stěhují do kamenných krámů a ze svých dětí vychovávají zcela asimilované doktory, ekonomy či právníky. Díky své pracovitosti a totálnímu nasazení dokážou profitovat i tam, kde pohodlní Češi, jimž v pět padla, krachují.

Malá Hanoj

Pro obchodníky žijící v Praze a okolí začíná šestnáctihodinový pracovní den návštěvou velkoobchodní tržnice SAPA – středobodu vietnamské komunity v Čechách. K obrovskému areálu bývalého písnického masokombinátu na jižním okraji Prahy přijíždím krátce před oficiální otvírací hodinou. Ačkoliv je většina obchůdků ukrytých v oplechovaných budovách bývalých jatek a pomocných provozů ještě zavřená, v tržnici panuje čilý ruch. Hlavní branou projíždí jedno nákladní auto za druhým a prodavači ládují pomyslné výlohy kalhotami, zeleninou či tradičními surovinami asijské kuchyně. Vše se odehrává v tempu, které by nejeden Čech brzy vzdal. Do práce vyhrává vietnamský pop. Rytmická melodie linoucí se ze stánku nedaleko vstupní brány mi okamžitě zalézá pod kůži. Za necelou hodinu „průzkumu“ tržnice potkávám obchod až po strop nacpaný figurínami pro prezentaci oděvů, napočítal jsem jich šedesát sedm, dva slovenské závozníky a osamocenou žákyni autoškoly. Její učitel je Vietnamec, stejně jako všichni ostatní. Po Češích se slehla zem.

Strukturou sortimentu – najdete zde zkrátka vše – velikostí krámků i tím, že majitelé snídali za běhu přímo „na ulici“, je obchodní a komunitní centrum SAPA k nerozeznání od proslulé tržnice Namdaemun v jihokorejské metropoli Soulu či od trhu Chatuchak v Thajsku. Přesto se česká „Malá Hanoj“ od klasických tržnic asijských velkoměst liší. „SAPA není jen o obchodu. Vietnamci si v areálu vybudovali a provozují vlastní školu, pořádají tam odborné semináře a kvete zde i kulturní život,“ vysvětluje mi předseda česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Jestli něco charakterizuje vietnamskou komunitu, pak je to soběstačnost. Tu ale česká majorita vnímá jako uzavřenost a neochotu se asimilovat.

„Tak tam tě nepustí. Strýc se tam dostal, ale jen protože tam s ním šel jeho kamarád Vietnamec,“ upozorňoval mě před návštěvou SAPY student Matematicko-fyzikální fakulty Vojta. „Vypadá to tam jako někde ve vězení. Dvojitý plot nabitý elektřinou, ostnaté dráty a písek uhlazený tak, aby byla vidět každá stopa,“ dodává. V obchodním centru nikdy nebyl. Realita je samozřejmě zcela odlišná. Ačkoliv všichni, kteří se podíleli na přípravě této reportáže, konstatovali, že předsudky Čechů o Vietnamcích pomalu mizí, stále ještě musíme ujít velký kus cesty.

Martin Vlnas
– autor studuje sociologii na jihokorejské univerzitě Sungkyunkwan