Londýňané se pyšní svou Bond Street, Newyorčané Pátou Avenue a Paříži vládne Avenue Montaigne. Každá světová metropole ve svém nitru ukrývá drahocenný poklad. Svatý grál luxusu, o jehož opojné síle sní mnozí, ale jen málokdo se ho skutečně dotkne. Také Praha má svou tepnu bohatství. Její jižní bránu střeží barokní chrám svatého Mikuláše od Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jemuž sekundují tvrdí muži bdící nad bezpečím Cartierových skvostů. I klíče od severní brány jsou v bezpečí. Mimo armády budoucích právníků odrazuje nezvané hosty i hotel InterContinental inspirovaný Le Corbusierovým brutalismem. Největšího a nejslavnějšího strážce Pařížské však dnes i s celou jeho suitou najdete jen na dobových fotografiích a dvorech náruživých sběratelů. Na Letenské pláni, kterou měla ulice dle původních plánů protnout, přeci nestálo vždy jen kyvadlo. I přesto je jasné, že Praha se o svou výkladní skříň luxusu, elegance a marnivosti bát nemusí.
Trefa do černého
Otevřít prodejnu v Pařížské si mohou dovolit opravdu jen ti nejznámější prodejci, schopní platit měsíčně stovky tisíc za pronájem obchodních prostor. Mimo zlatníků a klenotníků se jako první v roce 1997 odhodlala celosvětově proslavená značka Hermés. Pro společnost, která se od jezdeckých bot, sedel a uzd vypracovala k módním doplňkům, je Pařížská 12 stále jedinou adresou ve střední a východní Evropě. Do roka ji následoval Louis Vuitton a pak další – Calvin Klein, Hugo Boss, Lacoste, Burberry, Prada. Co jméno, to pojem. V současnosti vrcholí stavební práce v secesním domě číslo devět. Úderům kladiv a pokřikování dělníků brání dřevěná zástěna s pohublými modelkami a logem Gucci.
„Nájem je tu velice tržní,“ vyjadřuje se diplomaticky Tomáš Kočí z obchodu La Boutique Suisse. „Přesto byl výběr místa jasnou trefou do černého. Dnes, kdy do ulice míří jedno slavné jméno za druhým, se naše prostory zhodnocují každým dnem,“ dodává elegantní muž ve středních letech. Jako jediný mi ve své prodejně dovolí pořídit několik fotografií. „Pokud si nebudete fotit zabezpečovací systém,“ směje se. Obchod s luxusními hodinkami je jako drtivá většina ostatních pod neustálým dohledem kamer a znuděné ochranky. Žádné zabezpečení se však nevyrovná tomu u Cartierů. Vlajkovou loď bulváru s lipovým stromořadím otevřel v září loňského roku sám Václav Klaus. „Příchod luxusních obchodníků dokládá dobrý ekonomický rozvoj země,“ vyjádřil se spokojený prezident. I u slavného klenotníka jdou obchody dobře. „Pařížská je pro nás ideální místo,“ pochvaluje si lámanou češtinou paní Viktorie, asistentka La Maison Cartier. „Co nás překvapilo, je poměr zákazníků z Čech a ze zahraničí. Češi tvoří téměř polovinu klientely a v sortimentu naší značky se skvěle orientují,“ přede asistentka, která si nepřála zveřejnit své příjmení.
Vypadá to, že porevoluční generaci podnikatelů v pistáciových oblecích a s mastnými přehazovačkami již dávno odzvonilo. Ti dnešní se aklimatizovali a svému vzhledu věnují náležitou pozornost. Erasmus Rotterdamský kdesi pronesl, že „oděv je jaksi tělem těla a lze z něho usuzovat na povahu člověka.“ S proměnou českého businessmana posledních patnácti let může být myslitel spokojený. Rostoucí poptávku bohatých Čechů po luxusu potvrzuje i Tomáš Kočí. „Cizinci nakupují častěji, ale převážně zboží do deseti tisíc korun. Často jako suvenýr z cest. Ty nejdražší nákupy jdoucí do statisíců dělá česká klientela.“
Jako parní válec
„Pařížská je namyšlená. Už tady takhle štráduju nějakých pár let, tak mi to věř,“ říká mi babička, která v ulici venčí svého hrubosrstého jezevčíka. Výlohy nabité luxusem ji nechávají v klidu. „Pes se jmenuje Tomík, ale svoje jméno ti nepovím,“ odolává důchodkyně dotěrným dotazům. Podobně se o bulváru vyjadřuje i písař Starého Města pražského a archivář Prahy 1 Antonín Ederer. Své důvody ale nachází jinde. „Pařížská prorazila tehdejší Židovské město jako parní válec.“ Právě tak popisuje důsledky pražské asanace, radikální přestavby centrálních čtvrtí Prahy, ochotný kronikář. Židovští holiči a vlásenkáři obývající na přelomu devatenáctého a dvacátého století nejchudší část Židovského Města se tehdy stali trnem v oku pražským radním. Přelidněné budovy bez kanalizace a zdrojů pitné vody, které se v úzkých křivolakých uličkách ghetta vršily jako plásty v úlu, nebyly podle radních dostatečně reprezentativní. Praha toužila po rovných bulvárech pařížského či vídeňského formátu. Z velkých plánů na protažení ulice pojmenované právě podle podobnosti s třídami francouzského hlavního města od Národního muzea přes Staroměstské náměstí a Letenskou pláň až do Bubenče nakonec sešlo. Ambice architektů dnes připomínají jen honosné domy ve „zkrácené Pařížské“ a dvouprocentní stupání Čechova mostu, jež mělo usnadnit průkop Letnou.
Zajímavě se o Pařížské, tehdy ještě Mikulášské ulici pojmenované na počest ruského cara Mikuláše II., vyjadřuje autor slavné Kroniky královské Prahy a obcí sousedních z roku 1904 František Ruth. „Domy v ulici postrádají uměřenost co do hmoty i výšky, takže historické památky jsou potlačovány a zanikají,“ stěžuje si historik. Možná, že podobné pocity sdílel i architekt domu číslo pět. Jeho fasádě dominuje na první pohled výmluvné obrozenecké heslo, „staré-li seznáš, pro nové sílíš“. V kontextu předchozích vět ale působí spíše omluvně. Přesto stačilo jediné století a honosné budovy vyspěly v nedílnou součást pražského centra. I tak je určitá vytrženost z kontextu v ulici cítit i dnes. Zatímco okolním ulicím vládnou nevkusné obchůdky a stánky s „tradičními českými suvenýry“ v Pařížské nenajdete ani jediný.
Vuittonka místo junioru
I dnes v ulici vedle diplomatů, Aleny Šeredové, která si pro své pražské návštěvy nechala zrekonstruovat byt přímo nad prodejnou Louis Vuitton, či rusky mluvících podnikatelů ochotných platit tržní nájemné dosahující padesáti tisíc korun, stále žije několik lidí „za hubičku“. Regulovaný nájem platí mezi jinými i herec Jiří Krampol či sociálně-demokratický poslanec Zdeněk Jičínský. Pro srovnání: realitní agentura Dumrealit na svých stránkách nabízí přenechání regulované nájemní smlouvy na ohromný být s obytnou plochou 230 metrů čtverečních za dva a půl milionu. Vypadá to jako horentní suma, jenže současná obyvatelka platí měsíčně jen necelých osm tisíc včetně poplatků. „Většina starousedlíků, kteří se jako já chodili koupat na plovárnu, která kdysi na konci Pařížské byla, se ale po revoluci rychle odstěhovala. Samozřejmě za to byli náležitě vyplaceni,“ upřesňuje archivář Antonín Ederer. Život v ulici totiž není pro mnohé tak snový, jak na první pohled vypadá. Poslední potraviny z ulice zmizely v roce 2006. Rohlíky a junior nahradily kabelky od Vuittona. Podle Průzkumu mikroregionů Prahy vypracovaného na zakázku politické strany Věci veřejné trápí „Pařížany“ nejvíce právě nedostupnost obchodů se základními potřebami. Místní tak musejí až do Kotvy, či Tesca na Národní třídu.
Zajímavou výjimkou dnešní Pařížské je drogerie Rossmann. Prodavačky sice bojují s angličtinou, zato rády vtipkují. „Ještěže ta kabelka stojí jen 199 korun. Kdyby stále 200, tak si ji nekoupíte, že?“ laškuje bodrá bruneta se zákaznicí stojící přede mnou. Mláda dívka přikyvuje a s radostí přijímá korunou minci nazpět. Všude jinde by taková scéna působila všedně, ale tady, v Pařížské, se jí chtě nechtě musím smát.
Před revolucí se v centru žilo lépe. Místo kabelek Hermes byste v roce 1987 našli čistírnu oděvů, a také obleky od Calvina Kleina byste v ulici hledali marně. Svými sladkostmi by vás ale určitě zlákala cukrárna Jadranka. Vyhlášená byla restaurace U staré synagogy. „Kdykoliv do Prahy přiletěli Židé, chodilo se na večeře právě tam,“ vypráví mi tehdejší zaměstnankyně státního Centrotexu Naděžda Větrovská. Zdání luxusu a exotiky zachraňoval Čedok, několik mezinárodních leteckých společností a především prodejna kosmetiky „od Diora“. „Když jsem po mateřské do Centrotexu nastoupila, z první výplaty jsem si hned jednu koupila,“ pokračuje ve vzpomínání čerstvá padesátnice. „Za komunismu zažila ulice největší slávu mezi lety 1955 a 1962, kdy ji na druhé straně řeky vévodilo téměř šestnáctimetrové sousoší Stalina a jeho česko-ruských nohsledů. S jeho odstřelem ztratila Pařížská na významu,“ vypráví mi archivář Ederer.
I luxus musí na kutě
K večeru se ulice vyprázdní. „Bohaté, flexibilní, komunikativní jedince toužící objevovat nové, ale zároveň ctít tradici,“ jinými slovy ideální zákazníky Cartierovy nedobytné pevnosti podle asistentky Viktorie, vystřídají pejskaři poctivě sbírající nadílku svých miláčků. Z ulice sálá klid a možná i únava po dlouhém dni. Poslední japonští turisté se pomalu loudají do svých hotelů. Idylu na chvíli naruší skupinka Britů opojených „krásami Prahy“, ale i ta rychle nastupuje do tramvaje směrem ke Karlovým Lázním. Drahé mercedesy, porsche či diplomatická volva sice ulici okupují stále, mě však povznáší Škoda 120 zaparkovaná přímo před zářící výlohou prodejny Hermés. Za jediný šátek či hrnek na kávu byste v prodejně zaplatili mnohonásobně víc, než za celý automobil.
Svět podle Vuittona
Téměř na konci Pařížské se směrem k Vltavě krčí postava muže. Jeho zarostlá tvář je skálopevně skloněná k zemi. Nepohne s ní ani náraz větru, který o kus dál na Staroměstském náměstí odnáší čepice metařům. Z mužových očí číší pokora a bázeň. Povahové vlastnosti, jimž dala dnešní doba neúprosné sbohem. Možná proto ho většina Pražanů míjí bez povšimnutí a i zvídaví turisté se u něj obvykle zdrží jen krátce. Do Pařížské ulice se přeci chodí za manýry a pocitem výjimečnosti! Jeho rozedraný oděv navíc nezdobí ani zelený krokodýl tenisového džentlmena René Lacoste, ani nápis Hugo Boss, a tak tu muž, obklopen elegancí a posledními výkřiky módy, působí tak trochu jako kůl v plotě.
Přesto se najde jen málo lidí, kteří by si titul z loga německé značky zasloužili víc, než on. „Socha znázorňuje klečícího Mojžíše, jenž vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí,“ vysvětluje mi na závěr našeho povídání archivář Ederer. „Zachránce drceného zodpovědností za svůj lid zachytil sochař František Bílek tak, aby symbolizoval začátek lidské pouti světem, její pád i vzestup,“ pokračuje. Člověk sice ušel od časů Mojžíšových pořádný kus cesty, v jednom se však nezměnilo nic. Všichni v něco věříme nebo alespoň chceme věřit. Dříve vládly světu křesťanský kříž či Davidova hvězda, dnes se žije podle třešňového kvítku Louise Vuittona nebo korunky od Rolexu.
Martin Vlnas
– autor studuje sociologii na jihokorejské univerzitě Sungkyunkwan
Trefa do černého
Otevřít prodejnu v Pařížské si mohou dovolit opravdu jen ti nejznámější prodejci, schopní platit měsíčně stovky tisíc za pronájem obchodních prostor. Mimo zlatníků a klenotníků se jako první v roce 1997 odhodlala celosvětově proslavená značka Hermés. Pro společnost, která se od jezdeckých bot, sedel a uzd vypracovala k módním doplňkům, je Pařížská 12 stále jedinou adresou ve střední a východní Evropě. Do roka ji následoval Louis Vuitton a pak další – Calvin Klein, Hugo Boss, Lacoste, Burberry, Prada. Co jméno, to pojem. V současnosti vrcholí stavební práce v secesním domě číslo devět. Úderům kladiv a pokřikování dělníků brání dřevěná zástěna s pohublými modelkami a logem Gucci.
„Nájem je tu velice tržní,“ vyjadřuje se diplomaticky Tomáš Kočí z obchodu La Boutique Suisse. „Přesto byl výběr místa jasnou trefou do černého. Dnes, kdy do ulice míří jedno slavné jméno za druhým, se naše prostory zhodnocují každým dnem,“ dodává elegantní muž ve středních letech. Jako jediný mi ve své prodejně dovolí pořídit několik fotografií. „Pokud si nebudete fotit zabezpečovací systém,“ směje se. Obchod s luxusními hodinkami je jako drtivá většina ostatních pod neustálým dohledem kamer a znuděné ochranky. Žádné zabezpečení se však nevyrovná tomu u Cartierů. Vlajkovou loď bulváru s lipovým stromořadím otevřel v září loňského roku sám Václav Klaus. „Příchod luxusních obchodníků dokládá dobrý ekonomický rozvoj země,“ vyjádřil se spokojený prezident. I u slavného klenotníka jdou obchody dobře. „Pařížská je pro nás ideální místo,“ pochvaluje si lámanou češtinou paní Viktorie, asistentka La Maison Cartier. „Co nás překvapilo, je poměr zákazníků z Čech a ze zahraničí. Češi tvoří téměř polovinu klientely a v sortimentu naší značky se skvěle orientují,“ přede asistentka, která si nepřála zveřejnit své příjmení.
Vypadá to, že porevoluční generaci podnikatelů v pistáciových oblecích a s mastnými přehazovačkami již dávno odzvonilo. Ti dnešní se aklimatizovali a svému vzhledu věnují náležitou pozornost. Erasmus Rotterdamský kdesi pronesl, že „oděv je jaksi tělem těla a lze z něho usuzovat na povahu člověka.“ S proměnou českého businessmana posledních patnácti let může být myslitel spokojený. Rostoucí poptávku bohatých Čechů po luxusu potvrzuje i Tomáš Kočí. „Cizinci nakupují častěji, ale převážně zboží do deseti tisíc korun. Často jako suvenýr z cest. Ty nejdražší nákupy jdoucí do statisíců dělá česká klientela.“
Jako parní válec
„Pařížská je namyšlená. Už tady takhle štráduju nějakých pár let, tak mi to věř,“ říká mi babička, která v ulici venčí svého hrubosrstého jezevčíka. Výlohy nabité luxusem ji nechávají v klidu. „Pes se jmenuje Tomík, ale svoje jméno ti nepovím,“ odolává důchodkyně dotěrným dotazům. Podobně se o bulváru vyjadřuje i písař Starého Města pražského a archivář Prahy 1 Antonín Ederer. Své důvody ale nachází jinde. „Pařížská prorazila tehdejší Židovské město jako parní válec.“ Právě tak popisuje důsledky pražské asanace, radikální přestavby centrálních čtvrtí Prahy, ochotný kronikář. Židovští holiči a vlásenkáři obývající na přelomu devatenáctého a dvacátého století nejchudší část Židovského Města se tehdy stali trnem v oku pražským radním. Přelidněné budovy bez kanalizace a zdrojů pitné vody, které se v úzkých křivolakých uličkách ghetta vršily jako plásty v úlu, nebyly podle radních dostatečně reprezentativní. Praha toužila po rovných bulvárech pařížského či vídeňského formátu. Z velkých plánů na protažení ulice pojmenované právě podle podobnosti s třídami francouzského hlavního města od Národního muzea přes Staroměstské náměstí a Letenskou pláň až do Bubenče nakonec sešlo. Ambice architektů dnes připomínají jen honosné domy ve „zkrácené Pařížské“ a dvouprocentní stupání Čechova mostu, jež mělo usnadnit průkop Letnou.
Zajímavě se o Pařížské, tehdy ještě Mikulášské ulici pojmenované na počest ruského cara Mikuláše II., vyjadřuje autor slavné Kroniky královské Prahy a obcí sousedních z roku 1904 František Ruth. „Domy v ulici postrádají uměřenost co do hmoty i výšky, takže historické památky jsou potlačovány a zanikají,“ stěžuje si historik. Možná, že podobné pocity sdílel i architekt domu číslo pět. Jeho fasádě dominuje na první pohled výmluvné obrozenecké heslo, „staré-li seznáš, pro nové sílíš“. V kontextu předchozích vět ale působí spíše omluvně. Přesto stačilo jediné století a honosné budovy vyspěly v nedílnou součást pražského centra. I tak je určitá vytrženost z kontextu v ulici cítit i dnes. Zatímco okolním ulicím vládnou nevkusné obchůdky a stánky s „tradičními českými suvenýry“ v Pařížské nenajdete ani jediný.
Vuittonka místo junioru
I dnes v ulici vedle diplomatů, Aleny Šeredové, která si pro své pražské návštěvy nechala zrekonstruovat byt přímo nad prodejnou Louis Vuitton, či rusky mluvících podnikatelů ochotných platit tržní nájemné dosahující padesáti tisíc korun, stále žije několik lidí „za hubičku“. Regulovaný nájem platí mezi jinými i herec Jiří Krampol či sociálně-demokratický poslanec Zdeněk Jičínský. Pro srovnání: realitní agentura Dumrealit na svých stránkách nabízí přenechání regulované nájemní smlouvy na ohromný být s obytnou plochou 230 metrů čtverečních za dva a půl milionu. Vypadá to jako horentní suma, jenže současná obyvatelka platí měsíčně jen necelých osm tisíc včetně poplatků. „Většina starousedlíků, kteří se jako já chodili koupat na plovárnu, která kdysi na konci Pařížské byla, se ale po revoluci rychle odstěhovala. Samozřejmě za to byli náležitě vyplaceni,“ upřesňuje archivář Antonín Ederer. Život v ulici totiž není pro mnohé tak snový, jak na první pohled vypadá. Poslední potraviny z ulice zmizely v roce 2006. Rohlíky a junior nahradily kabelky od Vuittona. Podle Průzkumu mikroregionů Prahy vypracovaného na zakázku politické strany Věci veřejné trápí „Pařížany“ nejvíce právě nedostupnost obchodů se základními potřebami. Místní tak musejí až do Kotvy, či Tesca na Národní třídu.
Zajímavou výjimkou dnešní Pařížské je drogerie Rossmann. Prodavačky sice bojují s angličtinou, zato rády vtipkují. „Ještěže ta kabelka stojí jen 199 korun. Kdyby stále 200, tak si ji nekoupíte, že?“ laškuje bodrá bruneta se zákaznicí stojící přede mnou. Mláda dívka přikyvuje a s radostí přijímá korunou minci nazpět. Všude jinde by taková scéna působila všedně, ale tady, v Pařížské, se jí chtě nechtě musím smát.
Před revolucí se v centru žilo lépe. Místo kabelek Hermes byste v roce 1987 našli čistírnu oděvů, a také obleky od Calvina Kleina byste v ulici hledali marně. Svými sladkostmi by vás ale určitě zlákala cukrárna Jadranka. Vyhlášená byla restaurace U staré synagogy. „Kdykoliv do Prahy přiletěli Židé, chodilo se na večeře právě tam,“ vypráví mi tehdejší zaměstnankyně státního Centrotexu Naděžda Větrovská. Zdání luxusu a exotiky zachraňoval Čedok, několik mezinárodních leteckých společností a především prodejna kosmetiky „od Diora“. „Když jsem po mateřské do Centrotexu nastoupila, z první výplaty jsem si hned jednu koupila,“ pokračuje ve vzpomínání čerstvá padesátnice. „Za komunismu zažila ulice největší slávu mezi lety 1955 a 1962, kdy ji na druhé straně řeky vévodilo téměř šestnáctimetrové sousoší Stalina a jeho česko-ruských nohsledů. S jeho odstřelem ztratila Pařížská na významu,“ vypráví mi archivář Ederer.
I luxus musí na kutě
K večeru se ulice vyprázdní. „Bohaté, flexibilní, komunikativní jedince toužící objevovat nové, ale zároveň ctít tradici,“ jinými slovy ideální zákazníky Cartierovy nedobytné pevnosti podle asistentky Viktorie, vystřídají pejskaři poctivě sbírající nadílku svých miláčků. Z ulice sálá klid a možná i únava po dlouhém dni. Poslední japonští turisté se pomalu loudají do svých hotelů. Idylu na chvíli naruší skupinka Britů opojených „krásami Prahy“, ale i ta rychle nastupuje do tramvaje směrem ke Karlovým Lázním. Drahé mercedesy, porsche či diplomatická volva sice ulici okupují stále, mě však povznáší Škoda 120 zaparkovaná přímo před zářící výlohou prodejny Hermés. Za jediný šátek či hrnek na kávu byste v prodejně zaplatili mnohonásobně víc, než za celý automobil.
Svět podle Vuittona
Téměř na konci Pařížské se směrem k Vltavě krčí postava muže. Jeho zarostlá tvář je skálopevně skloněná k zemi. Nepohne s ní ani náraz větru, který o kus dál na Staroměstském náměstí odnáší čepice metařům. Z mužových očí číší pokora a bázeň. Povahové vlastnosti, jimž dala dnešní doba neúprosné sbohem. Možná proto ho většina Pražanů míjí bez povšimnutí a i zvídaví turisté se u něj obvykle zdrží jen krátce. Do Pařížské ulice se přeci chodí za manýry a pocitem výjimečnosti! Jeho rozedraný oděv navíc nezdobí ani zelený krokodýl tenisového džentlmena René Lacoste, ani nápis Hugo Boss, a tak tu muž, obklopen elegancí a posledními výkřiky módy, působí tak trochu jako kůl v plotě.
Přesto se najde jen málo lidí, kteří by si titul z loga německé značky zasloužili víc, než on. „Socha znázorňuje klečícího Mojžíše, jenž vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí,“ vysvětluje mi na závěr našeho povídání archivář Ederer. „Zachránce drceného zodpovědností za svůj lid zachytil sochař František Bílek tak, aby symbolizoval začátek lidské pouti světem, její pád i vzestup,“ pokračuje. Člověk sice ušel od časů Mojžíšových pořádný kus cesty, v jednom se však nezměnilo nic. Všichni v něco věříme nebo alespoň chceme věřit. Dříve vládly světu křesťanský kříž či Davidova hvězda, dnes se žije podle třešňového kvítku Louise Vuittona nebo korunky od Rolexu.
Martin Vlnas
– autor studuje sociologii na jihokorejské univerzitě Sungkyunkwan
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat