Kdo zaujme televizí, vítězí

(7.1.2007 - Respekt)

Bush, Blair, Putin, Chirac, Al Thání – ti všichni zápasí o Blízký východ

Když katarský šejk Al Thání vyzval v listopadu Západ na souboj, jako zbraň si zvolil globální zpravodajské televize, takzvané 24-news. Do prostoru, kterému dosud dominovali Anglosasové, tedy americká CNN a britská BBC, vstoupil kanál Al Jazeera English určený anglicky mluvícím divákům po celém světě. Západu nezbylo než výzvu k mediálnímu „střetu civilizací“ přijmout.

Období spánku teď dohánějí všichni velcí hráči. Nejmladšímu ze zpravodajských kanálů je měsíc a nese hrdé jméno France 24. Svými ambicemi se netají. „Věřím, že do tří let bude France 24 schopná ovlivňovat veřejné mínění na úrovni CNN a BBC,“ rozhlašuje její první muž Alain de Pouzilhac. Podobné ambice mají i Rusové s anglickým kanálem Russia Today či africké země s projektem A24. Zaměřme se na dva nejočekávanější projekty: francouzský a katarský.

Chiracovo vymodlené dítě

France 24 zahájila vysílání 6. prosince v Paříži. Do zavedeného zpravodajského světa tak přibyl ambiciózní konkurent, jehož cílem je přiblížit téměř 75 milionům domácností v Evropě, Africe, na Blízkém východě a omezeně i v USA svět vnímaný francouzskou optikou. Ta by měla podle vedení stanice silněji akcentovat úctu ke kulturní a politické rozmanitosti, než jak jsme zvyklí u anglo-amerického či arabského výkladu světa. Realita je ale prozaičtější. „Cílem našich snah je obnovit vliv Francie,“ přiznal listu Le Figaro de Pouzilhac.

Duchovním otcem kanálu je dosluhující prezident Jacques Chirac – charismatický kritik invaze do Iráku, který se nikdy netajil geopolitickými ambicemi Francie a snahou obnovit multipolární svět. Právě jednostranný způsob prezentace mezinárodní roztržky mezi stoupenci války a jejími odpůrci v čele s Chiracem a bývalým německým kancléřem Schröderem na přelomu let 2002 a 2003 byl pro vznik stanice klíčový.

Francouzi tehdy z anglo-amerických vizuálních médií jasně vycítili snahu o marginalizaci svého úsilí najít diplomatické řešení konfliktu. Především CNN tehdy zemi galského kohouta ukazovala jako malého spratka, který se dožaduje čokoládové zmrzliny, ač ví, že došla a dlouho nebude.

Chiracovo dítě, jak se France 24 říká, má před sebou složitý úkol – napravit pošramocenou pověst země, za níž stojí nejen neúspěšná snaha o řešení irácké otázky, ale i krach evropské ústavy a řádění neintegrované mladé generace na periferiích velkoměst. Bude zajímavé sledovat, nakolik lze skloubit zlepšování mediálního obrazu země s objektivně podávaným zpravodajstvím.

Arabský mesiáš konečně vysílá

Francouzská slova o obnově ztracené slávy kontrastují s výroky zástupců arabské sítě. „Úkolem Al Jazeery je nabídnout nestranné zpravodajství v globální perspektivě,“ odříkává svou mantru Will Stebbins, šéf washingtonské pobočky Al Jazeera English. Navzdory jiné rétorice mají Arabové stejný cíl jako Francouzi: zvrátit anglosaský monopol na globální informace. Politické ambice však v případě Al Jazeery působí skromnějším dojmem. „Snažíme se dosavadní směr toku informací ze Severu na Jih obrátit,“ vysvětluje šéf zpravodajství Steve Clark. „Chceme dosáhnout vyváženějšího zpravodajství.“

Al Jazeera English odstartovala v listopadu. Přes satelit či kabel šíří svůj program do celého světa včetně USA. Nejvíc si ale slibuje od anglicky mluvících muslimů na Západě a přibližně sedmi set milionů vyznavačů islámu jihovýchodní Asie. Zpravodajství se proto zaměřuje hlavně na Blízký východ, Afriku, jihovýchodní Asii a také Jižní Ameriku, ostatními médii opomíjenou.

Ve vysílání se budou pravidelně střídat čtyři regionální redakce: dvanáct hodin katarské Dauhá, po čtyřech hodinách Londýn, Washington a Kuala Lumpur v Malajsii. Originální koncept „přesunu zpráv za sluncem“ nemá ve světě 24-news obdobu. „Redakce jsou navzájem nezávislé, každá bude prezentovat vlastní úhel pohledu na mezinárodní události,“ pyšní se Stebbins. Navíc otevřela Al Jazeera i mnoho regionálních poboček. Jen v Africe jich je dvanáct, včetně Zimbabwe, kde žádné jiné globální zpravodajství doposud příslušné povolení nezískalo.

Arabský původ a alternativní image mají ale i svá rizika. Proklamovaná neutralita může popudit mnohé arabské vládce. „Vznikne-li dojem, že je Al Jazeera English zaujatá proti islámu, celá značka Al Jazeera ztratí hodnotu,“ uvedl před rokem mediální poradce pro OSN Hugh Miles. O něco méně korektně to vyjádřila čtenářka britského Guardianu: „Al Jazeera se snaží osedlat dva koně naráz, a padá z obou.“

Kde leží novinářská Mekka

Výsledek? Na Blízký východ se soustřeďuje pozornost celého světa a každý zde chce mít svůj tlampač. K domácím kanálům patří kromě satelitních Al Jazeery a Al Arabíji také množství lokálních stanic vzývajících některého z vládců. Americký prezident promlouvá skrze stále méně oblíbenou CNN a okupační iráckou televizi Al Hurrá s takřka nulovou sledovaností. Evropu zastupuje BBC a německá Deutsche Welle, jež vysílá dvanáct hodin denně v arabštině. Putinova ústa představuje kanál Russia Today v angličtině. Během letoška se zřejmě přidá arabská verze BBC, financovaná z peněz ušetřených za zrušené vysílání pro střední Evropu. A nevzdávají se ani Francouzi: rádi by letos naučili France 24 mluvit arabsky a pak španělsky. Evropská unie zase uvažuje o vysílání arabských Euronews.

Jen málokdo si troufne odhadnout, co v této zkumavce vznikne. „BBC přináší důvěryhodnost,“ zkouší to Lawrence Pintak z Americké univerzity v Káhiře. Rozhodujícím kritériem při tak tvrdé konkurenci mohou být peníze. Tím se prakticky dostává ze hry France 24 s dotací 80 milionů eur ročně a desetinou zaměstnanců oproti CNN. Pro srovnání: CNN má na rok přes 800 milionů dolarů, BBC kolem čtyř miliard liber.

Nedostatek peněz je na France 24 poznat už dnes, původní materiál tvoří jen třetinu celkové produkce a grafika působí nedotaženě. „Porozhlédneme-li se po mediálním trhu, je bohužel jasné, že možnosti France 24 zasáhnout diváky po celém světě jsou nedostatečné,“ komentuje to Gérarad Sebag, zástupce ředitele vládní France Télévisions.

Naopak Al Jazeera English, která má v regionu pevné kořeny a k tomu miliardu dolarů od šejka Al Tháního, je na Blízkém východě horkým favoritem. Už dnes poráží své konkurenty na hlavu: v prosinci zaznamenala fenomenální úspěch, když uzavřela dohodu s izraelským poskytovatelem satelitního vysílání Yes TV, který její anglickou odnož zařadil do nabídky programů. Sledovanost BBC, kritizované Izraelci i Palestinci za neobjektivní zpravodajství, rázem klesla v Izraeli na polovinu,“ uvedl v listu The Jerusalem Post Daniel Seaman, šéf tiskového oddělení izraelské vlády. „Hluboce si vážím způsobu, jímž Al Jazeera informuje o izraelsko-palestinském konfliktu. Ačkoli jsem občas s poskytnutými informacemi nemohl souhlasit, nikdy nebyly podávány jednostranně s cílem dezinformovat. Dle mého je Al Jazeera mnohem dále než BBC nebo CNN.“

Dění na poli zpravodajství dokazuje, že to podstatné se dnes odehrává na Blízkém východě a nejdůležitějším bojištěm nejsou Golanské výšiny, ale veřejné mínění. „Střet civilizací“ tak má podobu boje o diváka. A v tom zatím Západ prohrává. Ať už jde o zpravodajství z Iráku, kterému nevěří už ani sami Američané, nebo třeba kauzu karikatur proroka Mohameda. Západ ztratil schopnost přesvědčit diváka ze třetího světa a stále častěji tápe i sám v sobě.

Řešení „mediální krize Západu“ přitom může vést jen přes spolupráci s třetím světem. „Musíme vzít v úvahu, že globální krajina se bude s nástupem Číny, Indie a dalších zemí dále měnit. Spojené státy přitom potřebují každého spojence,“ upozorňuje John Zogby ze společnosti Zogby International zabývající se průzkumy veřejného mínění.

BOX:

Nejen Bagdád hoří

Bylo by skoro neslušné opomenout stále vlivnější nová média. Internet umožnil milionům uživatelů včetně těch žijících v oblastech kulturních či vojenských střetů, aby s dalšími sdíleli svůj vlastní pohled na realitu oproštěný od filtrů a národních zájmů jednotlivých globálních televizí a jejich sponzorů. Za všechny stačí zmínit blog Bagdád hoří. „Jsem žena, Iráčanka. Je mi 24 let a přežila jsem válku. To je vše, co potřebujete vědět. Na ničem ostatním už nezáleží,“ začíná autorka, která si říká pouze Riverbend, své vlastní vyprávění o Iráku bez Saddáma. Od roku 2003 do současnosti přinesla na svých stránkách takové zpravodajství, o jakém se všem globálním zpravodajcům může jen zdát (www.riverbendblog.blogspot.com).

Jan Boček, Martin Vlnas

Autoři působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.