Jihokorejci jsou nervózní a podráždění. „Projevují příznaky kolektivního stresu,“ vystihl situaci reportér deníku Korea Times Kim Tae-jong. Již čtvrtý týden se 21 jihokorejských misionářů probouzí v zajetí afghánských tálibánů. Každý den se modlí za brzký návrat domů. S nimi i celá Jižní Korea.
Mladá a lákavá víra
„Prosím, zachraňte naše děti,“ apelovala před televizními kamerami Kim Taek-kyoung, matka jednoho z rukojmích, na pohřbu první z obětí. Dojemná scéna okamžitě obletěla celou Jižní Koreu. V přetechnizované zemi se před krutými vousatými Afghánci, mladou Jihokorejkou plačící nad svíčkou s nápisem „vraťte se“ nebo Američany odmítajícími dohodu s teroristy skutečně neschováte. Obrazovky instalované v soulské hromadné dopravě přenášejí zprávy živě přímo před očima cestujících. Jen málokdo si přitom dovolí nechat je sklopené.
Ačkoliv je křesťanství v Jižní Koreji nejrozšířenější formou vyznání, vznikla první katolická farnost na Korejském poloostrově až v roce 1784. Kristova slova ale v hornaté zemi rychle zapustila kořeny. Na rozdíl od sousední Číny nebo Japonska těžila víra v Koreji z tradičního monoteistického šamanismu uctívajícího jediného boha-tvůrce.
Za japonské okupace Koreje před druhou světovou válkou a později během samovlády generála Park Chung-heea v šedesátých a sedmdesátých letech se křesťanství rozvinulo v národní kulturu protestu. Parkův režim sice chrlil jeden ekonomický úspěch za druhým, bohatství ale zůstávalo v kapsách úzké skupiny vyvolených a demokracie umírala pod ranami obušků. Ne nadarmo si tehdejší Jižní Korea vydobyla přízvisko „země slzného plynu“. Na rozdíl od zkorumpovaných úředníků se církev proti násilí a porobení otevřeně postavila. Řada věřících za své postoje zaplatila životem. Popularita „západní víry“ ale stoupala stejně rychle jako počet mučedníků. Do té doby převažující buddhismus slábl, protože nedokázal zachytit rychlé tempo doby.
Křesťanská enkláva rostla nejrychleji na světě. Když v roce 1984, dvě stě let po příchodu víry do země, navštívil Jižní Koreu papež Jan Pavel II., svatořečil najednou 103 nejvýznamnějších postav jihokorejských dějin – nejvíce v historii Vatikánu. Dnes považuje křesťanství za své zhruba třetina Jihokorejců. Mezi jeho aktivní stoupence se řadí i současný jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. Právě prezident Roh je ale podle médií i řady místních za zajetí věrozvěstů zodpovědný, protože podepsal souhlas s účastí jihokorejských vojáků na mírové misi v Afghánistánu. Jen těsně ho na seznamu viníků následují Spojené státy. Skutečným původcem afghánské anabáze není ani „válka proti teroru“, ani prezident Roh, ale jihokorejská křesťanská církev samotná.
Vyznání jako exportní artikl
Červeně zářící neonové kříže v Jižní Koreji dominují každému kostelu. Fungují stejně jako námořní majáky. Zbloudilé lidské duše díky nim nacházejí svou cestu domů. „Prosím Boha, aby mě vedl. Jsem s ním šťastná,“ vysvětluje mi černovlasá Korejka. Zavírá oči. Jemný hlas naplňuje spící náměstí. „Nemodlím se, spíš si spolu povídáme,“ vypráví mi později. Pravidelně oddechuje a lehce se usmívá.
Jižní Korea je po Spojených státech druhým nejhorlivějším vývozcem křesťanství do světa. Ve více než sto padesáti zemích působí na 16 tisíc jak protestantských, tak katolických misionářů. Ti se s oblibou specializují na nejchudší a zároveň nejrizikovější oblasti. Odhodlané jihokorejské misionáře najdete v Iráku, subsaharské Africe nebo v Afghánistánu. Jednotlivé kongregace přitom mezi sebou rády soupeří o to, kdo vyšle své misionáře do většího nebezpečí. Často špatně informovaní „vyslanci víry“ se tak nutně stávají oběťmi boje o mediální pozornost a s ní spojené dárcovské příspěvky. Jihokorejští misionáři si však neuvědomují, že kázat víru v soulských parcích, například se zvonečkem a cedulí „Objetí zdarma“, nese jiná úskalí než život mezi po zuby ozbrojenými afghánskými Tálibány.
Martin Vlnas, Soul
Autor studuje sociologii na univerzitě Sungkyunkwan.
Mladá a lákavá víra
„Prosím, zachraňte naše děti,“ apelovala před televizními kamerami Kim Taek-kyoung, matka jednoho z rukojmích, na pohřbu první z obětí. Dojemná scéna okamžitě obletěla celou Jižní Koreu. V přetechnizované zemi se před krutými vousatými Afghánci, mladou Jihokorejkou plačící nad svíčkou s nápisem „vraťte se“ nebo Američany odmítajícími dohodu s teroristy skutečně neschováte. Obrazovky instalované v soulské hromadné dopravě přenášejí zprávy živě přímo před očima cestujících. Jen málokdo si přitom dovolí nechat je sklopené.
Ačkoliv je křesťanství v Jižní Koreji nejrozšířenější formou vyznání, vznikla první katolická farnost na Korejském poloostrově až v roce 1784. Kristova slova ale v hornaté zemi rychle zapustila kořeny. Na rozdíl od sousední Číny nebo Japonska těžila víra v Koreji z tradičního monoteistického šamanismu uctívajícího jediného boha-tvůrce.
Za japonské okupace Koreje před druhou světovou válkou a později během samovlády generála Park Chung-heea v šedesátých a sedmdesátých letech se křesťanství rozvinulo v národní kulturu protestu. Parkův režim sice chrlil jeden ekonomický úspěch za druhým, bohatství ale zůstávalo v kapsách úzké skupiny vyvolených a demokracie umírala pod ranami obušků. Ne nadarmo si tehdejší Jižní Korea vydobyla přízvisko „země slzného plynu“. Na rozdíl od zkorumpovaných úředníků se církev proti násilí a porobení otevřeně postavila. Řada věřících za své postoje zaplatila životem. Popularita „západní víry“ ale stoupala stejně rychle jako počet mučedníků. Do té doby převažující buddhismus slábl, protože nedokázal zachytit rychlé tempo doby.
Křesťanská enkláva rostla nejrychleji na světě. Když v roce 1984, dvě stě let po příchodu víry do země, navštívil Jižní Koreu papež Jan Pavel II., svatořečil najednou 103 nejvýznamnějších postav jihokorejských dějin – nejvíce v historii Vatikánu. Dnes považuje křesťanství za své zhruba třetina Jihokorejců. Mezi jeho aktivní stoupence se řadí i současný jihokorejský prezident Roh Moo-hyun. Právě prezident Roh je ale podle médií i řady místních za zajetí věrozvěstů zodpovědný, protože podepsal souhlas s účastí jihokorejských vojáků na mírové misi v Afghánistánu. Jen těsně ho na seznamu viníků následují Spojené státy. Skutečným původcem afghánské anabáze není ani „válka proti teroru“, ani prezident Roh, ale jihokorejská křesťanská církev samotná.
Vyznání jako exportní artikl
Červeně zářící neonové kříže v Jižní Koreji dominují každému kostelu. Fungují stejně jako námořní majáky. Zbloudilé lidské duše díky nim nacházejí svou cestu domů. „Prosím Boha, aby mě vedl. Jsem s ním šťastná,“ vysvětluje mi černovlasá Korejka. Zavírá oči. Jemný hlas naplňuje spící náměstí. „Nemodlím se, spíš si spolu povídáme,“ vypráví mi později. Pravidelně oddechuje a lehce se usmívá.
Jižní Korea je po Spojených státech druhým nejhorlivějším vývozcem křesťanství do světa. Ve více než sto padesáti zemích působí na 16 tisíc jak protestantských, tak katolických misionářů. Ti se s oblibou specializují na nejchudší a zároveň nejrizikovější oblasti. Odhodlané jihokorejské misionáře najdete v Iráku, subsaharské Africe nebo v Afghánistánu. Jednotlivé kongregace přitom mezi sebou rády soupeří o to, kdo vyšle své misionáře do většího nebezpečí. Často špatně informovaní „vyslanci víry“ se tak nutně stávají oběťmi boje o mediální pozornost a s ní spojené dárcovské příspěvky. Jihokorejští misionáři si však neuvědomují, že kázat víru v soulských parcích, například se zvonečkem a cedulí „Objetí zdarma“, nese jiná úskalí než život mezi po zuby ozbrojenými afghánskými Tálibány.
Martin Vlnas, Soul
Autor studuje sociologii na univerzitě Sungkyunkwan.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat