(Leden 2009 - Finanční magazín)
Spravedlivému obchodu (Fair Trade) se daří. Nic na tom nezměnila ani probíhající krize. Koncept má řadu pro, ale najdou se i proti.
„Fair Trade přidal na nákupní seznam domácností další položku – mimo pečiva, masa a sýru tam nyní najdete i rozvojovou pomoc,“ prohlásil nedávno britský Ministr pro mezinárodní rozvoj Douglas Alexander. Moc dobře věděl, o čem mluví. Certifikovaná káva, čaj, banány a v poslední době stále více také oblečení či kosmetika jsou zkrátka v kurzu. V roce 2007 proběhly po celém světě férové obchody za 3,62 miliardy dolarů. Letošní vyhlídky jsou ještě růžovější – tržby by se měly oproti předešlému roku zvýšit až o polovinu. A to i přes problémy, v nichž se západní spotřebitelé ocitli díky probíhající krizi.
V porovnání s 484 milionovým zlatým padákem zbankrotovaného šéfa Lehman Brothers Richarda Fulda sice nepůsobí obrat Fair Trade nijak impozantně, posun ke spotřebnímu mainstreamu je přesto patrný. Podstatné je však něco jiného. Zatímco zaokrouhlená půlmiliarda pomohla „z bídy“ jen Fuldovi, jeho rodině a několika dalším vyvoleným, z férových zisků podle statistik Fair Trade Labelling Organizaitions International vloni profitovalo na 7,5 milionu pěstitelů, zemědělských pracovníků a řemeslníků v 58 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky.
Musíme si pomáhat
Podle průzkumu realizovaného agenturou Feel si je 92 procent Britů i přes probíhající krizi stále ochotno připlatit za eticky vyrobený výrobek. Co vede spotřebitele k tomu, aby si v těžkých časech, kdy je na místě omezování výdajů za nadstandardní položky, kupovali dražší výrobky s logem spravedlivého obchodování? „Myslím, že lidé na Severu pochopili, že i když jim globální krize způsobuje řadu problémů, není to nic proti obtížím Jižanů,“ vysvětlil patron Fairtrade obchodování George Alagiah. „Pro pěstitele v rozvojových zemích neznamená utahování opasků volbu méně luxusního hotelu během dovolené v Egyptě. Tito lidé řeší, zda si stále ještě mohou dovolit posílat svou nejstarší dceru do školy, i když ji už bylo 13 let a mohla by pomáhat živit rodinu,“ dodal Alagiah.
Osvícené jednání západních konzumentů v časech krize se dá vysvětlit také z jiného úhlu. „Nedávná minulost ukázala, že se lidé během kritických situací chovají altruističtěji – dokážou se semknout a vzájemně si vypomáhat. Stále významnější úlohu v tomto procesu sehrávají média chrlící jednu uplakanou reportáž za druhou,“ uvedl řiditel agentury, která průzkum provedla, Chris Arnold.
Kde se vzalo
Historie Spravedlivého obchodování se začala psát krátce po skočení druhé světové války. Jeho prvními proponenty byly náboženské spolky ideově ovlivněné křesťanským humanismem. Z podomního (či přesněji „pofarnostního“) prodeje řemeslných výrobků, jež do Evropy dopravovali navrátivší se misionáři, se Fair Trade v 60. a především 70. letech proměnil v úderné politikum. Za své ho přijala postmaterialistická generace ovlivněná revolučním rokem 1968. Unavení všudypřítomnou adorací blahobytu a šokovaní obrázky umírajících dětí v zemích Třetího světa, začali postmaterialisté pátrat po alternativách. Fair Trade se okamžitě dostal do středu jejich pozornosti.
O ideologickou dominanci nad férovým obchodem se strhla mela. Na jedné straně stáli environmentalisté a ekologové, na druhé čistokrevní ekonomové. O slovo se brzy přihlásil také feminismus. Přes ideovou rozdílnost jednotlivých směrů je na první pohled patrné, kam se rovnocenný obchod vměstnal na pravo-levé škále politických idejí.
Levicovému (nebo alterglobalistickému) diskurzu odpovídá také samotná definice Fair Trade. Její česká verze je k nalezení v preambuli Asociace pro Fair Trade založené v roce 2004:
„Fairtrade je způsob výroby, dovozu a prodeje výrobků a komodit z ekonomicky málo rozvinutých zemí, který respektuje základní konvence Mezinárodní organizace práce ILO, prosazuje zásady trvalé udržitelnosti a spravedlivě dělí zisk mezi zaměstnance, výrobce, dovozce a prodejce.“
Participantům jde především o spravedlivý a udržitelný mezinárodní obchod. Své argumenty podkládají neomarxismem a teorií závislosti. Patrné jsou také protekcionistické prvky. Stávající světový řád stejně jako ideologie ekonomického liberalismu jsou podle nich nespravedlivé a kořistnické vůči marginalizovaným skupinám žijícím v periferních oblastech planety.
Fair Trade promotes Free Trade!
Z hlediska neoliberálních ekonomů je Fairtrade bezpochyby neobhajitelným protekcionismem neoprávněně zvýhodňujícím některé subjekty na trhu. Pohled alternativních ekonomů (například Davida Kortena) je již jiný. „Podle těchto autorů preferuje současná konstelace světového obchodu velké firmy natolik, že znevýhodnění drobní výrobci rozhodně nejsou v rámci Fair Trade konceptu zvýhodňováni nad rozumnou míru,“ píše Luděk Štěrba v textu Historie, současnost a perspektivy Fair Trade. Alternativní ekonomové logiku Fair Trade přirovnávají k pozitivní diskriminaci (afirmativní akci). Jde zkrátka o to zajistit výhodnější podmínky pro ty, již by jinak byli zcela bez šance.
„Z lidí účastnících se Fair Trade se nestávají milionáři. Poskytnutou komparativní výhodu používají k zajištění svých základních životních potřeb, které jim současný světový obchod nedokáže zabezpečit. Přijmeme-li argument, že současný mezinárodní obchod zvýhodňuje především oligopoly, je Fair Trade jedním z pokusů o udržení rovnoprávného a spravedlivého dělení příležitostí, a proto bytostným zastáncem pravidel volného trhu, jak je formuloval Adam Smith,“ píše dále Štěrba. Odtud pochází oblíbené heslo promotérů Spravedlivého obchodování: „Fair Trade promotes Free Trade!“
Není všechno zlato, co…
Ačkoliv je ideál Fair Trade sebevznešenější, není všechno zlato, co se třpytí. Komunity férových pěstitelů se relativně rychle transformují v bohaté a soběstačné oázy klidu obklopené nekonečnými dálavami chudoby. Na tom není nic v nepořádku. Jenže lidská závist či prostá potřeba uspokojit své základní potřeby dovádí některé jedince stojící mimo Fair Trade družstva do krajností. Krádeže, únosy a nevyjasněná úmrtí čelních představitelů a promotérů Fair Trade jsou v rozvojových oblastech na denním pořádku. Pěstitelé tak sice získávají relativní blahobyt v podobě garantovaných výkupních cen a západní techniky, jeho cena však bývá často velmi vysoká.
Podle kritiků navíc Fair Trade utužuje závislost rozvojových ekonomik na západních odbytištích, což vede nejen k prohlubování závislosti samotné, ale také ke ztrátě dynamiky na domácích trzích. Odpůrcům etnocentrismu (multikulturalismům) zase vadí, že rozvojové země jsou díky Fair Trade nuceny implementovat Západní standardy a kulturní „dogmata“. Palčivým tématem je například Fair Trade asociacemi proklamovaný požadavek na rovnoprávné postavení mužů a žen v rámci v organizacích a družstvech. Ten se často dostává do střetu s lokálním kulturním dědictvím.
Zavádění Západních standardů může dokonce nezamýšleně vést ke zhoršení pracovních podmínek, jako se to stalo v Číně. Zde se jeden z výrobců (toužící posílit prestiž svého produktu) rozhodl respektovat stanovy Fair Trade. Ty mimo jiné obnášely zkrácení pracovní doby z dvanácti na osm hodin. Vzniklé závazky si však vyložil po svém. Po zaměstnancích totiž požadoval, aby za osm odpracovaných hodiny vyprodukovali stejné množství, jak dříve za dvanáctihodinnou směnu.
Férové TESCO
Spravedlivé obchodování ale přestává být jen o rozvojové pomoci a altruismu. Jde o lukrativní business s vysoce poptávanou komoditou a velkým potenciálem do budoucnosti. To pochopila také řada nadnárodních korporací, mezi nimi třeba Nestlé, Starbucks či TESCO. Vzniká tak poměrně paradoxní situace. V současnosti totiž Fair Trade kávu nenaleznete jen v útulných etnoobchodech, kde vás obslouží odredovaný prodejce v konopném trikotu, ale také na pultech hypermarketů či kavárenských řetězců patřících stejným nadnárodním korporacím, které čelí obviněním z vykořisťování.
Férové kafe si tak můžete vypít třeba ve Starbucks. Firma si za cenu minimálního zvýšení nákladů vylepšila svou zelenou image a rozšířila řady zákazníků. Jenže podle informací Organic Consumers Association Starbucks ve skutečnosti nakupuje Fair Trade kávy jen mizivých 6 %. Zbytek poptávky pokrývá klasickou „kořistnickou“ kávou.
Koncept Fair Trade jako alternativy k současnému globálnímu ekonomickému řádu se tím logicky devalvuje; na druhé straně jsou to právě nadnárodní organizace, kdo dostává Fair Trade mezi lidi a zvyšuje tak tržby pěstitelů a řemeslníků. Právě proto dnes stojí Spravedlivé obchodování na rozcestí. To rozhodne o jeho budoucí podobě na mnoho let dopředu. Buď skončí jako osudová láska levicových revolucionářů (a zachová si svou původní alterglobalistickou podobu), nebo se zpopularizuje a rozšíří jen proto, aby byl posléze pohlcen stejnými korporacemi, proti nimž se tak vymezoval.
Spravedlivému obchodu (Fair Trade) se daří. Nic na tom nezměnila ani probíhající krize. Koncept má řadu pro, ale najdou se i proti.
„Fair Trade přidal na nákupní seznam domácností další položku – mimo pečiva, masa a sýru tam nyní najdete i rozvojovou pomoc,“ prohlásil nedávno britský Ministr pro mezinárodní rozvoj Douglas Alexander. Moc dobře věděl, o čem mluví. Certifikovaná káva, čaj, banány a v poslední době stále více také oblečení či kosmetika jsou zkrátka v kurzu. V roce 2007 proběhly po celém světě férové obchody za 3,62 miliardy dolarů. Letošní vyhlídky jsou ještě růžovější – tržby by se měly oproti předešlému roku zvýšit až o polovinu. A to i přes problémy, v nichž se západní spotřebitelé ocitli díky probíhající krizi.
V porovnání s 484 milionovým zlatým padákem zbankrotovaného šéfa Lehman Brothers Richarda Fulda sice nepůsobí obrat Fair Trade nijak impozantně, posun ke spotřebnímu mainstreamu je přesto patrný. Podstatné je však něco jiného. Zatímco zaokrouhlená půlmiliarda pomohla „z bídy“ jen Fuldovi, jeho rodině a několika dalším vyvoleným, z férových zisků podle statistik Fair Trade Labelling Organizaitions International vloni profitovalo na 7,5 milionu pěstitelů, zemědělských pracovníků a řemeslníků v 58 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky.
Musíme si pomáhat
Podle průzkumu realizovaného agenturou Feel si je 92 procent Britů i přes probíhající krizi stále ochotno připlatit za eticky vyrobený výrobek. Co vede spotřebitele k tomu, aby si v těžkých časech, kdy je na místě omezování výdajů za nadstandardní položky, kupovali dražší výrobky s logem spravedlivého obchodování? „Myslím, že lidé na Severu pochopili, že i když jim globální krize způsobuje řadu problémů, není to nic proti obtížím Jižanů,“ vysvětlil patron Fairtrade obchodování George Alagiah. „Pro pěstitele v rozvojových zemích neznamená utahování opasků volbu méně luxusního hotelu během dovolené v Egyptě. Tito lidé řeší, zda si stále ještě mohou dovolit posílat svou nejstarší dceru do školy, i když ji už bylo 13 let a mohla by pomáhat živit rodinu,“ dodal Alagiah.
Osvícené jednání západních konzumentů v časech krize se dá vysvětlit také z jiného úhlu. „Nedávná minulost ukázala, že se lidé během kritických situací chovají altruističtěji – dokážou se semknout a vzájemně si vypomáhat. Stále významnější úlohu v tomto procesu sehrávají média chrlící jednu uplakanou reportáž za druhou,“ uvedl řiditel agentury, která průzkum provedla, Chris Arnold.
Kde se vzalo
Historie Spravedlivého obchodování se začala psát krátce po skočení druhé světové války. Jeho prvními proponenty byly náboženské spolky ideově ovlivněné křesťanským humanismem. Z podomního (či přesněji „pofarnostního“) prodeje řemeslných výrobků, jež do Evropy dopravovali navrátivší se misionáři, se Fair Trade v 60. a především 70. letech proměnil v úderné politikum. Za své ho přijala postmaterialistická generace ovlivněná revolučním rokem 1968. Unavení všudypřítomnou adorací blahobytu a šokovaní obrázky umírajících dětí v zemích Třetího světa, začali postmaterialisté pátrat po alternativách. Fair Trade se okamžitě dostal do středu jejich pozornosti.
O ideologickou dominanci nad férovým obchodem se strhla mela. Na jedné straně stáli environmentalisté a ekologové, na druhé čistokrevní ekonomové. O slovo se brzy přihlásil také feminismus. Přes ideovou rozdílnost jednotlivých směrů je na první pohled patrné, kam se rovnocenný obchod vměstnal na pravo-levé škále politických idejí.
Levicovému (nebo alterglobalistickému) diskurzu odpovídá také samotná definice Fair Trade. Její česká verze je k nalezení v preambuli Asociace pro Fair Trade založené v roce 2004:
„Fairtrade je způsob výroby, dovozu a prodeje výrobků a komodit z ekonomicky málo rozvinutých zemí, který respektuje základní konvence Mezinárodní organizace práce ILO, prosazuje zásady trvalé udržitelnosti a spravedlivě dělí zisk mezi zaměstnance, výrobce, dovozce a prodejce.“
Participantům jde především o spravedlivý a udržitelný mezinárodní obchod. Své argumenty podkládají neomarxismem a teorií závislosti. Patrné jsou také protekcionistické prvky. Stávající světový řád stejně jako ideologie ekonomického liberalismu jsou podle nich nespravedlivé a kořistnické vůči marginalizovaným skupinám žijícím v periferních oblastech planety.
Fair Trade promotes Free Trade!
Z hlediska neoliberálních ekonomů je Fairtrade bezpochyby neobhajitelným protekcionismem neoprávněně zvýhodňujícím některé subjekty na trhu. Pohled alternativních ekonomů (například Davida Kortena) je již jiný. „Podle těchto autorů preferuje současná konstelace světového obchodu velké firmy natolik, že znevýhodnění drobní výrobci rozhodně nejsou v rámci Fair Trade konceptu zvýhodňováni nad rozumnou míru,“ píše Luděk Štěrba v textu Historie, současnost a perspektivy Fair Trade. Alternativní ekonomové logiku Fair Trade přirovnávají k pozitivní diskriminaci (afirmativní akci). Jde zkrátka o to zajistit výhodnější podmínky pro ty, již by jinak byli zcela bez šance.
„Z lidí účastnících se Fair Trade se nestávají milionáři. Poskytnutou komparativní výhodu používají k zajištění svých základních životních potřeb, které jim současný světový obchod nedokáže zabezpečit. Přijmeme-li argument, že současný mezinárodní obchod zvýhodňuje především oligopoly, je Fair Trade jedním z pokusů o udržení rovnoprávného a spravedlivého dělení příležitostí, a proto bytostným zastáncem pravidel volného trhu, jak je formuloval Adam Smith,“ píše dále Štěrba. Odtud pochází oblíbené heslo promotérů Spravedlivého obchodování: „Fair Trade promotes Free Trade!“
Není všechno zlato, co…
Ačkoliv je ideál Fair Trade sebevznešenější, není všechno zlato, co se třpytí. Komunity férových pěstitelů se relativně rychle transformují v bohaté a soběstačné oázy klidu obklopené nekonečnými dálavami chudoby. Na tom není nic v nepořádku. Jenže lidská závist či prostá potřeba uspokojit své základní potřeby dovádí některé jedince stojící mimo Fair Trade družstva do krajností. Krádeže, únosy a nevyjasněná úmrtí čelních představitelů a promotérů Fair Trade jsou v rozvojových oblastech na denním pořádku. Pěstitelé tak sice získávají relativní blahobyt v podobě garantovaných výkupních cen a západní techniky, jeho cena však bývá často velmi vysoká.
Podle kritiků navíc Fair Trade utužuje závislost rozvojových ekonomik na západních odbytištích, což vede nejen k prohlubování závislosti samotné, ale také ke ztrátě dynamiky na domácích trzích. Odpůrcům etnocentrismu (multikulturalismům) zase vadí, že rozvojové země jsou díky Fair Trade nuceny implementovat Západní standardy a kulturní „dogmata“. Palčivým tématem je například Fair Trade asociacemi proklamovaný požadavek na rovnoprávné postavení mužů a žen v rámci v organizacích a družstvech. Ten se často dostává do střetu s lokálním kulturním dědictvím.
Zavádění Západních standardů může dokonce nezamýšleně vést ke zhoršení pracovních podmínek, jako se to stalo v Číně. Zde se jeden z výrobců (toužící posílit prestiž svého produktu) rozhodl respektovat stanovy Fair Trade. Ty mimo jiné obnášely zkrácení pracovní doby z dvanácti na osm hodin. Vzniklé závazky si však vyložil po svém. Po zaměstnancích totiž požadoval, aby za osm odpracovaných hodiny vyprodukovali stejné množství, jak dříve za dvanáctihodinnou směnu.
Férové TESCO
Spravedlivé obchodování ale přestává být jen o rozvojové pomoci a altruismu. Jde o lukrativní business s vysoce poptávanou komoditou a velkým potenciálem do budoucnosti. To pochopila také řada nadnárodních korporací, mezi nimi třeba Nestlé, Starbucks či TESCO. Vzniká tak poměrně paradoxní situace. V současnosti totiž Fair Trade kávu nenaleznete jen v útulných etnoobchodech, kde vás obslouží odredovaný prodejce v konopném trikotu, ale také na pultech hypermarketů či kavárenských řetězců patřících stejným nadnárodním korporacím, které čelí obviněním z vykořisťování.
Férové kafe si tak můžete vypít třeba ve Starbucks. Firma si za cenu minimálního zvýšení nákladů vylepšila svou zelenou image a rozšířila řady zákazníků. Jenže podle informací Organic Consumers Association Starbucks ve skutečnosti nakupuje Fair Trade kávy jen mizivých 6 %. Zbytek poptávky pokrývá klasickou „kořistnickou“ kávou.
Koncept Fair Trade jako alternativy k současnému globálnímu ekonomickému řádu se tím logicky devalvuje; na druhé straně jsou to právě nadnárodní organizace, kdo dostává Fair Trade mezi lidi a zvyšuje tak tržby pěstitelů a řemeslníků. Právě proto dnes stojí Spravedlivé obchodování na rozcestí. To rozhodne o jeho budoucí podobě na mnoho let dopředu. Buď skončí jako osudová láska levicových revolucionářů (a zachová si svou původní alterglobalistickou podobu), nebo se zpopularizuje a rozšíří jen proto, aby byl posléze pohlcen stejnými korporacemi, proti nimž se tak vymezoval.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat