Kdysi mocná Kambodža dnes patří mezi nejchudší státy planety. Cejch bídy si nese také na 1,4 milionu pracujících dětí. Jejich dětství často končí tam, kde to naše – západní – začíná.
Je krátce po půl páté ráno. Nad první věží komplexu Angkor Wat se ze tmy nesměle noří ospalý sluneční kotouč. Stovky ukazováčků nervózně poklepávají na spouště digitálních fotoaparátů. Jen nepromeškat ten pravý okamžik. Teď! A znovu! Cvakání uzávěrek se mísí s cvrkotem cikád. Japonci v kloboučcích, postarší americké turistky, cestovatelé v batikovaných trikách – ti všichni se přišli poklonit zašlé moci khmerského impéria. Pohled každého z nich naplňuje pokora a uznání.
Když Khmerové ve 12. století budovali jeden obrovský chrám za druhým, připomínala Evropa spálenou dřevěnou chatrč, do jejíž obnovy se nájemníkům příliš nechce. Dnes, o více než tisíc let později, je situace poněkud jiná. Evropané pod tíhou křesťanství, osvícenství, černého uhlí a železnice přeměnili chatrč na luxusní vilu s bazénem a tenisovým krutem. Khmery a i s nimi celý zbytek světa čekal pád do propasti, ze které se jen pomalu škrábou zpět. Jenže byli a jsou to právě oni, kdo umožňuje Evropě a vlastně celé euro-americké civilizaci její současný život v luxusu. Sami za to platí krutou daň. Jedním z nejmarkantnějších příkladů nerovnoměrného rozložení sil mezi vyspělými zeměmi Západu a Třetím Světem je dětská práce.
Jiná realita
Zatímco „u nás“ dopřáváme potomkům to nejkvalitnější dětství, abychom je připravili na vstup do nekompromisního světa dospělých, děti v zemích, jako je Kambodža, si o podobně důstojném a bezstarostném dospívání mohou nechat jen zdát. Taková je každodenní realita mnoha dětí třetího světa. Z tepla pohovek a blikajících televizí je k ní příliš daleko, když ji ale pocítíte na vlastní kůži, pálí víc, než všudypřítomné komáří štípance. Mezi intenzitou slunečních paprsků a počtem snímků za vteřinou panuje nepřímá úměra. Turisté se rychle unaví. Ozývá se vyprahlé hrdlo drásané všudypřítomným načervenalým prachem. Také žaludku, uvyklému třem jídlům denně, dochází trpělivost.
Z nedalekého palmového háje jako na povel vybíhají zástupy khmerských dětí. Každé za sebou táhne něco jiného. Kýbl plný ledově vychlazené balené vody. Konvice s horkou kávou. Nudlové polévky. Nesmí chybět ani pivo. Ti nejmenší mají alespoň pohledy a korálky. Žádnému z nich bych netipl víc, než deset let. Jen nepromeškat ten pravý okamžik. Teď! Turisté jsou v mžiku obklopeni. Někteří zdvořile odmítají, jiní vytahují peněženky. Jednodolarové bankovky rychle mizí v dětských kapsách. A znovu! „Pleaaaaaase, buy from me,“ bzučí špunti kolem vás. Stydíte se. Nevíte, kam s očima. Kupujete a se skloněnou hlavou odcházíte.
Kdyby se mezi návštěvníky vydali rodiče dětí, nepochodili by. Vydělali by jen zlomek toho, co dokážou prodat dětské oči a bezelstný (ale pečlivě trénovaný) úsměv. Zní to pateticky, ale Khmerové, stejně jako Indové nebo Zimbabwané, to pochopili již dávno. V momentě, kdy na jejich půdu vstoupil první bílý muž s knírem.
Dětští nosiči vody
Ačkoliv se v současnosti mluví hlavně o jiných formách dětské práce - monotónní pásové výrobě textilu, nelegální těžbě zlata, třídění odpadu vyvezeného z rozvinutých zemí, nebo o dětské prostituci - zdaleka největší procento dětí pomáhá rodinnému rozpočtu právě tak, jako „děti Angkor Watu“. Živí se pouličním prodejem všeho, co rodičům přijde zpeněžitelné. V mezičase pak vypomáhají na polích a políčkách.
Tihle „prodaváčci“ jsou pro masová média příliš obyčejní. Novináři loví jen velké ryby. Čím slavnější je logo společnosti zneužívající šikovné a poslušné dětské ruce, tím lépe. Proto se hněv aktivistů koncentruje především na společnosti jako Nike, Wall-mart či IKEA. Nejpočetnější skupina pracujících dětí paradoxně zůstává v ústraní. Dětští nosiči vody nebo prodavači pohledů uvíznou jen v sítích obyčejných turistů a jejich spokojených fotek z dovolené v dalším z exotických rájů naší planety. Proti majestátným památkám, palmovým hájům a míchaným nápojům nemají tyhle děti šanci na úspěch.
Čtvrt miliardy robotníků
Podle údajů UNICEFu pracuje po celé planetě dohromady celkem 250 milionů dětí. Drtivá většina v zemích Třetí Světa. Těm nejmladším z nich ještě nejsou ani tři roky. Jen v Kambodži pracuje podle posledních průzkumů na 1,4 milionu dětí. To je více než polovina všech mezi sedmi a čtrnácti lety. Každé z nich stráví prácí průměrně třiadvacet hodin týdně. „Nadměrné a nevhodné pracovní vytížení nejenže zásadním způsobem narušuje zdravý vývoj dětí, ale poškozuje spolčenost jako takovou,“ okomentoval statistiky Velvyslanec Spojených státu v Kambodži Joseph Mussomeli. „Děti, které pracují, nemohou studovat. Nezískají tak potřebné dovednosti a nedokážou se proto uplatnit na trhu s kvalitními pracovními místy. Cyklus, v němž dochází k reprodukci chudoby, se tím uzavírá. V bídě pak žijí nejen postižené rodiny, ale celé státy,“ dodal velvyslanec. Cesta vedoucí z bludného kruhu je nasnadě – stačí dítěti dopřát kvalitní vzdělání a vše se vyřeší. Nic ale není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. „Je těžké investovat do budoucnosti, když vás nevíte, co bude zítra. Hlad nakonec stejně zvítězí nad odhodláním,“ vysvětluje mi khmerský řidič a průvodce Serey. Ačkoliv jeho rodina nepatří mezi nejchudší, sám ví dobře, o čem mluví. Vysněného vysokoškolského studia musel nechat, aby mohl zajistit slušný život stárnoucím rodičům. „Jakmile přestane jedno z dětí přispívat do rozpočtu, příjmy rodiny závislé právě na práci potomků rapidně poklesnou. Ostatní děti musejí pracovat dvakrát tolik. Po určité době se situace stane neúnosnou a studujícího čeká návrat do roboty. Finanční situace se postupně zlepší, rodiče znovu pošlou dítě do školy, ale všechno se opakuje znova,“ popisuje mi úskalí spojená se vzděláváním Serey.
Včas do lavic
"Důležité je, aby děti začaly chodit do školy ve správném věku,“ píše na webu UNICEFu jeho vyslanec v Kambodži Rodney Hatfield. „Pokud se dítě začne vzdělávat dříve, než pracovat, je zde velká šance, že ve škole zůstane,“ vysvětluje optimisticky Hatfield. Mnozí Khmerové jsou však nucení „zaměstnávat“ své děti již od tří let. Proti tomu nezmůže nic ani ten nejlepší vzdělávací systém světa. Přání UNICEFu tak zatím zůstává otcem myšlenky. V dlouhodobém horizontu je přesto efektivní a štědře dotovaná vzdělávací politika spojená s postupným zvyšováním životní úrovně zcela zásadní. Vzhledem k vypjaté politické atmosféře a všudypřítomné korupci však plány na podporu školství zůstávají často jen na papíře. I tak se ale situace zlepšuje. Velký podíl na tom mají organizace jako UNICEF (Mezinárodní dětský fond neodkladné pomoci) či Mezinárodní organizace práce (ILO) společně se zástupy nevládních neziskových organizací (Human Rights Watch, Amnesty International atd.) působících přímo v terénu.
Podle statistik publikovaných OSN v roce 2008 se v rozvojových zemích za posledních patnáct let zvýšil počet dětí navštěvujících základní školu o osm procent. V zemích sub-saharské afriky pak dokonce o sedmnáct procent, i přesto zde školu stále navštěvuje nejmenší procento dětí na světě, 71procent (v rozvojovém světě je to průměrně 88 procent). Tato čísla sice působí povzbudivě, zaostávají ale za realitou. Neříkají zhola nic o tom, zda děti školu navštěvují sice pravidelně, ale jen jednou za týden. Stejně tak neuvádějí, zda žáky po škole nečeká „obsluha“ turistů v chrámovém komplexu Angkor Wat, nebo dvanáctihodinová směna v továrně na míče.
S plnými žaludky a paměťovými kartami fotoaparátů nasedají turisté do tuk-tuků, kambodžské obdoby rikšy, a vyrážejí za další destinací v seznamu. Angkor je obrovský – tvoří ho desítky chrámů – dětí nabízejících proviant a suvenýry ale neubývá. Jsou u každého z nich. Vždy v pohotovosti a připravené přiskočit.
Ti nejchudší nabízejí to jediné, co mají - své úsměvy. Postávají před fotograficky atraktivními lokacemi a čekají na vhodný objekt. Jakmile se objeví turista s nenasytným fotoaparátem, začnou pózovat. Držení těla mají jako profesionální modelky a modelové. Tváře jim zdobí ty nejkrásnější úsměvy. Teď! A znovu! Cvak! Když vidí, že jste se jich dosytnosti nabažil a chystáte se odejít, přiběhnou s napřaženou rukou. Jejich „one dollar, one dollar, I am hungry,“ vám zní v uších ještě dlouho poté.
Zkrácený článek vyšel 5. prosince 2008 v rámci přílohy ČvT Moje první práce v personalistickém magazínu HR Forum.
Autor je redaktorem Finančního magazínu.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat