Příspěvek do rubriky Kontrasty složený zde dvou reportážních textů:
- Jak se rodil čínský obr
- Šedé nebe nade mnou, rudý zákon ve mně
Před třiceti lety se pod rukama reformátorů vedených Deng Xiaopingem začal rodit čínský ekonomický zázrak. Geniální pragmatik a jeho následovníci sice zemi vyvedli z hladu a bídy až na úpatí ekonomického Olympu, plným žaludkům, luxusním autům a nové střední třídě, však stále vládnou zaťaté pěsti stranických kádrů. Demokracie ani svoboda slova nejsou na pořadu dne.
Jak se rodil čínský obr
„Význam Spojených státu ve světě během příštích dvaceti let poklesne. Američany vyzvou na souboj o globální dominanci Rusko, Indie a především Čína,“ taková je predikce odborníků z The National Intelligence Council – ústředního orgánu amerických tajných služeb pro středně- a dlouhodobé plánování.
Budoucího amerického prezidenta Baraka Obamu, pro něhož byla zpráva vypracována tak, zdá se, nečekají zrovna poklidná léta. „Hlavními zónami střetu se stanou světový obchod a věda, vyloučit se ale nedá ani vývoj podobný 19. století: závody ve zbrojení, teritoriální expanze a ozbrojené konflikty,“ varuje zpráva.
Také Asii jsou obavy z čínského vzestupu patrné již dlouho. „Čína dokáže skvěle využít svůj obrovský lidský potenciál. Díky centralizovanému direktivnímu řízení, efektivním investicím do vědy a stále relativně levné pracovní síle (v porovnání s Jižní Koreou či Tchaj-wanem) budeme muset v budoucnu velmi tvrdě bojovat o udržení konkurenceschopnosti jak na světovém, tak na domácím trhu,“ konstatuje profesor Inchul Kim z univerzity Sungkyunkwan ve svém učebním textu věnovaném Jihokorejskému ekonomickému rozvoji. Právě Jižní Korea ale také Tchaj-wan či Japonsko pozorují čínské zmrtvýchvstání s očividným neklidem. Obávají se, že Čína svým alternativním rozvojovým modelem naruší demokratizační procesy v regionu. Pesimisté jdou ještě dále. Jejich pochmurné vize hovoří o dni, kdy se sebevědomý obr probudí s kručícím žaludkem a své sousedy jednoduše spolkne – nejdříve ekonomicky, poté politicky. Spojené státy dosud fungující jako garant stability v regionu budou rok či dva hrozit sankcemi, plamenně protestovat na půdě OSN, ale k vojenské intervenci se stejně neodhodlají. Její následky by byly katastrofální. Bolavým sanicím a přísným slovům Američanů se nový pán Asie jen blahosklonně zasměje. Tedy pokud k němu vůbec dolehnou. ¨
Své vyhřáté místečko za pecí ale nemáme podle analytiků z NIC jisté ani my, Evropané: „Evropská unie nedokáže přeměnit svůj ekonomický potenciál v reálné politické úspěchy,“ píše se ve zprávě. „Význam unie na globálním politickém poli klesne.“ Není těžké odhadnout, komuže připadnou námi vyklizené pozice. Jak smutně předpovídá Ladislav Smoljak v Cimrmanově hře Posel z Liptákova: „Přijde novej, mladej! Ale to bude sekáč, pánové! Ten se nezakecá.“ Tisíciletá říše středu už si zkrátka brousí zuby.
Jedné, co může Čínu zastavit, je ona samotná. Konkrétně její ekonomické úspěchy a díky nim vzniknuvší emancipovaná střední třída toužící po seberealizaci nejen na poli ekonomických statků, ale také v politice. Čínská demokracie ale zatím prohrává. Na plné čáře vítězí demokracie po čínsku – pikantní směs nacionalismu, souručenství, komunistické ideologie, radosti z konzumu a touhy po uznání. Komunisty může ale zničit ještě jedna věc – ekologická katastrofa. Pokud však bude nějaká pohroma schopná zastavit Čínu, bude to znamenat konec pro nás pro všechny.
Jaký by to ale byl hrdinský epos, kdybychom začínali od smutného konce. Pojďme se na čínskou ekonomickou epopeu podívat pěkně od začátku.
Jak Deng ke štěstí přišel
Byla, nebyla jednou jedna třetí plenární schůze jedenáctého ústředního výboru Komunistické strany Čínské lidové republiky a na ní odvážný řečník do té doby těžce zkoušený osudem. Psal se prosinec roku 1978 a onen muž se jmenoval Deng Xiaoping (česká transliterace ho zná spíše pod jménem Teng Siao-pching). První životní zkouška ho potkala již v patnácti letech. Deng byl tehdy jako nejmladší z osmdesátičlenné skupiny studentů vyslán na zkušenou do Francie. Podle autora jeho autobiografie John Gittingse (The Changing Face of China) sice nebyl budoucí čínský obroditel kdovíjak úspěšný student a sestavit kloudnou francouzskou větu pro něj byl výkon téměř nadlidský, přesto ale nakonec v konkurzu uspěl. Pouze uspokojivé studijní výsledky však Dengovi na získání plného stipendia stačit nemohly. Od prvního okamžiku tedy bylo jasné, že Xiaopinga nečekají bezstarostná „erasmácká“ léta plná starých vín, lanýžů a žabích stehýnek.
Noc před odjezdem si ho k sobě zavolal jeho otec. Zopakoval mu slova, která se sám naučil od svého učitele: „Pokud chceš jednou v budoucnu zachránit svou rodnou vlast, musíš se ve Francii dozvědět pravdu o západním světě,“ řekl mu tehdy otec. Když Deng v říjnu 1920 v marseilleském přístavu znovu ucítil pevnou půdu pod nohama, ze všeho nejdříve se zhluboka nadechl. Společně s ním se ale vzpamatovávala celá válkou zdevastovaná Evropa. Místo studia řeckých klasiků proto šestnáctiletý Deng skončil v ocelárně. Více než padesát hodin týdne tahal devadesátikilové odlitky z místa na místo. Ze čtyř a půl roku strávených ve Francii Deng prostudoval všehovšudy tři měsíce. Více než cokoliv jiného tak budoucího vůdce poznamenala drsná škola života. „Během svých francouzských let jsem se dokonale obeznámil se zlem, které se ukrývá v kapitalistické společnosti,“ nechal se později slyšet Xiaoping. Mimo marxismu mu prý však velice zachutnaly také croissanty.
Po francouzské anabázi Denga čekalo studium komunismu přímo u moskevského pramene moudrosti, poté Dlouhý pochod následovaný porážkou Kuomintangu a vstupem do politiky. Další léta až do památné třetí plenární schůze pak Xiaoping strávil střídavě po boku Mao Zedonga (Mao Ce-tung) nebo v hanbě mimo vrcholné funkce. To když se Maovi znelíbil, nebo když předseda cítil, že Dengova hvězda začíná nebezpečně zářit. Vrcholná chvíle Deng Xiaopinga proto přišla až dva roky po Maově smrti v roce 1976. Téměř na měsíc přesně před třiceti lety.
Ať je černá, nebo bílá, hlavně, že chytá myši
Skupina pragmaticky orientovaných reformátorů v čele s Xiaopingem se tehdy rozhodla nadobro opustit jak konzervativní centrálně plánovaný socialismus, tak maoistické vizionářské sny o Velkém skoku kupředu. Novou reformní éru odstartovalo Dengovo prohlášení o nutnosti provést „Čtyři modernizace“ – v zemědělství, v průmyslu, ve vědě a v obraně. „Je mi úplně jedno, jestli je moje kočka černá, nebo bílá. Hlavní je, že chytá myši,“ nechal se v roce 1961, tedy dlouhá léta před svým revolučním krokem, slyšet odhodlaný reformátor. V duchu tohoto přísloví se nesly i Dengovy reformy. Žádné z komunistických přikázání mu nebylo svaté – Deng otevřel zemi zahraničnímu obchodu, obhajoval decentralizaci zemědělské produkce, prosadil proexportní politiku a začal do země lákat zahraniční investory. Položil tak základy hybridní socialistické tržní ekonomice označované jako „socialismus s čínskými specifiky“. „Centrální plánování a tržní síly nepředstavují základní rozdíl mezi socialismem a kapitalismem. Plánování nedefinuje socialismus, protože plánují i kapitalisté. Tržní síly nekonstituují jen kapitalismus, protože působí i v socialismu,“ parafrázuje Dengovu obhajobu jeho ekonomické vize v již zmiňované knize The Changing Face of China John Gittings.
Xiaophing zcela správně pochopil, že hladové lidi nepovzbudí k vyššímu výkonu ideologická masáž, ale možnost přivýdělku z prodeje nadbytečné produkce v rámci privátního sektoru. Následné zvýšení zemědělského výkonu navíc dále stimulovalo spotřebu domácností, která v důsledku urychlovala proces industrializace. Bohatnoucí občané s nadšením podporovali každou další ekonomickou reformu.
Stejně pragmatické bylo i jeho rozhodnutí zapojit znalosti lokálních municipalit do rozhodování o nejvhodnějším průmyslu pro danou oblast, což logicky vedlo v obrodě lehkých odvětví, jejichž exportem začala Čína získávat první ostruhy na poli mezinárodního obchodu. Okamžitou reinvesticí zisků se roztočila spirála, která později umožnila vznik technologicky mnohem náročnějších odvětví. Za vyzvednutí stojí, že za reinvesticemi nestál stát, ale především banky čerpající z vkladů svých klientů. Stručně řečeno, díky pro-exportně orientovanému hospodářství si Čína začala postupně vytvářet devizové rezervy, na západě a v Japonsku nakupovat pokročilé výrobní technologie a ve svém nitru vychovávat první generaci zkušených manažerů.
Zvláštní ekonomické zóny
Xiaopingovým mistrovským tahem však bylo vytvoření zvláštních ekonomických zón (ZEZ) v jižních přímořských městech Shenzhen (Šen džen), Zhuhai (Zhu Hai), Shantou (Shan Tou) a Xiamen (Xia Men) 26. srpna 1980. Šlo o první liberalizované oblasti na území kontinentální Číny, kam mohly začít proudit zahraniční investice (a investice pocházející od početné čínské enklávy žijící v zahraničí). Mimo výše uvedených se zvláštní ekonomickou zónou stal celý ostrov Hainan (Hai nan). Zahraniční investoři se ve ZEZ dočkali nejen více méně regulérních tržních podmínek, ale také daňových úlev a větší porce svobody od centrálního rozhodovacího aparátu.
Právě zvláštní ekonomické zóny jsou dodnes živými symboly ekonomického znovuzrození Číny. HDP Xianmenu se za prvních patnáct let existence zóny zvýšil čtrnáctkrát, objem vyvezeného zboží dokonce 41krát. V Zhuhai je nárůst ještě markantnější – mezi rokem 1980 a 2003 se tamější HDP zvýšil 144krát. Ze Shenzhenu, v sedmdesátých letech ospalého rybářského městečka s 30 tisíci obyvateli, je dnes nejrušnější čínský přístav a největší světové manufakturní centrum, v jehož blízkosti žije na 12 milionů Číňanů. Přímo na území města dnes pracuje více než 4 miliony lidí. Pokud vlastníte nějaký výrobek od Applu, můžete si být téměř jisti, že byl vyroben právě v Shenzenu.
Kupředu, zpátky ni krok?
Ještě v roce 1986, tedy zhruba osm let po startu Dengových reforem, se podle statistiků pohyboval čínský HDP na osobu na hranici 230 dolarů (podle tehdejšího dolarového kurzu), před deseti lety to už bylo zhruba 2000 dolarů. Dnes každý Číňan dle Světové banky vyprodukuje 5 370 USD na osobu počítáno na paritu kupní síly. Tomu za poslední tři desetiletí odpovídá průměrný růst o více než osm procent ročně. Přepočteno na národní úroveň rostla čínská ekonomika za poslední tři dekády dokonce o deset procent ročně.
V současnosti je Čína mimo jiné největším producentem i spotřebitelem oceli, druhým největším konzumentem elektrické energie, ale především druhou největší ekonomikou světa. Podle odhadů magazínu Economist se při zachování současného růstu stane Čína do deseti let největší světovou ekonomikou (dle PPP).
Od roku 1981 se podle statistik Světové banky snížil počet Číňanů žijících pod hranící chudoby z 53 % na pouhých osm procent v roce 2001. Takové úspěch je vskutku impozantní a v podobném rozsahu zcela bezprecedentní. Statistiky navíc neuvádějí, kolikže lidí během uplynulých třiceti let pohádkově zbohatlo. Zmiňují se pouze o výrazném zvýšení nerovnoměrné distribuce bohatství mezi městkou a venkovskou populací. Kdysi opěvovaným komunistickým proklamacím typu: „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb,“ nemůže být ani řeč. Číně dnes vládne kapitalistický duch ekonomicky svobodného individuála. Tomu odpovídá i fakt, na nějž na stránkách Business Weeku upozorňuje jeden z nejznámějších čínských ekonomů Fan Gang, totiž že v roce 2005 bylo více než 70 % čínského HDP produkováno soukromým sektorem. Ve státních rukou zůstávají pouze strategická odvětví průmyslu a služeb.
Kdyby tyto statistiky dnes četl otec Deng Xiaopinga, určitě by byl na svého syna pyšný. A nic by na tom nezměnily ani dopady současné globální ekonomické krize, ani to, že by si v kavárně Starbucks na Pekingském mezinárodním letišti nemohl objednat krémové Cafe Latté Grande, protože se země stále vyrovnává s následky melaninové aféry.
Na počest svého syna by si pyšný otec stejně raději pochutnal na křupavém croissantu.
Šedé nebe nade mnou, rudý zákon ve mně
Jakmile pilot vysune klapky na křídlech, začne sebou mohutný Boeing 747-400 mírně trhat. Zapínám pásy a odkládám počítač. Je krátce po půl šesté ráno. „Lepší čas pro přistání v Pekingu jsem si vážně vybrat nemohl,“ napadne mě, když s hlavou přilepenou na tlusté sklo pozoruji mravenčí svět pode mnou.
Jednota v harmonii
Dračí konstrukce nového terminálu Pekingského mezinárodního letiště působí v ospalém ranním slunci impozantně. Architektonická moderna skloubená s tradiční mytologií „říše středu“, smysl pro jemný detail a nekonečná rozlehlost, kontrast za kontrastem, jednota v harmonii. To vše ve mně vyvolává pokoru, uznání a obdiv. Cítím ale ještě něco jiného. V místě, kde šíje pozvolna přechází v týl, se mi z ničeho nic začnou ježit malé chloupky. Ne nebojím se, přesvědčuji sám sebe, třeba před přistáním jen snížili teplotu v prostoru pro cestující…
O tom, že Čína sílí, dnes ví každý. Dokonce i poradci amerického prezidenta, o kterých píši v úvodu první části. Koho nepřesvědčily sebevědomé proklamace komunistických pohlavárů provázející otevření nového terminálu rozlohou dvakrát většího než Pentagon, tomu otevřel oči pompézní zahajovací ceremoniál her XXIX. olympiády. „Britové rozšiřovali Heathrow dvacet let. My jsme stavbu dvakrát větší postavili za čtyři roky. Můžete mi, prosím vás, říci, kdo z nás je lepší?“ holedbal se ze zástupce Pekingského mezinárodního letiště Dong Zhiyi na tiskové konferenci provázející přestřižení pásky. Po jeho slovech se sálem rozlehl hromový výbuch smíchu doprovázený bouřlivým aplausem. Číňané zkrátka vědí.
Vím i já. Také u mě Britové prohráli na plné čáře. Do Pekingu jsem letěl právě přes Heathrow, a tak mám srovnání z první ruky. Chaos, ztracené kufry a let zpožděný o dvě hodiny. Kapitolu samu pro sebe představovalo tragické internetové připojení. Kloudnou radu, jak se v centru světového obchodu zdarma připojit k síti, jsem z asistentky se jménem Nicole na klopě saka, vymámil až na čtvrtý pokus. „Tak si prostě běžte sednout na zadek před dveře od VIP salónku,“ vypadlo z ní. „Copak si myslí, že jsme armáda spásy,“ dolehlo ke mně, když jsem odcházel. Následoval už jen hurónský smích jejího kolegy.
V Číně vše na první pohled funguje, tak jak má. Reklamace ztraceného kufru, výměna jüanů i imigrační úředníci. Všichni, s nimiž jednám, jsou mírně upjatí, jakoby za zády neustále cítili nekompromisní pohled velkého bratra, strnulost ale kompenzují ochotou a očividnou snahou pomoci. Pokud ale začnete pronikat pod povrch, zjistíte, že se věci mají úplně jinak.
Jakmile opustíte klimatizovaný letištní prostor, udeří vás do nosu štiplavý zápach. Šedivý smogový mrak vládne nebi nad Pekingem stejně nekompromisní rukou, jako Čínská komunistická strana království pozemskému. A právě díky těmhle dvěma neřádům se cizinci v Číně dýchá mnohem hůře, než na rodné západní hroudě. Pojďme se teď na oba podívat podrobněji.
Šedé nebe nad Pekingem
„Západ slunce nad Pekingem jsem v Číně poprvé viděla až během olympiády, když mohli vyjíždět jen automobily se sudou nebo s lichou poznávací značkou. Byl to úžasný zážitek. Lidé stáli na ulicích jako omámení a se zakloněnou hlavou vzhlíželi k nebi,“ vypráví mi nadšeně Yuelin Li – naturalizovaná britská studentka medicíny a mezinárodních vztahů na univerzitě v oxfordu s čínskými kořeny. Já i Yuelin, jsme byli do Číny pozváni, abychom se zúčastnili modelové konference předcházející setkání evropských a asijských hlav států sdružených v organizaci ASEM: The Asia-Europe Meeting, které se v Pekingu uskutečnilo 24 a 25 října minulého roku. Yuelin však přijela mnohem dříve, aby se po dlouhé době setkala se svými prarodiči.
Hlavním čínským znečišťovatelem paradoxně není průmyslová expanze – růst se dá i ekologicky, ale naprostá ignorace místních sockapitalistů. Ti, metaforicky řečeno, rvou uhlí do kamen, aniž by si všimli, že místnost, kterou chtějí vytopit, má rozbitá okna. Podle The Taipei Times Čína v roce 2004 spotřebovala na vyprodukování jednoho dolaru jejího HDP více než čtyřikrát tolik uhlí a elektřiny než další nebojácný znečišťovatel - Spojené státy. Ekologicky šetrným Japoncům přitom stačil jedenáctinásobně nižší objem surovin. Čínská daň za neefektivitu a plýtvání je obrovská. Nedodržování ekologických standardů zaplatí životem na 300 tisíc obyvatel ročně a u milionů (možná desítek milionů) dalších se nemoci teprve rozvinou. Boj s environmentálními následky přitom stojí Čínu již nyní neuvěřitelných 200 miliard dolarů, tedy zhruba deset procent jejího HDP, ročně. „Po skončení olympiády se sice situace trochu zlepšila, slunce ale stejně není vidět déle, než pár minut denně. A to ještě musíš mít štěstí,“ dodává Yuelin, zatímco náš taxikář bojuje s provozem.
S rozmachem čínské střední třídy, roste i počet automobilů. Do pekingských ulic jich každý den vyrážejí tři miliony. Minimálně třetina jich je západních a velmi luxusních. Poslední modely SUV porážejí mercedesy i BMW. Zbytek ale připomíná tokijský vozový park před třiceti lety, kdy byl katalyzátor hudbou vzdálené budoucnosti. Všechny hlavní tepny metropole jsou během dne zcela přetížené. Nestačí ani pět proudů na většině z nich.
Krása za každou cenu
I přes smog a ucpané silnice si ale nelze nevšimnout, jak jsou ulice města pečlivě udržované, čisté a plné zbytků olympijské atmosféry. Není se čemu divit, olympijský šál, do kterého komunisté Peking zahalili, vyšel přibližně na čtyřicet miliard amerických dolarů a vycepované okrašlovací výbory myslely opravdu na všechno. Cestou z letiště nepotkáte jedinou neomítnutou stavbu, policisté nafasovali nové uniformy a před každou chudinskou čtvrtí kazící dojem pokroku ze dne na den vyrostla zbrusu nová třímetrová zeď s umě vykreslenými okénky do růžového světa. „Před zdí smějí chodit jen ti bohatí a krásní, zbytek je odkázán na život za ní,“ vysvětluje mi Yuelin. „Pravou Čínu přitom poznáš teprve za zdí,“ dodává. Sama ale uznale pokyvuje nad úspěchy čínské ekonomiky. „Naposledy jsem byla v Číně před pěti lety. Od té doby se změnilo snad úplně všechno,“ povzdechne si.
Cesta ubíhá pomalu, a tak Yuelin střídavě konverzuje nervním taxikářem, který je ve svém sedadle řidiče dokonale „opancéřován“, aby se mohl bránit častým loupežným přepadením, a se mnou. Spolu si povídáme především o tom, co přinesou další tři dny. Ty strávíme v konferenčních sálech a zasedacích místnostech ASEMU. Řešit budeme stejná témata, která čekají na politiky, jen s tím rozdílem, že naše závěrečné deklarace neproběhne zpravodajskými kanály po celém světě. Oba jsme plní očekávání. Brzy však zjišťujeme, že mizerné ovzduší není nic proti mizerné ideologii mladých čínských komunistů.
Cenzura po čínsku
„Lidská práva, ekonomickou krizi i novodobé otrokářství samozřejmě řešit můžete,“ ujišťuje mě Dani Madrid z organizačního výboru konference na úvodním setkání. Jenže hned první číslo novin, které připravujeme pro účastníky modelového Asia-Europe Meeting, dostává levý hák. Společně s organizátory ASEMu a členy mediálního týmu jsem předvolán na kobereček před představitele všemocného Celočínského svazu mládeže, lokální obdoby Svazu socialistické mládeže. „Prý mají několik formálních připomínek k obsahu. Ničeho se nebojte,“ říká nám po cestě Dani Madrid. Na pohovoru se rychle dozvídáme, že s principy necenzurované žurnalistiky v Číně nepochodíme. „Lidská práva představují velmi citlivou otázku. Sice oceňuji, že jste se nezmínili o Tibetu. Váš úvodník věnovaný tomuto tématu přesto nemůžeme schválit. Je to zkrátka velmi velmi citlivé,“ sděluje nám mladý komunista Tudong. Podobně dopadají také další naše články. „Dejte tam raději více fotek a zmiňte, že nás dnes filmovala CCTV - celostátní čínská televize. Taky byste mohli uvést, že Čína vyslala do vesmíru další raketu s lidskou posádkou,“ radí nám nápomocně Tudong.
Společně s dalšími členy mediálního týmu – Polákem Adrianem, Lucemburčankou Elisou a Číňankou Shuwen na sebe nevěřícně koukáme. Evropská část týmu se pouští do boje za svá práva a žurnalistické povinnosti. Shuwen tiše kloní hlavu. Brzy zjišťujeme, že boj s předsedy největší mládežnické organizace na světě, jejímiž hrdými členy byli také poslední dva čínští prezidenti, je předem prohraný. Přesto zachraňujeme, co můžeme. Cestou zpět se na nás ale osopí Shuwen. „Já vím, že vám jde o to, bojovat za vaše práva, jenže já momentálně studuji v Singapuru. Jsem jediná z celé rodiny, kdo se dostal na vysokou školu a pokud se jim nepodřídím, vím, že za týden už nikde studovat nebudu. Vy to vůbec nechápete. Oni si můžou dělat, co chtějí,“ říká nám roztřeseným hlasem. „Proč si myslíte, že jste si museli sami zaplatit letenku, kterou vám slíbili proplatit až na konci setkání? No prostě proto, aby vás měli pod palcem a mohli vám kdykoliv pohrozit vyloučením z konference a propadnutím částky.“
Pomalu začínáme chápat, že Číňané mysleli na vše. Další dva dny tak každý z nás co nejrychleji napíše, co je potřeba, a zbytek času spolu shromažďujeme podklady pro investigativní reportáž. Plánujeme ji vydat v nějakém renomovaném západním týdeníku. Přesto končíme před komisí znovu. Vždy se objeví nějaká příliš citlivá fotografie, či nepříjemné téma. Svazáci z nás začínají být zoufalí. „Vždyť mi proti vám nic nemáme, ale takhle to prostě nejde. Víte, my jsme měli letos tak náročný rok. Nejdříve nepokoje v Tibetu, pak zemětřesení v Sečuanu, pak olympiáda a teď skandál s melaninem v mléce. Buďte na nás ohleduplní. Vždyť my děláme všechno, co je v našich silách,“ zkusí to na nás po dobrém jedna z dívek. Jiný mladý Číňan zase apeluje na to, že i on má nad sebou nadřízené, kterým musí vyhovět. Rychle si začínáme zvykat na život jako vystřižený z Havlova absurdního dramatu.
Češi, jste divní
Jeden příběh za všechny: Během setkání sociálního panelu ke mně přichází mladá Číňanka na modelové konferenci hájící zájmy České republiky (každý Evropan měl přidělenu asijskou zemi, Asiat zastupoval zemi Evropskou). „Vím, že jsi z Čech. Mohu se tě zeptat, proč Česká republika tak strašně bojuje za lidská práva? Vždyť si tím děláte po světě spoustu nepřátel, a navíc se tak vměšujete do interních záležitostí svobodných států.“ Její otázka mě snad už ani nepřekvapuje. Jakoby zapadala do kontextu. Zkouším jí vysvětlit, že je naší povinností pomáhat utlačovaným a že tím vlastně také splácíme dluh, protože nám během komunismu zase pomáhali jíní. Se zdviženým obočím mě pozoruje. „A to vám nevadí, že si tím zavíráte dveře k ekonomické prosperitě? Vždyť s vámi nebude chtít nikdo obchodovat?“ táže se dál pohledný prototyp mladého ambiciózního dítěte moderní Číny.
Závěrečná galavečeře probíhá ve slavnostním duchu souručenství. Nadšení Číňané nám předvádějí tibetské národní tance, zpívají olympijskou hymnu a servírují tučnou Pekingskou kachnu a masové knedlíčky. Občas jim sice přijde divné, že jejich úsměvy větší část ze sedmdesáti Evropanů neopětuje, jenže plán se musí dodržovat. Jeho vyvrcholení je „strhující“. Stejný Tudong, který nám před několika dny vyčítal lidská práva, teď stojí na pódiu obklopen dalšími „aktivisty“ a z plna hrdla zpívá hitovku Michaela Jacksona Heal the World, Make it Better Place. Tragikomedie nevídaných rozměrů se završuje. Konečně můžeme odejít.
Zpět od tradic
Společně s dalšími odpadlíky vyrážíme slavit konec konference po svém. Odhazujeme saka a kravaty a vyrážíme z hotelu hledat dveře v jedné ze „zkrášlujících“ zdí s růžovými okénky. Nakonec je opravdu nacházíme. Jsou malé a nenápadné. Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme ve zcela jiném světě. Vstupujeme mezi malé tradiční čínské domky, které tak „kazí“ moderní tvář velkoměsta. Po chvíli hledání nacházíme podnik přesně podle našich představ. Zapadlý, špinavý a na první pohled okouzlující.
Jakmile vstoupíme, celý sál okamžitě ztichne. Znejistíme, ale přesto pokračujeme k vyhlédnutému stolu. Po chvíli se zvedne majitel restaurace. Obklopuje ho ticho, autorita a modrý cigaretový dým. Nakonec každému z nás podá ruku. Pomalu a vstřícně. Kulturní ledy jsou prolomeny. Řeka alkoholu, univerzálního komunikačního nástroje lidstva, se nezištně rozproudí od pramene k ústí. Na místní poměry nebetyčně drahé cigarety s pandou bílou na obalu, oblíbené to kuřivo reformátora Denga, jdou na dračku. Sice si navzájem nerozumíme ani slovo, ale bavíme se náramně.
Bez luxusu, bez cenzury a bez Celočínského svazu mládeže. Jen ten proklatý smog cítíme v nozdrách neustále. Překrýt ho nedokáže ani ta nejsilnější cigareta.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat