Předvolební noční můra

Finmag (září 2009)

Buďte ostražití, v temných koutech světa jsou věci starší a horší než skřeti (Gandalf Šedý).

Časy, kdy měl každý vládce svého dvorního šaška, patří minulosti. Králové vymřeli a na jejich místo nastoupili muži z lidu – demokraté. I nová rasa vládců však rychle pochopila, že bez šašků to zkrátka nepůjde. Jenže kdysi oblíbená instituce dvorního klaunovství si mezitím si vysloužila stigma aristokratického přežitku. Dovedete si představit větší plýtvání penězi, než kdyby si ta či ona politická strana kromě svého komického ansámblu vydržovala ještě dvorního šášu? Jen těžko… Proto se hitem současnosti stal klauní outsourcing. Účty posíláme do Indie, IT řeší na Filipínách a marketing v Anglii. Tak proč si neoutsourcovat také nějakého toho šaška, řekli si politikové.

Když jsem si předevčírem těsně před usnutím přečetl, jak námluvy stran a komediantů dopadly, rozesmál jsem se na plné kolo. Vrána k vráně sedá… dál už to jistě znáte. Kdybych byl věděl, že mě hvězdy hudebního nebe zanedlouho navštíví, asi bych reagoval jinak.

…

Všechno začalo krátce potom, co jsem zavřel oči. Obrysy nábytku v ložnici se pomalu rozplynuly a já si uvědomil, že stojím na kraji hlubokého lesa. Nejdřív mě napadlo, že by to mohl být Fangorn, bájný les z pera J. R. R. Tolkiena obývaný enty. Nastavil jsem se proto na entštinu, pomalou, rezonantní, opakující se a vskutku rozvláčnou řeč tvarovanou z rozmanitých vokálových odstínů, jak ji popisuje Tolkien, a začal jsem odříkávat předlouhé entí dobrý den. Ještě jsem nebyl ani na konci slůvka dobrý, když tu zpoza vysokého trsu trávy vyskočil zakrslý skřet Michal David s kapelou a za všech sil zapištěl:

Pijeme kolu, pijeme kolu…

Rychle jsem pochopil, že dnes v noci jsem se do Středozemě nepodíval. V domnění, že pokud něco neudělám, musejí mi co chvíli prasknout bubínky, jsem zatnul zuby a zakvílel gibsonovské: svóóóbóóódu! Třemi skoky jsem se ocitl u skřetího frontmana, vytrhl mu jeho hybrid kláves a kytary a rozrazil ho vejpůl o Davidovu pleš. Podobný osud pak stihl i zbytek kapely. Už už jsem si myslel, že mám vyhráno, jenže ten dadaistický pohrobek z posledních sil zaskřehotal:

Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít….

Než bys řekl Rath, vyřítil se zpoza statného dubu další chlupatý patvor. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že to není Bilbo Pytlík, ale Pavel Vítek s oranžovou šálou a kokršpanělím pohledem. Mám rád vůni tvý kůže, hřej, když můžeš mě hřát, zakdákal jak slípka natahovaná na skřipec. Víc toho naštěstí nestihl. Začal jsem se totiž dostávat do tempa.

Odnesli to jak Kabáti, tak Jožo z Elánu i s celou Kerndlovic famílií… Jeden za druhým. Připadal jsem si jako počítačové arkádě. Nejdéle vydržela Katka Brožová. Čtyři vrstvy sádrového make-upu kladly větší odpor než mithrilová helmice.

Každá správná hra má na konci úrovně finálního bose – megapříšeru. Tím mým byl zpívající učitel-kulturista Martin Maxa. Ty máš svaly, já mám čáry, dodal jsem si odvahu před bojem. Teprve potom jsem si všiml, že se Maxovi na vytahaných lalůčcích houpou dvě třešničky. Zdroj té nejhorší magie, jakou kdy lidstvo stvořilo. Dostal jsem strach… Věděl jsem, že jeho zaklínadla budou černější než noc z 26. na 27. června 1950. Mrazivější pot mi po zádech ještě netekl. Když neuspěla ona, jak můžu já?

Maxa se jen pousmál, složil ruce na prsou a ležérně pohodil hlavou. Poslední, co si pamatuju, než mě tlaková vlna srazila k zemi, bylo jeho nasládlé:

C'est la vie…

Když včera páni politikové předčasnou volební taškařici definitivě zrušili, spadl, mi na rozdíl od jiných, balvan ze srdce. Dalšího půl roku mě snad žádný podobný noční trip nečeká. Dvě platíčka umrtvujícího Rohypnolu ale raději nechávám v pohotovostní poloze na nočním stolku. Kdo ví, jak to všechno bude…