Černá mračna nad Kaesongem

Finmag (srpen 2009)

Ještě před nedávnem to vypadalo, že sbližování Jižní a Severní Koreje nestojí nic v cestě. Osvícená politika dvou bývalých jihokorejských prezidentů: Kim Dae-junga a jeho nástupce Roh Moo-hyuna, slavila jeden úspěch za druhým. S příchodem nekompromisního Lee Myung-baka však vývoj nabral směr zcela opačný.

První přelomový summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Hozené rukavice se okamžitě chopily jihokorejské konglomeráty v čele Hyundai. Netrvalo dlouho a v příhraničním severokorejském městě Kaesong vyrostl obří průmyslový komplex zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz, který se měl stát vzorovou platformou budoucí konfederace.

Spokojení byli, až na výjimky, všichni zúčastnění. Jihokorejský lid oslavoval otevření hranice, konglomeráty se s ohledem na prachmizernou mzdu vyplácenou Severokorejcům těšily na obrovské zisky a severokorejské elity zase jásaly nad přílivem nedostatkových dolarů. Jediný, kdo se na nic netěšil, byl severokorejský lid. Neměl k tomu jediný důvod.

Plat tisíců pečlivě vyvolených dělníků byl stanoven na 57 amerických dolarů měsíčně, a nedosahoval tak ani pěti procent jihokorejského průměru. Podle neoficiálních informací si navíc severokorejský režim ponechával až 50 dolarů z platu každého dělníka. Od slavnostního zahájení výroby v prosinci 2004 byla sice mzda několikrát navýšena až na současných 75 dolarů měsíčně, pokaždé z toho primárně profitoval Kim a jeho garnitura.

První problémy se objevily až s nástupem současného prezidenta Lee Myung-baka, shodou okolností bývalého vysoce postaveného zaměstnance Hyundai. Ten sice stavěl ekonomické priority nadevše ostatní, zároveň však tvrdě odmítal tradiční severokorejskou vyděračskou taktiku. Netřeba proto dlouho polemizovat nad tím, jak se prezident s přezdívkou Buldozer zachoval, když mu severokorejští vyjednavači letos na jaře přetlumočili nové podmínky, za nichž měl Kaesong, smlouva nesmlouva, dále fungovat. Podle nich měly mzdy 40 tisíc dělníků okamžitě vzrůst na 300 dolarů měsíčně s tím, že ročně místo současných 5 procent porostou o 11 procent. Zároveň se změnily i podmínky pronájmu – režim najednou za svou ochotu poskytnout půdu a levnou pracovní sílu (energii, telefonické spojení a veškeré know-how a technologie samozřejmě dodala Jižní Korea) požadoval půl miliardy dolarů.

Veškeré požadavky Severokorejců druhá strana okamžitě odmítla. Již tak bouřlivé vody dále rozčeřilo zatčení jednoho ze 109 jihokorejských pracovníků v komplexu. Muž údajně kritizoval severokorejský režim a přemlouval k emigraci jednu ze severokorejských dělnic. Následovala oficiální nóta deklarující, že pokud Jih požadavky nepřijme, všech 106 zaintereso vaných společností bude z Kaesongu okamžitě vykázáno.

Od uvěznění jihokorejského vedoucího uplynulo 120 dní, nukleární exploze, zajetí jihokorejské rybářské lodi a několik testů balistických raket. Kaesong sice nadále chrlí nenáročné výrobky s vysokou přidanou hodnotou, o jeho budoucnosti však rozhodnuto není.

„Protože Kaesong leží na našem území, je unilaterální změna smlouvy zcela legitimní. Dosud jsme vůči jihokorejskému režimu volili jen vstřícná slova, pokud však naše požadavky nedojdou naplnění, nezbude nám než komplex uzavřít. Bude to však Jižní Korea, která si na svých bedrech ponese stigma viníka,“ nechal se 18. července slyšet režim.

K ukončení projektu však s největší pravděpodobností nedojde. Je příliš cenný pro všechny. KLDR zmítaná nástupnickými problémy jde pravděpodobně o vybudování co nejvýhodnější vyjednávací pozice, Jihu zase o zachování co maximální rentability. Výsledkem tak bude kompromisní řešení kdesi uprostřed.

Spokojení pak zase budou všichni. Tedy až na obyčejné Severokorejce.

Ti se podle známého experta na Severní Koreu Andreje Lankova již nyní dělí na dvě nerovnoměrné skupiny. Tu, která shání obživu nelegálně na černém trhu, a tu, jež umírá hlady.