Pohádka o pokerové popelce

(5. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Době, kdy na Národní třídě postávali zahalení muži nabízející „sázku na kuličku“, již dávno odzvonilo. Díky slabé právní úpravě však Česká republika stále zůstává rájem hazardu.

Nad nedělní Prahou pomalu zapadá letní slunce. Z pražského Vyšehradu se kolem Kongresového centra pomalu trousí hloučky turistů. Bluesovou náladu okamžiku dotváří neustávající bručení motorů z nedaleké magistrály.

Bývalý Palác Kultury – mohutná a chladná připomínka minulosti, zeje prázdnotou. Jen čas od času se do jeho útrob jedním z bočních vchodů vnoří osamělá postava. Náhodný pozorovatel by mezi nimi jen velmi obtížně nalezl sebemenší podobnost.

Pečlivě upravený jižanský typ v bílé rozhalené košili, asi šedesátiletý obtloustlý muž v košili a teplákách, mladík s obrovskou kšiltovkou podle poslední rapperské módy, nebo pohublý důchodce v kožené bundě, která svá nejlepší léta zažívala, když Gustav Husák 2. dubna 1981 Palác kultury slavnostně otevíral.

Jediným důvodem, proč se tahle tolik odlišná individua schází na jednom místě, ba co víc, u jediného stolu, je hazard. Tedy přesněji poker. Právě ten dnes vládne světu velkých výher, blikajících jednorukých pirátů a vždy přepečlivě korektních krupiérů.

S osudem ve vlastních rukou

Jde velice zjednodušeně o karetní hru, v níž hráči sázejí na hodnotu své karetní kombinace. Vítězí ten, kdo je schopen vytvořit sestavu karet s nejvyšší hodnotou podle zavedené a univerzálně respektované hierarchie, nebo ten, kdo přesvědčí ostatní, že jeho kombinace je natolik silná, že pro ně nemá hra smysl.

Na rozdíl o rulety či automatů tak má hráč mnohem větší šanci vzít svůj osud do vlastních rukou. A to je ve světě hazardu nabídka, která se neodmítá.

Pokerových variant existuje nepřeberně mnoho. Donedávna byla v Čechách nejznámější jeho základní verze, tzv. Five Crad Draw. V té hráč dostane rovnou do ruky pět karet a jeho protivníci po celou dobu hry nevědí, co má na ruce. Každý tedy hraje na svém písečku. Dnes je ale, stejně jako všude na světě, nejrozšířenější verzí, tzv. Texas hold’em.

Tato varianta poskytuje mnohem větší prostor pro analýzu protihráčů. Místo pěti karet se totiž rozdávají jen dvě. Výslednou pětikaretní kombinaci hráči dotvářejí ze společných („komunitních“) karet na stole. Vy tak můžete snáze číst hru protihráčů, odhadovat, co asi mají na ruce, a samozřejmě také blafovat.

To samé ale mohou dělat, a také dělají oni. Do hry se tak mimo přísně matematických pravděpodobnostních odhadů procentuální šance na výhru dostává i empatie či psychologické profilování soupeřů a nutnost okamžitě reflektovat aktuální dění u stolu.

Pro dlouhodobý úspěch je navíc nezbytností stoická sebekontrola (jejímž průvodním znakem je známý „poker face“) a schopnost odejít od stolu, pokud cítíte, že právě nemáte svůj den. „Jak hrát poker se naučí každý za den, stát se v něm mistrem však trvá celý život,“ říká jedna z jeho velkých postav Robert Williamson III.

Bomba jménem Moneymaker

Historici hazardních her se shodují, že obrovský boom, který v posledních letech zachvátil celou planetu, odstartoval v roce 2003 jediný člověk, tehdy osmadvacetiletý účetní z amerického státu Georgia s příznačným jménem Chris Moneymaker.

Jeho spanilá jízda za prvním místem v hlavním turnaji Světové pokerové série a pohádkové odměně 2,5 milionu dolarů se totiž začala psát v jedné z internetových heren přístupných každému.

Na svůj první „live“ turnaj v životě (u jiného, než virtuálního stolu Moneymaker nikdy předtím pokerový turnaj nehrál) se muž s kamennou tváří kvalifikoval díky on-line turnaji se zápisným 39 dolarů.

Vítězstvím se Moneymakerovi podařil husarský kousek. Svůj základní vklad totiž zhodnotil více než 64tisíckrát. Z hráče se okamžitě stala pokerová modla milionů nadšenců, kteří se hraním pokeru v internetových hernách zkoušejí (povětšinou marně) vymanit z tenat pracovního procesu.

Když o rok později zopakoval podobný úspěch Greg Raymer, jemuž bylo díky vítězství internetovém kvalifikačním turnaji odpuštěno zápisné 10 tisíc dolarů stejně jako Moneymakerovi, činila již odměna pro nejlepšího 5 milionů dolarů. V roce 2006 si vítěz odnesl těžko představitelných 12 milionů dolarů.

Zájem sázkových kanceláří, sponzorů a samozřejmě také amatérských karbaníků o hru je obrovský. Na britských a amerických kabelových televizích najdete kanály specializující se jen na poker, v internetovém podhoubí raší pokerové herny jako houby po dešti a Moneymakerův životopis Jak si jeden amatérský hráč ze 40 babek ke dvěma a půl milionu přisel, se stal pro tisíce návodem k americkému snu. Pro řadu z nich však skončil pohromou.

Náladu v níž je kniha napsána výstižně popsal kritik New York Times A. J. Jacobs. „Jde o přesný protiklad k Weberově Protestantské etice. Proč bychom se měli lopotit, dřít a odříkat si s nadějí, že někdy v dáli nás čeká nejistý úspěch, když ho, a ještě k tomu tisíckrát vynásobený, můžeme získat na zlatem podnose s minimální snahou. Jenže realita je úplně jiná. Za každou popelkou se kdesi za temným rohem krčí 838 ošklivých nevlastních sester, které zkrátka neměly tolik štěstí.“

Vzpomeň si na Jardu

„Než jsem začal hrát poker, byl jsem opravdu velký gambler. Hrál a sázel jsem na všechno, co šlo. Ani se neptejte, kolik jsem toho prohrál“ přiznal se Chris Moneymaker v jednom z rozhovorů. „Já vlastně zůstal gamblerem i potom, co jsem objevil poker,“ dodal po krátké odmlce, „jenže u pokeru jsem měl alespoň nějakou šanci, že čas od času něco vyhraju.“

Když kdysi český velikán a průkopník graffiti Jára Cimrman namaloval na zeď liptákovského Hostince u Sirotků slavnou větu „varuj se hazardu, vzpomeň si na Jardu,“ neměla na jeho mravokárná hříčka velkého dopadu. Jak se zdá, není situace jiná ani o více než století později.