Martin Vlnas

Nomen est omen

2009-10-01T21:41:00.000+01:00

Finmag (červen 2009)

Prostornou místnost na první pohled připomínající školní třídu naplňuje ostré světlo z několika zářivkových výbojek. Většinu židlí ale kdosi odnesl. Zbylo jen sedm statečných stoliček pečlivě vyrovnaných v kruhu. Na každé z nich sedí shrbená postava. Všichni mlčí. Ani pár imitací impresionistů na stěnách, ani sotva slyšitelný hlas Bono Voxe linoucí se ze staré reprosoustavy nedokážou přemoci stísněnost, která mě při pohledu na tohle smutné panorama svírá.

„Dobrý den, jmenuji se Rick Wagoner a býval jsem šéfem GM,“ prolomí náhle ticho starší muž v dobře padnoucím obleku. „Ahoj Ricku,“ zahlaholí nekoordinovaně osazenstvo.

„Ahoj, já jsem Dr. Richard Chopp, ale klidně mi říkejte Dicku. Jsem známý urolog specializující se na vasektomie,“ pokračuje bez vyzvání muž Rickově po levici, jakmile ševel ustane. „Ahoj Dicku.“ Stejné huhlání jako před chvílí.

„A kdo je tenhle čiperný důchodce? Nechtěl by se nám taky představit,“ popíchne staršího muže sedícího vedle Dicka neúspěšný šéf americké automobilky.

„Ale to je přece Václav Větvička, velký popularizátor botaniky! Ty ho neznáš?“ zastoupí ikonu botanické zahrady jediná žena ve skupině. „A já jsem Alexandra Penny. Píšu romány, ale proto tu, na rozdíl od vás, nejsem. Dostala jsem se sem kvůli tomuhle hajzlovi. Ukradl mi devětadevadesát procent svých úspor,“ zahrozí žena směrem poslednímu členovi skupiny.

Ten se jen nenuceně usměje a pronese.

„Jmenuji se Bernard Madeoff a myslím, že nemusím říkat, čím jsem se živil.“

Tak takhle nějak by mohlo vypadat setkání svépomocné léčebné skupiny nominativních deterministů, nebo také lidí trpících nejhorší formou aptronimismu, velmi vážné a nebezpečné duševní choroby.

Oběti tohoto onemocnění poznáte tak, že se jejich profesní a často také osobní život odehrává v zajetí jejich příjmení a někdy i křestního jména.

Velice hezky aptronismem trpí i jeden můj kamarád z dětských let. Matně si vzpomínám, že se sice moc dobře neučil, o to lépe ale prospíval o přestávkách. Byl mohutný a nebojácný. Asi proto si vybral kariéru sbíječe. Aspoň myslím, že právě tak se lidé pracující se sbíječkou nazývají. Když ho potkám dnes, nejsem si jist, zda ho jeho „otřesná“ práce baví. Podle počtu prázdných lahváčů, které se kolem něho povalují, bych tipl, že příliš ne. Stačí si však vzpomenout na spolužákovo jméno a hned vím, že si vybral správně. Na údernější jméno byste v kraji narazili jen sotva.

Můj kamarád se jmenuje Viktor Buchar.

S nápadem zabývat se nominativním determinismem systematicky přišel jako první magazín New Scientist. Článek měl obrovský úspěch. Redakci zavalily stovky dopisů plné osobních zkušeností. Díky nezdolným popularizátorům vědy z New Scientist se tak lidské poznání opět posunulo o kus dál.

Dnes už víme, že německý fotbalový klub Vfl Wolfsburg úspěšně trénoval Wolfgang Wolf (Arsene Wenger v Arsenalu je jen jeho slabým odvarem) a že jiný muž s příjmením Wolf, Eduard Wolff, byl posledním člověkem, kterého v Lichtenštejnsku zabil poslední volně žijící vlk. Víme také, že v britském Middlesexu úspěšně podniká pohřební firma, jejímiž hrdými majiteli jsou pánové Wake a Paine, a že v Novém Yorku narazíte na holiče, který má v řidičáku jméno Dan Druff.

Infikovaní jedinci se ale vyskytují i v našich končinách. V bratislavské nemocnici Na Kramároch spolu ordinují hematoložka Monika Drakulová a traumatolog Ernest Řezník (Mäsiar). A pokud vás nebolí tělo, ale duše, můžete zaskočit do ambulance psychiatra Lubomíra Vraždy. Jejich léčebné metody jsou definitivní.

Ne tak diktatura příjmení.

Naštěstí!

Pokud se totiž v září k moci dostane Jiří Paroubek, museli bychom se dle zákona nominativního determinismu připravit na nejhorší – briskní sešup „PLNOU PAROU BACK“.

Ještě kapesní slovníček:

Bernard Madeoff (uprchl, ukradl)
Rick Wagoner (vozka, forman)
Dr. Dick Chopp (penis setnout)
Alexandra Penny (haléř)
Wake a Paine (volně přeložitelné jako bolestné probuzení)
Dan Druff (dandruff – lupy na hlavě)

Penzisté mučili poradce

2009-10-01T21:40:00.000+01:00

Finmag (červen 2008)

Skupina zámožných penzistů minulý týden unesla a čtyři dny mučila svého investičního poradce. Požadovali navrácení téměř 3,4 milionu dolarů, které americký poradce s německými kořeny, James Ambrun, utopil ve floridském trhu s nemovitostmi. Ze zajetí ho vysvobodilo až 40 členů speciální protiteroristické jednotky. Pěti zatčeným mučitelům, dvěma německým manželským párům a jednomu Američanovi, bylo dohromady 342 let.

„Seběhlo se to, přímo před dveřmi mého domu v západním Německu. Nejdříve mě uhodili do hlavy a pak mě omotali lepicí páskou, až jsem vypadal jako mumie,“ popsal okolnosti svého zajetí Amburn.

„Neměl jsem důvod těm lidem nedůvěřovat, znali jsme se čtvrtstoletí,“ dodal. Paralyzovaného poradce důchodci, dva z nich bývalí lékaři, naložili do kufru Audi A8 a odvezli do 480km vzdáleného domu jednoho z pachatelů. „Trvalo to věčnost, než se jim povedlo nacpat mě do kufru. Několikrát si museli odpočinout, protože jim docházel dech,“ rýpl si do pachatelů po svém osvobození Amburn.

Důchodci, z nichž nejstaršímu bylo 79 let, sice nedisponovali fyzickým fondem mladíků, přesto dokázali spoutanému poradci během zajetí zlomit nohou od židle dvě žebra a cigaretami mu způsobit četné popáleniny. „Neustále jsem jim opakoval, že za nepodařenou investici nemohu já, ale především krize a že mi je jejich ztráty velice líto. Přesvědčit se mi je však nepodařilo,“ uvedl Amburn.

Chyťte ho, zloděje!

Třetí den věznění se poradce pokusil uprchnout. „Když mě pustili na cigaretu, přelezl jsem zeď a začal utíkat. Únosci si toho ale všimli, nasedli do auta a začali mě v dešti pronásledovat. Křičeli přitom na kolemjdoucí, že jsem zloděj,“ sdělil později Amburn policistům. Dva chodci nakonec na volání zareagovali a poradce lapili. Frustrovaní penzisté ho pak znovu zavřeli do sklepa, kde Amburna čekalo další mučení.

Na poradce se však usmála štěstěna. „Řekl jsem důchodcům, že pokud mi dovolí prodat jisté švýcarské obligace, budu jim schopný peníze sehnat. Do faxu se souhlasem k transakci se mi za jejich zády podařilo propašovat zprávu, aby adresát okamžitě kontaktoval policii.“ Švýcarská banka nebrala prosbu na lehkou váhu a okamžitě zkontaktovala německou policii.

Členové elitní jednotky SEK pak polonahého poradce osvobodili v sobotu ráno. „Když policisté nakládali pachatele zločinu do policejní dodávky, musel jim asistovat lékař. Churaví důchodci nemohli vylézt po schůdkách,“ popsal zatýkání důchodců britský Daily Mail.

Všem zúčastněným hrozí 15 let odnětí svobody za únos, mučení a těžké ublížení na zdraví. Pokud všichni svůj trest přežijí (o čemž je možné s úspěchem pochybovat), bude pětici, která se rozhodla vzít osud do vlastních rukou, po propuštění celkem 417 let.

Prokvetlá kriminalita

Finančně motivovaných trestných činů páchaných lidmi v postproduktivním věku v poslední době přibývá. Shodou okolností také v Německu si v současnosti odpykává trest jiný prokvetlý gang. Tři důchodci, kterým stát přisoudil minimální penzi, mají na svědomí 14 bankovních loupeží. Ke zločinnému jednání je prý motivovaly nehorázné odměny topmanagementu bankovních domů. „Vykrást banku je neuvěřitelně jednoduché,“ nechal se u soudu slyšet jeden z pachatelů, třiasedmdesátiletý Wilfried Ackermann. „Místo pistole jsme pokladním vyhrožovali mrkví schovanou v kapse!“

Cos dělal, když umřel Michael?

2009-10-01T21:38:00.000+01:00

Finmag (červenec 2008)

„Elektronická média přetvořila svět na globální vesnici,“ napsal počátkem 60. let ve své knize Guttenbergova galaxie kanadský teoretik médií Herbert Marshall McLuhan. Jeho slova se sice nesmazatelně zapsala do dějin již dávno, jejich plný význam však vyplývá na povrch až v současnosti – v době internetových komunitních sítí, ve světě ovládaném populární kulturou a v okamžiku smrti její největší ikony.

„Generace mých rodičů se ptala: Cos dělal, když zabili Kennedyho? My se budeme ptát: Cos dělal, když umřel Michael?" okomentoval binární šílenství kolem Jacksonovy smrti novinář a publicista Miloš Čermák. Odpověď bude u řady lidí podobná – seděl u počítače, četl statusy, odpovídal na ně a přemýšlel, proč je mi rozpadajícího se Michaela vlastně líto.

Právě v možnosti okamžitého sdílení toho, co se stalo, prostřednictvím mnohosměrné komunikace many-to-many, byla zpěvákova smrt jiná než atentát na Kennedyho, havárie princezny Diany, nebo časově bližší útoky z 11. září.

Může za to „nový Internet“, Web 2.0, chcete-li.

O teroristickém útoku na WTC se podle zjištění amerického Národního centra pro výzkum veřejného mínění tři pětiny Američanů dozvěděly z televize. V České republice bylo toto číslo ještě mnohem vyšší. Mezi ty, kteří beze slova zírali na opakující se smyčku, jsem v roce 2001 patřil i já. Pamatuji si, jak jsem tehdy na gymnaziálním cyklistickém kurzu jen nevěřícně civěl do „bedny“ a přemýšlel, co bude. Chtěl jsem se ptát, proč se to stalo a jestli to samé, co cítím já, cítí i ostatní. Ne spolužáci, o těch jsem to věděl, ale všichni ostatní – Američané, Muslimové, Češi… Jenže to nešlo.

Jednosměrně komunikující televize byla zcela nekompromisní. Letadlo, náraz, výbuch a o pár minut později oblaka dýmu. Smyčka. A znovu. A znovu… Do zblbnutí. Jenže „bedna“ tehdy byla jediným zdrojem informací, a tak jsem na ni, společně se zbytkem třídy, koukal dál.

Sdílené truchlení

Jacksonova smrt, jakkoliv není možné povahu této události srovnávat s 11. zářím, ukázala, že svět a způsob, jakým o něm získáváme informace, od té doby prošel zásadní proměnou. Pohrobkem této transformace je právě televize, nebo, přesněji řečeno, globální zpravodajské stanice jako CNN, BBC a další. Jsou těžkopádné, nepropustné a ustrašené. Jsou všude, ale zároveň nikde.

Když byla v pátek CNN konečně ochotná oznámit, že Michael Jackson zemřel, měla už stránka Michael Jackson RIP na Facebooku bez sta deset tisíc členů (po hodině od jejího vytvoření bylo kondolujících už více než dvacet tisíc); na wikipedii jste si (stále před CNN a v době, kdy Sky News a BBC pomalu naznačovaly, že zpěvák upadl do komatu) mohli přečíst Michaelovu aktualizovanou biografii včetně upozornění, že vzhledem k náhlému úmrtí osoby mohou stránku měnit pouze „prověření“ přispěvatelé, a Twitterem kolovaly miliony reakcí – soustrastných i nepřátelských.

Ptáte se, jak se o Jacksonově úmrtí webová komunita dozvěděla? O selhání srdce psaly desítky pro CNN „neseriózních“ bloggerů odvolávajících se na své zdroje v nemocnici, kde se zpráva šířila rychlostí blesku. Zpravodajské televize je využít nemohly, vzájemně komunikující individua ano. Z několika lokálních zdrojů se zpráva okamžitě rozprskla do všech koutů.

Každý, kdo byl mezi jednou a třetí našeho času vzhůru a seděl u počítače připojeného k internetu, se tak během několika minut dozvěděl o dění v Losangeleské univerzitní nemocnici vše podstatné. Včetně toho, jaké emoce v lidech po celé „globální vesnici“ hudebníkovo úmrtí vyvolalo.

A neříkejte mi, že podstatné nejsou. Vždyť Majklův život byl jeden velký Thriller!

Chcete být bilionářem?

2009-10-01T21:34:00.000+01:00

Finmag (červen 2008)

Bývalý velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša, jr. mi po návratu z mise vyprávěl, jak k tamější české ambasádě pravidelně přijížděla dodávka až po strop nacpaná obřími pytli ještě teplých, ale už prakticky bezcenných zimbabwských dolarů. Šlo doslova o každou minutu.

Zaměstnanci ambasády „papírky“ co nejrychleji vyložili a rozběhli se po nákupech. Hyperinflace v Zimbabwe sice tehdy ještě nedosahovala 79 600 000 000 procent měsíčně jako na konci loňského roku, kdy docházelo ke zdvojnásobení cen každý den, přesto byla dost vysoká na to, aby si člověk mohl dovolit meškat.

Jen pro srovnání: pokud uvedenou měsíční míru inflace přepočteme na častěji používanou inflaci roční, dojdeme k „úctyhodné“ cifře 89 triliard procent, tedy 89 700 000 000 000 000 000 000 procent.

Jak podobná hyperinflace vypadá v reálu?

Třeba takhle: V pondělí dostanete neukojitelnou chuť na teplou housku. Vydáte se do krámu a prodavači zaplatíte sympatickou jednu korunu. Za týden vás mlsná popadne znovu. Při pohledu na narychlo načmárané cenovky vás ale chuť okamžitě přejde. Za uplynulých sedm dní rohlík podražil na 64 korun.

Uběhne další týden. Po vstupu do prodejny vás okamžitě zaujmou nepatřičně velké cenovky. Té udávající hodnotu jednoho rohlíku vévodí částka 8192 korun. A pak už to jde z kopce: další pondělí už je pokořena milionová hranice a po měsíci, kdy cena rohlíku přesáhne 134 milionů za kus, už prodavači cenovky ani nevypisují. Nevešly by se jim do krámu.

Tak nějak se žilo v Zimbabwe na konci loňského roku. O měsíc později již nebylo možné odhad inflace provádět vůbec. Tržní ceny v zemi totiž totálně zkolabovaly. Teprve pak zoufalá zimbabwská vláda oficiálně povolila používání jiných, stabilnějších, měn. Nevyřešilo to ale vůbec nic: „Cesta do práce mě každý den stojí dva americké dolary, jako učitel si ale měsíčně vydělám v přepočtu jen jeden dolar. Jaký smysl má v takových podmínkách jezdit do zaměstnání?“ posteskl si v té době reportérovi BBC nejmenovaný učitel z Harare.

Z hyperinflace devastující zimbabwskou ekonomiku se ale mezitím stal celosvětový fenomén a z jejího symbolu, modré stobilionové bankovky, vyhledávaný sběratelský unikát.

Zajímavým způsobem toho využila reklamní agentura propagující týdeník The Zimbabwean, první tištěné periodikum určené nejen Zimbabwanům v exilu, kterých jen v Jihoafrické republice, Botswaně a Velké Británii žijí přes tři miliony – přibližně čtvrtina populace. Každému alespoň půlročnímu předplatiteli Zimbabwana totiž agentura slíbila zaslat jako bonus originální výtisk stobilionovky – pohrobka první hyperinflace 21. století. Originálního nápadu se okamžitě chytila západní média a počet předplatitelů tak rázem stoupl o desítky procent.

The Zimbabwean s originálním darem si můžete předplatit i vy. Půlroční balík 25 čísel vyjde na 45 liber včetně poštovného a balného. Existuje ale i zábavnější cesta, jak se k modré bankovce se dvěma viklany a spoustou nul dostat. Periodikum totiž můžete předplatit libovolné zimbabwské vládní organizaci. Pokud se cíl vaší osvěty nachází v jedné ze zimbabwských aglomerací, vyjde vás tato forma předplatného na 20 liber za 25 vydání.

Ale pozor, jednejte rychle! Vydavatel periodika na svých stránkách varuje, že bilionová akce platí jen do vyprodání zásob.

S bezcennými bankovkami se však dá „pracovat“ i jinak. Například v jihoafrickém Johannesburgu se po měnové reformě objevily billboardy vytištěné na papírcích s nekonečnou sérií nul opatřené slogany: Díky Mugabemu se z těchto peněz stala papírová tapeta (viz. foto), nebo Tenhle plakát bylo levnější vytisknout na bankovky, než na obyčejný papír.

Češi stráví dovolenou doma

2009-10-01T21:33:00.001+01:00

Finmag (červen 2008)

„U exotiky očekáváme poměrně velký pokles, nejspíše dvouciferný. Samotné cestovní kanceláře ho odhadují mezi 15 až 20 procenty,“ uvedl ředitel společnosti Mag Consulting Jaromír Beránek pro agenturu Mediafax.

Dovolené, jejichž cena se pohybuje nad 50tisícovou hranicí, lákaly především movité zájemce s nadprůměrnými příjmy. „Právě tito lidé si však své výdělky často ukládají do akcií a různých podílových fondů. Z průzkumu, který jsme si udělali, vyplynulo, že mnozí z nich o část svých úspor přišli, a tak nechtějí podnikat podobně nákladné dovolené, dokud se situace neuklidní,“ dodal Beránek.

Vzhledem k prohlubující se krizi, jejíž konec je stále v nedohlednu, se odborníci shodují, že řada těchto movitých zákazníků rozšíří stále početnější skupinu turistů trávících dovolenou na českém území.

Na krizi můžeme vydělat

Podle statistik CzechToursim přitom domácí turistika rostla již vloni, a to téměř 15% tempem. Další zvýšení agentura očekává i v letošním roce.

„Pokud budou jak Praha, tak ostatní regiony připraveny vyjít vstříc stále náročnějším požadavkům klientů, můžeme na probíhající krizi jako jedni z mála dokonce vydělat,“ prohlásil sebevědomě v rozhovoru pro Českou televizi tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří ČR Jan Papež.

Souhlasí s ním i zástupci CzechToursimu. Agentura podporující tuzemský turismus navíc letos plánuje spuštění mohutné reklamní kampaně, jejímž cílem bude přesvědčit Čechy, aby své těžce vydělané koruny utráceli doma. Sedmiletý projekt hrazený z evropských fondů vyjde na téměř sto milionů korun. Pokud vše půjde podle plánu, může letos domácí turismus narůst až o úctyhodných 30 %.

Češi by tak v domácích hotelech a penzionech mohli nahradit cizince, kterých kvůli silné koruně loni výrazně ubylo. Podle údajů Českého statistického úřadu jich k nám v roce 2008 dorazilo o 6,3 % méně než v předchozím roce. Návštěvnost rostla pouze u tří- a čtyřhvězdičkových hotelů (o 2,1 %, respektive o 12 %). Všechny ostatní typy ubytovacích zařízení vykázaly hluboký pokles. Nejhůře dopadly penziony, do nichž zavítalo o 31,1 % méně turistů.

Vzhledem k ekonomickému zpomalení se nedá změna negativního trendu očekávat ani letos. Zatímco vloni se objem cestovního ruchu celosvětově zvýšil o dvě procenta, letošní rok se podle Světové turistické organizace při OSN ponese ve znamení globálního propadu. Ačkoliv nejvíce ztratí chudé exotické destinace, i české hotely se musejí připravit na odliv klientů ze zahraničí. Například mladých Britů, kteří si neoblíbili jen levné české pivo, ale také nevázaný noční život, začalo výrazným způsobem ubývat již v posledním čtvrtletí loňského roku.

Z meziročního srovnání statistik ČSÚ vyplývá, že jich letos do Čech zavítalo o 22 % méně. Ubylo také Němců, Rakušanů či Italů. Hoteliéři se proto stále více zaměřují na návštěvníky z postkomunis tických zemí, především Poláky a Rusy, kterých jezdí stále víc, a také na domácí klientelu. Ta je však stále náročnější.

Češi chtějí kvalitu

Stejní Češi, kteří dříve trávili volno v kempech či turistických ubytovnách s obalovaným řízkem a přenosným mrazicím boxem plným piva, si postupně zvykli na komfort a nyní se ho nechtějí vzdát. „Chtějí-li čeští hoteliéři uspět, musejí se do budoucna zaměřit nejen na kvalitu poskytovaných služeb, ale také na rozvoj celé lokality. Například tady na Šumavě velké procento podnikatelů dosud jen počítalo zisky. Chyběla jakákoliv strategie. Nikdo neopravoval chátrající budovy, investice do nových způsobů trávení volného času byly také minimální. A to už vůbec nemluvím o tom, že by se hoteliéři měli podílet také na ekologických aktivitách a konzervaci přírody,“ vypočítává nedostatky svých kolegů z oboru ředitel nového čtyřhvězdičkového hotelu v malé obci Krutěnice nedaleko Klatov Adam Hejtmánek.

„Všechny tyhle chyby se nám všem nyní vracejí zpět. Jen obtížně oslovujeme náročnější klientelu, které se oškliví chátrající pohostinské památníky dob dávno minulých a která nemá chuť snídat v restauraci připomínající závodní jídelnu. Pokud tenhle stereotyp brzy neprolomíme, bude to zlé. Musíme se více soustředit na propagaci,“ dodává Hejtmánek. Ekonomická krize nutící Čechy zůstat doma může prolamování ledů jen napomoci.

Příkladem úspěšného projektu je i hotel Dvůr Krutěnice, který Hejtmánek řídí. Majitel, společnost Agromap, podnikající v zemědělství, se jednoduše rozhodl vydat jinou, na první pohled obtížnější cestou. Mnohamilionovou investicí zrekonstruoval a rozšířil historický poplužní dvůr, přistavěl jednu z nejmodernějších jezdeckých hal v České republice a naplánoval pro své klienty řadu venkovních aktivit. Nelítostný konkurenční boj však probíhá i v tomto segmentu trhu.

Víkend v lázních

Na rostoucí počet Čechů, kteří jsou ochotni upřednostnit dovolenou „na rodné hroudě“ před víkendem v Paříži, zareagovali také provozovatelé lázeňských objektů. Podle průzkumu MF Dnes mezi desítkou tuzemských lázeňských míst stoupá zájem Čechů o krátkodobé relaxační pobyty každým rokem.

Právě mladá a střední generace, která si již do sytosti užila levných víkendových letenek do evropských velkoměst, by mohla stát za znovuzrozením tuzemské turistiky.

„Nejdříve jsem přítele chtěla podarovat levnou dovolenou v Egyptě, nakonec jsem však dala přednost právě domácím lázním. Porovnání nabízených služeb sice na internetových stránkách vyznívalo podobně, česká pohostinnost a skutečně rodinné prostředí nás ale oba mile překvapilo,“ dodává studentka.

Podobnou filozofii v poslední době razí stále více „osvícených“ podnikatelů. „Naším cílem je, aby klient odjížděl spokojený. Hoteliéři, kteří se stále ještě spoléhají na to, že hotel až po strop naplní návštěvníky, a některým z nich se možná bude pobyt líbit, protože jsou zvyklí na podobně tragické dovolené z minulosti, dnes nemají šanci uspět. Na taková místa se klienti zkrátka nevracejí, ani o nich nevyprávějí svým přátelům,“ vysvětluje Adam Hejtmánek. „Pokud v současném vysoce konkurenčním prostředí nezaložíte svou strategii na perfektních službách a osobním přístupu, jste namydlení,“ říká ředitel hotelu.

Destroy: záruka bez záruky

2009-10-01T21:30:00.001+01:00

Finmag (červenec 2009)

Nosil je Kurt Cobain, The Ramones a s nimi snad všichni pankáči, co kdy pogovali na planetě Zemi. Basketbalisté v čele se slavným Dwyanem Wadem s jejich pomocí porušují zákony gravitace a stejně nepochopitelné výkony v nich podávají i studenti den co den sprintující do škol. Tenisky All Star od firmy Converse se za devadesát let své existence staly pojem, kterému na paty šlape snad jen zdravotní obuv doktora Martense.

„Allstáry“ jsou mimo originálního designu vyhlášené především svou muší vahou, vysokou odolností a snadnou údržbou. I proto se jich v uplynulém století prodalo více než 750 milionů párů. Pověst „držáků“ navíc provází i všechny ostatní typy „Konversek“. Právě to zviklalo mého kamaráda, počítačového grafika k návštěvě specializovaného obchodu se značkovou obuví Destroy, který „Konversky“ nabízí.

Vojta si nakonec nevybral klasický model All Star, ale jeho nižší koženou alternativu. Předpokládal, že kůže přeci jen vydrží víc než látka. Už po měsíci nepravidelného používání se mu však boty za 2100 korun začaly rozlepovat. Vojta se proto rozhodl boty bez meškání reklamovat. Stačilo však krátké nahlédnutí do informačního letáku, který v obchodě Destroy dostanete ke každé zakoupené obuvi, aby pochopil, jak nelehký úkol ho čeká.

Podle Destroy jsou totiž Vojtovy „Konversky“ módní obuví, „která je určená ke krátkodobému nošení, např. po místních komunikacích, v dopravních prostředcích a v místnostech“. Dále pak, že „prvořadá je u této obuvi módnost nikoliv životnost“ a že se obuv vyznačuje „aktuálními módními prvky a ty limitují její životnost“. Zkrátka a dobře, že ať již boty přinese k reklamaci s jakoukoliv vadou, bude okamžitě odpálkován, protože si koupil drahé a hezké boty, které z logiky věci přece nemohou nic vydržet.

Na lince SOS

Ano, oba bychom mohli obchodu křivdit. Třeba Destroy v letáku, který vám v obchodě vydají společně s účtenkou až po zaplacení, jen straší, třeba mu usměvavé prodavačky jeho reklamaci rády uznají, třeba… bohužel, v tomto případě platí otřepané klišé, že optimista je jen špatně informovaným pesimistou. Jakmile totiž zkusíte vygooglovat slovní spojení „obuv Destroy“, hned na první stránce vede odkaz na stránky Sdružení obrany spotřebitelů.

Dlouhou řadou stížností se jako červená nit táhne neochota Destroy uznat jakoukoli reklamaci. Tři příklady za všechny: „S firmou Destroy mám otřesné zkušenosti. Při reklamaci po jednom měsíci rozlepených bot za čtyři tisíce argumentovali tím, že šlo o vysoce módní obuv, na což nás ale nikdo neupozornil,“ stěžuje si na webu SOS Marcela Janečková. „Napsala jsem tedy přímo společnosti Camper, výrobci obuvi, o vyjádření. Samozřejmě, že svou obuv takto neoznačují a mám právo na opravu nebo navrácení peněz,“ dodává.

O několik řádků níže píše další nespokojená zákaznice: „Se společností Destroy mám i já jen samé špatné zkušenosti! Reklamovala jsem obuv s viditelně kratšími pásky (obuv nebyla nošená). Reklamace mi také nebyla uznána. Pan majitel prý nechápe co je s obuví špatně,“ popisuje své zkušenosti dívka. „Prodejna Destroy má na malém letáčku u pokladny napsáno, že všechna u nich zakoupená obuv je k nošení pouze v interiéru, a proto nebudou uznávat reklamace bot nošených venku. Dejte si tedy pozor, aby vám vaše nové kozačky dobře ladili s kuchyňskou linkou,“ varuje v závěru svého příspěvku.

Tady už končí všechna legrace… Abych nebyl genderově nekorektní, přidávám také jednu pánskou reklamaci: „V prodejně Destroy jsem zakoupil boty značky Skechers. Po dvou měsících se mi prodřela pata. Reklamaci mi neuznali s tím, že to bylo špatným utažením tkaniček a dalšími nesmyslnými bláboly,“ píše Aleš Pernica.

Co by na podobné jednání řekl a hlavně jak by zareagoval zesnulý frontman Nirvany, nebo třeba Veron Little, hlavní postava skvělého románu od D. B. C. Pierra podezřelá z brutálního masakru na americké střední škole, která miluje Konversky nadevše na světě, raději ani nemyslet.

Stejně jako na nákup čehokoliv v jakékoliv prodejně Destroy.

Pokud jste si však již v Destroy něco zakoupili, nebo nějakému jimi nabízenému produktu zkrátka nemůžete odolat, uložte si raději do mobilu poradenskou linku Sdružení obrany spotřebitelů: 900 08 08 08. Nejspíš se vám bude hodit.

Naštěstí se i u nás najdou lidé, kteří si takové jednání nenechávají líbit. Díky nim pak existují příběhy se šťastným koncem inspirující ostatní: „Reklamaci mi zamítli. Prý protože na obuvi nebyla shledána žádná výrobní ani materiálová vada. Obrátila jsem se proto na soudního znalce, který mi vyhotovil posudek a domluvil právníka. Ten mi pak pomohl odstoupit od smlouvy. Trvalo to asi tři čtvrtě roku, ale peníze mám zpět. Jiná šance není,“ popisuje svou story na stránkách SOS Lenka. „Prodejce to nakonec stálo místo 2000 skoro 12000. Navíc jsem předem neplatila ani posudek, ani právníka. Služby jsem uhradila až poté, co přišly peníze od prodejce, takže mě to nic nestálo,“ dodává.

Vojta vyráží do boje zítra. Do akce jdu, vybaven diktafonem a fotoaparátem, s ním.

O výsledku vás budu informovat.

Člověk nepochází z opice, ale z upíra!

2009-10-01T21:28:00.001+01:00

Finmag (červenec 2009)

„Kolik asi bylo slohů, které jsem za své více než desetileté učitelování v jedné základní škole na okraji Neapole přečetl? Nevím, přestal jsem je počítat. Ale nepřestal jsem na ně myslet, protože všechny, ať byly napsané pečlivě, nebo nepořádně, ať byly smutné, nebo veselé, někdy dokonce polemické, mi něco řekly a často i leccos daly,“ vyznává v předmluvě ke knize Já to doufejme ňák zmáknu, o jejíž druhé vydání se před nedávnem postaralo nakladatelství Baobab, Marcello D’Orta.

Italského učitele slohová cvičení jeho studentů zaujala natolik, že z nich koncem minulého století vybral šedesát nejzajímavějších. Výsledek D’Ortovy editorské práce opravdu stojí za to. Krátké příběhy vykreslené bystrým a nekompromisním jazykem dětí totiž vypovídají o současném světě mnohem víc, než by kdy dokázal mnohosvazkový sborník šedesáti prací největších žijících sociologů, ekonomů a environmentalistů opatřený dokonalým citačním aparátem, metodologickým ukotvením a vznešenými latinskými slůvky vysázenými kursivou.

Místo nich je kniha (naštěstí) prošpikovaná humorem. Humorem často nezamýšleným, který nejdříve pobaví, ale po čase vám z něj naskočí husí kůže. Mohl bych se tady marně pokoušet o všemožné analýzy, ale tentokrát rád, a s pocitem, že bych to lépe neřekl, nechám mluvit studenty prvního stupně základní školy.

Mezi témata, jež se v dětských pracích objevují nejčastěji, patří chudoba, hlad a bída – peníze totiž v hlavách neapolských žáčků fungují jako zásadní nástroj diferenciace. Nejinak je tomu ve slohu, jehož zadání znělo: Učitel vám vykládal o Švýcarsku. Dovedli byste shrnout nejdůležitější body jeho výkladu?

Švýcarsko je malá země v Evropě, která sousedí se Švýcarskem, Itálií, Německem a Rakouskem. Je tam hodně jezer a hodně hor, ale moře ve Švýcarsku nemaj, hlavně ne v Bernu.
Švýcarsko prodává zbraně do celýho světa, protože aby na něj vyzráli, ale sami nevedou ani jednu malinkatou válku.
Za ty peníze stavěj banky. Ale ne dobrý banky, banky pro zlý lidi, hlavně pro feťáky. Kriminálníci ze Sicílie a z Číny tam dávají peníze, celý miliardy. Příde policie, řekne čí jsou ty peníze, já nevim, stejně ti to neřeknu, vyser se na mě, banka je zavřená.
Ale nebyla zavřená! Byla otevřená!!
Ve Švýcarsku, když dostaneš v Neapoli nádor, v Neapoli umřeš, ale když jedeš do Švýcarska, umřeš pozdějc, nebo zůstaneš naživu. Protože maj moc krásný nemocnice, kobercem kytky, čistý schody, nikde ani jedna krysa. Ale stojí to hrozně peněz, když neděláš levotu, tak se tam nedostaneš.
Stačí to takhle dlouhý?

Dovolím si ještě jednu ukázku. Téma této slohové práce bylo: Hlad ve světě

Hladu je ve světě hodně. Existujou národy, který umírají hlady. Existujou mouchy. Krokodýlové. Pavouci. Hlad. To je Afrika. Ale ani v Indii to není žádná sranda. V Číně, když si neuděláš děti, tak ti zaplatěj.
Hlad se ve světě hemží jako červy, jako žížaly. Existujou národy hrozné bohaté, které ani nevědí, co znamená hlad, ale existuje taky Indie, Afrika a Basilicata /kraj v jižní Itálii/, kde vědí, co znamená hlad!
Svět je příšerný. Země je příšerná. Lidský bytosti jsou příšerný. Svět se chová jako Bohatec a Lazar je Afrika, a taky trochu Peru. Kdysi bylo Peru strašně bohatý, teď ho bolí břicho hlady.
Svět je příšerný, já se to nebojím říct, protože jsem přeceda třídy a některý věci můžu klidně říkat.
Ale tuhle slohovou práci bych rád zakončil slovy: ČLOVĚK NEPOCHÁZÍ Z OPICE, ALE Z UPÍRA!

Každý vzdělaný „dospělák“ zhltne útlou knížečku plnou gramatických chyb a surrealistických obratů za pár desítek minut. Její obsah vám však bude vrtat v hlavě mnohem déle.

Tedy pokud vás neodradí vysoká cena a podobizna Berlusconiho, který „si nechává všechno pro sebe a nikomu nic nedá a jenom natáčí pornofilmy“, na obalu.

Ale snad to nějak zmáknete…

Darwinova cena

2009-10-01T21:27:00.000+01:00

Finmag (srpen 2009)

František Mašek zde před nedávnem psal o nadbytku „roztodivných soutěží a ocenění“ a také o tom, že některé z nich jsou šity na míru „známým firmám“. Naprosto s ním souhlasím. Darwinova trofej je však výjimečná. Stejně jako její vítězové. Posuďte sami:

Od oné slastné chvíle, kdy Gerhard poprvé nastartoval své zbrusu nové Porsche Cayenne, uplynulo jen několik dní. I za tak krátkou dobu si však řidič s velkým SUV skvěle rozuměl, a plynulost cesty tak narušovaly jen časté dopravní zácpy. Nic neobvyklého, chtělo by se říci. Jedna z nich si ale na našeho řidiče připravila nepříjemné překvapení. Kolonu pomalu postupujících vozidel totiž křižoval chráněný železniční přejezd. Zatímco ostatním řidičům zdravý selský rozum našeptal, že není od věci vyčkat s vjezdem do kolejiště, až se na druhé straně vytvoří dostatečná mezera, netrpělivý Gerhard se rozhodl nemeškat.

V tu chvíli zafungoval Murphyho zákon. Než si řidič stačil uvědomit, co se děje, sklapla past. Samozřejmě, že mohl Gerhard dřevěné závory prorazit, jeho Cayenne by pravděpodobně neutrpěl vážnější újmu, řidič však dostal lepší nápad: hbitě vyskočil z vozidla a s mávajícíma rukama nad hlavou se ze všech sil rozběhl proti blížící se lokomotivě. K cestě za záchranou svého miláčka si ale Gerhard bohužel (nebo, řečeno s Darwinem, bohudík) zvolil stejnou kolejnici jako těžkotonážní kolos…

Nutno dodat, že kolegium udělující Darwinovu cenu hodnotí Gerhardův pokus jako částečně úspěšný. Vozidlo totiž utrpělo znatelně menší škodu, než jeho majitel, kterého náraz, následný třicetimetrový let a tvrdý dopad změnily k nepoznání. Veškeré snahy o resuscitaci byly marné.

Podobných příběhů najdete na stránkách www.darwinawar ds.com desítky. O farmáři, který se zachránil před útokem včelího roje tím, že svou hlavu neprodyšně uzavřel do plastového pytle, o knězi, který chtěl překonat rekord v letu na židli nadnášené heliovými balónky, a mnoho jiných veselých historek vyprávěných povětšinou v minulém čase.

V soutěžní sekci máme jedno žhavé želízko v ohni i my – Češi.

Všichni víme, jak se to u nás má se sběrnami druhotných surovin. Jejich provozovatelé se zbytečně neptají a „sázejí na dřevo“, zvláště pokud jde o jakostní slitinu, která se používá na ocelová lana ve výtahových šachtách. Inspirován touto nedocenitelnou informací, rozhodl se jeden z našich spoluobčanů navštívit opuštěnou silážní věž nedaleko Žatce. Psal se 8. březen 2008.

Když se hrdina vsoukal do výtahové šachty, zjistil, že se její horní konec ztrácí v černočerné tmě. V nedohlednu byl i konec tlustého, pevně napnutého lana. Kdyby se v tu chvíli protagonista býval zarazil, nemuselo vzniknout přísloví: „Neštěstí nechodí po šachtách, ale po lidech“. Nestalo se tak.

S rámovou pilou v ruce a naditou peněženkou v mysli pustil se muž do díla. Přeřezat mohutné lano mu trvalo pěkných pár minut. „Ještěže se mi to nesvírá,“ pomyslel si možná, když si otíral pot z čela.

Nesvíralo. Na kladce na druhém konci lana poklidně vyčkávalo mnohatunové závaží.

Jeho let byl téměř neslyšný.

O to hlučnější však byl jeho dopad…

Černá mračna nad Kaesongem

2009-10-01T21:26:00.000+01:00

Finmag (srpen 2009)

Ještě před nedávnem to vypadalo, že sbližování Jižní a Severní Koreje nestojí nic v cestě. Osvícená politika dvou bývalých jihokorejských prezidentů: Kim Dae-junga a jeho nástupce Roh Moo-hyuna, slavila jeden úspěch za druhým. S příchodem nekompromisního Lee Myung-baka však vývoj nabral směr zcela opačný.

První přelomový summit v roce 2000 pootevřel dvířka do té doby zcela zamrzlých vztahů. Hozené rukavice se okamžitě chopily jihokorejské konglomeráty v čele Hyundai. Netrvalo dlouho a v příhraničním severokorejském městě Kaesong vyrostl obří průmyslový komplex zbudovaný silou severokorejských rukou a jihokorejských peněz, který se měl stát vzorovou platformou budoucí konfederace.

Spokojení byli, až na výjimky, všichni zúčastnění. Jihokorejský lid oslavoval otevření hranice, konglomeráty se s ohledem na prachmizernou mzdu vyplácenou Severokorejcům těšily na obrovské zisky a severokorejské elity zase jásaly nad přílivem nedostatkových dolarů. Jediný, kdo se na nic netěšil, byl severokorejský lid. Neměl k tomu jediný důvod.

Plat tisíců pečlivě vyvolených dělníků byl stanoven na 57 amerických dolarů měsíčně, a nedosahoval tak ani pěti procent jihokorejského průměru. Podle neoficiálních informací si navíc severokorejský režim ponechával až 50 dolarů z platu každého dělníka. Od slavnostního zahájení výroby v prosinci 2004 byla sice mzda několikrát navýšena až na současných 75 dolarů měsíčně, pokaždé z toho primárně profitoval Kim a jeho garnitura.

První problémy se objevily až s nástupem současného prezidenta Lee Myung-baka, shodou okolností bývalého vysoce postaveného zaměstnance Hyundai. Ten sice stavěl ekonomické priority nadevše ostatní, zároveň však tvrdě odmítal tradiční severokorejskou vyděračskou taktiku. Netřeba proto dlouho polemizovat nad tím, jak se prezident s přezdívkou Buldozer zachoval, když mu severokorejští vyjednavači letos na jaře přetlumočili nové podmínky, za nichž měl Kaesong, smlouva nesmlouva, dále fungovat. Podle nich měly mzdy 40 tisíc dělníků okamžitě vzrůst na 300 dolarů měsíčně s tím, že ročně místo současných 5 procent porostou o 11 procent. Zároveň se změnily i podmínky pronájmu – režim najednou za svou ochotu poskytnout půdu a levnou pracovní sílu (energii, telefonické spojení a veškeré know-how a technologie samozřejmě dodala Jižní Korea) požadoval půl miliardy dolarů.

Veškeré požadavky Severokorejců druhá strana okamžitě odmítla. Již tak bouřlivé vody dále rozčeřilo zatčení jednoho ze 109 jihokorejských pracovníků v komplexu. Muž údajně kritizoval severokorejský režim a přemlouval k emigraci jednu ze severokorejských dělnic. Následovala oficiální nóta deklarující, že pokud Jih požadavky nepřijme, všech 106 zaintereso vaných společností bude z Kaesongu okamžitě vykázáno.

Od uvěznění jihokorejského vedoucího uplynulo 120 dní, nukleární exploze, zajetí jihokorejské rybářské lodi a několik testů balistických raket. Kaesong sice nadále chrlí nenáročné výrobky s vysokou přidanou hodnotou, o jeho budoucnosti však rozhodnuto není.

„Protože Kaesong leží na našem území, je unilaterální změna smlouvy zcela legitimní. Dosud jsme vůči jihokorejskému režimu volili jen vstřícná slova, pokud však naše požadavky nedojdou naplnění, nezbude nám než komplex uzavřít. Bude to však Jižní Korea, která si na svých bedrech ponese stigma viníka,“ nechal se 18. července slyšet režim.

K ukončení projektu však s největší pravděpodobností nedojde. Je příliš cenný pro všechny. KLDR zmítaná nástupnickými problémy jde pravděpodobně o vybudování co nejvýhodnější vyjednávací pozice, Jihu zase o zachování co maximální rentability. Výsledkem tak bude kompromisní řešení kdesi uprostřed.

Spokojení pak zase budou všichni. Tedy až na obyčejné Severokorejce.

Ti se podle známého experta na Severní Koreu Andreje Lankova již nyní dělí na dvě nerovnoměrné skupiny. Tu, která shání obživu nelegálně na černém trhu, a tu, jež umírá hlady.

Kolaterální čtení

2009-10-01T21:25:00.000+01:00

Finmag (srpen 2009)

Ivan Adamovič před nedávnem věnoval svůj Knižní čtvrtek orwellovskému přešlapu největšího internetového knihkupectví Amazon.com. Podobné přešlapy gigantů ale není nutné vnímat jen jako absolutní zlo. Jejich nezamýšleným důsledkem je totiž vzrůst zájmu o alternativní a mnohdy zajímavější projekty. Jedním takovým je server betterworldbooks.com.

Better World Books se na rozdíl od Amazonu zaměřuje primárně na prodej použitých knih (nové ale můžete zakoupit také). To je sice chvályhodné, ale stále nic extra. Podobných více či méně úspěšných obchodů přece najdete na síti přehršel. Rozdíl mezi Better World Books a zbytkem knihkupeckého světa je v tom, že ze zisků z prodeje BWB financuje boj s negramotností.

Jde tedy o klasický příklad sociálního podnikání – podnikání, jehož primárním cílem není uspokojení potřeb majitelů ale provozování sociálně prospěšných aktivit. Ty nejsou, jako ve většině případů, dotovány z peněz daňových poplatníků či dárcovských příspěvků, ale prostředků získaných v rámci klasického tržního systému. Takový kapitalismus s lidskou tváří, chtělo by se říci.

Od roku 2002, kdy projekt vznikl, se společnosti podařilo v partnerství s více než 1800 americkými a kanadskými kampusy a 1400 knihovnami znovu zapojit do oběhu na 25 milionů knih. Zároveň s tím BWB zachránilo na 13 tisíc tun knih odsouzených k bolestivé smrti v recyklačních centrech. Jejich internetovým prodejem společnost vydělala 6,5 milionu dolarů.

Třetinu ze sumy BWB věnovalo neziskovým organizacím bojujícím s dětskou negramotností v Africe, další miliony pak pomáhají zvyšovat čtenářské dovednosti doma ve Spojených státech, kde má podle údajů National Assessment of Adult Literacy „nižší než základní čtecí schopnosti“ na 30 milionů dospělých. Tisíce tun knih navíc BWB zdarma (sama si hradí náklady na přepravu) rozeslala do chudých oblastí celého světa.

Pokud se na stránkách BWB rozhodnete nakupovat, narazíte kromě sociálního přesahu i na řadu dalších výhod (třeba v porovnání s Amazonem): můžete zde platit pomocí PayPalu, který monopolistický Amazon ignoruje, a potěší také nízké poštovné – za dopravu do kteréhokoliv koutu světa zaplatíte jen 3,97 dolaru. Enviromentalisty zase potěší důraz kladený na ochranu životního prostředí – BWB spolupracuje s offsetovým projektem carbonfund.org, takže vaše objednávky za sebou nezanechávají žádnou uhlíkovou stopu.

Není-li vám lhostejný osud budoucích afrických generací, nebo tupost amerických mas (jedno z nejsledovanějších videí na YouTube, vřele doporučuji), neváhejte a kupujte.

S každou další knihou, kterou přečte, totiž nevzděláváte jen sami sebe, ale kolaterálně i svět kolem vás.

Zelené odpustky

2009-10-01T21:23:00.000+01:00

Finmag (srpen 2009)

Každý, kdo dnes není zelený od podlahy až po strop, je a) Rudolf Hess, b) Lavrentij Pavlovič Berija, c) Alžběta Báthoryová, d) všichni předchozí dohromady. D je správně. Naše postmoderní oteplená éra se nese ve znamení názorové plurality a obdivu k alternativnímu, přijde-li však řeč na uhlíkovou stopu, je zle. Kdo si ji nehlídá, zaslouží v lepším případě provaz, v tom horším pomalou trýznivou smrt na bio-bambusové plantáži.

O tom, že na planetárním pocitu viny, který v nás denně pěstují média a ekologičtí aktivisté, lze vybudovat hvězdnou kariéru a vydělat slušné peníze, už bylo popsáno hodně recyklovaného papíru, stejně jako o tom, že nejhlubší uhlíkovou stopu má končetina Ala Gora. Následující příběh o „zelených odpustkách“ je už ale opravdu příliš silná káva, jakkoliv „fértrejdově“ na první pohled vypadá.

O projektu Carbonfund.org jsem se poprvé dozvěděl, když jsem připravoval svůj poslední příspěvek o alternativním knihkupeckém domě. BetterWorldBo oks.com totiž každému kupujícímu slibuje, že k němu dorazí „karbonově neutrální zásilka“- tedy zásilka s nulovou uhlíkovou stopou v zádech.

Vždyť to není možné, napadlo mě okamžitě. Objednanou knihu mi přeci nedoveze ani obojživelný cyklista, ani David Copperfield, ale pocestuje po (notně zjednodušené) ose: automobil, přepravní pás, loď, přepravní pás a na závěr ještě jednou automobil, a každý z těchto dopravních prostředků z logiky věci potřebuje „z něčeho žít“. Proklikl jsem proto na stránky Carbonfund.org, abych se dozvěděl, jak se věci mají.

Informace o vynálezu převratného bezestopého teleportu jsem na webu bohužel nenalezl. Zato jsem našel tuny klasické zelené propagandy završené vpravdě geniálním projektem „karbonových protiúčtů“, které jsou v současnosti „jediným spolehlivým řešením vedoucím k vymazání uhlíkové stopy“ a následnému nirvanickému vyvanutí. Nejde přitom o nic jiného, než o věrnou repliku středověkého odpustkového systému.

A jak to celé funguje?

Na stránkách Carbonfundu si pomocí speciální kalkulačky spočítáte, kolik že tun oxidu uhličitého ročně vypustíte do vzduchu. Zelení kněží moc dobře vědí, že pocit viny mohou mít jak firmy, tak i jednotlivci, proto je vše náležitě diverzifikováno. Jakmile své břemeno naklikáte, stránka vám každou vaší tunu vypuštěnou do atmosféry vynásobí deseti a za výsledek přidá USD. Hotovo dvacet.

Pak už stačí jen vybrat způsob platby, spokojeně si oddechnout a hurá na letiště provětrat nového Gulfstreama G650. Vaše uhlíková stopa je přece nulová, tak co má být.

Příjemci odpustků slibují, že za odeslané peníze realizují celou řadu projektů redukujících ekologickou zátěž matičky Země. Vybrat si můžete z výstavby elektráren na obnovitelné zdroje, reforestace či propagace energetické úspornosti. Co k tomu dodat, že?!

V jednoduchosti je krása. Ale i krása může být primitivní…

Zatímco se hrdě pyšníme tím, že žijeme ve světě bez víry, vyvázáni z tradic a všemožných tlaků, které nám, nespoutaným Prométheům, dříve svazovala křídla, budujeme si kolem sebe novou dogmatickou víru, která nás vrhá o pět století zpět, do doby, kdy stačilo pár grošů, dva zdrávasy a tři otčenáše a bylo po starostech.

Závěrem přiložím ještě jednu perličku. Pod záložkou Carbon Calculator na stránce nenajdete jen rozdělení na jedince a firmy. Kromě nich je zde i třetí položka: svatby! Církevní paralela tak nabývá obludných rozměrů. „Vaše svatba je oslavou vašeho budoucího soužití, proč proto zároveň s tím neoslavit také budoucnost planety,“ píší autoři webu.

Pozvete-li 60 hostů, z nichž tři přiletí, a zbytek přicestuje osobními auty, a připočtete-li jednu noc hotelového ubytování, ztěžkne vaše svědomí o osm tun oxidu uhličitého.

Nebojte! Nic není ztraceno, vykoupit se můžete za 80 USD.

Vše v souladu s krédem: Reduce what you can, offset what you can’t…

P.S: Doma mám tři odpadkové koše, biologický odpad vynáším na kompost, do práce jezdím vlakem a sebestředný páprda na Hradě mě naplňuje posvátným odporem. Čeho je ale moc, toho je příliš.

Přežijeme povstání zombie?

2009-10-01T21:22:00.000+01:00

Finmag (září 2009)

Pomocí matematických modelů lze zkoumat celou řadu vznešených dějů, procesů či stavů: Malthusiánův model predikuje růst populace, Model racionálního chování spotřebitele zase pomáhá Teorii všeobecné rovnováhy prokázat existenci Paretova optima. Novodobí modeláři ale rozhodně nejsou jen smečkou „algebraických sucharů“, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tedy alespoň ti působící na kanadských univerzitách v Ottawě a Carletonu.

Tamější učené mozky vedené profesorem Robertem Smithem totiž nedávno publikovaly akademickou práci s akademicky dlouhým názvem zato velmi neakademickým obsahem: When Zombies Attack! – Mathematical Modelling of an Outbreak of Zombie Infection (k dispozici je pouze html verze, originální pdf hlásí problém při stahování).

Hraví vědci se v ní pokoušejí zodpovědět palčivou otázku trápící lidské pokolení od chvíle, kdy nespokojený zemědělec Kain ubil svého bratříčka Ábela,čímž mimovolně obohatil jazyk o slůvko mrtvola. Otázku zda lidské pokolení přežije noc oživlých mrtvol, povstání zombie, brutální a nekompromisní atak našich předků, kteří neprozíravě ignorovali výzvy Spolku přátel žehu a rozhodli se pro klasický pohřeb do země.

Jako nejvhodnější nástroj analýzy akademici zvolili již zmíněné matematické modelování. Informace pak čerpali z populárních béčkových hororů, v nichž se to bojechtivými zombíky s neukojitelným apetitem po předlouhém dlení (či spíše tlení) přímo hemží. Nechme ale raději mluvit kanadské vědce samotné.

„V díle nastiňujeme základní model budoucího povstání zombie, v němž se nákaza šíří mezi živými v podobě infekce. Výsledek souboje mezi lidmi a zombie pak nacházíme pomocí numerického řešení. Následně se věnujeme zušlechtění modelu implementací latentního stádia zombifikace. Pracujeme tak i s obdobím mezi infikací jedince mutaci vyvolávajícím virem a jeho finální přeměnou v oživlého neživého. Další proměnnou, se kterou model pracuje, je snaha lidského pokolení zabránit šíření infekce. Máme na mysli různá karanténní opatření a spěšné hledání protilátky zabraňující mutaci. V závěru pak implementujeme i vliv náhlého snížení počtu zombie nevyvolaného lidskou aktivitou a vymezujeme podmínky, za kterých k němu může dojít.“ píši vědci v abstraktu k dílu.

A k čemu vědci došli?

Matematické modelování prokázalo, že den posledního soudu, apokalypsu nezombického veškerenstva, odvrátí jen rychlý agresivní protiútok lidského rodu, což velmi pěkně ilustruje zombická rovnice, s níž se můžete seznámit v pravém sloupci vedle tohoto textu.

„Karanténa či hledání léku by sice mohlo být úspěšné, mnohem účinnější však bude, pokud na nemrtvé udeříme tvrdě a opakovaně (v anglickém originále to hit hard and hit often),“píše se v závěru stati.

Obecně vzato jsou však šance lidí na porážku mutantů prachbídné.

Každý z nás by se proto měl připravit na nejhorší: vykopat si vlastní protizombický kryt a předzásobit se motorovou pilou, benzínem a pro jistotu i náhradním řetězem, kterýžto se má tendenci tupit, pokud s ním řežete vícero nemrtvých končetin najednou.

Ze všeho nejdůležitější však je jednoznačné upřednostnění kremace před všemi tradičními metodami, jež by se mělo stát prioritou všech světových vlád.

Prevence je totiž základ.

Mayday May Day!

2009-10-01T21:21:00.000+01:00

Finmag (září 2009)

Zatímco u nás v postkomunistické České republice slavíme Svátek práce 1. máje, abychom uctili stávku amerických dělníků z 1886 za osmihodinovou pracovní dobu, ve Spojených státech Labor Day proběhl tento týden. Američané totiž Svátek práce slaví každé první zářijové pondělí na počest úspěšného boje kanadských odborářů. Svět je zkrátka plný paradoxů.

To ale není zdaleka vše.

Ony se totiž od roku 1887 v USA slavily Svátky práce hned dva. První na počest kanadských odborářů a druhý připomínající chicagské události z roku 1886. Oba samozřejmě neoficiálně. Proč tedy nakonec Kongres v roce 1894 jako oficiální Svátek práce uzákonil ten komemorující dění v sousední zemi? Za vše mohou politické tahanice.

Po brutálním potlačení další velké americké stávky z konce předminulého století – slavné Pullman strike, v níž se proti sobě postavili odbory a mocní „železniční kapitalisté“, totiž administrativa tehdejšího prezidenta Grovera Clevelanda zoufale hledala cestu, jak co nejrychleji a s co nejmenší námahou znovuzískat pošramocenou přízeň veřejnosti. Když tu kohosi napadlo, že by nebylo od věci obdarovat rozčílené odboráře nějakým tím „svatým dnem“. Odborářský vlk by se tak alespoň na čas nažral a zákoník práce zůstal celý…

Logicky přišla řeč na 1. květen. Jakmile se ale politici sesedli okolo kulatého stolu, aby celou věc probrali, zjistili, že to není to pravé ořechové. Každý rok by se totiž museli potýkat se zástupy nespokojených soustružníků, jimž by stačilo špitnout do upracovaných oušek slůvko o krutém osudu jejich bratří z roku 1886, a hněv a frustrace by vykonaly své. Inu, pohodlní nejsou jen politikové čeští. Právě proto nakonec Kongres za americký Svátek práce v rekordně krátkém čase uzákonil první zářijové pondělí. Přeci jen, do Kanady je to dále než do Chicaga. Kanadsko-americká vzájemnost navíc tehdy zdaleka nedosahovala takových kvalit jako dnes.

Pro úplnost dodejme, že ani lid, ani demokratičtí spolustraníci Clevelandovy snahy příliš neocenili. Když se prezident v roce 1896 pokusil o znovuzvolení, nedostal se přes ani nominační kongres (který se shodou okolností nekonal nikde jinde než v Chicagu). Jeho kandidatura nebyla schválena právě pro jeho postoje během a po skončení Pullmanovy stávky.

Kdyby se Cleveland byl býval zachoval jinak, mohl být jediným americkým prezidentem, který kdy v Bílém domě odsloužil tři funkční období (FDR byl zvolen čtyřikrát, zemřel ale krátce po začátku čtvrtého volebního období). Takhle po něm zbyly jen dvě čtyřletky a jeden nepovedený Svátek práce, který si dnes Američané připomínají jen jako symbol končícího se léta a především začátku nové sezóny Národní ligy amerického fotbalu.

A co se stalo s Prvním májem?

Ten se ve Spojených státech díky prezidentu-generálovi Dwightu D. Eisenhowerovi také oděl do svátečního. S prací má však společného pramálo. Zarytý bojovník proti komunismu Ike ho totiž na protest proti ideologizaci prvního máje za Železnou oponou vyhlásil Dnem loajality. Američané si během něho každoročně připomínají svou oddanost americkým ideálům, hodnotám a tradici.

A máme tu další paradox…

Proč si (proboha) Američané vybrali pro oslavu amerikánství právě datum, kdy všechny americké hodnoty dostaly povážlivě na frak?

Stávku amerických dělníků z roku 1886 si přeci svět nepřipomíná jen proto, že během ní američtí policisté postříleli na padesát svých krajanů-civilistů odhodlaných bojovat za uzákonění „prává na rozumnou pracovní dobu“, ale také kvůli „monstrprocesu“, který ji následoval. Během něho bylo k smrti odsouzeno sedm z osmi obžalovaných amerických odborářů-anarchistů za to, že nezabránili (sic!) vhození bomby, jež masakr odstartovala, mezi policisty. Žalobce, který pro nedostatek důkazů nedokázal určit přímého viníka, se totiž rozhodl aplikovat princip kolektivní viny. Zkrátka: Padni, komu padni!

Horší den pro vyvěšení americké vlajky byste v kalendáři opravdu hledali jen těžko…

Předvolební noční můra

2009-10-01T21:19:00.001+01:00

Finmag (září 2009)

Buďte ostražití, v temných koutech světa jsou věci starší a horší než skřeti (Gandalf Šedý).

Časy, kdy měl každý vládce svého dvorního šaška, patří minulosti. Králové vymřeli a na jejich místo nastoupili muži z lidu – demokraté. I nová rasa vládců však rychle pochopila, že bez šašků to zkrátka nepůjde. Jenže kdysi oblíbená instituce dvorního klaunovství si mezitím si vysloužila stigma aristokratického přežitku. Dovedete si představit větší plýtvání penězi, než kdyby si ta či ona politická strana kromě svého komického ansámblu vydržovala ještě dvorního šášu? Jen těžko… Proto se hitem současnosti stal klauní outsourcing. Účty posíláme do Indie, IT řeší na Filipínách a marketing v Anglii. Tak proč si neoutsourcovat také nějakého toho šaška, řekli si politikové.

Když jsem si předevčírem těsně před usnutím přečetl, jak námluvy stran a komediantů dopadly, rozesmál jsem se na plné kolo. Vrána k vráně sedá… dál už to jistě znáte. Kdybych byl věděl, že mě hvězdy hudebního nebe zanedlouho navštíví, asi bych reagoval jinak.

…

Všechno začalo krátce potom, co jsem zavřel oči. Obrysy nábytku v ložnici se pomalu rozplynuly a já si uvědomil, že stojím na kraji hlubokého lesa. Nejdřív mě napadlo, že by to mohl být Fangorn, bájný les z pera J. R. R. Tolkiena obývaný enty. Nastavil jsem se proto na entštinu, pomalou, rezonantní, opakující se a vskutku rozvláčnou řeč tvarovanou z rozmanitých vokálových odstínů, jak ji popisuje Tolkien, a začal jsem odříkávat předlouhé entí dobrý den. Ještě jsem nebyl ani na konci slůvka dobrý, když tu zpoza vysokého trsu trávy vyskočil zakrslý skřet Michal David s kapelou a za všech sil zapištěl:

Pijeme kolu, pijeme kolu…

Rychle jsem pochopil, že dnes v noci jsem se do Středozemě nepodíval. V domnění, že pokud něco neudělám, musejí mi co chvíli prasknout bubínky, jsem zatnul zuby a zakvílel gibsonovské: svóóóbóóódu! Třemi skoky jsem se ocitl u skřetího frontmana, vytrhl mu jeho hybrid kláves a kytary a rozrazil ho vejpůl o Davidovu pleš. Podobný osud pak stihl i zbytek kapely. Už už jsem si myslel, že mám vyhráno, jenže ten dadaistický pohrobek z posledních sil zaskřehotal:

Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít….

Než bys řekl Rath, vyřítil se zpoza statného dubu další chlupatý patvor. Chvíli mi trvalo, než jsem poznal, že to není Bilbo Pytlík, ale Pavel Vítek s oranžovou šálou a kokršpanělím pohledem. Mám rád vůni tvý kůže, hřej, když můžeš mě hřát, zakdákal jak slípka natahovaná na skřipec. Víc toho naštěstí nestihl. Začal jsem se totiž dostávat do tempa.

Odnesli to jak Kabáti, tak Jožo z Elánu i s celou Kerndlovic famílií… Jeden za druhým. Připadal jsem si jako počítačové arkádě. Nejdéle vydržela Katka Brožová. Čtyři vrstvy sádrového make-upu kladly větší odpor než mithrilová helmice.

Každá správná hra má na konci úrovně finálního bose – megapříšeru. Tím mým byl zpívající učitel-kulturista Martin Maxa. Ty máš svaly, já mám čáry, dodal jsem si odvahu před bojem. Teprve potom jsem si všiml, že se Maxovi na vytahaných lalůčcích houpou dvě třešničky. Zdroj té nejhorší magie, jakou kdy lidstvo stvořilo. Dostal jsem strach… Věděl jsem, že jeho zaklínadla budou černější než noc z 26. na 27. června 1950. Mrazivější pot mi po zádech ještě netekl. Když neuspěla ona, jak můžu já?

Maxa se jen pousmál, složil ruce na prsou a ležérně pohodil hlavou. Poslední, co si pamatuju, než mě tlaková vlna srazila k zemi, bylo jeho nasládlé:

C'est la vie…

Když včera páni politikové předčasnou volební taškařici definitivě zrušili, spadl, mi na rozdíl od jiných, balvan ze srdce. Dalšího půl roku mě snad žádný podobný noční trip nečeká. Dvě platíčka umrtvujícího Rohypnolu ale raději nechávám v pohotovostní poloze na nočním stolku. Kdo ví, jak to všechno bude…

Když žárovky promluví

2009-10-01T21:16:00.001+01:00

Finmag (září 2009)

Ačkoliv je současný svět protkaný internetovou pavučinou tak malý jako ještě nikdy předtím, stále na něm najdeme řadu černých míst. Jedno z nich leží přímo v srdci makroekonomických statistik: Jak věrohodně měřit hrubý domácí produkt států jako Severní Korea, Somálsko, Barma nebo Demokratická republika Kongo, které žádná agregovaná data nepublikují, nebo jimi záměrně manipulují?

Podle vědců působících na Brownově univerzitě, jedné z osmi amerických vzdělávacích institucí sdružených do Ivy League, se odpověď na tuto otázku skrývá tam, kde by ji hledal jen málokdo, ve hvězdách. Přesněji řečeno v nočním satelitním snímkování a následném porovnání intenzity záření v různých časových bodech.

Alternativní proxies

Ekonomové John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard svým výzkumem, jehož výsledky shrnují v práci Measuring Economic Growth From Outer Space, navazují na dlouhou tradici hledání rozličných pomůcek (proxies), které pomáhají měřit HDP tam, kde tradiční metody selhávají.

Jmenujme například pokus Mezinárodního měnového fondu měřit růst HDP Jamajky ze změn ve spotřebě elektrické energie. Díky němu dnes víme, že zatímco oficiálně naměřený růst HDP činil pouhých 0,3 % ročně, skutečný výkon ekonomiky rostl každým rokem o2,7 %. Rozdíl mezi naměřenými hodnotami pak pomohl MMF vysvětlit, jak to, že mezi lety 1980 a 2004 rostlo jamajské HDP jen o 1,6 procenta, když investice za sledované období narostly z 15 % procent na 33 % hrubého domácího produktu. Na vině byl prudký rozvoj stínové (šedé) ekonomiky, který oficiální vládní nástroje, na rozdíl od účtů energetiků, zachytit nemohly.

Neméně zajímavý, i když jistě méně validní, je také pokus Davida F. Gooda měřit ekonomický výkon 22 regionů habsburského mocnářství mezi lezy 1870–1910 množstvím odeslaných dopisů, nebo snaha Richarda H. Steckela a Jerome C. Rosea určit životní úroveň a míru sociální nerovnosti za poslední dvě tisíciletí pomocí analýzy kosterních nálezů.

Je satelitní snímkování validní?

Vraťme se ale zpět ke snímkování noční krajiny. Mají rozsvícená okna či silnější žárovky v lampách pouličního osvětlení vůbec něco společného s ekonomickým rozvojem dané oblasti? I zde je validita výzkumu, tedy požadavek smysluplného vztahu mezi stanoveným cílem výzkumu a skutečně dosaženými výsledky, na první pohled značně problematická.

Vědci z Brownovy univerzity však argumentují logicky: „Nepopíráme, že intenzita světelného záření podléhá řadě vnějších vlivů, ani že její měření není zcela přesné, přesto se domníváme, že je lepší pracovat alespoň s nějakými daty pocházejícími z neutrálních zdrojů, než se žádnými,“ dočteme se ve výzkumné práci.

Satelitní snímkování pak vědci vidí také jako vhodný korekční doplněk ke stávajícím metodám (nejrozšířenější jsou produkční, výdajová a důchodková). „Protože zatím nemáme bezchybný měřící nástroj pro výpočet HDP, je lepší pracovat s více nedokonalými měřeními než jedním, zvláště pokud spolu odchylky jednotlivých nástrojů nekorelují,“ dodávají.

John Vernon Henderson, David N. Weil a Adam Storeygard dalé představují další výhody jejich postupu: je možné ho aplikovat na jakoukoliv geografickou jednotku – můžeme tedy měřit jak HDP velkých států, tak i mnohem menších jednotek, jako jsou kraje či městské oblasti, pro něž jakákoliv data velmi často chybí; satelitní snímky jsou navíc k dispozici mnohem častěji než klasické statistiky a jejich vyhodnocování je mnohem rychlejší, dokážou proto mnohem dříve zareagovat na aktuální vývoj. Z nich akademici zmiňují například objevení nerostných surovin v dané lokalitě či občanské nepokoje.

Jako houby po dešti

Dalším zajímavým přínosem této metody je prokázání korelace mezi zvýšenou produkcí zemědělských oblastí zapříčiněnou prudkým zvýšením srážek a následným rozvojem měst. Zatímco dosud se předpokládalo, že vyšší úroda snižuje migraci do měst a tím zpomaluje jejich rozvoj, studie prokázala, že ve třech letech následujících po roce s nebývale vysokým srážkovým úhrnem dochází ve městech k intenzivnímu nárůstu světelného záření (až o 14 % během druhého roku).

Vědci to vysvětlují ochotou farmářů utrácet nadstandardní zisky za „urbánní produkty“ zemědělskými stroji a hnojivy počínaje a alkoholem konče (analýze bylo podrobeno celkem 541 afrických měst a k nim náležících venkovských oblastí v 18 afrických státech po dobu devíti let). Vyšší úroda tedy nejspíše zpomaluje urbanizaci (není však možné vyloučit, že je vyšší záření způsobeno lidmi, kteří „chytí šanci za pačesy“ a rozhodnou se nechat svá pole ladem věnovat se například prodeji hnojiv), samotné HDP dané oblasti ale zvyšuje.

Barmská fantasmagorie

A jak dopadlo samotné měření „hrubého světelného produktu“? Studie se zaměřila na 36 nejchudších zemí planety, u nichž porovnávala intenzitu záření z let 1992 a 1993 s tou v letech 2002 a 2003.

Zatímco v Demokratické republice Kongo HDP podle Světové banky ročně klesalo o 2,6 %, informace ze satelitů hovoří o 2,5% ročním nárůstu. Podobně pozitivní korekce se dočkal také Surinam a Papua Nová Guinea. Opačně pochodily například Súdán a Mozambik. Nejhůře však dopadla barmská vojenská junta. Zatímco Světová banka operuje s čísly převzatými od prokádrovaných barmských statistiků vykazujícími roční růst 8,6 %, satelity ukazují jen 3,4% roční zvýšení.

Právě ve verifikaci podobně nadsazených růstových hodnot u autoritativních či totalitních režimů, pro něž je jakákoliv statistika dobrá, jen pokud ukazuje „ty správné“ výsledky, je pravděpodobně možné nalézt největší přínos této nové metody. Zajímavá jsou však i aktuální zjištění na subnacionální úrovni.

Jaksi „pro zajímavost“ práce obsahuje také dvojici srovnávacích fotografií východní Evropy z let 1992 a 2002 (více obrázek napravo). Již na první pohled je z nich patrné, kteréže státy se za posledních deset lety vydaly správných směrem. Zatímco v Moldávii a na Ukrajině se svítí výrazně méně, Polsko, Maďarsko a Rumunsko se doslova rozzářily.

Kimovi králičí mastodonti

2009-10-01T21:15:00.000+01:00

Finmag (září 2009)

Karl Szmolinsky, východoněmecký penzista a vášnivý chovatel z městečka Eberswalde nedaleko Berlína, ví o králičích potřebách první poslední. A tak se není co divit, že jeho ušáci dorůstají opravdu olbřímích rozměrů. Robert – chlupatý král králů, s nímž chovatel vyhrál soutěž o největšího králíka Německa, vážil úctyhodných deset a půl kilogramu a vzrůstem předčil nejednoho psího mazlíčka.

Když si spokojený penzista odnášel v únoru roku 2007 roku pohár pro vítěze, on ani jeho chráněnec netušili, kam až se zpráva o mistrových pěstitelských kvalitách donese. Teorie chaosu zafungovala na sto procent. Obrázky zubatého monstra se rozletěly i do těch nejzapadlejších končin světa.

Tajemný host

Netrvalo dlouho a před Szmolinskeho chovnou stanicí zastavila černá opancéřovaná limuzína, z níž vystoupil pečlivě ustrojený muž s ostrými asijskými rysy. O králičí mastodonty projevili zájem špičky severokorejského komunistického režimu, který se dlouhodobě potýká s nedostatkem základních potravin, obzvláště těch bohatých na proteiny a tuky. Podle údajů Amnesty International činí denní příděl potravin z veřejné distribuční sítě, na níž je závislých 70 procent populace, naprosto nedostatečných 300 gramů na osobu na den. Jakékoliv maso je samozřejmě obrovskou vzácností. Jedinou šancí pro městské rodiny tak bývá nebezpečný a předražený černý trh. A právě to by měli obří králíci změnit.

Nabídka, která se neodmítá

Severokorejský diplomat Szmolinskeho požádal, zda by byl ochoten prodat totalitní diktatuře několik svých zubatých monster, jež by se staly základem nové chovné stanice. Pro Karla Szmolinskeho to byla nabídka, která se neodmítá. „Z každého králíka je možné získat až sedm kilogramů kvalitního masa, které pomohou nasytit hladovějící národ,“ pochlubil se pyšný chovatel novinářům přijíždějícím k farmě z celého světa.

Szmolinsky, jemuž mimo chovatelských kvalit nechybí ani ty lidské, se rozhodl vyslancům hladovějící země výrazně slevit. „Zatímco obyčejným zákazníkům prodávám králíky za 200 až 250 euro, pro Severokorejce budou k mání jen za 80 euro,“ přiznal Szmolinsky. „Doposud jsme se dohodli na prodeji 12 králíků – osmi samiček a čtyř samců. Navíc se do Severní Koreje chystám osobně, abych tamním chovatelům pomohl s výstavbou stanice. Pokud půjde vše podle plánu a zvířata budou řádně krmena, mohlo by do roka přijít na svět až 60 potomků,“ informoval novináře německý optimista. Pro chovatele bude výlet do Pchjongjangu vůbec první cestou do zahraniční v životě.

Co bude dnes k večeři?

Králíky přitom Kim Čong-ilův režim podporuje teprve krátce. Ke změně „chovatelské politiky“ ho přiměla až nedávno publikovaná vědecká zpráva. Severokorejský výzkumný tým v jejím závěru konstatuje, že právě ušáci jsou „nejekonomičtějšími chovnými zvířaty nenáročnými na stravu zato velmi výživnými.“

Mimo Korejců projevili zájem také chovatelé z Číny. „Produkci zvyšovat nehodlám, vykrmení takového desetikilového králíka je drahé a časově náročně,“ odmítl rezolutně další spolupráci Karl.

Otázkou zůstává, kde sežene Kim obrovské množství krmiva, které mastodonti denně spucují, stejně jako jestli se králíci skutečně dostanou mezi podvyživený lid, nebo skončí na talířích místních pohlavárů. Jedno je jisté, Kim má nejraději humry.

Kup si dům, dostaneš ženu zdarma

2009-10-01T21:13:00.000+01:00

Finmag (září 2009)

Stará židovská anekdota praví, že moderní společnost stojí na třech základních idejích, jejichž autory jsou Karel Marx, Sigmund Freud a Albert Einstein.

Marx prý kdysi řekl Freudovi: „Všechno se točí okolo peněz.“ Slavný psychoanalytik mu na to opáčil: „Mýlíte se, Karle, svět se netočí okolo peněž nýbrž okolo sexu“. I rozpoutala se zuřivá hádka. Argument stíhal argument, ale ti dva se ne a ne dohodnout. Znesvářené kohouty nakonec roztrhl až „třetí vzadu“, Albert Einstein: „Pánové, nehádejte se, je to zbytečné. Pravdu máte oba. Všechno na světě je totiž relativní.“

Kdykoliv přijde řeč na dění v Číně, platí moudrá slova Alberta „Singlšutra“ dvojnásob. Přesto nelze zapomínat ani na peníze, ani na sex.

Čínské hospodářství je na tom v porovnání se zbytkem světa dobře. Alespoň to hlásají místní statistikové. Přesto se Číně krize nevyhnula. Svědčí o tom i razantní pokles poptávky po luxusních nemovitostech v centrech velkých měst probíhající od začátku letošního roku. Tak jako v České republice na ni doplácejí především velcí developeři, jejichž zisky jsou měsíc od měsíce nižší. Problémy však mají i ti lokální.

Ekonomická krize však zdaleka není to jediné, co nelidnatější zemi světa trápí. Čína totiž zároveň bojuje i s krizí demografickou. Nedávno zveřejněný vládní výzkum jen potvrdil co, se o zemi šušká již dlouho: Čínu trápí nejen rychle stárnoucí populace, ale především obrovský nepoměr mezi muži a ženami. Podle odhadů David M. Kennedy Center for International Studies jich bude v zemi v roce 2020 o 35 milionů více než dívek. Mohou zato především tzv. selektivní potraty, při nichž jsou ženám z těla odebírány sociálně neperspektivní, tj. femininní zárodky. Ty vedly až k tomu, že se změnil poměr mezi pohlavími novorozenců z přirozených 105–6 chlapců na 100 dívek až na současných 113 chlapců na každých 100 narozených dívek.

V Číně se tak každý rok rodí o 13 procent mužů více!

Jakmile tyto generace plonkových chlapců dospějí, což se děje právě teď, nastává mezi nimi urputný boj o ženské protějšky. Zatímco bohatá a co do počtu obyvatel mnohem menší Jižní Korea, kterou trápí stejný problém, situaci řeší importem chudých žen z jihovýchodní Asie (především z Filipín), Číňané si tento luxus dovolit nemohou. Zoufalou situaci by navíc nezvrátil ani import všech svobodných Filipínek a Thajek dohromady. Je proto potřeba hledat neotřelá řešení.

S jedním takovým nedávno přišli majitelé pekingského developera, společnosti Jin Tai Cheng. Firma se náhlý pokles zakázek rozhodla řešit opravdu kreativně: ke každé zakoupené nemovitosti v luxusním resortu Ecological Bay (sic!) totiž firma nenabízí otřepané auto, pojištění nebo bazén, ale přímo paní domu. Zkrátka a dobře: Koupíte-li dům, dostanete manželku zdarma!

Kroutíte hlavou? Pak vězte, že nejde o nic nelegálního. Společnost zkrátka povzbuzuje movité kupce, aby se začaly intimně stýkat s jejich krásnými zaměstnankyněmi z oddělení prodeje. Jejich fota dokonce vystavila na internet. Pokud takový pár skutečně dorazí až k oltáři, slibuje Jin Tai Cheng vyplatit novomanželům sympatických 60 tisíc jüanů. V přepočtu na české koruny více než 150 tisíc.

Všechny pohledné slečny se svým „darováním“ samozřejmě předem souhlasily. Co víc, pokud si dívku některý z kupců vybere, dostane dáma návdavkem nejen manželovu kreditní kartu, ale také osm procent z prodejní ceny nemovitosti.

V zemi, kde je příliš mnoho volných bytů a příliš málo nezdaných žen, to vůbec nezní jako špatný nápad. Oficiální stránky společnosti bohužel neinformují, jestli akce platí také pro zahraniční klienty. Věřme ale, že ano

Piráti vs. piráti

2009-10-01T21:09:00.002+01:00

Finmag (září 2009)

Kolbiště mohou být různá. Ideály se ale nemění.

„Kdybychom se jmenovali Svoboda internetu nebo Strana přátel sdílení, neštěkne po nás ani pes,“ usmívá se místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková. Piráti jsou zkrátka v kurzu: na internetu je už od roku 2008 hledá víc lidí než Brintey Spears, HIV a fotbalistu Ronalda dohromady. Mohou zato nejen uhrančivé oči Jacka Sparrowa alias Johnnyho Deppa z Pirátů z Karibiku, ale také novodobí piráti vyzbrojení rychlými čluny a těžkými kulomety. Čím dál větší porci koláče si navíc nárokují i piráti, jejichž život je tradičnímu dobrodružství na míle vzdálen - piráti virtuálních sítí.

……………………………………

S Kalašnikovem místo prutu

„Námořní pirátství nelze vyhubit, stejně jako není možné zlikvidovat obchod,“ píše ve své knize Pod pirátskou vlajkou mapující dějiny pirátství Igor Vsevolodovič Možejko. Ačkoliv jeho vyprávění končí krátce po druhé světové válce, ani dnes nezbývá, než souhlasně přikyvovat.

Zatímco dříve piráty lákal především drahocenný náklad skrytý v podpalubí, dnes se ho sotva dotknou. Z části proto, že truhlici plnou zlata, drahého kamení či slonoviny, coby součást povinné výbavy nahradil počítačem ovládaný autopilot a satelitní navigace. Právě díky jejímu rozmachu se ještě před několika lety piráti považovali za ohrožený druh přežívající především na stříbrném plátně. Novodobí Jánošíci, kteří bohatým berou, a protože jsou chudí, utrženou kořist si po právu nechávají, se však dokázali skvěle adaptovat. Jejich novou taktikou se stalo zajímání.

Podle statistik Mezinárodního námořního ústavu bylo jen za první polovinu letošního roku piráty přepadeno na 240 plavidel po celém světě. Řada různých zdrojů však upozorňuje, že 50 až 90 % útoků není nikdy nahlášeno. Více než polovina ze zaznamenaných útoků pak připadá na východní pobřeží nepokoji zmítaného Somálská a Adenský záliv, strategickou tepnu spojující Evropu a Asii, po níž podle agentury Bloomberg proudí celá desetina světového obchodu.

Zlatý somálský důl

Výhodnější místo pro svou podvratnou činnost si moderní piráti vybrat nemohli. Lodě se sice mohou Suezskému průplavu vyhnout, cesta vedoucí kolem Mysu Dobré naděje je však natolik nákladná, že je stále výhodnější zaplatit vysoké pojistné, poplatek za plavbu Suezem a modlit se, že k únosu nedojde. „Piráti si ale rentabilitu plavby okolo somálských břehů uvědomují, neustále proto zvyšují cenu výkupného,“ popsal situaci pro časopis Wired investigativní reportér Scott Carney. Přestože je průměrné výkupné vyplacené dnes stonásobně vyšší než v roce 2005, bod zlomu je v nedohlednu. Lodí, které by zvolily o 16 tisíc kilometrů delší trasu, je stále minimum, stejně jako států, které by si boj proti pirátství stanovily jako svou prioritu.

I novodobé pirátství tak lze, stejně jako každý jiný business, vysvětlit pomocí čistě ekonomické terminologie. „Hlavním stimulem mezinárodního námořní obchodu je maximalizace zisku. Všechny zainteresované strany – dopravci, pojišťovny a soukromé bezpečnostní agentury proto kalkulují s tím, že je ekonomičtější pirátství tiše tolerovat a čas od času zaplatit výkupné, než proti němu vést dlouhodobou a nákladnou válku s nejistým výsledkem. Maximalizovat zisk ale chtějí i piráti. Ti proto stupňují své požadavky a testují tak odolnost trhu,“ zanalyzoval dění Scott Carney.

Jak na ně?

Boj proti pirátství je téměř k nerozeznání od zápasu s islámským terorismem, v jehož případě se pomyslné misky zisků a ztrát převážily až po útocích na Světové obchodní centrum. Pobouřené světové společenství se teprve pod tlakem veřejného mínění odvážilo vyhlásit teroru nekonečnou sérii bitev, která se nikdy nepromění v totální vítězství. Podobný vývoj lze očekávat i v případě somálských pirátů. Když 7. srpna 1998 vyletěly do povětří americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu (na 300 osob zemřelo a více než 5000 jich bylo zraněno), zareagoval Bill Clinton odpálením několik řízených střel na údajné teroristické cíle v Afghánistánu a Súdánu. Miska ztrát ještě nebyla plná a zisky z planetárního nahánění usámovců nepřevažovaly očekávané škody.

Podobně lze chápat i současné stahování námořních sil do oblasti Adenského zálivu a občasnou úspěšnou záchrannou operaci. Na frontální útok ještě nedozrál čas. „Učiníme vše, co bude v našich silách, abychom zabránili eskalaci napětí. Na stabilizaci situace v Somálsku poskytneme dalších 150 milionů dolarů,“ nechala se 7. srpna slyšet manželka bývalého amerického prezidenta a současná ministryně zahraničí Hillary Clinton. Její proslov přišel symbolicky přesně den před 11. výročím útoků na ambasády v Africe. Ke změně názoru proto světové společenství nejspíše nepřinutí ani další nárůst únosů, ani nehorázné výkupné, ale jeden zvláště brutální atak na loď plnou západních turistů, který pobouří světové mínění, podobně jako pohled na bortící se dvojičky.

Konec rybářů v Somálsku

„Pirátství vzniklo pradávno. Máme všechny důvody domnívat se, že v den, kdy první námořní obchodník naložil na svou loďku zboží a vezl ji přes průliv, vydal se za ním i první námořní loupežník,“ konstatuje Igor Vsevolodovič Možejko. V případě somálských pirátů však na scénu vyplouvá ještě jeden motiv, o němž západní média často mlčí.

„Významným faktorem, který ovlivnil rozmach pirátství v Somálsku, je nelegální nadměrný rybolov zahraničních plavidel v pobřežních vodách, k němuž došlo po kolapsu státu v roce 1991. Místní rybáři díky tomu během několika let přišli o svůj tradiční a jediný způsob obživy,“ upozorňuje ve své obsáhlé analýze příčin somálského pirátství předseda dubajského výzkumného institutu Gulf Research Center Abdulazis O. Sager. „První útoky, jež dnes nazýváme pirátskými, nebyly ničím jiným než spontánními neorganizovanými akty protestu proti plundrování mořského bohatství rybářskými giganty. Zoufalým Somálcům nešlo o zajetí posádky či ovládnutí lodi, jejich jediným požadavkem bylo vyplacení daně za rybaření v somálských výsostných vodách,“ dodává Sager.

V tomto světle pak dění v Adenském zálivu vyvstává ve zcela jiném světle. Jde o předem ztracený boj hrstky odvážných, která se rozhodla vzbouřit proti diktátu plovoucích rybích konzerváren. S trochou nadsázky lze tvrdit, že se pirátství vrací ke svým romantickým jánošíkovským kořenům. Podobné ideály mají i piráti počítačoví.

………………………………

Internet je naše moře

Když jsem se místopředsedkyně České pirátské strany Anežky Bubeníčkové zeptal, co si myslí o současné podobě autorského zákona, začal jsem se po chvíli cítit stejně, jako japonský admirál Isoroku Yamamoto po neohlášeném útoku na Havaj. V mladé dívce jsem probudil dřímajícího obra.

Před rozsudkem nad provozovateli serveru The Pirate Bay v dubnu letošního roku bylo organizované pirátské hnutí prakticky neviditelné. Celosvětový boom odstartoval až úder soudcovského kladívka, který 17. dubna poslal na rok za mříže čtyři nejvýznamnější postavy Pirátské zátoky, největší světové databáze torrentů a 111 nejnavštěvovanější stránku ne webu podle www.alexa.com.

„Výsledek byl s napjetím očekávám celou internetovou komunitou. Žalující stranou totiž nebyl nikdo jiný než Mezinárodní federace fonografického průmyslu zastupující celosvětovou hudební i filmový produkci,“ popisuje okolnosti procesu politolog a informatik specializující se na problematiku počítačového pirátství Jan Boček. „Ačkoliv obžalovaní argumentovali, že na jejich severu není uložen žádný ilegální obsah, ale pouze tzv. trackery, které stahování autorským právem chráněného softwaru umožňují, soudce připomínky obhajoby neuznal,“ dodává Boček. Krátce po rozsudku ale vyšlo najevo, že oba soudci, kteří špičky The Pirate Bay poslali za mříže, byli členy Švédská asociace pro autorské právo. Celý případ se proto bude k nelibosti nahrávacích společností znovu přezkoumávat. Do té doby jim nezbývá, než doufat, že se v devítimilionovém severním království najde alespoň jeden nezávislý soudce. Pirátská pré tak v digitální zátoce probíhají nerušeně dál.

Pirátům těm je tu hej

Jakmile se informace rozkutálely po síti, začaly pirátské strany rašit jako houby po dešti. Jejich poslání shrnula místopředsedkyně České pirátské strany Anežka Bubeníčková takto: „Internet se nesmí stát prodejním kanálem, kde budou podmínky diktovány korporacemi či jinými zájmovými skupinami. Omezování svobody na internetu totiž zákonitě vede k omezování svobody v reálném životě.“ K dnešnímu dni je oficiálně zaregistrovaných „pirate parties“ celkem 32. Piráty tak můžete mimo tradičních evropských bašt volit i v Peru, nebo v Srbsku. K jejich koordinaci navíc vznikla první pirátská internacionála.

Nejaktivněji se počítačoví piráti zorganizovali právě ve Švédsku. „Počet členů strany stoupl během několika dní po rozhodnutí soudu trojnásobně; ze 14 tisíc členů strany k 16. dubnu se počet členů zvedl na více než 42 tisíc k 1. květnu, čímž se švédská Pirátská strana stala čtvrtou největší stranou podle počtu členů a zároveň největším zájmovým sdružením mladistvých v zemi,“ upřesnil Jan Boček.

Svou popularitu dokázala Piratpartiet zhodnotit v červnových eurovolbách, kdy pro ni hlasovalo přes 7 % voličů. Počítačoví piráti díky tomu získali své první křeslo ve Štrasburku. Přibližně stejně voličů jako ve Švédsku – 200 tisíc – hlasovalo pro piráty i v Německu.

Přežije politické pirátství?

Na první pohled to vypadá, že by se pirátům mohlo blýskat na lepší časy. Jejich úspěch na politické scéně je však pupeční šňůrou nerozlučně spjat s aktivitou protipirátských skupin. Čím více bude žalob a mediální publicity, tím více lidí bude ochotno piráty volit. Jakmile by se toto soukolí zadrhlo, politické pirátství by mělo jepičí život. Schopnost oslovit voliče i s jinými tématy, zatím piráti postrádají. Přesto existují i výjimky.

„S tradičními piráty nás nespojují pouze romantické ideály o svobodě, ale také demokratické hodnoty, které tvořily nedílnou součást jejich společenství, v níž měl i ten poslední pirát právo na podíl na kořisti,“ tvrdí místopředsedkyně strany Bubeníčková. Kromě obrany svobody virtuální, tak chtějí čeští piráti prosazovat i prvky přímé demokracie, které námořní piráti vyznávali dávno předtím, než zakořenily v americké ústavě. Pirátskou historií se ale lze inspirovat i úplně jinak…

Pornopiráti

Pirátské tematice se věnuje i údajně nejdražší pornofilm všech dob. Podle pornokritiků ve snímku s prozaickým názvem PirátiXXX najdete mimo obligátních scén také propracované šermířské souboje, drahé digitální triky, zlatý poklad a jednu černou pásku. „Porno ještě nikdy nebylo tak akční a vpravdě epické,“ prohlásila o filmu živoucí legenda Evan Stone. Je vidět, že epochální romantika provázející piráty na jejich cestě dějinami neumírá ani v situacích, ve kterých by ji marně hledal i Karel Hynek Mácha.

Češi objevují jachting

2009-10-01T21:06:00.002+01:00

Finmag (září 2009)

Nudí vás hotelové apartmány a organizované západy slunce? Unavuje vás devótnost recepčních? Toužíte po romantickém dobrodružství, neotřelém luxusu a absolutní volnosti? Pokud ano, nadešel čas složit kapitánské zkoušky a pořídit si vlastní jachtu.

Ze všeho nejdříve se musíte rozhodnout, jakým způsobem budete plavidlo využívat a kolik času na něm strávíte. „Zákazník, který se chce po moři plavit s rodinou maximálně sedm týdnů v roce, má odlišné požadavky od klie nta, který plánuje na lodi půl roku žít, nebo svou jachtu využívat jako originální prostor pro obchodní jednání,“ vysvětluje majitel společnosti YachtNet zabývající se prodejem luxusních plavidel Martin Voženílek. „Pokud však klient plánuje využívat loď méně než čtyři týdny do roka, stojí za zvážení, zda by si neměl plavidlo raději pronajmout. V takovém případě jsou totiž náklady spojené s celoroční údržbou, kotvením, pojištěním a servisem pohybující se v řádu desetitisíců neadekvátní času strávenému na vodě,“ upozorňuje další prodejce, Michael Kubišta ze společnosti Marine.

V moři je místa dost

„Při výběru jachty platí jednoduché pravidlo: čím větší komfort, tím nižší rychlost. Luxusní plavidla jsou širší, stabilnější, rychlostní rekordy s nimi ale lámat nebudete,“ upozorňuje zájemce o koupi plachetnice kapitán Tomáš Byrtlík. Mírný šok však zažijete, i když se se rozhodnete upřednostnit pohodlí. Zvláště kajuty umístěné zádi lodi mohou na slabší povahy působit klaustrofobickým dojmem. I na jachtě za šest milionů je zkrátka o místo nouze. Manželce uvyklé luxusní toaletě s vyhřívaným prkénkem, fotobuňkou a bidetem zase nemusí vyhovovat záchod se třemi ventily a mechanickou pumpou, který se místo fotobuňky řídí principem: v moři je místa dost.

Samozřejmě existují i superjachty jako Eclipse, nebo Dubai, jejichž hrdými majiteli jsou Roman Abramovičov a dunajský vládce Muhammad bin Rašíd Al Maktum. Obě plavidla dlouhá více než 160 metrů vybavená dvěma helipody, raketami země-vzduch či miniponorkou však nelze s jachtami cenově dostupnými potenciálním českým kupcům vůbec srovnávat. Navíc jde o motorové jachty a ne o klasické plachetnice, vraťme se proto do raději do hájenství větru a „luxusu za rozumnou cenu“.

Mahagonové obložení v základní výbavě

„Ceny podobných modelů jsou u jednotlivých výrobců velmi podobné. U lodí jakéhokoliv typu lodi se ale rozhodně nevyplatí kupovat to nejlevnější, co je na trhu k mání. Zákazníci z vyšší střední třídy si zaslouží vynikající dílenské zpracování a kvalitní a trvanlivé materiály. V tom levní výrobci zaostávají,“ radí budoucím zájemcům Michael Kubišta.

Desetimetrovou jachtu pro osm osob Delphia 33, která byla nominována na cenu Evropská loď roku roku 2008, pořídíte přibližně za dva a půl milionu korun, patnáctimetrová plachetnice od dalšího populárního výrobce, německé Bavaria Yachtbau GmbH, vás již ale vyjde na dvojnásobek. U obou nejprodávanějších značek jde však jen o základní cenu. Podobně jako u luxusních vozů si i zde můžete svou loď snů nakonfigurovat přesně podle vašich představ. Samozřejmě pokud jste ochotni připlatit. V „základu“ se sice můžete těšit z mahagonového obložení či paluby z teaku, za praktické dvojité kormidlo již ale doplatíte 125 tisíc, silnější motor od Volva vás vyjde na 50 tisíc a za komfortní elektřinou poháněnou toaletu doplatíte výrobci dalších 12 tisíc korun.

Chorvatsko nebo Francouzská Polynésie?

I v dnešní době se stále více než 80 % všech českých jachtařů plaví v chorvatských vodách. „Ročně jde odhadem o 60 tisíc Čechů,“ upřesňuje tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří Jan Papež. Oblíbenými destinacemi jsou pro svou snadnou dostupnost také Itálie, Řecko či Sardinie. Plachtit ale můžete i v mnohem exotičtějších koutech naší planety.

„Pronájem lodi ve Francouzské Polynésii či Seychelách není o mnoho dražší než ve Středomoří. Zákazníky však odrazuje cena letenky a začínající kapitány také neznalost prostředí, proto je zájem o pronájem lodí v těchto oblastech řádově nižší,“ vysvětluje Martin Voženílek. Přesto jsou destinace jako Karibik či Austrálie stále vyhledávanější. „Jen letos odletěly plachtit do Karibiku přibližně dva tisíce Čechů. Jde o nárůst ve stovkách procent,“ popisuje trend tiskový mluvčí Asociace cestovních kanceláří Papež.

Nechte svou jachtu vydělávat

Specifickou skupinou jsou pak klienti, kteří chtějí, aby jim jejich jachta vydělávala, či alespoň pokrývala náklady spojené s provozem. Ti si jachtu pořizují v rámci některého z charterových programů. „Výhodou tohoto provozu je, že loď neleží ladem. V době, kdy ji nevyužíváte, je vaše plavidlo pronajímáno dalším klientům,“ představuje výhody charteru Voženílek. Ne každý je však ochoten dělit se o svou „krásku“ s ostatními.

Pro náročné lodivody toužící se objevovat exotické ráje existuje ještě jedna „forma“ vlastnictví jachty - Sunsail Yacht Partnership. „Pokud si plavidlo zakoupíte v rámci flotily Sunsail čítající více než tisíc lodí po celém světě, je vám kdekoliv na světě, bez ohledu na místo, kde vaše jachta kotví, neustále k dispozici jiná loď z flotily Sunsail adekvátní té, kterou jste si sám zakoupil,“ popisuje program Voženílek. V létě se tak můžete plavit na třeba Floridě, podzimní depresi zahnánět v Karibiku a Vánoce slavit u thajských břehů. Vaše loď kotvící v Chorvatsku vám navíc bude po celou dobu 3,5 nebo 5,5letého kontraktu vydělávat, protože ji budou využívat ostatní členové Sunsailu.

„Zisk se v programu Sunsail vyplácí dvěma způsoby. Buďto si koupíte loď za plnou cenu a společnost vám vyplácí garantovanou měsíční rentu, nebo zaplatíte jen část (minimum je 20 %) z ceny lodi a generovaný zisk pak slouží k umoření půjčky. Vy již svého neplatíte nic,“ dodává majitel společnosti YachtNet. Negativem členství je časově omezená možnosti jachtu využívat. Na vlastní plachetnici se totiž můžete plavit jen dva až deset týdnů v roce v závislosti na tom, zda plachtíte v hlavní turistické sezóně, nebo mimo ni.

Není lodi bez kapitána

„Pořídit si luxusní jachtu za několik milionů korun a nevlastnit kapitánský průkaz, je podobný hřích, jako vlastnit nejsilnější verzi Lamborghini Murciélago bez řidičského oprávnění. V obou případech sice vždy najdete zástup zájemců, kteří za vás budou ochotně sešlapovat plynový pedál nebo točit kormidlem, vy si však odnesete poloviční zážitek,“ vysvětluje mi Tomáš Byrtlík, zkušený kapitán, pod jehož vedením jsem letos objevoval krásy chorvatských ostrovů. „Ovládat jachtu je sice složitější než řídit motorový člun, zároveň ale mnohem zábavnější. Nestačí jen otočit klíčkem a naučit se pár základních pravidel, správný kapitán plachetnice musí pokořit živly. Je to výzva. V jachtění je navíc ukrytá i pořádná porce romantiky,“ odpovídá Tomáš Byrtlík na otázku, proč je podle něj jachtění mezi Čechy stále populárnější.

O rostoucím zájmu našinců o tichou plavbu pod napnutými plachtami hovoří i statistiky Ministerstva dopravy. „Zatímco mezi roky 1998 a 2002 ministerstvo vydalo 1101 průkazů, v letech 2003 až 2007 jich bylo již 1546 a jen za posledních 18 měsíců v Čechách přibilo celkem 737 nových kapitánů,“ sdělil FINMAGU tiskový mluvčí Ministerstva dopravy Karel Hanzelka. „Zatímco dříve drtivě převažovaly průkazy pro plavbu při pobřeží, letos byla plná třetina vydána pro plavbu na širém moři,“ dodal Hanzelka.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti

Většina českých kapitánů získává první zkušenosti v Chorvatsku. Týdenní pobyt zakončený kapitánskými zkouškami vyjde přibližně na 15 tisíc. Další zhruba tři tisíce zaplatíte vydání průkazů. Do nákladů je však nutné započítat i jednu velice flexibilní proměnou – objem alkoholu, který během plavby pod dohledem vlídné ruky profesionálního mořského vlka zkonzumujete.

Zkušenosti českých lodivodů se v tomto ohledu velmi liší. „Můj instruktor během plavby téměř nepil a ani ostatní členové výcviku nebyli zrovna společenští. Jakmile lodivod zavelel, všichni jsme se bez protestu odebrali do kajut,“ sděluje mi své zkušenosti Tomáš. Zcela jiné zážitky si z výcviku odnesl Jindřich Štrobl, další z úspěšných absolventů výcviku, s nímž jsem měl možnost hovořit. „Během mého kurzu se vše podřizovalo heslu: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Kapitán mi každé ráno vrazil do kajuty a zařval ‘chceš Ferneta, nebo Bechera!‘ Když jsem se pokusil apelovat na brzkou ranní hodinu, mořský vlk se zachmuřil,“ vypráví Jindřich. „Becherovku jsem si ale nakonec musel dát před snídaní tak jako tak. Jakmile však někdo z nás zapomněl na povinnou úlitbu Poseidonovi a nesvěřil část likéru moři, bylo zle,“ dodává. Nelze se proto divit, že si Jindra během týdenní plavby udržel v pravdě námořnický průměr jedné lahve tvrdého na den. „Vzhledem k tomu, že posádku tvořili úspěšní podnikatelé a manažeři, byla v kurzu především whiskey a stylově také karibský rum. Díky kvalitnímu tréninku během týdne jsme ale neměli u závěrečné ústní zkoušky pražádné problémy“ vzpomíná Štrobl.

Obtížnost závěrečných zkoušek hodnotí obdobně také Tomáš Byrtlík. „Ještě jsem neslyšel o tom, že by někdo zkoušky nesložil. Pokud zájemce investuje více než 15 tisíc korun, je závěrečný ústní pohovor, u kterého musíte prokázat navigační, radiofonické či meteorologické znalosti pro plavbu a schopnost vázání lan, spíše formalitou,“ přidává se i Tomáš Byrtlík. Nutno dodat, že zkoušku můžete absolvovat i bez účasti v podobném kurzu, musíte však prokázat praktické dovednosti při ovládání jachty a velení posádce.

Kolébka českého jachtingu

Podobně jako se golfisté neobejdou bez golfových klubů, mají ty své i jachtaři. Tím nejznámějším je Český Yacht klub v pražském Podolí fungující již od roku 1893. Přízvisko „kolébka jachtingu v zemích koruny české“ mu rozhodně náleží po právu. Jakmile vstoupíte do jeho stoletých útrob, dýchne na vás tradice a historie. Na rozdíl od nabubřených svatostánků golfových nadšenců, jakoby se v Podolí zastavil čas. „Jachting byl již od svých rakousko-uherských počátků zábavou pro bohaté, byli to však nadšenci – sportovci tělem a duší,“ vypráví mi v původní podolské klubovně, kustod Českého Yacht klubu Petr Šprc. „V současnosti se náš klub se opět stává místem důležitých neformálních setkání, přesto nechceme, aby sem lidé chodili jen proto. Pro nás však vždy byl a bude prioritou jachting. Proto si nové členy důsledně prověřujeme,“ upozorňuje Šprc.

Teprve když za mnou kustod v modrobílém tričku zabouchne klubová vrata, dochází mi, jak příjemné je dnes zjistit, že i když svět kolem peláší rychleji a rychleji, existují i místa, kde vítr vane stále stejným tempem.

Efektivita není jediným kritériem úspěchu

2009-10-01T21:00:00.002+01:00

JsmePartners (září 2009)

„Firemní kulturu má každá firma. My se ale snažíme tu naši neustále zkulturňovat. Nenecháváme věci jen tak plynout,“ říká specialista na firemní kulturu a vzdělávání finančních poradců Michal Holík.

V jednom starším rozhovoru jste prohlásil: „K obchodnímu úspěchu už dnes nestačí jen dostatek informací, je potřeba mít něco navíc.“ Co tím myslíte?

Přidanou hodnotou je podle mě člověk. Opravdový člověk. A právě jeho nacházení a rozvíjení je mým úkolem v Partners. Chci vrátit naše poradce zpět k jejich kořenům, zaměřit se mnohem více na jejich lidskou stránku.

Jak se takový smělý plán uskutečňuje v reálném životě?

V dnešní době se finanční poradci často devalvují na pouhé producenty výkonu. Jediným hodnotícím kritériem je jejich efektivita. Místo člověka s jedinečnou sadou vlastností a unikátním osudem tak často vidíme jen diář a množství schůzek, které jsme do něho schopni napěchovat. Stále více však vyplývá na povrch, že přímá úměra mezi množstvím schůzek a úspěchem neexistuje. Úspěch přichází až tehdy, pokud člověk svou práci dokáže dělat s radostí a nadšením. Mým posláním je v lidech tyto pozitivní emoce probouzet.

To nezní jako úplně obvyklý „džob“. Jak jste se k němu vlastně dostal? Dočetl jsem se o váš, že jste před nástupem do Partners působil v Pioneer Investment jako manažer prodeje. Od něj jste přeci musel ujít pořádný kus cesty, než jste nastoupil do Partners jako člověk, který se stará o firemní komunikaci a kulturu.

Naopak. Cesta to byla mnohem kratší, než se na první pohled zdá. Když jsem nastupoval do Pioneeru, tak jsem věděl, že spousta věcí, které bych chtěl, aby ve mně fungovaly, nefungují. Nabídnutou příležitost jsem se ale rozhodl chytit za pačesy a začal jsem na sobě tvrdě pracovat: bojovat s leností a nacházet v sobě vnitřní motivaci k práci. Vypořádal jsem se také s celou řadou zlozvyků, které mě zbytečně obíraly o čas…

Jaké neduhy máte na mysli?

Mojí největší závislostí byly počítačové hry. Potýkal jsem se s nimi už od dětských let a v dospělosti se z nich stala obrovská koule, která mě táhla ke dnu. Jakmile jsem se ale s náruživým hraním vypořádal, zjistil jsem, že je přede mnou obrovské množství zavřených dveří a já se těším, až je začnu otevírat. Za každými z nich se skrývala nějaká nová motivace či nástroj jak se sebou pracovat čím dál lépe. A pak jsem si zničehonic uvědomil, že se s podobným problémem zdaleka nepotýkám sám. Zkrátka že kolem mě existuje obrovské množství vnitřně frustrovaných lidí, kteří sice udělají dva kroky dopředu, v zápětí se ale o tři vrátí, protože nevědí, jak na to. Všichni tihle lidé sice svorně touží po tom, vydat se „na cestu“, jednoho ale brzdí počítačové hry, jiného zase nekonečné hodiny bezduše strávené na facebooku.

Zmiňujete především „moderní“ virtuální závislosti, co ty klasické?

Samozřejmě že i ty fungují jako brzdy nabourávající nejen pracovní ale třeba i partnerský život. A mnohdy mnohem silněji.

Od motivování sebe sama jste se tedy plynule přesunul k motivování lidí okolo vás…

Přesně tak. Ač jsem v Pioneeru působil jako manažer prodeje, začal jsem pro jednotlivé týmy připravovat semináře o osobním rozvoji. Pochopil jsem, že to je to, čemu se chci ve své kariéře dále věnovat – inspirovat své kolegy a rozvíjet v nich skrytý potenciál. Pomáhat jim, aby svou práci a vlastně i všechno ostatní dělali s radostí.

Přiznám se, že já osobně mám se záplavou příruček a hesel garantujících šťastný život a pozitivní vztah k práci velký problém. Nevěřím jim, přijdou mi prvoplánové a často demagogické. Vidím za nimi jen snahy zaměstnavatelů vyždímat ze svých zaměstnanců pod záminkou štěstí maximální efektivitu a posílit jejich loajalitu k firmě. Musím se proto zeptat, co přesvědčilo vás, že cesta, po níž jste se vydal, je ta „opravdová“.

To je jednoduché. Protože jsem nenašel nic jiného, co by mi pomohlo. Dnes už vás nikdo nevodí za ručičku, nesvazuje vás, abyste nehrál počítačové hry. Boj musíte primárně vyhrát sám v sobě. A porazit sám sebe znamená být lepší, než jste byl minulý týden. Proto je pro mě cesta osobního rozvoje tou nejlepší. Tedy existuje ještě jedno radikálnější celistvé řešení – sebevražda. Ale to není to pravé ořechové. Cesta, o které se bavíme, je skvělá proto, že člověk neustále něco nachází. Vždycky, když jsem si říkal, že už jsem si správně určil priority, rozvrhl čas a naučil se plánovat, že už tedy nemohu jít dál, objevilo se něco nového. Další výzva.

Partner Holík

Považujete za výhodu, že jste do Partners nastoupil jako do plně rozjetého vlaku? Že jste nestál u zrození firmy?

Ono je to komplikovanější. Do firmy jsem sice oficiálně nastoupil až na jaře loňského roku, s Partnery jsem ale úzce spolupracoval už od jejich vzniku. Právě pro Partners jsem totiž pořádal semináře osobního rozvoje, ještě když jsem byl u Pioneerů. Postupně jsem se čím dál méně věnoval prodeji a více se ze mě stával trenér. Byl to téměř plynulý přechod. Najednou jsem ale zjistil, že pozice již nejdou skloubit. A právě tehdy mi Katka Palková, která mojí „hodinu pravdy“ dobře rozpoznala, řekla prostě a jasně: „Tak pojď k nám“. A bylo rozhodnuto.

Jaké byly vaše první dny u Partnerů?

Najednou jsem měl volné ruce a vysněnou práci. Právě v tom čase se zrodily dva projekty, které nyní společně se Svatkou Petrovičovou realizujeme. Prvním z nich je věnovaný firemní kultuře, v níž nám jde o to nastavit základy prostředí fungování Partners. Druhým zásadním projektem pak bylo a je vzdělávání s důrazem na osobnostní rozvoj našich řiditelů a manažerů. Pokud se totiž máme držet idejí, s nimiž Partneři vznikli, a díky nimž jsme se dokázali jasně vymezit vůči konkurenci, je nezbytně nutné s lidmi na řídících pozicích pracovat. Jinak by nám v budoucnu zůstaly jen oči pro pláč.

Co je pro vás prioritou v současnosti? Věnujete se více vzdělávání nebo firemní kultuře?

Firemní kultura, to je základní kámen, na němž stojí všechno ostatní. Její vybudování ale představuje běh na dlouhou trať, ve kterém na vás netlačí termíny seminářů a školení, tak jako u vzdělávání. Zkrátka je velice náročně obě věci sladit.

Jak vypadá váš běžný pracovní týden? Tipl bych si, že nemá 40 hodin…

To určitě ne. Často vyjíždím na vícedenní školení – mimo Prahu a mimo rodinu, ale i když na žádném nejsem, není možné, abych v pět zaklapl počítač, dal si ruce za hlavu a řekl si: „Padla!“. Práci si dnes navíc vymýšlím prakticky sám, proto pro mě nepředstavuje žádný rozdíl, jestli jsem zrovna doma, nebo v kanceláři. Jakmile cítím, že je něco potřeba udělat, udělám to.

Jak tedy dokážete vyvážit čas věnovaný práci a rodině? Jak hledáte harmonii?

To je obrovská věda, kterou asi nikdy nevyřešíme dokonale. Je nutné kvalitně plánovat, být citlivý na jakoukoliv nerovnováhu a včas na ni zareagovat. Jakmile se dostanete do skluzu, ať již v jedné, nebo v druhé oblasti, začnete být ve stresu. V práci myslíte na rodinu, doma s rodinou zase na práci. Jste nespokojený a podrážděný. To je cesta do pekel.

Poslání, vize, hodnota

Vraťme se nyní zpátky k vašemu působení v Partners. Co se vám vybaví, když se řekne firemní kultura? Nosíte v hlavě nějako svoji oblíbenou definici?

Ne, protože jsem ji nikdy nestudoval. Přiznám se, že jsem celý projekt rozjel bez větší teoretické přípravy. Samozřejmě že jsem základní pojmy - poslání, vize a hodnota - znal z různých seminářů, které jsem navštěvoval, zvnitřnil jsem si je ale teprve tehdy, když jsem se s nimi naučil pracovat sám jako jedinec. Poté už jsem jen to, co jsem se naučil o sobě a v sobě, aplikoval na Partnery. A jak se nakonec ukázalo, tyhle principy fungují všude stejně.

Co je vlastně skrývá pod každým z pojmů: posláním, vizí a hodnotami, jejichž naplňování je pro firemní kulturu zásadní?

Vize jasně udává směr, cíl, k němuž směřujeme. Pokud si jej správně definujeme, nalezneme hnací motor, který nás neustále posouvá vpřed. Vize nám zároveň umožňuje sledovat, jestli se skutečně někam posouváme, nebo jestli se jen potácíme na místě. Jakmile nemám vizi, nepoznáme, jestli jsme se posunuli z bodu A do bodu B, protože nás vůbec nezajímá, že se někam pohybujeme.

Co poslání?

To dává smysl našemu každodennímu snažení. Je to jiskra pro náš všední pracovní život. Jen pokud máme poslání, dokážeme pracovat s vnitřní radostí každou sekundu nezávisle na tom, jestli třeba daný den nějakého konkrétního vytyčeného cíle dosáhneme. Jednoduše řečeno: finanční poradce s posláním má radost z toho, že je finančním poradcem, a novinář se zase dokáže těšit z toho, že pracuje jako novinář, i když zrovna nezmapoval politickou kauzu obřích rozměrů.

Zbývají nám ještě hodnoty…

Hodnoty pomáhají určit odpověď na otázku: „jak?“. Stanovují, jakým způsobem lze vytyčené vize dosáhnout. V Partners jsou jimi především etika a vzdělávání. Hodnoty vlastně fungují jako mantinely vymezující prostor, v němž danou vizi realizuji. Naplánované vize sice mohu dosáhnout, i když hodnotové mantinely překročím, vítězství to ale bude velmi hořké. Často se totiž stává, že teprve na samotném vrcholu si člověk uvědomí, že cesta, kterou zvolil, nebyla dobrá.

Firemní kultura

Řekl jste, že v hlavě žádnou definici firemní kultury nenosíte, jaká je tedy firemní kultura čistě podle Michala Holíka?

Firemní kultura má mnoho úrovní. Zásadním způsobem ovlivňuje dění jak na makroúrovni celé firmy, tak i na mikroúrovni – v hlavě každého finančního poradce. Na makroúrovni z ní vychází strategické řízení firmy, definuje poslání z firmy a musí být jasně rozpoznatelná, kdykoliv přijde zákazník s firmou do kontaktu. S jejím zaváděním na mikroúrovni už je to mnohem komplikovanější. Pokud chceme, aby se firemní kultura stala součástí každodenního fungování našich poradců a managementu, musíme jim nejprve ukázat, jak ty samé principy pomáhající na úrovni řízení fungují i na nižších úrovních.

Jak konkrétně firemní kultura ovlivnila a ovlivňuje úspěch Partners?

Firemní kulturu má každá firma. My se ale snažíme tu naši neustále zkulturňovat. Nenecháváme věci jen tak plynout, snažíme se co nejlépe definovat, jakou firemní kulturu bychom chtěli mít. Podstata věci ale leží jinde, zásadní otázkou totiž je, co považuje ta která firma za úspěch. Jestli je jediným krátkodobým kritériem zisk, pak může být firemní kultura jakákoliv. U nás ale věříme především v dlouhodobou práci s klientem, kvalitní servis a rozvoj potenciálu našich zaměstnanců. Proto je pro nás kultivovaná firemní kultura základním stavebním kamenem jak uvnitř, tak i navenek.

Jak umí české firmy a jejich zaměstnanci pracovat s firemní kulturou? Jsou v tomto ohledu Partneři výjimkou?

Pokud se podivám na společnosti zabývající se finančním poradenstvím působící v českém prostředí, musím bohužel konstatovat, že ano. Většina poradců působících u konkurence totiž není nastavená pro firmu jako pro celek. Není to ale jejich chyba, protože je k tomu nikdo nevedl. Právě naopak. Často byli spíše vedeni k odporu než ke spolupráci pro „dobro“ společnosti. Já sám jsem v tomto sektoru dlouho působil, a tak vím, že opravdu není moc firem, které by tuto službu dokázali uchopit v jejím čistém podání. Právě proto jsem se, inspirován osobnostmi z vedení Partners, rozhodl přijmout nabídku právě od této společnosti. Cítil jsem šanci jak trh zkultivovat.

Finanční poradenství v sobě ukrývá jeden zásadní vnitřní protiklad: poradci jsou individua, sóloví hráči, často bojující mezi sebou, zároveň však společně pracují pod jednou střechou. Jak se s tímto konfliktem vyrovnávají Partneři?

Díky dlouhodobé práci s poradci se nám v Partners, myslím, daří s tímto paradoxem úspěšně bojovat. Přesto nepopírám, že i u nás je občas rivalita mezi poradci problémem. Pokud bychom ale o firemní kulturu a vzdělávání poradců přestali pečovat, situace by rychle sklouzla do starých kolejí – motorem by se zase staly individuální pohnutky a osobní zisk.

Svatava Petrovičová: Finanční poradenství není jen pro bohaté

2009-07-01T14:27:00.001+01:00

Finmag (červenec 2008)

„Existuje skupina lidí, kteří přemýšlejí o penězích daleko více než majetní. Ti, co peníze nemají,“ říká Svatava Petrovičová, odbornice na vzdělávání finančních poradců ze společnosti Partners.

Právě méně movití lidé by proto měli podle Petrovičové více spolupracovat s finančními poradci. „Pokud peníze nemáte, musíte mnohem zodpovědněji přemýšlet, jak s nimi naložíte. Co si můžete dovolit, a co už váš rozpočet neunese. Dovolím tvrdit, že čím méně peněz vyděláváte, tím spíše byste si měl nechat poradit od odborníka v oboru,“ tvrdí Petrovičová. O služby finančních poradců se přitom v České republice zajímají především lidé s vyššími platy. „Každá rodina, ať již je její příjem jakýkoliv, by si měla vytvářet určité jistící mechanismy pro případ náhlé a nečekané události. Pokud si je živitelé rodiny nevytvářejí, chovají se k rodině neeticky,“ dodává Petrovičová, která se mimo tréninku budoucích finančních poradců zabývá také firemní kulturou společnosti. „Argument, že právě mně se nic katastrofálního stát nemůže, slýchám bohužel velmi často. Přitom si stačí ráno otevřít noviny, nebo podívat do svého okolí a hned zjistíte, že blesk skutečně dokáže udeřit i z čistého nebe,“ upozorňuje Petrovičová.

Své varování ilustruje výmluvným příkladem. „Představte si rodinu se dvěma dětmi, v níž je zaměstnán pouze muž. Žena je na mateřské dovolené a přivydělává si jen občasnými brigádami. Jednoho dne ji ale zazvoní telefon. Hlas na konci drátu ji strohým hlasem oznámí, že se manžel cestou do práce připletl do hromadné autonehody. Ačkoliv ji nezavinil, utrpěl při havárii smrtelná zranění. Kromě citové ztráty a života postaveného na hlavu se zničehonic žena ocitá v kritické finanční situaci. Jak uživí děti? Z čeho staršímu synovi zaplatí lyžařský výcvik? Co teď s tím?“ popisuje těžkou životní zkoušku Petrovičová.

Nemusí přitom jít o rodinu žijící z minimální mzdy. Podle Petrovičové se v podobné situace ocitli například bankovní úředník a učitelka, či státní zaměstnanec a prodavačka. „Povolání nerozhoduje. Společným znakem spojujícím všechny tyto případy je absence rodinné finanční rezervy pro případ náhlé události. Úmrtí jednoho z rodičů je samozřejmě mezním příkladem. Potřeba sáhnout do rezerv může vzniknout i za mnohem méně tragických okolností. Proto mě vždy šokuje, když na otázku, jakým způsobem máte zajištěnou rodinu, dostanu odpověď: A z čeho bychom si takovou rezervu měli vytvořit.“ Následující otázka je nasnadě. „A co když se jednomu z vás něco stane, zeptám se v zápětí. Místo odpovědi klienti často jen krčí rameny, popřípadě mi s vážnou tváří sdělí, že v takovém případě by se nejspíš šli oběsit. K tomu opravdu nemám, co bych dodala,“ říká Petrovičová.

Na vině je neschopnost rodičů zodpovědně plánovat. „Vím, že to zní krutě, když klientům radím, aby letos raději vynechali dovolenou v Egyptě a ušetřené peníze schovali na horší časy. Jistota zabezpečení je ale z mého pohledu mnohem větší hodnotou než desetidenní slunění u Rudého moře. Nehledě na to dovolená je mnohem více o sdíleném kvalitním prožitku než o vyhlášeném letovisku. Skvělý čas strávený s dětmi si přece můžete užít i v Šáreckém údolí,“ dodává.

Podle Petrovičové narážejí finanční poradci při práci s touto skupinou klientů na bariéru nedůvěry. Ta by však neměla ani jednu ze stran od spolupráce odradit. „Úkolem finančního poradce není přesvědčovat. Musí být trpělivý, schopný naslouchat a klást vhodné otázky typu, jak by vaše rodina řešila, kdyby… V žádném případě nesmí zastrašovat, nebo dokonce vyhrožovat. Takový poradce nedělá svou práci tak, jak by měl,“ upozorňuje Petrovičová.

Méně movití klienti navíc mají o finančním poradenství často zkreslené informace. „Naším úkolem je poskytovat zájemci službu, jejíž přidanou hodnotou je nezávislost. Pokud klient přijde do nějakého bankovního ústavu, bude mu vždy nabídnout jen omezený počet produktů od jediného poskytovatele. Tím pádem nemá porovnání. Finanční poradce však operuje s mnohem větším produktovým portfoliem od různých subjektů, z něhož dokáže po poradě s klientem vybrat ten, který nejvíce vyhovuje jeho věku, profesi a plánům do budoucna. Zákazník přitom nezaplatí finančnímu poradci ani korunu navíc,“ upřesňuje Petrovičová.

Výhody, které dokáže přinést například vhodně vybraná životní pojistka, klienti sice ocení jen v mezních situacích, právě proto jsou však zásadní. „Stejně jako si každý z nás vozí v automobilu rezervní pneumatiku, měl by být každý jištěn i pro případ svého defektu,“ dodává.

Praskne fotbalová bublina?

2009-06-18T14:25:00.000+01:00

Finmag (červen 2009)

S ekonomickou krizí lze bojovat všelijak. Hitem současnosti je nekontrolované utrácení. Nejdříve s ním přišly národní ekonomiky. Od nich infekci chytily domácnosti, které se těší, jak radostně sešrotují své úspory. Teď se vir rozšířil i do sportu. Jeho nejagresivnější mutace ovládla staronového prezidenta Realu Madrid Florentina Pereze.

V době, kdy se třetina klubů v severoamerické NBA topí ve dluzích, Formule 1 uvažuje o zavedení rozpočtového stropu a golfové turnaje škrtí odměny, přepsal šéf Galacticos dvakrát během dvou dnů tabulku nejdražších přestupů fotbalové historie. Nejdříve to „odnesl“ Brazilec Kaká. AC Milán za něj od Pereze vyinkasuje sympatických 65,7 milionů euro, v přepočtu zhruba 1,76 miliardy korun. Kaká se tak stane nejdražším fotbalistou všech dob. Své prvenství si ale dlouho neužil. O dva dny později ho vystřídal Cristiano Ronaldo. Portugalský „čutálista“ přišel na rovných 94 milionů euro, více než 2,5 miliardy korun. Shodou okolností jde stejnou sumu, jakou plánuje Eduard Janota podpořit šrotovné v České republice.

Jen pro srovnání: do začátku týdne byl nejdražším fotbalistou historie Zinedine Zidane. V roce 2001 za něj Real Madrid, „shodou okolností“ vedený také Perzem, zaplatil 53,5 milionu euro, při současném kurzu přibližně 1,4 miliardy korun. Už tehdy se přitom hovořilo o přemrštěné ceně. Když před čtvrtstoletím v roce 1984 přestupoval Diego Armando Maradona z Barcelony do Neapole, stál nicotných 6 milionů euro (viz. Graf BBC napravo, který ze všeho nejvíce připomíná graf zadlužení Spojených států).

Šéf Realu Madrid tak za tři dny utratil více než čtyři miliardy korun. Kde vzal španělský stavební magnát peníze, ale nikdo neví. Sám Perez totiž nedávno připustil, že se díky krizi topí v dluzích.

„Pokud si myslí, že na oba hráče vydělá prodejem jejich dresů, šeredně se plete. Musel by jich totiž prodat 30 milionů,“ nechal se slyšet Xavier Sala-i-Martin, hlava Ekonomické komise druhého španělského giganta FC Barcelony. Je zřejmé, že Perezovi musí na nákup někdo půjčit. Jaký bankovní dům si za současných podmínek dovolí financovat takovou nejistou investici, zůstává záhadou.

Podle zákulisních fám má ale Perez na nákupy k dispozici dokonce 300 milionů euro a roční rozpočet Realu je ještě o sto milionů vyšší. Pro srovnání rozpočet pražské Sparty je 300 milionů, jenže korun, a třeba Bohemka si ročně musí vystačit jen s 25 miliony, částkou 300násobně menší.

Analytici se shodují, že – krize, nekrize – Perezovo rozhazování vyvolá přestupové šílenství. Alex Ferguson, manažer Manchesteru United, totiž dostane celou částku za Ronalda k dispozici na nákup nových posil. Do hry navíc jistojistě vstoupí také nový majitel Manchesteru City šejk Mansour Bin Zayed Al Nahyan, jehož ropný kohoutek je prakticky bezedný.

Ceny hráčů na trhu tak okamžitě poletí vzhůru. Všechny bubliny ale jednou prasknou a s každým dalším utraceným milionem navíc bude následný dopad o to tvrdší…

Možná se ani nenadějeme a éru bailoutů bank vystřídá éra oddlužování fotbalových klubů.

Jejich přežití je přece také v národním zájmu.

Americký hrdina s českými kořeny

2009-06-18T14:24:00.000+01:00

Finmag (červen 2009)

Na den přesně před 93 lety, 5. června 1916, se Nejvyšší soud Spojených států amerických se rozrostl o nového člena. Osm starých mužů mezi sebe přijalo teprve šedesátiletého holobrádka, mladíka s pro Američany nevyslovitelným příjmením Louis Brandeis.

Přísahu instituce zásadním způsobem formující americké dějiny složil muž s českými kořeny, židovskou krví a nezdolnou vírou v americké hodnoty. „Sebeodevzdání vyšším cílům, jež rámovalo jeho život, pomohlo Spojeným státům dosáhnout síly a velikosti,“ prohlásil o něm William O. Douglas, nejdéle sloužící soudce v historii amerického nejvyššího soudu.

K odchodu z rodné Prahy přiměl Brandeisovy (Brandejsovy) rodiče revoluční rok 1848. „Ačkoliv se jejich liberální názory ztotožňovaly s projevy občanské neposlušnosti, nárůst antisemitismu doprovázející nepokoje byl příliš silný,“ popisují jejich motivy emigrace Diana Klebanow a Franklin Jonas v knize People's Lawyers: Crusaders for Justice in American History. Malý Louis tak přišel na svět už za velkou louží.

Začátky v neznámém prostředí bývají vždycky těžké a nejinak tomu bylo u Brandejsů. Otec se pokoušel obchodovat s obilím, klacky pod nohy mu však házela Dlouhá krize 70. let 18. století. Svým radikálním odporem k otroctví a podporou Abrahama Lincolna si navíc Brandejsovi vytvořili řadu nepřátel – obyvatelé Louisville ve státě Kentucky se tehdy přikláněli spíše na stranu Jihu.

Ve škole to mladému Louisovi šlo jako po másle. Ve svých 19 letech byl v roce 1875 přijat na Harward Law School, v té době nejprestižnější právnickou školu v zemi. Ačkoliv se mu díky intenzivnímu čtení zhoršil zrak natolik, že mu lékaři doporučovali, aby se univerzitní dráhy vzdal, dokázal Louis Brandeis úspěšně dostudovat. Pomohli mu jeho přátelé a kolegové. Po večerech poloslepému Brandeisovi za úplatu předčítali z učebnic, zatímco se je budoucí soudce pokoušel memorovat. Kdo si to někdy zkusil, ví, jak je obtížné si tímto způsobem zapamatovat byť jediné delší souvětí. Louisovi se však podařilo graduovat s titulem Valedictorian náležícímu jen studentovi s nejlepším prospěchem v ročníku. Takový průměr známek, s nímž školu opouštěl Brandeis, pak nezopakoval žádný jiný student následujících 80 let.
Na vině jsou okolnosti

Po škole se Brandeis začal věnovat sociální problematice. „Lidé nejsou zkažení. K darebnosti je přivádí teprve životní okolnosti. Je povinností každého z nás pomáhat potřebným, dopřát jim pocitu, že i v jejich světě stále existuje naděje,“ pronesl během slavného procesu, který vedl ke zlepšení situace ve veřejných chudobincích. Jako advokát Brandeis proslul i tím, že u soudu intenzivně využíval extralegální znalecké posudky svědčící v jeho prospěch. Z Brandeis Brief, jak byly expertní výpovědi pojmenovány, se stal přelomový precedens založený na prezentování důkazů založených na historických a sociálních reáliích.

Od sociálních témat se Brandeis postupem času posunul k dalším palčivým otázkám: boji proti rozpínavosti korporací a bankovních domů, obraně práva na soukromí, korupci ve státní správě, konzumerismu a boji proti monopolnímu postavení subjektů na trhu. Společným jmenovatelem všech zmíněných nešvarů bylo především postupné podkopávání tradičních amerických hodnot a kultury.

Výčet Brandeisových úspěchu by vydal na knihu: podařilo se mu zlepšit legislativní ukotvení odborů, stál u zrodu Federal Reserve System, a vedl také úspěšný boj proti korporacím. Nesouhlasil totiž s obecně přijímaným názorem o jejich větší efektivitě. Argumentoval, že jakmile nějaká společnost získá dominantní postavení na trhu, přestane cítit potřebu inovovat, a také nemožností takové kolosy ukormidlovat. „Člověk může dělat věci dobře jen do určitého objemu. Jakmile je tato hranice překročena začne cena produktů stoupat, zatímco jejich kvalita klesá,“ nechal se slyšet. V době nadvlády jedniček a nul se jeho slovům možná budou mnozí smát, na počátku 20. století však byl svět časoprostorově delokalizované komunikace teprve v plenkách. „Trusty mi nejvíce připomínají nemotorné dinosaury. Jakmile by se musely vyrovnat s tlakem skutečné soutěže, podlomily by se jim pod vlastní vahou jejich zesláblé nohy,“ napsal Brandejs newyorskému ekonomickému klubu v roce 1912.
Reformátor pojišťovnictví

Ještě před nástupem na post soudce se mu navíc podařilo prosadit reformu systému životního pojištění. Systém platný v roce 1906 Brandeis označil jako „legalizovanou zlodějinu nevýhodnou pro drtivou většinu klientů“. Hlavním problémem bylo nastavení celého průmyslu a špatně informovaná veřejnost doplácející na „chytáky“ ukryté ve smluvních podmínkách. Podle jeho vlastních průzkumů se benefitů dočkal jen jeden z osmi klientů. Nelze se tedy divit, že zisky pojišťoven byly fenomenální. Díky jeho zápalu a schopnosti mobilizovat masy se mu s pomocí progresivních obchodníků, sociálních reformátorů a odborářů podařilo systém reformovat do podoby „savings bank life insurence“.

Nejen díky tomu si ho demokratický prezident Wilson v roce 1916 vybral jako nového člena nejvyššího soudu. Brandeisova nominace však vyvolala vlnu negativních emocí. „Řada vlivných osob musela spolknout velice hořkou pilulku. Brandeis nebyl jen militantním bojovníkem za sociální spravedlnost s pověstí neúplatného muže rozdávajícího rány bez ohledu na možné následky, ale také žid. První žid, který byl kdy jmenován soudcem nejvyššího soudu,“ okomentoval situaci již zmíněný soudce William O. Douglas. Brandeis navíc aktivně podporoval sionistické hnutí a usiloval o zlepšení postavení židů v Evropě, kde v mládí dva roky žil, a v Rusku.

V soudcovském taláru strávil Brandeis dalších 23 let. Když 13. února 1939 odcházel do zaslouženého důchodů, byla již řada myšlenek, za které v mládí urputně bojoval, brána za samozřejmé. Svou obranou svobody slova, práva na soukromí a snahou zlepšit podmínky pracujících se však Louis Brandeis nesmazatelně zapsal do moderní historie Spojených států.

Život s kýčem

2009-06-18T14:21:00.001+01:00

Finmag (červen 2009)

Co spojuje sněť slezinnou, yperit a kýč? Všechno jsou to zbraně hromadného ničení. Zatímco první dvě devastují náš organismus, kýč je zákeřnější. Útočí na naše požitkářská já. Je vlahý jako letní západ slunce nad klidnou hladinou Jadranu, tvárný jako mokré plavky Pamely Anderson a neodolatelný jako Barack Obama na nádvoří Pražského hradu.

Kýč se stal všudypřítomným a nejnápadnějším rysem soudobého konzumního světa bez hranic. Zatímco dříve kynuly lokální nevkusy pod pokličkou domácích kultur, dnes se díky masovým médiím šíří rychlostí blesku. Řada autorů předpokládá, že totální kultura kýče v budoucnu převálcuje všechny ostatní. Vznikne tak neodolatelný univerzální paskvil.
Kde se vzal?

O kýči, kýčovitosti a nevkusu se podle vědců začíná mluvit teprve s nástupem průmyslové revoluce a dalekosáhlých sociálních změn, které vyvolala. S kýčem přímo souvisejí dvě – masová urbanizace a zvyšování gramotnosti.

Zatímco dříve byla schopnost číst a psát výsadou elit, technologické inovace a s nimi související reformy vzdělávacího systému z ní v 19. století učinily masovou záležitost. Alfabetizace a vynález rotační tiskárny v roce 1847 pak odstartovaly revoluci. V jejím čele stanul bulvár. Levná prvoplánová zábava pro líné čtenářstvo a živná půda nevkusu a kýčovitosti.

Na vzniku kýče se podepsal také prudký rozvoj průmyslu a neutuchající potřeba pracovní síly. Továrny a montážní linky vyrvaly jedince z jejich venkovských kořenů. Odměnou za brutální pracovní tempo, odcizení se a minimální mzdu byly pro pracující stísněné městské aglomerace, alkoholismus a hazard. „Noví měšťané“ sice dovedli číst a psát, tradiční měšťácká kultura jim ale byla zcela cizí. Kvůli totálnímu pracovnímu nasazení totiž neměli přistěhovalci ani čas, ani chuť se s kulturními obyčeji ztotožňovat. Změnou životního stylu a životního prostředí ale imigranti zároveň ztratili pouto ke své tradiční venkovské kultuře. Stali se kulturně bezprizorními. Poznali nudu a začali hledat cestu ven.

Vznikla tak masivní poptávka po nových formách zábavy. Čerství obyvatelé měst hledali snadno dekódovatelnou kulturu, která by ladila jejich potřebám. Odpovědí producentů byla „náhražková kultura, kýč, určená pro jedince po kultuře toužící, ale neschopné ocenit její skutečný význam,“ píše ve své Sociologické analýze fenoménu kýče Šárka Syslová. Přesto nutno dodat, že v nejobecnějším pojetí nás kýč provází již od nepaměti. Existuje stejně dlouho jako špatný vkus. Industrializace však kýči dodala úžasnou schopnost bezostyšné mechanické reprodukce.
Kýč x umění

Jasná hranice mezi kýčem a uměním samozřejmě neexistuje. Úvah na toto téma ale stihlo lidstvo vyprodukovat tisíce. Otázkou, co nás opravňuje k tomu, abychom tvrdili, že objekt, v němž se projevuje uměleckost, je výrazem nevkusu, se zabýval i Umberto Eco. Ten kýčovitost vidí ve sděleních vyvolávajících předpřipravenou citovou reakci. Jeho názor je mi velmi blízky. „Ženský oděv, který s řemeslnou dovedností dokáže zdůraznit půvaby osoby, která si je obléká, není projevem nevkusu. Stane se jím teprve tehdy, jestliže pozornost toho, kdo se na dotyčnou ženu dívá, se obrací výhradně k jejím nejnápadnějším aspektům, neboť v tom případě šaty nezdůrazňují její krásu jako celek, vychylují její osobnost z rovnováhy a činí z ní pouhý suport jednoho tělesného aspektu,“ píše italský autor.

Jakmile pláčeme se slepou Esmeraldou, poklekáme před pompézností církevních staveb nebo tiše sníme o dokonalé americké svatbě, stáváme se, aniž bychom to tušili, oběťmi prvoplánového útoku na naše neuspokojené potřeby – podléháme kýči. Prázdnému a snadno dostupnému objektu, od něhož požadujeme krásu (efekt) na první pohled, o které nemusíme přemýšlet, hledat ji. Krásu bez námahy.

Umění nás na druhou stranu nutí pátrat, objevovat – přináší nám nejen radost z požitku, ale především radost ze hry doprovázející jeho nacházení. „Zatímco umění naši smyslovou zkušenost světa zintenzivňuje, kýč ji uspává,“ shrnuje úvahy o vkusném a nevkusném Tomáš Kulka, filosof působící na katedře estetiky FF UK.
Polykat, plynout, plýtvat

Do spárů kýče nás tedy kromě nudy přivádí také lenost neoddělitelně spojená s konzumerismem: Nekonečný proud reklamy nabízí „štěstí za pár korun“ a my, poslušné ovečky, ochotně následujeme. Přestáváme myslet a začínáme chtít.

Výsledkem je chování, které skvěle vystihují vyjmenovaná slova po L – polykat, plynout, plýtvat. Naše předměstské trávníky se prohýbají pod vahou sádrových trpaslíků, platíme trojnásobnou cenu za tričko s emblémem krokodýla a večer co večer se naše SUVčka sjíždí do 100 % originálních anglických resortů. Kýč přestal být ukojením chudých, z jeho prsu ochotně sajeme všichni bez rozdílu pohlaví, víry a bankovního konta.

Právě věrné napodobování historických stylů je jedním z charakteristických znaků nevkusu a kýče. Fenomenálním příkladem je pohádkový zámek Neuschwanstein v Bavorsku, v celoplanetárním hlasování nedávno zvolený jako novodobý div světa. „Mým záměrem je stvořit nádhernou autentickou kopii středověkého hradu. Božský chrám pro drahého přítele, s nímž do světa přišla spása a požehnání,“ pochlubil se před začátkem stavby její mecenáš bavorský král Ludvík. Kdyby byl kýč tekutý, musel by být autor tohoto sdělení velmi dobrým plavcem, aby se ve své pracovně neutopil.
Hledání opravdového

„Kýč je výtahem všeho, co je ve světě naší doby falešné, co poskytuje zástupné zážitky a falešné pocity,“ konstatoval před lety vlivný kritik Clement Greenberg. Existuje však dnes vůbec něco, co bychom mohli označit jako opravdové, originální? Už římský komediální dramatik Terence přeci prohlásil: „Nemohu říci ani udělat nic, co by již nebylo řečeno, nebo uděláno.“ A to se psal rok 54 před Kristem. Univerzální opravdovost je nejspíš opravdu mrtvá. Kolik je lidí, tolik je i pravd, hlásí přece postmoderna. Přesto se s globálním diktátem kýče můžeme utkat. V době, kdy je jím vše a nic zároveň, však máme jen jedinou šanci.

Měli bychom začít znovu přemýšlet! O tom, proč děláme to, co děláme, proč konzumujeme to, co konzumujeme, a proč se obklopujeme takovými věcmi, jakými se obklopujeme. Jen tak můžeme odhalit prvoplánovou hloupost…

I cesta může být cíl.

Jak kýčovité…

Selský rozum v krizi

2009-05-29T15:01:00.002+01:00

Finmag (květen 2009)

„O tohle místo budu bojovat klidně do poslední kapky krve,“ přísahal mi před několika týdny Tomáš. Slib ztvrdil vítěznou marlborkou a hltem piva.

„Kam tě to tak táhne? Shánějí kontrolora kvality pražských pohostinství?“ vyzvídal jsem na něm.

„Ne! Philip Morris hledá brand managera. S jeho dítky jsem prožil časy dobré i zlé, okamžiky smutku i radost, stres i největší pohodu. Teď přišel čas, abych mu to oplatil,“ vysvětlil mi s dojetím. Slzička ale nakonec neukápla. Zmáčkl ji stejně odhodlaně jako nedopalek do popelníku.

Od oné chvíle uplynuly tři týdny. Tomáš, student žurnalistiky a politologie, nakonec na vysněnou metu nedosáhl. „Vybrali jsme si uchazeče s vyšší kvalifikací,“ odbyli ho v emailu.

Spolubydlící se ale nevzdal. Bojoval. Jeho životopis se rozletěl do všech světových stran. Pohovor střídal pohovor. Odpovědi však byly na chlup stejné. Ne, ne a ne! „My máme krizi, vy nemáte dva roky praxe,“ vypoklonkovali ho vždy, když přišlo na lámání chleba. Jasná argumentační linie, které nelze odporovat.

Popelník na Tomášově pracovním stole se mezitím proměnil v ježuru australskou. Vždycky, když do ní zapíchl další nedopalek, měl jsem pocit, že slyším tiché zaúpění.

S rostoucí frustrací se nepřímou úměrou snižovaly kamarádovy požadavky. Tomáše už nedokázala rozveselit ani nabídka z PR oddělení Plzeňských pivovarů. Pochopil jsem, že je zle.

To nejhorší mělo teprve přijít.

O několik dní později jsem se s kamarádem setkal nad pivem. Usedli jsme na zahrádku. Slunce pálilo, ptáci pěli a vyprahlí tatínkové s radostí a půllitrem venčili své ratolesti. Den jako ze škatulky. Kamarád ale přišel viditelně zdrcený.

„Co se stalo? Vypadáš hrozně,“ povzbudil jsem ho k řeči, jak to kamarádi obvykle dělávají.

„Včera jsem odpověděl na jednu nabídku,“ vypadlo z Tomáše.

„No a? Proč ten smutek?“ odvětil jsem.

„Jejich jediným požadavkem na přijetí byl selský rozum! Nechtěli ani maturitu.“

„Aha. A jak to dopadlo?“

„Nevzali mě. Nemám praxi…“

Atomový Kim

2009-05-29T14:58:00.000+01:00

Finmag (květen 2009)

Mám rád prvotřídní humry, vysoké štekle a luxusní koňaky. Po večerech sjíždím béčkové akční filmy z Dolphem Lundgrenem a sním, že jednou natočím nejlepší film všech dob. Když náhodou nefalšuju americké dolary nebo nevyrábím vysoce kvalitní extázi, nejspíš mě zastihnete na cvičném odpališti. A vězte, že švih si opravdu nezlepšuji. Mám ho lepší než Tiger. Jmenuji se Kim Čong-il. Vítejte v mém světě.

Už od narození jsem věděl, že to někam dotáhnu. Můj příchod totiž zvěstovala dvojitá duha nad posvátnou horou všech Korejců Pektu. To není vše, přátelé. Také byste měli vědět, že jakmile jsem vystrčil olysalou hlavu z lůna a poprvé nasál vůni kimči, ozářila nebe nádherná hvězda. Na mé cestě mě provází dodnes. Snad díky ní jde od té doby všechno jako po másle. S bratry diktátory, s golfem – hned napoprvé jsem na 18 jamkovém hřišti zahrál 11 hole-in-one a skončil s 38 ranami pod par – a taky se západními politiky. Zvlášť ti mi poslední dobou dělají velkou radost.

Když potřebuju topný olej, nové Volvo nebo limitovanou edici bijáků s Chuckem Norrisem, svolám si je všechny ke kulatému stolu a dělám, že poslouchám. Nechápu proč, ale stále přicházejí rádi a plní entuziasmu. Při jednáních vždycky významně pokyvuji hlavou, souhlasím a rozdávám úsměvy – mají to tak rádi. Nakonec se spolu vyfotíme a já dostanu to, co chci. Tak to má být.

Přiznám se, že si občas i trochu zdřímnu nebo pokochám bujnými vnadami krásných tlumočnic. O tom ale se pánové ze západu nikdy nedozvědí. Za žádných okolností totiž neodkládám své sluneční brýle.

Někdy se ale i demokraté začnou cukat. Ohánějí se právem, světovým společenstvím a porušováním smluv. To si pak hodím mincí. Když padne panna, řeknu si o rýži a ustoupím. Když padne rub, je čas jednat. Sednu do auta a uháním na své odpaliště kousek za Pchjongjangem. Cestou pozoruju svůj zdravý lid – jsou hubení, pracovití a krásní. Ne jako ty bedny kytu, co je vidím ve filmech.

Většinou skončím u raket krátkého a středního doletu. Tenhle týden ale došlo na jinačí kalibr. Přivezli nekvalitní humry a já dostal bolení břicha. Lidi, jak já vám byl naštvaný. Takhle to dál nejde, řekl jsem si. I můj velký idol a ochránce dobra Chuck Norris ví, kdy končí legrace.

Nakonec z toho byla strašná rána – přes čtyři stupně na Richterově škále. Chvíli jsem si připadal jako samotný Hwanung, bájný zakladatel mého velkého národa. Nádherný pocit! V žilách mi proudily hektolitry adrenalinu a bolení bylo rázem tatam. Pokusná jaderná exploze se povedla mnohem lépe než posledně. Ještěže jsem předchozího šéfinženýra poslal i s rodinou do sběrného tábora. Ten nový je mnohem lepší.

Demokraté teď budou chvíli vyhrožovat. Svolávat zasedání, ustavovat komise a vymýšlet sankce. Přejde je to až koncem podzimu. Jak to vím? V pravé poledne 20. října jim totiž slíbím ukončení výroby štěpného materiálu a povolím návštěvu Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Oni mi na oplátku pošlou topný olej a přikrývky. Přeci jen už bude po ránu chladněji…

Pak se spolu vyfotíme.

Svět je krásný!

Jak se podle vás bude situace kolem Kimova jaderného programu dále vyvíjet? Co byste navrhovali vy? Máme proti Kimovi a jemu podobným diktátorům k dispozici nějakou účinnou strategii, nebo nám nezbývá, než začít kopat atomové kryty?Nic z toho, co jsem o Kimovi napsal, není lež. Ani ten golf.

Moje první „keška“

2009-05-22T17:14:00.001+01:00

Finmag (květen 2009)

„Do čeho jsi mě to zase uvrtal,“ utrousím směrem k Tomášovi. Ten se jen usměje a dál v předklonu zkoumá štěrkovou suť. Pot z nás lije proudem a mokrá zaprášená trika lepí, až běda. „Fakt to mělo být tady?“ ptám se.

Tom vytahuje svou kapesní GPSku a kontroluje zadané souřadnice. „Jo. Musí to být tady. Někde v okruhu pěti metrů.“ V tom se zpoza stromu vynoří Lukášův obličej. Pýcha, která mu prýští z očí, by se dala stáčet a prodávat po petkách. V ruce drží zaprášenou plastovou krabičku. „Mám to,“ prohlásí vítězně.

Geocaching je především o dobrodružství a relaxaci, ale taky o návratu do dětských let. Kdo v mládí nečetl Ostrov pokladů nebo s buzolou v ruce nekrokoval vzdálenost od osamělého stromu, ten jakoby nežil.

Princip moderního hledání pokladů je tomu „předpotopnímu“ velmi podobný, jen pomůcky jsou trochu jiné. Místo tajemných map s okraji opálenými od ohně dnes k cíli navádějí satelity.

Na první pohled to romantika s technologickým pokrokem prohrává na plné čáře. Radost z hledání ale naštěstí nezmizela. Díky přesnosti a dostupnosti dnešních navigačních systémů (GPS má dnes v základní výbavě celá řada mobilů) a internetovému sdílení informací se dnes navíc může stát nefalšovaným lovcem pokladů každý, kdo chce.

Na začátku někdo něco někam zatraceně dobře ukryje. Poklad (dnes překřtěný na „keš“) přeci nesmí objevit lecjaký vandalský šťoural, ale jen opravdový „geokešr“. Skrýš by přitom měla být na zajímavém, neokoukaném místě, které stojí za návštěvu.

„Zakládejte keše jen tam, kde to má smysl,“ káže první pravidlo hry. Souřadnice místa a další indicie vedoucí k nalezení skrýše původní majitel pokladu zveřejní na stránkách www.geocachin g.com, kde si je do svého navigátoru může stáhnout každý zaregistrovaný uživatel. Pak už nezbývá nic než vyrazit na lov.

V České republice je v současnosti na 13 tisíc funkčních „kešek“. Možná kolem nich každý den jezdíte do práce, možná se skrývají pár metrů od vaší chaty a vy se divíte, proč se kolem motají ta podivná individua. Slunce, seno, jahody hadr.

Další miliony pokladů jsou a budou všude, kam se v životě vydáte. V newyorském Cental Parku, v Himalájích nebo v Hošticích u Volyně. Já jsem svůj první poklad objevil na ostrově Brač nedaleko chorvatského pobřeží. Vyšlapaná stezka nás tehdy vedla liduprázdným údolím, na jehož konci byl starodávný klášter. Kousek za ním uložil původní majitel do prohlubně pod kamennou skalkou malou plastovou krabičku. Příjemná procházka, nádherné místo a…

Z pokladu jsem si na památku odnesl oprýskaného „pingvína“ z Kindervejce. Dnes mu patří výsostné místo na pracovním stole. „Pokud si z pokladu cokoliv odneseš, musíš mu také něco věnovat,“ praví další z pravidel geocachingu. Do plastové pokladnice jsem na oplátku přidal korejskou minci a svůj podpis s datem vyzvednutí.

Chcete-li soupeřit v počtu nalezených pokladnic nebo si vést přesnou statistiku, nezapomeňte se o svůj úspěch podělit s ostatními uživateli na internetu. A pokud „kešku“ náhodou nenajdete, můžete si ve virtuálním prostoru alespoň od plic zanadávat. Samozřejmě ne na vaši neschopnost či prachbídný orientační smysl, ale na toho blbečka, který skrýš jistojistě zničil někdy mezi jejím posledním vyzvednutím a vaší návštěvou.

A ještě jedna věc na závěr. Kolega „kešer“, obtěžkaný manželkou a početným potomstvem, si hledání pokladů nemůže vynachválit. Děti, které se dřív na nedělní výlet do přírody těšily asi jako Bursík na volby, teď peláší do kopců jako banda motorizovaných kamzíků. Stačí k tomu tátův mobil a odměna prvnímu nálezci.

Partyzáni s motyčkami útočí

2009-05-15T20:20:00.001+01:00

Finmag (květen 2009)

„Musíš zasadit strom, postavit dům a zplodit syna! Teprve pak si budeš moci říct, že tvůj život za něco stál,“ říkával mi můj děda, když jsme po nedělním obědě sedávali na zápraží. On pil kávu a já kakao. Jeho slova mi vtiskla do paměti stejně jako husté šedivé obočí a hluboké vrásky na čele.

Stavení, které postavil vlastníma mozolnatýma rukama, stojí nedaleko Jílového dodnes. Přečkalo povodně i Kyrilla. Stejně jako mohutná borovice. Její šišky jsem dlouhá léta sbíral pod dohledem jeho syna. Mého otce. Kruh se uzavřel. Myslím, že děda umíral spokojený.

Dnešní doba je ale jiná. Děti skáčou ze zkumavek, domy budují developeři a stromy sázejí zahradníci – podle přesných plánů architektů. Nám, mužům, kteří neberou slova svých dědů na lehkou váhu, nezbývá nic jiného, než si najít vlastní cestu, jak spoluutvářet svět kolem sebe. Jednou z nich je Guerilla Gardening – partyzánské zahradničení.

„Najdi si ve svém městě ohavný, zanedbaný kout, který ještě nepohltil beton. Veřejný prostor. Kus hlíny nebo trávník, kolem něhož chodíš ty a stovky dalších do práce. Takové místo osaď květinami, keři, malými stromy. Zveleb ho. Partyzánský výsadek zdokumentuj,“ vysvětluje mi podstatu zahradničení Jan Boček. „Nezapomeň své dílo zalévat, hnojit a jednou za čas odplevelit,“ dodává.

U nás Guerilla Gardening zapustil kořeny především v Praze, pomalu se ale rozrůstá také do Brna a dalších měst. „Zatímco na západě se tohle krášlení měst považuje za pevnou součást aktivit probouzejících občanskou společnost, v Čechách a celé východní Evropě zatím partyzánsky zahradničíme především z recese. I když i u nás lze mluvit o prvních nesmělých krůčcích směrem k civil society. Naše aktivity samozřejmě obsahují také špetku provokace vůči státním orgánům,“ usmívá se „zahradník“, který se v civilním životě živí jako novinář.

Celá „diverzní akce“ začíná v zahradnictví. „Já preferuji slunečnice, protože mají nejlepší poměr mezi cenou a výkonem,“ říká Boček. Večer, pod rouškou tmy, pak skupina vyrazí na dohodnuté místo. „Akce obvykle netrvá déle než půl hodiny. Největší problém je následná údržba – zalévání a hnojení,“ dodává.

Reakce okolí bývají většinou pozitivní. „Nejčastější jsou ale projevy klasické české povahy. Když místo zaléváme nebo hnojíme, lidé nás napůl zvědavě a napůl znechuceně pozorují, cože to děláme ve veřejném prostoru. Osobně ale doufám, že nad odporem převládá zvědavost.“.

Z možných právních postihů za „ničení“ veřejného prostoru si zahradníci hlavu nedělají. „O akcích pravidelně informujeme lokální média, která o nich ráda referují. Zároveň s tím se novináři často dotazují strážníků na legálnost naší činnosti. Podle informací, které mám, by policisté pravděpodobně celou akci jen zaprotokolovali. Tím by ale celý případ skončil, protože oni sami by si museli ze všeho nejdříve udělat podrobnou právní analýzu. V Čechách zatím neexistuje precedens.“

Pokud už máte dost čísel, statistik, betonu a krize nebo se zkrátka o partyzánských zahradnících chcete dozvědět víc, navštivte www.guerrilla gardening.org.

Čtyři hodiny v Phnom Penhu: Kalašnikov, Pol Pot a Gates

2009-04-18T14:24:00.001+01:00

Konoptikum (březen 2009)

„Ty si opravdu nechceš zastřílet z kalašnikova? No tak, nelži mi. Každej turista ze západu si přece chce pohrát s ruským samopalem,“ naléhá mě můj „tuk-tukář“ Serey. Ačkoliv je teprve devět ráno, vzduch kolem se tetelí jak v největším létě na Mácháči. Jenže tady, v Phnom Penhu - srdci hrdého khmerského národa a stoprocentní vlhkosti, to očividně nikoho nevzrušuje. Teda kromě mě.

Památky počkaj

Po čele se mi nezadržitelně valí vodopády potu a na špičce nosu nasávajícího ty nejzvláštnější pachy se mi co chvíli udělá malá kapička. Chvíli jednu z nich pozoruju a přemýšlím, jestli si nakonec opravdu nechci zastřílet. „Památky počkaj a to tvoje vězení taky,“ přidává pod kotel Serey. „Stojej tu už tisíc let. Tak by snad jeden den ještě mohly vydržet. A že seš to ty, budeš to mít s překvapením,“ licituje mladý Khmer. Na sobě má dlouhý hnědý kalhoty a světlou bundu. Nechápu, jak může existovat. Nakonec ve mně zvítězí svědomí. Pro tohle jsem do Kambodži opravdu nepřiletěl.

Sereye o svém rozhodnutí přesvědčuji dalších pět minut. Nakonec pomůže až výhružka. Kolem nás se totiž v mezičase shromáždil hlouček jeho kolegů, kteří naši debatu se zájmem sledují, připraveni okamžitě nabídnout svoje služby. Jakmile se ostentativně zvednu z červeně polstrované sedačky tuk-tuku, Serey pochopí, že končí legrace. „Tak já tě teda do toho Tuol Slengu odvezu, ale musíš mi slíbit, že pokud si budeš chtít zastřílet, zavoláš mě!“ navrhuje mi řidič. Nadšeně přikývnu. Slavnostní přísaze se pokouším dodat na vážnosti kokršpanělí grimasou. Kvalit jejího vynálezce – Slye Stallona, ale očividně nedosahuju. „Není ti něco? Vypadáš nějak blbě,“ zareaguje na ni Serey, když se na mě před začátkem cesty naposledy ohlédne.

Tři babky pro šestičlennou rodinu

Toul Sleng, nechvalně proslulé vězení z Pol Potovy éry, leží kousek od centra Phnom Penhu. Právě proto Serey nechtěl s tak krátkou cestou souhlasit. Ví, že mu za ni nedám víc, než dolar. Tři, když na mě počká a odveze mě zpátky. I tak je to ale víc, než si vydělá průměrný Kambodžan za den.

Podle údajů Světové banky z roku 2004 představují právě tři dolary sumu, kterou potřebuje šestičlenná khmerská rodina na jeden den, aby se udržela nad hranicí chudoby. Osmdesát procent padne na zajištění základních potravin. Ze zbylých dvaceti procent se financuje vše ostatní. Od šatstva přes bydlení až po léky a nezbytné cigarety. Více než třetina Khmerů ale musí vyžít s částkou ještě nižší. I tak se ale ekonomická situace Kambodžanů za posledních 15 let výrazně zlepšila. Nezabránila tomu ani obrovská korupce, na kterou si stěžuje každý, s kým se na ulici dáte do řeči. Před 15 lety totiž žila pod hranicí chudoby plná polovina národa.

Zácpa, nezácpa!

Symbolem nově nabitého „luxusu“ se stal, stejně jako v jakékoliv rozvíjející se zemi jihovýchodní Asie, motocykl. V ulicích hlavního města proto po ránu panuje neskutečný chaos. Tuk-tuky – motorky s přívěsem pro přepravu pasažérů, bílé Land Rovery a Toyoty financované z rozvojové pomoci, staré japonské vraky, ale i luxusní Mercedesy s černými skly umazanými od černých peněz; ti všichni se marně proplétají záplavou tisíců kol a motorek, na kterých se za prací, školou nebo zábavou přepravují celé rodiny. Mým rekordem bylo pět lidí na jednom českého Simsona připomínajícím stroji. Na internetu ale kolují i fotografie se šesti nebo sedmi jezdci. Helma je přitom luxus, který si mohou dovolit jen nemnozí. Teprve tady člověk docení vizi indického průmyslníka a tvůrce extrémně levného automobilu Ratana N. Taty.

Serey si ale z hustého provozu nic nedělá. Když se ucpou tři pruhy v jednom směru, je čas vzít to čtvrtým. Co naplat, že je protisměrný. „Neboj, mám to pod kontrolou,“ mrkne na mě černovlasý řidič, když si zapaluji další cigaretu a přemýšlím, jestli mu nemám poklepat na rameno. Díky jeho drzosti a totální znalosti rozměrů své rikši se před námi vězeňská brána objeví za necelou půlhodinu. Zácpa, nezácpa!

Khmerský mlýnek na maso

Na první pohled nevypadá Toul Sleng nijak hrozivě. Tři oprýskané „panelákovité“ budovy obklopené zdí a nízkou zástavbou. Pro Evropana, který navštívil Osvětim a viděl výlohy plné lidských vlasů a protéz, nic „světoborného“. Na to, abych úplně změnil svůj názor, stačí průvodkyni pár vět.

„Pokud se za tebou jednou zavřela tahle brána, měl jsi to spočítané. Ze sedmnácti tisíc internovaných jich přežilo jen dvanáct. Moji rodiče mezi nimi nebyli,“ suše konstatuje starší Khmerka, která mě vězením provází. „Na rozdíl od technicky precizních nacistů a jejich plynových komor vraždili Rudí Khmerové klasicky. Mačetami, krumpáči, trubkami. Střelivo bylo příliš vzácné, aby se jím plýtvalo. Dětem se rozbíjela hlava o strom.“ Odosobněný monotónní tón, kterým o zvěrstvech mluví, mě bodá do uší. Propocené triko najednou strašně studí. Když procházíme celami, cítím jen plíseň a promarněné lidské osudy. Zvedá se mi žaludek. Slova průvodkyně mi splývají v jediný souvislý zvuk bez významu. Jen občas z něj vyskočí slova vyslovovaná s kambodžským přízvukem – Toul Sleng a hlavně Pol Pot.

Absurdní preciznost, s níž se ve Francii vzdělaný intelektuál rozhodl v květnu roku 1975 realizovat svůj sen, se nesmazatelně vryla do kambodžské historie. Pod jeho taktovkou rozdělili Rudí Khmerové lid na tři skupiny – kopáče, pěstitele a drobné řemeslníky zajišťující základní nezbytnosti. „Pokud vykopeme dostatek kanálů, bude voda! Pokud bude voda, bude rýže! Pokud bude rýže, budeme mít cokoliv, na co jen pomyslíme!“ znělo oficiální heslo režimu. Zbylá povolání byla prohlášena za nežádoucí, stejně jako peníze. Phnom Penh, tehdy dvoumilionová metropole jihovýchodní Asie, byla během několika dní kompletně vylidněna. V jeho srdci zůstal jediný „živý“ bod – Toul Sleng.

Ticho jako v hrobě

Po pěti letech řádění Rudých Khmerů nezůstala rodina, jež by někoho neztratila. Pol Potův experiment zaplatilo životem jeden a půl milionu Kambodžanů.

Plná pětina tehdejší populace. Na rozdíl od všech ostatních, kteří zemřeli hlady nebo byli zabiti mimo Phnom Penh, se vězňům v Toul Slengu dostalo zvláštního privilegia. Bachaři si pro snadnou identifikaci každého z nich vyfotili. Fotografie se zázrakem dochovaly. Dnes je, podobně jako v polské Osvětimi, najdete vystavené v hlavní budově. Všichni kolem nich procházejí v naprosté tichosti.

V zemi nedávno začal ostře sledovaný proces s posledními žijícími špičkami tehdejšího režimu. Jeho význam je především symbolický – země a její obyvatelé touží nakreslit poslední tlustou čáru za minulostí. Hlava Rudých Khmerů – Pol Pot – ale zemřela už v roce 1998. Až do konce života přitom diktátor bojoval proti nové vládě. Podporovali ho jak čínští komunisté, tak paradoxně také Spojené státy. Historie se zkrátka opakuje.

Co ti trvalo tak dlouho?

Když se totálně vyčerpaný vypotácím z brány, Serey mě už netrpělivě vyhlíží. „Co ti trvalo tak dlouho,“ ptá se mě. „Normálně to lidem trvá jen hodinu.“ Teprve teď zjišťuji, že jsem uvnitř strávil víc než tři hodiny. Kam se poděly, se už nikdy nedozvím. Potřebuji se uklidnit, a tak okamžitě zapaluji cigaretu. Sereovi mezitím vyprávím, co jsem zažil. „Mně zase Pol Pot zabil babičku. Ale to už je dávno, už na to nemyslím,“ pronese řidič mezi řečí. „Pojďme se raději bavit o něčem jiném. Máš rád marihuanu?“ vypadne z něj najednou. „Cože?“ ujede mi. „No jestli chceš, mám tady pár jointů. Tak můžeme někam zajet a dáme si. Třeba se ti zlepší nálada,“ začíná mi docházet, že to Serey myslí vážně.

Chvíli mi zelený návrh vrtá hlavou, ale nakonec se raději rozhoduju nehulit. „Po tomhle zážitku bych to taky nemusel rozchodit,“ vysvětluju mu. „No nic. Co ty to seš za turistu? Na střelnici nechceš, na špeka nechceš. S tebou není žádná legrace,“ popichuje mě dál.

Pivo s outěžkem

Jediné, na co mám v tu chvíli chuť, je vychlazené pivo. „Aspoň něco!“ pousměje se Serey a zakřičí cosi v khmerštině na opodál stojícího prcka. Ten někam odběhne a za chvíli se zpoza rohu vynoří zástup malých Khmerů. Každé za sebou táhne obrovský kýbl. Netipl bych jim víc, než sedm, osm let, i proto, že jim kbelíky často sahají až k pasu. „Ach jo,“ ujede mi. „Co se ti zase nelíbí,“ opáčí Serey. „Nemyslíš, že jsou na tohle ještě trochu malé,“ odpovím. „No, co chceš, každý se musíme něčím živit, a děti vydělají pouličním prodejem mnohem víc než dospělí. To je osvědčená taktika,“ bere mi vítr z plachet Serey, zatímco se kolem nás překřikuje chumel dětí. „Pleaaaaaase, buy from me,“ mává na mě jeden ze zadní řady. Za chvíli už oba držíme v ruce vychlazenou plechovku místního Angkoru. Pivo je výtečné. A vůbec mi nevadí, že jsem si společně s ním koupil od ostatních špuntů taky dvě sady pohledů a použité, ale úhledně zabalené, týden staré vydání Newsweeku.

„Já se z tebe asi zblázním,“ komentuje moji marnotratnou náladu Serey. „Kdybys mi nekoupil to pivo, tak se tady na místě vyklopím,“ rozesměje se.

Teprve když se rozjedeme směrem k hotelu, uvědomím si, že se na mě z titulní strany Newsweeku směje obrovská fotografie Billa Gatese.

Asi jsem si toho špeka měl přeci jenom dát…

Jihokorejská cesta a bibimpap

2009-04-18T14:20:00.001+01:00

Exportér - magazín Hospodářských novin (březen 2009)

S Jižní Koreou nás spojuje nejen aktuální potřeba řešení dopadů globální krize a investoři v ČR. V této asijské zemi jsme totiž známější, než si představujeme.

Ještě před půlstoletím byla Jižní Korea chudší než většina afrických států. Díky nezdolné kolektivní vůli uspět, ohromnému pracovnímu nasazení a také nekompromisní vládě jihokorejských generálů se země dokázala prodrat až na vrchol ekonomického Olympu. Zda na něm Korejci zůstanou i po skončení současné globální bouře jasné není. Ale i když by je silný nárazový vítr sfoukl pryč, zpřerážel jim nohy a vymknul jim ramena, můžete se vsadit, že budou zpět dřív, než bys řekl "bibimpap".

Raketový růst

Rozlohou je Korejská republika jen o málo větší než ČR. Přesto je její hrubý domácí produkt pětkrát vyšší než český. Přitom ještě počátkem šedesátých let, deset let po skončení pustošivé korejské války, kolísal její nominální hrubý domácí produkt kolem 100 USD na osobu. O třicet let později se jihokorejské HDP přehouplo přes deset tisíc USD a vloni přesáhlo dvacetitisícovou metu.

Jižní Korea je navíc jedním z nejdůležitějších hráčů ve výzkumu informačních a komunikačních technologií. Loga firem jako LG a Samsung zná celý svět. Mimochodem, když jihokorejský deník Čoson Ilbo porovnal v roce 2004 výkon Samsungu s HDP národních států, zjistil, že tato firma představuje 36. nejsilnější ekonomiku světa. Česká republika skončila až za ní.

Cesta východoasijského ekonomického tygra za bohatstvím zkrátka nemohla být přímější. Krize z roku 1997 však obnažila řadu chyb, které Jihokorejci vyrobili.

Do té doby opěvovaný systém obrovských rodinných konglomerátů - čebolů, které se dostaly na výsluní počátkem 60. let za vlády geniálního diktátora a tvůrce jihokorejského ekonomického zázraku Pak Čong-huiho, dostal povážlivé trhliny.

Na pomoc nakonec přispěchaly Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Tvrdé podmínky restrukturalizace tehdy Jihokorejci přijímali s obtížemi, přesto zanedlouho opět stoupali k výšinám. A za úspěchem stojí především korejská mentalita, ne nepodobná japonské, možná ještě extrémnější.

Život v upracovaném pekle

"Život tady mi ze všeho nejvíc připomíná peklo. Kdykoliv vyrazím na služební cestu do zahraničí, připadám si jako v ráji," dělí se o zkušenosti o přestávce mezi přednáškami profesor sociologie na soulské univerzitě Songkjungwan Ju Hong-džun. "Jenže ten ráj je strašně nudný," dodává profesor po chvíli se šibalským úsměvem ve tváři.

Podobně, i když s mnohem menším optimismem se o životě v "Zemi jitřní svěžesti", jak se Jižní Koreji přezdívá, vyjadřuje soulský právník Jun Čong-il.

"Naší kulturou je byznys. Nechodíme do divadla, neužíváme si volného času. Nikdo nás to nenaučil. Žijeme ze dne na den jen pro práci a jsme pod neustálým tlakem," poznamenává Jun Čong-il.

Že je život pod 38. rovnoběžkou půlící Korejský poloostrov ve dví zcela podřízený práci potvrzují také statistiky Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Jihokorejci podle ní ročně odpracují v průměru 2357 hodin. Více než jakýkoliv jiný národ vyspělého světa. Od druhých Řeků je dělí hluboká třísethodinová propast.

Reálnou představu o intenzitě pracovního procesu v zemi si ale uděláte teprve tehdy, když počet odpracovaných hodin převedete na osmihodinové směny. V porovnání s Nizozemci mají Jihokorejci ročně 120 regulérních pracovních dnů navíc. Přesto je to pro některé málo.

"Chceme-li dosáhnout vytyčených cílů, musí být mladá generace ještě pracovitější a byznysmeni ještě ambicióznější," nechal se slyšet současný prezident I Mjong-bak během svého inauguračního projevu v únoru loňského roku. U podniků nad 250 zaměstnanců, tvořících páteř korejské ekonomiky, mají přitom Korejci podle stejných statistik druhou nejvyšší produktivitu na světě.

"Oficiální pracovní den byl nedávno zkrácen ze 48 na 44 hodin týdně, to tady ale nikoho příliš nezajímá. Pracovní den Jihokorejce je tak dlouhý, jak si ho každý udělá. Platí zde totiž nepsané pravidlo, že každý zaměstnanec musí být v práci dřív a odcházet později než jeho nadřízený," vysvětluje specifika Marek Baláš, zaměstnaný jako Student Exchange Manager na univerzitě Songkjungkwan.

Jeho slova potvrzuje Lucie Lompejová působící v centrále Obchodní komory Evropské unie na pozici Committee Director. "Místní někdy zůstávající práci i 24 hodin denně. Domů zkrátka nechodí. V mnoha jihokorejských firmách se navíc stále pracuje také v sobotu," říká Lucie Lompejová.

S následky se vypořádej až potom

Jak Marek Baláš, tak i Lucie Lompejová shodně vyvracejí statistické informace o údajné vysoké produktivitě. "Jihokorejci jsou podle mého názoru neefektivní, na vině je především úroveň vedení. Například je stále zvykem uzavírat pracovní smlouvy při večeřích nebo v barech a i to se započítává do pracovního procesu. Obvykle se proto nadřízený nerozčiluje, pokud najde svého podřízeného spokojeně spícího za pracovním stolem. Stačí šéfovi naznačit, že jste předchozí noc tvrdě pracoval na uzavření kontraktu s novým klientem, a vše je rázem odpuštěno," naznačuje situaci Lucie Lompejová.

Podobné zkušenosti má i Marek Baláš. "Pracovní nasazení není příliš vysoké. Shon vypukne až s blížícím se termínem uzávěrky. Stačí, abych v deset hodin seděl u svého stolu, a všichni to berou tak, že pracuji. Korejský styl práce bych popsal takto - cokoliv můžeš slíbit, neváhej a slib. S následky se vypořádej až potom," říká Marek Baláš.

Podle řady výzkumů se však Jihokorejci ocitají na pokraji kolektivního kolapsu nadměrného pracovního nasazení. Jižní Korea má nejvyšší sebevražednost ze všech vyspělých zemí a gwarosa, korejský výraz pro smrt z přepracování, se v médiích skloňuje stále častěji, stejně jako nadměrné pití alkoholu. Současná globální ekonomická krize celou situaci jen umocňuje.

Ve víru krize

Ještě v první polovině loňského roku chrlily jihokorejské deníky obsáhlá zpravodajství o reformních počinech prezidenta I Mjong-baka. Měly přispět k realizaci smělého plánu nazvaného pro svou symbolickou souvislost s Boeingem 747 - donedávna největším a nejmohutnějším letounem - prozaicky "747".

V druhé polovině roku došlo však k prudkému obratu a lavinový efekt celosvětové finanční krize začal ovlivňovat hospodářský vývoj i v Korejské republice. "Temná mračna se stahují nad korejskou ekonomikou", "Korea tváří v tvář ekonomické křeči", "Ekonomové varují před důsledky krize" - právě takové titulky od té doby plní přední stránky místních deníků.

Optimismus tolik charakteristický pro nově nastolený kurz rychle vystřídala nejistota, obavy a strach. S přímými dopady krize se v zemi setkáváte doslova na každém kroku.

"Například veškeré dovážené zboží ze dne na den zdražilo přibližně o polovinu," popisuje důsledky globálního zpomalení Marek Baláž. S dopady krize na život Jihokorejců se díky své pracovní pozici konzultanta zahraničních studijních stáží setkal však i jinak.

"Řada studentů musela zrušit naplánované zahraniční stáže a studijní pobyty, nebo si je zásadním způsobem zkracují. Jeden ze studentů byl před odjezdem požádán, aby prokázal, že má na svém účtu 30 tisíc amerických dolarů. Ještě v září mu stačil výpis se sumou 36 milionů wonů. Když musel tu samou dolarovou částku znovu potvrdit v listopadu, nestačilo mu ani 58 milionů wonů na jeho účtu," uvádí Marek Baláž.

Jedním z hlavních dopadů finanční krize byl totiž rychlý a citelný odliv kapitálu ze země a oslabování jihokorejské měny. "Jižní Korea se stala bankomatem pro rozvinuté státy. Akutní nedostatek dolarů a následná finanční nejistota způsobily okamžitý propad kurzu korejského wonu vůči americkému dolaru," naznačuje příčiny prudkého propadu místní měny I Jun-džu z obchodně-ekonomického úseku českého velvyslanectví v Soulu.

"Na konci listopadu oslabil won vůči americkému dolaru v porovnání se stejným obdobím loňského roku o zhruba 37 procent, což je nejhorší propad v rámci deseti asijských nejvíce obchodovatelných měn," říká I Jun-džu. Pokles se nezastavil ani počátkem tohoto roku, takže v únoru se kurz jihokorejské měny propadl pod hranici 1500 wonů za jeden americký dolar.

Změna současného trendu se přitom nedá předpokládat, neboť předpovědi růstu ekonomiky pro rok 2009 nejsou nijak optimistické. Vzhledem k prohlubující se globální ekonomické krizi a závislosti jihokorejské ekonomiky na světové poptávce se poslední odhady pohybují v rozmezí od minus 2 % (Moody's) do minus 4 % (Citigroup). Samotné korejské odhady se pohybují pod hranicí minus 3 % a připouštějí ztrátu více než 200 000 pracovních míst.

Export, hnací motor jihokorejské ekonomiky, není schopen vzhledem ke klesající poptávce ve světě, kompenzovat pokles domácí spotřeby. Největším nebezpečím může být však pro Korejskou republiku pokles poptávky čínského trhu.

"Celá řada jihokorejských společností v čele s Hyundai navíc tratí kvůli zhoršeným vztahům s Korejskou lidově-demokratickou republikou. Nový prezident Korejské republiky totiž nechce akceptovat věčné vrtochy komunistického režimu. Ten zase na oplátku omezil výrobu v průmyslovém komplexu v severokorejském příhraničním městě Kesongu," popisuje Marek Baláš další potíže jihokorejské ekonomiky.

Jihokorejská láska pod Hradčany

Ačkoliv je život na jihu Koreje od toho českého velmi odlišný, spojuje nás více, než by se na první pohled zdálo. A nejen dopady současné globální krize.

Česko je v Korejské republice nesmírně populární a jen těžko najdete někoho, kdo by naši zemi neznal. Například historicky nejsledovanější jihokorejská telenovela se neodehrává v Soulu nebo v Pusanu, nýbrž v Praze. "Milostný trojúhelník se odehrává na pozadí vaší krásné historické budovy. Bylo to moc romantické," rozplývá se nad seriálem studentka ekonomie Pe Čong-un. "Moc se těším, až vaši zemi jednou navštívím," zasní se po chvíli.

Na bezprecedentním úspěchu mýdlové opery a popularitě České republiky se v Koreji dají vydělat i velké peníze. Povedlo se to komunikativnímu padesátníkovi Tai Hamovi, který si v nejrušnější soulské čtvrti otevřel restauraci Castle Praha. "Nálevnu" usadil do věrné repliky Staroměstské radnice s funkčním orlojem. Budova sice mezi tradiční korejskou architekturou působí trochu jako pěst na oko, oblibu mezi místními si však získala okamžitě.

Pivo, které vaří podle české receptury, sice není levné, Korejci a především Korejky si přesto rádi připlácejí za atmosféru připomínající jim jejich zamilovaný seriál.

Ke zlatavému moku si samozřejmě můžete objednat některé z nabízených českých jídel - na lístku najdete i tradiční utopence či bramboráky. Jejich chuť tak úplně česká není - jen málokterý český kuchař u nás polévá naloženého buřta sojovou omáčkou - nápaditost se však cení.

Důkazy o provázanosti českého a korejského světa najdete i jinde. "V místní televizi jsem nedávno zahlédnul reklamu na zmrzlinu. Najednou jsem si uvědomil, že veselícím se chlapcům a dívkám vyhrává z reproduktorů skupina Gipsy.cz," překvapuje poznatkem Marek Baláš.

Korejská brázda v srdci Evropy

Možná ještě hlubší než česká brázda v Korejské republice je ta jihokorejská v České republice. Řada korejských firem si totiž pro sídlo svých evropských poboček zvolila právě Českou republiku.

Podle odhadů zaměstnávají jihokorejské firmy bezmála osm tisíc Čechů. Společně s nimi k nám dorazila i korejská kultura a kuchyně. Ve specializovaných obchodech na vlas podobným těm korejským najdete cokoliv, rýžovým národním nápojem sodžu počínaje, tradičními instantními nudlemi konče.

V jedné z několika korejských restaurací si můžete objednat i nefalšované kalbi - vynikající uzená žebra nebo zmíněný bibimpap - kameninovou misku plnou rýže, zeleniny a jihokorejských hub.

Samozřejmě nesmí chybět kimči - zelí fermentované v pálivé kořenící směsi, bez něhož se v Jižní Koreji neobejde vůbec nic. "Nechcete-li si z Korejců udělat nepřátele na celý život, nikdy se o kimči nevyjadřujte ošklivě. Korejci jsou na něj strašně hrdí a pokud jim ho urazíte, je zle," upozorní vás hned na prvních stránkách snad každý turistický průvodce o Jižní Koreji, který je v Čechách k dostání.

Chcete-li si udržet dobré vztahy s Jihokorejci, mějte vždy na paměti ještě jednu poučku. "Korejci jsou velmi soutěživí, často ale odmítají převzít zodpovědnost za své činy a vyhýbají se rozhodnutím. Pokud se něco nepovede, nebo se objeví nějaká chyba, nikdy se o tom veřejně nemluví. A to i tehdy, když je na první pohled zřejmé, kdo problém způsobil," upozorňuje na podstatné specifikum korejské mentality Marek Baláš.

Nezapomeňte, že ve zdejší společnosti stále přetrvává hluboce zakořeněný strach z toho, že pokud bude viník označen a veřejně kritizován, ztratí před ostatními členy kolektivu jednou provždy svou tvář. A to je horší než usnout za stolem v práci nebo dočasně přijít o iluzi nekonečného růstu.

Pavel Kohout: Dobrý ekonom musí znát své meze

2009-03-07T00:54:00.004+01:00

Jsme Partners (únor 2009)

„Ekonom by především neměl být nafoukaný. Jakmile si o sobě začne myslet, že je příliš dobrý, je na nejlepší cestě zpychnout,“ říká přední český ekonom Pavel Kohout. Na finančních trzích pracuje od roku 1993 v různých profesích. Jeho hlavní specializací jsou cenné papíry, portfolio management a kolektivní investování. Do jisté míry se zabývá i veřejnými financemi a důchodovou reformou. Pracoval v největší české finanční společnosti PPF, v brokerské firmě Komero a ve společnosti ING Investment Management. Byl poradcem ministra financí B. Sobotky a V. Tlustého. V současné době je akcionářem a ředitelem pro strategii společnosti Partners a.s. Je také předsedou představenstva společnosti Microfinance, a.s. Ve volném čase se věnuje literatuře, historii a fotografii. Nemá rád slovo pokora, „protože ho většinou používají lidé, kteří pokorní nejsou, a na pokoře si jen budují svoji image“.

Ekonomie není prognostickou vědou

MV: Profesor ekonomie David Laibson působící na Harvardské univerzitě nedávno pronesl: „Existuje jen velmi, velmi, velmi málo ekonomů, kteří na sebe mohou být hrdí.“. Ke „střelbě do vlastních řad“ ho přivedla neschopnost kolegů předpovědět současnou finanční krizi a globální ekonomické zpomalení. Podle Jamese Galbraitha bylo úspěšných jen zhruba 10 až 12 ekonomů z přibližně 15 tisícové komunity…

PK: A to ještě ne všichni dokázali příchod krize předpovědět na základě těch faktorů, které ji nakonec skutečně spustily. Například Nouriel Roubini proslulý svými skeptickými prognózami sice krizi předvídal, jenže spíše v důsledku nevyrovnané obchodní bilance a deficitního federálního rozpočtu. Podobně na tom byl i bostonský profesor Laurence Kotlikoff. Ten zase kritizoval americké veřejné finance a stávající podobnu penzijního systému. Takže počet těch skutečně fundovaných předpovědí je ve finále ještě nižší.

MV: Podíváte-li se na nepočtenou skupinu úspěšných prognostiků, myslíte, že šlo o dobře informované pesimisty, nebo spíše o střelce toužící se odlišit od hlavního proudu. V ekonomii, podobně jako v dalších společenských vědách, přece platí otřepané pravidlo, že „radikálnost předpovědi = častá citovanost = cesta k nesmrtelnosti“.

PK: Tak to nemohu posoudit, protože Jamese Galbraith neuvádí jména úspěšných. Pokud ale někdo přijde s radikálním názorem, je tu vždy určitá šance, že vstoupí do dějin jako jasnozřivý prorok. Zářným příkladem je Robert Lucas. Ten přišel s tvrzením, že jakákoliv ekonomická teorie, která se začne se používat jako nástroj hospodářské politiky, nakonec přestane fungovat. Jeho slova se potvrdila a tzv. Lucasova kritika skutečně vstoupila do dějin. Existuje ale i celá řada ekonomů, kteří se o něco podobného pokusili a neuspěli. V očích svých kolegů se tak jednou pro vždy znemožnili a ztrapnili. Právě zde je patrné, jak je důležité, aby ekonom znal své limity a zbytečně se nepouštěl na tenký led.

MV: A jaký je vůbec vztah ekonomie k prognózám na teoretické rovině?

PK: Ekonomie jako vědní disciplína stojí kdesi mezi exaktními a společenskými vědami. Není tak „povídavá“, jako třeba historie nebo literární věda, na druhé straně v žádném případě nedosahuje exaktnosti teoretické matematiky. Na pomyslné ose vymezené těmito dvěma póly bych ekonomii řadil přibližně do středu, nebo mírně směrem k humanitním vědám. Přeci jen postrádá komplexní teoretický aparát, některé kvantitativní metody a čistě exaktní kulturu myšlení. Obecně je pak možné říci, že ekonomie usiluje o dva základní cíle: popsat určité dění a poskytnout recept jeho řešení. Ani deskriptivní, ani normativní ekonomie však nejsou primárně zaměřeny na poskytování prognóz. Ekonomie zkrátka ze své podstaty není prognostickou vědou zabývající se budoucími ději.

MV: To ale neznamená, že by ekonomové nebyli pravidelně dotazováni na vývoj budoucího dění…

PK: Samozřejmě, že jsou. Každého přece zajímá, jestli krize skutečně udeří, nebo jestli česká ekonomika poroste. A koho jiného se na takové otázky zeptat, než ekonomů. Jenže, jejich vědním oborem není předpovídání budoucnosti, ale ekonomie. A ta, jak již bylo řečeno, není na prognózy primárně orientovaná. Přesto mohou předpovědi ekonomů fungovat, pokud je ekonomika evidentně vzdálená nějakému rovnovážnému stavu. V tom případě ekonomie dokáže více či méně přesně popsat, co nastane, pokud bude trend pokračovat. Právě takto je možné vysvětlit, proč někteří ekonomové, dokázali předpovědět příchod krize. Zkrátka vypozorovali, že systém není v rovnovážném stavu, a tudíž předvídali příchod korekce.

MV: Proč však bylo takto jasnozřivých ekonomů jen mizivé promile? Stala se někde chyba?

PK: Někde ano. Ekonomové by se nejspíše měli zamyslet nad tím, jestli by neměli věnovat vetší pozornost vývoji nějakých efektivnějších prognostických nástrojů nebo metod.

MV: Nedojde tím k devalvaci ekonomie? Každý pohled do budoucnosti je přeci jen nejistý a velmi často končí futurologickými pohádkami?

PK: Předchozí věta byla přeci jen zamýšlena skromněji. Ekonomie v žádném případě nemá vytvářet obrazy budoucnosti. Paralelu bych vedl spíše s medicínou. Jakmile se cítíte špatně, vydáte se za svým obvodním lékařem. Navíc ho navštěvujete i během cyklických preventivních prohlídek. Doktor vám změří tlak, poslechne si vás, podívá se vám do krku a tak dále. Na základě tohoto souboru úkonů si pak lékař vytvoří relativně dobrý obraz, v jakém stavu je a v nejbližší době také bude váš organizmus. Poté vám buďto sdělí, že jste zcela zdráv a vy můžete s klidem odejít, nebo diagnostikuje nějakou odchylku od normálu. V tom případě vás pošle za odborníkem disponujícím cílenou a efektivnější sadou dalších diagnostických metod. Právě takto by podle mého měla do budoucna postupovat také ekonomie.

MV: Současná ekonomie tedy podobným komplexem prognostických nástrojů nedisponuje?

PK: To zase ne. Ekonomie nějaké diagnostické nástroje má, ale zdá se, že nejsou dostatečné. Je možné, že ukazatele, které současná ekonomie sleduje, nejsou ty správné, nebo jsou nedostatečné, popřípadě byly nějakým způsobem špatně vyhodnocovány. Mohou být ale také natolik zatížené statistickými šumy, že se v nich původně správný signál zcela ztrácí. Zkrátka, prostor pro vývoj nových nástrojů, či zdokonalení těch stávajících je tady vždycky.

Přímý kontakt s trhem

MV: Někteří ekonomové ale rezignovaně hlásají, že katastrofy zkrátka předvídat nelze. Podle vašich slov se mezi ně řadí například Laurence Ball z univerzity Johna Hopkinse. Jeho věta: „nikdo nepředvídal stagflaci, nikdo nepředvídal Velkou depresi, nikdo nepředvídal Pearl Harbor ani 11. září. Skutečně velké zlé události bývají překvapivé,“ zní skutečně fatalisticky.

PK: Ball není špatný ekonom, ale mýlí se. V případě současné finanční krize existuje aspoň jeden blog, který varoval včas: CalculatedRis¬k.blogspot.com. Ten měl svého času pouze dva přispěvatele. Jedním z nich byla úvěrová analytička Doris Dungey publikující pod přezdívkou „Tanta“. Jak je patrné z obsahu tohoto blogu, dalo se pečlivou analýzou hypotečního bankovnictví ve Spojených státech včas a přesně zjistit, že rozsah katastrofy řítící se na americký bankovní systém, bude opravdu enormní. A jak je vidno, člověk vůbec nemusel být profesorem ekonomie, aby k takovému závěru došel. Vůbec první zmínka o krizi, se kterou jsem se já osobně setkal, také nepocházela od žádného ekonoma. Přečetl jsem si ji v březnu 2007, tuším, ve Washington Post. Deníku tehdy otiskl rozhovor s jedním španělsky mluvícím realitním makléřem. Ten tvrdil, že již řadu měsíců zaznamenává zoufalé telefonáty od klientů neschopných splácet hypotéky a že během roku očekává masivní zhoršení situace.

MV: A co v té době dělali ekonomové?

PK: Ekonomové mlčeli. Všichni. Jak z akademické sféry a vládních institucí tak ze soukromého sektoru. Veškeré varovné indicie jakoby je vůbec nezajímaly. Místo nich na poplach troubila neekonomická mainstreamová média a pár specializovaných finančních blogů. To bylo vše. Před příchodem krize tedy varovali lidé zcela mimo akademické prostředí a v případě onoho španělsky mluvícího realitního makléře je dokonce možné, že ani neměl vysokoškolské vzdělání. Jestli měl nebo neměl titul, ale není v důsledku vůbec podstatné. Šlo o to, že měl přímý kontakt s trhem. Věděl, co se na něm děje, a věděl to v čas.

MV: Příchod krize tedy bylo možné předpovědět, pokud jste správně „rozklíčoval“ změny probíhající v základně mezi širokou veřejností?

PK: Ano. Pokud jste se pohyboval v terénu, mohl jste rozpoznat mnohé. To je také důvod, proč se vždycky, když se setkám s našimi poradci, nejprve zeptám, jak se daří jim a jak se daří klientům. A skutečně to nemyslím jen jako formální zdvořilostní frázi. Každá jejich odpověď je pro mě přínosná, protože já sám ze své kanceláře také nemám přímý kontakt s trhem. Chci-li zůstat v obraze, musím si tedy dění „na ulici“ tímto způsobem zprostředkovávat.

MV: Ignorování, přehlédnutí či podcenění klíčových varovných signálů přitom předchází téměř každé kritické události, kterou Laurence Ball označil jako nepředvídatelnou. Ještě před útokem na Pearl Harbour přece zachytila americká rozvědka signály o blížící se japonské flotile…

PK: To samé se ukázalo v případě 11. září, a podle dochovaných dokumentů byla také velká krize signalizována postupně. Koneckonců, pro příklady nemusíme tak chodit daleko. Před vypuknutím bankovní krize v České republice v roce 1997 se varovné signály obejvovaly nejméně s ročním předstihem. Pamatuji se, jak jsem v té době navštívil jeden makléřský večírek, kde se všichni otevřeně bavili o tom, v jaké krizi se brzy ocitne český bankovní systém. Právě tito lidé měli přímý kontakt s trhem. Pokud by analytici skutečně pečlivě pracovali s daty a informacemi z terénu, bylo by možné zdokonalit prognostické a varovné nástroje tak, abychom mohli případné krize signalizovat v čas.

MV: Jak jste vy sám spokojený s vlastní úspěšností při předjímání krizí?

PK: Právě v souvislosti s českou bankovní krizí se mi vybavuje jedna veselá příhoda. Psal jsem tehdy pro jeden již dáno zaniklý časopis odvětvové analýzy různých průmyslů. Svůj příspěvek o bankovnictví jsem tehdy v roce 1996 postavil právě na informacích od svých makléřských kolegů. Poselství textu tedy bylo jasné: české bankovnictví směřuje do průšvihu. Bohužel, redakce onoho periodika se text rozhodla nepublikovat. Přišel jim politicky nekorektní.

MV: A co vy a současná finanční krize?

PK: Když nyní zpětně hodnotím své prognózy, mám smíšené pocity. Na jedné straně se mohu chlubit, že jsem o hrozící krizi napsal jako jeden z prvních v České republice v březnu 2007, na druhé straně jsem si již v prvním pololetí roku 2008 myslel, že máme to nejhorší za sebou. A to nebyla pravda. Události z podzimu 2008 jsem skutečně nečekal. Dokonce jsem v té době připravoval článek zabývající se následky právě skončené finanční krize. Naštěstí jsem ho nedokončil.

Vliv médií je fascinující

MV: Jak se slučuje povolání ekonoma – vědce produkujícího ekonomické analýzy, s jeho působením v médiích, která ze své podstaty touží po skandálech, zvratech a velkých slovech?

PK: Vliv médií je fascinující. Pokud se podíváte na vývoj HDP v prakticky jakékoliv západní ekonomice, všimnete si, že jeho růst je plynulejší. Ekonomie se tím pádem skutečně promítla do hospodářské politiky, protože se jí podařilo ztlumit výkyvy hospodářského cyklu. Zároveň s tím ale neklesala volatilita akciových indexů, jak by člověk čekal. Právě naopak. Akciové trhy jsou čím dál tím neklidnější. V posledních několika měsících dokonce volatilita akciových trhů překročila tu na začátku velké krize. A to i přesto, že žádná podobná hospodářská krize v současnosti nehrozí. Kde je příčina? V médiích! Lidská povaha se nezměnila a systémy obchodování takový vliv nemají.

MV: Takže na volatilitu akciových trhů po celém světě má zásadní vliv především internet, elektronická média a globální zpravodajské televize?

PK: Ano. Internet je zbraň globálního masového dezinformování. Jeho vliv je mohutný, okamžitý a velmi silný. Navíc funguje oběma směry – jak pozitivně, tak negativně. Dokáže vyvolat ohromnou vlnu optimismu jako v případě tzv. internetové bubliny koncem devadesátých let. Člověk si tehdy otevřel poštovního klienta, přečetl si nadšené zprávy od svých přátel a různá diskusní fóra a okamžitě se sám zapojil do roztočené spirály. Náhle však došlo k obratu a roztočil se přesně opačný mechanismus. A právě taková je historie akciových trhů za posledních jedenáct let. Vlnu euforie střídá vlna paniky. Euforie, panika, euforie, panika…

MV: Všechny nás tedy momentálně ovládá vlna paniky?

PK: Ano. Může se stát, že ještě letos dojde k obratu, ale to si nedovolím předvídat. Zřejmé však je, že až k obratu dojde, bude podobně masivní, jako aktuální panika. Je možné tvrdit, že díky médiím zmizely střední hodnoty. Buďto jsou všichni nadšení, nebo jsou všichni v depresi.

MV: Pociťujete tedy vy sám, jako velice často publikující ekonom, střet zájmů? Svými články přeci také přispíváte svou trochou do mlýna a ovlivňujete tak veřejné mínění.

PK: Podíváte-li se na frekvenci výskytu slova krize v médiích (Pavel Kohout na svém notebooku spouští aplikaci Google Trend umožňující sledovat, jak často a v jakém období lidé vyhledávali určité slovo či frázi a také s jakou frekvencí se dané slovo objevovalo v médiích), začala se mírně zvyšovat již v roce 2007. Během září 2008 pak četnost vyskočila na mnohonásobek. Vše kulminovalo v listopadu a prosinci loňského roku. Na tomto grafu je vliv médií na celospolečenskou náladu více než markantní.

Kdykoliv jsem loni psal nějaký text, v němž se objevilo slovo krize, uvažoval jsem nakolik i já přispívám ke globální panice. Píši sice, že finanční krize ve skutečnosti v České republice nenastala, pořád ale používám slovo krize. A jak prokázaly psychologické experimenty Malcolma Gladwella, lidé nereagují jen na tematické vyznění článku, ale také na náladu, kterou vyvolávají z kontextu vytržená slova. Tudíž, i když píši o tom, že krize České republice nehrozí, lidé jsou stále ovlivňování častým výskytem slov jako krize, panika, zpomalení a tak dále. Nakonec jsem si však svou aktivitu obhájil, protože je lepší být ojedinělým hlasem upozorňujícím, že krize není, než zůstat tichý, jako pěna.

Milionový konopný nápad

2009-03-07T00:51:00.002+01:00

(Finanční magazín – únor 2009)

Český trh s tištěnými periodiky připomíná přeplněný holubník. Konkurence je obrovská a reklamní krmě zoufale málo. Probíhající ekonomická krize celou situaci jen umocňuje. Zdá se, že média čeká bolestný očistec, na jehož konci přežijí jen ti nejsilnější. Přesto se na našem trhu stále nacházejí bílá místa s vysokým inzertním potenciálem, minimální konkurencí a širokou čtenářskou obcí. Jedno takové objevil Zbyněk Crha. Jeho nezávislý, nestranný a legální časopis o konopí s prozaickým názvem Konoptikum nedávno oslavil první půlrok své existence. „Zájem inzerentů i čtenářů předčil moje očekávání,“ pochvaluje si student práv a sociologie.

Podle studie vypracované pro Organizaci spojených národů v roce 2006 patří Česká republika mezi pět evropských zemí s nejvyšším procentem konzumentů marihuany. Výroční zpráva Evropského monitorovacího centra pro drogy a drogovou závislost za rok 2007 dokonce tvrdí, že mladí Češi jsou nejvášnivějšími kuřáky marihuany ze všech Evropanů. Opojné účinky konopí prý ve sledovaném roce okusil každý čtvrtý Čech či Češka mladší 24 let. „Právě na tuto početnou a mediálním trhem opomíjenou cílovou skupinu jsme se původně rozhodli náš dvouměsíčník orientovat. Příjemně mě však překvapil také zájem starších generací. Konopná témata jsou zkrátka univerzální. Lákají čtenáře bez rozdílu věku, vzdělání či pohlaví,“ pochvaluje si Crha.

O konopí bez předsudků

Momentálně sedmičlenná redakce Konoptika podporovaná stejně početným týmem externistů musela nejdříve vyřešit zásadní otázku. Jak psát o konopí a marihuaně a neporušovat stávající českou legislativu. „V tomto ohledu nám pořádný kus cesty ke svobodě vyjádření vyšlapal týdeník Reflex a především Jiří X. Doležal. Přesto jsem se z počátku možných komplikací obával, ačkoliv podobně orientované časopisy v současnosti vycházejí již v sedmi evropských zemích včetně katolického Polska,“ přiznává budoucí právník Crha. „Když jsme pustili do oběhu první číslo, neměl jsem právě lehké spaní. Na druhou stranu mě ale těšilo, že dělám něco, co je na hraně,“ dodává autor projektu.

Vzhledem k možným obviněním z ohrožování mravní výchovy mládeže je časopis novinového formátu určen jen osobám starším 18 let – velké varování najdete hned loga časopisu, kterému dominuje charakteristický konopný list. Další vysvětlení, jimiž se Konoptikum brání před případnými žalobami, najdete v tiráži. „Svoboda slova vychází z Listiny základních práv a svobod. Navíc přísně dbáme na to, abychom nikdy nenabádali čtenáře ke konzumaci drog, což by mohlo být vykládáno a postihováno jako šíření toxikománie. Neradíme čtenářům, aby kouřili konopí nebo zkoušeli jiné drogy. Právě naopak. Snažíme se upozorňovat na možná rizika,“ vysvětluje šéfredaktor.

Zvolená taktika slaví úspěch. Za půl roku existence redakce nezaznamenala jediný právní problém. V Konoptiku přitom mimo reportáží ze soudních procesů s pěstiteli konopí, analýz současného trestního zákona a rubriky věnované alternativní hudební či divadelní scéně najdete také návod na efektivní využití biokompostu ze zbytků sklizně, rady pro úspěšné pěstování okrasných konopných bonsaí či tipy na správné sklízení, sušení a samozřejmě i kouření marihuany (viz. box).

„Snažíme se bojovat se stereotypy a pověrami. Pravidelně mapujeme drogovou situaci a legislativu nejen v České republice, ale i ve světě, a informujeme veřejnost jak o prospěšných, tak i nežádoucích vlivech konopí, “ upřesňuje Zbyněk Crha. „Každodenní zkušenosti jasně ukazují, že navzdory rizikům spojeným s konzumací marihuany a bez ohledu na právní úpravu dané problematiky se vždy najdou lidé, kteří chtějí experimentovat. Redakce Konoptika se proto snaží otevřeně publikovat všechny informace týkající se užívání marihuany. Šířením základních znalostí vlastně pomáháme zmírnit negativní dopady kouření konopí na zdraví lidí a fungování společnosti,“ dodává Crha.

Neobvyklé distribuční kanály

Otevřenost a potenciál oslovit širokou cílovou skupinu konzumentů se odrazil v neustále rostoucím nákladu. Poslední číslo překročilo hranici 15 tisíc výtisků. Konoptikum tak za sebou nechává například měsíčník Osobní finance či Business World. Na pultech novinových stánků či v trafikách byste ho však hledali marně.

„Časopis zdarma distribuujeme do většiny českých a slovenských growshopů, obchodů nabízejících široký sortiment zboží od hnojiv a vzduchotechniky přes kuřácké potřeby až po konopnou kosmetiku. V nich je pak Konoptikum zdarma k rozebrání,“ představuje neotřelý způsob šíření Zbyněk Crha. „Tento způsob distribuce má několik předností. Zákazníci growshopů se dokonale kryjí s naší cílovou skupinou – konopnou subkulturou, nemusíme platit žádné poplatky zavedeným distributorům a v growshopech navíc získáváme movitého zadavatele reklamy,“ dodává Crha. Mimo growshopů je Konoptikum k dostání také v obchodech se skateboardovým a snowboardovým vybavením, tetovacích salónech či prodejnách hudby.

Do řady prodejen Konoptikum rozváží sedmičlenná redakce sama. „Když jsem poprvé uviděl pohromadě 14 tisíc výtisků prvního čísla, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Před naši kancelář totiž přijel nákladní vůz s malým jeřábem, který před nás na chodník složil dvě obrovské palety dohromady vážící víc než tunu,“ komentuje krušné začátky Crha. „Dalších šest dní jsem cestoval po České republice a Slovensku – od Aše až po Bratislavu a rozdával. Celkem jsem najezdil více než dva tisíce kilometrů,“ dodává. S každým novým číslem však počet ujetých kilometrů klesá. „Velké growshopy nám vycházejí vstříc a do jednotlivých poboček si výtisky již distribuují samy.“

Konopný zlatý důl

Dominantní zdroj příjmů Konoptika přestavuje inzerce. Přibližně polovina zadavatelů pochází z České republiky, druhá část pak ze zahraničí, především z Holandska, kde je marihuana legální. „Nejpočetnějšími inzerenty jsou samozřejmě growshopy, stále častěji nás však oslovují také výrobci produktů potřebných pro pěstování pod umělým osvětlením,“ upřesňuje Zbyněk Crha. Nelze se proto divit, že se na vás z každé druhé strany dvouměsíčníku „směje“ konopná rostlinka či speciální vaporizér umožňující dokonalé spalování marihuany šetřící vaše plíce.

Inzerovat v Konoptiku přitom není vůbec levné. Pokud si chce zadavatel koupit celostránkovou inzerci v jednom vydání, zaplatí 2100 EURO tedy téměř 60 tisíc korun. PR prezentace jednoho produktu o 1500 znacích vyjde na 750 EURO a za lukrativní místo na první straně zájemce zaplatí plných 3500 EURO – necelých 100 tisíc korun. „I při takto vysokých částkách si na nedostatek inzerentů nemůže stěžovat. Žádný pokles jsme nezaznamenali ani v souvislosti s probíhajícím ekonomickým zpomalením,“ pochvaluje si Crha.

V posledním čísle tak jen na titulní straně najdete dva stotisícové inzeráty: jeden na hnojivo a druhý na semena konopní indického, doplněné o dvě menší inzerce ve spodní části strany. Z celkového počtu 35 stran novinového formátu jich je reklamě věnováno plných 14. Drtivá většina je přímo spojena s pěstováním nebo konzumací marihuany. Vše je přitom zcela legální. Podle platného tiskového zákona totiž za reklamu neodpovídá vydavatel, ale zadavatel inzerce. Konoptikum je navíc registrované v Německu, kde již osm let bez jediného problému funguje sesterský časopis Hanfjournal.

Vzhledem k nadprůměrným příjmům z reklamy a minimálním distribučním nákladům je časopis vysoce ziskový. „Již po prvních třech vydáních je jasné, že se na scéně udržíme minimálně další rok. Očekávám ale, že se situace bude dále zlepšovat a naše zisky ještě porostou,“ předpovídá Zbyněk Crha. „Z hlediska budoucího rozvoje je pro nás skvělou zprávou schválení novely trestního zákoníku. Ten od roku 2010 umožňuje každému beztrestně pěstovat několik rostlin konopí. Česká republika tak bude mít nejliberálnější legislativu v Evropě, což k pěstování marihuany pro vlastní potřebu přiláká další zástupy nadšenců. Věřím, že i tito lidé si časem najdou cestu k našemu časopisu.“

Box:

Kdo si myslí, že sklizeň, sušení a skladování jsou vedlejší, ten se plete (úryvek)

…Pokud sklidíte rostlinu příliš brzy, přijdete o část sklizně a obsahu účinné látky. Pokud naopak sklidíte příliš pozdě, je rozklad THC na CBN už v plném proudu a má tu nevýhodu, že tahle tráva vás dost unaví. K tomu, abyste téměř dokonale určili okamžik sklizně, je nejlepší pořídit si kapesní mikroskop. Tím lze snadno a jasně zjistit zakalení chloupků. Na počátku kvetení jsou chloupky průhledné jako sklo a s postupující zralostí se jejich barva mění na mléčnou. To je známkou toho, že sklizeň může začít! Pokud je pro vás 15 eur za jednoduchý kapesní mikroskop hodně peněz, musíte se spolehnout na zabarvení chloupků. Když mají ze 70 % jantarovou barvu, je rostlina zralá. Takto lze zhruba určit okamžik sklizně, lépe a přesněji vám však poslouží kapesní mikroskop. Chutě, jak známo, jsou různé, a tak se může ideální okamžik sklizně u každého growera lišit. Někteří radši sklízejí trochu dřív, protože tehdy jsou pryskyřice mimořádně aromatické a účinek lze popsat jako aktivní a živý - high. Naproti tomu jiní sklízejí co nejpozději, aby získali silnou trávu bohatou na pryskyřici, která má silnější účinky na organismus a po které se zavrtáte do gauče…

Čechy zachvátila DVD mánie

2009-03-07T00:44:00.001+01:00

(Finanční magazín – únor 2009)

Novinové stánky praskají ve švech. Každý den se na ně valí lavina levných DVD. Za padesátikorunu se tak můžete ocitnout V kůži Johna Malkoviche nebo společně s Přednostou stanice, Posledním mohykánem a Columbem prožít další neobyčejné dobrodružství v šesté sérii Pohádek z mechu a kapradí. Že je to málo? Neleňte a Natrhejte fialky dynamitem. Jen pozor, abyste neskončili u primáře Sovy v Nemocnici na kraji města. Prý si teď říká Englechen a místo skalpelu používá Meč židů. To už by vás asi nezachránili ani Pěnička, Paraplíčko a Lady Chatterleyová. Co na to Jája a Pája, agentury neuvádějí…

Jen během prvního únorového týdne se na stáncích objevilo celkem 64 nových DVD; téměř deset novinek každý den. Dle statistik První novinové společnosti (PNS) přitom v loňském roce vycházelo „jen“ 35 titulů týdně a před dvěma lety dokonce pouhých šest. Ze sběratelství papírových obalů s blýskavými disky se zkrátka stalo celonárodní hobby a jen těžko najdete rodinu, která by doma alespoň jednoho „podpapíráka“ neměla. V létě chodíme na houby, v zimě na DVDéčka. Svědčí o tom i prudký nárůst počtu publikovaných titulů před loňskými Vánocemi, kdy se jich podle PNS na pultech stabilně objevovalo přes 50 týdně. S příchodem ekonomické krize se však i v tomto odvětví očekává zpomalení. Podle obchodního ředitele distribuční společnosti Hollywood Classic Entertainment (HCE) Jakuba Kučery by ale její důsledky nemusely být tak citelné, jako jinde. „Lidé se chtějí bavit i v čase recesí a válek. Pokud budeme nadále poskytovat kvalitní produkci za nízkou cenu, věřím, že se nám ekonomické zpomalení vyhne,“ zhodnotil situaci na trhu s levnými DVD Kučera.

České evergreeny

Celkově Češi v loňském roce nakoupili minimálně 120 milionů levných nosičů, které vyšly společně s nějakým periodikem. „V porovnání s předchozím rokem se prodej CD a DVD zvýšil na dvojnásobek,“ uvedla pro ČTK manažerka marketingu a komunikace PNS Zuzana Hurychová. Nejprodávanějšími tituly byly dle očekávání české evergreeny Jak dostat tatínka do polepšovny a Jak vytrhnout velrybě stoličku následované Slavnostmi sněženek a Troškovým majstrštykem Slunce, seno a pár facek.

Kde se počet prodaných kusů zastaví, budou-li novinky chrleny stejným tempem jako nyní, lze odhadnout jen těžko. Češi jsou sice stále lační, narůstající remitenda však svědčí o tom, že trh začíná být nasycený. „Aby pro nás byl prodej nosičů ziskový, nesmí počet vrácených nosičů dlouhodobě překročit hranici 50 procent. Tituly vydávané s naším mediálním partnerstvím se stále pohybují mezi 25 a 30 procenty, jinde jsou na tom již hůře,“ sdělil FINMAGU ředitel komerčních aktivit vydavatelství Ringier Daniel Hort. Podle obchodního ředitele HCE Jakuba Kučery však remitenda nevypovídá o všem. „Samozřejmě, že je nutné pečlivě vypočítat náklad každého produktu, remitenda přesto nemusí být určující. Vše se odvíjí od výrobních nákladů – ceny ropy, papíru a lisování, autorských práv a výdajů na marketing. Může se stát, že se vám vrátí pouze deset procent nosičů a přesto skončíte ve ztrátě,“ upřesnil Kučera. Zde je nutné vyvrátit jeden v české společnosti rozšířený blud. Levná DVD s filmovou produkcí totiž nevydávají periodika samotná, ale specializované distribuční společnosti. Jedničkou na trhu je právě Hollywood Classic Entertainment. „Tištěná periodika nám de facto jen propůjčí své logo. Veškeré náklady nese distribuční společnost. Novinám pak za mediální partnerství odvádíme část zisku,“ vysvětil obchodní ředitel HCE Kučera.

Růst remitendy navíc souvisí také s neustálým rozšiřováním počtu nabízených titulů. Zatímco poptávka vzrostla dvakrát, počet vylisovaných a rozvezených titulů se meziročně zvýšil trojnásobně. Podle údajů PNS i tak nachází více než polovina všech disků svého vděčného majitele.

Spokojení však nejsou jen konzumenti. Z ekonomického hlediska jsou DVD přílohy zajímavé jak pro tvůrce, kteří by autorská práva ke starším dílům prodávali jen obtížně a na prodeji nových vydělávají obrovské částky, tak pro distribuční společnosti a vydavatelské domy. „Levná DVD jsou nejen zisková, zároveň nám velmi pomohla také při propagaci jednotlivých periodik. Další výhodou je, že peníze získané mediálním partnerstvím s distribuční společností, nesnižují zisky z jiných komerčních aktivit našeho vydavatelství,“ představil přednosti digitálních nosičů Daniel Hort. Na své si samozřejmě přijdou také výrobci DVD, distribuční společnost PNS a v neposlední řadě také drobní prodejci. I na tomto odvětví se však podle Horta začínají projevovat důsledky hospodářské krize. „Trh s levnými nosiči čekají krušné časy. Některé distribuční společnosti omezily nákup nových titulů a publikují již jen skladové zásoby. Z pohledu novin a časopisů zase dochází k vyčerpání marketingového potenciálu. Nám však krize spíše pomáhá, protože z trhu postupně mizí slabí hráči,“ dodává řiditel komerčních aktivit Ringieru. Periodika spravovaná v rámci tohoto vydavatelství se v současnosti spolupodílí na zhruba dvaceti levných nosičích týdně.

Žvýkačky a zábavu na večer

Již nyní je nových titulů tolik, že na internetu vznikly speciální stránky, které pro nadšené sběratele dopředu vytvářejí přesné rozpisy s datem publikace, cenou, periodikem a nechybí ani divácké hodnocení dle Československé filmové databáze. Blýskavé disky tím pádem nemusíte vybírat na poslední chvíli před nevrlou trafikantkou jen podle názvu a obalu. Nejen že se tím vyvarujete mručení tabákových závisláků, kteří ve frontě za vámi odmítnou sdílet váš cit pro filmový detail, ale za fundovanou volbu si jistě vysloužíte i slova chvály vašich partnerů a partnerek. Jedním z takových portálů je třeba www.dvdinform.cz. Podle obchodního ředitele HCE Jakuba Kučery však začíná čím dále více převažovat právě opačný trend, tedy impulzivní nakupování. „Dříve zákazníci cíleně vybírali konkrétní tituly. Do trafiky šli na jisto za svým oblíbeným filmem. Dnes je situace jiná. Lidé do obchodu vběhnou pro žvýkačky a odnesou ti také zábavu na večer. Stále větší význam proto hraje název filmu či seriálu.“

V nabídce deníků se přitom čas od času objevují opravdové skvosty. Například distribuční společnost HCE v mediálním partnerství s vydavatelstvím Ringier, pod jehož křídla spadá mimo jiné bulvár Aha!, nabídlo 11. srpna loňského roku kultovní film režiséra Jurahe Herze Spalovač mrtvol. Aha! s přílohou pro skutečné filmové labužníky tehdy skončilo v taškách a batozích, do nichž by podobně orientovaný plátek pronikal jen s obtížně. Tuhle Sofiinu volbu mezi bulvárem a kvalitní kinematografií jsem řešil i já. Když jsem po krutém boji s vlastním svědomím předstoupil před oblíbeného trafikanta a poprosil o Aha!, odpovědělo mi jen s údivem zdvižené obočí. Ruměný ale odhodlaný jsem se jal prodavači vysvětlovat, že mě skutečně zlákal Rudolf Hrušínský v životní roli pana Kopferkigla, a ne obrovský titulek Prosím, pomozte mi! doprovázený fotografiemi kolabujícího Bronislava Poloczka. Zdali jsem uspěl, nevím. Spalovač mrtvol obohacený o bonusové materiály mi za „hřích“ každopádně stál.

Vypadáme jako zloději

Fenomenální nástup levných DVD má ale také své oběti. „Když jsem před dvěma roky začal pracovat v síti videopůjčoven Planet DVD, zákazníci si u nás podávali dveře,“ vypráví mi bývalý zaměstnanec pobočky Havlíčkově ulici v Praze Vojta Miller. „Na některé hity jsme dokonce vedli dlouhé čekací pořadníky. S postupem času však půjčujících výrazně ubývalo. Poslední dobou už k nám pomalu nezabloudila lidská duše. Ani se nedivím, že se to tu rozhodli zavřít,“ přiznává. Podobně se vyjádřil také majitel sítě půjčoven Planet DVD Zbyšek Petrlíček v rozhovoru pro Hospodářské noviny. „Když si kdokoliv může koupit za padesátku film na stánku, tak my potom vypadáme jako zloději, když ho za stejnou částku jenom půjčujeme. To je jasné, že si člověk ten film pak radši koupí.“

Box

Jak to všechno začalo

Digitální nosiče dat se začaly u tištěných periodik objevovat již před více než patnácti lety. Až do roku 2006 však trhu nedominoval denní tisk, ale časopisy. Průkopníkem současného DVD boomu se ale stala knižní edice Světová literatura Lidových novin, která odstartovala 25. května 2005. Každý pátek jste si tehdy mohli v trafice za příjemnou cenu 99 korun zakoupit jednoho ze světových klasiků. Zájem čtenářů byl obrovský. Na její úspěch vzápětí navázal další, tentokrát již digitální, projekt DVD Světový film Lidových novin. Prvním filmem, který 9. února 2006 ve dvanáctidílné edici vyšel, byl Costnerův Tanec s vlky. Ačkoliv byla cena každého DVD stanovena na 179 korun, šly filmy doslova na dračku. Vždyť v běžném obchodě jste tehdy za podobně kvalitní film zaplatili více než dvojnásobek.

Nápadu připojit k deníku DVD se brzy chytila konkurence. Prvním skutečně levným filmem, který vyšel mimo edici Lidových novin jako příloha celostátního deníků, byli 11. října 2006 Samotáři. „Mladá Fronta Dnes dumpingově nabízí svůj obsah s přiloženým DVD Samotáři za 30 korun,“ okomentoval tehdy přelomovou událost na svém blogu uživatel vystupující pod přezdívkou Gyd. Další slavné počiny české kinematografie – Obecná škola a Kolja následovaly v lednu, respektive únoru následujícího roku. Prvním zahraničním filmem pak byl 31. ledna 2007 Asterix a Obelix. Od té doby se s filmy, seriály a dokumenty doslova roztrhl pytel.

Afrika: Kultura protestu vstává z popela!

2009-03-07T00:34:00.003+01:00

(MF Dnes – 7. března 2009)

Největším problém současné Afriky je naše ignorance,“ prohlásil v roce 1912 zeměpisec George Kimble. Mnoho na tom nezměnilo ani bouřlivé 20. století. I dnes se Afrika stále topí v nezájmu „vyspělého“ západu.

„Zatímco my tam svoje ambasády rušíme, Číňané je svědomitě staví. Jednou toho budeme litovat," ilustruje dění Martina Čížková účastnice Expedice Anna Across Africa. Jako bychom se stále nemohli zbavit utkvělé představy, že třetí největší světadíl není nic jiného než zaprášené království hladu, válečných konfliktů a nemocí. Realita je přitom docela jiná.

„Jen s obtížemi lze uvěřit tomu, že na zemi existují místa, kde děti rády chodí do školy. A přece se taková najdou. Jednou z nich leží těsně pod rovníkem na pobřeží Indického oceánu,“ vypráví mi Ester Danelová. Tři měsíce učila děti bez domova v keňském slumu Kawangware, a tak ví, o čem mluví. „Na rozdíl od našich školáků ti keňští chápou, že jediná cesta k lepšímu životu vede mezi lavicemi, sešity a tabulí. Velký nápis Na konci vzdělání najdete charakter na stěně očividně neudělal dojem jen na mě,“ dodává. Ale i keňské děti se umějí bavit. „Každý večer si malí studenti vytáhnou oblíbená CDčka a hip-hopové beaty lokální produkce duní školou o sto šest. Bez rapu a bubnů se v Africe neobejde vůbec nic.“

Vůbec při tom nezáleží, jestli se právě touláte chudinskou čtvrtí v Nairobi nebo prašným předměstím senegalského Dakaru. Síla ukrytá ve zhudebněných verších je univerzální, srozumitelná a nepřeslechnutelná. Právě o tom vypráví dokument Africký underground: demokracie v Dakaru. „Je toho tolik, co toužíme vykřičet do světa. Každý rapper z předměstí Thiaroye dokáže chrlit rým za rýmem bez přestávky klidně celý den,“ vyznává se ve filmu jeden hudebníků. Hip-hop, který na západě zdegeneroval do navoněného mainstreamu, dnes v Africe znovuobjevuje své ztracené kořeny. Kultura protestu povstává z popela.

Dnešní generace Afričanů se zkrátka nespokojí s tím, že se jejich domácí banka propaguje na CNN, nebo že v Jihoafrické republice plánuje dostaveníčko světová fotbalová elita. Je vzdělaná, je nespokojená a chce být slyšet. „Nepotřebujeme kalašnikovy, bazuky ani kulomety. Naší zbraní je hudba,“ zazní na začátku dokumentu. Zdá se, že africké autokraty čekají těžké časy.

Mikroúvěr: půjčka na cestu z chudoby

2009-02-01T15:35:00.001+01:00

(Finanční magazín – leden 2009)

Homo sapiens sapiens se zrodil kdesi ve východní Africe před dvěma sty tisíci lety. Od té doby se rozšířoval, kam mu jen podmínky dovolily. Někde se mu dařilo lépe, a tak budoval, bohatl a ovládal, jinde hůře. My (Češi, Evropané, obyvatelé bohatého Severu – nechť si každý dosadí dle svého gusta) jsme se shodou mnoha okolností ocitli na té správné straně barikády. Máme se lépe, než většina ostatních, a stále častěji si to také uvědomujeme. Nic na tom nezmění ani aktuální ekonomické zpomalení. Sousloví jako cílená rozvojová pomoc, Corporate Social Responsibilty (Společenská odpovědnost firem), Fair Trade či právě mikrofinanční služby se proto v našem slovníku objevují stále častěji.

Konec jednoho mýtu

S jejich nástupem se bortí jeden donedávna obecně schvalovaný mýtus. Jeho základem byla premisa, že k vyvedení rozvojových zemí z chudoby stačí podarovat tamější vlády dostatečným množstvím peněz, které nasytí hladové, vyléčí nemocné a vyhloubí studny s pitnou vodou. O jeho nesmyslnosti hovoří například známy americký ekonom a bývalý pracovník Světové banky William Easterly ve své knize The White Man’s Burden (Břemeno bílého muže). „Posledních šedesát let jsme strávili pumpováním peněz ze Severu na Jih zcela zbytečně. Jen do Afriky samotné jsme poslali zhruba 2,3 bilionu dolarů, aniž bychom dosáhli byť malého zvýšení jejího hrubého domácího produktu,“ kritizoval systém Easterly během Světového ekonomického fóra v roce 2007. Více než půlstoletí finanční pomoci sice prokázalo, že nejsme lakomí, obyvatele plovoucí vesnice na kambodžském jezeře Tonlé Sap, největšího keňského slumu Kibera či chudých předměstí mexických velkoměst jsme však z života v bídě vyvést nedokázali. „V mechanismu rozvojové pomoci je cosi principiálně chybného,“ souhlasí s Easterlym přední český ekonom Pavel Kohout.

Alternativ k neefektivnímu modelu existuje řada. Jednou z nich je Spravedlivé obchodování, o němž jste si mohli přečíst v lednovém čísle Finmagu. Fair Trade je však stále limitován obtížnou certifikační procedurou a malým množstvím obchodovatelných produktů. Jak z pozice českého „dárce“, tak i příjemce rozvojové pomoci ve třetím světě, se jako mnohem efektivnější jeví mikrofinanční služby. Dárce je v předchozí větě uveden v uvozovkách záměrně, protože se zde nejedná o klasický nezištný dar, ale o investici se sociálním rozměrem. Mikrofinance totiž označují širokou skupinu finančních služeb (úvěrových, platebních, pojišťovacích) těm obyvatelům rozvojových zemí, kteří nemají přístup k formálnímu finančnímu systému, tedy ke kamenným bankám či pojišťovnám.

Vlastní prací z bídy

S myšlenkou poskytovat drobné půjčky chudým obyvatelům Dublinu a umožnit jim tak vymanit se vlastní prací z bídy přišel již v 18. století irský esejista Jonathan Swift. Mikrofinanční instituce začaly v chudé zemi rašit, jak houby po dešti. V roce 1843 jich v Irsku působilo na tři sta. Každá z nich poskytovala průměrně 1500 třílibrových půjček s týdenním splátkovým kalendářem po dobu 20 týdnů. Úrok se tehdy pohyboval okolo 9 procent. Na irský úspěch navázal v 19. století Lysander Spooner. Americký anarcho-kapitalista se kromě propagace mikroúvěrů proslavil i založením soukromé doručovatelské služby, která natolik úspěšně konkurovala předraženému státnímu monopolu, až ji americký stát zničil sérií neoprávněných žalob. S mikroúvěry počítal také Marshallův plánu na obnovu poválečné Evropy. Za jejich současnou publicitou však stojí především bangladéšský bankéř, zakladatel slavné Grameen Bank a držitel Nobelovy ceny míru Muhammad Yunus.

Yunus: Tenhle problém dokážu vyřešit

„Všichni obyvatelé jedné vesnice, v níž jsem počátkem 70. let pracoval na rozvojovém projektu, byli zcela závislí na lichvě. Samozvaným bankéřům povinně odevzdávali veškeré peníze. Po sečtení dluhu celé komunity jsem přitom došel jen k necelým 27 dolarům. Byl jsem šokován, o jak nízkou částku se jedná. V kontextu rozvojové pomoci se vždycky hovořilo v miliardách,“ popisuje Muhammad Yunus svou cestu k mikrofinancím v rozhovoru pro Der Spiegel. Jakmile si Bangladéšan uvědomil, že k vyvedení vesnice ze závislosti na lichvářích stačí ani ne třicet dolarů, měl jasno. „Tenhle problém dokážu vyřešit,“ řekl si tehdy a pustil se do díla. Nejdříve osobně ručil bankám, které odmítaly poskytovat nízko úročené půjčky chudým. Pak se rozhodl založit vlastní specializovaný peněžní ústav – Grameen Bank. „Od vzniku v roce 1976 do roku 2007 banka poskytla 750 milionů mikroúvěrů v úhrnné výši 6,8 miliardy dolarů. Návratnost investic přitom dosáhla 98,9 procent. V zisku skončila Garmeen Bank mimo tří let pokaždé,“ dodává Yunus a jeho slova potvrzuje také řada nezávislých auditorů. Z Bangladéše se mikrofinanční instituce (MFI) rozšířily do sousední Indie a pak také do dalších rozvojových zemí. Stále však působily lokálně a nezahrnovaly přímé zahraniční peer to peer investice. Vše změnil až nástup internetu.

Rozvojová pomoc po netu

Prvním mikrofinančním webovým portálem umožňujícím půjčovat jednotlivcům v rozvojovém světě prostřednictvím lokální MFI byl www.kiva.org spuštěný v roce 2005. Celý proces je velice jednoduchý. Na internetové stránce si zájemce z rozvinutého světa vybere konkrétní podnikatelský záměr, na jehož realizaci nemá drobný živnostník v rozvojové zemi finanční prostředky. Minimální výše půjčky je stanovena na 25 dolarů. Ačkoliv Kiva nenabízí věřiteli žádný zisk z půjčky, jde o klasickou rozvojovou pomoc, získal projekt obrovskou popularitu. V prvním kvartálu roku 2008 se na serveru uskutečnila jedna půjčka každých 37 vteřin. Denně jich tak bylo více než 2300. Do ledna 2009 proběhly na portálu transakce celkem za 55 750 tisíc dolarů, které pomohly odstartovat business téměř 420 tisícům podnikatelů. Díky bezplatné spolupráci s internetovým bankovním systémem PayPal dojde k proplacení úvěru živnostníkovi již za 50 hodin od jeho odeslání. Návratnost investic je přitom podobná jako u Garmeen Bank, přesahuje 97 procent.

Na úspěch Kivy brzy zareagovali další. V současnosti na internetu působí mimo Kivy další tři projekty. Jeden z nich – My Electronic Loan Exchange Network (www.myelen.com), spuštěný jako celkově třetí na světě v roce 2007, vznikl v České republice. „MyELEN se zatím orientuje především na českou klientelu, máme ale ambice proniknout také na další trhy. Zájemce o spolupráci nacházíme především v Anglii, ale také ve Francii. Cílovou destinací všech našich půjček je Mexiko, kde již máme vybudovanou sít čtyř důvěryhodných mikrofinančních institucí. Ty jsou financovány nejen z vkladů svých klientů, ale také finančními dary, bankovními úvěry nebo investicemi od rozvojových agentur, soukromých či institucionálních investorů“ přestavuje projekt výkonná řiditelka společnosti Mikrofinance, a.s., která portál provozuje, Linda Hanyková (rozhovor s ní najdete na následující stránce).

Pomáhejte a bohatněte

MyELEN a Kiva jsou si na první pohled velmi podobné. Na internetu si nejdříve vyberete třeba Paulitu Aldama Mentado která se věnuje hrnčířství a vaše peníze by ráda využila k nákupu hrnčířské hlíny, glazury a barev, nebo Rosarii Moreno Gómez připravující chutné placky z obiloviny jménem amarantu, jež by z půjčky ráda nakoupila suroviny. Zde ale vzájemná podobnost končí. V případě českého záměru totiž nejde o klasickou rozvojovou pomoc, ale o sociálně motivovanou investici provázenou zhodnocením vložené částky. Pokud se rozhodnete půjčit své peníze prostřednictvím MyELEN, bude vám suma navýšena o úrok odvíjející se od její výše, dohodnutého splátkového kalendáře a také podmínek stanovených cílovou mikrofinanční institucí. Složíte-li minimální vklad pět tisíc korun, dočkáte se ročního úroku mezi 2 a 5 procenty v závislosti na MFI v Mexiku, při investici nad jeden milion korun už budou vaše peníze hodnoceny mezi 5 a 8 procenty ročně. Takto vysoká částka bude samozřejmě rozložena mezi více klientů. V závislosti na mexické mikrofinanční instituci se průměrná půjčka pohybuje mezi 192 a 743 dolary na jeden projekt.

Také v případě MyELEN je návratnost investic velmi vysoká. Míra neplnění závazků se liší mezi jednotlivými mikrofinančními institucemi (MFI): začíná 0,15 procenty u MFI CrediComún a končí 4,28 procenty MFI Ámbito Productivo. Přesto zde, ani u ostatních internetových portálů, neexistuje žádná formální garance. „Záruky jsou sice velmi silné, pojistit se proti případnému nesplacení ale nelze. Právě proto jsme v pilotní fázi důsledně připravovali finální podobu smlouvy a především její ukotvení do českého právního rámce. Česká legislativa totiž mikroúvěry zatím neošetřuje, ačkoliv za to již byla opakovně kritizována Evropskou unií.“ postěžovala si Linda Hanyková. „Řada Čechů si v sobě navíc špatnou zkušenost s malými kampeličkami či investičními fondy, která nepřestává ovlivňovat jejich smýšlení,“ dodala Hanyková.

MyELEN si přesto své klienty brzy našel. Nabídka spojující možnost pomáhat druhým a zároveň své úspory relativně bezpečnou cestou zhodnocovat je pro Čechy velmi lákavá. Uspokojuje totiž nejen bolavé srdce, ale také děravou peněženku

Linda Hanyková: Získali jsme důvěru

2009-02-01T14:38:00.000+01:00

(Finanční magazín – leden 2009)

Portál My Electronic Loan Exchange Network (www.myelen.com) oslavil 31. ledna 2009 své první narozeniny. Jak jste spokojena se zájmem Čechů o mikroúvěry?

Zájem české veřejnosti, ale i médií předčil naše očekávání. Ačkoliv jsme nefinancovali žádnou velkou reklamní kampaň, lidé preferující tento typ rozvojové pomoci nás začali oslovovat sami. Na českém trhu totiž neexistuje prakticky žádna alternativa ve světě stále rozšířenějšího Socially Responsible Investment (sociálně zodpovědného investování). I díky tomu jsou naši klienti z počátku velmi opatrní. První investice se obvykle pohybuje těsně nad hranicí minimální částky 5000 korun. Jakmile se jim zúročené peníze vrátí, investují víc. Potenciál pro budoucí rozvoj je obrovský. Poptávka po alternativním investování se sociálním podtextem v Čechách roste, lidé však potřebují více osvěty a rozmanitější nabídku.

Jak se vyrovnáváte s relativně konzervativní investiční mentalitou české veřejnosti?

Neochota investovat do projektu bez formální garance je patrná. Opatrnost zkrátka patří k české mentalitě. Právě proto se naši klienti nerekrutují primárně z prostředí klasických investorů s diverzifikovaným portfoliem. Ti na seznamování se s našimi aktivitami a neformálním systémem garancí zkrátka nemají čas.

Koho tedy MyELEN oslovilo?

Zaujali jsme především mladou generaci, která touží bojovat s nerovností ve světě. Nakupují Fair Trade výrobky a mikroúvěry jsou pro ně dalším krokem. Původně jsme náš projekt zamýšleli orientovat na obyvatele velkých českých měst s vyšším vzděláním. Velice nás proto překvapilo, že až 90 procent klientů pochází z malých měst a vesnic. Souvisí to nejspíš s jejich odlišným životním stylem. Právě tito lidé mají dostatek času podrobně se seznámit s pozadím mikroúvěrů – rozvážit rizika a výhody. Z jejich řad se rekrutuje nejpočetnější skupina drobných střadatelů investující mezi 5 a 30 tisíci korun. Takto nízké částky ale není možné dlouhodobě udržet, protože mexická mikrofinanční instituce (MFI) hradí veškeré poplatky spojené s převodem peněz, distribucí, následnou kontrolou, jejich výběrem a převodem zpět do České republiky. Jakmile si Češi vybudují k mikroúvěrů důvěru posuneme minimální částku přibližně k 30 tisícům korun.

Z čeho potom tamější mikrofinanční instituce pokrývají své provozní náklady?

Hlavním zdrojem jejich příjmů jsou úroky z půjček. Ty jsou sice na české poměry velmi vysoké, v Mexiku a jiných latinskoamerických zemích se pohybují okolo 60-100 procent výše vkladu, přesto se půjčka místním stále vyplatí. Lichváři si totiž často nechávají platit i desítky procent denně. Přehlednost, korektnost, rychlost a pravidelný přístup k finančním zdrojům zkrátka stojí za to. Některé MFI navíc s půjčkou poskytují například i životní pojištění a další výhody. Nutno dodat, že vysoké úroky kompenzují především značné operační náklady, dosahující až 30 procent z navýšení. Krátké intervaly mezi splátkami a hrazení nižších částek sice méně zatěžují klienta, jsou ale mnohem náročnější pro finančníka administrujícího vysoké množství informací. Každý dlužník musí být navíc pravidelně navštěvován, často v oblastech bez infrastruktury a daleko od civilizace, což je drahé.

Jak jednotlivé instituce nabírají nové klienty?

Klienti pocházejí v drtivé většině z chudých předměstí nebo z obtížně dostupných rurálních oblastí. Mikrofinanční instituce sice mají pobočky i v odlehlých oblastech, přesto jejich zaměstnanci pracují hlavně v terénu. Objíždějí vesnické trhy a slavnosti, kde nejdříve vysvětlují podmínky a pravidla, při dalších setkáních pak již komunikují s nově utvořenými skupinami žadatelů. Princip kolektivní zodpovědnosti přitom představuje základní kámen tohoto oboru.

Každý z členů skupiny je pracovníkem MFI prošetřen a následně dojde k demokratickému zvolení předsedkyně kolektivu a dvou jejích zástupkyň. Podpisem smlouvy je poté formálně potvrzeno založení „vesnické banky“. Do příštího setkání si každá z členek vymyslí vlastní podnikatelský záměr, který představí ostatním a zástupci MFI. Společně pak diskutují o jeho šancích na úspěch. K půjčení peněž dochází až během pátého či šestého setkání MFI s klienty. MFI tak efektivně minimalizuje rizika spojená s půjčkou. Ta jsou navíc dále umenšována principem kolektivního ručení v rámci skupiny. Pokud jedna z žen nesplácí, ostatní ženy ji buďto pomohou insolvenci překonat, nebo ji motivují k tomu, aby splácet začala.

Jaký je splátkový cyklus?

Zásadní je vybudování důvěry mezi MFI a jednotlivými členy skupiny. Mexičanka v horské oblasti toužící pěstovat zeleninu proto nikdy nedostane vysněných pět set dolarů na vybudování objemného skleníku napoprvé. MFI ji nejdříve půjčí dvacet dolarů na nákup sazenic. Jakmile je žena v prvním cyklu úspěšně splatí, dostane k dispozici čtyřicet dolarů a tak dále. Ke skleníku se tak Mexičanka propracuje teprve v pátém čtyřměsíčním cyklu. První splátka přitom přichází již tři dny po poskytnutí peněz. Nejobtížnější jsou proto první týdny podnikání. Jakmile jednou ztratíte důvěru MFI, jste ze seznamů klientů vyloučen jednou pro vždy.

Proč jsou mikroúvěry poskytovány především ženám?

Ve skupinách jsou také muži, ale je jich velmi málo. Ženy tvoří přibližně 90 procent všech příjemců. MFI se na ně zaměřuje, protože jsou zodpovědnější, více spolupracují s ostatními členkami kolektivity a dokážou si navzájem pomoc, pokud například jedna z čelenek onemocní a nemůže splácet.

Profil

V roce 2005 získala titul Master of Arts (MA) na Diplomatické Akademii The Westminster University v Londýně. Předtím studovala na The American University of Paris, kde získala titul Bachelor of Arts (BA) z oblasti mezinárodních vztahů. Během studií získala zkušenosti z mezinárodních projektů např. v Palestině či Lýbii, kde zkoumala politické podmínky a dodržování lidských práv a svobod. Po absolutoriu pracovala v konzultantské firmě Ariba, zaměřené na procurement software. Byla zodpovědná za firemní strategie v oblasti nákladového managementu globálních gigantů jako je Johnson and Johnson, Nestlé, Emerson, Tyco či Alcatel. Před tím prožila 8 let v Paříži, kde asistovala obchodním zájmům západoevropských a amerických firem ve Střední a Východní Evropě. V současnosti působí jako výkonná řiditelka společnosti Mikrofinance a.s, která provozuje portál My Electronic Loan Exchange Network. Má silně propojené politické a ekonomické smýšlení a s tímto pocitem se rozhodla pro rozvoj v mikrofinančním sektoru. Mluví anglicky a francouzsky.

mFórum: Nové formy firemní komunikace slaví úspěch

2009-01-22T06:54:00.002+01:00

(Finanční magazín – prosinec 2008)

Koncem listopadu proběhlo v pražském klubu Pacha na Vyšehradě slavnostní vyhlášení výsledků ankety Křišťálová Lupa 2008 – Cena českého Internetu. Mezi nominovanými na nejvýznamnější ocenění v kategorii Projekt roku se letos octil také ojedinělý pokus bankovní instituce (polské mBank) o sblížení se svými klienty – mFórum. Na nejvyšší stupínek sice v tvrdé konkurenci nedosáhl, zvítězily webové stránky www.bezrealitky.cz, přesto si odvážný počin i jeho duchovní otec - první český bankovní blogger a expert na web 2.0 Adam Zbiejczuk, zaslouží podrobnější představení.

Problematice webu 2.0, tedy tendenci využívat internet jako kreativní nástroj pro sdílení informací a názorů či utváření sociálních sítí, který umožňuje každému participovat na tvorbě obsahu, se Adam Zbiejczuk začal věnovat během studia na Katedře mediálních studií a žurnalistiky na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Propagaci tohoto fenoménu, jenž v Čechách v porovnání se západem zapouštěl kořeny jen velmi pomalu, zasvětil budoucí první bankovní blogger také svou diplomovou práci. Mimo akademického výzkumu však Adam v nově se profilující sféře také aktivně participoval. „Bloggovat jsem začal někdy v roce 2000. Ani jsem tehdy vlastně nevěděl, že vlastně blogguji,“ přiznává se. „Profil na Facebooku jsem si založil přibližně před dvěma lety, tedy v době, kdy u nás o něčem podobném téměř nikdo nevěděl. Podobné to bylo také s dalšími komunitními servery: LinkedIn, Twitter či Last.fm. A například na Orkutu (www.orkut.com) provozovaném společností Google, jsem se zaregistroval jako jeden z úplně prvních Čechů,“ dodává muž, kterého na síti potkáte pod civilní přezdívkou AdaMM.

Banka, blog, fórum?

A právě o pracovní pozici v některé z divizí společnosti Google proslavené svou alternativní korporátní kulturou Adam po dokončení studia usiloval. „Po dlouhé sérii interview to už vypadalo, že bych mohl získat místo v polské Wroclawi. Z ničeho nic se mi ale ozvala polská mBank, že hledají někoho, kdo by jim vytvářel web, psal blog a moderoval fórum. Banka, blog, fórum? Co to je za nesmysl, napadlo mě tehdy,“ popisuje Adam první kontakt s budoucím zaměstnavatelem. Nakonec se ale nechal zlákat. A to i proto, že člověk, který ho najímal – šéf webmarketingu Wojtek Bolanowski, byl vystudovaný teolog a medik s aprobací na dětskou onkologii. „Jak mi sám vyprávěl, mBank si ho v roce 2000 vybrala, protože psal dětské pohádky, měl hezký web a o bankovním sektoru nevěděl zhola nic,“ překvapuje mě Adam Zbiejczuk. „Klíčové místo propagátora získal právě pro svou nezatíženost a schopnost psát co nejjednodušeji tak, aby to lidé pochopili. Ze stejného důvodu si pak on vybral mě. Za týden od našeho prvního setkání jsem byl přijatý,“ dodává Adam. Na vytvoření a spuštění webových stránek banky měl přesně sedm týdnů. „A to sem o bankách nevěděl vůbec nic,“ komentuje šibeniční termín blogger.

Základní znalosti si Adam rychle doplnil, jeho hlavním úkolem ale nebyla propagace nabízených produktů, či psaní nezáživných tiskových zpráv. „Tvým hlavním úkolem bude vytvořit okolo mBank fungující komunitu,“ řekli mu tehdy nadřízení. Jak alternativní přístup ke klientům s těžištěm v přímé komunikaci skrze diskusní fórum, tak neotřepaná komunikační strategie skrze blog, se ukázaly jako dobře zvolené. Firemní blogy jsou přitom nejen v České republice, ale i ve světě spíše vzácností. A v případě bankovního sektoru to platí dvojnásob. „Každé fórum je ze své podstaty negativní. Jakmile ho kterákoliv společnost spustí, poskytne svým klientům jednoduchý a účinný nástroj, jak ventilovat svou nespokojenost. Vše je navíc násobené poznáním, že nespokojenec není osamělou jednotkou, ale součástí skupiny,“ vysvětluje Adam Zbiejczuk. „Na první pohled tak blog, kde je možné na každý příspěvek reagovat, i fórum působí jako nástroje čistě negativní reklamy. Jakmile ale lidé zjistí, že jejich problémy skutečně poslouchá někdo z vedení, že na ně zaměstnanci reagují a že se je snaží řešit, začnou převažovat pozitivní aspekty. Právě proto jsem uvěřil, že cesta, kterou se mBank vydala, může být úspěšná. Takový úspěch jsem ale nečekal,“ dodává tvůrce projektu.

Úspěšný první rok

mBank ztělesňující model nízkonákladového bankovnictví se na českém trhu bankovních institucí etablovala velmi úspěšně. Za první rok její existence si k ní přešlo na 170 tisíc klientů. Mezi téměř třiceti bankovními domy nabízejícími své služby na českém území, ji tak patří šesté místo. První výročí svého působení na českém trhu banka nemohla oslavit jinak, než spuštěním vylepšeného designu webu. „Stávající struktura už nestačila – na fóru se za rok nahromadilo na 5 tisíc vláken a více než 78 tisíc příspěvků. Takových, které jsem musel smazat, přitom bylo naprosté minimum. Kritiky jsou sice někdy velmi tvrdé, a pokud je neřešíme dostatečně rychle, jejich intenzita sílí, lidé ale píší věcně a slušně“ pyšní se administrátor.

Na úspěch mBank okamžitě zareagovala konkurence. „Vím, že některé banky dokonce najaly zaměstnance, aby naše fórum neustále monitorovali. Zároveň si ale nemyslím, že by nám konkurence v diskusích záměrně škodila. Spíše si z nás berou příklad. Já osobně si ale nedokážu představit, že by třeba Česká spořitelna spustila podobný projekt jako my. V jejich případě je dle mého nespokojenost klientů enormní,“ zamýšlí se Adam. Princip komunikace many to many, v němž spočívá podstata fóra, doslova rozcupuje jakékoliv marketingové finty a polopravdy. „Firma zkrátka musí nabízet takové produkty, za které se nestydí, a které je schopna prodat klientovi z očí do očí. Pokud společnost není schopna své produkty obhájit, je pro ni lepší podobné projekty vůbec nespouštět. My jsme si také několikrát naběhli, když jsme neuměli vysvětlit některé problémy dostatečně rychle a podrobně“ připouští správce fóra.

Nežvýkej, usmívej se!

Každé dobře spravované firemní fórum má ještě jednu zásadní funkci: poskytuje zpětnou vazbu nejen o nabízených produktech, ale také o zaměstnancích, s nimiž klienti přicházejí do styku na pobočkách. „Pokud firma podobnou službu spustí, nepotřebuje mystery shoppery (firemní pracovníky vydávající se za zákazníky, kteří hodnotí přístup zaměstnanců). Jestliže si na fóru někdo opakovaně stěžuje na konkrétní osobu za přepážkou, náš generální řiditel, který fórum pravidelně čte a také do něj přispívá, se o problému okamžitě dozví a předá ho některému z podřízených. Každý náš zaměstnanec si proto musí uvědomit, že je pod neustálým drobnohledem, a každá jeho chyba se mu může vrátit jako bumerang. Ať už se málo usmívá, žvýká žvýkačku, nebo něco neumí či neví,“ hodnotí efekt propojení firemního webu s každodenní realitou pracovního života Adam Zbiejczuk.

Nové informační technologie zkrátka začínají poskytovat klientům dosud netušené možnosti v boji proti jednosměrnému diktátu velkých společností. Obecně je možné předpokládat, že s tím, jak se budou internetové sociální sítě či diskusní fóra dále rozmáhat v soukromém sektoru, bude je nuceno implementovat stále více společností. Pokud to totiž neudělají ony, udělá to jejich konkurence. Zdá se, že se klientům začíná blýskat na lepší časy.

Čínský ráj? - Kapitalisti vs. Komunisti

2009-01-22T06:46:00.002+01:00

(Finanční magazín – leden 2009)

Příspěvek do rubriky Kontrasty složený zde dvou reportážních textů:

Jak se rodil čínský obr
Šedé nebe nade mnou, rudý zákon ve mně

Před třiceti lety se pod rukama reformátorů vedených Deng Xiaopingem začal rodit čínský ekonomický zázrak. Geniální pragmatik a jeho následovníci sice zemi vyvedli z hladu a bídy až na úpatí ekonomického Olympu, plným žaludkům, luxusním autům a nové střední třídě, však stále vládnou zaťaté pěsti stranických kádrů. Demokracie ani svoboda slova nejsou na pořadu dne.

Jak se rodil čínský obr

„Význam Spojených státu ve světě během příštích dvaceti let poklesne. Američany vyzvou na souboj o globální dominanci Rusko, Indie a především Čína,“ taková je predikce odborníků z The National Intelligence Council – ústředního orgánu amerických tajných služeb pro středně- a dlouhodobé plánování.

Budoucího amerického prezidenta Baraka Obamu, pro něhož byla zpráva vypracována tak, zdá se, nečekají zrovna poklidná léta. „Hlavními zónami střetu se stanou světový obchod a věda, vyloučit se ale nedá ani vývoj podobný 19. století: závody ve zbrojení, teritoriální expanze a ozbrojené konflikty,“ varuje zpráva.

Také Asii jsou obavy z čínského vzestupu patrné již dlouho. „Čína dokáže skvěle využít svůj obrovský lidský potenciál. Díky centralizovanému direktivnímu řízení, efektivním investicím do vědy a stále relativně levné pracovní síle (v porovnání s Jižní Koreou či Tchaj-wanem) budeme muset v budoucnu velmi tvrdě bojovat o udržení konkurenceschopnosti jak na světovém, tak na domácím trhu,“ konstatuje profesor Inchul Kim z univerzity Sungkyunkwan ve svém učebním textu věnovaném Jihokorejskému ekonomickému rozvoji. Právě Jižní Korea ale také Tchaj-wan či Japonsko pozorují čínské zmrtvýchvstání s očividným neklidem. Obávají se, že Čína svým alternativním rozvojovým modelem naruší demokratizační procesy v regionu. Pesimisté jdou ještě dále. Jejich pochmurné vize hovoří o dni, kdy se sebevědomý obr probudí s kručícím žaludkem a své sousedy jednoduše spolkne – nejdříve ekonomicky, poté politicky. Spojené státy dosud fungující jako garant stability v regionu budou rok či dva hrozit sankcemi, plamenně protestovat na půdě OSN, ale k vojenské intervenci se stejně neodhodlají. Její následky by byly katastrofální. Bolavým sanicím a přísným slovům Američanů se nový pán Asie jen blahosklonně zasměje. Tedy pokud k němu vůbec dolehnou. ¨

Své vyhřáté místečko za pecí ale nemáme podle analytiků z NIC jisté ani my, Evropané: „Evropská unie nedokáže přeměnit svůj ekonomický potenciál v reálné politické úspěchy,“ píše se ve zprávě. „Význam unie na globálním politickém poli klesne.“ Není těžké odhadnout, komuže připadnou námi vyklizené pozice. Jak smutně předpovídá Ladislav Smoljak v Cimrmanově hře Posel z Liptákova: „Přijde novej, mladej! Ale to bude sekáč, pánové! Ten se nezakecá.“ Tisíciletá říše středu už si zkrátka brousí zuby.

Jedné, co může Čínu zastavit, je ona samotná. Konkrétně její ekonomické úspěchy a díky nim vzniknuvší emancipovaná střední třída toužící po seberealizaci nejen na poli ekonomických statků, ale také v politice. Čínská demokracie ale zatím prohrává. Na plné čáře vítězí demokracie po čínsku – pikantní směs nacionalismu, souručenství, komunistické ideologie, radosti z konzumu a touhy po uznání. Komunisty může ale zničit ještě jedna věc – ekologická katastrofa. Pokud však bude nějaká pohroma schopná zastavit Čínu, bude to znamenat konec pro nás pro všechny.

Jaký by to ale byl hrdinský epos, kdybychom začínali od smutného konce. Pojďme se na čínskou ekonomickou epopeu podívat pěkně od začátku.

Jak Deng ke štěstí přišel

Byla, nebyla jednou jedna třetí plenární schůze jedenáctého ústředního výboru Komunistické strany Čínské lidové republiky a na ní odvážný řečník do té doby těžce zkoušený osudem. Psal se prosinec roku 1978 a onen muž se jmenoval Deng Xiaoping (česká transliterace ho zná spíše pod jménem Teng Siao-pching). První životní zkouška ho potkala již v patnácti letech. Deng byl tehdy jako nejmladší z osmdesátičlenné skupiny studentů vyslán na zkušenou do Francie. Podle autora jeho autobiografie John Gittingse (The Changing Face of China) sice nebyl budoucí čínský obroditel kdovíjak úspěšný student a sestavit kloudnou francouzskou větu pro něj byl výkon téměř nadlidský, přesto ale nakonec v konkurzu uspěl. Pouze uspokojivé studijní výsledky však Dengovi na získání plného stipendia stačit nemohly. Od prvního okamžiku tedy bylo jasné, že Xiaopinga nečekají bezstarostná „erasmácká“ léta plná starých vín, lanýžů a žabích stehýnek.

Noc před odjezdem si ho k sobě zavolal jeho otec. Zopakoval mu slova, která se sám naučil od svého učitele: „Pokud chceš jednou v budoucnu zachránit svou rodnou vlast, musíš se ve Francii dozvědět pravdu o západním světě,“ řekl mu tehdy otec. Když Deng v říjnu 1920 v marseilleském přístavu znovu ucítil pevnou půdu pod nohama, ze všeho nejdříve se zhluboka nadechl. Společně s ním se ale vzpamatovávala celá válkou zdevastovaná Evropa. Místo studia řeckých klasiků proto šestnáctiletý Deng skončil v ocelárně. Více než padesát hodin týdne tahal devadesátikilové odlitky z místa na místo. Ze čtyř a půl roku strávených ve Francii Deng prostudoval všehovšudy tři měsíce. Více než cokoliv jiného tak budoucího vůdce poznamenala drsná škola života. „Během svých francouzských let jsem se dokonale obeznámil se zlem, které se ukrývá v kapitalistické společnosti,“ nechal se později slyšet Xiaoping. Mimo marxismu mu prý však velice zachutnaly také croissanty.

Po francouzské anabázi Denga čekalo studium komunismu přímo u moskevského pramene moudrosti, poté Dlouhý pochod následovaný porážkou Kuomintangu a vstupem do politiky. Další léta až do památné třetí plenární schůze pak Xiaoping strávil střídavě po boku Mao Zedonga (Mao Ce-tung) nebo v hanbě mimo vrcholné funkce. To když se Maovi znelíbil, nebo když předseda cítil, že Dengova hvězda začíná nebezpečně zářit. Vrcholná chvíle Deng Xiaopinga proto přišla až dva roky po Maově smrti v roce 1976. Téměř na měsíc přesně před třiceti lety.

Ať je černá, nebo bílá, hlavně, že chytá myši

Skupina pragmaticky orientovaných reformátorů v čele s Xiaopingem se tehdy rozhodla nadobro opustit jak konzervativní centrálně plánovaný socialismus, tak maoistické vizionářské sny o Velkém skoku kupředu. Novou reformní éru odstartovalo Dengovo prohlášení o nutnosti provést „Čtyři modernizace“ – v zemědělství, v průmyslu, ve vědě a v obraně. „Je mi úplně jedno, jestli je moje kočka černá, nebo bílá. Hlavní je, že chytá myši,“ nechal se v roce 1961, tedy dlouhá léta před svým revolučním krokem, slyšet odhodlaný reformátor. V duchu tohoto přísloví se nesly i Dengovy reformy. Žádné z komunistických přikázání mu nebylo svaté – Deng otevřel zemi zahraničnímu obchodu, obhajoval decentralizaci zemědělské produkce, prosadil proexportní politiku a začal do země lákat zahraniční investory. Položil tak základy hybridní socialistické tržní ekonomice označované jako „socialismus s čínskými specifiky“. „Centrální plánování a tržní síly nepředstavují základní rozdíl mezi socialismem a kapitalismem. Plánování nedefinuje socialismus, protože plánují i kapitalisté. Tržní síly nekonstituují jen kapitalismus, protože působí i v socialismu,“ parafrázuje Dengovu obhajobu jeho ekonomické vize v již zmiňované knize The Changing Face of China John Gittings.

Xiaophing zcela správně pochopil, že hladové lidi nepovzbudí k vyššímu výkonu ideologická masáž, ale možnost přivýdělku z prodeje nadbytečné produkce v rámci privátního sektoru. Následné zvýšení zemědělského výkonu navíc dále stimulovalo spotřebu domácností, která v důsledku urychlovala proces industrializace. Bohatnoucí občané s nadšením podporovali každou další ekonomickou reformu.

Stejně pragmatické bylo i jeho rozhodnutí zapojit znalosti lokálních municipalit do rozhodování o nejvhodnějším průmyslu pro danou oblast, což logicky vedlo v obrodě lehkých odvětví, jejichž exportem začala Čína získávat první ostruhy na poli mezinárodního obchodu. Okamžitou reinvesticí zisků se roztočila spirála, která později umožnila vznik technologicky mnohem náročnějších odvětví. Za vyzvednutí stojí, že za reinvesticemi nestál stát, ale především banky čerpající z vkladů svých klientů. Stručně řečeno, díky pro-exportně orientovanému hospodářství si Čína začala postupně vytvářet devizové rezervy, na západě a v Japonsku nakupovat pokročilé výrobní technologie a ve svém nitru vychovávat první generaci zkušených manažerů.

Zvláštní ekonomické zóny

Xiaopingovým mistrovským tahem však bylo vytvoření zvláštních ekonomických zón (ZEZ) v jižních přímořských městech Shenzhen (Šen džen), Zhuhai (Zhu Hai), Shantou (Shan Tou) a Xiamen (Xia Men) 26. srpna 1980. Šlo o první liberalizované oblasti na území kontinentální Číny, kam mohly začít proudit zahraniční investice (a investice pocházející od početné čínské enklávy žijící v zahraničí). Mimo výše uvedených se zvláštní ekonomickou zónou stal celý ostrov Hainan (Hai nan). Zahraniční investoři se ve ZEZ dočkali nejen více méně regulérních tržních podmínek, ale také daňových úlev a větší porce svobody od centrálního rozhodovacího aparátu.

Právě zvláštní ekonomické zóny jsou dodnes živými symboly ekonomického znovuzrození Číny. HDP Xianmenu se za prvních patnáct let existence zóny zvýšil čtrnáctkrát, objem vyvezeného zboží dokonce 41krát. V Zhuhai je nárůst ještě markantnější – mezi rokem 1980 a 2003 se tamější HDP zvýšil 144krát. Ze Shenzhenu, v sedmdesátých letech ospalého rybářského městečka s 30 tisíci obyvateli, je dnes nejrušnější čínský přístav a největší světové manufakturní centrum, v jehož blízkosti žije na 12 milionů Číňanů. Přímo na území města dnes pracuje více než 4 miliony lidí. Pokud vlastníte nějaký výrobek od Applu, můžete si být téměř jisti, že byl vyroben právě v Shenzenu.

Kupředu, zpátky ni krok?

Ještě v roce 1986, tedy zhruba osm let po startu Dengových reforem, se podle statistiků pohyboval čínský HDP na osobu na hranici 230 dolarů (podle tehdejšího dolarového kurzu), před deseti lety to už bylo zhruba 2000 dolarů. Dnes každý Číňan dle Světové banky vyprodukuje 5 370 USD na osobu počítáno na paritu kupní síly. Tomu za poslední tři desetiletí odpovídá průměrný růst o více než osm procent ročně. Přepočteno na národní úroveň rostla čínská ekonomika za poslední tři dekády dokonce o deset procent ročně.

V současnosti je Čína mimo jiné největším producentem i spotřebitelem oceli, druhým největším konzumentem elektrické energie, ale především druhou největší ekonomikou světa. Podle odhadů magazínu Economist se při zachování současného růstu stane Čína do deseti let největší světovou ekonomikou (dle PPP).

Od roku 1981 se podle statistik Světové banky snížil počet Číňanů žijících pod hranící chudoby z 53 % na pouhých osm procent v roce 2001. Takové úspěch je vskutku impozantní a v podobném rozsahu zcela bezprecedentní. Statistiky navíc neuvádějí, kolikže lidí během uplynulých třiceti let pohádkově zbohatlo. Zmiňují se pouze o výrazném zvýšení nerovnoměrné distribuce bohatství mezi městkou a venkovskou populací. Kdysi opěvovaným komunistickým proklamacím typu: „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb,“ nemůže být ani řeč. Číně dnes vládne kapitalistický duch ekonomicky svobodného individuála. Tomu odpovídá i fakt, na nějž na stránkách Business Weeku upozorňuje jeden z nejznámějších čínských ekonomů Fan Gang, totiž že v roce 2005 bylo více než 70 % čínského HDP produkováno soukromým sektorem. Ve státních rukou zůstávají pouze strategická odvětví průmyslu a služeb.

Kdyby tyto statistiky dnes četl otec Deng Xiaopinga, určitě by byl na svého syna pyšný. A nic by na tom nezměnily ani dopady současné globální ekonomické krize, ani to, že by si v kavárně Starbucks na Pekingském mezinárodním letišti nemohl objednat krémové Cafe Latté Grande, protože se země stále vyrovnává s následky melaninové aféry.

Na počest svého syna by si pyšný otec stejně raději pochutnal na křupavém croissantu.

Šedé nebe nade mnou, rudý zákon ve mně

Jakmile pilot vysune klapky na křídlech, začne sebou mohutný Boeing 747-400 mírně trhat. Zapínám pásy a odkládám počítač. Je krátce po půl šesté ráno. „Lepší čas pro přistání v Pekingu jsem si vážně vybrat nemohl,“ napadne mě, když s hlavou přilepenou na tlusté sklo pozoruji mravenčí svět pode mnou.

Jednota v harmonii

Dračí konstrukce nového terminálu Pekingského mezinárodního letiště působí v ospalém ranním slunci impozantně. Architektonická moderna skloubená s tradiční mytologií „říše středu“, smysl pro jemný detail a nekonečná rozlehlost, kontrast za kontrastem, jednota v harmonii. To vše ve mně vyvolává pokoru, uznání a obdiv. Cítím ale ještě něco jiného. V místě, kde šíje pozvolna přechází v týl, se mi z ničeho nic začnou ježit malé chloupky. Ne nebojím se, přesvědčuji sám sebe, třeba před přistáním jen snížili teplotu v prostoru pro cestující…

O tom, že Čína sílí, dnes ví každý. Dokonce i poradci amerického prezidenta, o kterých píši v úvodu první části. Koho nepřesvědčily sebevědomé proklamace komunistických pohlavárů provázející otevření nového terminálu rozlohou dvakrát většího než Pentagon, tomu otevřel oči pompézní zahajovací ceremoniál her XXIX. olympiády. „Britové rozšiřovali Heathrow dvacet let. My jsme stavbu dvakrát větší postavili za čtyři roky. Můžete mi, prosím vás, říci, kdo z nás je lepší?“ holedbal se ze zástupce Pekingského mezinárodního letiště Dong Zhiyi na tiskové konferenci provázející přestřižení pásky. Po jeho slovech se sálem rozlehl hromový výbuch smíchu doprovázený bouřlivým aplausem. Číňané zkrátka vědí.

Vím i já. Také u mě Britové prohráli na plné čáře. Do Pekingu jsem letěl právě přes Heathrow, a tak mám srovnání z první ruky. Chaos, ztracené kufry a let zpožděný o dvě hodiny. Kapitolu samu pro sebe představovalo tragické internetové připojení. Kloudnou radu, jak se v centru světového obchodu zdarma připojit k síti, jsem z asistentky se jménem Nicole na klopě saka, vymámil až na čtvrtý pokus. „Tak si prostě běžte sednout na zadek před dveře od VIP salónku,“ vypadlo z ní. „Copak si myslí, že jsme armáda spásy,“ dolehlo ke mně, když jsem odcházel. Následoval už jen hurónský smích jejího kolegy.

V Číně vše na první pohled funguje, tak jak má. Reklamace ztraceného kufru, výměna jüanů i imigrační úředníci. Všichni, s nimiž jednám, jsou mírně upjatí, jakoby za zády neustále cítili nekompromisní pohled velkého bratra, strnulost ale kompenzují ochotou a očividnou snahou pomoci. Pokud ale začnete pronikat pod povrch, zjistíte, že se věci mají úplně jinak.

Jakmile opustíte klimatizovaný letištní prostor, udeří vás do nosu štiplavý zápach. Šedivý smogový mrak vládne nebi nad Pekingem stejně nekompromisní rukou, jako Čínská komunistická strana království pozemskému. A právě díky těmhle dvěma neřádům se cizinci v Číně dýchá mnohem hůře, než na rodné západní hroudě. Pojďme se teď na oba podívat podrobněji.

Šedé nebe nad Pekingem

„Západ slunce nad Pekingem jsem v Číně poprvé viděla až během olympiády, když mohli vyjíždět jen automobily se sudou nebo s lichou poznávací značkou. Byl to úžasný zážitek. Lidé stáli na ulicích jako omámení a se zakloněnou hlavou vzhlíželi k nebi,“ vypráví mi nadšeně Yuelin Li – naturalizovaná britská studentka medicíny a mezinárodních vztahů na univerzitě v oxfordu s čínskými kořeny. Já i Yuelin, jsme byli do Číny pozváni, abychom se zúčastnili modelové konference předcházející setkání evropských a asijských hlav států sdružených v organizaci ASEM: The Asia-Europe Meeting, které se v Pekingu uskutečnilo 24 a 25 října minulého roku. Yuelin však přijela mnohem dříve, aby se po dlouhé době setkala se svými prarodiči.

Hlavním čínským znečišťovatelem paradoxně není průmyslová expanze – růst se dá i ekologicky, ale naprostá ignorace místních sockapitalistů. Ti, metaforicky řečeno, rvou uhlí do kamen, aniž by si všimli, že místnost, kterou chtějí vytopit, má rozbitá okna. Podle The Taipei Times Čína v roce 2004 spotřebovala na vyprodukování jednoho dolaru jejího HDP více než čtyřikrát tolik uhlí a elektřiny než další nebojácný znečišťovatel - Spojené státy. Ekologicky šetrným Japoncům přitom stačil jedenáctinásobně nižší objem surovin. Čínská daň za neefektivitu a plýtvání je obrovská. Nedodržování ekologických standardů zaplatí životem na 300 tisíc obyvatel ročně a u milionů (možná desítek milionů) dalších se nemoci teprve rozvinou. Boj s environmentálními následky přitom stojí Čínu již nyní neuvěřitelných 200 miliard dolarů, tedy zhruba deset procent jejího HDP, ročně. „Po skončení olympiády se sice situace trochu zlepšila, slunce ale stejně není vidět déle, než pár minut denně. A to ještě musíš mít štěstí,“ dodává Yuelin, zatímco náš taxikář bojuje s provozem.

S rozmachem čínské střední třídy, roste i počet automobilů. Do pekingských ulic jich každý den vyrážejí tři miliony. Minimálně třetina jich je západních a velmi luxusních. Poslední modely SUV porážejí mercedesy i BMW. Zbytek ale připomíná tokijský vozový park před třiceti lety, kdy byl katalyzátor hudbou vzdálené budoucnosti. Všechny hlavní tepny metropole jsou během dne zcela přetížené. Nestačí ani pět proudů na většině z nich.

Krása za každou cenu

I přes smog a ucpané silnice si ale nelze nevšimnout, jak jsou ulice města pečlivě udržované, čisté a plné zbytků olympijské atmosféry. Není se čemu divit, olympijský šál, do kterého komunisté Peking zahalili, vyšel přibližně na čtyřicet miliard amerických dolarů a vycepované okrašlovací výbory myslely opravdu na všechno. Cestou z letiště nepotkáte jedinou neomítnutou stavbu, policisté nafasovali nové uniformy a před každou chudinskou čtvrtí kazící dojem pokroku ze dne na den vyrostla zbrusu nová třímetrová zeď s umě vykreslenými okénky do růžového světa. „Před zdí smějí chodit jen ti bohatí a krásní, zbytek je odkázán na život za ní,“ vysvětluje mi Yuelin. „Pravou Čínu přitom poznáš teprve za zdí,“ dodává. Sama ale uznale pokyvuje nad úspěchy čínské ekonomiky. „Naposledy jsem byla v Číně před pěti lety. Od té doby se změnilo snad úplně všechno,“ povzdechne si.

Cesta ubíhá pomalu, a tak Yuelin střídavě konverzuje nervním taxikářem, který je ve svém sedadle řidiče dokonale „opancéřován“, aby se mohl bránit častým loupežným přepadením, a se mnou. Spolu si povídáme především o tom, co přinesou další tři dny. Ty strávíme v konferenčních sálech a zasedacích místnostech ASEMU. Řešit budeme stejná témata, která čekají na politiky, jen s tím rozdílem, že naše závěrečné deklarace neproběhne zpravodajskými kanály po celém světě. Oba jsme plní očekávání. Brzy však zjišťujeme, že mizerné ovzduší není nic proti mizerné ideologii mladých čínských komunistů.

Cenzura po čínsku

„Lidská práva, ekonomickou krizi i novodobé otrokářství samozřejmě řešit můžete,“ ujišťuje mě Dani Madrid z organizačního výboru konference na úvodním setkání. Jenže hned první číslo novin, které připravujeme pro účastníky modelového Asia-Europe Meeting, dostává levý hák. Společně s organizátory ASEMu a členy mediálního týmu jsem předvolán na kobereček před představitele všemocného Celočínského svazu mládeže, lokální obdoby Svazu socialistické mládeže. „Prý mají několik formálních připomínek k obsahu. Ničeho se nebojte,“ říká nám po cestě Dani Madrid. Na pohovoru se rychle dozvídáme, že s principy necenzurované žurnalistiky v Číně nepochodíme. „Lidská práva představují velmi citlivou otázku. Sice oceňuji, že jste se nezmínili o Tibetu. Váš úvodník věnovaný tomuto tématu přesto nemůžeme schválit. Je to zkrátka velmi velmi citlivé,“ sděluje nám mladý komunista Tudong. Podobně dopadají také další naše články. „Dejte tam raději více fotek a zmiňte, že nás dnes filmovala CCTV - celostátní čínská televize. Taky byste mohli uvést, že Čína vyslala do vesmíru další raketu s lidskou posádkou,“ radí nám nápomocně Tudong.

Společně s dalšími členy mediálního týmu – Polákem Adrianem, Lucemburčankou Elisou a Číňankou Shuwen na sebe nevěřícně koukáme. Evropská část týmu se pouští do boje za svá práva a žurnalistické povinnosti. Shuwen tiše kloní hlavu. Brzy zjišťujeme, že boj s předsedy největší mládežnické organizace na světě, jejímiž hrdými členy byli také poslední dva čínští prezidenti, je předem prohraný. Přesto zachraňujeme, co můžeme. Cestou zpět se na nás ale osopí Shuwen. „Já vím, že vám jde o to, bojovat za vaše práva, jenže já momentálně studuji v Singapuru. Jsem jediná z celé rodiny, kdo se dostal na vysokou školu a pokud se jim nepodřídím, vím, že za týden už nikde studovat nebudu. Vy to vůbec nechápete. Oni si můžou dělat, co chtějí,“ říká nám roztřeseným hlasem. „Proč si myslíte, že jste si museli sami zaplatit letenku, kterou vám slíbili proplatit až na konci setkání? No prostě proto, aby vás měli pod palcem a mohli vám kdykoliv pohrozit vyloučením z konference a propadnutím částky.“

Pomalu začínáme chápat, že Číňané mysleli na vše. Další dva dny tak každý z nás co nejrychleji napíše, co je potřeba, a zbytek času spolu shromažďujeme podklady pro investigativní reportáž. Plánujeme ji vydat v nějakém renomovaném západním týdeníku. Přesto končíme před komisí znovu. Vždy se objeví nějaká příliš citlivá fotografie, či nepříjemné téma. Svazáci z nás začínají být zoufalí. „Vždyť mi proti vám nic nemáme, ale takhle to prostě nejde. Víte, my jsme měli letos tak náročný rok. Nejdříve nepokoje v Tibetu, pak zemětřesení v Sečuanu, pak olympiáda a teď skandál s melaninem v mléce. Buďte na nás ohleduplní. Vždyť my děláme všechno, co je v našich silách,“ zkusí to na nás po dobrém jedna z dívek. Jiný mladý Číňan zase apeluje na to, že i on má nad sebou nadřízené, kterým musí vyhovět. Rychle si začínáme zvykat na život jako vystřižený z Havlova absurdního dramatu.

Češi, jste divní

Jeden příběh za všechny: Během setkání sociálního panelu ke mně přichází mladá Číňanka na modelové konferenci hájící zájmy České republiky (každý Evropan měl přidělenu asijskou zemi, Asiat zastupoval zemi Evropskou). „Vím, že jsi z Čech. Mohu se tě zeptat, proč Česká republika tak strašně bojuje za lidská práva? Vždyť si tím děláte po světě spoustu nepřátel, a navíc se tak vměšujete do interních záležitostí svobodných států.“ Její otázka mě snad už ani nepřekvapuje. Jakoby zapadala do kontextu. Zkouším jí vysvětlit, že je naší povinností pomáhat utlačovaným a že tím vlastně také splácíme dluh, protože nám během komunismu zase pomáhali jíní. Se zdviženým obočím mě pozoruje. „A to vám nevadí, že si tím zavíráte dveře k ekonomické prosperitě? Vždyť s vámi nebude chtít nikdo obchodovat?“ táže se dál pohledný prototyp mladého ambiciózního dítěte moderní Číny.

Závěrečná galavečeře probíhá ve slavnostním duchu souručenství. Nadšení Číňané nám předvádějí tibetské národní tance, zpívají olympijskou hymnu a servírují tučnou Pekingskou kachnu a masové knedlíčky. Občas jim sice přijde divné, že jejich úsměvy větší část ze sedmdesáti Evropanů neopětuje, jenže plán se musí dodržovat. Jeho vyvrcholení je „strhující“. Stejný Tudong, který nám před několika dny vyčítal lidská práva, teď stojí na pódiu obklopen dalšími „aktivisty“ a z plna hrdla zpívá hitovku Michaela Jacksona Heal the World, Make it Better Place. Tragikomedie nevídaných rozměrů se završuje. Konečně můžeme odejít.

Zpět od tradic

Společně s dalšími odpadlíky vyrážíme slavit konec konference po svém. Odhazujeme saka a kravaty a vyrážíme z hotelu hledat dveře v jedné ze „zkrášlujících“ zdí s růžovými okénky. Nakonec je opravdu nacházíme. Jsou malé a nenápadné. Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme ve zcela jiném světě. Vstupujeme mezi malé tradiční čínské domky, které tak „kazí“ moderní tvář velkoměsta. Po chvíli hledání nacházíme podnik přesně podle našich představ. Zapadlý, špinavý a na první pohled okouzlující.

Jakmile vstoupíme, celý sál okamžitě ztichne. Znejistíme, ale přesto pokračujeme k vyhlédnutému stolu. Po chvíli se zvedne majitel restaurace. Obklopuje ho ticho, autorita a modrý cigaretový dým. Nakonec každému z nás podá ruku. Pomalu a vstřícně. Kulturní ledy jsou prolomeny. Řeka alkoholu, univerzálního komunikačního nástroje lidstva, se nezištně rozproudí od pramene k ústí. Na místní poměry nebetyčně drahé cigarety s pandou bílou na obalu, oblíbené to kuřivo reformátora Denga, jdou na dračku. Sice si navzájem nerozumíme ani slovo, ale bavíme se náramně.

Bez luxusu, bez cenzury a bez Celočínského svazu mládeže. Jen ten proklatý smog cítíme v nozdrách neustále. Překrýt ho nedokáže ani ta nejsilnější cigareta.

Nezastavíš! Nepokradou!

2009-01-22T06:42:00.002+01:00

(listopad 2008 - Finanční magazín)

Zlatý věk zastaváren skončil. Díky účinné legislativě, důsledným kontrolám a silné konkurenci jejich počet od roku 2004 klesá. Ty zbývající pečlivě dodržují předpisy a očišťují své jméno.

Kasio? To neznám

„Okamžitě slez z té lampy. Jestli si zlomíš nohu, tak tě zabiju,“ křičím na kamaráda šplhem zdolávajícího sloup veřejného osvětlení. Je půl třetí ráno a my právě nuceně opustili Hostinec u Suché Dásně nedaleko pražského Karlova náměstí. „Neblázni a pojď si radši dát ještě pivo,“ apeluje na logiku samozvaného lezce vedle mě stojící Vojta. Výzva zafungovala, jenže za chvíli se vynořuje další problém. V osmnácti letech máme sice velkou výdrž, ta ale bohužel není přímo úměrná disponibilnímu zůstatku našich kapes. Po chvíli marného šacování jsme nuceni konstatovat, že nikdo z nás nemá ani floka.

„Tak zkusíme zastavit moje hodinky. Táta mi je dal před týdnem k osmnáctinám. Naši jsou na dovolené, takže si nikdo ničeho nevšimne,“ dostává spásný nápad šplhoun Michal. Po bitevní poradě a slibu, že se na zástavu i s úroky složíme, vyrážíme hledat nejbližší zastavárnu s nepřetržitým provozem. První nacházíme v Ječné ulici. Nejistě klepeme na zamřížované okno. „Co chcete,“ ozve se drsný prodavačův hlas. Michal odepíná své CASIO G-Shock a podává je skrz mříže. „Kasio? Co to je za značku? To jsem nikdy neslyše!“ přemýšlí nahlas provozovatel. Tváří se přitom zcela vážně. Po minutě handlování je jasné, kdože má v ringu převahu. „Tak kolik?“ vzdává situaci kamarád. „No, víc než tři stovky vám za ně nedám,“ vynese nelítostný rozsudek muž za mříží. „Ale ty hodinky stály minimálně tři tisíce,“ vyhrkne Michal. „Hele mladej, buď rád. Aspoň budeš mít malý úroky!“ zahřmí provozovatel.

Zlaté časy

Předcházející historka se udála v roce 2001, v době kdy kulminoval zlatý čas zastaváren a bazarů. Jejich provozovatelé neměli v městské džungli přirozeného nepřítele - trh s rychlými půjčkami byl ještě v plenkách, stejně tak internetové bazary a kontokorentní úvěry. Ty server iDNES v červnu 2001 dokonce představuje jako „alternativu k návštěvě lichváře“. Zastavárny navíc nemusely vést přehled nabitých věcí a jejich majitelů. „Provozovatelé vykupovali věci od kde koho, aniž by jim musel dotyčný prokázat svou totožnost. Evidenci vykupovaných předmětů přitom vedli velmi stroze, takže policisté neměli šanci odhalit předměty pocházející z trestné činnosti,“ popisuje tehdejší situaci podpraporčice Eva Miklíková.

Zloději měli k dispozici jednoduchý způsob, jak se zbavit lupu, provozovatelé zastaváren zase tloustli z následného prodeje. Zisky byly obrovské. K tomu všemu ještě neplatil zákaz nočního provozu mezi desátou večerní a šestou ranní. Ukradené fotoaparáty, mobily nebo autorádia tak šly okamžitě z ruky do ruky. Policie byla bezmocná. A pokud si někdo skutečně potřeboval půjčit, musel provozovateli zastavárny platit nehorázné úroky. Ty se obvykle pohybovaly okolo deseti procent z hodnoty zastavené věci týdně.

První do spánku

První bič na zastavárenské mocipány přišel v březnu 2004, kdy začal platit novelizovaný Zákon o živnostenském oprávnění. „Podnikatel je povinen, jde-li o nákup použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkování jeho nákupu či přijetí do zástavy, před uzavřením smluvního vztahu identifikovat jeho účastníky a předmět smluvního vztahu, vést evidenci o těchto skutečnostech, a to včetně data uzavření tohoto smluvního vztahu,“ píše se ve čtvrtém odstavci paragrafu 31 novely. Police tak konečně získala možnost dopátrat se kradeného majetku.

Provozovatelé bazarů a zastaváren si museli nejen poznamenávat číslo občanského průkazu druhé strany, ale především výrobní či identifikační číslo zastavovaného předmětu. Bez toho nesměli nabízenou věc přijmout. „Od té doby, co zmíněný zákon vstoupil v platnost, a policie začala s kontrolami, se situace začala zlepšovat. Díky lepším evidencím nacházíme více odcizených věcí, a daří se nám tak přijít na stopu překupníkům a pachatelům trestné činnosti. Kontroly se tedy ukázaly jako prospěšné,“ konstatuje Miklíková.

Druhá na solar

Další podstatný zásah do zastavárenského businessu přišel v roce 2006, kdy začal platit Zákon č. 247/2006 Sb. o omezení provozu zastaváren a některých jiných provozoven v noční době. Ten v prvním odstavci říká, že „v noční době mezi 22. a 6. hodinou je zakázán nákup a prodej veškerého použitého zboží nebo zboží bez dokladu nabytí, přijímání tohoto zboží do zástavy nebo zprostředkování jeho nákupu či přijetí do zástavy (v bazarech a zastavárnách) a výkup odpadu v zařízeních určených ke sběru a výkupu odpadů.“ Pokud Česká obchodní inspekce nebo kontrola z Živnostenského úřadu nachytala provozovatele poprvé, dostal pokutu do 50 tisíc korun. Při recidivě tato částka rostla na dvojnásobek.

Zákon č. 247 se však neproslavil jen jako bič na zloděje. Ze všeho nejdříve ho zpopularizovalo slavné prezidentské veto. „Je třeba předpokládat, že zákon přivodí jen minimální účinky. Někdo by měl říci, že je ‘král nahý‘ a že je tento zákon kandidátem na titul ‚nejhorší zákon roku‘,“ zlobil se ve vysvětlujícím dopise ke svému rozhodnutí prezident Klaus. Zákon byl dle hlavy sátu bezprecedentně krátký, užíval nejasné termíny (noční doba) a útočil na svobodu podnikat. I přes Klausova silná slova bylo nakonec prezidentské veto přehlasováno. Jak se později ukázalo, ani hlava státu není neomylná.

Úpadek v číslech

Právě díky dvěma zmíněným legislativním úpravám a jejich důsledné kontrole začala zastavárenská síť povážlivě řídnout. Z údajů Registru živnostenského oprávnění vyplývá, že za čtyři roky poklesl v Praze počet zastaváren o 35 procent z původních 430 na 278 v roce 2007. Řada dalších se navíc chystá zavřít v nejbližší době. Vzduch jim otravuje především Česká obchodní inspekce. Ta společně s Živnostenským úřadem chytila nabízenou příležitost za pačesy. Od března 2004 do prosince 2007 provedly jen na území hlavního města obě organizace na 3000 kontrol, během nichž udělily 573 pokut za více než milion korun. Zároveň bylo zahájeno 268 správních řízení. Ty skončily tresty v úhrnné výši převyšující dva miliony. Dvacet tři nejhorších pochybení skončilo odebráním živnostenského oprávnění, celkem čtyřicet sedm jich bylo dočasně pozastaveno.

„Pokud jste si přišel něco koupit, tak vybírejte. Pokud mi chcete něco nabídnout, bohužel vás musím odmítnout. My už nic nevykupujeme. Snažíme se teď všeho co nejrychleji zbavit“ sděluje mi provozovatelka zastavárny Chem, s.r.o. na rohu Opletalovy a Hybernské. „Na Hlavním nádraží zavřely, na Masarykově nádraží už zastavárnu taky nenajdete. Možná byste to mohl zkusit někde na Žižkově,“ odpovídá mi žena zpoza pultu na otázku po nejbližší konkurenci. Podle jejího názoru nestojí za úpadkem zastaváren jen přísný dohled, ale také nová konkurence. „Stačí někam zavolat a za chvílí vám přivezou třicet tisíc. Tomu se můžeme jen těžko vyrovnat,“ postěžuje si. „A jestli chcete opravdu něco prodat, tak zkuste raději internet,“ zavolá na mě, když už vycházím na ulici.

Marné hledání

Nedá mi to, abych nezkontroloval alespoň nedalekou Masaryčku. Zastavárna Connect, s.r.o. skutečně zeje prázdnotou. Nejspíš jí nepomohlo, že stojí přibližně deset metrů od policejní služebny. Má snaha zastavit „nalezený“ hudební přehrávač není neúspěšná ani na Florenci. Zkouším se vžít do kůže zloděje, který se rychle potřebuje zbavit kořisti. Kam s ní? Přesouvám se na Národní Třídu – vyhlášené to „shromaždiště“ drogově závislých a bezdomovců.

Ve Spálené ulici nacházím jednu z poboček MobilPohotovosti. Měním své priority a vstupuji do obchodu. Debata končí, když prodavači odmítnu předložit občanský průkaz (vymlouvám se, že mi byl nedávno zcizen). Rezolutně se mnou zametá a nadává za promarněný čas. Prý by mi nepomohl ani náhradní doklad totožnosti. Další vývěsní štíty lákající k rychlým penězům hledám marně. Z čirého zoufalství proto v nedaleké Vladislavově ulici zabrousím do bazaru se starožitnostmi. Postarší paní za stolkem skvěle zapadá mezi nabízené porcelánové panenky a letité žehličky. „Elektroniku a fotoaparáty? Tomu já nerozumím. Ale když mi to tady necháte, tak pan majitel vám to do zítřka ocení,“ sděluje mi obchodnice. „Bez občanky to samozřejmě nepůjde,“ osopí se na mě. Ani tady jsem nepochodil.

Obchod jako každý jiný

„Situace se rok od roku zlepšuje,“ potvrzuje má zjištění pražský radní Rudolf Blažek. „Prakticky jsme se zbavili těch zastaváren, které podnikaly na černo. Nadále se však objevují nedostatky v povinné evidenci,“ dodává Blažek. Za první půlrok letošního roku prověřila policie celkem 5300 položek, kradených jich bylo jen 73. Ve stejném období v roce 2006 bylo z 3500 zkontrolovaných věcí odcizených 95. Povinnost vést si přehled o předmětech a zákaznících má ještě jednu výhodu. Zloději lační po „rychlých penězích“ natolik, že často poskytnou provozovateli zastavárny pravé doklady totožnosti. Police díky tomu za poslední čtyři roky spojila 947 pachatelů s téměř dvanácti sty kradných věcí pocházejících mimo jiné ze tří vražd.

Z kdysi výjimečně lukrativního businessu se stal obchod jako každý jiný. Úroky klesly a pohybují se na hranici tří procent týdně. Pokud jste tedy nuceni zastavit svůj počítač, za nějž vám prodavač nabídne deset tisíc korun (protihodnota se obvykle pohybuje mezi 35 až 60 procenty aktuální tržní ceny produktu), zaplatíte po měsíci navíc „pouhých“ 1200 korun. Dokud si neuvědomíte, že se RPSN pohybuje nad hranicí 140 procent, je vše v pořádku. I ty nejméně výhodné „rychlé půjčky“ vám totiž stále nabízejí výhodnější podmínky. Pokud jste si však jisti, že peníze do měsíce splatíte, dá se s přimhouřeným okem a zkříženými prsty u nohou říci, že volba zastavárny není tak nevýhodná, jako dříve.

Hlavně si ale s sebou nezapomeňte vzít doklad totožnosti!

Děti Angkor Watu

2009-01-22T06:36:00.002+01:00

(5.12.2008 - HR Forum: příloha Člověka v Tísní)

Kdysi mocná Kambodža dnes patří mezi nejchudší státy planety. Cejch bídy si nese také na 1,4 milionu pracujících dětí. Jejich dětství často končí tam, kde to naše – západní – začíná.

Je krátce po půl páté ráno. Nad první věží komplexu Angkor Wat se ze tmy nesměle noří ospalý sluneční kotouč. Stovky ukazováčků nervózně poklepávají na spouště digitálních fotoaparátů. Jen nepromeškat ten pravý okamžik. Teď! A znovu! Cvakání uzávěrek se mísí s cvrkotem cikád. Japonci v kloboučcích, postarší americké turistky, cestovatelé v batikovaných trikách – ti všichni se přišli poklonit zašlé moci khmerského impéria. Pohled každého z nich naplňuje pokora a uznání.

Když Khmerové ve 12. století budovali jeden obrovský chrám za druhým, připomínala Evropa spálenou dřevěnou chatrč, do jejíž obnovy se nájemníkům příliš nechce. Dnes, o více než tisíc let později, je situace poněkud jiná. Evropané pod tíhou křesťanství, osvícenství, černého uhlí a železnice přeměnili chatrč na luxusní vilu s bazénem a tenisovým krutem. Khmery a i s nimi celý zbytek světa čekal pád do propasti, ze které se jen pomalu škrábou zpět. Jenže byli a jsou to právě oni, kdo umožňuje Evropě a vlastně celé euro-americké civilizaci její současný život v luxusu. Sami za to platí krutou daň. Jedním z nejmarkantnějších příkladů nerovnoměrného rozložení sil mezi vyspělými zeměmi Západu a Třetím Světem je dětská práce.

Jiná realita

Zatímco „u nás“ dopřáváme potomkům to nejkvalitnější dětství, abychom je připravili na vstup do nekompromisního světa dospělých, děti v zemích, jako je Kambodža, si o podobně důstojném a bezstarostném dospívání mohou nechat jen zdát. Taková je každodenní realita mnoha dětí třetího světa. Z tepla pohovek a blikajících televizí je k ní příliš daleko, když ji ale pocítíte na vlastní kůži, pálí víc, než všudypřítomné komáří štípance. Mezi intenzitou slunečních paprsků a počtem snímků za vteřinou panuje nepřímá úměra. Turisté se rychle unaví. Ozývá se vyprahlé hrdlo drásané všudypřítomným načervenalým prachem. Také žaludku, uvyklému třem jídlům denně, dochází trpělivost.

Z nedalekého palmového háje jako na povel vybíhají zástupy khmerských dětí. Každé za sebou táhne něco jiného. Kýbl plný ledově vychlazené balené vody. Konvice s horkou kávou. Nudlové polévky. Nesmí chybět ani pivo. Ti nejmenší mají alespoň pohledy a korálky. Žádnému z nich bych netipl víc, než deset let. Jen nepromeškat ten pravý okamžik. Teď! Turisté jsou v mžiku obklopeni. Někteří zdvořile odmítají, jiní vytahují peněženky. Jednodolarové bankovky rychle mizí v dětských kapsách. A znovu! „Pleaaaaaase, buy from me,“ bzučí špunti kolem vás. Stydíte se. Nevíte, kam s očima. Kupujete a se skloněnou hlavou odcházíte.

Kdyby se mezi návštěvníky vydali rodiče dětí, nepochodili by. Vydělali by jen zlomek toho, co dokážou prodat dětské oči a bezelstný (ale pečlivě trénovaný) úsměv. Zní to pateticky, ale Khmerové, stejně jako Indové nebo Zimbabwané, to pochopili již dávno. V momentě, kdy na jejich půdu vstoupil první bílý muž s knírem.

Dětští nosiči vody

Ačkoliv se v současnosti mluví hlavně o jiných formách dětské práce - monotónní pásové výrobě textilu, nelegální těžbě zlata, třídění odpadu vyvezeného z rozvinutých zemí, nebo o dětské prostituci - zdaleka největší procento dětí pomáhá rodinnému rozpočtu právě tak, jako „děti Angkor Watu“. Živí se pouličním prodejem všeho, co rodičům přijde zpeněžitelné. V mezičase pak vypomáhají na polích a políčkách.

Tihle „prodaváčci“ jsou pro masová média příliš obyčejní. Novináři loví jen velké ryby. Čím slavnější je logo společnosti zneužívající šikovné a poslušné dětské ruce, tím lépe. Proto se hněv aktivistů koncentruje především na společnosti jako Nike, Wall-mart či IKEA. Nejpočetnější skupina pracujících dětí paradoxně zůstává v ústraní. Dětští nosiči vody nebo prodavači pohledů uvíznou jen v sítích obyčejných turistů a jejich spokojených fotek z dovolené v dalším z exotických rájů naší planety. Proti majestátným památkám, palmovým hájům a míchaným nápojům nemají tyhle děti šanci na úspěch.

Čtvrt miliardy robotníků

Podle údajů UNICEFu pracuje po celé planetě dohromady celkem 250 milionů dětí. Drtivá většina v zemích Třetí Světa. Těm nejmladším z nich ještě nejsou ani tři roky. Jen v Kambodži pracuje podle posledních průzkumů na 1,4 milionu dětí. To je více než polovina všech mezi sedmi a čtrnácti lety. Každé z nich stráví prácí průměrně třiadvacet hodin týdně. „Nadměrné a nevhodné pracovní vytížení nejenže zásadním způsobem narušuje zdravý vývoj dětí, ale poškozuje spolčenost jako takovou,“ okomentoval statistiky Velvyslanec Spojených státu v Kambodži Joseph Mussomeli. „Děti, které pracují, nemohou studovat. Nezískají tak potřebné dovednosti a nedokážou se proto uplatnit na trhu s kvalitními pracovními místy. Cyklus, v němž dochází k reprodukci chudoby, se tím uzavírá. V bídě pak žijí nejen postižené rodiny, ale celé státy,“ dodal velvyslanec. Cesta vedoucí z bludného kruhu je nasnadě – stačí dítěti dopřát kvalitní vzdělání a vše se vyřeší. Nic ale není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. „Je těžké investovat do budoucnosti, když vás nevíte, co bude zítra. Hlad nakonec stejně zvítězí nad odhodláním,“ vysvětluje mi khmerský řidič a průvodce Serey. Ačkoliv jeho rodina nepatří mezi nejchudší, sám ví dobře, o čem mluví. Vysněného vysokoškolského studia musel nechat, aby mohl zajistit slušný život stárnoucím rodičům. „Jakmile přestane jedno z dětí přispívat do rozpočtu, příjmy rodiny závislé právě na práci potomků rapidně poklesnou. Ostatní děti musejí pracovat dvakrát tolik. Po určité době se situace stane neúnosnou a studujícího čeká návrat do roboty. Finanční situace se postupně zlepší, rodiče znovu pošlou dítě do školy, ale všechno se opakuje znova,“ popisuje mi úskalí spojená se vzděláváním Serey.

Včas do lavic

"Důležité je, aby děti začaly chodit do školy ve správném věku,“ píše na webu UNICEFu jeho vyslanec v Kambodži Rodney Hatfield. „Pokud se dítě začne vzdělávat dříve, než pracovat, je zde velká šance, že ve škole zůstane,“ vysvětluje optimisticky Hatfield. Mnozí Khmerové jsou však nucení „zaměstnávat“ své děti již od tří let. Proti tomu nezmůže nic ani ten nejlepší vzdělávací systém světa. Přání UNICEFu tak zatím zůstává otcem myšlenky. V dlouhodobém horizontu je přesto efektivní a štědře dotovaná vzdělávací politika spojená s postupným zvyšováním životní úrovně zcela zásadní. Vzhledem k vypjaté politické atmosféře a všudypřítomné korupci však plány na podporu školství zůstávají často jen na papíře. I tak se ale situace zlepšuje. Velký podíl na tom mají organizace jako UNICEF (Mezinárodní dětský fond neodkladné pomoci) či Mezinárodní organizace práce (ILO) společně se zástupy nevládních neziskových organizací (Human Rights Watch, Amnesty International atd.) působících přímo v terénu.

Podle statistik publikovaných OSN v roce 2008 se v rozvojových zemích za posledních patnáct let zvýšil počet dětí navštěvujících základní školu o osm procent. V zemích sub-saharské afriky pak dokonce o sedmnáct procent, i přesto zde školu stále navštěvuje nejmenší procento dětí na světě, 71procent (v rozvojovém světě je to průměrně 88 procent). Tato čísla sice působí povzbudivě, zaostávají ale za realitou. Neříkají zhola nic o tom, zda děti školu navštěvují sice pravidelně, ale jen jednou za týden. Stejně tak neuvádějí, zda žáky po škole nečeká „obsluha“ turistů v chrámovém komplexu Angkor Wat, nebo dvanáctihodinová směna v továrně na míče.

S plnými žaludky a paměťovými kartami fotoaparátů nasedají turisté do tuk-tuků, kambodžské obdoby rikšy, a vyrážejí za další destinací v seznamu. Angkor je obrovský – tvoří ho desítky chrámů – dětí nabízejících proviant a suvenýry ale neubývá. Jsou u každého z nich. Vždy v pohotovosti a připravené přiskočit.

Ti nejchudší nabízejí to jediné, co mají - své úsměvy. Postávají před fotograficky atraktivními lokacemi a čekají na vhodný objekt. Jakmile se objeví turista s nenasytným fotoaparátem, začnou pózovat. Držení těla mají jako profesionální modelky a modelové. Tváře jim zdobí ty nejkrásnější úsměvy. Teď! A znovu! Cvak! Když vidí, že jste se jich dosytnosti nabažil a chystáte se odejít, přiběhnou s napřaženou rukou. Jejich „one dollar, one dollar, I am hungry,“ vám zní v uších ještě dlouho poté.

Zkrácený článek vyšel 5. prosince 2008 v rámci přílohy ČvT Moje první práce v personalistickém magazínu HR Forum.

Autor je redaktorem Finančního magazínu.

Jak chutná férové kafe

2009-01-22T06:32:00.000+01:00

(Leden 2009 - Finanční magazín)

Spravedlivému obchodu (Fair Trade) se daří. Nic na tom nezměnila ani probíhající krize. Koncept má řadu pro, ale najdou se i proti.

„Fair Trade přidal na nákupní seznam domácností další položku – mimo pečiva, masa a sýru tam nyní najdete i rozvojovou pomoc,“ prohlásil nedávno britský Ministr pro mezinárodní rozvoj Douglas Alexander. Moc dobře věděl, o čem mluví. Certifikovaná káva, čaj, banány a v poslední době stále více také oblečení či kosmetika jsou zkrátka v kurzu. V roce 2007 proběhly po celém světě férové obchody za 3,62 miliardy dolarů. Letošní vyhlídky jsou ještě růžovější – tržby by se měly oproti předešlému roku zvýšit až o polovinu. A to i přes problémy, v nichž se západní spotřebitelé ocitli díky probíhající krizi.

V porovnání s 484 milionovým zlatým padákem zbankrotovaného šéfa Lehman Brothers Richarda Fulda sice nepůsobí obrat Fair Trade nijak impozantně, posun ke spotřebnímu mainstreamu je přesto patrný. Podstatné je však něco jiného. Zatímco zaokrouhlená půlmiliarda pomohla „z bídy“ jen Fuldovi, jeho rodině a několika dalším vyvoleným, z férových zisků podle statistik Fair Trade Labelling Organizaitions International vloni profitovalo na 7,5 milionu pěstitelů, zemědělských pracovníků a řemeslníků v 58 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky.

Musíme si pomáhat

Podle průzkumu realizovaného agenturou Feel si je 92 procent Britů i přes probíhající krizi stále ochotno připlatit za eticky vyrobený výrobek. Co vede spotřebitele k tomu, aby si v těžkých časech, kdy je na místě omezování výdajů za nadstandardní položky, kupovali dražší výrobky s logem spravedlivého obchodování? „Myslím, že lidé na Severu pochopili, že i když jim globální krize způsobuje řadu problémů, není to nic proti obtížím Jižanů,“ vysvětlil patron Fairtrade obchodování George Alagiah. „Pro pěstitele v rozvojových zemích neznamená utahování opasků volbu méně luxusního hotelu během dovolené v Egyptě. Tito lidé řeší, zda si stále ještě mohou dovolit posílat svou nejstarší dceru do školy, i když ji už bylo 13 let a mohla by pomáhat živit rodinu,“ dodal Alagiah.

Osvícené jednání západních konzumentů v časech krize se dá vysvětlit také z jiného úhlu. „Nedávná minulost ukázala, že se lidé během kritických situací chovají altruističtěji – dokážou se semknout a vzájemně si vypomáhat. Stále významnější úlohu v tomto procesu sehrávají média chrlící jednu uplakanou reportáž za druhou,“ uvedl řiditel agentury, která průzkum provedla, Chris Arnold.

Kde se vzalo

Historie Spravedlivého obchodování se začala psát krátce po skočení druhé světové války. Jeho prvními proponenty byly náboženské spolky ideově ovlivněné křesťanským humanismem. Z podomního (či přesněji „pofarnostního“) prodeje řemeslných výrobků, jež do Evropy dopravovali navrátivší se misionáři, se Fair Trade v 60. a především 70. letech proměnil v úderné politikum. Za své ho přijala postmaterialistická generace ovlivněná revolučním rokem 1968. Unavení všudypřítomnou adorací blahobytu a šokovaní obrázky umírajících dětí v zemích Třetího světa, začali postmaterialisté pátrat po alternativách. Fair Trade se okamžitě dostal do středu jejich pozornosti.

O ideologickou dominanci nad férovým obchodem se strhla mela. Na jedné straně stáli environmentalisté a ekologové, na druhé čistokrevní ekonomové. O slovo se brzy přihlásil také feminismus. Přes ideovou rozdílnost jednotlivých směrů je na první pohled patrné, kam se rovnocenný obchod vměstnal na pravo-levé škále politických idejí.

Levicovému (nebo alterglobalistickému) diskurzu odpovídá také samotná definice Fair Trade. Její česká verze je k nalezení v preambuli Asociace pro Fair Trade založené v roce 2004:

„Fairtrade je způsob výroby, dovozu a prodeje výrobků a komodit z ekonomicky málo rozvinutých zemí, který respektuje základní konvence Mezinárodní organizace práce ILO, prosazuje zásady trvalé udržitelnosti a spravedlivě dělí zisk mezi zaměstnance, výrobce, dovozce a prodejce.“

Participantům jde především o spravedlivý a udržitelný mezinárodní obchod. Své argumenty podkládají neomarxismem a teorií závislosti. Patrné jsou také protekcionistické prvky. Stávající světový řád stejně jako ideologie ekonomického liberalismu jsou podle nich nespravedlivé a kořistnické vůči marginalizovaným skupinám žijícím v periferních oblastech planety.

Fair Trade promotes Free Trade!

Z hlediska neoliberálních ekonomů je Fairtrade bezpochyby neobhajitelným protekcionismem neoprávněně zvýhodňujícím některé subjekty na trhu. Pohled alternativních ekonomů (například Davida Kortena) je již jiný. „Podle těchto autorů preferuje současná konstelace světového obchodu velké firmy natolik, že znevýhodnění drobní výrobci rozhodně nejsou v rámci Fair Trade konceptu zvýhodňováni nad rozumnou míru,“ píše Luděk Štěrba v textu Historie, současnost a perspektivy Fair Trade. Alternativní ekonomové logiku Fair Trade přirovnávají k pozitivní diskriminaci (afirmativní akci). Jde zkrátka o to zajistit výhodnější podmínky pro ty, již by jinak byli zcela bez šance.

„Z lidí účastnících se Fair Trade se nestávají milionáři. Poskytnutou komparativní výhodu používají k zajištění svých základních životních potřeb, které jim současný světový obchod nedokáže zabezpečit. Přijmeme-li argument, že současný mezinárodní obchod zvýhodňuje především oligopoly, je Fair Trade jedním z pokusů o udržení rovnoprávného a spravedlivého dělení příležitostí, a proto bytostným zastáncem pravidel volného trhu, jak je formuloval Adam Smith,“ píše dále Štěrba. Odtud pochází oblíbené heslo promotérů Spravedlivého obchodování: „Fair Trade promotes Free Trade!“

Není všechno zlato, co…

Ačkoliv je ideál Fair Trade sebevznešenější, není všechno zlato, co se třpytí. Komunity férových pěstitelů se relativně rychle transformují v bohaté a soběstačné oázy klidu obklopené nekonečnými dálavami chudoby. Na tom není nic v nepořádku. Jenže lidská závist či prostá potřeba uspokojit své základní potřeby dovádí některé jedince stojící mimo Fair Trade družstva do krajností. Krádeže, únosy a nevyjasněná úmrtí čelních představitelů a promotérů Fair Trade jsou v rozvojových oblastech na denním pořádku. Pěstitelé tak sice získávají relativní blahobyt v podobě garantovaných výkupních cen a západní techniky, jeho cena však bývá často velmi vysoká.

Podle kritiků navíc Fair Trade utužuje závislost rozvojových ekonomik na západních odbytištích, což vede nejen k prohlubování závislosti samotné, ale také ke ztrátě dynamiky na domácích trzích. Odpůrcům etnocentrismu (multikulturalismům) zase vadí, že rozvojové země jsou díky Fair Trade nuceny implementovat Západní standardy a kulturní „dogmata“. Palčivým tématem je například Fair Trade asociacemi proklamovaný požadavek na rovnoprávné postavení mužů a žen v rámci v organizacích a družstvech. Ten se často dostává do střetu s lokálním kulturním dědictvím.

Zavádění Západních standardů může dokonce nezamýšleně vést ke zhoršení pracovních podmínek, jako se to stalo v Číně. Zde se jeden z výrobců (toužící posílit prestiž svého produktu) rozhodl respektovat stanovy Fair Trade. Ty mimo jiné obnášely zkrácení pracovní doby z dvanácti na osm hodin. Vzniklé závazky si však vyložil po svém. Po zaměstnancích totiž požadoval, aby za osm odpracovaných hodiny vyprodukovali stejné množství, jak dříve za dvanáctihodinnou směnu.

Férové TESCO

Spravedlivé obchodování ale přestává být jen o rozvojové pomoci a altruismu. Jde o lukrativní business s vysoce poptávanou komoditou a velkým potenciálem do budoucnosti. To pochopila také řada nadnárodních korporací, mezi nimi třeba Nestlé, Starbucks či TESCO. Vzniká tak poměrně paradoxní situace. V současnosti totiž Fair Trade kávu nenaleznete jen v útulných etnoobchodech, kde vás obslouží odredovaný prodejce v konopném trikotu, ale také na pultech hypermarketů či kavárenských řetězců patřících stejným nadnárodním korporacím, které čelí obviněním z vykořisťování.

Férové kafe si tak můžete vypít třeba ve Starbucks. Firma si za cenu minimálního zvýšení nákladů vylepšila svou zelenou image a rozšířila řady zákazníků. Jenže podle informací Organic Consumers Association Starbucks ve skutečnosti nakupuje Fair Trade kávy jen mizivých 6 %. Zbytek poptávky pokrývá klasickou „kořistnickou“ kávou.

Koncept Fair Trade jako alternativy k současnému globálnímu ekonomickému řádu se tím logicky devalvuje; na druhé straně jsou to právě nadnárodní organizace, kdo dostává Fair Trade mezi lidi a zvyšuje tak tržby pěstitelů a řemeslníků. Právě proto dnes stojí Spravedlivé obchodování na rozcestí. To rozhodne o jeho budoucí podobě na mnoho let dopředu. Buď skončí jako osudová láska levicových revolucionářů (a zachová si svou původní alterglobalistickou podobu), nebo se zpopularizuje a rozšíří jen proto, aby byl posléze pohlcen stejnými korporacemi, proti nimž se tak vymezoval.

Nostalgie nevydělává

2009-01-22T06:29:00.001+01:00

(20. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Vietnamcům jsem se již věnoval v prvním čísle tištěného Finančního magazínu. Tehdy jsem zkoumal, co stojí za jejich ekonomickými úspěchy a jak probíhá jejich integrace do české společnosti. Znalostí a zkušeností získaných v Čechách ale Vietnamci využívají také ve své rodné vlasti.

Jaké jsou současné vztahy České republiky a Vietnamu, kde všude je v jedné z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik světa cítit česká přítomnost a jak dokázali zúročit své vzdělání Vietnamci, kteří v Čechách vystudovali prestižní a v té době ve Vietnamu nedostupné školy, jsem se zeptal Lukáše Hlavatého, bývalého prvního tajemníka Obchodně-ekonomického úseku Zastupitelského úřadu v Hanoji.

Jak se téměř dvacet let po pádu komunistického bloku odráží spolupráce tehdejší ČSSR a Socialistické republiky Vietnamu ve vztahu obou zemí. Je vztahy možné označit za nadstandardní? Kde vidíte slabiny?

Současné vztahy ČR a Vietnamu lze obecně označit za velmi dobré, Česká republika je ve Vietnamu stále pozitivně vnímána. Podle mých poznatků Češi stojí vysoko na žebříčku sympatií Vietnamců ve srovnání s jinými Evropany, každodenně se zde můžeme setkat s nějakými doklady českého vlivu (nové pivnice s českým pivem, prodejny českého broušeného skla, byť mnohdy dováženého přes třetí země, pozitivní reakce Vietnamců, když zjistí, že jste Čech aj.).

V praxi však tyto skutečnosti nelze přeceňovat nebo na ně spoléhat např. v obchodním styku, neboť i zde, a zejména u mladší generace, hrají spíše než nostalgické vzpomínky důležitější roli peníze, kontakty a možnosti výhodného zisku. Pokud nemá český subjekt nabídnout svému vietnamskému partnerovi výhodné podmínky (cena, kvalita, servis), nemá příliš šanci uzavřít kontrakt, i kdyby byl jeho partner třeba jeho bývalý spolužák z Čech.

Vazby na Čechy mohou jednání usnadnit či urychlit, ale nemohou být zárukou úspěchu. Vyspělé západní země tak mají více šancí jen proto, že mohou Vietnamu více nabídnout (nebo totéž co my, ale za výhodnějších podmínek). Naši investoři ve Vietnamu, kterých je zde pořád poskrovnu, nepatří k těm největším na místním trhu, a to jim situaci též neulehčuje.

Jakými slovy byste popsal současnou ekonomickou situaci v zemi? Je podle vás ekonomická migrace z Vietnamu do České republiky v zemi stále aktuálním tématem?

Současná ekonomická situace ve Vietnamu je uspokojivá. Vietnam má po Číně 2. nejrychleji rostoucí HDP v Asii (8,48 % v r. 2007) a do roku 2010 se hodlá stát zemí se středním příjmem (middle-income country) a opustit tak statut rozvojové země. Jsou zde však mnohé nedostatky související s přetrvávajícím socialistickým charakterem země (byť s rozvíjející se tržní ekonomikou), jako byrokracie či všudypřítomná specificky asijská korupce, nicméně za posledních cca 10 let učinil Vietnam velký skok vpřed.

Index chudoby se sice snižuje (z 19 % v r. 2006 na 15 % v r. 2007), stále však přetrvávají velké rozdíly mezi bohatými obyvateli ve městech a chudými obyvateli venkova. Snad i proto je nyní oficiální zahraničněpolitickou prioritou vlády VSR vysílání vietnamských občanů do zahraničí. Nedá se hovořit výlučně o ekonomické migraci, neboť řada Vietnamců vyjíždí do vyspělých zemí Evropy, Asie či do USA též za studiem.

Velké množství vietnamských občanů, hlavně z venkovských oblastí, však vyjíždí za prací do jiných zemí regionu i nadále. Česká republika pro ně již není cílovou zemí v takové míře, jako dříve. Po vstupu do Schengenu se stáváme také tranzitní zemí. Roste tak počet nekvalifikovaných vietnamských pracovníků, kteří se různými způsoby dostávají do Evropy. V současnosti je také oblíbeným „hitem“ poptávat vietnamské pracovníky z důvodu nedostatku pracovních sil v Českých firmách. Vietnamci u nás mají obecně lepší pověst než např. dělníci z Ukrajiny, Rumunska či Polska.

Poskytuje Vietnamcům vzdělání, které získali v ČSSR, komparativní výhodu při uplatnění na trhu práce? Okupují tito lidé čelní pozice ať již ekonomice nebo ve státní správě?

Vietnamci, kteří dříve studovali či pracovali v bývalé ČSSR, se vesměs dobře uplatnili po návratu do vlasti a nyní zastávají poměrně dobré pozice jak ve státní správě, tak v soukromých firmách. Nynější místopředseda vlády a ministr zahraničí Pham Gia Khiem např. studoval v 70. letech metalurgii v Ostravě, řada bývalých náměstků či ředitelů odborů na klíčových ministerstvech studovala v Čechách či na Slovensku. Až na výjimky se dá říci, že se dobře uchytili. Jde však o generaci, která je většinou v důchodovém věku či se mu rychle přibližuje a nelze soudit, jak bude úspěšná generace současných mladých Vietnamců, která žije v Čechách.

Dříve bylo přijetí ke studiu v Čechách pro Vietnamce určitou výsadou a jeho úspěšné zvládnutí dávalo předpoklady k získání dobrého místa po návratu do vlasti. Nynější mladí Vietnamci však mohou studovat i na renomovaných evropských, asijských či amerických školách, což jim dává mnohem širší možnosti. Naše vysoké technické či zemědělské školství však má stále vysokou úroveň a dokáže vietnamské studenty dobře připravit. Myslím však, že již nějaké výrazné výhody při hledání zaměstnání nepřináší. Řada vietnamských absolventů vysokých škol si po studiu nachází lépe placená místa zcela v jiném oboru, než který vystudovali, místo vědecké dráhy často pracují v soukromých firmách, službách apod.

Bič na lemply?

2009-01-22T06:18:00.002+01:00

(8. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Debaty o zavedení školného jsou sporem dvou protikladných ideologií, dvou patentů na pravdu. K zajímavému kroku do středu hřiště se nedávno odhodlal stínový ministr školství za ČSSD Jiří Havel. Jeho návrh se školným nepočítá, nabízí ale jakési kompromisní řešení.

Jedni v zavedení školného vidí zuřivý atak bezpáteřních kapitalistů na bezmocnou ratolest národa, která, stejně jako kdysi Gottwald, tráví pubertu studiem „svatých textů Marxe a Engelse“. Samozřejmě zahalena do rozedraných hadrů po prarodičích a z nouze k nočnímu studiu využívající žlutého světla pouličních lamp.

Druzí, novodobí továrníci a uhlobaroni, jejichž přepychové kanceláře halí oblaka namodralého dýmu z ručně balených proletářských doutníků, pro zavedení poplatků jsou. Školné je zkrátka sporem dvou protikladných ideologií. Dvou patentů na pravdu.

O bavorácích a hromadných dopravách

Pokud jim nerozvážně poskytnete dostatek prostoru, oba si odemelou svou. Poté, spokojení se svým výkonem, nasednou do svých bavoráků a hromadných doprav a rozejdou se do paralelních světů.

K zajímavému kroku do středu hřiště se nedávno odhodlal stínový ministr školství za ČSSD Jiří Havel. Jeho návrh se školným nepočítá, nabízí ale jakési kompromisní řešení. Nazveme ho pracovně „bič na lemply“.

„Za opakovanou zkoušku by student mohl platit například dvě stě korun. Za horší prospěch pak sto korun za semestr. Částku, počet opakování i prospěchový průměr by si určovaly samy školy,“ nechal se slyšet Havel v rozhovoru pro Hospodářské noviny. „Nelze pominout výchovný efekt a stimulaci dobrých výsledků studia,“ dodává.

Pětkrát špatně

Nápad to na první pohled skutečně není špatný. Bič bude práskat jen za zadnicemi flákačů a těm lepším zbude dostatek prostředků na nákup obrázkových učebnic tištěných na křídovém papíře. Bohužel, první pohled mnohdy klame.

Důvod první: velmi často se stává, že stejnou zkoušku můžete absolvovat u různých pedagogů. A protože lidé jsou rozdílní, má každý jiný metr. Co by u jednoho stačilo na pěknou dvojku, může u druhého (náhodou experta na vytaženou otázku) skončit ošklivým vyhazovem. Student by tak v důsledku platil za špatně zvoleného nebo smůlovatě vylosovaného zkoušejícího.

Důvod druhý: jsou školy a školy a každá má jinou taktiku při „výchově“ svých studentů. Na Matematicko-fyzikální fakultě ročně naberou stovky neobroušených středoškoláků. V tu chvíli se rozjede nemilosrdná selekce. Na Fakultě sociálních studií v Brně razí opačnou strategii. Pokud uspěješ v náročných přijímacích zkouškách, čeká tě relativně poklidná cesta k titulu.

Důvod třetí: Stačí, abyste si v prvním ročníku znepřátelili jediného kantora, který vás dvakrát vyhodí jen proto, aby se následně smiloval a dal vám 3-. Studium se vám tak díky jeho moresům nepěkně prodraží. A nepřejte si ho potkat ještě jednou.

Důvod čtvrtý: Škola by si na „výchovném“ mohla teoreticky hojit svou špatnou ekonomickou situaci. Například podle hesla, „za každého vyhozeného, jedna židle do nové učebny“. Sice je pěkné, že by si studenti nemuseli odírat své zadnice na rozklížených dřevotřískových čtyrnožkách, jenže…

Důvod pátý: Zatímco studenti žurnalistiky nebo práv mohou (a téměř musejí) pracovat během studia, aby získali potřebnou praxi v oboru, studenti medicíny takovou možnost nemají. Budoucí novinář si tak na pokuty vydělá „za pochodu“, zatímco budoucího medika by teoreticky čekalo noční doplňování zboží v supermarketu.

Vzhledem k předchozímu se tak nakonec jako spásná jeví slova Jiřího Paroubka: „Není tomu tak, nikdy tomu tak nebylo a nebude tomu tak v mnoha nejbližších letech,“ odmítl předseda ČSSD snahu svého stranického kolegy.

„ČSSD nepovažuje školné za faktor, který by zkvalitnil studium, a jeho zavedení na veřejných vysokých školách v jakékoliv podobě, včetně zpřísnění takzvané penalizace za nadstandardní délku studia oproti současnému stavu, kategoricky odmítá. Právo na vysokoškolské vzdělání dle ČSSD nesmí být podmíněno sociální či finanční situací studenta a jeho rodiny,“ dodal předseda ČSSD.

Jak je vidět, všechno zlé je pro něco dobré. Dokonce i ta zpropadená ideologie.

Zasaženi krizí: Island

2009-01-22T06:14:00.003+01:00

(5. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Až donedávna byl Island synonymem života v luxusu. Nejen díky panenské přírodě, ale především díky létům bezprecedentního ekonomického růstu. K malému zaškobrtnutí sice došlo v roce 2003, ale islandská ekonomika, považovaná za vzorový příklad neregulovaného tržního hospodářství, se z krátké recese bez problémů otřepala.

Za poslední dvě dekády vylétl nominální hrubý domácí produkt na obyvatele na 65 tisíc amerických dolarů – podle statistik Světové banky se lépe hospodařilo jen v Lucembursku a v Norsku. Human Development Index Islandu zase přisoudil pozici nejrozvinutější a zároveň nejvíce rovnostářské země světa. Současný Island je však docela jiný. Nad ostrovním rájem na pomezí Atlantského oceánu a Norského moře se nečekaně zatáhla mračna. Bouři, kterou s sebou oblaka přinesla, nepamatují ani ti nejstarší. O životě na dnešním Islandu jsem hovořil s Þorsteinnem Ásgrímssonem Melénem, studentem ekonomie a filozofie na nejprestižnější islandské univerzitě.

Jak si prožíval poslední dny a týdny? Co všechno se změnilo?

Ještě před dvěma měsíci, kdy na povrchu ještě všechno vypadalo tak, jak má, jsem shodou okolností začal pracovat v jedné z islandských bank. Lepší dobu pro začátek kariéry bankovního úředníka jsem si skutečně vybrat nemohl. V popisu práce jsem měl mít přesně to, co každý nováček. Nudná komunikace s klienty, čísla a zase nuda. Podle toho jsem se také připravoval. Nakonec ale bylo všechno trochu jinak.
Mojí hlavní pracovní náplní se stal trauma management. Vlastně ze mě byl víc psycholog než cokoli jiného. Za přepážkou jsem se ze dne na den musel naučit, jak co nejšetrněji odmítat klienty žádající o dříve naprosto samozřejmé služby – mezinárodní převody peněz, výběry hotovosti a podobně. Když jsem nebyl dostatečně citlivý, končila komunikace s klientem obviněním, že nechávám záměrně hladovět děti v rozvojových zemích, poté co jsem musel odmítnout převod peněz na účet neziskové organizace, nebo se na mě zkrátka valily nadávky a pohrdavé pohledy.

Pro Islanďany to musela být ohromně traumatizující zkušenost. Jaká nálada je v zemi nyní?

Přesně tak. Za posledních osm nebo deset let se islandský bankovní sektor neskutečně rozmohl. Naše banky expandovaly do celého světa a ohromný vliv si vytvořily také u nás doma. Ze zisků profitovala celá řada lidí. Všichni jsme si žili v luxusu a bohatství, které si nikdo z nás předtím nedokázal představit. Teď, když se situace změnila, se všichni jen neradi smiřujeme s tím, že bychom se měli svého pohodlného života vzdát. Každý chytrák na ulici teď dokáže jen obviňovat a nadávat na ty, kteří stáli před krizí v čele – politikové, ekonomové, bankéři. Nejvíce čelí výhrůžkám a nadávkám samozřejmě ti nejbohatší. Lidé je osočují z hamižnosti a mamonářství, ale také ze zadlužení země.

Co si myslíš o vinících celého zemětřesení ty?

Podle mého je stále jasnější, že ten, kdo situaci nezvládl, nebyli bohatí lidé, ale vláda a především národní banka. Tihle lidé by měli co nejrychleji přijmout zodpovědnost za svá individuální selhání a odstoupit. Pro každého je však nyní strašně obtížné zaujmout nějaké skutečně fundované stanovisko. Situace se mění skoro každou hodinou a nikdo, ani média, nedokáže podávat spolehlivé informace.

Proč nejsou média spolehlivým zdrojem informací?

Na to existuje jednoduchá odpověď. Tiskové agentury jsou na Islandu buďto ve vlastnictví státu, a po tom, co se stalo, už lidé státu nevěří, nebo je vlastní skupiny patřící bankám a jiným společnostem úzce napojeným na finanční sektor. Tady je situace ještě horší. Jediné, co nám zbývá, je sledovat zahraniční zpravodajství.

Dotkla se krize nějakým způsobem i tebe osobně?

Po pravdě řečeno, měl jsem a pořád mám velké štěstí. Jen ve společnosti, v níž teď pracuji, dostaly výpověď tři stovky z patnácti set zaměstnanců. Taky naštěstí nemám žádné půjčky v cizí měně. Vzhledem k tomu, jak silně islandská koruna oslabila, se nyní velmi obtížně splácejí. Řada místních má teď kvůli tomu existenční problémy. Týká se to především mladých lidí a rodin s dětmi. Právě mezi nimi bylo „módní“ půjčovat si v zahraničí třeba na první rodinný dům. Teď, když nejsou schopni svým závazkům dostát, hrozí, že se ocitnou na ulici.

Věří Islanďané v obrat k lepšímu?

Z dlouhodobé perspektivy snad ano, ale… Řada lidí se obává, že pád bank je jen začátek. Po nich krize nejspíše zasáhne malé a střední podniky. Ekonomika by se prý podle některých odhadů mohla propadnout až o deset procent, a to je těžko představitelné. Někteří zaměstnavatelé nemají dost peněz na výplaty již nyní, musejí propouštět. Když si představíte, že se u nás nezaměstnanost za poslední zhruba čtyři roky pohybovala mezi jedním a dvěma procenty, pochopíte, jak moc se lidé obávají ztráty místa.

Co obyvatelé Islandu očekávají od budoucnosti?

Přijdou další problémy, protože se lidé nedostanou ke svým účtům v cizích měnách, ale také proto, že řada z nich vložila své celoživotní úspory na penzi do dnes problematických fondů a akcií. Vzhledem k jejich propadu si mnoho z nich už nikdy nekoupí svůj vysněný dům na jihu slunné Itálie… Nejhorší ze všeho je však nejistota. Celý národ se teď každý večer schází u televizních obrazovek a s napětím očekává každou, třeba i jen trochu pozitivní zprávu, která by naznačovala obrat k lepšímu. Pořád ale máme své zdraví, své rodiny a někteří z nás i svá pracovní místa. Nezbývá nám než čekat a doufat.

Krušné časy taťků z Wall Streetu

2009-01-22T06:12:00.001+01:00

(22. 10. 2008 - Finanční magazín web)

Pokud se i tentokrát potvrdí staletími prověřená pravda, nečeká nás ani konec světa, ani konec historie, jen pány z Wall Streetu čekají možná o trochu krušnější časy než jindy. A tentokrát za to nemohou jen jejich náročné manželky.

Globální ekonomická krize kosí jeden bankovní dům za druhým. Společně s ní se k zemi řítí také generace jestřábů, která bez uvážení a nejspíš i bez pokory podlehla mámení zlatého telete. Teď za to platí krutou daň. Krušné časy ale nastávají také jejich manželkám. Vytížení mužici jim naslibovali hory doly, aby alespoň částečně vykompenzovali své totální pracovní nasazení a pocuchané nervy.

Jen pro ilustraci: v roce 2006 si průměrný zaměstnanec Lehman Brothers přišel podle The Times na příjemných 335 tisíc dolarů. Chlapíci od Goldman Sachs na tom byli ještě o trochu lépe. Každý z více než 26 tisíc zaměstnanců si za svou dobře odvedenou práci (zisky společnosti tehdy vzrostly meziročně o 70 procent) odnesl v průměru 622 tisíc dolarů (jestli jsou do statistik zahrnuti také vrátní, The Times neuvádí). Jenže jak zpívá Walda Matuška: „To všechno vodnééés čas!“

Sám doma II. – Ztracen v New Yorku

Došlo na utahování opasků. Investiční bankéři teď sice doma tráví mnohem více času než dříve, svým partnerkám ale najednou zakazují lodičky od Jimmyho Choo, kabelky od Chanelu a ani osobní řidiči již nejsou samozřejmostí. Podle newyorských sloupkařů se začíná Wall Streetem šířit strach z masivního nárůstu rozvodů. Řada investičních bankéřů si sice odnesla tučné padáky, ty ale dopad na tvrdou zem dokážou jen přibrzdit.

Pokud se světová a americká ekonomika rychle nepostaví na nohy, bude zle. Reálně hrozí, že tihle ještě před nedávnem mocní pánové ztratí nejen uznání a respekt podřízených a důvěru veřejnosti, ale také své velmi drahé polovičky. Neméně zajímavé bude, jak se k selhání otců (a několika málo matek) postaví jejich potomci.

Komentátoři i sociologové se shodují na jednom: Krizové okamžiky dějin nejsou charakteristické jen tím, že s sebou přinášejí traumata, představují také jedinečnou dobu pro generační výměnu. A jak kdysi řekl Igor Stravinskij: „Asi za to může příroda, že se často cítíme být blíže generaci, která žila dříve než generace našich otců.“

Tak jde čas

Devadesátá léta znamenala konec pro Tichou generaci „tvrdě pracujících jedinců, kteří jsou odhodláni tiše nést osud světa na svých ramenou“. Právě takto popsal časopis Time archetyp jedince narozeného zhruba mezi léty 1925 a 1945. V řídících pozicích stejně jako v čele ideologické bitvy je následně vystřídali Baby Boomers (1945–1965), první generace odchovaná v blahobytu předměstských domků doprovázená neustálým blikáním televizní obrazovky. Do světa businessu spolu s nimi přišla transparentnost, zodpovědnost a rozhodování založené na důkladné analýze všeho, co je jen trochu analyzovatelné.

Nyní žijeme v době Generace X nebo také 13. generace (1965–1981). Jedním ze základních znaků první americké generace po mnoha letech, v níž si synové vydělali reálně méně než jejich otcové (což se ale o mužích z Wall Streetu říci nedá), je cynismus a odpor k hodnotám otců, kteří společně přistávali na Měsíci a bojovali (a také umírali) za americkou demokracii.

Další přiléhavou charakteristikou je snaha vyšlapat svým dětem širokou a rovnou stezku k růžové budoucnosti. Xkoví rodiče tak za své děti píší přijímací eseje na vysoké školy, zaměstnávají je ve svých firmách, přehnaně řeší každou životní obtíž, v níž se ratolesti ocitnou, a celkově bedlivě kontrolují jejich „zdravý“ vývoj. Za svou snahu si vysloužili označení „helicopter parents“, protože jako vrtulníky krouží vždy na dohled, připraveni odstřelit každé zlo, ať si to synkové a dcery přejí, nebo ne.

Generace Y

Jenže dítka Generace Y (kterým dnes táhne na třicítku) jsou nakonec úplně jiná, než zamýšleli jejich dohlíživí rodičové. Vypadá to, jako by se pomyslné jablko při svém pádu nedaleko stromu potlouklo o větve, které měly zmírnit rychlost volného pádu. Podle knihy Connecting to the Net.Generation jich více než dvě třetiny komunikuje prostřednictvím Facebooku a třetina má vlastní blog. Jejich vlastenectví již není kované CNN či CNBC, ale webem, kde každý najde to, co hledá.

Tihle Američané se stávají první skutečně globální generací. Jejich klasická národní identita se rozmělňuje a postupně nahrazuje světoobčanstvím. Všichni bez rozdílu pohlaví či vyznání navíc již osmým rokem dřou intelektuální bídu pod taktovkou George „Walker Texas Rangera“ Bushe, který z nich svým texaským přízvukem a průpovídkami typu „I know that human being and fish can coexist peacefully“ nechtě vytváří budoucí „ultras“ boje proti stávajícímu globálnímu řádu.

Členové Generace Y se zkrátka místo rudého východu hrozí globálního oteplování a o trvale udržitelném rozvoji toho či onoho popsali ve škole tolik stránek papíru, že se teď musejí obávat o svou uhlíkovou stopu, i když na rozdíl od táty s mámou jezdí do práce hybridem. Pád nadnárodních korporací pro ně představuje důkaz selhání systému založeného na vykořisťování, devastaci planety a hromadění pro hromadění. Jedním z mnoha webových manifestů Generace Y je třeba „Příběh věcí“ (The Story of Stuff – viz http://www.storyofstuff.com/).

Svět v pohybu

Samozřejmě že jsou mezi Ypsiloňáky i zastánci stávajících pořádků, kteří se nenechali zviklat a posouvají laťky konzumu poháněného populární kulturou na dosud netušenou rovinu. Jestliže se ale i na MTV – symbolu generace – začnou rozmáhat „reklamy“ vyzývající k podpisu petice za propuštění barmské disidentky Aun Schan Su Ťij či k boji proti globálnímu oteplování nebo domácímu násilí, cítíte, že svět je v pohybu. A když vám černý rapper Kanye West ve svém klipu Diamonds are Forever klade na srdce, abyste si při nákupu diamantů nechali ukázat certifikát původu a nepodporovali nelegální těžbu diamantů v Sierra Leone, začínáte tomu pomalu věřit.

Nic na tom nezmění ani fakt, že po skončení spotu zhlédnete show, v níž se patnáct polonahých žen svíjí před mužem rozhazujícím stodolarovky jako tetřev hlušec tokající po partnerce.

Thomasův teorém

2009-01-22T06:10:00.000+01:00

(24. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Pravěcí lidé mohli opakovaně věnovat drahocenný čas tanci namísto užitečnějších činností jen díky tomu, že subjektivně uvěřili muži vydávajícímu se za experta, podle něhož jim poskakování okolo ohně nebo totemu přinese „něco navíc“.

Pavel Kohout píše ve svém článku Jak investuje supermedvěd o neschopnosti ekonomů předvídat recese. Odpověď na otázku, proč nebyli ani ty nejfundovanější mozky planety schopny s ročním náskokem předpovědět jejich příchod, je možné nalézt v sociologickém teorému, jehož autorem je William Isaac Thomas.

Památné souvětí „jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích“ nebylo ve dvacátých letech minulého století, tedy v době, kdy ho tento americký sociolog formuloval, ničím převratným.

Teprve Thomas (společně s Florianem Znanieckim) však dokázal stručně shrnout a výstižně formulovat myšlenkové pochody svých předchůdců. Thomasova definice situace se od té doby stala jedním ze základních nástrojů symbolického interakcionismu pro popis společenských vztahů.

O náboženství a toaletním papíru?

Teorém nás, stručně řečeno, upozorňuje na to, že to není akce, co vyvolává reakci. Reakci vyvolává to, jak danou akci interpretujeme. Tato interpretace se následně skutečně vyplní – stane se reálnou.

Opakovaně plýtvat drahocenný čas (který mohli věnovat zajištění vlastního přežití) zběsilým tancem před totemickým symbolem kmene mohli pravěcí lidé, jen pokud subjektivně uvěřili muži (vydávajícímu se za experta), že jim poskakování okolo podobizny zvířete přinese „něco navíc“.

Vzhledem k tomu, že takto jinak atomizovaná individua zakusila pocit davové psychózy, tomu tak skutečně bylo. To vedlo ke zbožštění šamana (byly uznány jeho expertní znalosti) a později vzniku náboženství.

Stejně tak mohli v zimě roku 1973, kdy světem cloumala ropná krize, stovky lidí zlikvidovat veškeré zásoby amerického toaletního papíru jen proto, že uvěřili informaci, že klesající dovoz ropy povede ke kritickému nedostatku této civilizační nezbytnosti. Jejich papírová mánie následně skutečně vedla k nedostatku toaletního papíru v obchodech, což jen potvrdilo „pravdivost“ mylné informace.

Není to tedy objektivní realita nezpochybnitelných faktů, ale subjektivní interpretace situace, která je návodem k jednání jedinců a skupin. A to i tehdy, pokud nějaká zcela objektivní pravda o věci existuje.

Tyto subjektivní definice mají tendenci se na sebe vršit, překrývat se a ovlivňovat tak identitu jedince a společnosti. Jak bylo prokázáno, „zásadní úlohu v procesu, během kterého mohou být subjektivní imprese projektovány do reálného života, sehrávají média, vzdělávací systém či rodina,“ píše v knize hodnotící přínos W. I. Thomase Edmond H. Volkart.

Sebenaplňující se proroctví

Jednoduchou sociologickou poučku je možné aplikovat i na úspěchy a neúspěchy analytiků při předpovídání recesí. Dojde-li dostatečné množství osob, disponujících specifickým druhem symbolického kapitálu (v našem případě ho představují tituly z prestižních univerzit či významné profesní pozice, které osobám poskytují právo fundovaně se vyjadřovat k aktuálnímu dění a předpovídat ekonomickou budoucnost) ke shodnému závěru o hrozící krizi, roztočí se spirála sebenaplňujícího se proroctví.

Hrozba krize začne být zainteresovanými institucemi a jedinci interpretována jako reálná a díky tomu se také reálná stává. Začnou se proto okamžitě podnikat korekce možných důsledků. Z logiky věci k nim dojde ještě před samotným vypuknutím krize. Té se pak podaří zabránit.

Děje se tak proto, že předpovědi o možné ekonomické krizi pocházejí z úst jedinců s expertním věděním. Kdyby se na tom samém shodl Svaz bojovníků proti přemnožení celulitidy, nikdo by sdělení nevěnoval pozornost.

Tito experti jednak disponují řadou specifických informací o jistém výseku sociální reality, které jsou ostatním dostupné jen velmi obtížně (jsou tedy de facto ve stejné pozici jako o mnoho let dříve šaman, jen své soudy podporují objektivními nebo „objektivními“ fakty), a zároveň se, díky titulům a funkcím, o těchto osobách ví, že expertním věděním disponují.

Geniální středoškolský učitel sice může ve výjimečné situaci ovládat podobnou sumu znalostí a být tedy schopen podobných predikcí, ve finále však dopadne stejně jako bojovníci proti celulitidě.

Pokud se však experti na hrozbě krize neshodnou, není tato definována jako reálná, a proto za reálnou není považována. To ale (jak ukazují statistiky Mezinárodního měnového fondu z roku 2001) neznamená, že taková krize nemůže vypuknout. Její výbuch je náhlý a nečekaný. Proto ho provázejí všeobecné zmatky, obviňování a hledání viníků. Společnost, která si „pěstuje“ své experty, v jejich úsudek během přelomových událostí ztrácí důvěru. Dav chce krev.

Neklesejte na mysli

Vždy se však najdou výjimky, jako například Profesor Nouriel Roubini (viz článek Pavla Kohouta), jež expertním věděním disponují a vznik katastrofického scénáře předpovídali. Tito jedinci se pak stávají novými modlami mas a obnovují pošramocenou důvěru v systém, který je k nositelům expertního vědění velmi krutý.

Pokud totiž dělají svou práci dobře (upozorňují předstihem na budoucí krize, kterým se proto podaří zabránit), mnoho aplausu nesklidí. Pokud ji ale dělají špatně, padají hlavy a vznikají statistiky.

Moc by mě zajímala statistika analyzující, v kolika procentech případů analytici vznik krizí s předstihem předpověděli a tím jim zabránili. Jenže, jak na ni?

Elektronická jízdenka pod lupou

2009-01-22T06:07:00.000+01:00

(11. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Používání elektronické jízdenky je ekologické, pohodlné a v jistých situacích dokonce nezbytné. Jak ale změť jedniček a nul zakomponovat do účetnictví?

Zatímco v Jižní Koreji můžete pomocí mobilu odpuzovat dotěrný bodavý hmyz1, v Praze vám od konce loňského roku poslouží jako repelent na neméně dotěrné revizory.

„Hlavním motivem zavedení služby SMS jízdenka bylo ulehčit cestujícím starosti s automaty, drobnými mincemi a především dát možnost nedobrovolným černým pasažérům skoncovat s neplacením a riskováním pokut,“ říká ředitel marketingu Dopravního podniku hl. m. Prahy Jan Svoboda.

Dopravce však k zavedení elektronického jízdného dovedl spíše racionální kalkul. Výdaje spojené s provozem služby jsou totiž výrazně nižší, než by byly náklady na instalaci jízdenkových automatů do blízkosti každé zastávky hromadné dopravy. O pravidelném servisu, jenž by náklady dále zvyšoval, ani nemluvě.

Jak na to?

Koupě jízdenky je jednoduchá. Stačí odeslat textovou zprávu obsahující zkratku DTP (nezáleží, zda použijete kapitálky či malá písmena, nebo je různě zkombinujete) na telefonní číslo 9020626. Do dvou minut pak obdržíte SMS nazvanou prozaicky LISTEK. Ta obsahuje všechny nezbytné údaje. Cenu jízdenky, tedy 26 korun (jinou sazbu zatím dopravní podnik nenabízí), počátek a konec platnosti jízdenky (využívat ji můžete 90 minut), upozornění, že s elektronickým tiketem jste oprávněni cestovat jen v pásmu P (provoz na příměstských linkách se plánuje) a nezbytný kontrolní kód. Virtuální lístek tak platí o patnáct minut déle, než jeho reálný předobraz. „Papírák“ za 26 korun vám poslouží jen hodinu a čtvrt.

Příjemné je, že cena 26 korun je konečná. Cestující tedy naplatí ani o haléř více, než by zaplatil při koupi papírové jízdenky. Pokud byste si náhodou SMS jízdenku v době její platnosti omylem smazali, můžete si za 6 korun pořídit duplikát. Postup pro zaslání duplikátu zakoupené jízdenky je velmi podobný. Stačí, když napíšete SMS zprávu ve tvaru DPTA. Tu odešlete na telefonní číslo 9000606.

Spokojenost však vládne i v pokladně dopravního podniku. Náklady na tisk klasického lístku a jeho distribuci jsou totiž vyšší, než poplatky odváděné operátorům a provozovateli služby.

Stinnou stránkou věci může být pro mnohé to, že odesláním SMS s požadavkem de facto darujete své telefonní číslo nejen dopravnímu podniku, který si ho, jak vyplývá z poučení pro uživatele SMS jízdenky, „uchovává pro účely reklamačního řízení a pro účely vyplývající ze závazných právních předpisů (zejména daňových),“ ale také společnostem Erika, a.s. a CROWSNEST, a.s. Ty totiž zajišťují provoz systému po technické stránce.

Ještě poznamenejme, že k využívání služby nesmíte mít od operátora zablokovanou službu PREMIUM SMS a vaše SIM karta musí být od jednoho z českých operátorů. „Cestujete-li společně se čtyřnohým chlupáčem nebo přítelkyní, mohou si SMS poslat také oni. Mobilní telefon k tomu stačí jediný,“ potvrdil mi na infolince dopravního podniku Jiří Horský. Záleží jen na vašem gentlemanském rozhodnutí. Další informace jsou k nalezení na http://www.dpp.cz/sms-jizdenka/.

Zasloužený zavináč

Ohlasy na elektronickou jízdenku jsou více než půl roku od jejího zavedení veskrze pozitivní. Povědomí o ní se mezi Pražany rozšířilo raketovým tempem, tedy kromě finančních úřadů, ale o tom až za chvíli, a její služby si chválí také dopravce.

Dle statistik si ji od ledna objednává průměrně devatenáct tisíc cestujících denně. Výzkum agentury Westminster, jehož zadavatelem byl dopravní podnik, navíc ukázal, že 60 % uživatelů SMS jízdenky představují nové platící zákazníci, kteří se rekrutovali z řad „nedobrovolných“ černých pasažérů. Tedy těch, kteří si jízdenku zkrátka neměli kde koupit. Dopravnímu podniku tak denně plynnou zisky od 12 tisíc nových pasažérů, a to již není zanedbatelné číslo.

Z výsledků průzkumu je dále patrné, že díky zavedení SMS jízdenky ubylo permanentních černých pasažérů, o 16 % je méně nedobrovolných či občasných černých pasažérů a naopak přibylo o 17 % více platících cestujících. Právě pro svou originalitu, efektivitu a schopnost usnadnit život byl projekt, dle mého zcela po zásluze, oceněn Českým zavináčem za rok 2008.
Kam s ním?

Uživatelům elektronické jízdenky by teoreticky mohly vzniknout komplikace s jejím zanesením do účetnictví. Virtuální lístky jsou totiž stejně jako klasické jízdenky daňově uznatelné. Jenže, jak tuhle virtuální změť jedniček a nul do účetnictví dostat?

Podle informací získaných na infolince dopravního podniku existují dvě možnosti – na oslovených finančních úřadech však nevěděli ani o jedné. „Tak to jste mě překvapil. S tímhle se setkávám poprvé,“ omlouvá se mi zaměstnankyně Finančního úřadu pro Prahu 4. Podobně dopadám i na dalších dvou pobočkách.

Pojďme se přesto na obě možnosti podívat podrobněji. Obě jsou relativně jednoduché, ale jen ta druhá je zcela v souladu se zákony o účetnictví a daňové evidenci.
Řešení první – nekompletní

„Pokud vlastníte firemní mobilní telefon s paušálním tarifem, je řešení nasnadě. Jako doklad o koupi poslouží operátorem pravidelně zasílané vyúčtování,“ instruují mě na infolince dopravního podniku. Jenže nic není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá.

Elektronické jízdenky sice skutečně ve vyúčtování nacházím (v odstavci Zprostředkovaný prodej – ověřováno u T-Mobile), jsou ale schované pod názvem Premium SMS. Navíc vidím pouze celkovou částku za všechny „prémiové esemesky“, a ne jejich konkrétní rozpis, což je zavádějící. Pomocí těchto zpráv si totiž mimo lístku na tramvaj můžete zaplatit cokoliv od vyzváněcích melodií pro váš telefon přes soutěžní hlasování během televizního fotbalového utkání. Jediným limitem je celková cena zprávy. Ta nesmí překročit 99 korun.

Kam přesně odcházejí vaše prémiové SMS poznáte teprve, když si od vašeho operátora necháte posílat Podrobný výpis hovorů. Ten vás, pokud platíte inkasem, přijde na korunu, což se rozhodně vyplatí. Jestliže ale platíte „hovorné“ složenkou nebo převodem z účtu, zaplatíte za tištěnou verzi 65 korun, elektronická vás pak vyjde na 40 korun (T-Mobile).

Teď tedy konečně můžete prokázat, kolik lístků na MHD jste si doopravdy koupili, a máte proto podle informací poskytnutých DP hlavního města Prahy vyhráno. Jenže to bohužel není pravda. Aby bylo vše v souladu se zákony, musíte si vyúčtování od mobilního operátora doplnit o příslušné daňové doklady za elektronické jízdenky (jak je získat si povíme dále) zakoupené v jednotlivých zúčtovacích obdobích.

Řešení druhé – jak to má být doopravdy

„Co když však místo paušálního tarifu používám tarif předplacený (např. Twist) a žádné vyúčtování nedostávám?“ tážu se operátorky. „No tak to vám nemohu sloužit,“ odpovídá. Řešení však existuje. Navíc zcela legální. Naleznete jej na webu pražského dopravního podniku http://www.smsjizdenka.cz/bill_login.aspx (o němž na infolince DP neměli ani potuchy).

Uvedená stránka má jedinou funkci. Funguje jako portál pro vystavení daňového dokladu DP hlavního města Prahy, a.s. K jeho získání dokonce nepotřebujete ani kód z jízdenky, k níž požadujete daňový doklad. Stačí znát telefonní číslo, ze kterého byl lístek objednán a kód vám dojde jako SMS. Po jeho zadání se vám zobrazí další přehled všech elektronických jízdenek, které jste si kdy ze zadaného telefonního čísla koupili. Daňové doklady pak můžete tisknout jednotlivě, po skupinách, nebo pohodlně všechny najednou.

Portálu můžete samozřejmě využít i v situaci, kdy si jako právnická osoba chcete dát do daní elektronické jízdenky, jež proplácíte vašim zaměstnancům, kteří mají sjednáno ve smlouvě místo pracoviště, a jezdí z práce například na úřady, ministerstva nebo poštu.

Pohádka o pokerové popelce

2009-01-22T06:02:00.002+01:00

(5. 9. 2008 - Finanční magazín web)

Době, kdy na Národní třídě postávali zahalení muži nabízející „sázku na kuličku“, již dávno odzvonilo. Díky slabé právní úpravě však Česká republika stále zůstává rájem hazardu.

Nad nedělní Prahou pomalu zapadá letní slunce. Z pražského Vyšehradu se kolem Kongresového centra pomalu trousí hloučky turistů. Bluesovou náladu okamžiku dotváří neustávající bručení motorů z nedaleké magistrály.

Bývalý Palác Kultury – mohutná a chladná připomínka minulosti, zeje prázdnotou. Jen čas od času se do jeho útrob jedním z bočních vchodů vnoří osamělá postava. Náhodný pozorovatel by mezi nimi jen velmi obtížně nalezl sebemenší podobnost.

Pečlivě upravený jižanský typ v bílé rozhalené košili, asi šedesátiletý obtloustlý muž v košili a teplákách, mladík s obrovskou kšiltovkou podle poslední rapperské módy, nebo pohublý důchodce v kožené bundě, která svá nejlepší léta zažívala, když Gustav Husák 2. dubna 1981 Palác kultury slavnostně otevíral.

Jediným důvodem, proč se tahle tolik odlišná individua schází na jednom místě, ba co víc, u jediného stolu, je hazard. Tedy přesněji poker. Právě ten dnes vládne světu velkých výher, blikajících jednorukých pirátů a vždy přepečlivě korektních krupiérů.

S osudem ve vlastních rukou

Jde velice zjednodušeně o karetní hru, v níž hráči sázejí na hodnotu své karetní kombinace. Vítězí ten, kdo je schopen vytvořit sestavu karet s nejvyšší hodnotou podle zavedené a univerzálně respektované hierarchie, nebo ten, kdo přesvědčí ostatní, že jeho kombinace je natolik silná, že pro ně nemá hra smysl.

Na rozdíl o rulety či automatů tak má hráč mnohem větší šanci vzít svůj osud do vlastních rukou. A to je ve světě hazardu nabídka, která se neodmítá.

Pokerových variant existuje nepřeberně mnoho. Donedávna byla v Čechách nejznámější jeho základní verze, tzv. Five Crad Draw. V té hráč dostane rovnou do ruky pět karet a jeho protivníci po celou dobu hry nevědí, co má na ruce. Každý tedy hraje na svém písečku. Dnes je ale, stejně jako všude na světě, nejrozšířenější verzí, tzv. Texas hold’em.

Tato varianta poskytuje mnohem větší prostor pro analýzu protihráčů. Místo pěti karet se totiž rozdávají jen dvě. Výslednou pětikaretní kombinaci hráči dotvářejí ze společných („komunitních“) karet na stole. Vy tak můžete snáze číst hru protihráčů, odhadovat, co asi mají na ruce, a samozřejmě také blafovat.

To samé ale mohou dělat, a také dělají oni. Do hry se tak mimo přísně matematických pravděpodobnostních odhadů procentuální šance na výhru dostává i empatie či psychologické profilování soupeřů a nutnost okamžitě reflektovat aktuální dění u stolu.

Pro dlouhodobý úspěch je navíc nezbytností stoická sebekontrola (jejímž průvodním znakem je známý „poker face“) a schopnost odejít od stolu, pokud cítíte, že právě nemáte svůj den. „Jak hrát poker se naučí každý za den, stát se v něm mistrem však trvá celý život,“ říká jedna z jeho velkých postav Robert Williamson III.

Bomba jménem Moneymaker

Historici hazardních her se shodují, že obrovský boom, který v posledních letech zachvátil celou planetu, odstartoval v roce 2003 jediný člověk, tehdy osmadvacetiletý účetní z amerického státu Georgia s příznačným jménem Chris Moneymaker.

Jeho spanilá jízda za prvním místem v hlavním turnaji Světové pokerové série a pohádkové odměně 2,5 milionu dolarů se totiž začala psát v jedné z internetových heren přístupných každému.

Na svůj první „live“ turnaj v životě (u jiného, než virtuálního stolu Moneymaker nikdy předtím pokerový turnaj nehrál) se muž s kamennou tváří kvalifikoval díky on-line turnaji se zápisným 39 dolarů.

Vítězstvím se Moneymakerovi podařil husarský kousek. Svůj základní vklad totiž zhodnotil více než 64tisíckrát. Z hráče se okamžitě stala pokerová modla milionů nadšenců, kteří se hraním pokeru v internetových hernách zkoušejí (povětšinou marně) vymanit z tenat pracovního procesu.

Když o rok později zopakoval podobný úspěch Greg Raymer, jemuž bylo díky vítězství internetovém kvalifikačním turnaji odpuštěno zápisné 10 tisíc dolarů stejně jako Moneymakerovi, činila již odměna pro nejlepšího 5 milionů dolarů. V roce 2006 si vítěz odnesl těžko představitelných 12 milionů dolarů.

Zájem sázkových kanceláří, sponzorů a samozřejmě také amatérských karbaníků o hru je obrovský. Na britských a amerických kabelových televizích najdete kanály specializující se jen na poker, v internetovém podhoubí raší pokerové herny jako houby po dešti a Moneymakerův životopis Jak si jeden amatérský hráč ze 40 babek ke dvěma a půl milionu přisel, se stal pro tisíce návodem k americkému snu. Pro řadu z nich však skončil pohromou.

Náladu v níž je kniha napsána výstižně popsal kritik New York Times A. J. Jacobs. „Jde o přesný protiklad k Weberově Protestantské etice. Proč bychom se měli lopotit, dřít a odříkat si s nadějí, že někdy v dáli nás čeká nejistý úspěch, když ho, a ještě k tomu tisíckrát vynásobený, můžeme získat na zlatem podnose s minimální snahou. Jenže realita je úplně jiná. Za každou popelkou se kdesi za temným rohem krčí 838 ošklivých nevlastních sester, které zkrátka neměly tolik štěstí.“

Vzpomeň si na Jardu

„Než jsem začal hrát poker, byl jsem opravdu velký gambler. Hrál a sázel jsem na všechno, co šlo. Ani se neptejte, kolik jsem toho prohrál“ přiznal se Chris Moneymaker v jednom z rozhovorů. „Já vlastně zůstal gamblerem i potom, co jsem objevil poker,“ dodal po krátké odmlce, „jenže u pokeru jsem měl alespoň nějakou šanci, že čas od času něco vyhraju.“

Když kdysi český velikán a průkopník graffiti Jára Cimrman namaloval na zeď liptákovského Hostince u Sirotků slavnou větu „varuj se hazardu, vzpomeň si na Jardu,“ neměla na jeho mravokárná hříčka velkého dopadu. Jak se zdá, není situace jiná ani o více než století později.

Chong Khneas - výkladní skřín chudoby

2009-01-22T05:56:00.003+01:00

(Finanční magazín – říjen 2008)

Příspěvek do rubriky Kontrasty složený zde dvou reportážních textů:

Ve stínu nejrovnějšího z rovných
Chong Khneas - výkladní skřín chudoby

Ve stínu nejrovnějšího z rovných

„Pokud vykopeme dostatek kanálů, bude voda! Pokud bude voda, bude rýže! Pokud bude rýže, budeme mít cokoliv, na co jen pomyslíme!“ Právě tak znělo oficiální heslo Pol Potových Rudých Khmerů. Jeho naplnění podřídil „Bratr číslo jedna“ vše. Od konce kambodžské variace na bratrskou agrární utopii sice letos uplynuly bez jednoho roku tři dekády, země se však stále ještě úplně nevzpamatovala. A i když se blýská na lepší časy, Khmerové, kdysi mocný národ ovládající celou jihovýchodní Asii, nemají ani zdaleka vyhráno.

Pahorek jedovatých stromů

Absurdní preciznost, s níž se ve Francii vzdělaný intelektuál Saloth Sar (Pol Pot bylo jeho nom de guerre) rozhodl v květnu roku 1975 realizovat svůj sen, se nesmazatelně vryla do dějin. Nikdo, ani Josef Stalin, ani Mao či severokorejský „velký vůdce“ Kim Ir-sen se nikdy nepokusil o tak radikální reformu společenského uspořádání, jakou doslova ze dne na den uskutečnil Sar.

Pod jeho dirigentskou taktovkou rozdělili Rudí Khmerové lid na tři skupiny – kopáče, pěstitele a drobné řemeslníky zajišťující základní nezbytnosti. Všechna ostatní povolání se stala nežádoucí. Obyvatelé větších měst včetně dvoumilionového Phnom Penhu režim prohlásil za neužitečné parazity. Právníky, obchodníky či umělce čekal nekonečný pochod do převýchovných táborů, kde z nich měli být prací a nekončící ideologickou masáží vychováni členové nové beztřídní společnosti. Kdysi rušná centra obchodu se doslova přes noc proměnila v města duchů. Peníze, soukromé vlastnictví, stejně jako například brýle či cizí jazyky, prohlásili Rudí Khmerové za zbytečné a zakázali je. Každý, kdo projevil nesouhlas, byl okamžitě a často s celou rodinou zlikvidován. Nedostatek potravin (velká část úrody byla pravidelně posílána do Číny výměnou za vojenskou techniku) a zdravotnických potřeb si okamžitě začaly vybírat svou daň. Pol Potův experiment zaplatilo životem jeden a půl milionu Kambodžanů. Plná pětina tehdejší populace.

Nechvalně proslulo především vezení Tuol Sleng v centru Phnom Penhu. „V khmerštině tenhle výraz znamená doslova pahorek jedovatých stromů. Pokud se za vámi jednou zavřely jeho brány, váš osud byl zpečetěn. Ze sedmnácti tisíc internovaných osob jich přežilo jen dvanáct. Moje rodiče mezi nimi nebyli,“ vypráví mi starší Khmerka, která mě po nenápadné bílé budově provází. Na rozdíl od technicky precizních nacistů rozsévajících odosobněnou smrt vraždili Rudí Khmerové „klasickými“ metodami – mačetami, krumpáči, trubkami. Střelivo bylo příliš vzácné, aby se jím plýtvalo. Po pěti letech řádění v Kambodži nezůstala rodina, jež by někoho neztratila. Eskalující spirála brutálního násilí potvrdila, že víra v utopickou rovnost je nejhorším zabijákem v historii lidstva. „Pol Pot mi zabil oba prarodiče. Společnost, která chtěla od každého brát podle jeho schopností a každému dávat podle jeho potřeb, nakonec brala, co se jí zachtělo. Nevrátila nic.“ Tuším, že Serey tuhle frázi opakuje každému, kdo si zaplatí jeho služby, přesto cítím, že rány zůstávají nezacelené i třicet let poté. Každý má svůj příběh. Těch se šťastným koncem je minimum.

V zemi nedávno začal ostře sledovaný proces s posledními žijícími špičkami tehdejšího režimu. Jeho význam je především hluboce symbolický. Traumatizovaná společnost věří, že s usvědčujícím rozsudkem přijde i katarze. Poslední tlustá čára za minulostí. Sám Pol Pot zemřel až v roce 1998. Po vietnamské invazi, která ukončila nejdůsledněji realizovaný komunistický sen, léta bojoval proti nové vládě. Podporovali ho jak čínští komunisté, tak paradoxně také Spojené státy. Poslední rok druhého milénia byl prvním skutečně mírovým po třiceti letech. Nové tisíciletí odstartovalo sérii změn pokračující do současnosti. V roce 2004 se země dočkala další symbolické proměny. Na kambodžský trůn nastoupil Norodom Sihamoni. V bývalém Československu vystudovaný tanečník klasického baletu plynně hovořící česky, anglicky, francouzsky a rusky má sice především ceremoniální funkce, přesto se těší obrovské úctě Kambodžanů.

Z prachu a popela

„Před deseti lety jsem pracoval jako metař. O takovéhle budoucnosti se mi nikdy nesnilo,“ vyznává se mi majitel luxusního butiku s hedvábnými produkty v centru Phnom Penhu Sam. Za poslední dekádu se toho tolik změnilo. Hlavní je, že k nám zase jezdí turisté,“ dodává, zatímco se jeho žena, kterou jedna z mnoha stále aktivních nášlapných min připravila o nohu, věnuje páru postarších amerických turistek. Ty si nakonec odnášejí několik barevných šátků a každá po jedné ručně vyrobené kabelce. Samova žena pro jistotu ještě jednou přepočítá štos dolarových bankovek. Ačkoliv je oficiální měnou kambodžský riel znovuzavedený a zdarma rozšířený mezi populaci po svržení Rudých Khmerů, platí se hlavně bankovkami s americkými prezidenty.

Pod Sihamoniovou patronací Kambodža pomalu povstává z utopického popeliště. Podle údajů Asijské rozvojové banky rostl hrubý domácí produkt za poslední tři roky jedenáctiprocentním tempem a objem přímých zahraničních investic v loni přesáhl 600 milionů dolarů (7 % HDP). Poprvé tak překročil sumu věnovanou zemi v rámci programů rozvojové pomoci. Levná pracovní síla láká především businessmany z Číny, Jižní Koreje a Japonska. Západ si z pomyslného koláče investic ukrajuje sice jen 15 %, vše ale bohatě vynahrazují výdaje turistů znovuobjevujících poslední půlstoletí zapovězený ráj. Životní úroveň se však zvyšuje především ve městech a několika populárních lokalitách. Ke třem čtvrtinám populace žijícím ze soběstačného zemědělství se díky neefektivní a zkorumpované centrální vládě dostává jen matný odraz bohatství produkovaného v nových prosklených mrakodrapech a luxusních hotelích.

Sex za pár dolarů

„Rád bych vás ještě upozornil, že platí přísný zákaz společnic na hotelových pokojích,“ upozorňuje mě recepční v hotelu Cambodiana, jednom z nejluxusnějších v zemi. Když ale v podvečer sedím v hotelovém baru na břehu unaveného Mekongu, vidím realitu zcela odlišnou. Smíšené páry se jeden po druhém pomalu vytrácejí k výtahům. Recepční se tváří jakoby nic.

Společně s dolary západních investorů a cestovatelů v zemi zapustila hluboké kořeny prostituce. Sexuální turisté se sem uchylují ze sousedního Thajska kvůli nižším cenám a „líné“ polici, která je za patřičný obnos vždy ochotná přivřít oči. „Do obchodu s bílým masem jsou, ať již přímo nebo nepřímo, zapojeny také politické elity země,“ konstatuje Cameron W. Barr z Institutu pro výzkum populace při univerzitě Mahidol. Na promenádách v centru měst tak pravidelně potkáváte postarší bílé muže ve velmi těsném obětí mladých dívek. „I ty nejstarší z 55 tisíc prostitutek v zemi jsou stále náctileté. Průměrný věk prostitutek je odhadován na patnáct let,“ uvádí Sao Chhoeurth pracující pro AFESIP, francouzskou neziskovou organizaci zachraňující dětské prostitutky ze spárů kuplířů.

Raketovým tempem roste také počet nakažených virem HIV. První případ byl v zemi diagnostikován v roce 1991. O dvanáct let později již dosáhl počet nakažených 170 tisíc. V současnosti v sobě zhoubného zabijáká nosí téměř dvě procenta dospělé populace. Nejvíc ze všech zemí v Asii. Nákaza je nejrozšířenější právě mezi prostitutkami v hlavním městě. „Právě proto jsou sexuální turisté ochotní zaplatit na místní poměry nehorázné několikasetdolarové částky za sexuální styk s pannou. Cena za ‚normální‘ služby přitom nepřekračuje deset dolarů,“ uvádí zpráva zpracovaná pro sever childexploatation.org.

Peníze bílého muže sice pomáhají místním znovu se postavit na vlastní nohy, každá mince má však svůj rub a líc. Brázda, již po sobě zanechávají sexuální turisté, je hlubší než hluboká.

Chong Khneas - výkladní skřín chudoby

Tuk-tuk, kambodžská verze rikši, se pomalu šine asfaltovou silnicí ven z turisty přeplněného Siem Reapu – výchozího bodu pro návštěvu proslulého Angkor Watu. Cílem mojí cesty však nejsou středověké paláce, jejichž majestátnost vás i po tisíci letech naplňuje pokorou, ale Chong Khneas. Jedno z nejchudších sídel v Kambodži a místo, kde se naplno rozjelo nové odvětví „postmoderních“ cestovatelských choutek. Turismus za životem v bídě.

Není kam spěchat

Ačkoliv je asfaltová silnice na kambodžské poměry luxusní, musí Serey, můj průvodce a řidič v jedné osobě, neustále kličkovat. Dopravní pravidla neexistují, na silnici platí právo silnějšího a statečnějšího. Před stádem pohublého bílého skotu se ale nakonec musíme sklonit všichni. Nasupení řidiči kamionů troubí jako o život, ale Serey, jehož jméno v jazyce Khmerů znamená „narozen jako svobodný“, se jen ohlédne, omluvně se pousměje a zapálí další cigaretu. Souhlasně pokyvuji hlavou. Tonle Sap, největší sladkovodní jezero v jihovýchodní Asii, stejně jako izolovaná více než pětitisícová komunita Vietnamců a Khmerů obývající jedno z jeho ramen, z povrchu zemského jen tak nezmizí.

„Plovoucí vesnice“, jak se Chong Khneas přezdívá, je možná nejchudší sídlo ve státě, který se sám jen pozvolna zotavuje po fiasku socialistického experimentu Pol Potových Rudých Khmerů. Zatímco Vietnamci na jezeře žijí již od středověku, tak mi to alespoň vysvětluje lámanou angličtinou Serey, khmerské rodiny sem zahnaly právě následky nejdrastičtějšího pokusu o vytvoření rovnostářské společnosti. Není důvod mu nevěřit. K lukrativnímu provádění turistů toužících „dotknout se chudoby“ si nakrátko ostříhaný mladík s nikotinově žlutými prsty odskočil z vysokoškolských škamen.

Bez roušky ani ránu

Ani ne pětiletému pasáčkovi švihajícímu dlouhým prutem se nakonec podaří sluncem a podvýživou znavené stádo skotu přesvědčit a kolona se znovu dává do pohybu. Společně s ní se okamžitě zvedají oblaka načervenalého jílovitého prachu. Řidiči automobilů rychle zatahují okénka. I čtyřicetistupňové horko je jim milejší, než dusivá červená mračna. Jenže automobil je v zemi luxusem pro vyvolené, a silnicím tak, jako všude jinde v jihovýchodní Asii, vládnou motocykly, na něž se dokážou vměstnat celé početné rodiny. Ani pět či šest osob na stroji vzdáleně připomínajícím východoněmeckého Simsona není výjimkou. O helmu přitom na venkově nezavadíte. Teprve tady člověk docení vizi indického průmyslníka a tvůrce extrémně levného automobilu Ratana N. Taty.

Plný touhy nevybočovat z řady jsem i já zvolil tradiční způsob dopravy. Na prach jsem ale nepomyslel. Podobně jako ještě několikrát, mě i nyní zachraňuje Serey. Beze slova zastavuje u jedné z tradičních khmerských staveb, vysuté dřevěné chatrče na muřích nožkách chránících rodiny i domácí zvěř během dlouhého období dešťů. Tázavě zvednu obočí. „Dej mi chvilku, musím si tady něco zařídit,“ utrousí Serey a zmizí v útrobách domu. Za moment je zpět a podává mi bělostnou roušku.

S policisty se nediskutuje

Po zbytek cesty jsem sice chráněn před prachem, další neplánovaná překvapení na sebe ale nenechají dlouho čekat. Prvním z nich je cedule ohlašující pokladnu. Ano, abyste se mohli podívat do slumu, musíte zaplatit. A to na místní poměry hrozivých devět dolarů. „Co děláte s vybranými penězi,“ ptám se obtloustlého policisty v černých brýlích. „Co si myslíš, že s nimi děláme? Samozřejmě, že pomáháme místním, stavíme školy, hloubíme studny a tak podobně. Takže koukej zaplatit, nebo se otoč a zmiz,“ rozčiluje se policista. Pak začne khmersky debatovat se svým kolegou. Neustále mě přitom po očku sleduje. Nakonec zaplatím a s pochybně vypadajícím lístkem v kapse znovu nasedám do tuk-tuku. „Tohle by sis neměl dovolovat. Samozřejmě, že se z tvých peněz nedostane k lidem na jezeře ani cent, ale tak to prostě chodí. S policisty se zkrátka nediskutuje,“ kroutí hlavou Serey.

Korupce je v Kambodži všudypřítomná a právě policisté jsou, mimo státních agentur porcujících tučné příděly rozvojové pomoci, jejím ztělesněním. Podle žebříčku Transparency International je země, v níž na každého ze 14 milionů obyvatel připadá jedna dosud nezneškodněná nášlapná mina, 17. nejzkorumpovanějším státem světa (162. místo ze 179. sledovaných). Sereyovo varování dostává reálné obrysy o několik minut později. To už jsme na nezpevněné prašné cestě. Rychleji než krokem to ani zkušenému řidiči nejede. Asfalt skončil těsně za „check pointem“. „Řada turistů si návštěvu Chong Khneas rozmyslí a mezi plovoucí barabizny na jezeře se nikdy nevydá. Poté, co zaplatili, je to už ale policistům jedno,“ potvrzuje moji domněnku Serey.

Půl dolaru na den

Jen co stihl můj průvodce dokončit myšlenku, vynořila se z prachu před námi další uniforma. Serey rychle zastavuje svůj motocykl. Během krátkého proslovu jen tiše přikyvuje s hlavou sklopenou k zemi. Pak mu uniformovaný muž bez skrupulí zajede do náprsní kapsy, vytáhne tři dolarové bankovky a usměje se a pokývne hlavou, že můžeme pokračovat. „Je mi to líto, ale tyhle peníze ti budu muset naúčtovat,“ omlouvá se mi mladý Khmer. „Řekl mi, že si mám lépe vybírat své zákazníky,“ vysvětluje. Otrlost policistů a moderní vysílačky představují nebezpečný amalgám.

Tři dolary přitom podle údajů Světové banky z roku 2004 představují sumu, kterou potřebuje šestičlenná khmerská rodina na jeden den, aby se udržela nad hranicí chudoby. Osmdesát procent z této částky padne na zajištění základních potravin. Ze zbylých dvaceti procent se financuje vše ostatní. Od šatstva, přes výdaje na bydlení až po léky a nezbytné cigarety. Více než třetina Khmerů ale podle Světové banky musí vyžít s částkou ještě nižší.

I přes takto hrozivá čísla je patrné, že ani korupce a zneužívaní politické moci k vlastnímu obohacování, na něž si stěžuje téměř každý, s kým se na ulici dáte do řeči, nedokáže zvrátit zlepšující se ekonomickou situaci v zemi. Před 15 lety totiž žila pod hranicí chudoby plná polovina národa. I přesto je cena, kterou za život v přepychu hrstky vyvolených platí především obyvatelé venkova, příliš vysoká. Chong Khneas je toho zářným, i když smutným příkladem.

Očistný déšť

Čím blíže jsme k jezeru, jež se na konci období sucha smrskává na 2700 čtverečních kilometrů a metr hloubky, zatímco na vrcholu monzunové sezóny voda zaplavuje více než 16 tisíc čtverečních kilometrů a průměrná hloubka se pohybuje okolo devíti metrů, tím je zástavba hustší. Poslední stovky metrů už jsou zcela ve znamení vysutých proutěných chýší nalepených jedna na druhé. Všude se válejí odpadky – plastové pytle, plechovky, neidentifikovatelné zbyty čehosi. Hnijící stojatá voda se mísí s výkaly. K všudypřítomnému prachu se tak přidává štiplavý zápach. „Všichni se tady modlí, aby déšť, který spláchne nahromaděný odpad dál po proudu, přišel co nejrychleji,“ říká mi klidně Serey. Nedivím se. „Vítej v Chong Khneas,“ usměje po chvíli.

Mezi hromadami odpadků zvesela poletují nahé děti, opodál hraje skupinka adolescentů volejbal nad provizorní sítí - provazem nataženým mezi dvěma chatrčemi. Muži sedí v kroužcích na zemi. Kouří a diskutují. Kdo by čekal plejádu ztrápených obličejů, mýlil by se. „Život tu běží podle stejných pravidel jako kdekoliv jinde,“ nadhazuji Sereyovi. „To ano. Jenže málokdo se tady dožije pětačtyřiceti a děti umírají jako na běžícím pásu,“ vrátí mě na zem průvodce. Pro srovnání, střední délka života Kambodžanů byla stanovena na 59 let.

V Chong Khneas sice ani zdaleka nežije tolik lidí na tak malém prostoru jako v nairobské Kibeře, největším a nejchudším slumu na africkém kontinentu, nebo v Dharáví v indickém Bombaji, kde se na dvou kilometrech čtverečních mačká na 600 tisíc lidí, chatrče, populační exploze, smrt i zápach jsou však od těch keňských či indických k nerozeznání. Chudoba má zkrátka své univerzální atributy stejně jako bohatství. Bohaté zdobí luxusní kabelky od Luise Vuittona a jachty, miliony lidí na druhé straně barikády charakterizuje tyfus a hlad.

Na jezeře Tonle Sap se oba protiklady setkávají. Díky své relativní blízkosti k Siem Reapu a Angkoru se plovoucí vesnice stala vyhledávaným cílem výletníků znavených brouzdáním po chrámovém komplexu. Vyřazené japonské autobusy je za „pár dolarů“ dovezou do světa, o němž dosud slýchávali jen z médií.

Děti, učte se

Ke kotvišti přijíždím ve stejný okamžik jako skupina jihokorejských turistů. Přes prach není vidět téměř na krok, přesto na krátký okamžik zachytím pohled jednoho z nich. Na hlavě má klobouček a působí na první pohled docela vyděšeným dojmem. „Přijel jsem se s dětmi podívat na úspěchy naší rozvojové pomoci,“ odpovídá mi na obligátní otázku. „Jsem tu ale také proto, abych svým potomkům ukázal, jak špatně se budou mít, pokud nebudou pilně studovat,“ dodává. Teprve teď si všimnu malého Korejce krčícího se za výchovně naladěným tatínkem. Ačkoliv je nepředstavitelné horko, po zádech mi přeběhne mráz.

V kalné vodě Tonle Sap kotví zhruba 1600 plovoucích staveb těch nejroztodivnějších tvarů. Právě ty se staly domovem nejchudších. Těch, kteří nevlastní půdu nutnou k pěstování rýže a na její nakupování nemají peníze. Jsou tak zcela odkázáni na rybolov či riskantní a nelegální lov krokodýlů. Neustále se tenčící úlovky pro ně představují hranici mezi životem a smrtí. Digitální fotoaparáty a značková trika turistů, kteří se ke stálým obyvatelům jezera Tonle Sap z obavy před nakažlivými chorobami bojí přiblížit, působí krajně nevhodně. Přesto je místní tiše tolerují. Každý dolar pro ně má nevyčíslitelnou hodnotu. Mezi turistickými „parníčky“ se proto v lavorech a neckách hbytě přesunují dětské gangy. Ty „zámožnější“ prodávají nápoje, které turisté většinou s nedůvěrou odmítají. Ostatní za úplatu pózují fotografujícím nebo žebrají.

Rozvojová pomoc

Na každém z „houseboatů“ žije početná rodina společně s domácími zvířaty. Hygienické podmínky jsou otřesné. Zatímco na jednom plovoucím obydlí zahlédnu defekovat malého chlapečka, o kus dál nabírá starší Khmerka tu samou temně hnědou zakalenou vodu do hrnce. Nevěřícně pohlednu na Sereye, ale ten jen přikývne. „Američané vybudovali na břehu studnu, ale někteří stejně dál pijí vodu z jezera,“ vysvětluje mi průvodce.

Rozvojová pomoc ve všech svých podobách je patrná na každém kroku. Právě díky snadné dostupnosti téhle výkladní skříně kambodžské chudby se řada národů rozhodla pomáhat právě zde. Mimo té logické – studní na břehu, pontonové nemocnice či plovoucí školy, jsou ale k nalezení i velmi bizarní realizace. V srdci buddhistické Kambodže tak najdete plovoucí kostel zbudovaný horlivými Jihokorejci, na vlnách se houpe také oprýskaný kolotoč či opuštěné basketbalové hřiště. Na každémz projektů nesmí chybět státní vlajka sponzora. Největšími dárci jsou mimo nadnárodních organzací - Asijské rozvojové banky či Spojených národu, Američané, Japonci a právě Jihokorejci. Také proto má každá z těchto zemí na jezeře vlastní „vyhlídkovou palubu“. Na ní mají přístup jen turisté z té či oné země. Občanům jiných států a místním je vstup zakázán. Čtvrtá a poslední polovoucí rozhledna je určená všem ostatním. Teprve z její střechy si uvědomuji rozlehlost a neutěšenost celé jezerní komunity.

Za životem v bídě

„Kambodžské elity si z výletů k jezeru Tonle Sap vytvořili lukrativní business. Každý den sem směřují desítky autobusů, taxíků a odvážlivců v tuk-tucích jako jsi ty,“ snaží se Serey překřičet hluk motoru cestou zpět na pevninu. Až s odstupem času zjišťuji, že se tento typ poznávacích zájezdů stává v rozvojových ekonomikách stále oblíbenějším. Získal dokonce vlastní název. Mimo ekoturismu, či průmyslového turismu, tak v katalozích cestovních kanceláří najdete i „cestování za životem v bídě“ – poverty tourism. Nejde tedy jen o místní specialitu. Na podobný výlet se můžete vydat také v Kapském městě, keňském Nairobi či indickém Bombaji.

Názory na odvětví se různí. Jedni ho považují za zářný příklad vykořisťování a upozorňují na to, že „bídný turismus“ proměňuje chudá sousedství v pečlivě udržovaná zoo: turisté vyskáčí z autobusů, zacpou si citlivé nozdry a vyfotí zubožené děti a dospělé, kteří se svým potomkům marně snaží zajistit jen odlesk toho, co si návštěvníci mohou pořídit lusknutím prstu. Někteří pohoršení, jiní plni lítosti pak návštěvníci opět nesednou do autobusů, večer si dají pár drinků v klimatizovaném baru a další den vyrazí za palácovými skvosty, nebo kamkoliv jinam.

Objevují se ale také alternativní názory. „Padesát pět procent obyvatel Bombaje žije ve slumech. Pokud využijete služeb naší cestovní kanceláře, ukážeme vám, že tito lidé jsou stejní jako vy,“ ujišťuje návštěvníky majitel cestovní kanceláře Reality Tours and Travel organizující výlety do jednoho z největších indických slumů ve čtvrti Dharáví Chris Way. „Čtyři pětiny z čistého zisku předáváme nevládním organizacím působícím v oblasti,“ oponuje Way obviněním, že žije z lidského neštěstí.

V Chong Khneas je zatím situace jiná. Každý hraje sám za sebe. Největší porci dolarového koláče pravidelně ukusuje zkorumpovaná policie. Zbytek připadne hotelům, které zájezdy pro své hosty organizují. K místním se dostane v porovnání se zisky ostatních zainteresovaných naprosté minimum. Není se čemu divit. V zájmu „velkých hráčů“ je zachovat status quo. „Pokud by se v Chong Khneas radikálně zlepšila životní úroveň, řada lidí by přišla o lukrativní business. Včetně mě,“ povzdechne si Serey. „Z čeho bych pak dostudoval, nevím,“ dodá po chvíli.

S námi zazáříte

2009-01-22T05:49:00.000+01:00

(Finanční magazín - duben 2008)

„Peníze se válí na ulici, stačí je jen zvednout,“ radí otřepané přísloví. Tak lehké to ale samozřejmě není. Pověstnému štěstíčku (viz. památná definice odposlechnutá z mobilu „krále fotbalových trávníků“ Ivana Horníka) se člověk musí vydat naproti. Právě to brzy pochopil i Václav Kubeček a jeho čtyři kolegové. Všichni studenti vysokých škol. Jejich firma Luxury Bags zabývající se půjčováním a od nedávna také komisním prodejem luxusních kabelek na internetu oslaví letos v dubnu své první výročí. Neotřelý a v českém prostředí jedinečný podnikatelský záměr slaví úspěchy. České ženy a dívky touží po luxusu více, než kdy předtím.

Prima nápad

Luxury Bags založili Kubeček, student České zemědělské univerzity, jeho přítelkyně a tři kamarádi z gymnaziálních let jako společnost s ručením omezeným. „Společně jsme již delší dobu hledali mezeru na trhu, již bychom zaplnili nějakým neotřelým investičním záměrem. K nápadu půjčovat luxusní kabelky nás nakonec přivedla reportáž odvysílaná televizí Prima,“ vzpomíná mladý student anglického oboru Agricultural Economics and Management. Počáteční vize byla jasná; nalézt projekt s co nejnižší počáteční investicí maximálně do jednoho milionu korun, který by v českém prostředí neměl etablovaného a tím pádem nebezpečného konkurenta. „Z primácké reportáže o prosperující on-line půjčovně kabelek s vtipným názvem Bag Borrow or Steal ze Spojených států, jsme byli nadšení všichni a po podrobnějším průzkumu trhu jsme se stejný záměr rozhodli realizovat v českém prostředí. Bag Borrow or Steal se pro nás stala hlavním zdrojem inspirace“ pokračuje Václav Kubeček. Podobná společnost dosud na českém trhu chyběla a problémy s konkurencí tak odpadly zcela.

Česká odrůda té původní, americké, zatím konkurovat nemůže. Bag Borrow or Steal funguje již řadu let a kabelek všech velikostí, tvarů a barev má na skladě zhruba 3500 - a to od těch nejdražších, u nichž se pořizovací cena často šplhá do stovek tisíc, až po klasické „levné-drahé“ kabelky za několik tisíc. To je v porovnání s třiceti kusy nabízenými českým zákaznicím číslo těžko představitelné. „S pro tohle podnikání velmi nízkými počátečními náklady jsme si samozřejmě víc kusů dovolit nemohli, ačkoliv jsme více než 90 % peněz investovali právě do nákupu nového zboží. Nabízený sortiment se ale snažíme neustále rozšiřovat.“ Průměrná měsíční vytíženost sortimentu Luxury Bags se pohybuje okolo dvou třetin. „Našim zákaznicím tak každý týden kurýrní služba doručí okolo pěti kabelek,“ upřesňuje Václav Kubeček.

Kabelka není bota na bowling

Mezi návrhářskými skvosty v současnosti převládá Luis Vuitton, tolik oblíbený vietnamskými trhovci v Holešovické tržnici, půjčit ale si můžete i modely od Diora, Prady a dalších. „Zkoušeli jsme se zaměřit i na muže, ale rychle jsme to vzdali. Byl to krok špatným směrem. Nabízený sortiment proto dnes patří pouze ženám, i když jsme přemýšleli, že bychom mužům mohli půjčovat třeba luxusní hodinky. Ale to už by nebylo to pravé. Hodinky jsou přeci jen šperk a ten lidé rádi vlastní. Navíc bychom museli disponovat různými velikostmi stejného produktu a to by jen zbytečně zvyšovalo náklady. Komplikace by navíc nastaly i při přesvědčování klientů o hygienické nezávadnosti. Kabelka je zkrátka k půjčování ideální. Není to bota na bowling. Prodávající nepotřebuje zkušební kabinku, ani kamenný krám.“ přemýšlí nahlas Václav Kubeček. Také rychlost opotřebovávání je o poznání nižší.

Stačilo jen rozhodit sítě

Luxus „za rozumnou cenu“ od pěti set korun za týden či tisíce za měsíc si své místo v srdcích žen všech věkových kategorií našel. A to především díky obrovskému zájmu českých módních a life-style časopisů. „Stačilo rozeslat tiskové zprávy a zvědaví redaktoři nás začali kontaktovat sami. Odpadla nám tak většina nákladů na inzerci. Jeden příklad za všechny. Nedávno se nám z ničeho nic pod náporem klientů začal hroutit server. Vůbec jsme nechápali, co se stalo. Až poté jsme zjistili, že suplement deníku Dnes publikoval velký článek o luxusních kabelkách, ve kterém byla zmínka také o naší společnosti,“ pochvaluje si Kubeček. „Do budoucna ale samozřejmě s inzercí například v podobě listů vkládaných do týdeníků orientovaných na naši cílovou skupinu, nebo pomocí letáčků rozdávaných na frekventovaných místech počítáme. Velkoplošná reklama pro nás zatím nemá smysl. Naším sortimentem oslovujeme jen úzkou klientelu. Spousta dívek a žen se o to, co nosí, nezajímá,“ dodává.

Dámy a dámy – aneb proč mít ve skříni další milion v kabelkách

Stávající ženská klientela se dá rozdělit do dvou kategorií. První si přeje alespoň na prchavý okamžik dopřát opojný luxus – sem patří především náctileté dívky toužící s pompou oslavit maturitní ples či dvacátnice, které se zkrátka chtějí pochlubit tím, že na to mají. Druhá, překvapivě početnější skupina jsou dámy, jež si sice mohou dovolit i ty nejdražší modely, ale ve skříních jich už mají tolik, že jim to přijde zbytečné. „Proč mít ve skříní další milion v kabelkách, co z toho budu ještě mít,“ parafrázuje jejich myšlenkové pochody Václav Kubeček. „U nás si dámy půjčí jednu na měsíc nebo dva a až klientku kabelka omrzí, dopřejeme ji zase jinou, novou, originální,“ doplňuje.

Nabízené kabelky tak dnes uvidíte na ramenou manželek movitých podnikatelů či na klínech celebrit při vyhlašování Slavíků a TýTý. Specifickou skupinou jsou potom ženy, jež si kabelku chtějí vyzkoušet předtím, než do ní investují často desetitisíce korun. „My ale nabízíme spíše nekonvenční modely. Ty by si vzhledem k jejich omezené možnosti využití většina zákaznic nekoupila, přesto po nich můžou, třeba jen na jeden večer, zatoužit. A od toho tu Luxury Bags je.“

Zaměstnance nepotřebujeme - zatím

„Hned na začátku naší cesty jsme se dohodli, že si první rok nebudeme vyplácet žádné odměny ze zisků. Firma nás v žádném případě neživí, zatím je to právě naopak. Veškeré zisky co nejrychleji reinvestujeme. Navíc máme ohromnou výhodu, protože nemusíme platit žádné zaměstnance,“ pochvaluje si podnikavý student, který při zachování současného tempa očekává návratnost počáteční investice v horizontu dvou až tří let.

O chod společnosti se společně s ním starají tři další jednatelé. „Jeden ze zakladatelů se firmě nemohl věnovat naplno, proto o své právo podílet se na každodenním běhu firmy přišel,“ doplňuje Kubeček. Každý z nás má ve společnosti na starost jasně vymezený úsek. „Já se starám o strategii, o ekonomickou stránku věci. Přítelkyně, ve firmě samozřejmě kolegyně, se stará o propagaci a vztahy s veřejností. Třetí jednatel, student práv, jehož koníčkem jsou informační technologie, zabezpečuje provoz stránek, a poslední, také právník, má na starost nezbytnou komunikaci s úřady a vymáhání nesplacených pohledávek. Ve čtyřech jsme tak schopni pokrýt celé spektrum firmy a to včetně účetnictví. Jediný outsourcing, který je ovšem nezbytnou samozřejmostí, využíváme při dopravě vybraných kabelek k zákaznicím a zpět.“ Pokud se však bude společnost rozvíjet stejným tempem jako dosud, stane se situace rychle neudržitelnou. Všichni zainteresovaní dosud studují a někteří z nich mimo vlastního businessu získávají ostruhy a kolonky do životopisů u prestižních nadnárodních firem. „Naší společnosti věnuje každý zhruba deset až patnáct hodin týdně, což je stále ještě únosné. Ve firmě ale vidím ohromný potenciál, jež je samozřejmě přímo odvislý od množství investovaných peněž. Do budoucna bychom do dalšího rozvoje rádi vložili další dva až tři miliony. “ Profesionální webový správce, či operátoři odpovědní za komunikaci se zákazníky se tak nejspíše stanou nezbytností.

Chanel z Holešovické tržnice

Zavedené luxusní kamenné krámy pro Luxury Bags konkurenci nepředstavují. „Poskytujeme jim jen jakousi dodatkovou službu. Nabízíme něco natolik speciálního, že by si to ani bohatá česká klientela nekoupila. A druhá skupina našich zákazníků zkrátka nemá na tak drahé výrobky peníze. A když si u nás zákaznice kabelku půjčí a zalíbí se jí natolik, že se do ní rozhodne investovat, je to pro tyto společnosti vlastně reklama,“ říká student s moravskou krví v žilách. Největším protivníkem firmy jsou jednoznačně levné v Číně vyráběné a vietnamskými trhovci prodávané nelegální kopie. „Nedávno jsem se vrátil z Číny a tam je situace opravdu extrémní. Stejné to je ale i New Yorku a pražské Holešovické tržnici. Vietnamci tam prodávají padělky značek jako Chanel, které v Praze ještě ani neotevřely svou pobočku. Ve Francii sice už od loňského roku platí zákon proti padělkům, který postihuje i jejich nákup a nošení, u nás ale zatím nic podobného nemáme. Přitom, podle některých studií vypracovaných v USA, je poměr obratu luxusního zboží a padělků jedna ku jedné. My dbáme na kvalitu, oni na kvantitu,“ upozorňuje Václav Kubeček. Také proto se Luxury Bags zaměřuje na specifické produkty, jež se na stáncích trhovců neobjevují.

Luxusní Bazaar

Nedávno se firma rozhodla rozšířit nabízené služby také o koncesní prodej, tedy jakousi formu bazaru. „Klientky nás často oslovovaly, jestli nějaké vyřazené kabelky se slevou neprodáme, nebo nám, na druhou stranu, nabízely k odkupu kusy, které již nechtěly nosit, proto jsme se jim rozhodli vyjít vstříc.“ Nezbytnou nutnost při takovém obchodu představuje originální a ověřitelný doklad o původu výrobku. „My zprostředkujeme prodej a zákaznice se nemusí o nic starat. Navíc takto plánujeme prodávat i námi vyřazené již obnošené kusy. Za fixní poplatek 300 korun, který pokryje náklady na dopravu a umístění na internet, a 10% z ceny produktu jde o snadnou a rychlou cestu k dalším ziskům,“ uzavírá Václav Kubeček.

Autor: Martin Vlnas

Vietnamská Odyssea

2009-01-22T05:47:00.000+01:00

(Finanční magazín - leden 2008)

Je půl deváté večer. V pražském Podolí najdete mimo mnoha svatostánků české pivní kultury jediný otevřený krám. Provozuje ho početná vietnamská rodina. Maminka chová na klíně malé dítě a markuje, táta a dva synové doplňují zboží. Na první pohled působí unaveným dojmem – velké kruhy pod očima, malátné pohyby. Možná proto se o svém údělu nechtějí bavit. Když se ale otce zeptám, jestli obchod vydělává, pokývá hlavou. Housky přitom prodává levněji, než nedaleká Michelská pekárna.

Chrastavské děti

Příběh vietnamské komunity v srdci Evropy se začal psát v dětském domově v Chrastavě na Liberecku. „Tenkrát v roce 1956 to byla ohromná senzace,“ vypráví mi ředitel městského muzea František Vydra. „Vietnamských dětí, z nichž nejmladšímu bylo šest a nejstaršímu třináct let, u nás bylo přibližně sto. V porovnání s českými žáky byli velice učenliví, nadaní, toužící po vzdělání. Jako bývalý kantor na ně, stejně jako ostatní pamětníci, vzpomínám velice rád,“ vyznává se Vydra. Vzpomínají i dnes již šedesátiletí Vietnamci, kterým nikdo neřekne jinak než „chrastavské děti“. Letenku z válkou zdevastovaného Vietnamu jim příkladným bojem za nezávislost země vybojovali jejich rodiče. Řada z padesáti čtyř chlapců a čtyřiceti šesti dívek se do malého městečka na severu republiky podívala i v dospělosti. „Československo si zamilovali. Jedna z dívek přeložila do vietnamštiny Babičku Boženy Němcové,“ končí své vyprávění o čtyřech letech strávených s malými asiaty, které si v červenci 1957 přiletěl osobně zkontrolovat i tehdejší vůdce země Ho Či Min, František Vydra. Dětský domov, kde Vietnamci žili, funguje v Chrastavě dodnes.

Letadlo s prvními vysokoškoláky přistálo v Ruzyni nedlouho poté. Nejpočetnější skupinou se ale rychle stali učňové, pracovníci a praktikanti. Ti v tehdy neporovnatelně vyspělejším, politicky klidnějším a bohatším Československu získali zkušenosti k nezaplacení. „Po návratu k rodinám se jejich sociální situace velmi zlepšila, což dokazuje i velký počet občanů s Československou minulostí ve vedoucích pozicích dnešních soukromých i státních podniků ve Vietnamu,“ píše se ve zprávě Mezinárodní organizace pro migraci vypracované v roce 2004. „Ve vládě žádného jiného státu na světě nenajdete dva česky mluvící ministry,“ doplňuje předseda česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Podle jeho odhadu žije ve dnešním rapidně se rozvíjejícím asijském tygru na 200 tisíc osob s minimálně základní znalostí českého jazyka.

Z Vietnamu až na konec světa

Po revoluci se struktura vietnamské menšiny na našem území změnila k nepoznání. Vzdělávání cizinců přestalo být pro demokratizující se stát prioritou. Mnoho z nadaných a pracovitých studentů vycepovaných přísnou konfuciánskou morálkou a dětstvím stráveným v chudobě se ocitlo před osudovou volbou. Buď se vrátit zpět do jihovýchodní Asie a čelit nejisté budoucnosti, nebo změnit účel svého pobytu v zemi. Někteří se vrátili, řada z nich se ale rozhodla zůstat. Zároveň s nimi se do českého „tržního“ hospodářství zapojila i řada Vietnamců s československou minulostí. Většinu příchozích (přibližně 70 až 80 procent) však tvořili „noví Vietnamci“. Ty často zlákalo vyprávění příbuzných o „bohaté zemi uprostřed Evropy“. Právě tak odstartovala „vietnamská stánkařská Odyssea“. Dnes žije v České republice legálně přibližně 40 tisíc Vietnamců. Dalších minimálně 10 tisíc u nás pracuje bez povolení. Alespoň takový je odhad předsedy česko-vietnamské společnosti Marcela Wintera. Sami vietnamští občané ale odhadují čísla daleko vyšší – mezi 70 a 80 tisíci.

„Do České republiky jsem přiletěl před deseti lety s mámou. Táta, obchodník s textilem, už tady nějakou dobu žil. Do Čech odletěl, když mi byly dva roky,“ vypráví mi svůj příběh Hung Do Thanh, dvacetiletý student podnikové ekonomie a češtiny pro cizince na Masarykově univerzitě v Brně. Osudů jako je tenhle najdete mezi dnešní dospívající generací Vietnamců v České republice tisíce. Hung s dlouhými černými vlasy do půlky zad a černou mikinou s potiskem vypadá, jako by právě přišel z koncertu heavy-metalové kapely. Když se s ním o své dojmy podělím, pobaveně se usměje. „Já se o svůj vzhled moc nestarám. Oblečení mám od rodičů, ale dlouhé vlasy se mi líbí,“ jeho čeština má slabý přízvuk, ale jinak je vynikající. Občas se do ní připlete i hanácké nářečí – pozůstatek dětství stráveného v Litovli. „Víš, to je kósek od Olomóca,“ napovídá mi. S rodiči po příletu strávil jen týden, pak ho poslali do rodiny kamaráda učit se česky. „Půl roku jsem si hrál s jeho dvěma syny, aniž bychom si rozuměli jediné slovo. Dnes už si to vůbec nedokážu představit,“ vzpomíná na těžké začátky vietnamský student.

Škola základ života

„Děti trhovců se často musejí vypořádat s obrovskými ambicemi svých rodičů. Ti se je za každou cenu snaží vyvést ze začarovaného kruhu stánkového prodeje,“ vysvětluje mi vietnamistka a předsedkyně klubu Hanoj Eva Pechová. „Důraz na vzdělání je součástí naší národní kultury od nepaměti. Tátové jsou schopní nadávat i kvůli dvojce. Na druhou stranu je pravda, že se mi naskytla jedinečná možnost. Ve Vietnamu je školství v katastrofálním stavu. Učitelé dostávají ubohou mzdu, a tak děti ve škole učí jen část látky a zbytek si schovávají do soukromých odpoledních hodin. Ty by si naše rodina dovolit nemohla,“ přiznává Hung. Nelze se proto divit, že mnoho mladých Vietnamců předčí u maturity z českého jazyka své spolužáky. „Průměr vietnamských studentů na základních školách je 1,3, na středních 1,7. Červený univerzitní diplom je pak mezi vysokoškoláky z jihovýchodní Asie téměř samozřejmostí,“ doplňuje Marcel Winter z česko-vietnamské společnosti.

Vietnamci jsou zkrátka, podobně jako další asijské národy – Číňané, Korejci nebo Japonci, ambiciózní, pracovití a rozhodnutí chytit příležitost za pačesy. „Jednou nás, pohodlné Evropany, převálcují,“ shodujeme se s Evou Pechovou, která se svůj život rozhodla zasvětit integraci Vietnamců do české společnosti. Kdo v Asii nějaký čas pobývá, brzy pochopí, že pro tamější obyvatele je úspěch dětí posláním. Rodiče pracují do úplného vyčerpání, často jen proto, aby dětem dopřáli kvalitní vzdělání a otevřeli jim tak brány k bohatství a uznání. Neúspěch se nepřipouští. Má to ale i své stinné stránky. „Řada dětí z druhé generace přistěhovalců si během puberty prošla obdobím popírání vlastní vietnamské identity – nechtěly používat svá vietnamská jména nebo ve škole odmítaly o zemi svého původu jakkoliv mluvit. Zatímco se naučily perfektně česky, zapomněly vietnamštinu, což vedlo k prohloubení generačních problémů. Rodiče si s dětmi zkrátka nerozuměli,“ nastiňuje mi situaci Pechová. „Kolem dvacátého roku se ale jejich postoj zásadně obrátil a dnes jsou nejaktivnějšími propagátory vietnamské kultury a bořiči zažitých mýtů,“ dodává.

Černé časy trhovců

Čeští Vietnamci mají ale ještě jeden důvod k důsledné kontrole žákovských knížek svých ratolestí. Vietnamské tržnice, jež se za necelá dvě desetiletí staly nedílnou součástí českých měst, upadají. „Vydělávám rok od roku míň. Zlatá éra je pryč. Kdybych měl peníze, přestěhuju se do krámu a prodávám potraviny. Jíst přeci musíte všichni!“ láteří prodejce textilu v Holešovické tržnici Deuc. „Tátovy tržby jsou rok od roku nižší. Je to smutné. Já už jsem ale samostatný a textil prodávat určitě nechci,“ říká mi nad kávou Hung Do Thanh, který mimo studia dvou vysokých škol brigádničí v nočním provozu výrobní linky.

Budoucnost Vietnamců, kterým stále ještě nebyl přidělen status národnostní menšiny, ačkoliv jsou po Slovácích a Ukrajincích třetí nejpočetnější minoritou na našem území, se zkrátka rýsuje jinde než u stánků „na levnou krásu“. „Mým snem je napsat průvodce po Vietnamu. Samozřejmě v češtině,“ vyznává se Hung. Nekvalitním teniskám značky Pila či Adibas, ponožkám Nake a trikům Beerok odzvonilo. A Vietnamci to vědí velmi dobře. Právě proto se dnes stěhují do kamenných krámů a ze svých dětí vychovávají zcela asimilované doktory, ekonomy či právníky. Díky své pracovitosti a totálnímu nasazení dokážou profitovat i tam, kde pohodlní Češi, jimž v pět padla, krachují.

Malá Hanoj

Pro obchodníky žijící v Praze a okolí začíná šestnáctihodinový pracovní den návštěvou velkoobchodní tržnice SAPA – středobodu vietnamské komunity v Čechách. K obrovskému areálu bývalého písnického masokombinátu na jižním okraji Prahy přijíždím krátce před oficiální otvírací hodinou. Ačkoliv je většina obchůdků ukrytých v oplechovaných budovách bývalých jatek a pomocných provozů ještě zavřená, v tržnici panuje čilý ruch. Hlavní branou projíždí jedno nákladní auto za druhým a prodavači ládují pomyslné výlohy kalhotami, zeleninou či tradičními surovinami asijské kuchyně. Vše se odehrává v tempu, které by nejeden Čech brzy vzdal. Do práce vyhrává vietnamský pop. Rytmická melodie linoucí se ze stánku nedaleko vstupní brány mi okamžitě zalézá pod kůži. Za necelou hodinu „průzkumu“ tržnice potkávám obchod až po strop nacpaný figurínami pro prezentaci oděvů, napočítal jsem jich šedesát sedm, dva slovenské závozníky a osamocenou žákyni autoškoly. Její učitel je Vietnamec, stejně jako všichni ostatní. Po Češích se slehla zem.

Strukturou sortimentu – najdete zde zkrátka vše – velikostí krámků i tím, že majitelé snídali za běhu přímo „na ulici“, je obchodní a komunitní centrum SAPA k nerozeznání od proslulé tržnice Namdaemun v jihokorejské metropoli Soulu či od trhu Chatuchak v Thajsku. Přesto se česká „Malá Hanoj“ od klasických tržnic asijských velkoměst liší. „SAPA není jen o obchodu. Vietnamci si v areálu vybudovali a provozují vlastní školu, pořádají tam odborné semináře a kvete zde i kulturní život,“ vysvětluje mi předseda česko-vietnamské společnosti Marcel Winter. Jestli něco charakterizuje vietnamskou komunitu, pak je to soběstačnost. Tu ale česká majorita vnímá jako uzavřenost a neochotu se asimilovat.

„Tak tam tě nepustí. Strýc se tam dostal, ale jen protože tam s ním šel jeho kamarád Vietnamec,“ upozorňoval mě před návštěvou SAPY student Matematicko-fyzikální fakulty Vojta. „Vypadá to tam jako někde ve vězení. Dvojitý plot nabitý elektřinou, ostnaté dráty a písek uhlazený tak, aby byla vidět každá stopa,“ dodává. V obchodním centru nikdy nebyl. Realita je samozřejmě zcela odlišná. Ačkoliv všichni, kteří se podíleli na přípravě této reportáže, konstatovali, že předsudky Čechů o Vietnamcích pomalu mizí, stále ještě musíme ujít velký kus cesty.

Martin Vlnas
– autor studuje sociologii na jihokorejské univerzitě Sungkyunkwan

Přepychová Pařížská

2009-01-22T05:44:00.002+01:00

(Finanční magazín - leden 2008)

Londýňané se pyšní svou Bond Street, Newyorčané Pátou Avenue a Paříži vládne Avenue Montaigne. Každá světová metropole ve svém nitru ukrývá drahocenný poklad. Svatý grál luxusu, o jehož opojné síle sní mnozí, ale jen málokdo se ho skutečně dotkne. Také Praha má svou tepnu bohatství. Její jižní bránu střeží barokní chrám svatého Mikuláše od Kiliána Ignáce Dientzenhofera, jemuž sekundují tvrdí muži bdící nad bezpečím Cartierových skvostů. I klíče od severní brány jsou v bezpečí. Mimo armády budoucích právníků odrazuje nezvané hosty i hotel InterContinental inspirovaný Le Corbusierovým brutalismem. Největšího a nejslavnějšího strážce Pařížské však dnes i s celou jeho suitou najdete jen na dobových fotografiích a dvorech náruživých sběratelů. Na Letenské pláni, kterou měla ulice dle původních plánů protnout, přeci nestálo vždy jen kyvadlo. I přesto je jasné, že Praha se o svou výkladní skříň luxusu, elegance a marnivosti bát nemusí.

Trefa do černého

Otevřít prodejnu v Pařížské si mohou dovolit opravdu jen ti nejznámější prodejci, schopní platit měsíčně stovky tisíc za pronájem obchodních prostor. Mimo zlatníků a klenotníků se jako první v roce 1997 odhodlala celosvětově proslavená značka Hermés. Pro společnost, která se od jezdeckých bot, sedel a uzd vypracovala k módním doplňkům, je Pařížská 12 stále jedinou adresou ve střední a východní Evropě. Do roka ji následoval Louis Vuitton a pak další – Calvin Klein, Hugo Boss, Lacoste, Burberry, Prada. Co jméno, to pojem. V současnosti vrcholí stavební práce v secesním domě číslo devět. Úderům kladiv a pokřikování dělníků brání dřevěná zástěna s pohublými modelkami a logem Gucci.

„Nájem je tu velice tržní,“ vyjadřuje se diplomaticky Tomáš Kočí z obchodu La Boutique Suisse. „Přesto byl výběr místa jasnou trefou do černého. Dnes, kdy do ulice míří jedno slavné jméno za druhým, se naše prostory zhodnocují každým dnem,“ dodává elegantní muž ve středních letech. Jako jediný mi ve své prodejně dovolí pořídit několik fotografií. „Pokud si nebudete fotit zabezpečovací systém,“ směje se. Obchod s luxusními hodinkami je jako drtivá většina ostatních pod neustálým dohledem kamer a znuděné ochranky. Žádné zabezpečení se však nevyrovná tomu u Cartierů. Vlajkovou loď bulváru s lipovým stromořadím otevřel v září loňského roku sám Václav Klaus. „Příchod luxusních obchodníků dokládá dobrý ekonomický rozvoj země,“ vyjádřil se spokojený prezident. I u slavného klenotníka jdou obchody dobře. „Pařížská je pro nás ideální místo,“ pochvaluje si lámanou češtinou paní Viktorie, asistentka La Maison Cartier. „Co nás překvapilo, je poměr zákazníků z Čech a ze zahraničí. Češi tvoří téměř polovinu klientely a v sortimentu naší značky se skvěle orientují,“ přede asistentka, která si nepřála zveřejnit své příjmení.

Vypadá to, že porevoluční generaci podnikatelů v pistáciových oblecích a s mastnými přehazovačkami již dávno odzvonilo. Ti dnešní se aklimatizovali a svému vzhledu věnují náležitou pozornost. Erasmus Rotterdamský kdesi pronesl, že „oděv je jaksi tělem těla a lze z něho usuzovat na povahu člověka.“ S proměnou českého businessmana posledních patnácti let může být myslitel spokojený. Rostoucí poptávku bohatých Čechů po luxusu potvrzuje i Tomáš Kočí. „Cizinci nakupují častěji, ale převážně zboží do deseti tisíc korun. Často jako suvenýr z cest. Ty nejdražší nákupy jdoucí do statisíců dělá česká klientela.“

Jako parní válec

„Pařížská je namyšlená. Už tady takhle štráduju nějakých pár let, tak mi to věř,“ říká mi babička, která v ulici venčí svého hrubosrstého jezevčíka. Výlohy nabité luxusem ji nechávají v klidu. „Pes se jmenuje Tomík, ale svoje jméno ti nepovím,“ odolává důchodkyně dotěrným dotazům. Podobně se o bulváru vyjadřuje i písař Starého Města pražského a archivář Prahy 1 Antonín Ederer. Své důvody ale nachází jinde. „Pařížská prorazila tehdejší Židovské město jako parní válec.“ Právě tak popisuje důsledky pražské asanace, radikální přestavby centrálních čtvrtí Prahy, ochotný kronikář. Židovští holiči a vlásenkáři obývající na přelomu devatenáctého a dvacátého století nejchudší část Židovského Města se tehdy stali trnem v oku pražským radním. Přelidněné budovy bez kanalizace a zdrojů pitné vody, které se v úzkých křivolakých uličkách ghetta vršily jako plásty v úlu, nebyly podle radních dostatečně reprezentativní. Praha toužila po rovných bulvárech pařížského či vídeňského formátu. Z velkých plánů na protažení ulice pojmenované právě podle podobnosti s třídami francouzského hlavního města od Národního muzea přes Staroměstské náměstí a Letenskou pláň až do Bubenče nakonec sešlo. Ambice architektů dnes připomínají jen honosné domy ve „zkrácené Pařížské“ a dvouprocentní stupání Čechova mostu, jež mělo usnadnit průkop Letnou.

Zajímavě se o Pařížské, tehdy ještě Mikulášské ulici pojmenované na počest ruského cara Mikuláše II., vyjadřuje autor slavné Kroniky královské Prahy a obcí sousedních z roku 1904 František Ruth. „Domy v ulici postrádají uměřenost co do hmoty i výšky, takže historické památky jsou potlačovány a zanikají,“ stěžuje si historik. Možná, že podobné pocity sdílel i architekt domu číslo pět. Jeho fasádě dominuje na první pohled výmluvné obrozenecké heslo, „staré-li seznáš, pro nové sílíš“. V kontextu předchozích vět ale působí spíše omluvně. Přesto stačilo jediné století a honosné budovy vyspěly v nedílnou součást pražského centra. I tak je určitá vytrženost z kontextu v ulici cítit i dnes. Zatímco okolním ulicím vládnou nevkusné obchůdky a stánky s „tradičními českými suvenýry“ v Pařížské nenajdete ani jediný.

Vuittonka místo junioru

I dnes v ulici vedle diplomatů, Aleny Šeredové, která si pro své pražské návštěvy nechala zrekonstruovat byt přímo nad prodejnou Louis Vuitton, či rusky mluvících podnikatelů ochotných platit tržní nájemné dosahující padesáti tisíc korun, stále žije několik lidí „za hubičku“. Regulovaný nájem platí mezi jinými i herec Jiří Krampol či sociálně-demokratický poslanec Zdeněk Jičínský. Pro srovnání: realitní agentura Dumrealit na svých stránkách nabízí přenechání regulované nájemní smlouvy na ohromný být s obytnou plochou 230 metrů čtverečních za dva a půl milionu. Vypadá to jako horentní suma, jenže současná obyvatelka platí měsíčně jen necelých osm tisíc včetně poplatků. „Většina starousedlíků, kteří se jako já chodili koupat na plovárnu, která kdysi na konci Pařížské byla, se ale po revoluci rychle odstěhovala. Samozřejmě za to byli náležitě vyplaceni,“ upřesňuje archivář Antonín Ederer. Život v ulici totiž není pro mnohé tak snový, jak na první pohled vypadá. Poslední potraviny z ulice zmizely v roce 2006. Rohlíky a junior nahradily kabelky od Vuittona. Podle Průzkumu mikroregionů Prahy vypracovaného na zakázku politické strany Věci veřejné trápí „Pařížany“ nejvíce právě nedostupnost obchodů se základními potřebami. Místní tak musejí až do Kotvy, či Tesca na Národní třídu.

Zajímavou výjimkou dnešní Pařížské je drogerie Rossmann. Prodavačky sice bojují s angličtinou, zato rády vtipkují. „Ještěže ta kabelka stojí jen 199 korun. Kdyby stále 200, tak si ji nekoupíte, že?“ laškuje bodrá bruneta se zákaznicí stojící přede mnou. Mláda dívka přikyvuje a s radostí přijímá korunou minci nazpět. Všude jinde by taková scéna působila všedně, ale tady, v Pařížské, se jí chtě nechtě musím smát.

Před revolucí se v centru žilo lépe. Místo kabelek Hermes byste v roce 1987 našli čistírnu oděvů, a také obleky od Calvina Kleina byste v ulici hledali marně. Svými sladkostmi by vás ale určitě zlákala cukrárna Jadranka. Vyhlášená byla restaurace U staré synagogy. „Kdykoliv do Prahy přiletěli Židé, chodilo se na večeře právě tam,“ vypráví mi tehdejší zaměstnankyně státního Centrotexu Naděžda Větrovská. Zdání luxusu a exotiky zachraňoval Čedok, několik mezinárodních leteckých společností a především prodejna kosmetiky „od Diora“. „Když jsem po mateřské do Centrotexu nastoupila, z první výplaty jsem si hned jednu koupila,“ pokračuje ve vzpomínání čerstvá padesátnice. „Za komunismu zažila ulice největší slávu mezi lety 1955 a 1962, kdy ji na druhé straně řeky vévodilo téměř šestnáctimetrové sousoší Stalina a jeho česko-ruských nohsledů. S jeho odstřelem ztratila Pařížská na významu,“ vypráví mi archivář Ederer.

I luxus musí na kutě

K večeru se ulice vyprázdní. „Bohaté, flexibilní, komunikativní jedince toužící objevovat nové, ale zároveň ctít tradici,“ jinými slovy ideální zákazníky Cartierovy nedobytné pevnosti podle asistentky Viktorie, vystřídají pejskaři poctivě sbírající nadílku svých miláčků. Z ulice sálá klid a možná i únava po dlouhém dni. Poslední japonští turisté se pomalu loudají do svých hotelů. Idylu na chvíli naruší skupinka Britů opojených „krásami Prahy“, ale i ta rychle nastupuje do tramvaje směrem ke Karlovým Lázním. Drahé mercedesy, porsche či diplomatická volva sice ulici okupují stále, mě však povznáší Škoda 120 zaparkovaná přímo před zářící výlohou prodejny Hermés. Za jediný šátek či hrnek na kávu byste v prodejně zaplatili mnohonásobně víc, než za celý automobil.

Svět podle Vuittona

Téměř na konci Pařížské se směrem k Vltavě krčí postava muže. Jeho zarostlá tvář je skálopevně skloněná k zemi. Nepohne s ní ani náraz větru, který o kus dál na Staroměstském náměstí odnáší čepice metařům. Z mužových očí číší pokora a bázeň. Povahové vlastnosti, jimž dala dnešní doba neúprosné sbohem. Možná proto ho většina Pražanů míjí bez povšimnutí a i zvídaví turisté se u něj obvykle zdrží jen krátce. Do Pařížské ulice se přeci chodí za manýry a pocitem výjimečnosti! Jeho rozedraný oděv navíc nezdobí ani zelený krokodýl tenisového džentlmena René Lacoste, ani nápis Hugo Boss, a tak tu muž, obklopen elegancí a posledními výkřiky módy, působí tak trochu jako kůl v plotě.

Přesto se najde jen málo lidí, kteří by si titul z loga německé značky zasloužili víc, než on. „Socha znázorňuje klečícího Mojžíše, jenž vyvedl izraelský lid z egyptského zajetí,“ vysvětluje mi na závěr našeho povídání archivář Ederer. „Zachránce drceného zodpovědností za svůj lid zachytil sochař František Bílek tak, aby symbolizoval začátek lidské pouti světem, její pád i vzestup,“ pokračuje. Člověk sice ušel od časů Mojžíšových pořádný kus cesty, v jednom se však nezměnilo nic. Všichni v něco věříme nebo alespoň chceme věřit. Dříve vládly světu křesťanský kříž či Davidova hvězda, dnes se žije podle třešňového kvítku Louise Vuittona nebo korunky od Rolexu.

Martin Vlnas
– autor studuje sociologii na jihokorejské univerzitě Sungkyunkwan